empivarci přečtené 100

Ptačí sněm 2011, Petr Sís

Chlapec, krtek, liška a kůň 2021, Charlie Mackesy

Čtyři knihy 2019, Ivan Blatný

HEZKÁ PROCHÁZKA Zelinářské zahrady v létě navečer, laskavá voda konví vás tiše oslovuje, růžice plné úst – Velmi vás miluji pro tu tajemnost kroků a stálého šepotu, pro tu tajemnost psího zaštěknutí, venkova na pokraji města. Ještě dlouho mezi domy táhne se za mnou dlouhý zelenavý pás páry, závoje vaší bohyně, Paní králíčků a svítání. -- Když na jaře 1948 požádal Ivan Blatný v Británii o politický azyl, zmizely jeho verše z knihoven a jeho jméno přestalo u nás oficiálně existovat, což snad vysvětluje, proč legendární „básník Brna“ ani mým Brňákům dodnes nic neříká. A to se stal pátým našincem, po Smetanovi, Palachovi, Hollarovi a Husovi, po němž je pojmenovaná ulice ve Spojeném království. Ke stému výročí jeho narození dvě top brněnská nakladatelství, Host a Druhé město, přišla s tímhle skvělým počinem. Některé z těch kultovních sbírek totiž nevyšly dlouhé desítky let. Ve dvaceti letech Blatný debutoval s přejemnou Paní Jitřenkou (1940), ve které jde ještě o to „všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti“, jak říká. Melancholické procházky (1941) pak jemu i jeho městu zajistily nesmrtelnost, léto se přehouplo a „jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.“ Nakonec ale Tento večer (1945) o vší válce a pustotě i poslední předemigrační Hledání přítomného času (1947), kde se svět hrabe zpátky k nějaké naději, nejsou o nic míň krásné. -- PODZIM VE FÜRSTENBERSKÉ ZAHRADĚ Růžový písek deště na cestách osychá, jdeme si sednout ještě na chvíli do ticha a pak si vykládáme nad Prahou srdcí svých, ty uličko, ty chráme, hro plášťů podzimních. A moudrá, opuštěná, útěšná zahrada jen potichoučku sténá a dlouze uvadá.... celý text

Čas vlkov: Život v troskách Tretej ríše 2022, Harald Jähner

„Soudržnost unavených a vyčerpaných poválečných Němců, vyléčených z nacionalistických vášní všeho druhu, byla i v tomto ohledu trvalá a důsledná: nacistické zločiny si navzájem odpouštěli. Skutečnost, že si Němci mezi sebou nechtěli vyřizovat účty, byla dalším fenoménem, který Spojence ohromil. [] Myšlenkou promeškaného povstání se zabývala také Hannah Arendt ve zprávě o své návštěvě Německa: ,Jedinou myslitelnou alternativou k programu denacifikace by byla revoluce - výbuch spontánního hněvu německého lidu proti všem známým prominentům nacistického režimu. Jakkoli by takové povstání bylo nekontrolované a krvavé, jistě by přineslo spravedlivější měřítka než ta, která se uplatňují v byrokratickém procesu. K revoluci však nedošlo, a to nikoli proto, že by bylo obtížné ji pod dohledem čtyř armád zorganizovat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že by k ochraně skutečných viníků před hněvem lidu nebylo zapotřebí ani jednoho německého nebo spojeneckého vojáka. Tento hněv totiž dnes neexistuje a zřejmě nikdy neexistoval. ,Soukromá odplata se tedy nekonala - ale ani ta státní neprobíhala v uspokojivé míře.“ -- Člověk něco zná o příčinách a průběhu války, ale už míň o době bezprostředně po ní. Jähner si klade za cíl vysvětlit, jakými cestami se Německo vydalo, aby se z totálně zničené země plné fanatických nacistů stal demokratický stát s rodícím se hospodářským zázrakem. Na otázku číslo jedna, pravda, neodpovídá – jak se jeho země dokázala duchovně přebudovat, když NSDAP měla přes 10 milionů členů, kdy se většina nacistů nakonec vrátila do veřejných funkcí a když ani jejich nejzarytější odpůrci už po válce neměli příliš velkou touhu po jejich potrestání. Kdybych snad vedle téhle nečetl Snyderovy Krvavé země a nevěděl, jak neporovnatelné utrpení Němci a Rakušané způsobovali všem ostatním, možná by mě víc dojímalo, že jim to neklapalo v posteli, že jim stoupla kriminalita, že fasovali potraviny na lístky nebo jejich údiv, že byli ve světě ještě několik desetiletí tak neoblíbení. Přesto je to moc zajímavý příběh jednotlivých lidí, tance a vůbec umění té doby, ale taky vysídlení, sobectví, utrpení a stovek milionů kubíků suti. -- „Spisovatel Walter Kolbenhoff v roce 1946 referoval z jedné hornobavorské vesnice: ,,Tito sedláci nikdy neseděli v protileteckých krytech, když se sypaly bomby a vyhasínaly životy blízkých. Nikdy se netrmáceli v mrazu a o hladu po cizích polních cestách. V době, kdy jiní vítali každý den, který jim znovu daroval život, jako dar, seděli na svých usedlostech a vydělávali peníze. Tento osud je však nenaučil pokoře. Jako by se nic nestalo a vůbec se jich to netýkalo.“... celý text

Slovensko 30 let poté 2022, Pavel Kosatík

„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“ Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy. Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták). „Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu. Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“... celý text

