empivarci
přečtené 100
27 smrtí Tobyho Obeda
2021,
Joanna Gierak-Onoszko
Většina knih, které tady doporučuju, jsou o závažných tématech a mám rád, když mě kniha chytne za srdce. Tahle mnou ale otřásala až do morku kostí tak, že si ji budu pamatovat do konce života. Byla to první kniha, kterou jsem musel odkládat, protože jsem nezvládal číst dál, a píše se mi o ní taky ze všech nejhůř. Přesto je ohromně důležitá a my měli to štěstí, že první jazyk, do kterého byla přeložena, byla čeština, opět díky skvělé absyntovské edici Prokletí reportéři. Kanada – ztělesnění nedotčené přírody, životních šancí, tolerance, rozmanitosti a vstřícnosti, ledního hokeje a javorového sirupu. Ale i ona, jako každá země, má za pěknou fasádou svůj ugly, smelly backyard. Možná jste předloni v květnu zaznamenali nález ostatků 215 dětí ve městě Kamloops v Britské Kolumbii, o měsíc později objev 751 neoznačených dětských hrobů v provincii Saskatchewan a na konci června ještě dalších 182 takových nedaleko města Cranbrook. Možná jste slyšeli, že kanadský stát spolu s katolickou církví (a několika dalšími takovými) donedávna páchal genocidu na vlastním národě. Statisíce dětí byly násilně odebrány rodičům a umístěny do rezidenčních škol, kde trpěly psychickým, fyzickým a sexuálním týráním „ve jménu Ježíše Krista“. Zneužívání bylo systematické a institucionalizované, s plným vědomím vládních a církevních orgánů (včetně Vatikánu a, jak se ukazuje, třeba i včetně Jana Pavla II.). Ve 136 školách kněží zabili nejméně 6.000 dětí a zničili dalších 150.000 malých životů, od těch pětiletých, i když neoficiálně se přijímaly i dvouleté děti. Konec utrpení přicházel až po jejich patnáctých narozeninách a definitivně to peklo skončilo až v roce 1996 (sic!). Ti všichni lidé dnes o sobě neříkají, že jsou absolventy internátních škol. Říkají: „Jsme přeživší“. Nebylo možné, aby si od toho všeho Joanna Gierak-Onoszko při psaní udržovala odstup, ale cení se, že nesklouzává k sentimentu a daří se jí vyhýbat jakékoli citové manipulaci. Citlivě pak vypráví univerzální příběh o tom, jak se zlo přenáší dál. Ukazuje začarovaný kruh, kdy lidé, kteří prošli hrůzami těchto škol, žijí stejně i po jejich opuštění. Statisíce příslušníků Prvních národů, Métisů a Inuitů dnes trpí psychickými problémy, závislostmi, sebevražednými sklony a celé generace si kvůli tomu, co jim bylo způsobeno, nedokážou vytvořit zdravé vztahy. Násilí se opakuje, protože ten, kdo je zneužívaný, později sám zneužívá a týraný sám týrá. „Činíme, co jiní činili nám.“ Nabízí ale taky určitou naději - že je možné s traumatem bojovat a dokonce najít v sobě sílu pomoci ostatním. V těch nejzajímavějších částech knihy Gierak-Onoszko ze všech stran zkoumá, jak dnešní Kanaďané čelí hříchům své minulosti, a ukazuje, že naší kultuře ve skutečnosti chybí účinné nástroje a modely, jak napravit chyby. „Smíření je proces s jasným začátkem, ale bez konce.