rencovav přečtené 696

Podivná svatba na Lichnici 2012, Vlastimil Vondruška

Tuhle sérii "historických detektivek" jsem vždycky měla docela ráda, takové odpočinkové čtení. Jenže popravdě, tentokrát mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi to strašně dlouhé, vůbec jsem nepochopila ten zločin a jeho vyšetřování... Jak Oldřich z Chlumu, tak panoš Ota, no ostatně úplně všichni mě štvali - samozřejmě za to může autor. Že je Vondruška takový "tradiční", to jsem věděla a štvalo mě to i v jiných knížkách, ale ve vskutku podivné knize jménem Podivná svatba na Lichnici toho na mě bylo nějak moc. Neustálé moralizování, následné vykrucování, naprosto nepřirozené... všechno. Na věrohodnosti se snaží autor dodávat tím, že panoš Ota takřka v každé kapitole spí s nějakou holkou, výměnou za informace. Protože ženy jsou v téhle knize (a myslím, že i v těch ostatních) vážně jen na sex a na drby. Docela mě to štve a uráží. Já chápu, že možná tak tehdejší muži mysleli, ale z tohoto nečiší nějaká snaha o spojení historie a psychologie, jako spíš autorův zjednodušený pohled na svět. Konec byl už trochu lepší, plus se mi líbila interpretace Jana Hyhlíka.... celý text

Umění být zdráv 2020, Věra Keilová
odpad!

Uch... tak tohle byla zase síla. Zhmotněné blábolení. Redaktorka, která rozhovor dělala, nejspíš všem těmto věcem (jakože kvantová fyzika dělá zázraky, homeopatika jsou skvělý nápad a voda si pamatuje naše emoce) věří, takže to bylo takové dost otravné přitakávání dvou... no, lidí, s nimiž asi úplně nesouhlasím. Pro upřesnění - pan Vojáček je nositelem Bludného balvanu za odvážnou redefinici epigenetiky a za téměř úspěšné znovuobjevování základního učiva normální a patologické fyziologie. https://www.sisyfos.cz/clanek/1458-mudr-jan-vojacek-cfmp I mně, ač nejsem odborník a o těchto věcech moc nevím, připadalo čtení o tom dost divné. Samozřejmě v knize nenajdete jediný zdroj - zkrátka jen "říká se", "všeobecně je známo", "spousta lidí", "v jedné studii se dokázalo, že...". No a nebo jsem jen bojovná hašteřivá žena, která v sobě postrádá prvky ženství a naopak se chová moc mužsky, jsem nevyrovnaná a tím spíš bych potřebovala navštívit Vojáčkovu kliniku, kde mě za velký peníz zanalyzují, propláchnou a doporučí mi koupit si stříbrnou vodu, nepoužívat sociální sítě a přestat si hrát na feministku. :-D... celý text

Volání divočiny 2020, Jack London

Co říct - je to pěkná knížka. Dobrodružná. Zajímavá. Dost krutá. Stylem vyprávění, popisem krajiny, charakterů a jakýmsi představením ideálů mi připomínala knihy Julese Verna (třeba knihu Patnáctiletý kapitán). Příběh je vyprávěn z pohledu psa, psi mají lidské vlastnosti, ale také zvířecí charakter. Musím se přiznat, že na mě byly některé pasáže až moc kruté. Já se ve psech nevyznám, určitě ne. Kdybych měla psa, tak ho rozmazlím. Nedovedu si představit, že by jakékoliv zvíře chtělo být bito, i proto nemám ráda třeba dostihy (kde podle mě jde o dost divné týrání koní). Věřím, že každé zvíře si v sobě uchovává nějakou divokost, ale snažit se ji vymámit klackem mi přijde dost absurdní. A jo, vím, že tahle knížka je ze začátku dvacátého století. To ale nic nemění na mém dojmu.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2016, Alexandr Isajevič Solženicyn

Tohle bylo hodně silné - ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit - nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, "přátelích", svobodě a víře.... celý text

Anna ze Zeleného domu 2018, Lucy Maud Montgomery

Kde bydlí sluníčko 2009, Jana Ruthová

Tohle je tak kouzelná knížka. Samozřejmě, ilustrace Marie Brožové jsou samy plné příběhů, dívat se na jeden obraz je jako číst pohádkovou knížku. Pohádky, které z nich vybrala a sepsala Jana Ruthová, jsou milé, plné dobra a úsměvů, vhodné pro děti i pro dospělé. Poučné, hravé, plné fantazie, zároveň však obsahují i ponaučení. Líbí se mi, že to nejsou úplné "pitomosti", že tahle fantazie je něžná, spojená s přírodou, počasím, barvami a dětskou představivostí. Venku chumelilo a já si četla o sněhu, mrazu, sluníčku a větru. Krásné to odpoledne.... celý text

Hipík 2018, Paulo Coelho
odpad!

