kackahracka přečtené 184

Ta, která prohraje 2020, Liv Constantine

Slabý sloh, zápletka, podaná stylem, který mi vůbec nesedl. Divné dialogy, chvílema jak z černobílých filmů pro pamětníky. Úplně ujeté myšlenkové pochody. Nefandila jsem ani jedné z postav, dětí mi bylo líto. Nedočetla jsem.... celý text

Spřízněné duše 2017, John Marrs

To bylo dlouhýýý. Stráášně dlouhý. Ono to totiž bylo jako pět knížek dohromady. Co kapitola, to jiná zamilovaná dvojice, neustále na střídačku. Šlo o pět různých osudů, které v závěru spojilo jedno významné odhalení. Zhruba v půlce jsem měla nápinky, že si dočtu každý z příběhů zvlášť, protože mě nebavilo, když se hezky načatý děj v tom nejlepším pokaždé přerušil a pozornost byla přesměrována k dalšímu z aktérů v pořadí. Bylo to jako jíst flák masa, přikusovat k němu chleba, pak brambor, pak rýži a pak pařížský salát. Zvlášť dobrý, ale takhle dohromady trochu divočina. Jednotlivé dějové linky mě bavily (až na Jade a kluka s rakovinou-ne-o takové tragické lásce vážně číst nechci, naprosto nepatřičně to ze mě mačká slzy a to já nemám ráda). Bavilo mě to, vážně jo, jenže jak to bylo dlouhý, tak jsem to nemohla dočíst najednou, dělala jsem pauzy a když jsem si sedla k poslední části, skoro se mi nechtělo věřit, že jsem takovou blbinu vážně slupla celou. To vám bylo tak absurdní! Naprosto šílená gradace, za hranou snesitelnosti. Zanechalo to ve mě akorát rozporuplné pocity, ani nevím, jestli to doporučit. Dávám neutrální tři hvězdy za skvělý námět a první dvě třetiny (a pár dokonalých zvratů), nad zbytkem tak nějak mávnu rukou. Jo ale-- musím uznat, že úplně poslední stránka mě dostala! (PS: kdo nepřečetl, nic mu to neřekne)-tak snad jen kvůli tomuhle těch 500 předchozích stojí za to:))))... celý text

Mlčící pacientka 2020, Alex Michaelides

Knížku jsem v půlce vzdala a přeskákala na konec, který mi, uznávám, vyrazil dech. Jen díky tomu dávám tři hvězdy, jinak i dvě by byly moc. Zvrat se autorovi opravdu povedl, jenže ten zbytek... Nějak jsem postavám nedokázala věřit (manžel přijde na nevěru své ženě a zfláká se trávou, jak puberťák na tripu do Amsterdamu. Pak v slzách vyhledá svou psychoterapeutku, jedno, že je jí osmdesát let a táhne na desátou večerní. Autor nás zahltí spoustou pseudomouder z roviny psychologie (rozejdi se s ní, pravá láska za to nestojí), aby je následně popřel další vlnou mouder (nelze ji opustit, je to přece pravá láska). Mimochodem-správný psychoterapeut NIKDY klientům nepodsunuje vlastní myšlenky a dojmy, a už vůbec jim neradí CO mají dělat. Jeho úkolem je navést lidi k tomu utřídit si, co chtějí udělat sami. Popisované situace mi přišly nereálné (mlčící pacientka napadne terapeuta a zmlátí ho do krve. Doktor celý šťastný sdělí vyšetřující komisi, že super, konečně začala komunikovat...). Jde o uměle vycucané vedení linie příběhu, přesně tak, jak se to autorovi hodí. Ale v reálu? Pacient psychiatrie rozmlátí pokoj prostě proto, že má poruchu a hrábne mu. Někdo má schizofrenii, někdo přistává s letadlem. Rozhodně tím nechce ostatní upozorňovat na to, že jim chce něco podstatného, konkrétního a hlubokomyslného říct... A pak ty zápisky z deníku-už na ně začínám být v knížkách alergická. To si ti autoři neuvědomují, jak směšně to vyznívá? Chtěla bych vidět jednoho jediného REÁLNÉHO člověka, který si vede deník podobným stylem, který používají spisovatelé. Celé dlouhé odstavce přesného přepisu rozhovorů, slovo od slova, včetně pocitů toho druhého... Nedá se nic dělat, nesedlo mi to.... celý text