“ Cesta k němu je dlouhá a bolestivá, a i když Kanadě trvalo příliš dlouho, než vůbec uznala utrpení obětí, a i když nikdy neodsoudila viníky, tak tváří v tvář tomu, co v oblasti usmíření udělalo například Španělsko, je kanadský model úplně příkladný. A ve světě výjimečný i proto, že ostatní země o těch svých zločinech prostě mlčí. Všichni přece chceme být ti dobří. Jen ne každý chápe, že být dobrý znamená taky činit pokání za zlé činy předchozích generací. Zdá se, že ze všech nejmíň to chápe katolická církev, která většinu zločinů páchala. Několik po sobě jdoucích papežů se odmítlo ke zneužívání vůbec vyjádřit a teprve vloni v létě prosil papež František v Kanadě o odpuštění. I on se ale vyhnul zmínce o sexuálním násilí. Podle mě se můžete někomu omluvit za to, že jste ho polili polévkou. Ale za zvěrstva, která systematicky páchala církev na těch nejbezbrannějších, se omluvit nedá. Za to se dá té paramafiánské organizaci jedině bránit v kontaktu s dětmi a její zločinecké členstvo pozavírat. Když jsem v dubnu knihu dočítal a ve Fokusu VM jsem zaslechl faráře Mariána Pospěchu kázat o nedotknutelnosti života, chtělo se mi zvracet. Jemu a jeho kolegům bych vzkázal jedině jejich vlastní: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, mně jste udělali.“ (Matouš 25,40) -- „Jednou z prvních dovedností, které si děti osvojily, bylo to, že jejich tělo nepatří jim. Bylo svatyní Ducha svatého a výhradní právo spravovat svatyni měli kněz, pastor a sestry. Jak dokládá zpráva komise, děti nejen bili a mučili, ale i znásilňovali. A opět nešlo o ojedinělé případy, ale o organizovaný systém. Vzhledem k povinnosti poslouchat, absenci vnější kontroly, a dokonce i geografické odlehlosti představovaly internátní školy ideální revír pro sadisty a pedofily. Nejsnadnější kořistí byli prvňáčci a předškoláci, ti nejvystrašenější. Jejich důvěru si člověk mohl získat úsměvem a laskavostí. V nenormálním, nepřátelském světě děti tíhly k hodným policistům v sutanách a hodným policistkám v hábitech. Vděčnost se dala koupit rovněž projevením milosrdenství neboli o něco mírnějším trestem. Když ani to nepomohlo, zbývala ještě jedna věc – jídlo. Obecně přijímaným platidlem za sex s dětmi byl dodatečný krajíc chleba. Starší děti nebyly tolik důvěřivé a často déle snášely hlad, takže si je prostě brali. Zpráva zmiňuje útoky ve zpovědnicích, nasazování pytle na hlavu, pozvánky do sprch uprostřed noci. Příkaz posluhovat při knězově večeři byl jako siréna v hlavě. Děti se rychle učily, jak to funguje, a dávaly pozor, aby obzvlášť ty mladší nezůstávaly s vychovateli o samotě. Ne vždy to stačilo. A navíc, jak vyprávěl Phil Fontaine, postupem času začaly ty, kterým ubližovali, samy ubližovat jiným, ještě mladším a ještě slabším. Trauma se přenášelo na další generace, drží se jich dodnes. Vláda o tom často věděla. Řešila problémy po svém. […] Tehdy, relativně nedávno, bylo pravidlem nechat záležitost vyšumět. Ta-ko-vá-by-la-do-ba. […] Kdo by ostatně věřil dítěti? Jakou váhu mají dětské stížnosti proti slovům duchovního, jenž na srdci nosí Spasitele?“... celý text
Ach, ty Češky!
