lapetitedeny
přečtené 264
Jsem roztříštěná
2013,
Tahereh Mafi
Jsem roztříštěná jsem četla v době, kdy poprvé vyšla v českém překladu, tzn. před asi 11 lety. Dodnes si pamatuju, jakej byl kolem vydání hype, blogeři dostali s předstihem e-knihy (tehdy reading copies vůbec nebyly tak běžný jako dneska) a všude na mě skákalo hrozně moc nadšených ohlasů o tom, jak dobrá ta kniha je a já se nemohla dočkat, až ji budu taky držet v rukou. Marketing tu na mě prostě zafungoval fakt na výbornou. Jenže pak se pro mě Jsem roztříštěná stala synonymem knižního zklamání. Takovej ten pocit, když se na nějakou knihu strašně moc těšíte, očekáváte, že to bude nejvíc skvělý, úžasný a budete to milovat, jenže ono se to nestane. I po těch 11 letech je tohle ta první kniha, na kterou si vzpomenu, když se o knižních zklamáních mluví a upřímně myslím, že mě nikdy žádná nezklamala víc. Naprosto chápu, jestli vás teď zaráží, proč jsem se do ní teda sakra rozhodla pustit znovu. Přemýšlela jsem o tom v posledních letech několikrát, protože znám lidi, kteří tu sérii naprosto zbožňujou a ve mně kvůli tomu pořád hlodalo, jestli jsem třeba něco nepřehlédla... Teď na ni náhodou znova došla řeč, zároveň na mě vyskočila v audoknižní appce, kde si platím předplatný, tak jsem si řekla, že do toho teda půjdu. A světě div se, nebylo to tak hrozný, jak jsem čekala. Možná díky tomu, že jsem měla doslova nulový očekávání, možná i díky Kate Simses, jejíž audio zpracování se fakt dobře poslouchalo. Pořád si myslím, že je to spíš průměrná kniha. Taková klasická stará dobrá dystopie, kterou odlišuje hlavně specifický styl psaní, který připomíná deníkové zápisky, ve kterých Julliet často škrtá myšlenky a opravuje se, což vytváří kontrast mezi tím, co si skutečně myslí/cítí a tím, co si myslí, že by si myslet/cítit měla. Kniha jako taková ale nenadchne, neurazí, nebyla jsem napnutá jak kšandy, ale ani jsem se vyloženě nenudila. Docela mě nicméně bavila Julliet a právě to, jakým způsobem je zpracovaná její psychika a ty kontrasty v ní – což je docela vtipný, protože v recenzi z roku 2013 jsem si mimo jiné stěžovala, že mě postavy vůbec nezaujaly, nevytvořila jsem si k nim vztahu ani nic podobného. A i když v případě Adama to platí furt (byl docela cringe, co si budeme), Julliet vlastně byla napsaná docela dobře – anebo to prostě zachránila ta Kate Simses, protože to zahrála faaakt dobře! Co za mě ovšem bylo obří NE, jsou popisy milostných scén mezi hlavními hrdiny. Není to smutt, ale ty scény jsou i tak dost dlouhý a hlavně tak divný. Možná jsem na to už stará, fakt nevím, ale u těch pár scén, co se objevily, jsem fakt trpěla nad tím, jak moc patetický to bylo. Já jako chápu, proč Julliet tolik prožívala doslovat každej dotyk, každej projev náklonnosti... Ale prostě ne. V závěru teda hodnocení zvedám o jednu hvězdičku a pomalu začínám druhý díl, k tomu jsem se nikdy dřív nedostala, tak uvidíme. Jsem docela zvědavá na Warnera, až se trochu víc ukáže.... celý text
