kackahracka přečtené 184

Ví o tobě 2017, Sarah Pinborough

Hodnotím s odstupem, takže dojmy hledám někde pod stolem. Hodí se tu poznámka, co někde někdo zmínil (možná jinde, nicméně tady to sedí): hlavní hrdinka vypila tolik vína, že jsem měla strach, že po dočtení sama nadýchám. Knížka mi byla doporučena kvůli šokujícímu závěru-a ano, ten teda byl. Jenže se nemůžu rozhodnout, jestli ho hodlám přijmout. Tak nějak se zdráhám knížku doporučit a osciluju mezi-to byla ale děsná kravina/dost zajímavý...Každopádně nevšední zážitek.... celý text

Greenwich Park 2022, Katherine Faulkner

Strašně mě bavil autorčin styl psaní. Vtipný a sarkastický, přesně podle mého gusta: ..... Kurz začne. Sonia nás vyzve, abychom se připravili na "dechové cvičení" s partnerem, a já si uvědomím, jak moc se mi ulevilo, že tu Rachel je. Musím si kleknout na všechny čtyři na dřevěnou podlahu, pod koleny mám jeden ze Soniných ušmudlaných batikovaných polštářů. Úloha Rachel spočívá v tom, že mi masíruje záda a povzbuzuje mě, abych prodýchávala "vlny" - tak Sonia nazývá mučivé bolesti, k nimž jsme všechny odsouzené. Sonia mezi námi kličkuje, ruce rozpřažené, krouží zápěstím a vymýšlí si nějakou povídačku o vlnách na pobřeží a rozplétajících se stuhách okolo našich děloh. Ostatní klečící maminky natahují krky, aby zachytily, co říká. Její slova však většinou přehlušují Racheliny komentáře. "Ty válíš, Helen!" vykřikuje. Rukama si plácne po stehnech. "Je to pecka. Jsi skvělá. Tlač, Helen! Tlač! Proboha, vidím hlavičku!" Vybuchne smíchy. Jedna z maminek nesouhlasně mlaskne. ........ Autorka skvěle popisuje Rachelinu rozjívenost a drzost, je to k popukání-jenže-začne toho být až moc. Stupňuje se to až k absurdním a málo uvěřitelným situacím (Rachel přijde k Helen domů zrovna v ten večer, kdy s manželem slaví výročí. Jídlo na stole, svíčky, intimní chvilka...A přesto Rachel pozvou dál, ta jim "v rozrušení" kouří v předsíni, pak zasedne k jídlu, sem tam něco ušpiní, nebo zničí, a pak si dotáhne kufr a nastěhuje se do "pokojíčku pro miminko"...). Pak se u Helen zabydlí, Helen zjistí, že Rachel šmejdí po pokojích, vše užívá "jako doma", krade jí věci...Ale stále nic, pohoda.... Přistihla jsem se, že každou další scénu s Rachel očekávám s povytaženým obočím-čím nás to zas autorka nakrmí, a co všechno ještě do příběhu nacpe. Místo, abych si to užívala, mi to celé začalo být strašně protivné. Jako když někdo dokolečka vypráví ten samý vtip. Taky mi vadilo přeskakování mezi osobami (zčistajasna se tam objevila nějaká Katie, odvyprávěla celou kapitolu o nějaké soudní síni a zase zmizela). Kapitoly psané kurzívou mi vůbec nedávaly smysl (je to minulost? Přítomnost? O koho tam jde?)-byly to takové podivné výkřiky do tmy, se kterými jsem si nevěděla rady ani po dočtení knížky. Celkově-nebylo to špatné, ale úplně jsem si to teda zrovna neužila...... celý text

