LenkaStr
přečtené 129
Fantom Manhattanu
1999,
Frederick Forsyth
Jako velká fanynka Fantoma opery jsem po tomhle volném pokračování samozřejmě také kdysi sáhla. No, co bych tak… Pokud mám tenhle příběh skutečně hodnotit jako pokračování Fantoma opery, tak neobstojí ani v jednom bodě, vždyť v kontextu původního příběhu nedává v první řadě smysl sám Erik. Ale budiž, dejme tomu, že nezemřel v Paříži, dejme tomu, že by si skutečně vybral prchnout za oceán, kde ho nikdo nezná, dejme tomu, že by nedokázal zapomenout a po letech tam chtěl vylákat i Christinu. A tím veškerá logika končí, nic dalšího nedává smysl. Když se od Fantoma opery oprostím a budu knihu hodnotit jako samostatný příběh, tak, dejme tomu, vznikl docela dojemný příběh, který funguje a docela by člověka i vtáhnul, ale i tak nic převratného nebo ohromujícího. Plus nemám moc ráda příběhy sestavené jako kaleidoskop vyprávění příliš mnoha postav. O předlouhé předmluvě a nesmyslně mnoha stránkách věnovaných na konci autorovi nemluvě. Pokud je tahle kniha skutečně předlohou k Webberově Love Never Dies, tak s ní naštěstí naložil dost volně a vynechal, co mě nejvíc dráždilo, ale i tak ji moc nemusím. Platí o ní totéž, co o knize: jako pokračování Fantoma nedává smysl. Plus i hudebně mu sahá tak s bídou po kolena, abych nebyla tak úplně drsná, ale to sem fakt nepatří.... celý text
Fantom Opery
2008,
Gaston Leroux
Fantom je moje oblíbené téma a muzikál na toto téma, ten znám zpaměti. A ta hudba. Ójé. No to sem ale nepatří ;-) Kniha mě zase až tak nenadchla, je celkem průměrná, žádný zázrak, jak by se čekalo. Někde jsem dokonce četla, že nebýt Webberova zpracování, pes by po ní neštěknul. Těžko říct, já sama bych se o ní asi nedozvěděla, co si budem... Každopádně i tak doporučuji k přečtení, tak nějak si myslím, že pro fanoušky je to prostě nezbytnost.... celý text
Ano, stejně jako mnozí vyznavači Fantoma opery (bez mučení přiznávám, že hlavně verze Andrew Lloyd Webera, samotná předloha Gastona Lerouxe mě zase až tak neuchvátila), jsem k této knize přistupovala již předem s předsudky. Ono se jim asi nelze vyhnout, když vám někdo sáhne po něčem důvěrně známém. Ale zvědavost byla silnější, stejně jako autorku, i mě zajímalo, jaký asi byl Erikův život předtím, než přišel do Paříže, jaké měl, nebo spíše neměl zázemí, co ho formovalo a tak dále. A musím přiznat, že jsem byla při čtení příjemně překvapená jak příběh zapadá do toho, co Gaston Leroux ve své knize pouze naznačil, jak vše dává smysl. Ano, měla jsem průběžně k lecčemu výhrady, pár samoúčelných klišé jsem nedokázala strávit, ale co se dá dělat, každý autor se jich dopouští, ale až na těchhle pár spíše drobností, do sebe vše dokonale zapadá, dává smysl a vysvětluje a hlavně logicky zapadá do předlohy, respektuje ji a nemění. No dobře v samotném finále odchylky jsou, ale právě že pouze odchylky, které navíc dávají smysl a jak tu už někdo dříve napsal, jednání Christine i Raoula dává právě díky nim větší smysl a oba se chovají uvěřitelněji než v knižní předloze, kde jsou oba občas celkem bez mozku. A svým způsobem, i když finále příběhu i Raoulův epilog, zcela popírají volné pokračování (ať už Love never dies v divadelní podobě nebo její knižní předlohu Fantom Manhattanu, - která mimochodem sama za pokračování nejsem schopna uznat), docela logicky vysvětluje, proč se v něm Raoul choval jako naprostý, hm... („Naprostý, naprostý, tři tečky. To jste a tím taky zůstanete!“ - díky Kryťáku). A ještě bych tu ráda vyjádřila obdiv k překladatelce, bez jejíhož jazykového citu a vyjadřovacích schopností, by příběh jistě nebyl tak čtivý a byl by jen poloviční. Má hluboká poklona paní Žižková, tohle bych chtěla umět.... celý text
