-Pečivo- přečtené 300

Modlitba za déšť 2018, Wojciech Jagielski

V Afghánistánu je kvalita života srovnatelná s Ústí nad Labem. Podle mých osobních výpočtů, který jsem právě provedl vykouknutím z okna, tam ani nemaj McDonalda, takže není divu, že tam pěstujou herák a války. Pan Jahelka z Polska se v letech 1992 až 2001 několikrát vydal na toto místo, aby zmapoval tu bramboračku, která se tam v 20. století udála. Kdybych to měl shrnout jednou větou, tak bych to neshrnul. Tradičně silný Absynt i když tentokrát se to vleklo až moc a proto jen 7/10.... celý text

Tři sestry 2005, Anton Pavlovič Čechov

Stejně zábavný jako Fanánkova kapela. 3/10 - podle počtu sester, že jo. Společenský přesah a osud sester mi byl stejně volný jako středy na kovárně v Bráníku. Todle kdybych musel číst k maturitě, tak se ze mne nikdy automechanik nestane.... celý text

Hod mrtvou labutí 2018, Ondřej Hübl

Povídky mám rád stejně jako procházky, demoverze a jednohubky. Proto jsem byl velmi nadšen, když jsem zjistil, že jsem si omylem koupil soubor povídek. Dejvické divadlo nikterak nesleduji a tak mne spojení Hübla s tímto uskupením nechalo zcela jednohubkou. Protože jsem ale tolerantní otevřený člověk, i tak jsem se do knihy pustil. Po první povídce ale málem letěla do kamen. Pražská smetánka & současná obsese sociálními sítěmi a s tím spojená řeč byla za 0/10. V povídce chyběli už jen hráči Sparty, abych poprvé v historii udělil negativní hodnocení. Naštěstí jsem to ale do kamen nehodil a poslední povídka o pražském pytlákovi a sbírce pušek se dokázala vyhrabat z výkalů první povídky a tak jsme nakonec dohromady šli s celou sbírkou na pěknou 6/10 procházku. Na první a poslední. Už mne nikdo do povídek nenuťte, je to jasný?... celý text

Pianistka 2004, Elfriede Jelinek

V dobách, kdy do sebe autorka 50ti odstínů šedi cpala dorty, vyrukovala Elfride Jelinek s příběhem pančelky, která je už na cestě ke stáří (36) a zachce se ji švihandy od svýho šviháckýho žáka (26). Paní Jelinek umí psát. Ja teda taky umím psat, ale ona trochu lip - příběh pianistky Eriky, která je trýzněna svoji seschlou matkou, se kterou sdílí veškerý volný čas i lože, a jejího žáka Franze, mladého Brada Pitta, který chce do Eriky, je velmi zajímavý. Dokonce jsem si vzpomněl na píseň, kterou o Franzovo snažení napsal Yoyo Band: “Jedeme do Eriky, jedeme do Zimbabwe..” Jelikož mám teď poetickou náladu, tak budu pokračovat ve verších: Erika totiž pá: “Franto, zastrč svůj masový kyj A radši mne nohou do hlavy bij.” Ale Franz je zpočátku zmaten: “Eriko, odhal mi svou jeskyňu, Šoupnu ti ho tam jak malinu!” Erika se však nechce podvolit: “Franto, jestli se mnou chceš vrzačit, Budeš mne muset trochu zmrzačit.” No a Franta pá, tak jo a už to jede. Ke konci to jede hodně z kopce, ale jelikož sem si držel klobouk, tak za mne 9/10.... celý text