Třetí polovička 2021, Carola Lovering

Já vám nevim. Mě na tom něco děsně vadilo. Chybu spatřuju v tom, že jsem knížku nemohla číst na jeden zátah, a tak jsem se neustále vracela o stránky zpátky a nějak mi do sebe nezapadaly souvislosti. Asi jsem to nepochopila úplně správně, protože jestli jo, přijde mi to HODNĚ přitažené za vlasy. No uznejte: mlaďounké maso (dědička velkého jmění) a pupkáč před důchodem (s dluhy a švorc. Navíc má manželku a děti) se do sebe děsně zamilujou. Už od začátku víme, že pupkáč je pěknej prevít, co balamutí jak manželku, tak milenku. Klasická odrůda příživníka, co si z života vyzobává jen to super, a to už od střední, kdy z něj byl povaleč s cígem v koutku. Vzal si před lety za manželku holku, co se snažila něco dokázat a tuhle holku (teď už ženskou v letech), podvádí, páč se nudí. Píše si deník, abychom to všechno pochopili. Ač stále ženat, vyjde mu svatba s naivní husičkou a peníze ze zámožné rodiny mu spadnou do klína. Tady započala má nespokojenost. Jak jako-to si může člověk někoho vzít až takhle jednoduše? To se někde na matrice nekontroluje? Doklady a tak? Rodina, co má miliony, dá úplně s klidem svou jedinou princeznu nějakému pochybnému týpkovi? Na to, jak hloupě ten chlap působil, tam nebylo vůbec vysvětlené, jak obešel všechnu byrokracii. Jediné, co se řešilo byl fakt, že si ten chlap týden před svatbou s hrůzou uvědomil, že musí splašit nějaké "věrohodné příbuzné", aby na svatbě vypadal "normálně". A tak podplatil ožraly ze zapadákova, kde vyrostl, aby mu na svatbě hráli kompars....Prostě-mě přišlo, že co scéna, to bizár. Deník, ve kterém se zpovídá ze všech svých hříchů i z důvodu, proč se žení za dědičku pohádkového jmění (prachy), pak "omylem" pošle její nejlepší kamarádce...(???-tak to určitě). Pak vyjde najevo, že deník nepsal (a neodeslal na špatnou adresu) on, ale zhrzená manželka...(??? Jak, proboha? Vždyť v těch dopisech bylo spousta momentů, o kterých nemohla mít manželka ani páru (pokud si jí teda mažel na své výlety za milenkou nepřibalil do batohu a ona nevykukovala šperhýrkou, co zrovna dělaj sami v pokoji). Takhle dokonalý přehled o rozhovorech, které se udály v soukromí, mohla mít přeci buď jen ta milenka, nebo manžel...). A takových podivných momentů a náhod byla plná knížka. Přišlo mi to úplně absurdní. Navíc ZASE trauma z dětství, ZASE mrtvé dítě... Závěr už jsem jen přeskákala, takže jsem to možná nepochopila dobře-ale to opravdu skončilo tak, že plánem bylo "fingovat" zamilovanost, "uvolit se "dostat tu mladičkou naivní dědičku" do postele (och, ten nebohý pupkáč, taková strašlivá oběť!), oženit se s ní, ukrást milion dolarů, a pak od ní utéct? Jako trest za to, co v minulosti udělala její matka (která zemřela na rakovinu - scéna s umíráním mi přišla mimořádně nepříjemná a ještě víc to, že se v ní autorka hnípala opakovaně při každé příležitosti). Vyvrcholením knížky bylo sdělení, se ten "chudák" SKUTEČNĚ a OPRAVDOVĚ zamiloval do té překrásné, mladé holky. Ne! Fakt? Bože, to byla blbost! Proč dávám tři hvězdy? Za styl psaní, ten se mi líbil. Ale ten zbytek. Proč????... celý text

Za každou lží 2022, Christina McDonald
odpad!