Tam hore - Nevypovedané príbehy tatranských chát 2021, Samo Marec

„K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa. ,Dobrý deň, skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom. Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života. Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.“ -- Co vznikne, když se spojí vzpomínky megavtipného (sledujte jeho twitterový účet) publicisty Sama Marca, ilustrace Adriána Macha, které (např. jeho Poustry) samy o sobě stojí za koupi, zážitky Matúše Mahúta, fotky Jakuba Čaprnky, kresby Ivany Čobejové, designéři z madebythe: a dnes největší cool turistická komunita na Slovensku - Hikemates? Vznikne tahle naprosto nádherná kniha o tatranských chatách. Na třech z nich dělal chataře Samův táta, on v tom světě vyrůstal a mě okouzlily víc, než bych čekal. Člověku se zachce na jednu po druhé vyrazit. Doufal jsem jen, že mezi nimi najdu chatu z mé oblíbené Hollého Medené veže, ale s tou se prý věci mají úplně jinak. -- „,V čase medzinárodného výstupu sme boli na Chate pod Rysmi a noc predtým sme losovali. Ťahali sme zápalky. A kto prehral, dal si čelovku a išiel hore. A ďalej? Vraj vyliezol na vrchol, tam si stiahol nohavice a tú tabuľu, ktorú tam na Leninovu slávu dali, osral. Aj to je citát. Samozrejme, okrem praktického problému to predstavovalo aj problém ideologický. Navyše sa opakoval. Bolo ho treba riešiť, no a tak potom pred tým davom niekoľkých tisícov ľudí vždy ráno na vrchol vyšiel akčný oddiel a znečistenú tabulu očistil. Nebola to vďačná robota a hlavne neriešila problém, ale dôsledky. Práve preto potom na vrchol postavili celonočnú stráž. Po ceste na Rysy na niektorých skalách nájdete farebné Leninove stopy, ktoré Leninove nie sú, ale to viete. Dôležitejšie je však niečo iné: v čase komunizmu predstavovali Vysoké Tatry únik. Pre väčšinu to bol únik do prírody a na vzduch, ale pre mnohých to bol únik pred komunizmom ako takým. V Tatrách sa naozaj lepšie dýchalo. Inak sa žilo, inak a menej sa cestovalo, inak a pomalšie tiekli informácie, a to neplatí len pre obdobie komunizmu. Bola to sloboda, ktorú si už dnes zrejme nevieme predstaviť, lebo si ju našťastie predstavovať ani nemusíme. Vysoké Tatry boli ďaleko, doliny dlhé a chaty vysoko. Žili v nich ľudia, ktorí milovali hory a do iných sa dostať nemohli - a chceli mať pokoj. A inde ho nájsť tiež nemohli. A raz do roka si na Chate pod Rysmi ťahali zápalky, no a kto prehral, išiel hore.“... celý text

Šeptuchy 2019, Alena Sabuchová

„Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.” -- Tohle byla láska od první stránky. Podle anotace jsem čekal něco úplně jiného, vlastně jsem toho moc nečekal, a rozhodně ne, že slovenské literární kruhy dnes zrodí něco tak dobrého. Je to pohlazení po duši, estetický zážitek, neuchopitelný a mlhavý jako kraj, kde se odehrává - Podlasí, ta zapomenutá země lesů na pomezí Polska a Běloruska, kde jsou zázraky stále součástí základního balíčku pro přežití a kam se podle mých polských přátel musíme jednou vydat. Je psaná skvostným jazykem, bez patosu a plným emocí. Je v ní něco z mých oblíbených filmů Bohdana Slámy a mého rodného kraje. A že v ní nakonec nejde o šeptuchy, je jen dobře. Napsat příběh, který je nenápadný, nebo dokonce místy neexistuje, a přesto má člověk chuť ho číst, je mistrovství. Stejně jako napsat příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou dospívající mileniálky, tak, aby to nebylo trapné. Aleně Sabuchové se povedlo vyprávět o dospívání v Podlasí něžně, s ohromným citem a empatií, neokázale a autenticky. Magie, starosvětské zvyky, dojemnost lidských příběhů, mlha, příroda, úvahy o životě plném vášní a prostoty, malých i větších křivd, složitých vztahů, zanedbanosti a krásy. Slovanský magický realismus je nečekaně příjemná kombinace. Šeptuchy vydalo výjimečné slovenské nakladatelství Artforum (jestli se někdy ocitnete v některém ze sedmi slovenských měst, která mají své knihkupectví Artforum, a půjdete kolem, nechte se vcucnout) a pro nakladatelství Host ji do češtiny nevím proč přeložil Lubomír Machala. Alena Sabuchová za ně dostala nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera 2020. -- „Všetci sme si všimli jej tehotenské brucho, ktoré sa už nedalo nevšimnúť si ani zatajiť, a napokon, prečo by to robila. Ženy na chvíľu ustrnuli, pretože nevedeli, kto je otcom, a všetci sme trochu tušili, že skupina potenciálnych darcov DNA nebola presne ohraničená. A že akokoľvek si to nechceli priznať, mohol to byť pokojne muž ktorejkoľvek z nich. Občas sa zjavovala ako prízrak, čo nosil vo vrecku svedomie všetkých okolo, ktorí si mysleli, že sú lepší než ona. V našich vreckách by hrkali kamene, keby sme mohli hádzať. Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní. Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život. ,Fénix vstane z popola a vrhne sa do ďalšej pičoviny,‘ povedal mi raz niekto. Rozprávala som mu o Dorote, keď odo mňa nadránom odchádzal o pár rokov neskôr v Krakove. A hovorila som si, že to bude naposledy. Že toto sa predsa mne nemohlo stať a už sa to nestane. Počkajú si na mňa v mytarstve a spýtajú sa, čo si o tom myslím. A pošlú ma zaňho čistiť záchod na ďalšie tri životy. A chlór mi bude nosiť jeho žena. Občas nadránom, keď zhasínali pouličné lampy na ulici Wojciecha Boguslawskeho a začínala krakovská premávka, snívalo sa mi to. Striaslo ma. Niekedy si zo srandy hovorím, že som si mohla zobrať Barteka z pohraničnej stráže. Keby som z Podlasia nikdy neodišla, počkal by, kým zmaturujem, možno by som si diaľkovo mohla urobiť bakalára a, povedzme, učiť. Spolu s Agatou a Dariou. Dobré manželstvá sa tomu hovorilo. ,Majú také dobré manželstvo. Má ju rád, veľa nepije a ani ju nebije. Čo by iné za to dali.‘ Táto kombinácia sa až tak často neudiala, ale existovala. Keby je taká smiešna hra, ktorú občas tajne hrávame sami so sebou a vôbec netušíme prečo.“... celý text