Nabarvené ptáče 1995, Jerzy Kosiński

Považuji se za celkem otrlého čtenáře. Knihy jsem četl ve velkém vedru, v mrazech, na záchodě, kterej nesplachoval, v leže na boku, před sexem i tři minuty později, četl jsem o hovnech, znásilnění, potratech i zoofilii, narval jsem do sebe 10 vodek a snažil se číst si, zatímco jsem koukal, jak jde Libor čůrat do terče na šipky, vykadil sem se ve tři ráno u budky na Vypichu a tak dále pana krále. Dobře, u kadění na Vypichu sem si nečetl. Tim chci říct, že mne je tak nic nepřekvapí. Očekávání před touto knihou bylo veliké. Doufal jsem ve Velký sešit kříženej s Laskavýma bohynema a místo toho se mi dostalo jen jejich velmi slušné dítě z katolické školy. Kosinsky se snaží - popisuje hrůzy druhý světové z pohledu malého cikáněte, který rodiče v 39 pošlou schovat, což se ale moc nepovede a tak se malej hrdina potlouká Polskem a snaží se přežít. Kosinsky naturalisticky popisuje zapalování veverek, vydloubavaní očí lžíci, sex selky s kozlem a další polské vesnické kratochvíle, ale nějak se to všechno pořád opakuje a slejvá do jedný kejdy, která skončila tak jak začala. Bonusový body za chlapečka v sirotčinci, kterej měl přezdívku Tank. A další za větu: “Hlavou mi létaly myšlenky jak vyděšená kuřata.” Celkem 7/10... celý text

Rozmarné léto 1926, Vladislav Vančura

Venku čtyřicet, pere mi to v poledne na pleš a v pomatení smyslů sem si po šesti pivech k obědu koupil tuto elektrickou knihu. Rád experimentuji, o tom žádná. Ještě teď mám v živě paměti jak sem zapil pomeranč mlíkem! Rozmarné léto je prej česká klasika. Podobná klasika jako kuřecí s broskví, celkem dobrý - ale jen z dálky. Vančura staví na poetice jazyka, děj nechává stranou - tři postarší pánové v lázeňském městě, jehož chod naruší příjezd kouzelníka s asistentkou. Pak odjedou a je konec. Čímž se vracím k alegorii zapitého pomeranče mlíkem - nejdřív klid, pak sem měl sračku a pak zase dobrý. Takže vlastně o ničem. 4/10, protože sem dlouho nedal 4. Film sem neviděl, ale viděl jsem spousu jiných filmů.... celý text

Ratajský les 2016, Aleš Palán

Dovolenkový maraton pokračuje - další na řadě je pan Palán! Ne však můj svědek, ale jinej pan Palán! Zmatení level kuře s batohem. Jak je todle možný? No jednoduše. Pečivo je taky vícero - třeba já a pak rohlík. Aleš Palán napsal knížku podle mýho gusta - mám moc rád příběhy z 50. let o tom jak lidi na vesnicích byli na sebe svině, ne že by teď byli lidi menší svině, ale dřív se mohly pořádně odkopávat. My bejt tehdá normálně náckové, tak to dotahnem daleko! Vykořisťování hospodářů, začátky družstev, zastrašování a nakonec vražda, vedoucí k represím a nárůstu svinskovosti u některých jedinců - absence viny a hledání spravedlností. O tom všem píše falešnej Palijo ve třech rovinách - z roku 1952 (vražda), 1958 (soud) a 2014/15 (hledání spravedlností). Protože tam není ani Arnold Schwarzenegger ani Stallone, tak pomsta není zdaleka tak sladká jako já když se opaluju. Velmi se mi líbily příběhy z 60. Let, součastnost trochu pokulhává. Jako já za chvíli, tradičně totiž píšu recošku na míse a už mi z toho vysedávání mravenčí nohy. 8/10. Táhněte komouši! Víc takových knih!... celý text