Fialová 2021, Anna Šuláková

Kniha se ke mně dostala přes zajímavý projekt. Autorka, o které jsem doposud neslyšela, vyhlásila na jedné fb skupince výzvu a sehnala tak 13 lidí, kteří si mezi sebou měli posílat jeden výtisk Fialové. Přečíst si ho, podepsat, sdílet hashtag (ctuFialovou), stvořit recenzi a předat dál. Podle mého skvělý reklamní tah, jak ke knížce přitáhnout pozornost. Šla jsem do toho pro to nadšení ze hry i ze zvědavosti, protože anotace mi něčím připomínala mé oblíbené tituly (Malevil, Den Trifidů). Trochu jsem se obávala, jestli nepůjde o čistokrevné fantasy, či YA literaturu (ani jednomu příliš neholduju), ale i kdyby, říkala jsem si, že si rozšířím obzory. Do Fialové jsem se začetla hned, jak pošťák dorazil s balíčkem a musím říct, že prvních 50 stránek jsem slupla jak malinu. Bavil mě nápad i zpracování. Líbilo se mi jednoduché pojetí technických záležitostí, logiky i faktů (lidé se po sto letech vrací z vesmíru na Zem, vše je dohodnuto u večerního šálku čaje, stačí jen zkontrolovat letoun, nasednout a hladce přistát uprostřed palouku na Zemi. Rozdělat oheň, opéct si na rožni veverku a začít zkoumat okolí. Možná se budou hodit rukavice, ale spíš je asi všechno v cajku…). Vůbec mi to nevadilo, naopak. Tak nějak nostalgicky mi to připomnělo seriál Návštěvníci. Žádná věda, žádná NASA, prostě jen roztomile naivní akce. Zkrátka skvěle rozehraná partie. Pak to za mě začalo trošku drhnout. Ztrácela jsem se v časových rovinách i místech, kde se děj odehrává. U 130 stránky jsem se dokonce vrátila na začátek, abych si ve všem udělala jasno. Možná, že čtenáři tohohle typu knížek, jsou zvyklí si tvořit mapky, časové osy a seznamy jmen, ale pro mě osobně je to (místo kýženého zážitku) trochu přítěž. Přispěl k tomu i fakt, že se vše točilo okolo písmene A (Asa, Alfonz, August, Asúf, Áres, Aréna, Anagénis) či O (Otis a Orion-oba statní muži, oba vůdci, každý odjinud…). Navíc - velmi propletené vztahy (kdo je čí bratr a setra, vlastní, či nevlastní…) i děj (tábor, město, vesmír, Země, rok 2159, před 95 lety…). Pokud nešlo o záměr, jak uspokojit klasickou cílovou skupinu, tak bych doporučila příště trochu ubrat. A to i na počtu stran, od půlky už děj ztrácel tempo a točil se v místech, kterým jsem se chtěla vyhnout (zápasy v Aréně, šlehání ohnivých koulí, meče, superschopnosti, zbroj, otroci, vyvolení, boj na smrt, kastovní systém). Zhruba u 200 stránky jsem došla k závěru, že opravdu nejsem cílovým čtenářem, a že je tedy zbytečné se trápit. Jsem ale přesvědčená, že lidi, kteří tenhle žánr hltají, budou u vytržení. Autorka umí psát. Má bohatou představivost. Dokáže ve čtenáři vyvolat poměrně jasné představy jednotlivých scén. Postavy jsou uvěřitelné, čtenář s nimi lehce splyne a fandí jim. Stran spisovatelského řemesla bych snad jen zapracovala na nešvaru „opakování slov“. Některé odstavce si tak strhávaly pozornost úplně něčím jiným, než dějem: …..(citace)….. (...) Nejprve zkontrolovala hladinu radiace, kterou rostlina vyzařovala, a když se přesvědčila, že je vše v normě, opatrně utrhla jeden z květů, přičichla si a pak ho schovala do připravené eppendorfky. K jednomu z květů se zničehonic snesl kolibřík. Viktorie překvapeně sledovala, jak bez obav krouží kolem její hlavy, poté zalétá zpět ke květům a vysává z nich nektar. Bez přemýšlení k němu opatrně natáhla ruku. Kolibřík vytáhl zobák z květu, zvědavě obletěl její prsty a špičkou zobáčku do ní zkusmo ďobnul. Když zjistil, že z ní nic nepoteče, ztratil zájem a odlétl se věnovat dalšímu z rudých květů. (1 odstavec, 5x slovo květ) (…) To, že někdo dokázal naráz uzvednout dvě stě kilo nebo se stal skvělým mechanikem, který dokázal konstruovat úplně nové letouny, ačkoliv se předtím nedokázal ani pořádně podepsat, nepovažoval za nic neobvyklého. Krátili si cestu povídáním o darech a Viktorii vzrušením trnulo pod žebry pokaždé, když popisoval další z nich. Nedokázala si představit schopnosti, které popisoval, a představa, že by mohl existovat někdo mocnější než on sám, jí přišla absurdní. Vždyť se dokázal přeměnit ve zvíře. (1 odstavec, 5x slovo dokázal) (…) „Kdybych s ní předtím strávil víc času, nemusel jsem ji sem vůbec brát. Mohla se všemu naučit sama a nemusela bojovat. Kvůli mně se teď možná bude muset prát na život a na smrt, protože jsem si nemyslel, že je jiné východisko. Kdybych byl počkal, mohl jsem ji odvést k nám do tábora, kde mohla poklidně žít mezi ostatními,“ povzdechl si Manuel. „Myslela jsem si, že jsi ji sem přivedl, protože ses domníval, že má schopnosti, které by ji mohly dostat do Paláce,“ podotkla Viktorie. (musel, mohl, myslel) (…) ….(konec citací)… Naštěstí jde o drobnost, kterou lze pro příště pohlídat. Potenciál autorka určitě má. Ještě bych pochválila krátké kapitoly, ty se čtou vždycky dobře. Ve výsledku-mé hodnocení je určitě ovlivněno tím, že podobnou literaturu nevyhledávám a nerozumím jí, za což se omlouvám. Dávám tři hvězdy a autorce přeji nadšené ovace od cílovky.... celý text

