Las_T
přečtené 110
Pustiny
2000,
Stephen King
Pustiny bohužel nepřekonaly laťku, kterou pro mě nastavili Tři vyvolení. Dost jsem se na knihu těšil. První půlka je dle mého názoru docela dost natažená, snad 200 stran čteme o Jakeovi a o tom jak se chce dostat za ka-tet do Středosvěta. Čtenářovi je jasné, že se tam Jake dostane, přičemž by to celé šlo zkrátit tak na padesát stran maximálně. Nechci tady znít jako nějaký odpůrce vaty, ba naopak mám ji v knihách docela rád, ale musí být zábavná, což v první půlce Pustin fakt není. Druhá půlka knihy je už však opět skvělá, počínaje River Crossing, končíc samotným Ludem. Těch posledních 150 stran se četlo opět samo. Bohužel u mě převyšuje to jak jsem se nudil na začátku, než to jak jsem se bavil na konci, takže dám jenom čtyři hvězdičky. btw. slyšel jsem o Kingovi, že dokáže všechno fakt brutálně obkecávat a když vidím, že další díly mají 600+ stran, tak se už teď trochu obávám, že tohle bylo jenom “malé obkecávání“ a to velké teprve přijde. ajaj... celý text
Tři vyvolení
2010,
Stephen King
Tak tohle byla naprostá jízda. Rozdíl mezi kvalitou Pistolníka a Třemi vyvolenými je opravdu markantní. Zatímco v jedničce sledujeme fanatického suchara Rolanda, tady je jeho postava spíše upozaděna a vystupují zde jeho noví best friends. Odetta je fajn, ale Eddie - ten je prostě skvěle napsaný, první půlku knihy která je věnována převážně jemu, jsem četl fakt jedním dechem. To prolínání mezi světy je opravdu nápadité a kapitoly, kde se Roland seznamuje s naším světem a jeho obyvateli jsou hrozně vtipné. Pokud mě Pistolník nedokázal vtáhnout do děje, tak Tři vyvolení už určitě ano.... celý text
Pistolník
1999,
Stephen King
Jelikož celý život čtu prakticky jenom fantasy, a jelikož mi byl v posledních letech opakovaně doporučován King, byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že má vlastní fantasy, navíc fantasy sérii, kterou on sám označuje za své stěžejní dílo. Jsem, ale trošku v rozpacích, jelikož to fantasy skoro vůbec nepřipomíná. Je to spíš takový post-apo-like western, kde když už se objevují nějaké náznaky fantastiky tak to tíhne spíš k sci-fi (celý rozhovor s mužem v černém na konci knihy). Rozhodně to není těžké na čtení, od poloviny je to podle mě spíš jenom trochu zmateně napsané, hlavně v těch Rolandových flashbacích jsem měl docela guláš. Není to tedy topová kniha, ale podle všeho se to asi rozjede až od druhého dílu, který už jsem si stihnul koupit. Takže 6/10.... celý text
2001: Vesmírná odysea
2008,
Arthur C. Clarke (p)
Moje úplně první čistě sci-fi kniha. Pana Clarka si ohromně vážím nejen jako spisovatele. Jeho předmluva mě poprvé dohnala skoro až k slzám.