Její konec 2021, Shari Lapena

Terapie 2022, B. A. Paris (p)

Námět zajímavý a poutavý, rozhodně mě navnadil ke čtení. Psát autorka umí, to už všichni víme. Jenže-tohle se vážně nepovedlo, omlouvám se. Plavu proti proudu a je mi to jedno. Kdyby knížku nenapsala B.A.Paris, ani pes by po ní neštěkl. Zapadla by mezi tucet dalších, neměla by reklamu, celosvětové prodeje, nikdo by ji nedoporučoval. Protože je to nudná slátanina o ničem, navíc s příšerným vyvrcholením, které jsem už jen přeskákala, abych to měla z krku. Prvních pár kapitol bylo nadějných, moc hezky napsaných, byla jsem natěšená a nedočkavá. Pár mrazivých momentů a tajemna, hezky vykreslené postavy i vztahy. Tak kde byl problém? V ději. Absolutně jsem se nedokázala ztotožnit s komunitou slepic a blbečků, kteří ÚPLNĚ CELÝ DEN, a to od pondělí do neděle, žvaní a žvaní a vůbec nic nedělají. Za činnost považují hodiny jógy, nebo společná setkání každou středu...Jedna jde třeba běhat, potká souseda a už spolu vedou sáhodlouhý rozhovor zakončený větou-"Co děláš večer? Máš čas? Stav se na večeři...Pozvu i dalších šest lidí, jen tak, nic velkého...OK, upeču bábovku...Tak jo, já tiramisu..." Nebo: "Kam jdeš? Nechceš si popovídat? Pojď dál, něco si dáme..." Vpodstatě NEUSTÁLE se někdo někam zve, "stavuje se " na oběd, na kafe, na večeři, "zaskočí" do baru, na skleničku, na čaj... Zhruba od půlky jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na to, jestli ti lidi vůbec dělají něco jiného, než že s někým mluví a jí a zvou se - "kdykoliv" a "na několik hodin". Případně u sebe navzájem přespávají: "Jasně, že můžeš přijet. Třeba hned. Zůstaň týden, vůbec mi to nevadí, ne, nemám co na práci, klidně u nás můžeš bydlet, manželovi to vadit nebude, kdykoliv se stav, necháme ti pokoj s koupelnou, ať máš klid..." Připadala jsem si se svým životem plným práce, dětí, rodiny a sobeckého času na sebe, čtení nebo zahradu (bez pravidelných a neustálých konverzací se sousedy z okolí) jako těžký, ale opravdu TĚŽKÝ asociál. No a korunu tomu nasadily díry v příběhu-ženské se do domu vnutí cizí chlap, nad dveřma mají kameru a nikoho nenapadne se třeba podívat na záznam, o koho šlo? V domě se stane vražda, ženská má opakovaně pocit, že někoho vidí a cítí v místnostech, mizí jí věci a ona to řeší tím, že požádá přítele, aby šel spát na hotel, rozejde se s ním, ale prosí ho, ať ji v domě ještě několik nocí nechá samotnou? Ví, kdo je pachatel, je s ním v jedné místnosti, stojí u dveří, ale neuteče? A pak jde pro pomoc do domu dvou nemohoucích důchodců, místo toho aby řvala jak na lesy a běžela středem celé ulice? Prostě-NE! Paris, sorry! Jednu hvězdu dávám za námět a začátek, a i to je moc!... celý text

Zmizelá 2013, Gillian Flynn

V dobách, kdy příběh Zmizelé zažíval největší slávu, se ke mě dostal trailer k filmu, části filmu, pochvalné recenze, upoutávky a já nevím, co ještě-až jsem měla dojem, že knížku vlastně vůbec nemá cenu číst, protože vše podstatné už se profláklo. Možná proto jsem tak dlouho četbu odkládala, v tiché naději, že spoilery, co se mi v podvědomí zachytily drápkem, časem vyčpí a já si užiju pointu. Tak bohužel - má mizerná paměť mi tentokrát ukázala prostředník a hlavní twist mi našeptávala už od samotné první kapitoly. A přesto-zážitek z četby byl fantastický! Dokonce tak, že si knížku budu chtít jednou přečíst znovu. A takových adeptů nemám mnoho. Bravo! Tohle se vážně povedlo!... celý text