Občas lžu 2019, Alice Feeney

Tak jsem si to potvrdila, s touto autorkou už nechci mít nic společného. Píše celkem slušně, nápady má originální, ale to je tak všechno. Opět překombinovaná blbina, kdy člověk A není psychoušem B, ale chudákem číslo 3. Nebo Y, nebo já nevím...Takže asi tak. Bylo to dlouhé a zvraty mimo mou hranici IQ. K tomu všemu ty odstavce plné patosu, kterému nemůžu přijít na chuť: ..................citace.......................... Je čím dál težší oddělit sny od skutečnosti a děsím se obojího. I když si vzpomenu, kde jsem, nevím už, kdy se to děje. Ráno nepoznám, není už ani odpoledne a večer. Unikla jsem času a toužím po tom, aby si mě zase našel. Čas má svou vlastní vůni, jako známý pokoj. Když už vám nepatří, toužíte po něm, slintáte a hladovíte, uvědomujete si, že byste udělali cokoliv, jen abyste ho dostali zpět. Dokud není zase váš, kradete uloupené vteřiny a polykáte zneužité minuty. (...) Lidé si myslí, že dobro a zlo jsou protiklady, ale to se mýlí, je to jenom zrcadlový odraz jednoho a druhého ve skleněných střepech. (...) Manžel a sestra sedí každý na jedné straně postele a moje poničené tělo tvoří bariéru mezi nimi. Natažený čas, který všichni tři přečkáváme, obaluje ticho nevyřčených slov. Cítím jejich zdi, každé písmenko, každou slabiku navršenou na ostatní, tvořící vratký dům nezodpovězených otázek. Lži jsou malta, drží ty zdi pohromadě. Kdyby nebylo tolika lží, stěny by se dávno zhroutily. Místo toho jsme si postavili vězení. ..........................konec citací............ Navíc zdlouhavé pasáže popisující sny a holčičku v růžovém županu. Jak někam padá a křičí a prchá... A závěrečný odstavec, asi monstrózní zvrat, který však ABSOLUTNĚ nedával smysl. Nepochopila jsem. Nic pro mě, nedoporučuju.... celý text

Dokonalá manželka 2020, J. P. Delaney (p)

Perfektní rozjezd. Originální námět. Nečetla jsem anotaci, tak mě závěr první kapitoly dost šokoval. Super. Mašinka šlape, užívám si bezva výlet, i když si úplně nejsem jistá, jestli jsem nenasedla do špatného vlaku. Téma se mi dvakrát nepozdává. No uvidíme. Mám kliku, řidič je zkušený, autorsky žádnej brak, navíc se ukazuje, že příběh nabírá neprobádaný a hodně zajímavý směr. Jsem u vytržení, dokonalé. Jenže potom, bác ho, autistické dítě. Dočetla jsem se sebezapřením, vážně jsem nečekala, že u skvěle rozjetého sci-fi thrilleru budu poslední třetinu řešit metody behaviorální terapie a jejich vliv na poruchy autistického spektra. A rozuzlení jsem už vůbec nepochopila. Prostě propadák. Chápu, že měl autor potřebu se vypsat z osobního traumatu (vycházel z vlastních zkušeností), ale narvat to do téhle knížky mi přišlo jako pomsta na čtenářích. Příště prosím bez dítěte, bez autismu a bude to skvělé!... celý text