2017,
Mariusz Surosz
„Nakonec jsem mu položil tu – jak se mi tehdy zdálo - nejdůležitější otázku: prozradí mi jakožto člověk, který se už čtvrt století zabývá polskou kulturou a skvěle Poláky zná, čím se doopravdy liší Poláci a Češi? Odpověděl: „O rozdílech mezi Poláky a Čechy by se mi snáze mluvilo právě před pětadvaceti lety. Protože když někoho znáš povrchně, můžeš jednoznačně říct, že je velkorysý nebo lakomý, uzavřený nebo otevřený. Ale mluvit o blízkých lidech, které velmi dobře znáš, je mnohem těžší. Můžeš říct, že je miluješ, ale říct, jací jsou – to už je velká potíž.“ Tehdy mě jeho odpověď zklamala. Ale Václav Burian přesně věděl, co říká. A měl pravdu. S každým rokem, co se zabývám Českem, si uvědomuji, že je pro mě čím dál těžší na ty zdánlivě jednoduché otázky odpovídat.“ -- Polský historik Mariusz Surosz píše moc zajímavě o českých dějinách a neskrývá přitom své sympatie k nám. Jeho poslední kniha Ach, ty Češky! navazuje na knihu Pepíci, dramatické století Čechů (obě do češtiny přeložila Anna Šašková Plasová). Výchozím bodem každé z osmi skic je žena, i když nakonec se vyprávění stáčí spíš k jejich dědečkům, otcům a bratrům. Je to kniha o naší vlastní historii, nedávné, ale kolikrát neznámé, nebo nepochopené. A tak se kromě známých příběhů, jako jsou ty o Věře Čáslavské nebo Adině Mandlové, dozvíte, co jste neznali o volyňských Češích, Záolší, o Sudetech nebo o pronásledování našich křesťanů za totality, o složitých česko-německých i česko-polských vztazích, o statečných lidech a o tom, jak je důležité dobré sousedství, když už jsme se v té české kotlině ocitli úplně sami. Po literární stránce je místy těžkopádná, ale člověk jí to odpustí. Každá kniha je cenná, která ukáže, jak absurdní je ten polský pohrdavý (i když často plný sympatií) přístup k nám, „Pepíčkům“. A obráceně, jen bez těch sympatií. -- „Komunisté tímhle způsobem vyprávěli dějiny tohohle města a regionu a moc si přáli, aby je jeho obyvatelé přijali za vlastní. […] Žádná, ani ta nejmenší zmínka o těch, kteří tohle město založili, kteří v tomhle regionu sedm set let žili. O Němcích. ,O Němcích se prostě nemluvilo.‘ Michal Koleček, Zdenin manžel, vyrostl v Liberci plném pozůstatků po Němcích. Po mnoha letech o sobě a Zdeně napsal: ,Dýchat Sudety se stalo naším osudem. Není a je to naše zem. Jinde se minulost přirozeně dědí z generace na generaci prostřednictvím obyčejného vyprávění. Nepateticky a jaksi mimoděk se od starších mladý člověk dovídá, kdo zasadil určitý strom či postavil konkrétní dům. Nejedná se o lekce z historie, jde o hovory doma nad večeří, s přáteli na rybách, s partou u piva. Často z nich lze pochopit o daném místě daleko víc než z knížek nebo učebních textů. Všude v českém příhraničí ale často není koho se zeptat právě na nejjednodušší otázky.‘“... celý text
Medzi Slovákmi
2017,
Martin Šimečka
„Nikdy som veľmi nerozumel poézii, ale keď som si prečítal báseň Ľubomíra Feldeka Dobrú noc, má milá a v nej verš ,esesák sa objal s eštebákom‘, bolo mi jasné, akú dokáže mať silu. V tejto jedinej krátkej vete sa zračili vtedajšie časy: tí komunisti, ktorí sa premenili na nacionalistov, sa spojili s fašistami, lebo ich k sebe priťahoval spoločný odpor k demokracii.