Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/897/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-BPq-897.jpeg
4
521
85
Román ve formě variací o osudech několika postav zasažených iracionalitou společenských a dějinných mechanismů. Próza se skládá ze sedmi relativně samostatných částí rozdělených dále na krátké číslované kapitoly. Pouze čtvrtá a šestá část na sebe chronologicky navazují a jsou spojeny osobou Taminy, kolem níž se osudy postav z ostatních částí volně seskupují. Tamina je mladá vdova, žijící ze vzpomínek na manžela, který zemřel brzy poté, co spolu emigrovali do Francie. Protože by si ráda upřesnila kontury bývalého šťastného manželství, nenávratně propadajícího do zapomnění, pokouší se získat od tchyně své deníky, jež zůstaly v Čechách. Ačkoliv tomuto cíli obětuje i svou věrnost "až za hrob", nikdo z jejích přátel nakonec do Prahy nejede a Taminin pocit vykořeněnosti je ještě posílen trapností zbytečné oběti. Pokračování jejího příběhu (šestá část nazvaná Andělé) je uvedeno variací na motiv, jímž celá kniha začíná: úvahou nad Clementisovou čepicí na hlavě K. Gottwalda řečnícího z balkónu domu, kde míval krámek otec F. Kafky. Tamina podlehla nabídce mladíka Rafaela a nechala se odvézt na ostrov obývaný komunitou dětí, jejichž život je naplněn bezstarostnými hrami, ale i neúprosnou disciplínou. Děti mezi sebe Taminu přijímají, avšak stále více si všímají, čím se dospělá, přemýšlivá žena od nich liší. Kultický obdiv k její velikosti a ženskosti se postupně mění v nenávist. Tamina se nemůže ztotožnit s primitivními ideály jejich "ráje" a pokouší se z ostrova uplavat. V dalších příbězích se setkáváme s intelektuálem Mirkem, sledovaným Státní bezpečností a nakonec uvězněným (Ztracené dopisy), s umně zaranžovaným milováním ve třech (Maminka), s dvěma hloupoučkými americkými studentkami, jež se domnívají, že pochopily Ioneskův absurdní humor (Andělé), s láskou nesmělého studenta k řeznické paničce (Lítost) i s několika příklady toho, jak snadné je překročit hranici "za níž věci přestávají mít smysl" (Hranice). Kniha smíchu a zapomnění je třetím románem, který Kundera vydal nejprve ve Francii a prvním románem psaným v cizině. Od předchozích knih se liší nejenom méně běžným tvarem, ale také otevřenou kritikou Husákova režimu, kvůli níž Kundera přišel o čs. občanství.... celý text
Přidat komentář
Malinko jsem byl zklamán, protože jsem čekal román a on to vlastně román byl, ale tak trochu Kunderovsky jiný, než jsem čekal, spojení bylo v tématu, ne v osobách. Někde už na mě té erotiky a popisu situace trochu moc, ale některé prvky mě tam vyloženě zaujali, nejlepší část knihy to setkání z básníky, kde jim dal jména skutečných velikánů a jejich dohadovačky byl vyloženě mistrovsky sepsaný koncert.
Nejlepší je, jak si Kunderovy postavy (nebo i Kundera sám jako vypravěč) umí skvěle filozoficky obhájit erotiku, která by se neměla dít, protože je z nějakého důvodu nemorální. Místy jsou jeho představy o lidech úsměvné a kniha tak velice zábavná ke čtení.
V jednotlivých částech knihy je jsou popisovány příběhy postav z jejich běžného života, které často nejsou nijak moc zvláštní, spíše takové, které se dějí na denní bázi .... a najednou je na situaci vržen záběr z několika dalších úhlů pohledu, který zjevnou banální věc otočí naruby a donutí přemýslet jinak.
Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění .....
Tak začíná kniha plná variací od mého oblíbeného autora.....
Je psána těsně po odchodu ze země - a je zde cítit smutek i úvaha o nechápání ....
Je zde zmíněn magický význam kruhu .... na rozdíl od řady, z níž lze vystoupit a znovu se do ní vrátit se kruh uzavře a není do něj návratu ....
A také teorie principu .... nejde o nahrazení jednoho principu druhým, ale popřít princip jako takový ...
V těchto na sebe navazujících variacích mne zaujala postava Taminy , která bojuje proti zapomnění, ale nenachází východisko ....
A to by nebyl Kundera, aby zde nezazněly erotické pasáže .... ve velmi zajímavé části o lítosti zde navozuje debatu několika známých básníků ....