Hospodyně 2021, Natalie Barelli

Jo! Jo! Jo! Konečně! Konečně knížka, která měla skvělý rozjezd a udržela si ho až do samotného finále. Pro mě rozhodně TOP TEN uplynulých let. Naprosto jsem si zamilovala autorčin styl psaní, ten sakrasmus, ten vtip, ty trefné poznámky. Vůbec mi nevadila protivná povaha hlavní hrdinky. Naopak! Nesmírně jsem si to užívala. Žádné přeskakování v ději, žádných padesát postav (z nichž třicet začíná na jedno stejné písmeno a dalších dvacet se píše tak, že to ani nedokážu vyslovit), žádný zkouřený alkoholik s temnou minulostí. Jedna příhoda na začátku, několik lží a podvodů a sněhová koule, která se ovšem místo z kopce dolů kutálí klikatě nahoru. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem četla knížku stylem "ne, nesmím jí číst moc rychle, ať mi vydrží co nejdýl". Jedinou drobnou chybu vidím v samotné vrcholné scéně, která byla popsána příliš rychle (přijde policie -nepřijde, uvěří-neuvěří, umře - neumře...). Po tom všem stálo za to, nechat si čtenáře vychutnat moment, kdy se rozhodne, na kterou z misek vah se rozuzlení ustálí. Jinak nic. Jinak nemám absolutně nic co vytknout. Super!... celý text

Sousedky 2019, Cass Green (p)

Příjemné překvapení, zajímavě pojatý pschothriller. Vtipný, svižný, sarkastický humor a příběh, který vás nutí obracet stránky. Jen mi snad trochu vadilo, že jedna z postav byla pojata v "ich" formě, zatímco druhá v "er". Nějak se mi nedařilo přeorientovat po každé kapitole. Jinak fajn, doporučuju.... celý text

Nenalezená 2018, Remigiusz Mróz

Začátek byl super, hodně mě navnadil. To si takhle jednou večer, přímo před zraky snoubence, zmizí dívka a po deseti letech se na facebooku objeví její fotka. Vypadá to, že si někde spokojeně žije, že ignoruje to, že ji už deset let hledá půlka světa, a že si aktuálně užívá někde na hudebním festivalu. Alespoň takhle to policie zbaští. Jenže snoubenci je jasné, že si neužívá, že se nechala vyfotit schválně, že mu předává vzkaz, že je celou tu dobu živá, v nebezpečí. Že to má přímo napsané na tričku, které někdo vyfotil a postnul na facebook...Zní to skvěle, ale už tady to začalo drhnout-nějak moc náhod a nepravděpodobných situací. Ale dejme tomu. Bylo by skvělé, kdyby to takhle pokračovalo a děj nepřerušila linka soukromého očka. Očko je žena, která je pravidelně, po nocích, mlácena do krve svým manželem. Dvě paralelní linky, ve kterých jsem se ztrácela. A právem, protože to bylo opět překombinované až hrůza. Z komentářů vidím, že jsem dobře udělala, když jsem knížku odložila. Domácí násilí je jistě vážné téma, ale nepotřebuju se jím nechat týrat, když se začtu do thrilleru o zmizelé holce. Nedoporučuju.... celý text

Seznam hostů 2021, Lucy Foley

Třikrát jsem se musela vrátit na začátek. Nějak jsem se nedokázala začíst a ztrácela jsem se v myšlenkách jednotlivých postav. Nebylo jich zrovna málo, sympatie aby jeden pohledal a (jaká to klasika)-vše se točilo okolo traumat z minulosti. Každou kapitolu navíc vyprávěl někdo jiný, a to v "ich formě", často jsem si tak pocity nedokázala propojit (kdo koho kdy miloval, kdo kým naopak opovrhoval...). No a pak (když jsem se přistihla, že stránky obracím jen z povinnosti), jsem si uvědomila, že mě asi nebaví číst o partě přiopilých blbečků, kteří vzpomínají na své trudné dětství v internátu. Že mi nepřijde ani vtipné, ani zábavné, ani nevimco, když se v té době někdo "pochcával" a ostatní "šukali". Zklamání, odkládám, vracet se nebudu.... celý text