Strašidýlko Stráša 2018, Alena Mornštajnová

Moc hezké, hlavně se mi teda líbilo audioknižní provedení. Nevěřila bych, že Pavel Rímský může číst pohádku.

Schůzka se smrtí 2007, Agatha Christie

Líbilo se mi to, ale popravdě mě to moc neohromilo. Seriálová epizoda z roku 2008 je geniální, bohužel (nebo snad bohudík?) se moc nedržela knižní předlohy. Předlohy, která je poměrně nudná, ale stále ještě likeable.... celý text

Straka v říši entropie 2010, Markéta Baňková

Krásná knížka, povídky vhodné jak pro děti, tak pro dospělé. Já a fyzika jsme si nikdy moc nerozuměly, ale tyhle příběhy se pochopit dají a navíc jo, fyzika je opravdu všude (ale stejně tak i všechny jiné vědy, že). Nedokážu samozřejmě posoudit faktickou přesnost, mnozí si stěžují, že je to moc zjednodušené, ale popravdě mi přijde lepší rozumět něčemu aspoň základně, ale skutečně, než se učit vzorečky a teorie, které nejste pak schopni sami vysvětlit. Takže možná to není vhodná knížka pro fyziky, ale pro takové laiky jako jsem já, je to asi ten nejlepší způsob, jak se dostat k fyzice.... celý text

Sluha dvou pánů 2013, Carlo Goldoni

Harry Trottel a kámen MUDr. Tse 2007, Peter M. Jolin (p)

Jsem mile překvapená - byla to totiž vážně docela legrace. Nejvíc mě pobavil asi původ Harryho jizvy na závěr. Jo a taky profesor Grape a jeho láska k Beatles. Tahle knížka je jednou z patnácti nejhůř hodnocených na Databázi knih - upřímně nechápu proč. Nehraje si na žádné veledílo, naopak paroduje všechno a všechny, zároveň ale některé sporné věci zajímavě vysvětluje (a upřímně - kdo z vás si nikdy nepoložil otázku, jak je to se záchody a přívodem vody v Brada- pardon, v Neštovicích, proč byl Harry někdy takový ňouma, proč si ho vůbec Dursleyovi/Donkeyovi vzali k sobě nebo proč sakra kouzelníci jen tak posílají dopisy soví poštou). Nevím, jestli se pustím do dalších dílů, spíš ne, nicméně tohle bylo opravdu milé překvapení. Když od toho nic neočekáváte a když se dokážete trochu povznést nad originál a nebrat to tak vážně, pak to vážně docela ujde. :)... celý text

Jakub a obří broskev 2016, Roald Dahl

Opravdová láska 1997, Robert Fulghum

To bylo tak krásné... pohlazení po duši. Nemám ráda, když se mi říká, jak má vypadat láska, zvlášť od médií a umění si to nerada nechávám říkat, protože mi vždycky přišlo, že všechny ty lásky, o kterých jsem slyšela, jsou úplně jiné než ta moje. A přece - tahle knížka se snaží ukázat tolik různých druhů lásky. Nesnaží se vás přesvědčit, že milovat někoho nebo nějakým způsobem nebo z nějakého důvodu je správné. Protože každý jsme jiný a každý milujeme jinak, což ostatně ty desítky dopisů od Fulghumových čtenářů dokazují. Přemýšlím, jaký příběh mě zasáhl nejvíc, ale bylo jich několik a v podstatě každý dopis mi něco dal. Úvahy o lidech, charakterech, o lásce k věcem, o lásce a přátelství, o lásce a sexu, o tom, má-li být láska krásná nebo bolestivá zkušenost... Jo, místy to bylo trochu hořkosladké, ale vždy maximálně upřímné a opravdové. K dokonalosti tomu možná chybělo to, že mě sice všechny příběhy svým způsobem zasáhly, ale vlastně ve mně nezpůsobily nic hlubšího. Pousmála jsem se. Zasnila jsem se. Pobavila jsem se. Některé příběhy byly i dost smutné. Problém s o/Opravdovou láskou možná v tomto případě je v tom, že nejdůležitější je pro mě ten můj osobní příběh a historky neznámých lidí, které ani nemám šanci hlouběji poznat, prostě nedokážu uchovat, navíc prostě neznám jejich pocity a nemohu jakýmkoliv způsobem soudit jejich lásku. Dává to smysl?... celý text

Příliš dlouhá swingers party 2014, František Kotleta (p)
odpad!