“ -- Asi to nejlepší, co jsem vloni po slovensky četl. Cena Dominika Tatarky je naprosto zasloužená a stejně jako Erik Tabery na zadní straně obálky, i já vám závidím, že vás její přečtení teprve čeká. Martin M. Šimečka, bývalý disident a člen Verejnosti proti násiliu, nakladatel a (šéf)redaktor SME, Respektu a Denníka N, slovenský syn českých rodičů a jeden z nejbrilantnějších myslitelů dnešního Slovenska nás zase zve k zamyšlení se nad námi samými. Jeho pozvánka je krátká a psaná s ohromnou lehkostí. Pro všechny Slováky by to mělo být povinné čtení a pro každého Čecha vřele doporučená četba. Už proto, aby se nemusel ptát, co vlastně Slováci poslední desítky let dělali a co je to s nimi teď. A taky proto, že vyprávění je i o Češích a je osvěžující číst si o sobě pohledem zvenku (což vlastně charakterizuje každou druhou knihu, kterou tady doporučuju). A taky přečíst si o tom, jaká byla role Slovenska v disentu a že tam v tisku vycházely texty, které by v Čechách neprošly cenzurou a objevily by se tak maximálně v samizdatu. O tom, jak slovenští komunisti zachránili nekomunistickou intelektuální elitu, zatímco ti čeští ji hubili. O tom, proč bylo na Slovensku víc svobody a v čem byl rozdílný vztah lidí k režimu a režimu k lidem. O sebezáchovném instinktu malého národa a o nacionalismu slovenských komunistů, kteří neměli v '89 nejmenší chuť mlátit slovenské děti, na rozdíl od komunistů českých, kteří bouřící se studenty nevnímali jako české děti, ale jako drzou bandu škůdců. O tom, jak nástupem Mečiara k moci Slovensko předběhlo o dvacet let vývoj, který dnes zasahuje střední Evropu a část Západu. O tom zázraku, že mečiarismus byl poražen, a o tom, že v jiné geopolitické konstelaci to tak vůbec nemuselo být. O fascinujícím zrodu politického národa a o občanském aktivismu, který měl na Slovensku světovou premiéru a později se stal vzorem pro barevné revoluce v Evropě. A krásná poslední kapitola o vztahu přírody k naší identitě s letmou zmínkou o Šimečkových pobytech v divočině mého rodného kraje Muránské planiny je milou pozvánkou k jeho dalším knihám. Hlavním motivem je ale pro Šimečku lhostejnost, přesněji řečeno lhostejná společnost. Ta slovenská (a nedá se nevzpomenout si na tu ruskou) dlouho vyvolávala dojem, že lidé jsou neutrální – ani dobří, ani zlí, jen lhostejní. Ukázalo se ale, že lhostejnost je ve skutečnosti tichou společnicí zla, které může zachvátit davy. -- „Nacionalizmus je nechutný vždy a za každých okolností, ale je asi pravda, že ten slovenský bol vyvolaný najmä zmätkom v hlavách ľudí, ktorí neboli na pád komunizmu vôbec pripravení. Stotožnili sa s vtedajším režimom, plánovali v ňom svoje životy a kariéry. Keď sa systém zrútil, chytali sa záchranného lana, ktorému sa hovorí národná identita. Slovenskosť sa stala náhradnou hodnotou, ktorú prežívali ako skutočnú. Ani na ňu však neboli pripravení, preto sa jej prejavy stali prehliadkou nevkusu, ktorý klesol hlboko dokonca aj pod komunistickú estetiku. Slovenskosť sa miesila z pohanských symbolov, akými boli vatry na horách, s kresťanskými odkazmi na Cyrila a Metoda, politickými na Veľkú Moravu a Svätopluka až po tvrdenie, že Slováci sú najstarším slovanským národom a aj preto je logické, že geografický stred Európy je práve na Slovensku, na kopci pri obci Krahule. Postavili tam tabuľu, ktorá tam dodnes hrdzavie, všetkými už zabudnutá. Slovenský nacionalizmus bol tak neznesiteľne gýčovitý, že fungoval ako výberové konanie: komu sa z neho neobrátil žalúdok, stal sa tým správnym Slovákom. Spoločnosť sa začala podľa tohto estetického kódu štiepiť na dve časti, reprezentované nacionalistickou luzou a liberálnou elitou. Toto štiepenie sa dodnes neskončilo.“... celý text
Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu
2008,
Erik Tabery