Hrob pro mého manžela 2019, Catherine Steadman

I když měl příběh (krom první kapitoly) pomalý rozjezd, i když to místy drhlo jak zanedbaná artritida v koleni, i když byl závěr extrémně přitažený za vlasy, užila jsem si to a fakt jsem se bavila. Ten styl psaní, ta sebeironie, to polopatické podání myšlenkových pochodů. Super: (...) Mám přístup ke všemu. Moc ikonek s aplikacemi tam není. Některé poznávám, některé vypadají cize, ale většinou jde jen o základní aplikace, žádné dodatkové, žádná hra Candy Crush. Klepnu na mail. Vyskočí doručená pošta. Všechny emaily jsou v ruštině. Sakra. Napadlo mě, že by se něco takového mohlo stát. Tedy, no, hádám, že jsou v ruštině. Rozhodně je to abeceda, kterou neumím číst. Dobrá. Nejsnazší věc je to okopírovat a vložit do Google překladače. Není to zrovna elegantní, ale znova zdůrazňuju: já nejsem špion. (...) Čert vem absurdní zápletku, mě se to líbilo. Radím jediné, nečtěte anotaci (na přebalu ani jinde), připravíte se o pěkných pár momentů. Určitě doporučuju.... celý text

Vím, kdo jsi 2019, Alice Feeney

Přísahám, že se nevyžívám v udělování nízkého hodnocení. Naopak, nemůžu se dočkat super knížky, skvělé jízdy, za kterou si klidně i připlatím. Recenze a doporučení zněly vážně skvěle. Nechápu. Vypotila jsem nakonec jednu hvězdu, jelikož napsané je to velmi slušně. Autorka to umí, žádný sloh pro slabomyslné, pěkná přirovnání, dost dobře vylíčené situace. Jenže. Ten konec. Bizár. Totální, nestravitelný bizár. Něco tak strašného, že mě i nad tou jednou hvězdou pláče svědomí. Absolutně nedoporučuju, abyste to četli, jde o nevratnou ztrátu času spojenou s extrémním znechucením. Povím vám, o co šlo: ženská přijde domů, najde na stole manželovy věci (klíče, peněženka, telefon), taky jeho boty v předsíni a auto v garáži. Vše, až na manžela. Zmizel. Parádní rozjezd, úplně jsem chrochtala blahem. Pak náhle nečekaně prudký levý hák (druhá kapitola je o nešťastné šestileté holčičce, kterou trýzní vlastní rodina, dívka si už od malička nese trauma ze smrti matky a navíc jí někdo unese a vězní). Téma, kterému se, coby matka malých dětí, úzkostlivě vyhýbám. Dokonce jsem knížku odložila, že o tomhle číst vážně nechci. Jenže-strašně jsem chtěla vědět, jak to bylo se ztraceným manželem, tak jsem se hecla. Ukáže se , že unesená holčička a opuštěná manželka jsou jedna a tatáž osoba (střídají se kapitoly z roku 1987 a 2007). Holčička během svého neradostného dětství nakonec přilne ke svým únoscům, jež kdysi sami tragicky přišli o dítě, proto si neobvyklou cestou pořídili náhradní. Rodinka to není úplně výstavní, a tak jí jednoho dne vystřílí parta gangsterů. Holčička to samozřejmě vidí a prožívá (to už jsem autorku doslova nesnášela a sebe proklínala, proč si něco takového dobrovolně dělám, že to čtu). Holka je samozřejmě poznamenaná, a v dospělosti se upne k muži, který se s ní narychlo ožení. Pak se choť ztratí. A všichni maj podezření, že ho zabila. Ona se snaží dokázat svou nevinu, ale sama si není jistá, jestli není blázen (halt trauma z dětství zanechalo následky). No a víte, jak to dopadlo? Ona samozřejmě nikoho nezabila. To se jen na její dospělácké duši popásla zestárlá únoskyně, která střelbu gangsterů přeci jen přežila, spojila se s dívčiným bratrem z původní rodiny, ten se s ní oženil, znásilnil jí a nakonec se rozhodl, že nejlepším trestem (za co???) bude, když se vypaří, vyhrabe odněkud mrtvolu, zakope jí pod vlastní verandou a policii přesvědčí, že to je on sám, čili že vražedkyní je skutečně jeho manželka...Tož jako sorry, ale toto nemohl nikdo myslet vážně a všichni, kterým se knížka líbila, by se měli jít nechat vyšetřit! Nemám slov, katastrofa!... celý text