Rozdíl mezi mizogynem a adorantem ..... a pojem sexu oproti lásce ....
A závěrečné hranice .... mezi životem a smrtí .... mezi začátkem a koncem ....
.... Řečtí bohové se nejdříve vášnivě účastnili lidských příběhů .... pak už zůstávali na Olympu, dívali se dolů a smáli se .... a dnes už dávno spí .....
Zřejmě je lidstvo přestalo bavit ....
Knihy Milana Kundery čtu pozorně, vracím se k nim a naslouchám poznatkům ze života .....
Jeho knihy nekončí odpovědí na zdůrazněné otázky - zamyslet se musí čtenář ....
Ke Kunderovi mám stále tak trochu ambivalentní vztah. Čte se mi celkově poměrně dobře, některé myšlenky rozhodně upoutají...ale prostě si nemůžu pomoct, zatím všechny knihy mi přijdou strašně stejný.
Na jednu stranu Kundera, jak ho znám. Na druhou některé díly, zvlášť ke konci, pro mě nebyly tak zajímavé jako první polovina, možná spíš dvě třetiny knihy.
Pásmo volně provázaných textů, v nichž autor často vstupuje do děje, mísí vyprávění a úvahy a ty jsou jako vždy neobyčejně pronikavé, výstižné a nemilosrdné. Kunderovi bývá vytýkán chladný skepticismus s důrazem na slovo chladný. Já si to ale nemyslím. Podle mě pro Kunderu jeho postavy nejsou jen objekty na pitevním stole jeho bystrého intelektu. On s nimi soucítí, a to natolik, že jim zkrátka nic neodpustí. Jeho empatie není zředěná sentimentálními ohledy. To pro čtenáře nemusí být vždy příjemné, ale to ani být nemá.
Knihu jsem cetla v ramci ctenarske vyzvy. Uplne "dobrovolne" bych si ji nevybrala. Pocity behem cteni i po dokonceni cteni byly opravdu rozporuplne. Nektere casti me lehce pobavily, vedly k zamysleni. Jine me urcitym zpusobem az odpuzovaly. Kniha je popsana jako roman ve forme variaci... ty pro me ovsem byly misty tak abstraktni, ze jsem se na jednotlivych usecich cesty ztracela. V okamziku kdy jsem prestala hledat propojeni mezi jednotlivymi castmi knihy (a zacala je brat jako samostatne povidky) se mi ulevilo. Kdysi jsem od autora cetla roman Zert, ten se mi i v 17 letech celkem libil, u teto knihy jsem jeji precteni zvladla hlavne kvuli tomu, ze je pomerne kratka. Podobne jako jinou ctenarku me az dojala snaha Taminy udrzet si vzpominku na manzela. A stejne jako ona jsem ponekdu nepochopila cast Maminka.
Zvláštní a nevyvážená kniha, místy nekunderovsky kostrbatá, "prázdné" pasáže a až nudné úvahy, jakoby sám autor přesně nevěděl o čem to má vlastně celé být. Trochu to zachraňují až dvě poslední povídky, což je ale na dobrou knihu málo.
Román, který z mého pohledu potřebuje několikeré/pomalu dávkované čtení, zkrátka je třeba ho "promeditovat" a dát si na čas, aby mu člověk přišel na kloub. Želbohu v dnešní spotřební éře, kdy se chce číst především rychle či další a další knihy, kdy velká část románů je psána stylem začátek - děj, místo, konflikt, rozuzlení - konec, zůstává mnohými nepochopen, protože (pokud nejste z těch, kteří pochopí na první dobrou) potřebuje čas, kterého se mu některými nedostává. Pokud tedy sáhnout po této knize a hledat jednoduché řešení, pak je s tímto formátem nutno počítat :)
Kniha se mi nelibila tolik, jako nektere dalsi. Vice bych uvital, kdyby byla cela v duchu povidky Maminka
Čtena původní verze vydaná v 68 Publishers.
Znám z Kunderovy tvorby převážně knihy, které napsal ještě česky. Zdá se mi, že se dá mluvit o všech dohromady skoro jako o každé zvlášť, dá se z nich poskládat podobná variace jako z textů Knihy smíchu a zapomnění - Kundera má svá témata, ke kterým se neustále vrací, opakují se typy postav, ale mění se pohled, peripetie, pointa. Nečtená kniha i druhé čtení už známé knihy je vždycky jak návrat, tak objevování nových spojnic a zrcadlení. Pořád mě to baví a zajímá, pořád žasnu, jak skvělé a lehce působící umění může vzniknout z tak pedantsky přesného, kontrolovaného vyjádření.
