RyxiraAmyGinger
přečtené 327
Stvůra
2021,
Kristýna Trpková
Na Stvůru jsem byla hodně zvědavá. Kombinace velké ohlasy + autorka stejně stará jako já, navíc na rodičáku se třemi malými dětmi, bylo něco, čemu jsem se fakt chtěla podívat na zoubek. Počkala jsem si x měsíců, než byla v knihovně splněna rezervace (skepticky se mi do knihy nechtělo investovat) a když jsem ji měla v ruce, vrhla jsem se na ni. Je poměrně útlá (necelých 300 stran?) a zrovna se to tak sešlo, že jsem ji přečetla asi během dvou dnů a těšila jsem se dokonce i do čekárny nemocnice, kde jsem na čtení měla klid (a taky jsem tam přelouskala fakt hodně stran, ugh). Líbilo se mi to. Je to celkem dobře, svižně napsané a hlavně se pořád něco děje. Autorka dobře zvládá hlavní i vedlejší linky, podezřelých je dost na to, abychom měli pořád o čem přemýšlet (poučený čtenář detektivek však ví, že když stopy v polovině vyšetřování/knihy na někoho ukazují, pravý vrah je téměř jistě někdo úplně jiný). Zápletka mi připadala chytře vymyšlená, uvěřitelná, byť uznávám, že nejsem zrovna dobrá v odhalování nelogičností. Postavy detektivů jsou celkem fajn, Laura je možná trochu stereotypní v duchu všem Mikaelů Blomkvistů a Harryů Holů (lol), ale to se dá odpustit. Adam je takový v pohodě fajn týpek, který má sice svoje slabé stránky, ale na rozdíl od své kolegyně je méně komplikovaný. Další knihy s nimi bych si ráda přečetla už jen proto, abych věděla, jak se jejich vztah bude vyvíjet. Sumasumárum se mi to líbilo. Pár stylistických nedokonalostí bych našla, ale vlastně mě moc nezajímají. Ráda si přečtu další věci a tu pátou hvězdičku si schovám snad do příště.... celý text
Nová divočina
2022,
Diane Cook
Dystopie moc nečtu a s ničím podobným Nové divočině jsem se dosud nesetkala. Možná i proto mě tak zaujala. Kniha pro mě byla originální, zajímavá, mnohovrstevnatá a skvěle řemeslně zvládnutá (nechce se mi věřit, že jde o autorčino první dílo takového rozsahu). Bavila mě jak "vnější část" o přežívání v Divočině, tak "vnitřní" o vztazích mezi členy společenství, zejména mezi Beou a Agnes (a Glenem, i když ten stojí tak trochu stranou). Střídající se perspektivy vyprávění pro mě byly osvěžující, stejně jako detailně popisované vybrané scény střídající se s dlouhými epizodami putování.... celý text
Šepot z lesa
2022,
Kateřina Surmanová
Na začátek uvádím, že nejsem úplně cílovka. Thrillery a horory čtu, ale spousta z nich se mi prostě nelíbí, a tak si vybírám pečlivě. Na Šepot jsem ale byla zvědavá, protože se odehrává v mém rodném kraji a tak jsem do něj investovala. A překvapil mě, což jsem úplně nečekala. Začnu pozitivy. Je to čtivé a napínavé. Dobrý námět. Bála jsem se a nechtěla bych knihu číst večer sama doma (ale já jsem teda paranoidní poseroutka). Bavilo mě to, byť ne úplně od začátku. Vývoj některých událostí byl pro mě nečekaný. A teď výhrady, kterých není málo. Jak už jsem říkala, stránky ubíhaly rychle, zároveň mě ale překvapovaly některé stylistické neobratnosti a zbytečně zdlouhavé popisy náplně Petrových dnů. Nechce se mi tady citovat a komentář zbytečně natahovat, ale pasáží typu "snědl čínskou polévku, osprchoval se, oblékl se, zavázal si tkaničky, vzal klíče z věšáku, psovi sbalil kost a zamkl dveře" je tam x. Zbytečné. Banálních rozhovorů typu "jak se máš? dobře, co ty? jde to, dáš si párek? díky? s hořčicí nebo s kečupem?" rovněž. O dobrých 50 stran to mohlo být kratší a rozhodně by to textu prospělo. Hlavní hrdina je celkem sympaťák, ale zároveň mi byl po celou dobu tak trochu ukradený. Kdyby tam někde přišel o kejhák, tak mi to není moc líto. Postavy kolem něj jsou celkem šablonovité (bodří venkované, paranoidní vyšetřovatelé, žárlivé milenky, nepříjemní policisté). Terminus technicus "psychologie postav" úplně v lásce nemám, ale je to přesně to, co tady chybí. A nakonec to, s čím jsem měla největší problém. Zkomolené místní názvy a Orlické hory vyobrazené pomalu jako Zakarpatská Rus, kde by rodilý měšťák nevydržel ani den. Autorka v doslovu vysvětluje, proč používá Sedloňovice místo Sedloňova, Dobrunku místo Dobrušky a podobně, ale její vysvětlení (geografická