Dům za zdí 2016, David Mitchell

Četla jsem už před půl rokem a koukám, že mi uniklo hodnocení. Tak hurá na něj. Plusem je, že si i po takové době vybavuji, o čem knížka byla. Za mínus se dá považovat to, že si pamatuju, že byla pěkně ujetá (a nemyslím to zrovna jako kompliment). Samotný nápad mě nadchnul, prvních pár stránek jsem byla u vytržení, ale jakmile došlo na popisování podivné hmoty co leze někomu z pusy a formuje se do tvaru srdce....No, nějak přespříliš surrealismu. Autor to vzal za špatný konec. Samotné příběhy (pokaždé vyprávěné pohledem někoho jiného, ale končící tou samou tragédií) byly perfektní. Znepokojující. Ale opětovné, opakované a jak přes kopírák psané finále (jo, doufala jsem, že to někomu z hrdinů vyjde a osud zvrátí) mě přestávalo bavit. Příliš bizarní. Možná trochu jako když jdete do 3D multikina kina a skončíte na židli v ochotnickém divadle. Tak nějak mimo mé klasické preference, no.... celý text

Pronásledovaní 2018, Mark Edwards

Nevím si rady s tím, jak knížku ohodnotit. První a druhá část byla naprostá bomba. Opravdový top v mém soukromém žebříčku. Cizí země, osamělé nádraží, temný les, úprk do civilizace. A pak už jen podivné příhody a zvláštní náhody, které spolu zdánlivě nesouvisí. Skvělé tempo i dávkování, jako čtenář jsem byla doslova přikovaná ke stránkám. Jenže pak se začaly množit náznaky toho, co se asi stalo v lese a já se začala bát, ovšem ne tak, jak nejspíš autor zamýšlel. Zchvátily mě obavy, zda se náhodnou nebude jednat o téma, které nestrávím. Mrtvé či utýrané děti a děsivá traumata jejich rodičů, pedofilie, brutalita...Nespoileruji, pouze dedukuji, protože knížku jsem prostě odložila, takže nevím. Když jsem se poptala těch, co příběh strávili až do konce, bylo mi potvrzeno, abych nečetla, že to prostě bylo hnusné, odporné, zbytečné a zmatené. To mi stačí. Knížku tak mám pořád hezkou, jako Svěrák v jedné své scéně z filmu, kdy kouká na pěkná ženská pozadí v sukních a rozhodne si to nezkazit pohledem z přední strany. Takže tak. Přečtěte si první dvě třetiny, možná vás to uspokojí, jako mě.... celý text

Zlodějka příběhů 2009, Michaela Klevisová

Z knih, které jsem od autorky četla, se mi tahle zatím líbila nejvíc. Bavilo mě prostředí i jednotlivé postavy. Můžu jen doporučit.

Než bude pozdě 2021, Jenny Blackhurst

Už jste při psaní ve Wordu použili „odrážky a číslování“ ? A nepřehnali jste to někdy? Tak autorka jo. Otvíráte knížku. Začínáte natěšeně číst. Úvodní stránka příběhu nese označení „První část“ (Aha, říkáte si, tak knížka bude mít minimálně dvě části, možná i víc, dobře.) Na druhé stránce knížky stojí: "1, nyní" (Aha, takže jednotlivé kapitoly, v každé části, budou nejspíš rozděleny na různé časové roviny. Dobře.) Následující kapitola nese označení: "2, Karen, 25.října" (Aha, takže časové roviny budeme navíc sledovat z pohledu různých osob, a to ještě s dodatkem, který den v měsíci k události došlo. Tak to už ať se jde autor vycpat! ) Neblahé tušení se potvrzuje u kapitoly 3, označené prostým: Bea. Pak Karen. Pak nějaká Eleanor. Ovšem labužnický zlom nastává u kapitoly 8. Bez jakéhokoliv dalšího jména, času, vodítka. Vypráví jí někdo, ale nevíme kdo. Někdy, ale nevíme kdy. Vzpomíná na něco, co nám zatím nemá být příliš jasné… Jakože cože???? Je to nepřehledné, rozvláčné, utahané a nepravděpodobné. Je to plné náznaků, které čtenář nemá šanci pochopit, asi jako když rozmotáváte červené klubko a z něj najednou čouhá modrá niť, jež pokračuje nádechem do zelena. Prostě divné. Kostrbaté rozhovory, i celé scény. Pro představu ukázka: (...začátek citací) Kdybych si bývala raději připravila dopisy ještě předtím, než jsem toho dne vstoupila na poštu, kdybych si bývala vzpomněla a vzala si balík obálek ze své zásuvky v kuchyni, místo abych musela jít a ukrást několik z hromádky ve skladu kancelářských potřeb v práci, kdyby se rodinka krys zrovna ten týden nerozhodla prokousat se elektrickým vedením na místní pobočce pošty a nedonutila mě tak vyrazit až do centra, mohly se životy čtyř žen ubírat úplně jiným směrem. ... Byla sobota večer a Bea trčela doma. „Beatricie Barkerová, koukej se sebrat,“ mumlala si pro sebe, a když přihlouplá slečna a muž s extrémně vyběleným úsměvem zjistili, že nakonec přece jen hledali jeden druhého, rychle z té sentimentální slátaniny, na kterou se dívala, přepnula na jiný kanál. (...konec citací) Zvláštní, že se některé pasáže četly hodně dobře, vlastně jen díky tomu se mi podařilo knížku přelouskat více jak za půlku. Pak mi došlo, že se ke čtení přemlouvám, asi jako, když mi na střední hořel termín odevzdání úkolu na nudné téma. Proč si to dělám? Tak jsem nalistovala závěrečné kapitoly (už se u toho přestávám stydět), jenže se z nich vyklubal tak neskutečně zamotaná, zbytečná a překombinovaná blbina, že jsem jí ani neměla chuť přijít na kloub. Dvě hvězdy za pár zajímavých odstavců. Nedoporučuju.... celý text

