luculi přečtené 726

Na půl cesty do hrobu 2012, Jeaniene Frost

Tohle už bylo o trošku lepší, i když první díl je spíš takový průměr. Klasická zápletka, která příliš nepřekvapí a je jasná od první minuty, kdy se hlavní dvojice potká. A to, co následuje se dá taky dobře odhadovat. Jediné napětí, které by se tu dalo zvážit, tak pomalé a postupné odhalování zapletených osob do toho svinstva, které se tam dělo. Catherine je docela milá, v pohodě, i když její proměna povahy byla dost rychlá a rázná, ale to se dalo čekat. Vzhledem k tomu, že je ovlivněná charakterem Bonese. Ten mi bohužel tolik nesedl. Sice je to upír a má to být drsňák, ale někdy je až moc brutální na to, jak tvrdil, že on není ten špatný. Navíc mě štval tím neustálým oslovováním. Jako chápu, že jí říká kotě kvůli jejímu zkrácenému jménu Cat = kočka, ale nikdo normální nemá nutkání druhou osobu v dialogu stále nějakým způsobem oslovovat. Takže po nějaké době to těžce leze krkem. Zápletka jako taková byla obyčejná, ničím výjimečná a ani na chemii hlavní dvojice nebylo nic úžasného. Trochu jsem nepochopila, jak může Cat stíhat přes den studovat na vysoké na výbornou a v noci lovit upíry, když pak musí přes den dohánět spánek. Nějak si nedovedu představit, že by to časově stíhala. Je to takové obyčejné čtivo, které je vyloženě na oddech, kdy člověk chce vypnout hlavu a prostě jen číst, protože to takto funguje. Je to prostě jednohubka a nijak náročná. Konec byl docela zásadní změnou, takže v případě této série se nevzdávám a pokračuji dále...... celý text

Volání úplňku 2013, Keri Arthur

Myslím, že kdyby se autorka zaměřila na erotickou literaturu, udělala by mnohem lépe. Protože kolik toho byla schopná vložit do jedné knihy, to by člověk nevěřil. A zvlášť do urban fantasy, kde se jinak docela zbytečně snaží přenést pozornost k jiným tématům, přestože jim moc prostoru nedává. Asi osmdesát procent knihy je o sexu a zbylých dvacet o problémech nelidí a podobně. Neříkám, že by o tom neměla psát vůbec, ale bylo toho prostě moc. Vlkodlaci jsou popsáni jako totální nadržení maniaci, kteří skočí po všem, co se hýbe, upíři jsou tak protichůdní, co jedinec, to něco jiného. Děj jako takový je dost chabý, nudný a nelogický. V knize je i spousta chyb. Když už jsou upíři chladní nemrtví, jak může tedy dotek jednoho z nich hřát? Jak v staré plechové boudě v pustině můžou pracovat s počítačem (a předpokládám, že i na internetu), když ta bouda tak tak stojí? Navíc jsou tam údajně krávy a majitelé odjeli pryč. Tak kdo ty krávy chodí denně dojit? Hlavní zápletkou je samozřejmě nějaká zkažená korporace, která vyvíjí klony a hybridy. Takže nic moc originálního. Rozhodně mě ani nebavily některé 'verze' nelidských druhů jako upíří vodní muž nebo gryfoni. To už na mě bylo vážně moc. Pátrání malé skupiny, která chtěla odhalit pravdu a zkorumpované jedince za tím stojící, taky nebylo nijak lákavé a pochopitelné. Nedávalo to rozum. Prostě celkově v rámci urbanek dost slabé kafe a nedotažené. Hrozná slátanina.... celý text

