f.enjoy69
přečtené 249
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou. A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky. Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,... Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!... celý text
Řeka vypráví
2015,
Masudži Ibuse
Nebylo to špatné, moc se mi líbil překlad (především dialogy, úplně jako kdyby se člověk ocitl klidně i na českém venkově někde u vody, živelnost z toho úplně čišela), ale nebylo to úplně ono. Povídky jsou to zdařilé, jen mi v tom něco chybělo, úplně se mi to netrefilo do vkusu. Někdy se to prapodivně vleklo (např. Řeka), jindy to zase pěkně odsejpalo (třeba Bílé vlasy). Ibusemu se každopádně musí nechat, že umí navodit krásnou atmosféru u vody a vyprávět o přírodě s citem a pokorou...... celý text
Seventeen / Sexuální bytosti
2011,
Kenzaburó Óe
Třetí setkání s Óem. Pro mě jednoznačně nejlepší Soukromá záležitost, to je srdcovka, ale ani tohle ve výsledku nebylo špatné. První novela mi tématicky ani dějově moc blízká nebyla, ale jako sonda, kde se berou lidé jako byl hlavní hrdina to bylo zajímavé. Druhá novela, rozdělená do dvou částí mi přišla mnohem čtivější i propracovanější, námětem svým způsobem i pozoruhodná.... celý text
Sto básní: Stará japonská poezie
1997,
* antologie
Klasika nad klasiky, takové "the best of" ze staré japonské poezie. Radostnou zprávou je, že má letos vyjít v novém, moc povedeném vydání. Lituji lidí některé nenávidím Soužím se ve světě pádů a lstí Jsem postižený svědomím (CÍSAŘ GOTOBA-IN) Co tě znám a s jinými srovnávám tak už vím že mé velké lásky dřív byly jen tvůj stín (FUDŽIWARA NO ACUDA)... celý text
Kouzlo šerosvitu: Úvahy o japonské kultuře
2008,
Antonín Líman
V prvé řadě je dobré zmínit, že knížka samotná působí krásným dojmem - podmanivé fotografie a ilustrace výborně doplňují text, navíc na nádherném papíře. Velmi dobře se mi četly eseje, ve kterých se Líman vrací ke svým začátkům, jak se za minulého režimu dal na japonštinu, či jak se poprvé vydal do okouzlujícího Japonska. Dost věcí už mi bylo známých, ale přesto nebylo od věci přečíst si Límanův pohled na japonskou kulturu, její rysy a "vymezení se" vůči kultuře západní, se spoustou myšlenek jsem se ztotožňoval. Nejsem moc vášnivý divák, ale podíval jsem se i na filmy, o kterých Líman píše, aby mi téma bylo blíže a odnesl si z esejů více. Líman je hooodně konzervativní, takže ihned po shlédnutí Gejši bylo jasné, jaké stanovisko zaujme a já s autorovy argumenty víceméně souhlasil. Potud pozitiva. Druhá půlka knížky se věnuje literatuře, tam už mé nadšení opadalo. Baví mě číst (dokonce mám rád i autory, kterým se kniha věnuje), ale "číst o knížkách" už tolik na mě není, proto mi trvalo nějaký ten pátek se tím prokousat. Myslím si, že je i trochu na škodu, že se autor v některých esejích věnuje dílům, která v češtině nemáme (proto mi ani nepřišlo zajímavé číst o knize, kterou jsem nečetl, o které Líman napíše v pár větách, o čem je)...... celý text
Člověk ve stínu
1996,
Osamu Dazai (p)