Trhlina 2016, Jozef Karika

To nám ta dovolenka pěkně začíná. Nejen, že jsem si koupil hnusný brambůrky s příchutí palivých kuřecích křidélek, krom toho jsem vkročil do posvátného času placené dovolené levou nohou. V letadle jsem po dvou třetinách zavřel nudou Rozmarné léto a vrhl se na tento brutální slovenský thrillerko. Karika prý sepsal pravdivý příběh jednoho týpka, kterej mu ho v několika sezenich odvypravel a pak přestal komunikovat. Příběh ve zkratce - týpek Igor vystudoval vejšku a nemůže na Slomensku najít práci, žije s přítelkyní a živí se melouchama. Tak se jednou dostane k vyklizení staryho baráku a najde tam starý spisy a nahrávky z dob, kdy to bejval blázinec. Tak se dostane na stopu zvláštnostem, který se dějou v slomenských horách. Lidi mizi, blázní, pak se zase objevují - no úplná záhadoška blárský vičovky!! Igor bloguje (100.000 čtenářů na Slovensku prej - lol) a nabloguje o tomto blog jak kokso. Na to konto se mu ozvou dva typci - jeden racionálně uvažující, druhej konspirační a skončí to tak, ze se ve čtyřech, ještě s jeho přítelkyní, do těch hor vydaj. Pak následuje magořinec jak Bratislava, chození v kruhu, opuštěné domy v horách, fotky kde se objevují další lidé a tak dále pana krále. Kdyby mi bylo deset a byla tohle první kniha kterou jsem četl, asi bych se stejně nebál. Protože sem bejval hustej, to dá rozum. Z hor slezou po čtyřech dnech jen ve třech s tím, ze dva skončí v blázinci, jen Igor to přežije. A to jen díky perniku. Neopomene totiž zminit, ze si občas zajde nosem na tůru do pervitinských hor a že spoustu věci o kterých vypráví během celý knihy se staly na peří. A že z toho co se tam stalo je tak v piči, že perník. No a jak říkala moje babička: Lidem na peří, těm se nevěří! Shodou okolnosti neexistujou žádný důkazy toho co se stalo, blog je smazanej, jména lidi nejsou, fotky nejsou, nahrávky nejsou.. myslím, že kdyby se Karika odstěhoval na Václavák, tak by takovýhle pecky chrlil 3x do tejdne. Zbytečná kniha, 2/10.... celý text

Dívka jménem Sus 2017, Jonas T. Bengtsson

Dobrý den, dlouho jsme se neviděli. Mám se dobře. No. Nebo dobře.. vlastně tak, jak se člověk blížící se čytřicítce co letos ještě neměl dovolenou může mít. Rána jsou příšerný, a to i bez chlastu. To si pamatujte, mladí lidé. Zlatej středověk, kdy to lidi přirozeně zabalili okolo 40! Pokročilý věk pravděpodobně může za sníženou literární konzumaci, jinak si to neumím vysvětlit. I tudle 120 stránkovou píčovinu jsem četl 3 dny! Tahle Dánska věc pojednává o jedné dívce jménem Sus. Sus je 19ti letá chudá buchtička, která žije na dánským chudým sídlišti, který určitě vypadá jako Vinohrady v Praze. Otec ji zabil matku a sedí, matka je zabitá a leží. Já teď sedím na záchodě. Sus začne prodávat hašiš dětem, aby se uživila a měla na bouchačku, kterou chce zabit fotra až přinde z lochu. No a to je asi tak všechno co bych o této sondě do života chudých Dánů chtěl říct. Je to krátký, je to absolutně nezajímavý a tudíž přesný opak mého penisu. 4/10... celý text

Všem sráčům navzdory 1996, Jan Urban

“Bez ohledu na své kvality se Václav Klaus stal symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto narovnání ramen.” - už jenom kvůli podobným pravdám se knihy od Absyntu vyplatí číst. Ani nevím kolikatej absynt to je, ale opět nezklamal. Honza Urban je český novinář, organizátor SOS Sarajevo, bývalý disent, má dvě nohy, nos, sědivý vlasy a troufám si tvrdit, že umí hrát ping pong. A před dvaceti vydal sbírku reportáží & denikových zápisků, kterou teď po dvaceti letech vydal absynt znova. Z jugoslávský války si toho moc nepamatuju, bylo mi osm. Tu trochu co jsem si možná zapamatoval mi sebral strejda jägermeister a tak jsem s velkým zaujetím četl o hrůzách a šílenostech války, která byla vzdálena 8 hodin cesty autem od Prahy. Urban popisuje dobový nezájem českých médií a politiků, politickej maglajs, kdy není rozeznat dobro od zla a klasický charakteristiky novodobých válek a mezinárodního společenství - počkáme, ono to tam nějak samo dopadne. Jako samostatná dějepisná kniha to neobstojí, jako sbírka reportáži to není dostatečně učesaný - jako plešec se ale nečešu a tak za mne 8/10.... celý text