Nejjasnější soumrak 2019, Aly Martinez

KNIHY JSEM ČETLA ZÁROVEŇ, TAKŽE BUDE STEJNÝ TEXT U OBOU... Obvykle se těmto knihám, s nějakým tím párem, na obálce vyhýbám. Očekávám totiž nějakou těžkou romantiku nebo erotiku, což není zrovna četba v mém zájmu. Sem tam trochu romance zvládnu, ale spíše ve formě historického románu, než abych četla lechtivou literaturu. Nicméně tady jsem po přečtení anotace udělala výjimku. I když tu samozřejmě jde i o vztah a ty (ne)postelové scény tu jsou a ne málo, tak se příběh věnuje i jiným tématům. Porter a Charlotte v životě zažili peklo. Každý v jiném duchu, ale oba to značně poznamenalo. Když se ale potkají, je tu určitá naděje na uzdravení. Jenže život není jednoduchý a všem obtížím není konec. Hodně se tu probírala temnota a světlo. To, jak si je každý nese v sobě životem, jak každý s nimi bojuje jinak. Někoho to zlomí, někoho posílí. Někdo ztratí naději, někdo se nevzdává. Oba dva hrdinové v sobě nachází útěchu, ale i další bolest. Není to jednoduché, tak jako samotná existence. Nečekejte to příliš obyčejné. Ano, děj sice není nijak složitý, ale ty neustálé změny nálad byly jako na horské dráze. Nikdy nevíte, jestli už je to konečně všechno, nebo se zase něco nepokazí. Jedna velká emoční jízda. A když jsem v jednu chvíli čekala, že díky vývoji jejich vztahu, to už musí být jen dobře, vzápětí jsem byla vyvedena z omylu a druhá kniha byla jako chodit bosky po střepech. Občas už to bylo trošku silné kafe, ale je fakt, že ve skutečnosti by to bylo hotové peklo, které si nedovedu představit. Chvíli se budete smát vtipným pasážím, které následně přerostou ve vztek, beznaděj, smutek a nevěřícnost, až zase zpátky k radosti a humoru a pořád dokola. Docela mě to dostalo, i když přesně nedokážu říct čím. Každopádně na závěr můžu jen říct, že oba díly zvládnete přečíst za dva dny, ti rychlejší za den. Odtrhnout se nedalo...... celý text

Nejtemnější úsvit 2019, Aly Martinez

KNIHY JSEM ČETLA ZÁROVEŇ, TAKŽE BUDE STEJNÝ TEXT U OBOU... Obvykle se těmto knihám, s nějakým tím párem, na obálce vyhýbám. Očekávám totiž nějakou těžkou romantiku nebo erotiku, což není zrovna četba v mém zájmu. Sem tam trochu romance zvládnu, ale spíše ve formě historického románu, než abych četla lechtivou literaturu. Nicméně tady jsem po přečtení anotace udělala výjimku. I když tu samozřejmě jde i o vztah a ty (ne)postelové scény tu jsou a ne málo, tak se příběh věnuje i jiným tématům. Porter a Charlotte v životě zažili peklo. Každý v jiném duchu, ale oba to značně poznamenalo. Když se ale potkají, je tu určitá naděje na uzdravení. Jenže život není jednoduchý a všem obtížím není konec. Hodně se tu probírala temnota a světlo. To, jak si je každý nese v sobě životem, jak každý s nimi bojuje jinak. Někoho to zlomí, někoho posílí. Někdo ztratí naději, někdo se nevzdává. Oba dva hrdinové v sobě nachází útěchu, ale i další bolest. Není to jednoduché, tak jako samotná existence. Nečekejte to příliš obyčejné. Ano, děj sice není nijak složitý, ale ty neustálé změny nálad byly jako na horské dráze. Nikdy nevíte, jestli už je to konečně všechno, nebo se zase něco nepokazí. Jedna velká emoční jízda. A když jsem v jednu chvíli čekala, že díky vývoji jejich vztahu, to už musí být jen dobře, vzápětí jsem byla vyvedena z omylu a druhá kniha byla jako chodit bosky po střepech. Občas už to bylo trošku silné kafe, ale je fakt, že ve skutečnosti by to bylo hotové peklo, které si nedovedu představit. Chvíli se budete smát vtipným pasážím, které následně přerostou ve vztek, beznaděj, smutek a nevěřícnost, až zase zpátky k radosti a humoru a pořád dokola. Docela mě to dostalo, i když přesně nedokážu říct čím. Každopádně na závěr můžu jen říct, že oba díly zvládnete přečíst za dva dny, ti rychlejší za den. Odtrhnout se nedalo...... celý text

Řetěz z trnů 2023, Cassandra Clare (p)