Zamkni poslední dveře 2020, Riley Sager (p)

Tak tohle mi sedlo! Bezvadný koncept, který mi trochu připomněl Všude kolem černý les. První kapitola odkryje karty, vysvětlí, že je něco špatně a navodí dokonalou atmosféru. Následuje pohled do minulosti, na dny, které neštěstí předcházely a pozvolna k němu míří. Jako když posloucháte odpočítávání startu rakety. Nedá se přestat číst, nelze knížku odložit, musíte vědět, co se tam stalo. Byla jsem dokonale polapena, dokonce jsem i přihmouřila oči nad pitváním traumat z minulosti (které jinak v knížkách nesnáším). Snad bych jen trochu ubrala na počtu stran, byla jsem tak napnutá a nedočkavá, že jsem si druhou půlku nedokázala dostatečně užít. Iritovalo mě, že mi k rozuzlení zbývá příliš mnoho kapitol. Samotné vyvrcholení bylo uvěřitelné a reálné, což vždycky potěší. Za mě super!... celý text

Modrá 2015, Lucy Clarke

Zklamání a vztek. Nic víc po dočtení necítím. Knížka začíná poněkud zmateně. Prolínají se totiž hned tři časové roviny - nepřehání to ti autoři už trochu? Musela jsem číst několikrát, abych se zorientovala, ale dobře. Hlavní hrdinka Lana zjišťuje, že se potopila loď, jejíž palubu ona sama opustila před osmi měsíci. A to nejspíše po velmi bouřlivých událostech. V kapitolách, nazvaných „nyní“ Lana zjišťuje, zda někdo z jejích bývalých přátel nehodu lodi přežil. V kapitolách označených „tenkrát“ se zase dozvídáme, co se vlastně na lodi kdysi událo. Je možné, že kdybych se do čtení ponořila na letní dovolené, někde na pláži u hotelu, asi bych byla schopná mnohé odpustit. Leč, začetla jsem se v nesprávnou dobu, bohužel. U nás všude zima, nevlídno, covid a hroutící se ekonomika. Mějte pak rádi partu pařmenů líně brázdící břehy Filipín. Vůbec mi nesednul jejich pohled na život, to bezcílné bloumání od ničeho nikam. Jasně, jde o partu mladých lidí, co si užívají života, já jim to vážně nemám za zlé, jen vysvětluju, proč mě příběh nechytnul. Být o dvacet let mladší, možná bych mluvila jinak, ale jsem si skoro jistá, že ani tehdy by mě nelákalo spát měsíc v jedněch plavkách, ráno si oblíkat tričko ztuhlé od soli a snídat sklenku rumu. Toť k základní ose příběhu, která se ale zas nezdá tak špatná. Kdyby se do ní autorka nesnažila vtlačit toliko oblíbená traumata z minulosti. Vždyť by to bezvadně fungovalo i bez nich, proboha! Ne! Zas dítě, co přijde o svou matku, zas ubodání těhotné ženy, zas a znova něco pro zvrácenou společnost, která si to žádá. Já teda ne. Příběhu by taky prospělo, kdyby byl o polovinu kratší. Táhl se a čpěl až hrůza, úplně by stačila jedna hlavní událost bez zbytečného lepení kudrlinek okolo (závěrečný zvrat, boj na palubě, drogy, vztah Kitty a Dennyho, vzpomínky na dětství…). A když už bych to jako čtenář hodlala zkousnout, zprasí to celé sloh. Opakování slov, podivné míchání vět v přítomném a minulém čase, chvílemi úplně bez logiky. Nepřirozená, krkolomná slova. Pár ukázek pro představu, myslím, že mluví za vše: ... Lana přecházela po svém apartmánu, prsty zabořené hluboko v kapsách. Obraz, který malovala, nedokončený zasychal. V normální den by se zrovna chystala odejít do práce. Ale teď neměla ani pomyšlení na to, jít do galerie a vařit zákazníkům kávu. Nemůže myslet na nic jiného než na Modrou. Ví, že Námořní centrum je 30 kilometrů vzdálené. Projíždí kolem jejich cedule každý měsíc, když jede do velkoobchodu nakoupit výtvarné potřeby pro svoji šéfovou. Denny bezmyšlenkovitě přitakal, jako by se jeho myšlenky toulaly jinde. Po večeři Shell a Heinrich sklidili misky ze stolu, propláchli je ve velkém džberu s mořskou vodou, a pak je odnesli do podpalubí, kde je doumyli sladkou vodou. Aaaron úzkostlivě šetřil vodou. „Nemohla jsem spát. Za dvacet minut mi začíná hlídka, tak jsem si řekla, že ti budu dělat společnost.“ „Přišla jsi právě včas. Už se mi chtělo hrozně spát.“ „Přichází to nečekaně, viď? Co jinak hlídkám říkáš?“ ... Hřebíčkem do rakve závěrečného hodnocení byl však patos, který ze stránek odkapával, jak bourbon z červené knihovny. Ta hluboká moudra, co se brala vážně, zatímco jejich autor potahoval šluky jointa a upíjel svou pátou sklenku rumu (nic jiného tam ani nepili). Nedalo se to, prostě nedalo: ... Pozorovala oblohu plnou hvězd. Pršely z černé noci tak živě, že měla pocit, že stačí natáhnout ruku a prsty je budou moci pročesávat. Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev. Usmála se: “Možná, když člověk žije nějaký čas mimo, učí se zbavit toho, čím není. Naučí se stát tím, kým vždy chtěl být.“ “Věříš tomu, že nenávist pochází z pocitu ublížení?“ ... Ne, tak já věřím, že z pocitu ublížení vzniká mizerné hodnocení. Dvacet procent a nazdar!... celý text