Nevlastní sestra 2021, Sandie Jones

Dojem z knížky jistě ovlivnil fakt, že jsem jí louskala přes svátky. Tu jsem odběhla vyválet těsto, tu připravit salát. Ke čtení se ne a ne dostat...Když už jsem se do něj pustila, drželo mě, nebylo to napsáno zle, ale něco mi na tom vadilo. Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem si děj rozkouskovala, ale nerozuměla jsem pohnutkám hrdinů, jejich myšlenkové pochody uháněly někde před těmi mými a já se s nimi ne a ne ztotožnit. Ke konci mi to celé bylo příšerně protivné a vlastně mi bylo naprsoto fuk, jak to dopadne. Nesedlo mi to.... celý text

Cizinec 2018, Arno Strobel

Přemýšlím, že si založím seznam knížek, jejichž hodnocení se z pěti hvězd propadlo až na samou nulu. Nemám zdání, jak se s nimi popasovat. Děj Cizince mě úplně pohltil. Přetáčela jsem stránky jak naspídovaný nadhazovač zednickou lžíci na stavbě a nemohla jsem se nabažit. Jak tohle celé autorka (autoři-jsou totiž dva) vysvětlí??? Osamělá ženská, kterou večer vyruší zvonek u dveří a v předsíni chlap, co tvrdí, že je její partner. Muž, co dorazí po práci domů a jeho manželka ho nepoznává. Každou z kapitol vypráví jeden z nich, a to ze svého úhlu pohledu. Všechno perfektně sedí, ženská se asi zbláznila-jenže-co když ne? Ponořila jsem se do děje, do pocitů postav, do jejich myšlenkových pochodů, všechno se zdálo dokonalé. Jenže pak se začaly drolit okraje. Čtenáři dojde, že je žena evidentně, a bez jakýchkoliv pochybností, těžce narušená, super-akutní případ pro odborníka (neurolog? psychiatr?). Nejdřív si totiž pustí plyn a přiotráví jím sebe i manžela. Pak si rozmlátí půlku hlavy o futra. No a nakonec se rozhodne ubodat manžela kuchyňským náčiním během společné přípravy večeře. Jaký je další logický postup? Manžel odejde pryč, aby dal ženě prostor se uklidnit, žena dospěje k závěru, že si během následujícího víkendu možná vyhledá na internetu nějakou pomoc, ale nejdřív si asi zajede přespat ke kamarádce... Od této chvíle mě začal děj nesmírně, ale nesmírně iritovat. Ztratila jsem veškeré pochopení a osud postav mi byl ukradený. Chovaly se zmateně, nelogicky, bylo to táhlé a furt dokola. Přeskákala jsem na konec, abych alespoň pochopila, čím jsem si to celé zasloužila. Takže Bože! Firma se chce zbavit svého zaměstnance. Tak zhypnotizuje jeho přítelkyni a udělí jí rozkaz, aby se sebepoškodila (hlavou o futra) a následně manžela zabila (nožem). Že to bude vypadat jako domácí násilí a nutná sebeobrana ... Tak samozřejmě. Jenže zhypnotizovaná ženská je trochu nešika nemožná a svého muže nožem jen tak pošolíchá, takže to ten bídák přežije. Čas na plán B. Zaměstnanec je poslán na nádraží, kde má jakože někoho vyzvednout. Ve skutečnosti je tam na něj nastražena bomba. Ha! Do povětří vyletí celá hala, zpopelní se třicet nevinných životů, až na toho chlapa, bohužel...Neb zůstal trčet v zácpě před nádražím... Ježiš, to bylo tak blbý, ale TAK! Proč dávám vůbec nějakou hvězdu!??? Nevím, za ten začátek, ten byl brilantní. Jinak nic. Nedoporučuju, absolutně nedoporučuju!... celý text