Poslední díl série všechno hezky uzavřel. A když říkám hezky, myslím tím, že se to opravdu podařilo. Tentokrát jsem byla hodně potěšená, že jsem dokonce dokázala přejít všechny ty věci z ya, které mě obvykle vytáčí. Kromě klasického klišé ve vztazích typických pro ya a pro tuto autorku, se tu tentokrát v mnohem větší míře příběh točí okolo démonů, zrádné Tatiany a dalších věcí, které se postupně uzavírají. Ale hlavně kolem rodiny a přátelství, na kterých je to především postavené. Vznikají nové vazby, některé se obnovují, jiné zase více zpevňují. Je hezké pozorovat, jak konečně dílky zapadají na své místo. Samozřejmě dochází k vrcholu a hlavnímu vyústění děje, velké bitvě, rozuzlení, vyřešení vztahů, budoucnosti... Trošku mě mrzí, že alespoň v tomto boji nedostali více místa Will, Tessa, Magnus a jiní. Chápu, že je série především o jejich potomcích, ale aspoň v závěru jsem čekala něco epik, kde by předvedli svou sílu a moc lovci stínů pohromadě. Nicméně i tak to bylo výborně sepsané a nápadité. Žádný cukrkandl a příliš sentimentality. Bylo to tak akorát. Jsem ráda, že se věci konečně vyřešily, i když bych si někdy přála, aby to netrvalo tři díly. Aspoň nějaké páry by mohly být šťastné hned od začátku, aby pak nepůsobilo příliš divně a hekticky, uměle, že se všichni dají dohromady až na samém konci. Jediné, co bych vytkla nejvíce, tak Cassandřino zaměření na homosexuály v tomto příběhu. A to především kvůli tomu, že když člověk před lety četl Nástroje smrti, bylo z toho cítit, jak v naší moderní době lovci stínů nenávidí své lidi, kteří jimi jsou. Celkově bylo nepřijatelné být homosexuál, chtít žít s civily nebo podsvěťany. Úplně z toho sálalo to nepřátelství a bylo tím vysvětleno spoustu věcí okolo Aleca. Ale tady, dvě století zpátky, jsou s tím většinou všichni nějak smíření. Neřeknu mladé generace, kdy mezi přáteli jsou tolerantnější. Ale i ty starší? Jejich rodiče a lovci starší než jejich rodiče? Podle mě jí to v tomhle ohledu dost ujelo. Bylo to občas dost napínavé, v jednu chvíli depresivně temné, ale byla to příprava na závěr. Naivní, plné lásky, jako vždy s tématem toho, že dobro a láska všechny překážky přemůže. Svět lovců stínů mám ráda. I přesto, že musím bojovat se zařazením ya, ke kterému patří určité stereotypy. Někdy mě příběh a jednání postav neskutečně vytáčí. Ale někdy je to tak výborně napsané, že jsem ochotná přivřít oči. Budu doufat do budoucna, že Cassandra v tomto světě zůstane, ale pokusí se zvednout laťku tím, že by napsala příběh se staršími postavami pro starší čtenáře.... celý text

Pavoučí válka 2019, Daniel Abraham

Poslední kniha, cíl mojí cesty po více jak měsíci. Štreka to byla dlouhá a trošku náročná, protože text jako takový byl spíše syrový, obyčejný a nenapínavý. Trošku jsem si připadala jako v hodině dějepisu, kdy profesor mluvil nezáživným tónem, u kterého třída usínala. Velkým mínusem knih bylo, že děj působil jednoduše a neuvěřitelně nereálně, všechno bylo příliš snadné. Člověk z toho necítil ty potíže, strasti, bolest, ztráty. Postavy fungovaly tak nějak jakoby bez emocí, všechno bylo jako suchoprázdné komentování, kdy čtenář jen stěží uvěří, že je nějaké jednání přimělo něco cítit. Jednoduché plynutí příběhu a málo detailně vyvedené scény znamenaly i méně informací k postavám, válce, zvěrstvům, co se děly a tak dále. Stále mám pocit, že v této sérii nešlo o děj, lidi ani nic podobného, ale o nějaké poselství zaobalené do fantasy příběhu. Válka byla ústředním tématem a vedle ní hned náboženství, slepá oddanost a manipulativnost davy. Jak je jednoduché někoho přimět k něčemu a ještě mu to logicky zdůvodnit. Jak lidé ve jménu dobra dělají neskutečné skutky. Jak si to omlouvají. Jak čekají, že jedinou záchranou mohou všechno špatné smazat a tak podobně. Válka začala jako boj jedné strany v podstatě proti celému světu, aby se nakonec přetvořila, kdy neexistuje žádná strana, jen společný nepřítel, který všechno zinscenoval. Nejvíc k promýšlení určitě stojí i celá ta záležitost s pravdou a to, že i když dva lidé mohou mít pravdu ohledně stejné věci, každý může mít jiný pohled i jinou cestu k ní. Takže mají i nemají pravdu oba. Takový paradox. Proto si myslím, že tentokrát to opravdu bylo o něčem mezi řádky a o ničem jiném. Ale to už si musí odvodit každý sám, pokud najde odvahu se do toho pustit.... celý text