„Jak jednání občanských demokratů vypadá, zachytila i kamera. V záběru je zaskočený Bursík a jurodivý ministr vnitra Ivan Langer. Ministr vnitra na svého koaličního kolegu dlouho vášnivě křičí a mimo jiné říká: ,Ty prostě jsi schopnej zabít bobra, abys zachránil strom? Jo? Ty jsi schopnej udělat cokoliv, jít přes mrtvoly, přes to, abys jsi dosáhl svého! Respektuji to, že máš svého kandidáta, nicméně máš taky nějakou povinnost respektovat, aby došlo k nějaký shodě. Vytíráš si prdel s těma ostatníma. Jinými slovy říkáš, že tihleti, tihleti si vytřou prdel s tamtěma! Tak já ti to povím, jaká hra kolem toho byla. Jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí bude bručet!‘“ -- Tahle ukázka, tahle Íčkova nezapomenutelná promluva je tady pro připomenutí, proč parlament volil prezidenta v roce 2008 naposledy. Erik Tabery, dlouholetý šéfredaktor Respektu a vzor profesionality v naší žurnalistice, byl tehdy přítomen dění v zákulisí a ještě toho roku o tom podal tuhle zprávu. Je to skvělá četba pro všechny zájemce o české politické dění a pro všechny, kteří lamentují nad přímou volbou. Uvidíte, že po jejím přečtení vás veškerá nostalgie po starých pořádcích opustí. Letošní kampaň je odporná, nevkusná a bizarní, to je fakt, ale míra zákulisních tlaků, intrik, výhrůžek a nechutného obchodování (mj. se stalinskými bolševiky) u obou Klausových voleb v člověku probouzela zoufalství. Tabery pojal téma zeširoka, rovnou od roku 1918, ale jako správný Tabery zůstal čtivý a jednoduchým jazykem v krátkých kapitolách vystihnul jen to nejdůležitější. Ten široký záběr mu ale dovolil vyprávět, jak Masaryk nevítězil vždy přesvědčivě, jak měl Havel v roce '98 namále, za co všechno je třeba vážit si Petra Pitharta, a taky zamyslet se nad tou nadpřirozenou aurou, kterou v očích Čechů prezident má a která se u našich sousedů nevyskytuje. Uvědomil jsem si to znovu teď, když jsem se cestou na Sněžku už musel zeptat kamaráda, nespokojeného s jakýmikoli prezidentskými kandidáty: „A ty máš takovýhle požadavky dokonalosti i na osobu premiéra? Nemáš, aha. A není to divný, když je mnohem důležitější než prezident?“ I díky autentickým výpovědím přímých účastníků (poskytnutým často pod příslibem anonymity) je to jedna z nezajímavějších knih o našich soudobých dějinách, poutavá detektivka, u které víte, jak dopadne, ale stejně vás baví. A u fotek Tomkiho Němce si dopřejete i tu nostalgii. -- „S dospíváním demokracie v obou republikách získaly význam jiné síly, osobnosti a instituce, které po Havlovi převzaly mnohé funkce. Nicméně nikdo nedokázal, a dokonce se ani nepokusil, převzít duchovní vedení země poté, co je Havel nechal ležet ladem. Právě v mentální oblasti je třeba vzor a nápomoc. Pro obě republiky stále platí Havlova diagnóza česko-slovenské společnosti, její sebedůvěry a morálky po padesáti letech střídající se diktatury: ,nanejvýš otřesená a zpustlá‘. Někdo musí umět lidem vysvětlit, že vypořádání se s proměnlivou národní minulostí je alespoň tak důležité jako směnný kurz koruny.“... celý text
Republika v obležení
2016,
Jiří Kovtun
Je nekonečná škoda, že nebyl dokončen Švejk a že nebyla dokončena tato vzácná kniha. Stejně jako u Republiky v nebezpečném světě se obdivuji historické a zároveň literární kvalitě díla Jiřího Kovtuna, každá věta je promyšlená a má své přesné místo, přitom se hladce čte. Vřele doporučuji.... celý text
Dvadsaťpäť
2014,
Fedor Gál
Doporučuji všem obyvatelům bývalého Československa, kteří se zamýšlejí nad společností a politickou kulturou našeho koutu světa. Hluboké, fundované a precizně formulované myšlenky, tnoucí do živého.... celý text