Chromý bůh
2012,
Steven Erikson (p)
MKP jsem poprvé vzal do ruky na Vánoce 2016, tudíž jsem čtením strávil skoro čtyři a půl roku. Mám ten svět, rád. Tu magii, ten surový styl vyprávění. Kdyby zítra Erikson ohlásil pokračování, na nic bych se asi netěšil více. Na druhou stranu mince Oponn, jsem docela rád, že už to mám za sebou a můžu se posunout dál. Je to opravdu náročné čtení. Musím se přiznat, že jsem často při čtení chtěl za to jak to píše Stevena nenávidět, ale bohužel jsem to nedokázal. On kdyby se víc snažil prohloubit postavy a nemlžit snad v každé kapitole, byla by to fakt vyjimečná sága. Vlastně to píše tak složitě, že je to ke škodě jemu samotnému. K samotné knize nemám nějak ostré výhrady. Možná jsem jen čekal trochu větší tah na branku. Samotné sbíhání a vyvrcholení děje, je z pohledu na samostatné postavy zakončeno skvěle. Některé armády (nebo spíš rasy), podle mě však skončili docela uboze, zvlášť ta obří deus ex machina v samotném závěru mě docela mrzí. Čekal jsem, že to Erikson zakončí tak jako vždy - po svém, takže tak nečekaně až ti to vyrazí dech. To se, ale nestalo. Nejlepší postava série je bezesporu Rychlej Ben a nejlepší bůh Kotilion. Je to vtipný, jelikož Ben se chová nejmíň jako normální člověk a Kotilion zase nejmíň jako bůh. Jo a nejlepší rasa je už od první knihy prostě Tlan Imass, ty žeru (může za to asi moje slabost pro nemrtvé) Takže teď už o sobě asi můžu říct, že jsem hardcorový čtenář fantasy, když jsem přečetl, tuhle chlapáckou ságu. Pro ty co to nedokázali dočíst - chápu vás, ale můj respekt nemáte.... celý text
Prach snů
2011,
Steven Erikson (p)
Pro mě nejtěžší díl na čtení od Půlnočních vln. Opravdu značnou část knihy, Erikson popisuje postup armády Pustinami, přičemž se tady pořád přidávají další a další vojska, až si člověk říká, kde se tady najednou všichni vzali. Finále je ze všech dílů nejmíň klimaxové, což je hodně ke škodě, jelikož právě na finále Erikson ve svých knihách nejvíc spoléhá, ale aspoň to v poznámce na začátku knihy sám přiznal. Nenechte se, ale zmýlit, jedná se sice o základní kámen k Chromému bohu, avšak i v Prachu kostí, pár skvělých linek končí a to navíc opět dost nevybíravým způsobem. Chtěl jsem si dát zase tak měsíc pauzu, ale kniha končí fakt brutálním cliffhangerem, takže budu muset na to finále naběhnout asi hned. achjo... celý text
Daň pro ohaře
2015,
Steven Erikson (p)
Daň pro ohaře, bych rozhodně neoznačil za slabší díl v sérii, ba naopak, zábavností je asi na stejné úrovni jako VS. Pokud jste měli rádi postavy z Dárudžhistánu, kteří se objevují v prvním díle a postavy z dílu třetího, tak budete spokojení tak či tak, protože se jich tady vrací fakt valná většina (Erikson podle mě nezapomněl snad na nikoho). Kniha je zase klasicky dost pomalá a v porovnání s ostatními díly se tady toho za prvních 800 stran fakt moc zásadního nestane. Finále téhle knihy je však tak brutálně odzbrojující, že to i na měřítka Malazu nemá obdoby. Jeden boss fight střídá druhý, jedno úmrtí postavy následuje další. Prostě totální šílenost ten konec, nemám slov.... celý text
Vichr smrti
2009,
Steven Erikson (p)
O něco slabší než Lovci kostí. Můj problémem totiž už v Půlnočních vlnách byl kontinent Lederas, kde mě nezaujali ledeřané ani kultura Tiste Edur, které považuji za nejmíň zajímavou rasu v celé sérii. Knihu zase klasicky táhnou Malažané, Trull s Onrakem a vlastně i parta kolem Silchase Zmara je v pohodě i přesto, jak nesympatický hňup to je. Naopak Rudomask byl asi nejvíc zbytečná postava jakou zatím Erikson napsal, jeho linka byla fakt úplně zbytečná. Finále bylo totálně sad, ale co už. Proč když, čtu sérii, která má v názvu “...kniha padlých.“, jsem vždycky tak zaskočený a smutný, když umírají moje oblíbené postavy sakra?... celý text
Lovci kostí
2008,
Steven Erikson (p)