Vdovin dům 2019, Daniel Abraham

Předposlední díl jsem pokořila a přestože jde již o čtvrtou knihu, můžu říct, že autor ve svém stylu vyprávění neprovedl ani jednu změnu. Je to stále stejné a ani o trošku lepší. V některých pasážích mě rozčilovalo zmiňovaní určitých faktů, které z nějakého podivného důvodu neustále opakoval a zbytečně. Příběh není ani o krapet zajímavější nebo napínavější. Prostě si stále jede to svoje zažité a jisté. Každopádně se podíváme o něco dál. Celé to vlastně, než o postavách či jiných věcech, místo detailů a vývoje charakterů, pojednává o vývoji války. Co tomu předcházelo, jak se spustila, jak se rozšiřovala a proč. K tomu se přidal druhý pohled, kdy se tato válka každé straně jeví jinak. Každý se jí účastní z jiného důvodu. Kde je pravda a kde lež, to je otázka. Obojí do sebe splývá a když se k tomu ještě přidají fanatické postavy, je o problémy zaděláno. Z postav mě momentálně nejvíc baví asi Marcus a Clara. On sice stále naříká nad osobní tragédií starou přes deset let, nicméně jako objevitel Inyse a osoba s příslibem velké role, mě zajímá a ona jako žena převzala dost důležitý a zásadní úkol a vzhledem k jejímu dřívějšímu postavení se z ní vyklubala statečná "hrdinka". Za to Cithrin mě neustále štve, protože ve svém věku je příliš vyzdvihována, přestože nemá urozenou krev, je moc mladá na svou moudrost a pohled na svět, a jedná arogantně. Všichni se k ní chovají jako k někomu nadřazenému, kdo spasí svět. A ona jen prostě má v hlavě, je chytrá, ale neposlušná a tak obyčejná. Nechápu, proč z ní každý padne na zadek... V každé knize mě bohužel nejvíc zaujme až závěrečná kapitola, která je takovou verzí epilogu, protože jako jediná mě překvapí a navnadí. Zbytek knihy je pro mě stále obyčejným průměrem, příběhem s velkým potenciálem, který autor nezvládl povznést na vyšší úroveň.... celý text

Tyranův zákon 2018, Daniel Abraham

Musím uznat, že co se týče hloubky příběhu, rozhodně je o co stát. Všechny události, postavy, vývoj. V co se veškeré věci přetváří. Jak je na tom vidět, jak jednotlivec může svým jednáním ovlivnit svět, že není dobré dát na první dojem. Hlavně v případě Gedera, který sice působí jako ňouma a zakřiknutý chudák, ale je v skrytu duše nebezpečný tyran s očividně chorou myslí. Nikoho nelze podceňovat. A to se mi právě líbí, ta nepředvídatelnost této série. Velkým mínusem pro mě stále zůstává to, že kniha není tak čtivá, aby mě pohltila a nepustila. Což mě mrzí. Protože mě neskutečně baví to, co je psáno v podstatě mezi řádky, to poselství. Ale není to nic, co by mě polapilo a bralo dech. U některých postav stále jen tápu, protože z nějakého důvodu se autorovi nechce jít do hloubky. U některých vidím posun, ale například u Marcuse stále téměř nic. A válka, i když je hlavním tématem, tak také nepůsobí autenticky, nezanechává žádné dojmy. Tedy kromě Suddapalu, možná. Děj je takový okrajový, především s náznaky a prostorem k vlastní fantazii a představivosti, ale po třech dílech už jsem si na to docela zvykla. I díky tomu z toho nejsou tisícistránkové bichle. A to je asi dobře. Banka se stále řeší a občas jednání jejich zástupců nechápu, nicméně už se tomu tolik nikdo nevěnuje. Naopak se řeší jiné věci, více se odhaluje bohyně a především epilog v této knize mě nadchl. Takže se strašně těším, co nastane nyní. A doufám, že díky tomu bude mít Marcus a Kit více místa, protože mě zajímají rozhodně víc než vyšinutý Geder, nestabilní Cithrin nebo Clara...... celý text

Královská krev 2016, Daniel Abraham

Začíná to být čím dál víc zajímavější. Na jednu stranu je to pomalé a příliš to neplyne a zároveň na stranu druhou se rozvíjí tolik věcí, které slibují mnohem větší změny. Jsou části knihy, které jsou spíše jako obyčejný nudný běžný život, funkce banky, výběry peněz, smlouvy, řešení intrik a zrad. Ale zároveň se odvíjí velké napínavé věci, jako válka, změny stran a vliv na zbytek světa. Jediné, co mě mrzí, že autor rozehrává velké věci a naznačuje důležité zvraty a přesto neumí jít do hloubky. Takovou bitvu odbude na jeden dva odstavce, žádné detaily, nic konkrétního, jen malé zmínky a skok k jiné scéně. Jakoby to nebylo nutné, nechtěl strhávat pozornost na takové věci nebo neměl potřebu čtenáře vtáhnout hlouběji do příběhu, aby daný moment doslova prožíval. Postavy se o něco vyvíjí a mění. Některé méně, některé více. U některých si nejsem jistá, kam to vlastně povede, protože jim byl dán určitý směr a já s tím tak nějak počítala i do budoucna, ale byla jsem nemile překvapená. Nicméně přituhuje a je čas se pomalu i s některými rozloučit, což jsem taky nečekala, protože doteď na mě styl vyprávění působil spíš tak nějak lehce dětsky optimisticky. Sice už v první knize došlo k dost děsivé události (bez větších detailů samozřejmě), ale dosud v podstatě jediné. Nicméně už to očividně nebude platit dál. Jsem tedy zvědavá, jsem to povede. Jaká hra se rozehraje. Každá postava dostává nový směr a nový cíl. Marcus potřeboval otevřít oči, aby pochopil co vlastně chce. Yardem mě překvapil. Cithrin je chytrá, ale občas šlápne vedle a už si na ni začínám zvykat. Geder mě štve a překvapuje víc a víc a od něj ještě dostaneme co proto. Teď jsem však zvědavá na Kita... Uvidím, čeho se ještě dočkám.... celý text

