Butch-core
přečtené 79
Tancuj, tancuj, tancuj
2006,
Haruki Murakami
Zhruba devět let před vydáním Lynchova filmu "Lost Highway" napíše Murakami román vystavěný na obdobném principu vyprávění. Na rozdíl od Lynche servírujícího neproniknutelně beznadějnou temnou projekci hrdinova pádu však vraždí Murakamiho bojovník sice mnohonásobně víc, avšak nikoli reálně, ale pouze ve své mysli, aby mohl být konečně šťastný. Ze světa sprovodí dvě ženy, symbol veškerého ženství jeho života, které mu mohlo dát lásku, ale nakonec tak neučinilo. Kdyby nevyhodil tohle smetí, nevzpamatoval by se. Pomůže mu k tomu vize dávného spolužáka. Samotný spolužák, dávný mindrák a komplex větší úspěšnosti a okouzlení, díky tomu nabyde podobu ne tolik dokonalého vzoru, ba dokonce něčeho v důsledku osobnostně menšího než hrdina, čímž může být pod tíhou viny z mladistvého zabíjení koček, zapalování poštovních schránek a strčení do spolužáka, bezpečného vzoru kamaráda, který hrdinovi kdysi na střední škole umřel, utopen v hnusně snobském autě v moři, v klidu zahozen spolu s bolestivými ženami. Co zbývá? Snad jen jednoruký muž v kapitalismu, člověk milý a úslužný. Toho bude nejlepší nechat přejet autem. Chromé utrpení je načase pod koly se vší precizností nahradit novou silou. A pak ta mladá slečna. Tu dokonce ani třeba není zabíjet, byť možná vize třináctiletého dítěte, které ve čtyřiatřiceti letech mohlo být vaší vlastní dcerou, je představou nejbolestivější. S trochou duševního vzmachu ji celou ztracenou pošleme do školy, a ukážeme jí tím jako správný otec směr. Plni nejisté samoty pak konečně vystoupíme z fantazie zpět do života a přijmeme novou příležitost harmonické lásky. Je dobré mít uvnitř sebe ovčího mužíka. Potom se dá vedle temných zákoutí Lynchových duší se životem ještě mnohé dělat. Jako pětatřicetiletý tleskám tomuto Murakamimu optimistickému obratu v tvorbě.... celý text
Bratři Karamazovi
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Musím říct, že mi jako lepší román slavného autora přijdou "Běsi". "Karamazovské postavy" nejsou tolik hodné vědecké analýzy či interpretace. Velký ruský člověk je v Karamazových spíše nekomplikovaným alibistickým opilcem, slabochem v resentimentu. Věřit nebo nevěřit v boha? Nelze věřit, nelze nevěřit, a v tom je lidské utrpení. Místy je utrpení i těch 740 stran, nekonečné tuny grafomanství! Je uměním tohle napsat, každopádně jsem už asi po třicítce dostatečně opotřebovaným cynikem 21. století otráveným salónním řečněním, ne jako na vysoké, kdy jsem si konzumací tohoto neodbytně myslel, že objevuju Ameriku, ehm, tedy pardón: To pravé a veliké, ufňukané a opilé Rusko.... celý text
Proces
2003,
Franz Kafka
Kafkova neodbytná touha vykřičet do světa trýzeň predátora moderní doby opanované stádem byrokratických antilop, mezi nimiž se fatálním nedopatřením souhlasně nalézá, je nápadně podobná možným problémům introvertů hledajících autentické bytí v současnosti. Ne náhodou je proto román "Proces" považován soudobou inteligencí za dílo geniální a stále platné. Ba co víc, je svědectvím toho, že postmoderna tak úplně modernu nezabila, že vytvořila pro dnešek něco strašlivého, co se bláznivým způsobem vyvíjí, co však stojí na již v daleké minulosti položených základech. Snová a magicky-realistická forma díla zajišťuje, že zveřejněný celek v podstatě vůbec netrpí svou publikační nedokončeností. Ještěže "Proces" krásný introvert Kafka před smrtí nespálil, jak měl opravdu velkou chuť učinit!... celý text
Opravář osudů
2017,
Robert Fulghum
Nemohu být lhostejný vůči enormní laskavosti. Občas se dojmu, místy skutečně uvažuji nad sebou samým, což je určitě vypravěčovým záměrem. Lehce skřípu zuby nad infantilním rozborem situací. Vadí mi, že jinak citlivý autor má potřebu kádrovat prostřednictvím padoucha příběhu. To, že je Rus, bych ještě přešel. Praha je Rusů plná, a z nějaké země to "zlo", jak jej Fulghum nazývá, být v zájmu příběhu musí. Proč ale musí kladný hrdina při zásahu na záchranu milé bytosti vykřikovat "Ty ruskej šmejde!" (Připomíná mi to: "Ty zloději cikánskej!")