Duchové rodiny Folcroftů 2020, Darcy Coates

Kruci, Darcy, kdybych na tebe narazila v pubertě, asi bych na tebe nedala dopustit. Jenže teď už jsem ve věku, kdy vyžaduju duchaplnou literaturu, a fakt tím nemyslím to, že v ní maj figurovat duchové. Já teda věděla, že si je neodpustíš, už jsem s tebou měla tu čest a finále plné kostlivců a zombíků dost ponížilo mé hodnocení jedné z tvých knížek (vidíš tu bídu-ani si nepamatuju, které-všechny se jmenují podobně). A ano, přiznávám, varuješ nás přímo v samotném titulu, takže ne, že by byla chyba úplně na tvé straně. Věděla jsem, do čeho jdu a byla jsem připravená na další odvar z ponožek. Staré sídlo, podivné jevy, duchařská vyvražďovačka. Musím ovšem říct, že první dvě třetiny se ti vážně, vážně povedly. Okamžitě se mi vybavil film "The Visit", dokonce jsem si myslela, že se shodnete i v samotné pointě. Dvě dospívající děti jsou bez rodičů poslány k příbuzným, které nikdy neviděly. Jen co se ubytují, začne jim být jasné, že je v domě něco špatně. The Visit bylo mrazivé a děsivé hlavně tím, jak bylo reálné. Kdežto tví duchové byli zkrátka a prostě opravdu jen duchové...Atmosféra geniální, opravdu jsem se bála a po zhasnutí mi doslova naskákala husí kůže. Přímo jsem stála uprostřed scény, kdy laskavá babička ukazuje dětem skrytý bunkr u lesa a vybízí je, aby se šly podívat dovnitř. Cinká klíčema a nesmlouvavě čeká. Ten pocit holky na prahu dospělosti, která se bojí neposlechnout a současně chápe tu svíravě jednoduchou a ochromující moc. Je odříznutá od světa a snaží se racionálně přemýšlet, dokonalý psychothriller. Jenže-to pracně budované napětí se zhroutí poté, kdy se objeví skuteční duchové. Jo, žijou tu s námi, podotkne chrabrá důchodkyně a celá skvostná atmosféra jde do kytek. Strmý sešup z pěti hvězdiček na nulu. Neodpustím si to a pro představu sdílím jednu z vrcholných scén: ................ "Kyle, vzbuď se!" Trhl sebou, ale pomalými, odevzdanými kroky se dál blížil ke konci mola. Z jezera se vymrštila dlouhá šedivá ruka a prsty šátrala po chlapci, jako by mu nabízela, že mu pomůže do vody. Natáhl ruku k paži, ze které crčela voda, a zářící oči se zablyštěly ještě jasněji. Tara jej chytila za rameno zrovna v okamžiku, kdy už začínal přepadat dopředu. Strhla ho zpátky. Oba tvrdě dopadli na dřevěná prkna a Taře pohmožděným bokem projela ostrá bolest. Ani nešpitla a přetočila se na kolena, aby viděla na konec mola. Oči utopené dívky se sevřely do úzkých škvírek, pomalu stáhla nataženou ruku a ponořila se zpět do hlubin jezera. ...... Dávám tři hvězdy a víc se o tom radši nebudeme bavit, ano?... celý text

Co Alice neřekla 2018, T. A. Cotterell

Co Alice neřekla 2018, T. A. Cotterell

Kouzelné karamelky na dobrou noc 2019, Kateřina Kubalová

Kouzelné karamelky mi trochu připomínají knížku o paní Láryfáry, kterou jsem v dětství milovala. Každý příběh poukazuje na některou ze špatných vlastností. Poučení se dostaví během spánku, ve snu, do kterého se děti přenesou po vycucání kouzelné karamelky. Moc fajn nápad a téma, se kterým se dětem dobře usíná. Líbilo se mi, že byly jednotlivé kapitoly tak akorát dlouhé, a že z každé vyplynulo nějaké ponaučení. Bezva přidanou hodnotou byla skutečnost, že se (při všech těch kouzlech způsobených cucáním karamel před spaním) neopomnělo ani na připomínku čištění zubů. Nenásilně výchovné a milé. A nejvyšší známkou kvality je to, že si mé děti žádají číst knížku znovu i po jejím přečtení.... celý text