Dračí cesta 2015, Daniel Abraham

Sérii jsem měla v merku nějakou dobu, postupně jsem si ji dala dohromady a nějaký čas mi trvalo, než jsem se do ní pustila. Vždycky mám obavu z nového, ze zklamání. Ale našla jsem sílu a první díl mám za sebou. Z počátku hodně zmatené čtení, protože autor pozapomněl přidat nějaký přehled, který by čtenáři pomohl v orientaci. Popisuje totiž několik ras, které obývají daný svět, ale je to tak zmatené a nejednoznačné, že ani na konci nevím, kdo je kdo. Samozřejmě kromě lidí, kterým říká prvokrevní. Taky jsem si na mapě musela označit, v jakém místě který vypravěč začíná, abych pochopila, kdo je na které straně. Kniha samotná je taková komorní, nudná, nic neříkající. Moc se toho neděje a hlavní linka se točí okolo dvorských intrik, války a neválky, bankovnictví (nejnudnější část) a tak podobně. O postavách vím úplné minimum. Nejvíc bych si asi oblíbila Marcuse, ale má tak zoufale málo prostoru a navíc s tak málo odhalenými charaktery nevím, co si myslet. Cithrin je na svůj věk příliš chytrá a schopná, až jí to prostě nedokážu uvěřit. Geder je chvíli totální hlupák a chvíli vychytralý slaboch. Hodně protichůdný. A zbytek postav mi taky toho moc nedal. Nicméně jsem přesvědčená, že autor si všechno nechává na další knihy, aby to mohl servírovat děsným hlemýždím tempem. Nejvíc mě dostala poslední kapitola, která odhalila totožnost odpadlíka, který knihu vlastně odstartoval. A to jsem vůbec nečekala. Jediný moment, který mě dostal, což je smutné. Kniha to byla průměrná, slabší, s dějem, který toho člověku moc nedal. Jsem tedy zvědavá na pokračování, protože další díly jsou lépe hodnocené, takže předpokládám, že to bude lepší. A nechápu srovnávání s Hrou o trůny. Taková blbost. Tady není ani žádné pořádné zabíjení, řezničina a brutalita. Intriky neprobíhají na každé stránce. Postavy nemají tak propletené osudy. I odhalování zrádců zní jako pohádka na dobrou noc... 2.5*... celý text

Bláznivá jízda 2023, Christina Myers

Typický zástupce tohoto žánru, který však nikdy neurazí. Zvlášť, pokud člověk potřebuje nenáročnou literaturu bez velkého přemýšlení a hloubání. Nebo po tom, co dlouhou dobu čte jeden žánr a pak potřebuje změnu. Jednohubka na den, dalo by se říct. Opravdu jde o klasickou osnovu, kdy jedna z postav si projde nějakou špatnou životní situací a obrátí se jí život naruby. Pak je potřeba, aby se něco stalo, co tuto osobu vyvrhne do úplně nové éry, díky které otevře oči a spoustu věcí si uvědomí. A to je přesně tento případ. Ruth se rozejde s přítelem dost nepříjemných způsobem a ze začátku z toho viní jen jeho. Až když přijde nabídka doprovodit jednu starší ženu přes celou zemi za jejím synem, a jak postupně se seznamuje s touto ženou a jejím životem, zjišťuje, že všechno není jen černobílé a pravda je vždy mezi. A na to, aby se něco pokazilo, jsou obvykle potřeba dva. Kniha nepřinese nic převratného. Téměř po celou dobu jsou karty odhalené a je víceméně jasné, co se bude dít. Přesto jsem se nasmála mnoha vtipných i trapným chvilkám, sledovala jsem jejich dlouhou cestu a dobrodružství a stejně mě to bavilo. Ruth někdy až moc přemítala sama o sobě a omílala stále stejné myšlenky a pocity. Ale na konci, i když odhalitelném, jsem byla částečně překvapená, protože tentokrát příběh skončil jen naznačením, popostrčením určitým směrem, přesto trošku otevřeně.... celý text

Příběhy z Akademie Lovců stínů 2022, Cassandra Clare (p)