Nezouvat, prosím! 2022, Martin Boštík

Po smrti nechci přijít do žádného nebe, nýbrž do Litomyšle, nad Litomyšl není, to musí uznat každý, kdo tam jednou byl! To nejsou slova Miroslava Brýdla, nýbrž Čestmíra Jeřábka, ale k čemukoli, co se týká Litomyšle, se stejně vždycky hodí. Že je Litomyšl jedním z nejobdivuhodnějších měst vůbec, perlou renesanční ale hlavně moderní architektury evropského významu, městem kultury a vzdělanosti a ostrovem pozitivní deviace se světovým přesahem, vděčí do velké míry právě Miroslavu Brýdlovi a jeho porevolučnímu starostování. O té době především tahle kniha v celkem informativní formě vypráví. To vyprávění je nanejvýš subjektivní, a tak je potřeba snést trochu zbytečné samochvály, ukřivděnosti anebo osobních historek, které jsou nezajímavé dokonce i pro ty největší milovníky Litomyšle. Ti samí milovníci Litomyšle ji ale už stejně mají mezi svými Lutomislensiemi a přijdou si v ní na své, protože kniha je naštěstí především o tom zlatém věku a o osobnostech kolem Miroslava Brýdla, o všem, co činí Litomyšl krásnou, o architektuře a zahradách, o Smetanově Litomyšli, o houslových kurzech a restaurátorské škole, o Lázních ducha, spolcích, festivalech, o lidech a o tom ohromném díle, za které jemu a všem dalším patří všechna čest. Děkujeme, pane starosto.... celý text

Strašlivá závrať 2022, Benjamín Labatut

„Planetu nepřivedou do záhuby politici, řekl jim, nýbrž vědci jako oni, kteří ,náměsíčně kráčejí vstříc apokalypse‘. Od toho dne se odmítal účastnit jakéhokoliv kongresu, pokud mu nebylo umožněno věnovat stejné množství času také ekologii a pacifismu. Na svých besedách rozdával jablka a fíky z vlastního sadu a varoval před ničivou mocí vědy: ,Atomy, které rozcupovaly Hirošimu a Nagasaki, nerozbil svými tučnými prsty nějaký generál, nýbrž několik fyziků vyzbrojených hrstkou rovnic.‘“ -- Tahle kniha je o tom, co se stane, když se dostaneme na okraj vědy; když se setkáme tváří v tvář s tím, čemu nemůžeme porozumět. Je o tom, co se děje s lidskou myslí, když překročí vnější hranice myšlení, a o tom, co leží za těmi hranicemi. Asi tak popisuje chilský spisovatel Benjamín Labatut téma svého světového bestselleru, který se vloni dostal do shortlistu mezinárodní Man Bookerovy ceny a americké National Book Award. Vlastně nevím, čím má tahle kniha být, ale je tak svůdná, elegantní a tak hladce plyne, že vám nedá vydechnout. Začíná téměř jako populárně naučná literatura, ale postupně se zahaluje do mystiky a míchá dohady a fakta, trochu na způsob Vuillarda. Člověk se v životě dočetl o objevech, které se staly nečekaně nebo náhodně a které změnily běh dějin. Ale málokdy jsem o nich četl tak fascinujícím a znepokojivým způsobem jako tady. -- „Po ošklivém rozvodu se ocitl na mizině, přestal si rozumět s jedinou dcerou a také mu diagnostikovali rakovinu kůže, ale on přesto tvrdil, že všechny tyhle okolnosti, byť sebebolestnější, měly jen druhotný význam vedle náhlého uvědomění, že právě matematika – a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa – mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem. Ne že bychom toho někdy schopni byli, povídá, ale dnes se to ještě zhoršuje. Můžeme rozbít atom, nechat se oslnit prvním světlem nebo předpovědět konec vesmíru a stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět, i když jinak mají ve svém životě pod kontrolou každičkou drobnost. Ale ono už se to netýká jen běžných lidí: i sami fyzikové přestali světu rozumět. Vezmi si například kvantovou mechaniku, nejcennější klenot lidstva, nejpřesnější a nejkrásnější fyzikální teorii s největším dosahem, jakou jsme kdy vymysleli. To ona stojí za internetem i nadvládou mobilů a nabízí příslib výpočetní síly srovnatelné jedině s božskou inteligencí. Proměnila náš svět k nepoznání. Víme, jak ji používat, nějakým zázrakem snad i funguje, a přesto na téhle planetě není nikdo, živý nebo mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. Lidská mysl nedokáže pojmout její rozpory a paradoxy. Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru, a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny, ale o skutečném pochopení nemůže být řeč.“... celý text

Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy 2019, Josef Kroutvor

„Ze starých Šancí zbývá jen obrovský kamenný val, který dal kdysi osadě jméno. Každý kámen musel vzít člověk do ruky a položit ho k ostatním, najít pro něj vhodné místo. Tato zeď, dnes už porostlá mechem a splývající s lesem, vznikala po celé generace. A nebyla to zeď proti někomu, nestavěli ji Němci proti Čechům nebo Češi proti Němcům, i když leží na hranici. Ty kameny vynosili lidé z políček, aby si mohli zasadit pár řádek brambor a oves. Chybí odvaha vzpomínat, chuť vyprávět, chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou. Chybějí hospodáři, kteří by navrátili novohradskému pomezí ráz kulturní krajiny. Chybí vědomí tradice, souvislosti, chybějí svaté sloupky a kapličky, chybí úcta k lidské práci a domovu.“ -- Neobyčejně krásné česko-rakouské pomezí má na mojí mapě světa zvláštní místo, srovnatelné snad jen s pomezím česko-moravským a jeho Litomyšlí. A kdyby nemělo, tahle neučesaná sbírka esejí, básní a vzpomínek by mě přiměla tam co nejrychleji vyrazit a zamilovat si je. Je poctou Novohradským horám, Vitorazsku a Šumavě, jejich dávným i nedávným, českým i německým, ale v každém případě zmizelým, obyvatelům a umělcům, Váchalovi, Klostermanovi, Stifterovi, Kubinovi. A je taky steskem po zaniklých místech a po starých časech před válkou, před odsunem, před chátráním, bouráním a pustnutím, když zbyla jen příroda, sice krásná, ale bez ducha toho, co odnesli staří hospodáři s sebou. Právě tam se odehrává Slámova Krajina ve stínu a nejsilnější jsou nakonec právě ty pasáže o posledním pohledu našich Němců na svůj domov. Když se Wenzel Jaksch, kterému vděčíme za mnohé, kolem roku 1960 dívá přes novohradskou železnou oponu na místa svého mládí, vidí už jen zkázu a zmar. O pár let později náš vzácný rodák Johannes Urzidil nepoznává jemu kdysi milou Šumavu a nachází jen zdivočelou a mizející krajinu. -- „Je mylnou představou, že uzavření pohraničního prostoru pomohlo přírodě a poskytlo jí klid k vlastnímu rozvoji. Vojáci zde napáchali více škody než užitku, krajinu nechránili, nepečovali o ni a neměli k ní žádný vztah. Zakázané území se proměnilo v izolovaný kus krajiny, popřípadě cvičiště. Krajina doprovází člověka a ten se k ní může chovat dobře, anebo špatně. I divočina je kulturní pojem a neměla by být zaměňována za krajinu jen zdivočelou a zanedbanou. Absolutní divočina v Evropě neexistuje, novohradské a šumavské pohraniční hvozdy spoluvytvářel člověk - mýtil, budoval cesty, sázel aleje i smrkové lesy, vytvářel krajinné celky. Nálety, křoviny, podmáčené pastviny, nivy zničené záplavami, zákoutí zarostlá kopřivami nemají nic společného s divočinou. To divoké, jak o tom psal zastánce divočiny David Thoreau, zasluhuje úctu, ale nad nekulturní, zplundrovanou vojenskou krajinou se dostavuje jen lítost a pocit zmaru. Stačí se podívat do sousedního Waldviertelu a hned se pozná rozdíl! Těžko můžeme považovat obhospodařovanou rakouskou příhraniční krajinu za umělou, rovnováha mezi lidskou činností a přírodou je zde zachována. Na české straně obdivujeme jako ,divočinu‘ jistý šalebný půvab chaosu nepřirozeně liduprázdných míst. […] Novohradské hory, jako jiná místa českého pohraničí, jsou krajinou poznamenanou historickým traumatem, nacionalismem a ideologií. V této krajině je třeba mlčet, respektovat stopy bývalého osídlení a přemýšlet. Zbytky zaniklých vesnic a samot patří k této zádumčivé krajině a neměly by se ničit a odstraňovat jako naše špatné svědomí. Paměť krajiny je mnohem hlubší než paměť člověka, z paměti země nelze minulost vymazat, jak jsme se o tom ostatně přesvědčili za uplynulá dlouhá desetiletí…“... celý text

Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2019, Daniel Prokop

„Za křesťana se v Evropě prohlásí kdekdo. […] Možná bychom si tak měli ujasnit, co jsou naše základní hodnoty, proti nimž by náboženské minority a imigranti neměli vystupovat. V tomto kontextu se často vzývá návrat k takzvaným židovsko-křesťanským hodnotám. Část historiků i teologů však upozorňuje, že není jasné, co si lze pod tímto termínem představit a zda nejde spíše o novodobou mytologii. Připomínají, že se tento termín začal výrazněji používat ve Spojených státech amerických v rámci boje proti komunismu, od 70. let ho převzala americká konzervativní pravice v boji proti liberalizaci a od roku 2014 je používán krajní pravicí v argumentech proti muslimům. Politická pravice, která jej používá nejčastěji, ho většinou nespecifikuje, a tedy ho užívá jako takzvanou píšťalku na psa (dog whistle). Tak se nazývá argumentace, kterou radikálové chápou jinak než většina společnosti – jen oni slyší píšťalku svého pána. Liberálové si tak Judeo-Christian values vyloží jako nejobecnější myšlenky abrahámovských náboženství, které se uchovaly v moderním sekulárním státě. Radikálové – ostatně s tímto termínem operoval i Breivik – si na jejich základě vytvářejí svět, kde pro muslimy a další imigranty není místo. Když se bavíme o hodnotách, měli bychom být vždy konkrétní.“ -- Tuhle knížku má stejně polovina z Vás doma, tak vězte, že stojí za přečtení. I když bojím se, že jak už to s takovými knihami bývá, ti, kdo by si ji měli přečíst především, tj. tvůrci veřejných politik, jsou přesně ti, kdo si ji nikdy nepřečtou. Sociolog Daniel Prokop dal dohromady moc užitečnou příručku pro pochopení hlavních neduhů současné české společnosti, mezi které úplně oprávněně počítá neřešenou chudobu a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, vztah k menšinám a radikalismus, nárůst populismu nebo taky nesmyslný daňový systém. Je sympatické, že to všechno podpírá tvrdými daty, vyvrací u toho mýty (jako např. že Češi jsou rovnostářský národ), ilustruje vše v kontextu mezinárodního dění a našeho historického vývoje, a ještě sympatičtější na tom je, že rovnou navrhuje kroky, které by mohly kvalitu života v Česku skutečně zlepšit. Nejde přitom zbytečně do hloubky, což je dobře, protože už tak se mu bohužel nedaří ta zajímavá témata podávat vždycky poutavě. Připravte si tedy dávku soustředění a taky trpělivosti, aby vás nedráždily trochu nekoncepčně poskládané kapitoly nebo opakující se věty (měla kniha editora?) a abyste si z ní odnesli to dobré a podstatné. Třeba myšlenku, že vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny. -- „Právě média významně ovlivňují postoje k jevům, s nimiž nemáme bezprostřední zkušenosti. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukazuje, že zobrazování cizinců bylo v té době v českých médiích ze 44 % negativní a z 51 % procent neutrální. Pozitivní vyznění mělo naprosté minimum zpráv. Novější data nemáme a je dost možné, že po deseti letech už je zpravodajství vyváženější. Letmá rešerše článků s uvedenou národností v databázi Newton však ukazuje, že jeden prvek z roku 2008 do jisté míry přetrvává. Je jím epizodické zpravodajství, kde je zmíněna národnost či etnicita aktéra bez toho, aby se jeho identita dále rozebírala a řešilo se, zda s věcí souvisela. Nepřímo to vybízí čtenáře či diváka, aby si negativní jev spojil právě s ní. Lze to dobře vidět na jedné věci. Jako elév pracující před takřka patnácti lety na jednom zpravodajském serveru jsem se svým nadřízeným dlouho řešil, zdali máme napsat zprávu o tom, že polští řidiči zabili ten týden v Praze dva lidi. Od té doby se myslím situace zlepšila. Ale pořád v Česku v posledních deseti letech vyšlo asi třikrát více článků o polských řidičích a Polácích, kteří někde někoho nabourali, než o řidičích slovenských. Slováků je v Česku několikanásobně více než Poláků a určitě způsobí několikanásobně více nehod. Jen to není tak zajímavé. Napsat, že slovenský řidič způsobil nehodu na D1, působí zvláštně, podobně jako napsat, že vysokoškolák při předjíždění zabil tři lidi. Slováky a vysokoškoláky všichni známe – víme, že jsou mezi nimi dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat. Ale u Poláka či Rumuna jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru.“... celý text

