LenkaStr
přečtené 129
Graysonův slib
2020,
Mia Sheridan
Jak tady tak procházím ty komentáře, tak koukám, že tentokrát jdu ale totálně proti proudu, protože za mě bylo tohle od Mii nejslabší, co jsem zatím četla. Tak si tedy shrňme, jak to vidím já: Z jedné famílie vzešel polosirotek s manipulativním zlootcem a kreténským exsnoubencem za zadkem, z druhé otcův otloukánek se zlou macechou, kreténským otcem, rodičku (páč matkou se to nazvat nedá) snad radši nekomentovat. A jako by to nestačilo první zlootec otloukánka ještě dorazil. Jasně, hrdina muší trpět, jinak je to o ničem, ale všeho moc v křoví a tohle bylo fakt předimenzovaný a totálně přitažený za vlasy ve všech směrech, takže z toho sweet happy endu tentokrát trnou zuby o to víc. In Vino Veritas. Hm, akorát že tohle chce spíš panáka.... celý text
Kylandovo vykoupení
2016,
Mia Sheridan
Já nevím, je to spoiler, když to shrnu jako pohádku o tom, kterak chuďas do ještě větší nouze přišel, aby se z ní nakonec, díky svému čistému srdci, zase vyhrabal a za odměnu získal princeznu? Nebo už to stejně prozrazuje anotace, tak je to fuk? Každopádně, jedno se Mie musí přiznat, pracovat s emocemi umí, ždímala je ze mě od prvního písmenka skoro do posledního. Skoro, protože ten přeslazený sluníčkový happyend je opět na facky, a celou tu předchozí depresi trochu shazuje. Ne že bych ho nečekala, koneckonců pohádka ne asi. Naštěstí nečtu anotace ani štítky, takže jsem jí šanci dala. A ano, i přes tu naivitu a neuvěřitelnost, v tom nějaké poselství bylo a za přečtení to rozhodně stálo. A nemůžu si odpustit jeden frustrovaný výkřik na adresu nakladatelství: Proč, u psí nohy, někdo nedokáže respektovat název knihy tak, jak ho zvolila autorka a musí do toho – opět – cpát svoji invenci? Možná není, na rozdíl od Stingera, tak zavádějící, ale to není omluva. Dokonce ani polehčující okolnost ne. Cifix, tohle mě fakt rozčiluje!... celý text
Stingerův pád
2016,
Mia Sheridan
Pád? Jak jako pád? A kam přesně Carson spadl? Nebo odkud? Nebo... Co ten název krucinál znamená? Však Carson naopak... Nebo to jako že spadl z trůnu světáckého sexsymbolu, co má všechno na salámu? Nebo co mi uniklo? No nic, originální název je Stinger, takže tohle jde za tím, kdo je odpovědný, za český název, což nemusí být nutně překladatelka. Chjo, někdy je ta kreativita v českých názvech fakt na... Matoucí. No nic, k příběhu. Jenže... Hm... Víte co? Dumat nad ním je stejně zbytečné, jako dumat nad tím názvem, protože je neuvěřitelný a nelogický na tolika úrovních, že je zkrátka lepší přijmout fakt, že čtete přesně to, čím se Carson živil a nad nějakou logikou vůbec nedumat. Ale připouštím, že jsem to přečetla jedním dechem a nenudila jsem se. Oči v sloup jsem obracela, to jo. A asi jsem konečně pochopila, co moje kolegyně myslí, když řekne romantické porno.... celý text
Leo
2015,
Mia Sheridan