Tentokrát jsem se přesunula k poslednímu restu a to k povídkám se Simonem. Deset příběhůz doby, kdy studoval na akademii. Příběhy jsou ozvláštněné i nějakými návraty do minulosti nebo vyprávěním dalších postav. Moc se mi líbilo, jak je všechno provázané. Dokonce tu byla zmínka o Kodexu lovců stínů, což je další kniha do tohoto universa. Čtení jako takové bylo fajn, příjemné. Trochu tomu chybělo něco, co člověka vtáhne, tak jako u klasického příběhu, který se vleče celou knihou. Tím, že je to rozkouskované, tak to prostě působí jinak. Určitě doporučuji před každým čtením kontrolovat pořadí knih, protože jsem si některé věci, které se tu dějí, vyspoilerovala jinými sériemi, tudíž jsem někdy měla o překvapení méně... Ale bylo to fajn čtení. Často i docela humorné. Navíc z pohledu Simona, kdy jako civil, vidí svět jinak než mnohdy až fanatičtí lovci stínů. Našel zde nové přátele a budoucí spojence, posunul svůj život dál a mě moc bavilo, že autorka opět přenesla dění k někomu dalšímu. Jen občas některé části působily trošku zmateně, ale to je možná tím, že tyto povídky nepsala sama, ale s dalšími lidmi... Jinak spokojenost.... celý text

Ztracená Bílá kniha 2021, Cassandra Clare (p)

Nejstarší kletby jsou fajn návratem do světa lovců stínů a to i především díky tomu, že jsou tu pevně dané struktury ve vztazích. Alek a Magnus, Clary a Jace, Simon a Isabella. Což je neskutečný oddych, když čtenář ví, na čem je, a může se soustředit na děj. Za to jsem vděčná. Tentokrát se všechno točí kolem Číny a Šanghaje, kde probíhá hlavní problematika. Takže došlo i na změnu prostředí a trošku čerstvější oživení. Dostane se nám i vysvětlení, jak a s kým čínští lovci jsou pokrevně spříznění, což mi přišlo lehce vtipné. Jen číst ty čínské názvy a jména mě trošku zpomalovalo. Nicméně došlo na zmínky o lovcích stínů a démonech, kteří vystupovali v nedávno čtené sérii Poslední hodina a takové provázání mě neskutečně baví... Bohužel ale po dočtení mám pocit, že se toho zase tolik nestalo. Děj uplynul vcelku rychle, k nějakému tomu boji taky došlo, ale nemám pocit, že se z toho vytřískalo maximum, protože autorka zvládá napětí mnohem lépe. A tady jsem napnutá ani nijak překvapená nebyla. Humor někdy působil na sílu a navíc jsem díky tomu měla pocit jako bych četla Ricka Riordana. Vtipný démon mi tam moc nesedl. Asi jde prostě o vycpávkový materiál pro třetí díl, jinak to nevidím. 2.5*... celý text

Řetěz ze železa 2022, Cassandra Clare (p)

Musím říct, že tato kniha se mi četla lépe a rychleji. Moje zvědavost byla veliká, takže jsem se tím prokousala v maximální možné rychlosti. Rozhodně jsem byla spokojenější než u prvního dílu, protože tentokrát měla autorka všechno tak krásně vyvážené, přesně podle mojí chuti. Tedy do té doby, než se přiblížily poslední kapitoly. Opět. Moje nadšení začalo opadat a já si musela říkat, proč má autorka tak škodolibou a krutou radost, když svým postavám pořád dělá ze života peklo. V každé knize je to naprosto to samé, stále nějaké nedorozumění, oddalování té šťastné chvílky. Jakoby bylo zapotřebí, aby to čtenář získal až v poslední knize na posledních stránkách. Nebylo by o tolik lepší, kdyby tam to štěstí plynulo postupně už během děje? Je opravdu potřeba všem těm postavám odpírat lásku až do konce, protože je to údajně napínavější? Bohužel není. Je to trapné a ubohé, protože vždycky když naznačí vznik nějakého páru, tak to během pár dalších stránek naprosto zničí a já nerozumím tomu proč. Tentokrát opravdu nebyl šťastný konec vůbec pro nikoho a to mi dost zkazilo náladu. Jinak část týkající se boje s démony opět výborná. Tentokrát trochu jak detektivka s Jackem Rozparovačem. I když je zřejmé, odkud zhruba vítr vane, stejně bylo napínavé sledovat to pátrání, sbírání střípků informací až ke konečnému zúčtování. Takže opět moje nadšení kleslo. Posledními stránkami se můj názor změnil a z plného počtu je to opět polovina. A je to škoda. Protože ne každý prostě stojí o to, aby přes tisíc stran četl o neustále zlomených srdcích a momentech, když už byla pravda téměř vyřčena, aby se všechno zase oddálilo. V mých očích je to nudné, otravné a především trapné... Na tohle jsem už vážně stará a to dobývání alá telenovela mě nebaví. Očividně je načase tento svět opustit, dokud mám hezké vzpomínky.... celý text