Advent 1938, Gunnar Gunnarsson

„Jenom ten ví, jak chutná káva, kdo ji pil v podzemní díře za třicetistupňového mrazu uprostřed pustiny stvořené z bouře a hor.“ Tohle je něco tak milého. Nejkratší dílko islandského spisovatele Gunnara Gunnarsona, nominovaného šestkrát na Nobelovu cenu za literaturu, se nakonec stalo jeho nejčastěji vydávaným a není lepší roční doba k jeho přečtení než ta, ve které odehrává. Tohle čtení chce čas a ještě víc klidného adventního času na přemýšlení. A že má opravdu kouzelnou moc, jsem poznal sám na sobě. Poprvé letos sněžilo, když jsem se do ní začetl, a i já, věčný nepřítel sněhu, jsem musel uznat, že na něm něco je. Inspirován skutečným příběhem, Gunnar vypráví příběh pastýře Bensiho a jeho dvou druhů, psa Lea a berana Nezmara, kteří se vždy o první adventní neděli vydávají do hor, aby před zimou zachránili poslední zatoulané ovce. Tenhle drobný skvost je vlastně verzí příběhu o Kristu jako dobrém pastýři, která připomíná, že skutečné Vánoce jsou stavem duše (a která oproti křesťanské teologii míní, že tu duši mají i zvířátka). Ale ještě spíš než vánoční příběh je to příběh o osobním poslání, o člověku, který zasvětil své konání službě bližním, dalo by se říct o smyslu lidského života. Nakladatelství Kalich ji vydalo v roce 1938, krátce po jejím vzniku, a stejný nakladatel teď novelu, která už mezitím nebyla k sehnání, po 80 letech znovu přinesl českým čtenářům v novém překladu Heleny Kadečkové a s krásnými ilustracemi autorova syna Gunnara Gunnarsona mladšího. „Však to je taky povinnost lidí, možná jediná, vědět si vždycky rady. Nevzdávat se. Vrhat se proti meči, ať je sebevíc ostrý. Vrhat se proti meči samotné smrti, až tě protne a zasáhne srdce. Když Ti už nechtějí sloužit nohy, pak se musíš smířit s tím, že už je nemůžeš používat, ale to neznamená, že se vzdáš.“... celý text

Dějiny Ukrajiny 2015, Jan Rychlík

„Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.‘“ -- Jen málokterý národ prožil tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. A jen málokdy je tak důležité ty dějiny znát jako dnes, kdy sousední teroristický stát ospravedlňuje svou válku právě historicky, když tvrdí, že ukrajinský národ může existovat jen ve svazku s ruskem. Mýlí se v ukrajinské minulosti a podle všeho se nepoučil ani ze své vlastní historie. Musí se ale nechat, že nikdo tak nesjednotil ukrajinský národ, který podle Moskvy neexistuje, jako právě sami okupanti. Výsledkem jejich vytrvalého popírání skutečnosti je teď ale i příkop mezi oběma národy, který se nepodaří zaplnit ani za sto let. Skvělý prof. Rychlík s kolegou Zylinským a prof. Magocsim z Torontské univerzity napsali učebnici, která dopodrobna mapuje, co se v té rozlehlé krajině za Čiernou nad Tisou dělo od časů starých Skytů až do letošního jara. Není a nemá to být zábavná četba, zato přináší spoustu cenného poznání a k tomu mírné utrpení čtenáře už tak nějak patří. A kdybyste při tom snad upadali do apatie, ohromně vás osvěží úplně čerstvý a naprosto mimořádný cyklus přednášek Yaleovy univerzity The Making of Modern Ukraine, které vede fantastický Timothy Snyder a které jsou dostupné na youtube i na podcastových platformách. Po prvním vydání z roku 2015 se zaprášilo, a tak NLN vloni v dubnu vydalo nové, doplněné Dějiny Ukrajiny. Zatímco autoři dopisovali poslední řádky, na Kyjiv mířila 60kilometrová ruská kolona a město se právě připravovalo k obraně. Víme, že Ukrajinci letos píšou dějiny, ale když otevřeme učebnici dějepisu a na poslední stránce vidíme měsíc starou fotku Petra Fialy v bombardovaném Kijivě, připomene nám to, co je na historii nejmrazivější – že všechno bylo jednou „dnes“. Bohdan Chmelnický (na obálce knihy) žil taky někdy dnes, Holodomor se děl dnes, Černobyl vybouchl dnes. A tahle velká hodina ukrajinského národa je taky dnes, než o ní jednou budeme vyprávět vnoučatům. Sláva Ukrajině! -- „Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.“... celý text