V Knize smíchu a zapomnění je známá trapnost a ironie osudu, sex bez lásky (nebo láska bez sexu), ale nečekaně i ženská postava, která má duši a lidskou velikost, dokonce dojemnost a něžnost, aniž by to byl výsměch, snad první, co jsem u Kundery potkala. Vůbec jsou povídky nečekaně smířlivější. Jako by se jízlivost s odstupem změnila v lehký smutek. Zůstává ale intelektuální brilantnost, stejně přesná a poutavá, jako lehká a skoro zábavná. Úvahy o smíchu, atomizaci společnosti a hypertrofii ega, staré 40 let, to nebyla intuice, ale přesně odpozorovaný směr vývoje.
Jako celek dobré, ale 1/3 se mi tedy nelíbila vůbec. Maminka byla asi nejhorší kapitolou, u které jsem vůbec nepochopila, co se autor snažil říct. Naopak bych vypíchla kapitolu s Taminou, touha udržet si vzpomínku na milovaného člověka byla popsaná krásně a něžně, až mě to od Kundery překvapilo. Jeho knihy jsou vždy hodně hutné a plné filosofie, někdy chápu, někdy tápu, ale co se mi opravdu líbí je, že své postavy obnažuje až na dřeň a bez soucitu je často staví do trapných situací, jako život sám nás.
(SPOILER) pro mne dost náročná kniha,nešlo to rychle přečíst a pryč,něco jsem musela číst znova a znova až jsem pochopila, v některých chvílích mi připomněla hry V.Havla,až laskavý pohled na věc,někdy jsem se musela pousmát mírné ironii a následoval klid v duši,že je tato doba snad za námi, kdy se člověk musel ohlížet čemu se zasmát, aby ho soused neudal
Pokračování mého čtenářského love/hate vztahu s MK. Někdy nevím, jestli mě víc baví nebo rozčiluje.
Kunderův vzah k ženám je jako obvykle zoufalý (rozlišuje pouze dva typy mužů dle jejich vztahu k ženám a to "adoranty" a "gynofoby"; signifikantně používá ženy buď jako nástroje nebo jako pozadí scény, snad jen k Tamině je neobvykle laskavý); a to, jak se bere smrtelně vážně, je už takový úsměvný kolorit. Ale co si budeme, ať už adorovaný nebo zesměšňovaný, MK umí a nejspíš perfektně ví, co dělá. Prakticky nelze pojmout po jednom přečtení.
Každopádně největší přešlap bylo sáhnout po vydání od Atlantisu, které (stejně jako třeba Směšné lásky) autor "vylepšil" vyškrtáním některých scén, třeba pasáže uzavírající variaci na téma "blbosti hudby" o vzájemně prospěšné symbióze některých normalizacnich umělců reprezentovaných K. Gottem a režimu: "Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být." Takže úkol zní jasně: Atlantis nebrat a pro rereading zapátrat v antikvariátech.
Hned první stránka knihy, pojednávající o Clementisově čepici na Gottwaldově hlavě, zůstane v mé hlavě už napořád. Rovněž povídky o Tamině byly velice povedené. Naopak povídka Lítost nepojednává o lítosti, ale o sebelítosti, její četba byla docela útrpná, také slib v závěru první povídky, že "na nástupiště za chvíli vystoupí jejich syn a uzavře příběh" zůstal jaksi nenaplněn, což jako čtenář neodpouštím (možná bylo něco z knihy vypuštěno? - četl jsem vydání od Atlantisu). Každopádně kniha nabízí silné podněty k zamyšlení, a to nejenom o totalitním komunistickém režimu, a přesně tohle ji kvalitativně posouvá nad průměr (57%).
Rozhodně nekupujte vydání Atlantisu. Je autorem "vylepšeno", mj. tam chybí celá slavná pasáž o Gottovi jako idiotovi hudby.
S Kunderou je to asi jak s Jágrem, vy tušíte, že všechno není super, ale lešího jsme prostě nikdy neměli..o Kunderovi to platí dvojnásobně, on je náš top spisovatel, co udělal i díru do světa...sedm krátkých próz je zatíženo existenciální tísní, filosofie existencialismu převedena do literární podoby ve světové úrovni...často Vám to potrhá nervy a rozebere na atomy zevnitř, ale tato kniha je dalším důkazem výjimečnosti autora
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Kniha smíchu a zapomnění je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 766x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 173x |
| Chystám se číst | 240x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 6x |
Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině.
V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula.
Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak.
Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.