ucca
přečtené 28
Střípky melancholie
2016,
Jaroslav Irovský
S úctou smekám. Smekám před autory nádherných ilustrací. Smekám před autorem básní. Sbírka má opravdovou atmosféru. Takovou, která vás celá pohltí a zanechává nesmazatelné stopy. Dýchá z každé stránky a nenechá vydechnout. A přesně tak to mám ráda, tohle mě baví. Ty závorky a několikasmysly... (...) Nechceš-li křičet, nemusíš Šepoty vkládej mi do uší Možná že ani netušíš Jak mě tím hladíš po duši Asi tak.... celý text
O(byčejný) život
2014,
Jaroslav Irovský
Hned po dočtení Příběhů sráče jsem otevřela další dílo Irovského – O život. A těch několik málo hodin, kdy jsem se nemohla odtrhnout, jsem se opravdu výborně bavila. Antihrdina je věru sympatický člověk. Pořád stejný sráč a pořád stejně pohotový a vtipný. Své nedostatky a vady Vám rád nadhodí prakticky při jakékoliv příležitosti s takovým nadhledem, že jsem je ke konci už brala za klady. Ve svém vyprávění se dostává do absurdních situací, strhne Vás s sebou, celou zápletku proplete skvělými dialogy a jen tak v poslední větě Vám mimochodem sdělí, jak to vlastně všechno dopadlo. Aby se neřeklo, žejo. Jinak... Opět Irovského deníček, opět naprosto otevřený, sarkastický a opět si s Vámi bude hrát stejně, jako si hraje kočka s myší. Hlavně u povídky Obsah vytahané frndy jsem se dost nasmála a pak přišla rána v podobě Příběhu dělnického domku, kdy vám naskáče husí kůže a na konci ukápne nejedna slza... A pak taky poslední povídka Dej na své představy, která vlastně celý kruh uzavírá. A pak... No, nebudu Vám tady všechno popisovat, předčtěte si O život sami, rozhodně to stojí za to! :)... celý text
Příběhy sráče
2013,
Jaroslav Irovský
Nějaký čas jsem se chystala, že i já napíši recenzi a přidám své pocity a dojmy. Když už jsem se odhodlala něco napsat, napadlo mne, že si znovu přečtu jednu dvě povídky. Jen tak na chuť a pro připomenutí atmosféry Sráče. A ten den už jsem se k psaní "recenze" nedostala, neboť jsem knihu musela dočíst až do konce. A jedním dechem - jako poprvé. Příběhy Sráče na mne nepůsobí jako soubor povídek. Připomíná mi spíše deník, kdy nám autor (naprosto otevřeně) dovolí nahlédnout do jeho světa a duše. A je to dost dobrý deník, protože... Je to čtivé, je to sprosté, je to syrové, místy smutné a místy opravdu komické. Ale je to hlavně punkové! Líbí se mi, jak si autor pohrává s emocemi čtenáře. Povídku od povídky jsem si nebyla jistá, jestli dostanu záchvat smíchu, úzkosti, nebo jestli do sebe nekopnu pořádného panáka. A možná proto mě to tak strhlo. Nebo to byly ty konce povídek, které já tak ráda? Nevím. Každopádně nelituji. Naopak jsem nesmírně ráda, že jsem na Jaroslava Irovského a jeho knihy narazila, že rozšířil mou knihovnu a že knihy tak kdykoliv mohu vzít do rukou a znovu se jimi nechat strhnout.... celý text