Pražský slabikář: Od Kafky k Havlovi a zpět 2022, Aleksander Kaczorowski

„Kundera uhodil hřebíček na hlavičku, když po letech vzpomínal na své setkání s významným ruským fyzikem Pjotrem Leonidovičem Kapicou a jeho ženou pouhých pár měsíců po sovětské invazi do Československa. Seznámili se v pařížském bytě Louise Aragona, který i přes svou stalinistickou minulost odsoudil Sověty za ,bratrskou pomoc‘ poskytnutou v srpnu 1968 Čechům a Slovákům. Kundera vzpomíná v poznámce autora porevolučního vydání Žertu, jak Kapica se svou ženou prosili Aragona, aby nepřerušoval své styky s Moskvou, protože jen tak bude moci dál pomáhat lidem, jako jsou oni. ,Nesmíte zaměňovat ruský lid s ruskou vládou!‘ prosila paní Kapicová. ,Ruský lid je ještě mnohem horší než jeho vláda!‘ prohlásil rozzuřený Aragon. ,Ach, jak jsem s ním souhlasil,‘ vzpomíná dál Kundera s typickou exaltací. Na sklonku komunistické éry nevystihlo pocity obyvatel polských, českých nebo maďarských měst nic lépe než památná Kunderova věta: ,Tváří v tvář věčnosti ruské noci prožíval jsem v Praze násilný zánik západní kultury.‘“ -- Aleksander Kaczorowski je znamenitý polský bohemista, překladatel české literatury (mimo jiné próz Hrabala, Bondyho a Škvoreckého), novinář a spisovatel. Dlouhodobě se věnuje poválečné české literatuře a zatím poslední z řady jeho úspěšných českých biografií, ta o Otu Pavlovi (česky 2020), byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike. Tohle je jeho „Pražský slabikář“, který letos po 20 letech konečně vyšel i v češtině díky překladu Martina Veselky. Zkušený čechofil Mariusz Szczygieł o něm řekl: „To nebyl můj slabikář, byla to moje univerzita“, a opravdu Kaczorowski je skvělý průvodce naší zemí. Ten soubor esejí o životě a díle (někdy teda spíš o životě a jindy spíš o díle) vypráví nejen o Praze a spisovatelích, jejichž hlas byl díky zvláštnostem našeho historického vývoje ve společnosti vždy slyšet, ale i o dějinách změn ve 20. století, o totalitních systémech a o člověku tváří v tvář velké politice. A je to taky osobní příběh člověka okouzleného českým světem, který kdysi „onemocněl Prahou“, jak říká. Povinná četba pro všechny milovníky střední Evropy a české literatury. -- „V léčebně, kde Ota Pavel nakonec po devíti letech trápení zemřel, pochopil, že nejdůležitější a nejlepší okamžiky jeho života byly ty, které prožil u řeky, přestože se stal proslulým sportovním žurnalistou, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty či běžci a cestoval do zahraničí. Nejšťastnější byl ve chvílích, kdy jej otec bral na ryby a vyprávěl mu, jak v Africe lovil lvy. I když je ve skutečnosti viděl jenom v zoo. „Může se stát,“ říkal Piotrek, „že koncentrační tábory se opět otevřou, třeba i zítra a třeba jen kousek od nás. A opět do nich odvezou nevinné lidi, kteří chtěli jenom žít a největší radostí jejich životů bylo chytání ryb, hraní karet nebo nedělní fotbalový zápas.“ O pár týdnů nato začala válka v Bosně. V létě jsme v televizi sledovali záběry ze srbských koncentračních táborů.“... celý text

Utópia v Leninovej záhrade 2021, Lukáš Onderčanin

„V Amerike môžete mať všetko, len žiadnu slobodu. Jediná slobodná krajina na svete je Sovietsky zväz.“ – Štefan Dubček Když sledujete, jak se tři stovky Čechů, Slováků a dalších našich československých spoluobčanů vydávají na několikatýdenní cestu vlakem na kyrgyzsko-čínské hranice, aby tam pomáhali budovat Sovětský svaz, čujete, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jak napovídá podtitul knihy „Československá komuna Interhelpo“, řeč je o družstvu, kterým od 20. do 40. let minulého století prošlo více než tisíc našich krajanů a které proslavil jeden z jeho dětských obyvatel, Alexander Dubček. Mladý slovenský novinář Lukáš Onderčanin, AKA Onďo, který mimochodem pod hlavičkou deníku SME vede sympatický cestovatelský podcast Všesvet, na svém debutu odvedl moře mravenčí práce. Shromáždil soukromé dopisy, zpovídal pamětníky, a dokonce vycestoval do Biškeku, aby popsal motivace, rozčarování, úspěchy i selhání těch lidí, kteří opustili svůj domov, vydali se s malými dětmi do vzdálené země s nehostinným podnebím a nesrozumitelným jazykem a věřili, že je to dobrý nápad. Ukazuje to, jak svízelná byla sociální situace 20. let u nás a jak důležitou roli hrálo před sto lety politické přesvědčení, agitace, víra, že v SSSR zažijí, co doma postrádali – úctu k dělníkům a dostatek práce, a hlavně jakou moc mají lidské sny. Ještě cennější pasáže než odbočky do historie samotného Československa, jsou ale vzpomínky na stalinismus, který si naše krajany našel i v podhůří Ťan-šanu se vším, co k němu patřilo, včetně udávání, kolektivizace, stalinských čistek a gulagů až po úplný rozklad. Utopii v Leninově zahradě krásně graficky zpracovalo výjimečné žilinské nakladatelství Absynt, které se jako jediné v česko-slovenském prostoru specializuje na vydávání literárních reportáží a snaží se ten ve světě právem oblíbený žánr dostat i mezi nás. A to i díky tomu, že nakladatelé zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski mají blízko k naprosto legendární polské tradici literární reportáže, když první se narodil polské matce a druhý v Krakově, kde dodnes žije se svojí slovenskou manželkou. Kniha získala v nejprestižnější slovenské literární soutěži Anasoft Litera 2022 cenu čtenářů a čtenářek. Není to za mě top světová literatura, ale mezi top slovenskými toho roku asi jo. „Od februára 1930 do decembra 1931 úrady deportovali viac ako 1,8 milióna rozkulačených roľníkov. V tomto období čoraz častejšie pískali aj kolesá vlaku na stanici vo Frunze, len kúsok od textilnej továrne a domov interhelpovcov. Obrazy diania na stanici sa navždy zaryli aj do pamäte desaťročného Alexandra Dubčeka. Keď sa otvorili dvere vlaku, vypadávali z nich mŕtve telá. „Aj tí, čo ešte žili, vrátane detí, vyzerali ako mŕtvoly. Boli takí vyhladovaní, že jedli krmivo pre prasce a hydinu, ktoré sa hmýrilo červíkmi,“ spomínal Dubček vo svojich memoároch. Ako dieťa nerozumel tomu, čo sa deje – on chodil do školy, dospelí usilovne pracovali a Interhelpo si žilo svojím vlastným životom. A pár metrov od toho všetkého videl neskutočné hrôzy. „Nikdy nezabudnem na mŕtveho muža s nafúknutým bruchom. Spýtal som sa matky, na čo ten muž zomrel, a ona povedala: ,Od hladu.‘“ Hladomor spôsobený násilnou kolektivizáciou spolu s extrémnym suchom si napokon v Sovietskom zväze a najmä na Ukrajine vyžiadal zrejme viac ako päť miliónov obetí.“... celý text