Cením, že autorka tahá na světlo vážná témata, ale to zpracování, já vám nevím. Styl vyprávění působí nevyzrále, ať už jde o ich formu v přítomnobudoucím (nebo jak to nazvat) čase, nebo o to, jak nám hrdinka neustále sděluje, co si oblíkla, že se nalíčila, nebo že se osprchovala a oholila. Ponechám stranou, že tu sprchu nezvládne, aniž by si namočila vlasy, ale mohl by mi někdo, prosím, nějak rozumně vysvětlit, proč si je aspoň jednou nevysuší pořádně? Však je podzim, ještě nastydne! Příběh sám o sobě je uvěřitelný, pokud jde o ta vážná témata, pokud jde o hrdiny a jejich love story, je to slabší. Evie, holka, u které předpokládáte nedůvěřivost, opatrnost a nevím, jaké další zábrany, si vyrazí na rande s týpkem, o kterém nic neví a který ji půl druhého týdne stalkoval? A pak jí stačí pár dní, během kterých se navíc stane pár věcí, které mu na důvěryhodnosti nepřidají, aby skončila v jeho posteli? Jeho vysvětlení těch „pár věcí“ prostě v pohodě přijme, protože podvědomí jí našeptávalo? Docela vachrlatá berlička, jak z toho vybruslit. Léta pěstovanou obezřetnost nějaké podvědomí nevypne lusknutím prstu. To aspoň Jake dával větší smysl, poté co se dramaticky odhalila jeho identita (ne že by se moje podezření, které jsem pojala při jejich prvním rande, nezměnilo v jistotu po tom jeho ublíženém pohledu, který následoval po „Teď jsi moje, Evie. Řekni to.“ „Jsem tvoje, Jakeu.“) a motivace. Ale jo, emotivní to bylo, to zase autorce nemůžu upřít. Ale nemůžu se přece jen ubránit, abych si trochu nezahnidopišila: Letecky z Cintinnati do San Diaga přes oceán? Proč?!... celý text
Leova šance
2015,
Mia Sheridan
Stejný příběh druhýma očima. Tak proč je tenhle lepší? Protože autorka z nějakého důvodu vykresluje víc do hloubky mužské hrdiny než ženské? Nebo protože v Leově vyprávění je to, čím si prošla Evie, jen naznačeno a nelze mít tedy ty samé výhrady, jaké jsem měla k příběhu z jejího pohledu? Nebo proto, že Leo řeší závažnější věci, než co si oblík a že se osprchoval? Nebo proto, že z jeho pohledu jsou logicky ty dvě mrchy ještě mrchovatější? Jo jasně, já vím, je to tím vším dohromady. A z Leova pohledu má ten příběh nějak větší hloubku, větší závažnost. A možná je to tím, že co bylo v předchozí knize vylíčeno stručně až po odhalení jeho totožnosti, to je zde nosným tématem. Akorát ta ich forma je pro mě stravitelnější v minulém čase než v tom stylu, který autorka použila u těchto dvou knih. A škoda, že autorka trochu neubere v happy endech, tohle byl tak moc Americký sen, až by z toho jeden dostal cukrovku.... celý text
Sběratel přání
2020,
Mia Sheridan
Já nevím. Ani pár dní po dočtení pořád nevím, jak ten příběh uchopit. Vlastně dva. Ne, počkat, tři. V ústřední lince, jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli píše Krásku a zvíře nebo Fantoma opery, tak tam pro jistotu vrzla od každého něco. Kromě ústředního motivu hrdinové rozplétají tragickou zradu z doby, kdy Sever válčil s Jihem a zem šla do války, a hrdina sám pak ještě svoji vlastní několik let starou tragédii, která se nepřekvapivě ukázala být víc, než se zprvu zdálo. Jo a duchové, nesmím zapomenout na duchy! Kromě těch potulujících se po plantáži taky ještě pár Jonahových osobních. Když se to takhle sesumíruje, vypadá to, jako když pejsek s kočičkou pekli dort, co? Ačkoli ten se nedal jíst, tohle stravitelné bylo. Docela. Nebylo to špatné, ale za srdce mě to zrovna nechytlo. Možná to bylo tou předvídatelností, možná tou spoustou klišé, která zejména s blížícím se závěrem autorka vršila jak buldozerem, možná tou těžko uvěřitelnou, chápavou, nesobeckou, obětavou Mary Sue, která se nedokáže naštvat, ani když se k ní někdo chová jako hovado a vyhodíte-li ji dveřmi, vrátí se oknem. Hm. Perla to nebyla, ale vyslovený blábol taky ne. Něco mezi. Takže za tři.... celý text