Neopouštěj mě 2007, Kazuo Ishiguro

Tohleto lejno jsem dočetl již před týdnem, ale stále jsem se neměl k tomu, věnovat tomuto dílu další čas. Ale co bych pro Pečiho literární vrata neudělal. Takže - Nobelova cenu za literaturu 2017. Je mi 33 a lecčemu už jsem se přestal divit. Dospělí lidé na koloběžkách, koprovka s bramborem a to hovado Okramura mě i tak spolehlivě dokážou nadzvednout z pohodlného křesla pro seniory. Podobně i knihy, které si nobelovku nezaslouží - a Ishigurovo Neopuštěj mě je jednou z nich. Neopoustěj mě je vzpomínkou na dospívání a na život jedné bývalé studentky internátu. Jen tak mimochodem - Internát není slovensky internet! Vím, je to velmi matoucí. Ale to by se jinak špenát do češtiny překládal jako špenet a to tak přeci taky není. Takže dále - hrdinka popisuje svůj život na izolovaném internatě, kde se dějí lehce divné věci jako velmi extenzivní výtvarná výchova studentů. Crazy shit! Následně jsou jejich díla odnášena někam, neznámo kam. Pane bože!! Studenti nemaj vsechny informace o životě venku a co bude následovat až jej opustí. Čtenář tak neví k čemu internat slouží a proc se tam dějou tyto věci. A tohle všechno mě vlastně po celou dobu vůbec nezajímalo. Rozuzlení přijde na posledních stranách, kdy dospělá studentka na všechno přijde a moje nadšení bylo stejné jako když zjistím jak hrál Zlín s Jabloncem. 2/10. Tímto bych rad uzavřel peciho literární vrata a doufejme, že další kniha už nebude utrpení mladého Pecháčka.... celý text

Hastrman 2001, Miloš Urban

Já věděl, že Události v klášteře svatého anděla byla podlá past od Urbana! Namlsán tímto brakem jsem v záchvatu pomatení na internetech omylem místo na teen threesome by the pool klikl na tuhle knížku na kosmasu a už to se mnou šlo z kopce! Nevím kdy jsem naposledy četl knihu, která právě běží v kinech, ale doufám, že už se to nebude opakovat. Knihy totiž neuměj běhat! A v kině se navíc běhat ani nesmí! Ale abych byl trochu real - bohatej hastrman se v 19. století zamiluje do buchtičky. Ta ho moc nechce, což mu nevadí, protože on ji ho tam i tak šoupne, když se zrovna nekouká. Z toho je pak ve vesnici drámo a vodní frája z toho nakonec vybruslí tak, že se čtenář ocitne o 200 let později, kdy je vodník zmagořelej ekomentál, kterej vraždí, aby zabránil ničení krajiny. No. A nakonec to je celý ještě horší protože se oba příběhy spojí, když vytáhne starou z mrazáku. Spoiler alert. První díl je 19. století a snaha o pohanskorurální nezvalovinu a druhej díl je zelený román, ze kteryho si asi má čtenář vzít ponaučení aby neničil planetu! Rudu Pivrnce jsem bohužel hledal marně. 3/10... celý text

Matka země 1970, Knut Hamsun (p)