Už ze Zapadajícího slunce mi bylo jasné, že Dazai má velmi jemnou povahu, úžasný cit pro vyjádření svého nitra a sám si prošel více než zajímavým životem. Vzpomínky mě zkrátka ohromily, nejedná o moc veselé čtení, ale o to upřímnější a věrohodnější mi Dazaiovo vylíčení vztahu k rodině, těžkostí své zádumčivé povahy či lásky ke služebné. Vlastně mělo to jeden nedostatek - bylo toho počtení žalostně málo, chtěl jsem vědět, co se dělo v autorově životě dál, čím vším si ten "vejškrabek" Osámek prošel... Druhým kouskem bylo Cugaru. Na rovinu říkám, že cestopisy jsem nikdy moc nečetl, nebavilo mě číst o místech, o kterých vím, že existují, ale já sám je nenavštívil. Toto bylo opět jiné. Dazai sám objevoval svůj rodný kraj a pídil po jeho historii. A mě napadla jedna věc - zapisovat si všechna místa (a k nim stručný komentář), která Dazai navštívil a postupně mi docházelo, že bych sám rád cugarský poloostrov navštívil a nasával atmosféru tohoto zapomenutého kraje na ostrově Honšú. Jeden spolužák se kdysi takto stejně chtěl vydat po stopách "Úzké stezky do vnitrozemí". Nevím, jestli se mu to splnilo, ani já nevím, jestli se kdy budu moci vydat do Aomori, ale to je právě ta výhoda a nevýhoda snů... "...Možná bude nejlepší, když si v místním hostinci lehnu a počkám, než se Take vrátí. Co když se ale během čtyř hodin mučivého čekání ve špinavém hostinském pokoji tak rozladím, že se naštvu a řeknu si, že se svět nezboří kvůli nějaké Take? Chci se s ní sejít v takové náladě, jakou mám teď. Jenže ať dělám co dělám, nedaří se mi to. Prostě mi není přáno. Urazil jsem obrovský kus cesty, abych ji navštívil v její vsi, a kdybych se měl vrátit, aniž jsem ji viděl ve chvíli, kdy přesně vím, že je támhle vedle, bylo by to možná v naprostém souladu s mojí dosavadní hudlařskou životní cestou. Vždycky to tak dopadne. Zaníceně si vypracuji plán, který se nakonec obrátí vniveč. Je to tím, že mi osud nepřeje. Jedu domů..." Selhání, pro mě jakési navázání Vzpomínek, akorát spád směrem ku samému dnu mnohem prudší. Občas to bylo hodně zlé, jindy ještě horší, ale málokdy uspokojivé. Dazaiova zpověď z nejtitěrnějších obav a úskalí autorovy duše. Chápu, že pro mnohé je Dazai příliš "ubrečený", ale když se člověk zamyslí, čím vším si prošel (patero pokusů o sebevraždu, případně i společnou sebevraždu, kterou on přežil, ale jeho milá ne už je pouze vrcholem všeho šílenství), tak dává všechno smysl... Hodně si cením autorovy upřímnosti: "...Prostě je pro mně počínání lidí dodnes jednou velkou záhadou a pravděpodobně jí už zůstane. Nepokoj, v němž se noc co noc zmítám na lůžku, sténám, dokonce šílím pochází z té úplné odlišnosti štěstí v mém vlastním pojetí a štěstí, jak je pojímají všichni ostatní lidé na celém světě."... celý text
Obraz pekla
2016,
Rjúnosuke Akutagawa
K nalezení i ve sbírce Rašómon a jiné povídky/Obraz pekla a jiné povídky.
Vrátka z bambusu
2012,
* antologie
Průřezová sbírka japonských naturalistů, modernistů, symbolistů - něco bylo čtivé, něco poněkud méně, ale na obeznámení se s různými směry/autory/styly proč ne. Za mě jednoznačně nejpůsobivější Slaměný klobouk (jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec), už jenom kvůli této povídce to stálo za to!... celý text
V Koreji se Korejcům nevyhneme
2010,
Miriam Löwensteinová
Tento "průvodce" byl pro mě překvapením už od samého začátku. Neočekával jsem až takto čtivý a přátelský styl, zpočátku to byl trochu šok, neboť očekávání "bude se jednat o poněkud suchopárný popis Korejců" zůstalo nevyslyšeno. Zpětně ale uznávám, že to bylo příjemné čtení doplněné spoustou autorčiných osobních postřehů a názorů, mnohdy až úsměvných. Ke konci už to z mé strany tak nějak vázlo a chtěl jsem to mít za sebou, proto slabší hodnocení, přesto s klidným srdcem říkám, že to bylo přínosné. Minimálně ve zjištění, kolik toho mají (obecně) společného s Japonci a že některé fenomény typické pro Japonsko jsou k nalezení i u jejich zámořských sousedů... :-)... celý text