poloha, která v reálu neodpovídá dění v příběhu) mi přijde trochu na hlavu. Nechápu, proč to udělala (zvlášť, když města typu Náchod, Rychnov nad Kněžnou atd. uvádí pod skutečnými názvy). Orlické hory přejde zdravý, průměrně fyzický zdatný člověk za den. Reálně se tam ztratit dá jen velmi obtížně (mně s mým orientačním smyslem, který nestojí za nic, se to nepovedlo nikdy). Takže kdykoli jsem četla slova jako "temný, hluboký les svírající se kolem zapadlých horských stavení", přišlo mi to tak trochu absurdní. Obecně bych řekla, že největší problém pro mě představovalo čarování s místními názvy a fakt, že to je prostě můj rodný kraj. Zároveň mi ale autorčin styl byl něčím sympatický. Jestli napíše někdy něco dalšího, bude mě to zajímat. Silnější tři hvězdy.... celý text
Něžná píseň
2017,
Leïla Slimani
Dostala jsem k téhle knize před podcast Do slov Báry Votavové a Ondřeje Lipára, kteří mě pěkně namlsali. Ale teď jsem z toho trochu rozpačitá. Možná mi úplně nesedl autorčin styl (podobné věci podle mého lépe píše třeba Delphine de Vigan), ale příběh mi asi prostě přišel málo uvěřitelný. Postava Louisy pro mě zůstává asi málo "vysvětlená", což nejspíš byl autorčin záměr, ale vzhledem k tomu, co udělala, bych přesto očekávala nějaké uspokojivější objasnění. Celkově se mi zkrátka zdálo, že jsou všechny postavy trochu jako skleněné panenky, odlidštěné a zrobotizované, aby mohly dojít tam, kde je autorka chce mít. Silnější tři hvězdy, nemohu jinak.... celý text
Komturova smrt
2018,
Haruki Murakami
Překvapilo mě, že kniha byla v Japonsku vydána až v roce 2017, přijde mi, že jsem ji měla v povědomí hrozně dlouho. Od Murakamiho jsem myslím zatím četla jenom Kafku na pobřeží a ta ve mě zanechala trochu smíšené pocity, ale zápletku si pamatuji už jen matně. Komturova smrt mě nicméně bavila velmi. V této knize se myslím ukazuje bravurní stylistické umění Murakamiho, protože se valnou většinu děje vlastně nic moc neděje a hlavní hrdina popisuje den za dnem co snídá, kdy vstává, co ten den dělá - to všechno poměrně detailně ("vypil jsem dvě sklenice studené vody a pak jsem se podíval z okna"). Zároveň jsem ale po celou dobu měla pocit, že se smyčka utahuje a napětí, vyvstalé zdánlivě z ničeho, houstne a houstne. Nějaké velké rozuzlení jsem neočekávala a proto mě konec nějak nerozhodil jako jiné čtenáře tady, ale mám pochopení pro to, pokud někomu nepřipadal dostatečný. A musím ještě také zmínit prostředí, které mě bavilo jako takové. Navzdory tomu, jaká je to bichle, jsem byla ochotná narvat knihu téměř do jakéhokoli svého zavazadla a číst ji všude. Jednoznačně doporučuji.... celý text
Novinářky
2022,
Linda Bartošová
Celkem zajímavé čtení. Žádné nové informace se asi čtenář úplně nedozví (zvlášť pokud česká média už nějakou dobu sleduje), přesto je fajn mít v ruce nějaký ucelený soubor postřehů. Mile mě překvapila Apolena Rychlíková, do mého hledáčku se díky rozhovoru dostala také práce Petry Procházkové. Chápu, že Daniela Drtinová nemohla chybět, na druhou stranu rozhovor s ní (spíš rozhovory, mnohem delší a podrobnější) dělal nedávno Milan Ohnisko a tak bych možná zvážila, jestli její místo nepřenechat jiné novinářce.... celý text
Šikmý kostel 2
2021,
Karin Lednická
Nooo, jako takhle. Někdy tak po padesáti stránkách mě to chytlo. Do té doby jsem si říkala, že je to vlastně celkem plytké čtení. Proč plytké? Postav je hodně, tudíž na jejich propracovanější psychologii nezbývá moc času a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Obsáhnout na více než 500 stránkách 20 let, navíc 20 let plných zajímavých událostí, prostě nenechává pro podrobnosti moc prostoru. Tím pádem jsou některá místa uspěchaná, vývoj děje kolikrát ilustrují jednotlivé scény, mezi kterými si musíme leccos domýšlet. To je ale věc pojetí, které je v tomto případě samozřejmě opodstatnitelné. První díl jsem četla myslím před více než rokem, tudíž jsem si všechny události a vztahové vazby nepamatovala úplně přesně, ale to nebylo na škodu. Nakonec jsem se totiž začetla... a vzhledem ke svým současným standardům přečetla knihu rychle. A to se cení.... celý text