Velmi zrádná kniha. Když jsem ji bral do ruky, chválil sem si její útlou útlost a pal jsem si, jak jsem dobře pořídil, a že tohle zfouknu do týdne. Jenže co čert nechtěl, mělo tohle vydání sice jen 340 stran, ale přibližně 8000 slov na stranu. V roce 1920 obdržel Hamsun za tenhle román Nobelovu cenu a já po přečtení mohu potvrdit kvalitu a on si tak tu cenu může nechat. Všichni si tak můžou oddchynout. Na internetech jsem taky zjistil, že to byla oblíbená kniha Pepy Goebbelse a to, že stařík Hamsun napsal nekrolog Hitlerovi, ví na internetu taky každej. Rurální román ale nenese náznaky žádný ideologie, potažmo něčeho, co by mohlo čtenáře navést na to, že Hamsun fandil těmdle hovadům. Sparťana taky člověk ale nepozná na první pohled, že jo. Hlavní postava Isak se jednoho dne sebere a jde do nejhlubší norský pustiny, kde mezi močálama, skálama a lesama vybuduje vlastníma rukama postupně statek větší než Čapí hnízdo. A o tom je více méně celá kniha. Samozřejmě za nim přijde buchtička, maj děti, děti vyrostou, přijdou další odvážlivci a budujou podobný sídla a tak dále pana krále. Hamsun popisuje krásu přírody, sílu lidské vůle a pokorou a chladnost severského člověka. A je to překvapivě bez patosu. Kdyby to bylo u oceánu mohl by se Jacobsen z fleku jmenovat Hamsun, ale jelikož to je v lesích, tak se oba autoři jmenují tak jak se jmenují. Já dávám 8/10.... celý text

Šáhinšáh 2017, Ryszard Kapuściński

Tento rok si řekl: “Tak Peči, ty debile, teď čum jak nic nevíš!” a poté co jsem byl poučen o válce v Indočíně následovala nyní kniha o revoluci a historii Íránu! Bum! Šáhni! Ne ty si šáhni! Já si šáh! Haha! ..Tak přesně tohle čtenář v knize nenajde. Ta knížka je totiž chytrá. Ta mrtka z hradu dalších pět let nesleze a tak si člověk aspoň může číst o tom, jak podobnej pablb vládnul ve dvacátém století v Íránu než na něj lid šáh. V Íránu mimochodem žijou jenom uprchlíci, takže to tam je dost šílený! Ale zase na druhou stranu aspoň nemaj TV barrandov, takže zas tak hrozný to bejt nemůže. Můj třetí Absynt a dalších 9/10 - pan Kapučinka z Polska servíruje skvělej stručnej reportážní románoesej o historii Íránu - popisuje pro čtenáře neviditelné fotografie a z nich plynoucí náladu společnosti. Poslední šáh byl na stupnici Jirka Šlégr - Stephen Hawking někde na levelu slepice s kšiltovkou. Zejména objednávky luxusního zboží a strojů do Íránu aniž by věděl, že jsou dostatečně velké místní přístavy, což vedlo k tomu, že lodě musely čekat půl roku na vyložení, hodnotím 10/10. Když to teda pak vylodili, zjistil, že nejsou ani silnice! A tak dále pana krále. Skvělý!... celý text

Sebevrazi 2017, Antonio Di Benedetto

“Můj otec si vzal život jednoho pátečního odpoledne. Bylo mu třicet tři let.” - takhle začíná di Benedettovo kniha. Já jsem knihu začal číst ve vlaku v pátek odpoledne cestou z práce! A je mi 33! Di Benedetto! Já nejdu! Lol! Jelikož teď píšu recenzi jak víno, tak je jasný, že já jsem se nezabil. Ve vlaku by to taky šlo celkem blbě, protože tam je spoustu lidí, co podřimují a navíc mám rodinu a v práci jsem si taky nezažádal o absenci a tak dále pana krále. Krom toho se nezabije ani hlavní hrdina - spoiler alert. Di Benedetto napsal Zamu a ta se mi nemálo nezamlouvala, ale tímhle se totálně vykoupil. Já tomu dávám normálně 9/10. Mám těžkou averzi k latinoteratuře, ale tohle vůbec nebylo cejtit jak cerveza raknrol, víc takových knížek, dobří latinolidé.... celý text