Nikdy nelži 2010, Hallie Ephron

Pozor, v komentáři vyzrazuji celou pointu! Moc nerozumím té převaze nadšených pětihvězdičkových komentářů. Asi už jsem na podobné téma přečetla příliš mnoho knih a viděla příliš mnoho filmů. Zápletka mi byla jasná téměř od začátku. Ženská, co je posedlá chlapem a chce zničit život jemu i jeho manželce. A tak zinscenuje vlastní zmizení. Nedokázala jsem vůbec přijmout fakt, že autor dělá úplné tupce nejen z policie, ale i z nás čtenářů. Po ženské se slehne zem a nikdo (až na srdnatou manželku) po celou dobu nezkontroluje místo, kde pobývala podstatnou část života??? Hezky se tam svítí, ač tam nikdo není, a jen tak přes záclonu se naskytne výhled na očividné důkazy, že se jedná o vyšinutou osobnost...Modlitebna s vystříhanými fotkami, články, odstřižená hlava manželky, všude jen ikonický ON...I strážník Topinka by pojal podezření, že zadržený muž asi nebude vrahem, ale obětí...Manželka ale vše duchaplně zničí, protože jde o důkazy proti jejímu muži???? No a prosímvás pěkně, ten závěrečný souboj dvou sokyň, z nichž ta jedna, ta těhotná, tedy ta těsně před porodem, unikne domácí výtahovou šachtou na dezerty...Asi takhle: já byla těhotná třikrát a řeknu vám, dělalo mi problém se ve třetím trimestru s břichem vůbec přetočit na posteli. A to jsem byla štíhlá jak laňka. Nasoukat se s obřím panděrem do uzavřeného prostoru velikosti menší skříně a putovat skrz hloubku někam o deset metrů níž, zavěšená na ocelových lanech a smotané svěrací kazajce, to by nedal - no ani Chuck Norris, kdyby měl dělohu. Natož blbka, co opakovaně pije džus, který "nějak divně chutná"(sokyně jí do něj přidala oxytocin, hormon, který tělo vybičuje k příšerným děložním stahům) a přivodí si tak předčasné porodní kontrakce. Čekala jsem, že to slečna neprodýchá a porodí přímo v té šachtě, ale naštěstí autor usoudil, že by to bylo už přes čáru. Oddechla jsem si, ale spíš z faktu, že mám četbu za sebou. Proč teda dávám skvostné tři hvězdy? Bylo to totiž vážně dobře napsané. Čtivé, napínavé, pěkná přirovnání, uvěřitelné rozhovory. Super. Ale ten námět. Ten to zabil. Škoda.... celý text