Unesená 2015, Lesley Pearse
odpad!

Otřesná blbina spíchnutá tak slabomyslným slohem, že mi to ani nestojí za komentář. Nedočteno, přeskákáno na konec, lituju každé minuty, o kterou mě tenhle paskvil obral.... celý text

Kroky vraha 2007, Michaela Klevisová

Sekta 2020, Mariette Lindstein

Tahle knížka má vážně skvělou obálku. Doslova natěšeně křičí na každého, kdo má rád tajemno a thrillery. Navíc - ten nenápadný třetí proužek adidas, co se krčí pod samotným titulem - inspirováno skutečným příběhem. Věděla jsem, že tohle si prostě musím přečíst! Tak ouha. Z adidas se vyklubal abibas. Ne, že by švadlenka selhala úplně ve všem, ale nepovedlo se, značkové to rozhodně není. Zaprvé sloh. Až když narazíte na knížku, ve které věty drhnou, si uvědomíte, že jejich smysluplné a čtivé uspořádání není úplná samozřejmost. Neříkám, že to bylo marné úplně celé, například samotný začátek byl skvělý. Ale až příliš často se objevovaly pasáže, nad kterými jsem jen zvedala oči v sloup. Zadruhé vkládání deníkových záznamů. Nebavily mě, hnusily se mi a pokaždé jsem je jen přelítla očima. Hned v první deníkové kapitole, do které jsem se dychtivě začetla, se to muselo točit okolo utýrání zvířete (jedno jakého), to aby čtenář hned zkraje pochopil, že je postava zvrácená. Ne, tak tyhle laciné, vyčpělé triky na mě vážně neplatí. Za třetí, a v tom spatřuju hlavní příčinu švu, co jde šejdrem, samotný příběh. Přitom – jedná se o silné kafe, to je jasné každému, turek jak vyšitý, skoro to vypadá, že se na něm nedá nic pokazit. A hele ho, dá. Autorka to přehnala s počtem stran. Záměrem bylo určitě vykreslit plíživě nastupující diktaturu, pozvolna vtáhnout čtenáře a přesvědčit ho, že i on by jistě podlehl. Jenže ve výsledku to bylo spíš strašně rozvláčné a otravné. Pořád dokolečka, jen čím dál tím víc absurdní a hloupé. Nechat své blízké „za trest“ skákat z útesu do moře a čekat, jestli vyplavou???? Nechce se věřit, že si někdo nechá dutinu lebeční tak dokonale zpustošit. Hlavní hrdince jsem nedokázala fandit, nepodařilo se mi s ní ztotožnit, vůbec jsem nechápala, proč na něco tak blbého přistupuje. Prostě mě nebavilo tohle pomalé umírání charakteru sledovat. Přiznávám bez mučení, před půlkou jsem to vzdala. Prolítla jsem ještě letmo poslední kapitolu, připravená knížku nadobro odložit, ale došla jsem ke zjištění, že mě vyvrcholení zaujalo. Pozpátku, hezky kapitolu za kapitolou, jsem nakonec zcela neobvykle, retrospektivně, přelouskala téměř všechny kapitoly. Jen nechutnosti z prostřední části jsem vynechala. Na čtenářskou medaili to není, vlastně-něco takového jsem udělala vůbec poprvé, ale o zážitek víc. Hodnocení nic moc, ale co se dá dělat.... celý text