Zazi v metru 1996, Raymond Queneau

Zazi v metru jsem četl ve vlaku a obavám se, že tím kniha velmi trpěla. Taktéž jsem ji četl v anglickém jazyce, takže musím bohužel konstatovat, že by bylo lepší, kdyby Zazi zůstala v metru. Na tuhle klasiku od pana, kteryho neumím skloňovat, jsem se docela těšil. Ale na druhou stranu se v zimě taky každej rok těším na léto a pak když k tomu dojde, tak mi je vedro a celý je to na hovno. Tak nějak k tomu teď taky přišel pan Queneau. Nominativ by mi šel, Peči 1 - gramatika 0. 6/10, má mnohem lepší věci teda. Proberte se lidičky! Nebo začnu psát slovo lidičky častejc!... celý text

Všechno je jenom dvakrát 2016, Michal Přibáň

Co. Todle. Mělo. Kurva. Bejt. Mám rad příběhy z našich poválečných dějin, ve kterých se prolínají nelehký osudy různých generací. Ale cestování časem?! To si beztrestně může dovolit jen Jean Claude van Damme, nebo Marty McFly, ne pan Pribáň. Kdyby utnul knihu okolo strany 400, tak by zůstalo něco jako temný sněženky a machři. Příběh se motá okolo horský chaty, kam jezdí jednou za rok rodiny s dětma na dovolenou. Kniha je vyprávěna v několika rovinách - jednou deník otce ze sedmdesátých let a pak jeho syn, novinář, který odkrývá příběhy fogyho vrstevníků. A do tý doby to je dobrý. Kdo spolupracoval s režimem, jak a proč a proč utekl nebo neutekl a tak dále pana krále. To celý pak očima již dospělých potomků, který se snaží pochopit jednání svých rodičů a hotová je polívka. Ta polívka je skoro dobrá jako frankfurtská, ale pak začne Pribáň posílat novináře do minulosti, aby se setkal s ostatními hrdiny a varoval je a celý to jde od 7/10 pěkně ke 4/10. Gratuluji, takhle to podělat není jednoduchý!... celý text

Ku-klux-klan: Tady bydlí láska 2017, Katarzyna Surmiak-Domańska

Pečiho literární vrata tentokrát o černoši a běloši. Pani polská reportérka se vydala na každoroční sjezd jedný z mnoha odnoží ku klux klanu, aby zmapovala, co se jim to honí v těch jejich vybělených mozcích. Jak už je u absyntu zvykem, jedná se o knihu dobrou. Černoši měli v Americe težkej chleba, protože dřív žádnej chleba neměli. Pani polská reportérka stručně popisuje dějiny černoši, včetně oblíbeného triku bělochů: “čau, stavíš se na lynč nebo si už jedl?” - “měl sem jen snídani, to víš, že zajdu!” Takto bohužel přišlo o život několik černoši. Ku klux klan má dlouhou historii a pani polská reportérka se věnuje i ji. Krom toho se setkává se spoustou účastníků sjezdu a popisuje jejich osudy, ze kterých plyne pouze to, že ti lidé nejsou velmi chytří, potažmo jsou velmi chytří a snaží se využít klan pouze k tomu, aby si namastili kapsu. Chybí nějaká zásadní nová informace, kterou prozatím knihy absyntu přinesly. O KKK toho moc nevím, ale takhle nějak jsem si to představoval. 7/10... celý text