Ozvěny run
2022,
Christina Courtenay
Tohle byla romantika podle mého gusta! Žádná prvoplánová červená knihovna, ale příběh (tedy dva) se zápletkou. Obvykle přeskakovaní mezi více časovými rovinami nemusím, vytrhuje mě to ze soustředění, občas se ztrácím atd., ale tady mě to vůbec nerušilo, ty linky se prolínaly naprosto přirozeně a obě mě zcela pohltily. A oceňuji, že autorka nechává na čtenářově fantazii, aby si sám vybral nakolik jsou Mia s Haakonem spřízněni s Ceri a Hauknem. Reinkarnace? Předci? Nějaké vikingské čáry máry, které hrdiny trolí skrze ty prsteny? Nebo jen jejich zjitřená fantazie podpořená shodou mnoha náhod? Každý se může vybrat podle svého gusta.... celý text
Runy osudu
2023,
Christina Courtenay
První díl mám o něco radši. Ano, i tahle kniha mě bavila, ano měla zápletku a spád, příběh byl napínavý, vztahy mezi hrdiny se vyvíjely pozvolna a uvěřitelně, podíl "padouchů", nebezpečí a intrik byl tak akorát, aby nezačal být otravný (na rozdíl třeba od Cizinky, když už jsme u toho cestování časem), takže ano, užívala jsem si příběh a před koncem jsem uronila i nějakou tu kroupu. Ale... No jasně, nebýt tam to ale, dala bych plný počet, to dá rozum. Takže přes to všechno, co jsem napsala výše, to přece jen trochu drhlo. Jednak, stejně jako u prvního dílu, konec knihy je trochu uspěchaný, příliš snadné rozhodnutí, skoro žádná dilemata atakdále. A pak jsem také očekávala trochu víc odkazů na předchozí díl než jen ty sotva letmé zmínky, ale hlavně jsem stále vyhlížela nějaký náhled do současnosti, jak Haakon s Miou šílí a strejda profesor mlátí hlavou o zeď, že to dopustil a probíhá nějaké to marné pátrání (případně obviňování policajtů z neschopnosti). A za druhé se na můj vkus Linnea se vším vyrovnávala až moc snadno a ***** POZOR SPOILER ***** až moc snadno a ochotně se vzdala svého života v současnosti. Nekonalo se žádné velké dilema, že opouští rodinu a přátele a také samozřejmě vymoženosti naší doby, co si budem. Totéž platí o Haakonovi. Vážně by to otec přijal s takovým klidem? Ani trochu by do dcery nehučel, ať to nedělá? Mimochodem, to, že jim to dilema usnadnila ta opakovaně použitelná brož, to vlastně trochu shazuje, bylo to až moc snadné a bez následků. ***** KONEC SPOILERU ***** A jelikož vím něco o překládání (a také proto, že první díl přeložil někdo jiný a níže uvedené se v ní nevyskytuje), troufám si tvrdit, že to, co v knize drhlo nejvíc, jde za překladatelkou. Myslím tím styl vyprávění, minulý čas použitý tam, kde zní přirozeněji přítomný (pro ilustraci, něco jako: "Řekl jí, že se jmenoval Hrafn", což je očividný otrocký překlad a školácká chyba 2v1) a místy neobratně zvolené výrazy (namátkou mě napadá třeba "položil své rty na její" namísto "přitiskl" nebo "začal se hýbat" namísto "pohybovat", když jde o to, co následovalo krátce po tom polibku). Trochu jsem váhala, zda i tohle neoznačit jako spoiler, ale však to bylo předvídatelné, nebo ne? No nic, abych se vrátila... Takže jmelí.... Všimli jste si, co se letos... Ne, dělám si srandu, ten překlad! Hlavně ty nešikovné formulace tak nějak podporují můj názor, že pro překládání nestačí umět cizí jazyk. Když chcete překládat knihy, musíte mít cit i pro ten vlastní a nejspíš i kousek toho spisovatelského střeva. Plus by tedy profík (nebo aspoň jeho korektor, ale ideálně samozřejmě oba) měl vědět, že se píše "šel JSI" a ne "šel SI"! Na to, aby to byl překlep nebo přehlédnutí jsem si toho všimla přece jen víckrát, než je zdrávo. Nechci tím v žádném případě říct, že překlad tu knihu vysloveně znehodnocuje, to v žádném případě! Jak jsem řekla, prostě to drhlo. A upřímně, setkala jsem se už s mnohem většími perlami.... celý text