Řetěz ze zlata 2021, Cassandra Clare (p)

Lovce stínů čtu už mnoho let. Vždycky se mi strašně líbil daný svět, ten nápad s lovci, runami, démony a dalšími bytostmi. Časem jsem však tomuto žánru a především zaměření ya odrostla, nicméně autorka zůstává mezi mými výjimkami, které i tak zkouším číst dál. Z počátku byla kniha na rozjezd zmatená díky všem těm jménům a rodinným vazbám, protože je autorka chrlila jak přehrada vodu. Dost jsem se ztrácela a myslím, že ani do poslední stránky jsem některá jména nedokázala na první dobrou zařadit. Každopádně se mi start líbil a navíc dobové zařazení na začátek dvacátého století mi maximálně vyhovoval. Prostřední část byla vynikající, plná akce, zvratů, tajemství, ale i nějakých těch vztahových lapálií, které jsou u těchto knih běžné. Pořád to bylo v takové mírné úsměvné míře, protože to přece jen knize sedělo. Jenže pak přišel závěrečný běh, kde jsem jen smutně sledovala, jak ta akční jízda končí. Důležitý problém s démony se vyřešil, alespoň prozatím a najednou se všechno točilo jen kolem postav. Jejich nevyslovené citové problémy, náznaky, že všichni jsou vlastně nešťastně zamilovaní do někoho, kdo o tom neví, se začalo šířit jako mor, až bylo trapné sledovat, že se toho účastní všichni a vznikají takové šílené propletence. Jako proč proboha? Nehledě na fakt, že v dnešní době se lgbt strká opravdu všude a tady budete mít pocit, že tu prostě třetina postav musí být homo, třetina hetero a třetina bi... A ty náznaky, kterými se autorka všechno snaží značit jako hrozně napínavé, jenom ten dojem kazí, protože nejsou. Po příběhové stránce jsem byla spokojená, i epilog byl potěšující, návrat postav z různých předchozích sérií taktéž. Co už méně, že zaměření od příběhu padlo hlavně na postavy a lásku, což snesu jen do určité míry. Ke konci jsem chtěla už přeskakovat stránky, jak mi to přišlo trapné a ubohé. Kdyby se to týkalo jen jedné dvojice, ještě bych to snesla. Ale takhle jsem měla dojem, že všichni ti strašně blízcí přátelé si vůbec nic nesvěřují a jsou zamilovaní do sebe všemožně navzájem, ať holky či kluci. A to mi přišlo prostě už moc a celý dobrý dojem ze čtení mi to zkazilo. A taky situace s Grace mi od určité stránky pila krev. Takže spokojenost nečekaně hodně klesla... Právě díky těmto momentům mám strach si ostatní knihy přečíst znovu, přestože jsem všechny série četla pouze jednou, protože si nechci kazit vzpomínky na to, jak mě to dřív bavilo, teď už by to nemuselo totiž platit...... celý text

Královna věštců 2007, Lynn Flewelling

A je to tady, moje nenáviděné konce sérií. Dočetla jsem poslední díl a je to horší než prve, protože tentokrát vím, že už opravdu další příběhy nejsou. Přestože úvod série nebyl moc lákavý (strašně pomalý a nudný průběh), tak od druhého dílu se to dějově začalo rozjíždět lépe. Samozřejmě ti, kteří četli Noční běžce, měli částečně spoiler. I samotná anotace hodně prozradí, přesto existuje tolik možných odboček a konců, kde to celé může skončit. Poslední knihu jsem četla jedním dechem, spousta věcí se konečně začala rychleji vyvíjet, některé zapeklitosti vysvětlovat a celé to působilo úplně jinak než z počátku. A samozřejmě šlo o velké finále. Jsem ráda, že jsem tento příběh neodsoudila jen kvůli výhradám, které jsem měla u Dítěte proroctví, byla by to škoda. Lituji akorát toho, že autorka se i nadále tomuto světu nevěnuje, protože bych tam mohla zůstat navždy. Tolik možností, co by mohla ještě vymyslet, s těmi jejími sympatickými postavami. Vždycky u ní mám pocit, že dobro zvítězí, i když je potřeba i nějakých těch obětí. A i když se vyžívá v protahování děje, tak umí psát zajímavě a poutavě, pokud se tedy nenechá příliš unést. Jen ten závěr mohl být více dořešený, ne tak odbytý, po tom všem...... celý text