Pornografia 2017, Jean-Baptiste Del Amo

Co jsem teda doteď nevěděl, je, že si turisti nechávají od panských prostitutů cákat na obličej. To jsem vskutku netušil a teď to vím. Spolu s tím vím spoustu dalších podobně důležitých věcí, o které se se mnou autor podělil aniž bych je chtěl vědět. Kniha je totiž o těžkém chlebu prostitek a prostitutů někde v jižní nebo střední Americe. Když jsem bejval tlustej, tak jsem byl taky težkej chleba, ale pak jsem zhubnul a už nejsem težkej chleba. Prostitut jsem ale nikdy nebyl. Já za to vlastně dostal tak maximálně snídani. Ale to jen taková vsuvka. Tady je myšlenej těžkej chleba jako například chudoba, nadržený německý turisti, špína, syfl a ostatní věci, který máme u německých hranic taky. Del Amo se to snaží podat šokujícím způsobem, takže nemocnej a nezletilej prostitut s čepicí od výkalů někde mezi popelnicema v turistově zadku, je normální úkaz. Problém ale je, že se autor snaží šokovat tak moc, až je to ke konci směšný. Něco jako Václav Upír Krejčí nebo Jana Uriel Kratochvílová. Líbilo se mi slovní spojení, že se zákazník těší na její vyuzený pokojík, než mi došlo, že tím del Amo opravdu myslí opravdu pokoj a ne to co myslím já. Škoda. Ale ne škoda favorit, na to to bylo celý moc pitomý. 3/10 hlavně díky tomu, že to mělo 100 stran a krátký kapitoly.... celý text

Francouzské umění válečné 2013, Alexis Jenni

"Jestli jsme tam byli doma, kdo byli ti lidé, kteří tam žili? A když teď žijí tady, kdo jsou teď? A kdo jsme my?" - tyto a podobné otázky si klade pan Jenni v tomto rozsáhlém románu o poválečných dějinách Francie. Stejné otázky si kladou i lidé, kteří ztratí klíče a pijou hodně alkohol, ale tady jde o něco jiného. Kdo pravidelně sleduje moje recenze - dobrý den, Bronislavo! - ví, že jsem sečtělý jak pán a je málo věcí, který nevim. No ale Jenni mě nachytal na švestkách! No! Jak by řekl on - nachytal mě na le švestkách! Protože je Francouz! Francouzské umění válečné jsem si jako většina lidí představoval tak, že lidem v roláku někdo vyhlásil válku a oni vyvěsili bílé prapory a šli si dát bagetu! Ale non! Jakože francouzsky ne! Frantíci po druhý světový šli rovnou na tvrdku s les kulometama do Indočíny a počali tak první vietnamskou válku! Ta americká byla až druhá! Proč o tom nikdo nenatočil nějakej film? Nebo mi to prostě neřekl! Frantíci rádi jezdili na kole a tak měli dřív hodně kolonií. Po vynálezu auta pak ztratili zájem o kolonie, to dá rozum. Kolonie pak začli bejt autonomní! LOL! Prosím vás drazí lidé, zastavte mne někdo, asi se mi protrhly humory! Navíc Francouzi zjistili, že Indočína je blbost. Nikdo přece nemá rád Kung-pao na kari. Mnohem lepší to je zvlášt a proto ta země nikdy neměla budoucnost. Hlavní hrdina je stařík, který vypráví druhýmu hlavnímu hrdinovi svůj příběh. A jeho příběh je o tom, jak si to štrádoval z druhý světový právě do Indočíny, kde Francouzi dostali na fraque (na frak) a šli tak hasit nepokoje v Alžíru. Proč hasit? Protože Alžír byla další kolonie a tam taky měli kola a hlavně Hasany. Hahahah. No a tam to dopadlo podobně nevalně, ale o tom už psal Camus, tak tam jsem nebyl uplně na le švestkách. A nakonec se vojáci vrátili domu a na starý kolena si stěžujou, že maj doma uprchlíci. No a Jenni hezky popisuje kde se stala chyba a proč jsou ve Francii čas od času nepokoje a že si za to vlastně ty joudové můžou sami. K tomudle všemu narval Jenni do knihy sáhodlouhý rozmluvy o malování tuší, protože sám maluje tuší. To ale vlastně nikoho nezajímá. To je jako kdybych sem teď psal, že mám rád pečení. Za prvý to neni pravda a za druhý to nikoho nezajímá, protože každej ví, že Hera je pečení. Já jsem jen pečivo. Všehovšudy 8/10.... celý text