Po přečtení Půlnočních vln jsem si dal na den přesně rok a půl pauzu od čtení Malazu, tudíž jsem očekával, že v knize budu lítat jako pří čtení prvního dílu. Nemalé bylo mé překvapení, když jsem měl za sebou už cca 300 stran a a v příběhu jsem se vůbec netopil. Až jsem pochyboval jestli vůbec čtu Eriksona. Valná většina postav v šestém díle jsou totiž staří známí a i přesto, že jich je znova asi pět set, tak se mi kniha četla výtečně. Především sedmá kapitola knihy je prostě vynikající čtení...Stále mě udivuje jak můžu v jedné kapitole číst desetistránkové rozjímaní staršího boha o existenci pantheonu a poté otočit stránku na kapitolu kde spolu dva obyčejní vojáci kecají o tom čím se večer ožerou...takhle dokáže psát fakt jenom Erikson. Každopádně jsou Lovci kostí dost možná můj nejoblíbenější díl, čemuž svědčí i to, že jsem knihu přečetl za tři týdny. (což je u čtenářského šneka jako já nadlidský výkon.) :)... celý text
Cesta králů
2012,
Brandon Sanderson
Z knihy mám hodně smíšené pocity. Pan Sanderson je vynikající world - builder, jeho svět je originální jak už dlouho žádný. Problém mi dělá jeho styl vyprávění. Kniha má přes 900 stran, přičemž jsou v ní dalo by se říct jenom tři hlavní postavy což je pro tak objemnou knihu žalostně málo. Děj je často natahovaný a repetetivní (hlavně kapitoly Dalinara) a navíc se tam skoro nic neděje, i finále knihy je podle mě nemastný neslaný. Nemůžu potlačit zklamání, podle recenzí jsem očekával fakt něco extra. A to kniha rozhodně není.... celý text
Dóm řetězů
2005,
Steven Erikson (p)
Karsa Orlong...naprosto OP skvělá postava. Kdyby Erikson popsal v každé knize 2-3 postavy jako jeho vůbec bych se nezlobil. To by ale každá kniha měla 2000 stran. Co se týče Tavore a 14. armády, tak jsou jejich kapitoly pomalé ale podle mě stále dobré. Seržant Struna je hrozně likeable, jeho kapitola kde hovňousek bojuje v aréně, je bezkonkurenčně nejvtipnější kapitola prvních čtyř knih. V knize je taky hodně vedlejších linek. Nejlepší je asi Kalam a Lostara Yil. Na Trulla Sengara jsem zvědavý v pětce. No a Apsalar a Řezník mi přišli v knize naprosto zbyteční :D Největším mínusem knihy je opět Felisín a celé dění ve Smršti. Objevuje se tam fakt až zbytečně moc postav. Snažil jsem se pochopit jejich motivy, ale ve výsledku je to jedno jelikož *Spoiler* valná většina z nich na konci na cca deseti stranách pochcípá rukou jednoho bojovníka. Úplné finále knihy bylo dle mého spíš vtipné, jelikož Erikson ještě v druhé knize popisuje armádu Apokalypsy jako obrovskou, neporazitelnou a hrůzostrašnou armádu, kdežto ve čtyřce zemřou všichni Psobijci během jedné noci. Okey. Jedno plus bych dal ještě za Kotilliona. Byl jsem na něj zvědavý už od jedničky a v tomhle díle se objevuje celkem často, přičemž jsem si ho velmi oblíbil. Asi jediný bůh, který není naprostý hňup :D Šumař vzhlédl a setkal se se Sépiovým upřeným pohledem. Sapér pohnul rty, nezvučně říkaje Jsou z nás boháči, ty mizero.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Při čtení Barvy kouzel, jsem došel k zjištění nepříjemné věci a to sice, že když člověk od 14 let čte prakticky jen high-fantasy, dost ho to poznamená. Neustále jsem totiž očekával intriky a zrady hlavních postav ale ty se v knihách od pana Pratchetta pravděpodobně vůbec nevyskytují. Samotná kniha je psaná dalo by se říct velmi jednoduchým způsobem. Mrakoplaš a Dvoukvítek spolu putují, pak se ocitnou v nějaké velmi zlé situaci, ze které se ale vždy zázrakem dostanou. V podstatě je to taková pohádka, kterou bych neměl problém číst dětem před spaním. Já sám jsem, ale měl dost problém knihu dočíst protože mě to prostě nebavilo. Pana Pratchetta bych rozhodně doporučil dětem, začínajícím čtenářům fantasy a nebo lidem, kteří dokážou při čtení trochu vypnout mozek. Knize dám samozřejmě 5*, nejsem typ člověka, který by knihu shazoval jen kvůli tomu, že mi nesedla. Napsaná je furt kvalitně. A ruku na srdce, když vejdu do knihkupectví, žádná knižní série nemá tak překrásné obálky jako Úžasná Zeměplocha. Pan Kirby udělal skvělou práci a knihy bych si jednoho dne koupil klidně jen kvůli tomu aby mi zkrášlili mou skromnou knihovnu. :)... celý text