Travis
2022,
Mia Sheridan
Do Travisova příběhu se mi popravdě původně moc nechtělo, přece jen, v Archerovi to byl neuvěřitelný ko..t. Ale pak zvítězila zvědavost. Třeba se dozvím PROČ byl takový tři tečky. A nelituju, dostala jsem svoje odpovědi a navrch zase pořádnou dávku emocí. Srdce se mi lámalo nad tím malým klukem, který si myslel, že ho otec opustil bez rozloučení a který i v dospělosti z Travise pořád vykukoval a jako ten „zase už druhý“ ho nutil dělat taková rozhodnutí, jaká dělal. A ačkoli se autorka opět neubránila spoustě klišé na ránu, k dobru jí oproti nim přičítám, že jednou mě překvapila, když jsem něco čekala a Travis to nakonec neudělal. Jo, rozhodně je to postava s vývojem a to pořádným. A teď výtky... Vlastně kromě těch zmíněných klišé jich moc nemám. Snad až s blížícím se koncem. Ta druhá schůze... Kristepane, to bylo tak americky blbý, až to byla groteska, už chyběl jen potlesk z publika. A samotný epilog potom, ta dokonalá americká idylka... Ježíš, jeden by začal zvracet duhu, fakt že jo. To i ten Archerův epilog byl proti tomuhle decentně umírněný. Ale stejně bych si z Pelionu ráda ještě něco přečetla. Docela by mě zajímal Gageův příběh. Už by si taky zasloužil nějakou babu, však tohle bylo už druhé děvče, které mu vyfoukl Haleyovic panáček. Což je mimochodem taky klišé jak stodola.... celý text
Archerův hlas
2015,
Mia Sheridan
Nesuď knihu podle obalu, řikali. No, nebudu, i když mě dost odrazoval, na první pohled jsem čekala lacinou sr... To je fuk. Odradit jsem se nenechala a teď to mám, jsem úplně rozbitá. Ale teď vážně... Ačkoli já vlastně nevím. Nevím, jak hodnotit. Na jedné straně je tu krásný dojemný příběh, možná trochu předimenzovaný, pokud jde o dramata, ale co už. Na druhé straně je nám naservírováno tolik klišé a předvídatelnosti, až to bolí. A na třetí straně je pak ta neuvěřitelná spousta popisného sexu, který to celé tak trochu sráží na úroveň soft porna. Ale zároveň ne. Zároveň to všechno dohromady funguje stejně jako Listerova smaženka s chilli a čatní a vyždímalo to ze mě tolik emocí, jako už dlouho nic, a i s časovým odstupem to ve mně pořád rezonuje. Co mě trochu rozčilovalo, byl přepis znakové řeči. Já nevím, neznám osobně nikoho, kdo by ji používal, ale mám pocit, že se v ní snad ani nedá vyjadřovat tak košatě, jako to dělají Bree s Archerem, a to nemluvím o všech těch „no“, „takže“, „tedy“ a podobných, která se sice běžně používají v hovoru, ale při znakování? Vážně? A ta paralela s Cheirónem Já chápu, proč měla autorka potřebu na ni upozornit, ale fakt bylo nutné omlátit ji čtenáři o hlavu tak polopaticky? Chjo. Každopádně, i přes ta „ale“ knihu rozhodně doporučují. Ideálně s balíčkem kapesníků u ruky. Nebo dvěma. Tak jo, dávám plný počet, protože, i když bych srazila jednu za tu předvídatelnost, Archer ční vysoko nad ostatními Miinými knihami a jak jinak to odlišit, než těma hvězdama?... celý text