Tomáš Garrigue Masaryk 2004, Alain Soubigou

„,Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.‘ ,Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko.‘ ,Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe.‘ Masaryk znovu a znovu dokládá na naší historii, že jsme byli silní, těšili se obecné vážnosti a svými výkony se zasluhovali o vlastní dobrý rozvoj vždy tehdy, kdy nám běželo o určité obecné hodnoty, o hodnoty vpravdě lidské, o hodnoty, které oslovovaly i ostatní, neboť se týkaly všech. A že jsme prohrávali naopak tehdy, kdy jsme z těchto hodnot slevovali, pokoušeli se mysleti jen sami na sebe, propadali komplexu vlastní malosti a kdy jsme byli tak říkajíc sami sobě jediným programem. ,Byli jsme pochováni, když jsme přestali žiti tímto životem velikým,‘ píše Masaryk." -- Někdy zapomínáme, jaké štěstí a zázrak to byl, mít ho tady. K jeho odkazu se ale nikdy nepřestaneme odvolávat a budeme se u toho vždycky víc nebo míň plést. Vždyť Masaryk si sám stěžoval, že nejčastěji musel čelit lidem, kteří ani nevěděli, co říká. A tak ho v cizině považovali za nacionalistického vůdce, zatímco tady byl kosmopolitním nepřítelem nacionalistů. Pro některé byl levičákem, pro druhé pravičákem, jedni ho měli za odpůrce náboženství a jiní za příliš nábožensky smýšlejícího, někomu se nelíbil jeho konzervatismus, jinému jeho pokrokářství. Proto knih o TGM není nikdy dost a tahle mezi nimi naprosto vyniká. Alain Soubigou, profesor pařížské Sorbonny, který tam na katedře založené Arnoštem Denisem přednáší české dějiny a dějiny střední Evropy, podklady k této knize shromažďoval deset let, z nichž pět strávil v českých archivech, a pracoval na ní s ohromnou péčí. Prokázal neuvěřitelné znalosti nejen českých a středoevropských reálií a nejen osobnosti a filosofie samotného TGM, ale i díla Havlíčka, Palackého nebo Chelčického, kteří byli pro Masaryka tak formující. Na to, s jakou erudicí je psaná, čte se lehko. Je to moc poučná kniha nejen o TGM, ale i nás samotných. A jestliže je vyprávěna z pohledu Němců, Francouzů a dalších, tím líp, tím nezávislejší pohled a tím míň zbožňujícího patosu, kterého máme pro TGM sami dostatek, já v první řadě. S předmluvou Václava Havla ji do češtiny přeložila Helena Beguivinová a vydalo ji skvělé litomyšlské nakladatelství Paseka. -- „Je vždy snazší být inteligentní s inteligentními lidmi. Je vždy snazší být tolerantní s tolerantními lidmi. A stejně tak je snazší být pluralistou s lidmi vyznávajícími pluralismus, s vlastními přáteli nebo s lidmi, kteří přinejmenším uznávají ideály demokracie. Mnohem složitější to je s občany nebo skupinami, kteří demokracii vůbec neuznávají. Problémem pluralismu je nepluralismus. Pravý pluralismus naráží na pokusy protivníků demokracie získat nadvládu. Jakožto prezident Masaryk tvrdě zápasil s problémem soužití s extremistickými odpůrci pluralismu.“... celý text

Strach a chvění 2004, Amélie Nothomb

Cesta do neslobody: Rusko, Európa, Amerika 2018, Timothy Snyder

„Jestliže se Rusko není schopno stát silnějším, musí učinit ostatní slabšími. A nejjednodušším způsobem, jak ostatní země oslabit, je učinit je podobnější Rusku. Namísto aby Rusko své problémy řešilo, vyváží je.“ „Není jedno, zda mladí lidé vyjdou do ulic s cílem hájit svoji budoucnost, nebo zda přijíždějí v tancích, aby budoucnost rozbili.“ Jednoduše brilantní. Jestli si letos přečtete jen jednou něco z literatury faktu, ať je to tohle. Tuhle knihu by měli číst všichni, západní politici se svými iluzemi o rusku, ti středoevropští, kteří by chtěli být mostem mezi východem a západem (akorát že po mostě se šlape, jak říkal Jan Masaryk), moje máma i babička. A samozřejmě rusáci. Tahle kniha by měla být v každé knihovně. Timothy Snyder, profesor dějin střední a východní Evropy tamtéž, kterého je radost vidět přednášet ukrajinsky, polsky nebo německy (mimochodem díky té nezprostředkované znalosti ví, o čem mluví, neboli, jak říká: „Pokud neumíte rusky, nevíte, o co přicházíte.“) a kterého jsem měl tu čest potkat, když přebíral Havlovu Cenu VIZE 97, ten podle mě nejlepší historik současnosti ve své Cestě k nesvobodě předkládá velmi originální a provokativní analýzu současné politické situace. Vysvětluje, jak Putin získal kontrolu nad ruskem; jak evropská integrace posílila pozice jednotlivých národů a že evropské země vlastně nikdy nebyly národními státy, přestože se pohádky „o moudrém národě“ vyučují ve školách; co se stane, když impéria padnou; jak jsou lidé manipulováni, aby se báli a nenáviděli druhé; jak povstane jeden člověk, který slíbí, že vše napraví, pokud k tomu dostane neomezenou moc; a jak se lež stává realitou, k níž se lidé upínají. Přináší strašně zajímavé nové koncepty, kterým říká „politika nevyhnutelnosti“ a „politika věčnosti“, „nehodnověrné popření“ nebo „strategický relativismus“, které všechny stojí za prostudování, stejně jako jeho pojem schizofašismus, jak říká té nové odrůdě fašismu, ve které skuteční fašisté nazývají své odpůrce fašisty, obviňují Židy z holocaustu a druhou světovou válku považují za argument pro další násilí a záminku k invazi. Zní to asi jako velmi suchopárné čtení, ale ujišťuju vás, že je to přesně naopak. Mimochodem věděli jste, že v roce 2014 rusové vpadli na Ukrajinu 24. února? „V roce 1976 vydal Stephen King povídku ,Vím, co potřebuješ‘. Děj zachycuje námluvy jedné mladé ženy: uchází se o ni muž, který je schopen číst jí myšlenky - aniž by to ona sama tušila. Prostě se pokaždé zjeví s tím, co si právě přeje, počínaje jahodovou zmrzlinou k osvěžení ve studijní pauze. Postupně jí tak promění život a vybuduje u ní vůči sobě závislost, protože jí přináší to, co jí připadá, že v danou chvíli chce, aniž by se nad tím měla možnost zamyslet. Její nejlepší kamarádka pochopí, že se děje něco podivného, začne pátrat a zjistí, jaká je pravda. ,Tohle není láska,‘ varuje přítelkyni. ,To je znásilnění.‘ Internet funguje tak trochu podobně: mnohé o nás ví, ale v přímém kontaktu to nedává najevo. Zbavuje nás svobody tím, že v nás probouzí ty nejhorší atavistické pudy a staví je do služeb skrytých objednavatelů. Rusko ani internet ze světa jistě nezmizí. Pro rozvoj demokracie by bylo prospěšné, aby občané byli podrobněji seznámeni s ruským počínáním a kdyby bylo i na internetu možné zachovat definici ,zpravodajství‘, ,žurnalistiky‘ a ,reportérství‘. V poslední instanci však demokracie závisí na občanech schopných rozlišit pravdu od toho, co jenom chtějí slyšet. Příčinou autoritářství není stav, kdy se k němu lidé začnou nepokrytě hlásit, nýbrž ztráta schopnosti rozlišovat mezi fakty a tužbami.“... celý text

Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech 2018, Éric Vuillard

Když si na Wikipedii vyhledáte heslo „Secret Meeting of 20 February 1933“, přenesete se rovnou do děje téhle stručné a docela neotřelé knížky, vlastně spíš historické eseje. Na dlouho poslední skutečné volby v Německu (další, kterým se tak dá říkat, se konaly až v roce 1990) jsou za rohem a dvacítka průmyslníků zastupujících ta nejzvučnější jména – BMW, Opel, Siemens, Allianz, Bayer, Krupp, BASF, Agfa – slibuje Adolfu Hitlerovi přispět miliony na jeho volební kampaň a dál už to znáte. Velké podniky hrály hlavní roli při vzestupu nacistické strany, ochotně pomáhaly Hitlerovi při zavádění jeho diktátorského režimu (vizte taky petici průmyslníků, tzv. Industrielleneingabe z 19. listopadu 1932) a v dalších desetiletích z něj a z bezplatné pracovní síly v koncentračních táborech profitovaly. V dalších epizodách, téměř filmových záběrech, ze kterých se kniha skládá, sledujeme nám tady dobře známé události, anšlus Rakouska, Chamberlainův appeasement, Mnichov, konec války, a to pokaždé z pohledu nenápadných, a přesto osudných ústupků a zaváhání mužů, kteří nezasáhli, když mohli. V tom sarkastickém Vuillardově vyprávění je paralel k současnosti plno, člověku se připomene iniciativa Stop Business With Russia, německý business as usual (taky Nordstream as usual) a říká si, jak jiný mohl být svět v roce '33 i v roce '22, kdyby několik klíčových politických osobností jednalo v konfrontaci s diktátorem jinak. Kompromisy se zlem se znovu proměňují ve spoluvinu a „program jednání“ se mění v „denní rozkaz“, obojí francouzsky „l'ordre du jour“, slovní hříčka, kterou Vuillard propašoval do titulu své knihy. Když vám nebude vadit, že na literaturu faktu je v ní málo faktu a na román je v ní málo příběhu, a když skousnete moralizující a trochu přeplácaný styl vyprávění a užijete si tu montáž historie a literatury, které se ve Francii začalo říkat „méthode Vuillard“, mohla by se vám líbit, jako se líbila mně. Kniha má Goncourtovu cenu za rok 2017, stejně jako ji zaslouženě o pár let dříve dostal nepopiratelný Vuillardův vzor Laurent Binet se svým HHhH. Časopisy Respekt a Reflex ji zařadily do výběru nejlepších titulů roku 2018, kdy ji česky vydalo nakladatelství Argo pod podivným názvem „Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech“ v překladu Tomáše Havla.... celý text

Slovenské století 2021, Pavel Kosatík

„Jiným z mála vlivných Čechů, kteří už na jaře 1990 chápali podstatu i legitimnost slovenských požadavků, byl spisovatel Ludvík Vaculík. V Lidových novinách tehdy napsal: ,Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?‘“ -- Jedna z nejskvělejších knih už tak skvělého Pavla Kosatíka, šmrncovní a příjemná. Název může klamat, není to četba jen pro Slováky (pro ty samozřejmě taky hodně), ale patří především Čechům. Dává moc cenný pohled na to naše soužití a na to naše osudné neporozumění, které se jím celou dobu táhlo. Když Slováci chápali tolik věcí, včetně '68 i '89 roku, úplně jinak než Češi, a protože sami nedohlédli dál než k řece Moravě, nechápali, co na tom Češi nechápou. A když Češi během toho společného století nezkusili Slováky opravdu poznat – čest Petru Pithartovi a dalším výjimkám – a místo toho říkali: „Vždyť Slováci jsou jako my, jen mluví trochu jinou řečí. Nemusíme je poznávat, vždyť je přeci známe.“ Jenomže Slováci nikdy nebyli jako Češi a Češi je neznali. Každopádně jestli je některý národ vítězem 20. století, jsou to právě Slováci. Stav, ve kterém do něj slovenská společnost vstupovala jako apolitická masa málo vzdělaného venkovského lidu, nemá s dnešní moderně strukturovanou, samostatnou a demokratickou společností společného téměř nic. Za mnohé z toho vděčí Čechům, stejně jako ta naše společná republika za svůj život vděčila slovenským demokratům, známějším, i těm v Čechách bohužel pozapomenutějším – Masarykovi, Štefánikovi, Osuskému, Hodžovi. Ten celý příběh mě dojímá stejně jako ti dva na obálce, kteří v jedné loďce pádlují proti proudu Dunaje. Nedávno tomu bylo už 30 let, co děláme každý sám svoje chyby a nemůžeme se u toho vymlouvat na toho druhého. Zůstalo nám spolu nakonec jen to dobré a to je vlastně krásné. -- „Podstatně odlišné způsoby, jimiž si obě národní společnosti, česká a slovenská, vyložily výsledky sametové revoluce, náhle a nečekaně ukázaly, jak jsou si obě společnosti vnitřně vzdálené. Za normalizace to nebylo vidět, přinejmenším v českých zemích. Listopad 1989 tyto rozdíly ukázal. Zatímco Češi si z velké části vyložili pád komunismu jako návrat k demokracii, která existovala před komunismem, a tedy jako návrat k první republice (okamžitě znovu propukl kult Masaryka a Beneše a začala vycházet kvanta knih o jejich éře, často ji idealizujících), na Slovensku představa návratu před únor 1948, nebo dokonce před Mnichov 1938 vyvolala v mnoha hlavách čirou hrůzu. Protože to byl návrat dávno před to, čeho už bylo v minulosti ve složitém česko-slovenském zápase dávno dosaženo. Tedy před federaci. […] Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název ,Česko‘, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé, a naopak. A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě.“... celý text