? Nechápu. Autor je schopný vidět a zcela tolerovat evropské poučení "o svobodě sexu a opravdové lásce". Jakmile však narazí na hranice svých možností chápání lidství, je konec. Rusa si dokáže vybavit jen jako svini. Ještě k onomu pojetí sexuality: Je psáno spíše pro amerického čtenáře trpícího prudérní naivitou. Pro Čecha se jedná o přitroublé "objevování Ameriky", o souhrn poměrně přihlouplých banalit. Megalomansky navrstvené sadomaso zakrývá samotnou prostotu amerického sexuálního problému. U více zámořských autorů (Ne u všech! Nebudu kádrovat!) narážím na nešvar, že na triviálnost svého poselství nabalují spíše nevědomě ze strachu přeplácané či předimenzované pointy, aby unikli nařčení z bezobsažnosti. A dále: Jakmile otevřu knihu amerického autora, mám pocit, že sleduju film v televizi. Pořád mě někdo rozmazluje patosem a přehnaným množstvím dějových zvratů a senzací, a to například i v tak minimalistickém románovém celku, jako je tento. Myslím si také, že Fulghum tak úplně nerozumí významu Kafkových děl a že dělá z Česka zemi kouzelných trpaslíčků. Jednu věc ale nemohu přejít. Ve chvíli, kdy se do "Opraváře osudů" začtu, cítím klid a porozumění, a toužím být ihned lepším člověkem (Knihu se hodí přečíst o Vánocích.). Chci být smířlivý, takže zdejší řádky berte spíš jako protivně věcný komentář než jako opovrhování dílem. Spíše opak je pravdou.... celý text
Čaroděj a sklo
2001,
Stephen King
Zde už se v rámci ságy "Temná věž" začíná naplno odvíjet velký příběh. Řekl bych, že pro dnešní dobu jsou jemu podobná vyprávění důležitá. Jde o romantický plamínek uprostřed temně roztříštěné praktické současnosti. Kým jiným je Roland než samostatně uvažujícím individuem majícím hodnoty a zásady jsoucí spásou i prokletím. Je bytostí přesvědčenou, že co je pro ni ryzí, to je neopustitelné, byť je to pro ni zároveň bolestivě a krutě fatální? Krása, nevyhnutelnost, běsy a povahová čistota, to jsou jmenovatele, na nichž stojí poutavé vyprávění z pistolníkova mládí, doplněné o dle mého skvělý, a především originální úvod s hádankami vášnivě pohlcující snad každého čtenáře, který čtvrtou knihu z vlastních pohnutek otevře.... celý text
Násilí
2013,
Slavoj Žižek
"Násilí" ještě plánuju opakovaně pročítat, proto berte můj komentář jako provizorní věc. Nemůžu zkrátka už po prvním přečtení nic nenapsat: To, že dnes euro-atlantická společnost zdánlivě bojuje proti svým "psycho-démonům", jako je komunismus, terorismus, fašismus a jiná strašidla dávno rozptýlených duchů, ve své podstatě znamená, že pouze uměle vytváří neexistující problémy, které pak může řešit. Tím pádem se v občanském prostoru neděje nic, zatímco za oponou neplodného intelektuálního života probíhají tržní mechanismy. Tuhle totalitu si na rozdíl od jiných v historii proběhlých nesvobod volíme zcela opakovaně a naprosto dobrovolně. Zmíněné myšlenky v knize najdete, včetně nástinu geniálního první kroku ven ze soudobého uspořádání: Prvním krokem je nedělat nic, upadnout do procesní pasivity (například neúčast na volbách, neangažovanost v práci atd.) jako velice účinné formy Žižkem hájeného emancipačního násilí. Jo jo! Proč nám asi ti politici neustále před volbami opakují, ať nepromeškáme příležitost AKTIVNĚ ROZHODNOUT O CHODU ZEMĚ a jdeme k urně?... celý text
Harry Trottel a kámen MUDr. Tse
2007,
Peter M. Jolin (p)
Původně jsem si myslel, že zdejší chabé hodnocení knihy je takový ten "zbožný odpor "pottrofilů"" vůči čemukoli, co může jejich modlu zpochybnit nebo zesměšnit. Po přečtení musím dát bohužel kritikům této parodie částečně za pravdu. Byť se to na první pohled nezdá, parodie je velice obtížný žánr, pro autora žádná velká psina. Tvůrce parodie jednak musí patřičně odlehčit příliš znormalizované a uctívané prvky originálu, zároveň by měl ale taky pamatovat na poctivé udržování struktury příběhu, který vždy v něčem podstatném vychází z kostry původní, byť je jejím ironickým stínem. Pseudo-autor Jolin zvládá převyprávět Pottera jen částečně. Oproti kameni mudrců je kámen MUDr. TSE snad o sto stran delší. Ptám se: Proč? První polovina děje se až urputně drží předlohy, občas je dokonce příběh nesmyslně natahovaný. Závěr knihy je místy pro změnu zbrkle, byť vtipně zrychlovaný. Celkově je vyprávění hrozně nesoudržné, a to je problém. Ani parodie by neměla být nekontrolovatelným výplachem nadšeně jízlivého pisálka. Co do prosté zábavy je celek taky příliš nestabilní. Místy jsem se nasmál a mělo to spád. Místy jsem nechápal, proč se už hodnou chvíli prokousávám kupou šedivé nudy a proč vyprávění až příliš začíná napodobovat originál. Zase ale nebylo tak zle! Pro mnohé bude ten humor příliš infantilní, možná i trochu fekální, ale já mám pro zmíněný druh zlehčování slabost. Všechny knihovníky je na závěr třeba upozornit, že pokud chtějí knihu zařadit v oddělení pro děti a mládež, měla by být nanejvýš v literatuře s modrým proužkem. Pro mladší rozhodně není, a nic se nestane, bude-li přímo v oddělení pro dospělé. Dospělí jsou koneckonců překvapivě ti, kdo knihu nejspíš jedině ocení. Dětem bude k ničemu. Přirovnám-li celou věc k sobě: Když jsem byl dítě, Harryho Pottera jsem zbožňoval. Dospělost mi Harryho pošpinila, mnohdy právem díky schopnosti zraleji analyzovat některé anti-ušlechtilé rysy fenoménu. Možná i díky tomu přišla chvíle na Trottela. Nic světoborného, ale místy solidní pokochaná.... celý text