Stupně viny 2020, H.S. Chandler

Musela jsem se na hodnocení vyspat, abych ze sebe vymáčkla alespoň jednu hvězdu, tohle byla tragédie. A tak dobře to začalo! Řekla bych, že dokonce s potenciálem bojovat o doživotní místo v mé knihovničce, kam si pořizuju jen ty největší skvosty. Začátek (až na ty nechutnosti s rozmázlým mozkem) super. Perfektní atmosféra u soudu, skvělé myšlenky, super dávkování napětí. A pak najednou - bum ho. Propad mezi odpad. Zničeho nic se do příběhu vetřela milostná romantická linka jak z pubertální červené knihovny. Já mám erotické romány ráda, nic proti sexu v knížce nemám, ale tady se to absolutně nehodilo. Uprostřed všeho toho dění ze soudní síně to bylo jako byste si zachumlaní v posteli četli strhující detektivku a pod deku vlezl roztoužený milenec. Proč na to chce skočit proboha zrovna TEĎ??? Vždyť to je jak přerušit nejlepší akční scénu ve filmu reklamou od Vodafounu. Katastrofa! Veškeré nadšení je rázem pryč! Bohužel, červená knihovna zcela převzala roli, milenec se nehodlal vzdát, a tak i celý slavný případ skončil totálním fiaskem zasluhujícím jedině slovo odpad. Tak za ten začátek dávám knížce alespoň jednu hvězdu. Jinak ani ň.... celý text

Temná hra paměti 2013, Ron Puyn

Naprosto se ztotožňuju s komentářem Darami87. Nedočetla jsem, nedalo se to. Mrkla jsem na konec (což je pro mě absolutní porušení čtenářské etikety) a musím říct - díky Bohu, že jsem tomu nevěnovala ani minutu navíc. Tohle byla čirá katastrofa. Jednu hvězdu dávám za skvělou udičku, kterou autor v prvních kapitolách nahodil. Zpracování podivné a samotná pointa to totálně zabila.... celý text

Skoro normální rodina 2019, Mattias Edvardsson

Neměla jsem žádná očekávání, vůbec žádná. Zaujala mě obálka a já si knížku půjčila z knihovny, spolu se štosem dalších. Už po prvních stránkách mi bylo jasné, že jsem narazila na poklad. Nadšeně jsem obracela stránku za stránkou a ani trochu mi nevadilo, že se děj trochu vleče. První část, nazvaná "otec" se mi strašně líbila, a to přesto, že děj vyprávěl farář, jehož pojetí světa mi nebylo úplně blízké. Zaujalo mě několik myšlenek, čtení jsem si po dlouhé době opravdu užívala. A byla jsem nadšená. Podařilo se mi dostatečně navnadit všechny z okolí, kteří mi knížku tahali z ruky, ať už jí dočtu a pošlu dál. Dokonce jsem už přemýšlela, kde si knížku koupím, protože jsem jí rozhodně chtěla mít ve své sbírce. Jenže pak linku vyprávění převzala "dcera" a následoval strmý sešup dolů. Mějte rádi drzého, nevděčného spratka, kterému je všechno jedno. Fanděte blbce, která si za všechno víceméně může sama a jestli ne, tak je vám to stejně jedno. Skoro jí to přejete. Celou prostřední část knížky vystihuje slovo "smrad", ke kterému se autor upnul, aby nám vylíčil pocity hrdinky z páchnoucího místa. Slovo se objevovalo téměř na každé druhé stránce, až jsem si na něj vypěstovala Pavlovův reflex. Zachránilo mě jen to, že jsem si jeho pomocí definovala tu sebestřednou krávu. Celé (nyní již zoufale rozvleklé) vyprávění zakončila část "matka", od které jsem si slibovala vyvrcholení celé šou, jenže, bohužel, ani tady se autor neodprostil od zdlouhavých popisů zážitků z minulosti. V momentě, kdy je finále vyšponované na maximum, mi to přišlo hodně protivné a kontraproduktivní. A smotný závěr? Tak to těžko. Tohle by "ta osoba" (záměrně neříkám která z nich) prostě neudělala. Prostě zklamání. Ach jo:(... celý text