Tohle fakt připomínalo knihy jako Lady Fuckingham nebo Fifty Shades, ale stejně se tomu asi nic moc nevyrovná, navíc je mi docela trapně, protože autora zjevně spousta lidí žere a knihy mají dost vysoká hodnocení. No, u mě se to teda fakt minulo účinkem. Kniha je v podstatě psané porno, ve kterém si hlavní (oplzlí a neskutečně nesnesitelní) "hrdinové" dělají legraci z porna, v podstatě na každé třetí stránce mají erekci, aby vyřešili případ, většinou se k tomu musí prošukat (líp to fakt říct nejde) a.. fujtajbl, to fakt bylo hnusný a odporný. Žádná úcta k ženám, násilí úplně v pohodě, a aby se to nějak zakrylo, tak se to všechno svede na okultismus a magii a takový kraviny a pak se dá ospravedlnit třeba i brutální znásilnění vaší kamarádky. Fakt mi bylo špatně. No, zkusit se má všechno a já už vím, že podobné hnusy fakt číst nemám a nemůžu. Aby bylo jasno - sex v knihách nebo v životě mi fakt nevadí, naopak mám moc ráda autory, kteří dokáží psát otevřeně a klidně i udělat ze sexu a intimity téma, protože ono to téma určitě do jisté míry je. Ale asi si nedokážu oblíbit postavy, jejichž největším kariérním úspěchem je, že jejich náplní práce je dívat se na porno a bojovat proti démonům hromadnými orgiemi.... celý text