Skrytý válečník 2007, Lynn Flewelling

Tak tohle už bylo o poznání lepší. Sice to velkou část stále zdržovalo pozvolné tempo jako u prvního dílu, kdy se toho zase tolik nedělo a pomalu se příběh posouval vpřed, ale na druhou stranu konečně došlo k větším zvratům. Z počátku jsem měla obavu, že ke zlepšení nedojde a i tato kniha bude jen nudným pojednáním o kdysi utkaném kouzlu a jeho následcích. Jenže moje zvědavost mě táhla i přesto dál a já vytrvala a byla odměněna. Od určité části totiž autorka už začala v ději skákat po větších časových úsecích, probíhala roky a věštba se blížila ke svému vykonání. Začala jsem se do toho dostávat a pokračovala jsem. Sice to stále postrádalo jiskru Nočních běžců, ale byla to taková změna, za kterou jsem byla ráda, že jsem brala za vděk každým drobečkem, který naznačoval, že se velká změna blíží. Druhá polovina knihy začínala být už hektičtější a akčnější. Konečně. Chápu, že autorka se pouze snažila pořádně vysvětlit věštbu, kouzlo, všechna ta hoře, co to způsobilo, a charakter Tobina, který je opravdu důležitý (ke konci možná až moc nečekaně vyspělý, po takové době). Jen se u toho nemusela tak rozvášnit a brát to do takových detailů. Alespoň, že od určitého bodu se dokázala vrátit do nějakých svých zajetých kolejí, které konečně příběh oživily. A teď už je potřeba jen zdolat závěrečnou štafetu a proběhnout cílem. Hurá na to, protože i když konec znají všichni, co četli předchozí sérii, stále zůstává hodně neznámého a já doufám, že to bude nejlepší díl série...... celý text

Dítě proroctví 2004, Lynn Flewelling

Dlouho jsem si nechávala tuto trilogii odloženou, protože Noční běžci pro mě byli suproví a já je jednak potřebovala rozdýchat, ale za druhé i dostat z hlavy. A proto jsem si dávala načas, než se do tohoto světa vrátím. No, návrat to rozhodně není takový, jak jsem čekala. Přestože je tato trilogie psaná až po prvních třech knihách běžců, měla jsem pocit, jakoby šlo o prvotinu. Podivně psané trhané odstavce, neustálé skoky sem a tam. Navíc celý děj působí jako jeden dlouhý nekonečný úvod do celého příběhu. Zatraceně dlouhý úvod. Bylo to nudné, často otravné, občas nepříjemné. Jako nějaká nepovedená duchařina s děckem v hlavní roli. Díky mému vysokému očekávání v tom vidím spíš zklamání. Vůbec mě to nebavilo a do čtení jsem se vyloženě nutila, především proto, že mě zajímá ten vývoj, který se konečně rozběhl v posledních asi dvou kapitolách. Navíc očekávám, že autorka dokáže dohnat to, co tady dost zazdila a co předvedla dříve. Alespoň tomu budu věřit. A přestože nadšením nehýřím, budu pokračovat, vytrvám a snad i budu odměněna...... celý text

Harry Potter a princ dvojí krve 2022, J. K. Rowling (p)

Knihomolové 2023, Emily Henry

Už od začátku vám musí být jasné, že ti dva (přestože když se potkali a měli blbý den, na první dojem se špatně posoudili) stejně na sebe znovu narazí a bude to jiskřit. Jak jinak. I to, že autorka se bude snažit tam vecpat jiné lidi a překážky v zoufalé snaze zmást čtenáře, ale naprosto zbytečně. Bylo úsměvné sledovat velkoměstskou holku na maloměstě. I když samozřejmě prostředí nemělo tolik prostoru jako spíše postavy, nějaká ta tajemství a podobně. Jak už jsem řekla, chemie mezi hlavní dvojicí byla jasná jako facka, v tomhle moc utajování ani prodlužování nebylo. A samozřejmě konec jsem uhodla během posledních stran, protože jinak to ani dopadnout nemohlo. Hlavní hrdinka je trochu rozervaná, takže jde i trochu o to, aby poznala sama sebe, pochopila své problémy, nechala minulost minulostí a konečně se vydala vpřed do lepšího života. Chvíli jí trvalo, než otevřela oči a pochopila, že má problém. Ale naštěstí má sestru a samozřejmě jeho... Když nad tím člověk víc přemýšlí a odstaví vztah postav, tak je tam hodně i ta emotivní psychická stránka, tak trošku dobře ukrytá... Jde o stokrát ohraný film, který se snaží malými detaily odlišit, je to stále stejné. Ale jsem ráda za prostředí, za pohled do obou světů (popis života v New Yorku, ale i na venkově, protože každé místo má něco), za seznámení s různými lidmi... I za tu romantickou linku, kterou jsem hravě zvládla (v čemž se moc nevyžívám)... Největším tahounem bylo i téma knih, které hrálo důležitou roli. S touto autorkou jsem spokojená, ale myslím, že Alex a Poppy mě bavili o malinko víc...... celý text