Už zase sloužím o Vánocích 2020, Adam Kay

Adama Kaye jsem si půjčila, protože jsem se tady na Databázi dozvěděla, že je skvělý. Mrzelo mě, že jsem nesehnala první díl jeho doktorských historek, ale co už, alespoň něco. Každopádně se mi to hodilo do výzvy. Po návratu z knihovny mi Adam ležel hezky nahoře na kopičce ostatních, tak jsem do něj jen tak nakoukla, že zhodnotím první kapitolu. No přečetla jsem jí celou (tu knížku) a opravdu jsem se bavila. Skoro jsem si k tomu ani nesedla, jak mě to chytlo. Autor píše v sarkastickém stylu, který miluju, navíc popisuje prostředí, které dokonale znám. Fascinovalo mě, kolik detailů pojí lékařskou profesi napříč celým světem (jo, i já zažila ten děsně pomalý automat na vydávání prádla, i já si syslila čisté kusy na pernější dny, abych díky technice nezůstala ve štychu (a nahá). Co čtenáři trochu ubírá na zážitku je fakt, že text obsahuje přemíru narážek na konkrétní věci spjaté s oblastí, kde autor žije (Británie). Sitcomy, zboží z potravinových řetězců, postavy z televize či britských vánočních tradic...Já, jako cizinka, je samozřejmě neznám, a tak jsme mohla jen smutně konstatovat, že daný vtip v knížce prostě nechápu. Některá souvětí byla dost krkolomná, ale řekla bych, že jen díky překladu, který byl jistě pořádným oříškem. Specifický styl psaní autora musí být v originále to, co lidi k jeho textům tak táhne. Taky jsem si uvědomila, jak náročné musí být pro překladatele pracovat na knížce, která je prošpikovaná cizími termíny, jejichž skrytý význam v podstatě tvoří jádro popisované historky. Minimálně dvakrát jsem narazila na místo, které autor bezpochyby myslel jinak (např. historka o dívce, která skončila na pohotovosti s alergickou reakcí na jídlo (arašídy). Nepožila je ovšem klasicky ústy, nýbrž je ve formě arašídového másla mázla na svůj genitál coby lubrikant při sexu. A to i přesto, že věděla, že u ní můžou vyvolat anafylaxi (nejtěžší stupeň alergie). Pointou příhody měla být diagnosa, kterou Adam popsal jako vaginafylaxi (což je termín, který v medicíně přirozeně neexistuje, protože lidí, kteří by si vědomě mazali alergen přímo na genitál, na světě příliš není). Překladatel však pro čtenáře poznamenal, že slovo "fylaxis" znamená ochranu. Což je sice také pravda, ale vskutku mi pak příhoda nedává žádný smysl. Škoda. Jinak moc dobré.... celý text

Sněžný měsíc 2019, Michaela Klevisová

Moc se mi líbilo zasazení děje do kraje, který dobře znám. Z toho jsem byla opravdu nadšená. Nezklamal mě ani styl psaní, který má paní Klevisová velmi příjemný. Z tohoto úhlu takřka sázka na jistotu. Pěkná detektivka, skvěle definované charaktery. Co mi ale tentokrát vadilo (a to jako hodně) bylo samotné jádro pudla. Nepovažuju se za ekoteroristu, ani salámistu, co kašle na třídění odpadu. Ale těch přeslazených řečí týkajících se přírody, to na mě tentokrát bylo aksi privela. Ten patos v knížkách mě zkrátka rozčiluje. Já se ráda dojmu, ale s tím vnucováním romantiky se to zkrátka musí umět, a tady mi to přišlo doslova našroubované na křeč. Obočí mi (z těch srnečků a motýlků a rosy) velmi často skákalo někam nahoru a cítila jsem se přinejmenším otrávená. Taky se velmi často opakovala věta "mláďata bez matky" která mi, jakožto matce malých dětí, zbytečně (ale ouplně zbytečně) trýzní srdce. Chtěla jsem detektivku, ne srdceryvnou sonátu o rysech, pytlácích, krvežíznivých myslivcích a rodinném dramatu, kde si to ve výsledku dal "každý s každým"...Ten spletenec vztahů a množství postav už byl taky na hraně snesitelnosti. Dalo mi práci se zorientovat a ani za půlkou jsem si nebyla jistá, o které z postav vlastně čtu (syn nevlastní sestry hlavní postavy?...). No a ta závěrečná odhalení byla zbytečná, vlastně jsem skončila dvě stránky před koncem, že tohle už je teda fakt blbý a číst to nechci. Kdyby to nebyla Klevisová, nevypotím vzteky ani dvě hvězdy. Dávám tři a doufám, že příště se s autorkou nespálím. PS: a plně souhlasím s komentáři r0st4, i.stefany, kikies a pinar... celý text