Solitaire 2014, Alice Oseman

Aneb abych ocitovala (rovnou asi na pěti stránkách zmíněný) výrok vypravěčky tohoto "příběhu": "Co to tady sakra melu?" Když už i samotný vypravěč přizná, že jeho příběh nestojí za nic a těch 330 stránek je v podstatě jeden velký omyl, který snad ani nemusel být vytištěn, tak to přece něco znamená. Proč se mi kniha nelíbila a nemůžu teda dát nic jiného než "did not like it", i když jsem četla už i horší knihy? Hlavní hrdinka, vypravěčka Tori, je naprosto nesnesitelná. Chápu, asi je prostě pesimistka, asi je zrovna v nějakém špatném pubertálním období, asi má psychické problémy a plánuje sebevraždu a s nikým se nechce bavit a zároveň pořád sebe samu lituje kvůli něčemu. Jo, dobrý, takoví lidé existují a pár jich takových znám a fakt není jednoduché se s nimi bavit. Nicméně to není důvod, proč to bylo tak nesnesitelné. Už jsem četla spoustu knih, kde byl hlavní hrdina pesimista, kde měl psychické problémy, kde téma bylo třeba i docela banální a přesto vás to nějak zasáhlo. Ale víte proč? Protože ve většině takových příběhů jde o to, že ten hrdina nějak roste. Vyvíjí se. Nemusí se nutně uzdravit a být sluníčkář, ale prostě příběh by měl mít aspoň trochu začátek, konec, poselství, zápletku, co já vím. Co jsme dostali tady? Tori kolem sebe neustále kope, vrčí a nadává, všechno naprosto nesnáší a ani neví proč vlastně. Její osobnost bych přirovnala k Belle Swan ze Stmívání. Jo počkat, já zapomněla, tohle přece není žádná lovestory! Ale kdepak, je. Leze vám to na nervy už od prvního setkání s Michaelem, který je naprosto normální a v pohodě, ale všichni si myslí, že je divný, protože tak to zjevně na středních školách chodí? No abych vám ušetřila to trápení s knihou, shrnu to: Tori se s ním baví, nebaví, baví, nebaví. Pořád říká, jak je divný, potom si vynadá, že to ona je divná, ale pořád říká, že on je divný a ona je jediná normální asi. Nebo co. Na konci chce Tori "omylem" spáchat sebevraždu, jo a taky Michaela omráčí a nechá v hořící budově. A on ji pak zachrání a políbí a je to divný a celá škola jim tleská. Jakože lidi před školou. Protože ta školní budova právě hoří, což je mimochodem další věc, která mi na téhle knížce strašně vadila. Ta "dobrodružná zápletka". Začne to tím, že Tori řekne, že škola je nudná a život je k ničemu a hraje, místo učení, hru Solitaire a pořád si u toho říká "nenávidím se". A pak najednou místo téhle hry funguje nějaký blog, je to celý fakt dost divný, nakonec se z žertů, kterým se nikdo nezasmál, stane jakýsi "terorismus" se rvačkami, petardami a podpalováním školy, ale nemá to vůbec žádný význam... pro nic. Teda vlastně jo, Tori se neustále pohoršuje, jak ostatní nic nedělají, jak je všem všechno jedno.. aby vzápětí udělala to samé, našla pro své nicnedělání pár výmluv a pak se za to nesnášela a tím pro to teda asi jako něco udělala.. nebo nevím. Připadalo mi, že opravdu všichni v tomto příběhu byli divní, měli nějaké psychické problémy, ale tvářili se děsně moudře, jak jen ostatně puberťáci mohou být. Problém je, že se tam kvůli tomu všichni akorát hádali, nic se nevyřešilo a když, tak to vůbec nedávalo smysl a bylo jasný, že to žádný řešení není. Jediná rozumná postava, když nepočítám pár světlých chvil Michaela Holdena, byla Tořina matka, která se rozhodla ty pubertální výlevy své sebestředné, egoistické a pouze do sebe zahleděné dcery ignorovat a nepodporovat ji v tom utápění se v sebelítosti. Třeba když Tori (poté, co s rodiči celý víkend nemluvila, protože jsou prostě strašně blbí přece) nakráčí ráno do kuchyně a řekne své matce "kde mám sukni do školy? proč není vyžehlená?" a její matka odpoví "Je vypraná. Můžeš si ji vyžehlit sama. Já pracuji." V tu chvíli jsem byla ráda, že aspoň s někým se v tomhle příběhu dokážu ztotožnit. Abych to shrnula - nedokážu posoudit, jestli je Solitaire dobrá nebo špatná kniha, třeba i v rámci svého žánru. Vím jen, že se mi fakt ani trochu nelíbila, celou dobu jsem si říkala, co je tohle proboha za slátaninu a jak se mi to dostalo do knihovny (to není řečnická otázka, fakt nevím, jak jsem k téhle knize přišla) a taky vím, že jsem už pár YA knih přečetla a žádná prostě nebyla takhle hrozná, nezáživná a zbytečná. No, možná je na čase pověsit mládí na hřebík a přestat si namlouvat, že můžu číst to, co čtou lidi z instagramu. Zjevně mi to nesedlo.... celý text

Psychologie 2003, Rita L. Atkinson

Vražda Rogera Ackroyda 2001, Agatha Christie

G-E-N-I-Á-L-N-Í! Zrovna nedávno jsem si říkala, že nějaká podobná zápletka, podobné rozuzlení, bych ráda z pera Agathy Christie ráda četla. Napadlo mě to hned na začátku, protože detektivky s Herculem Poirotem (kterých v poslední době čtu nějak hodně) se vyznačují třeba tím, že jsou psány pokaždé úplně jinak. Jednou er-forma, jednou ich, jednou je tam víc Poirota, někdy tam vystupuje celá řada různých dalších postav (Hastings, madame Oliverová, inspektor Japp...). A mě tehdy napadlo: "To by bylo přece senzační, kdyby byl vrahem celou dobu vypravěč příběhu, ale čtenář by na to nepřišel až do samého konce. Úplně styl královny detektivek! No, tehdy to byla jen domněnka. Jinak se musím přiznat, že pro mě příběh byl možná tak napínavý právě proto, že jsem ho doposud neznala, seriálový díl jsem neviděla. Možná nemá takový spád a vlastně je tam docela dost odboček, v části příběhu mi ta ich-forma nějak neseděla, nebylo to tak čtivé... ale ukázalo se, že všechno mělo svůj smysl a až moc dobře to do sebe zapadá. :)... celý text

