Liwilterhage
přečtené 188
Oheň
1965,
Henri Barbusse
Nepamatuji se, že by jiná mnou čtená kniha z poválečné literatury na mě tolik zapůsobila, zanechala takový dojem. Román je syrovým pohledem mladých mužů, původně obyčejných civilistů, kteří díky okolnostem vyměnili svou rodinu, domov za život v zákopech s každodenní špínou, hladem, nejasnou budoucností a pohledem na nepředstavitelné lidské násilí a smrt. V této knize nejde tolik o děj, ale podstatou je, že se jedná o naturalistické líčení, zápisky člověka, který válku v zákopech zažil, prožil a přežil. To je to hlavní, co by si člověk podle mne měl z knihy odnést. Že vše, co jest napsáno v této knize, kdysi skutečně někdo viděl, prožíval. A i proto, dle mého názoru, Barbussovi nemůže být vyčítán neucelený děj ani politicky laděné pasáže, protože to tak jednoduše v té době cítil, zastával takový názor. A kniha je především jeho svědectvím, jeho dílem. Zcela chápu, že v době svého vzniku měl tento román zásadní význam a ten dle mého názoru přetrvává dodnes, proto je škoda, že kniha nepatří k zrovna často čteným. Na závěr bych ráda uvedla krátký úryvek: "Víc než úkoly, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boje muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic ve slunci." (s. 281)... celý text
Svědkyně ohně
2012,
Lars Kepler
Jednoduše řečeno: zklamání. Po dlouhé době kniha, u které jsem se musela přibližně od poloviny přemáhat k dočtení celého příběhu. Doufala jsem, že alespoň konec mě překvapí, nějak osloví, ale nestalo se tak. Co mi asi nejvíce vadilo, bylo chování jednotlivých postav. Všechno mi to přišlo, tak nějak k neuvěření, nereálné. Hlavní postava Joona Linna vždy v pravou chvíli na pravém místě, jako jediný věděl, co v daný okamžik dělat, jak se zachovat. Ano, je důležité mít výbornou, něčím výjimečnou hlavní postavu, která oproti ostatním má něco navíc, dokáže něco více. Ale v tomto příběhu mi to přišlo až moc do očí bijící. Měla jsem pocit, že ostatní policisté by tam ani nemuseli být. A vlastně k čemu? Když všichni jsou neschopní a Linna to sám vyřeší. Dále Elin, která kvůli jedné dívce zcela převrátí svůj dosavadní život a je odhodlána jít proti názoru všech. A mně přijde naprosto nepravděpodobné, že by si žena mohla za půl roku vytvořit takové pouto k cizímu dítěti, že by byla pro jeho záchranu za pár let schopna činit podobné činy. A to nemluvím o její citové nevyrovnanosti a pobláznění muži. A Flora? Ta mi přišla v příběhu zcela navíc. Jen aby se v knize zachovalo propojení s médii, hypnotizéry apod. A to mě ani konečné odůvodnění její přítomnosti v příběhu na konci knihy nepřesvědčilo. Ani hlavní záporná postava vlastně neměla ucelenou osobnost. Jen náznaky a jednu krabici. A přítomnost akčních scén? Přestřelek? Proboha proč. I ta krev mi občas přišla navíc. Škoda mluvit. Pokud bych to měla shrnout: nepropracovanost, neuvěřitelnost, nereálnost, mělkost příběhu a jedno klišé vedle druhého.... celý text
Předběžné varování: Krátké fikce a disturbance
2015,
Neil Gaiman
Jak tomu u sbírek povídek bývá, některé povídky čtenáře osloví, jiné si jen přečte a nic v něm nezanechají. Co však pro mě bylo nejpodstatnější, že i přes předběžné varování jsem na konci pociťovala skutečné znepokojení a neklid. Tak bych řekla, že příběhy splnily, před čím Neil Gaiman varoval. Proto je mé celkové hodnocení kladné. Z povídek bych vyzdvihla: "Pravda je jeskyně v černých horách..." Dobrodružný příběh Případ smrti a medu Klik, klak chřestivak "A plakat jako Alexandr" Bezčasí Návrat hubeného bílého vévody Černý pes... celý text
Modrý labyrint
2015,
Lincoln Child
Dojmy z 14. knihy série - rozporuplné. V první třetině příběhu jsem zavzpomínala na první díly série, kdy jsem doufala, že se autoři v budoucnu více zaměří na život agenta Pendergasta, že se jemu a jeho rodině budou v budoucnu více věnovat. Avšak od Horečnatého snu mám celé problematiky kolem Pendergasta dost. Celou dobu mi ty příběhy něčím nesedí. Helen, Tristam, Alban, pomsta, pomsta, pomsta. Přijde mi, že kompaktně daná linka není úplně propracovaná. Každý nový díl čekám na určité rozuzlení, osvětlení všeho, avšak zatím jsem se racionálního vysvětlení nedočkala. Jakoby postavy Pendergastovy rodiny nebyly pořádně domyšlené. Vždy je dobrý začátek, objeví se dobře propracovaný nový charakter postavy, ale nakonec je u všech tak prazvláštní konec. Již konec Diogenese, Pendergastova bratra, mi nějak neseděl a stále s ním nejsem smířená. A nyní Alban. (Například i příběh, který podává v tomto díle Fábio o charakterní změně Albana. Nevěřím mu, avšak žádného reálného vysvětlení se mi nedostává.) Navíc poslední díly knižní série mi zcela splývají. Nějakou dobu jsem si nedokázala ani pořádně vzpomenout na charakter Albana, na příběh ve kterém oba synové naposled figurovali. Modrý labyrint mi přišel jako určitá vzpomínka na staré dobré časy (staré známé osoby - Margo Greenová, známé prostory - muzeum, vzpomínka na Dr. Enocha Lenga...), ale provedení příběhu mě v určitém směru zklamalo. Čekala bych, že až do posledních stran nebudu tušit, kdo za činem stojí, že vše bude zahaleno (jak tomu bývalo u předešlých dílů) stínem, tajemnem a záhadou, ale v této knize mi padoucha, celý spiklenecký plán, prozradili dopředu, a já tak do konce knihy jen čekala, zda bude na konci smrt nebo zázračné uzdravení. Pro příště bych doporučila se oprostit od citových vazeb Pendergasta a zaměřit se na jeho intelekt, využití jeho schopností v řešení "obyčejných" kriminálních zločinů. Co mohu z knihy však vyzdvihnout jsou scény z muzea s Margo a z botanické zahrady s Constance. Díky nim dávám tři hvězdy.... celý text