Patnáctiletý kapitán 2005, Jules Verne

Tato kniha mě překvapila v mnoha ohledech. Že bude čtivá, to mi bylo jasné. Že se octnu ve všemožných koutech světa a prožiji spolu s hlavními hrdiny nesčetná dobrodružství, to se také dalo čekat. Samozřejmě jsem na začátku uhodla i to, kdo je onen patnáctiletý kapitán, co se asi stane při lovu plejtváka s kapitánem a posádkou lodi a tušila jsem také, že se hrdinové dostali až do Afriky, ovšem při podrobném popisu krajiny pod štítkem "Jižní Amerika" jsem se i já nechala trochu zmást (ach, ten zlotřilý Harris!). Ale v knize bylo mnohem víc, než jsem si od autora dokázala představit. Mezi hlavními postavami vystupovali černoši, sirotek, žena a pes. Bylo odsuzováno otroctví, bylo poukazováno na rovnost všech ras a na nespravedlnost a krutost panující právě v Africe. Právě všechny tyhle "pokrokové myšlenky" mě přesvědčily o kvalitách románu - protože zkrátka zeměpisné, přírodovědné a další dobrodružné popisy sice mohou být zajímavé, ale pokud prožíváte tato dobrodružství pohledem špatných (a špatně smýšlejících) charakterů, nemá to cenu. A teď už, proč jsem se rozhodla knihu zařadit do čtenářské výzvy k tématu "Kniha, v jejímž prostředí bych se nechtěla ocitnout". Důvodů bylo mnoho. 1) Nevím, jestli bych se za tehdejších podmínek vypravila na zaoceánskou plavbu lodí, navíc lodí nákladní. Nechtěla bych se navíc na takové lodi octnout bez zkušené posádky a kapitána, prožít bouři a omylem podplout Jižní Ameriku. 2) Nechtěla bych se ocitnout v dobách, kdy fungovalo otroctví, nechtěla bych být v jeho jakémsi krutém centru. Navíc do Afriky bych se kvůli četným možnostem nemocí možná neodvážila ani dnes (to nemyslím nijak špatně, prostě mi asi tropické prostředí a safari stačí prožít skrz dokumenty na BBC). 3) Brr, nechtěla bych před tropickým deštěm muset hledat úkryt v obrovském mraveništi! (Které sice bylo opuštěné, ale stejně bych tam asi umřela úzkostí.) 4) Samozřejmě bych nezvládla vůbec ta dobrodružství, ty dlouhé vyčerpávající pochody, klima, asi bych ani nechtěla muset jíst kobylky a papyrus a bojovat v podstatě každou chvíli o svůj život. Jsem holt pohodlný člověk. 5) Hodně děsivé byly popisy toho, jak se zacházelo s otroky, jak se obětovali ženy a pak byly pomalu topeny na dně řeky... Obecně mě v této knize hodně překvapilo, jak kruté a realistické popisy v ní byly. Od verneovky jsem čekala, že všechno dobře dopadne a hrdinové se nakonec šťastně sejdou. Že "nepoteče tolik krve". Knihu doporučuji, byť to místy není moc veselé čtení, spíš člověku běhá mráz po zádech. :)... celý text

Země mnoha jmen 1924, Josef Čapek

Chtěla jsem rok 2020 zakončit něčím velkolepým. Něčím, co mě určitě zasáhne. Díky Městské knihovně v Praze a jejich digitalizaci literárních děl jsem se mohla seznámit trochu blíže s tvorbou Josefa Čapka. Divadelní hra Země mnoha jmen z roku 1923 mi vzala dech. Je to příběh o... no, vlastně o všem. Nadčasový, jak je u bratří Čapků zvykem. (Mimochodem, nejspíš bych nepoznala, jestli je dílo z pera Josefa nebo Karla.) O nové zemi, nových nadějích, nových vyhlídkách. O lidské povaze. O válce. O prozření. O tom, jak jedinec může využít dav. O tom, jak dav může podlehnout myšlence kohokoliv, je-li dobře prezentována. Hodně jsem v tom viděla paralely týkající se kolonizace Ameriky, zlatých horeček, první světové války, "současného" společenského dění... Líbilo se mi poselství, že můžeme náš současný svět proměnit v něco lepšího. Že je to v našich silách, že nemusíme hledat něco nového, nepolíbeného, nedotčeného. Připadá mi to jako dobrá paralela také do mezilidských vztahů, o nichž je ostatně ve hře také "řeč". Člověk své minulosti neuteče. A i když se snaží, nezmění ji a nejspíš ani sám sebe, bude-li se snažit potlačit ji. Myslím, že lepší knižní závěr roku 2020 jsem si nemohla přát.... celý text