Bonda
přečtené 1092
Deník americké manželky
1982,
Sue Kaufman
Intelektuálka, která touží po umělecké kariéře, se dobrovolně stane ženou v domácnosti po boku milovaného muže. Po deseti letech zjišťuje, že manžel i dcery se k ní chovají s despektem, v rodině hraje submisivní úlohu a „skáče, kdykoli muž řekne SKÁKEJ“. Ani svou láskou už si není tak jistá. Z manžela se stal snob a nutí Tinu sloužit jako reprezentativní ozdoba na večírcích, za které rodina utrácí spoustu peněz. Tina se nerada podvoluje. Kniha obsahuje realistické, „typické“ pochody v mysli vdaných třicátnic, a stejně realistické dialogy, zřejmě nadčasovou „manželskou klasiku“. Vypravěčka (kterou je sama Tina v ich-formě) má zároveň vtip a disponuje sympatickým nadhledem, ironií a sebeironií. V nezáviděníhodné rodinné situaci pro sebe hledá nové místo a seberealizaci, postavení, v kterém by se cítila sama sebou a silná. Při hledání důstojné, smysluplné a naplňující pozice projde také vášnivou nevěrou… Ukázka: „Kde jsi vůbec byla?“ zeptala se mě Sylvie, zatímco si Goodmanovic děvčata zapínala s matčinou pomocí knoflíky a zipy. V tu chvíli se mi vyjevilo mystérium vraždění neviňátek. „Ve městě na vánočních nákupech.“ Sylvie zaregistrovala mé prázdné ruce. „Mělas upozornit Lotty. Málem padla do mdlob, když jsme my čtyři vešly do bytu. A pani Goodmanová už tady na tebe čeká hodinu.“ „Ne hodinu, Sylvie,“ řekla paní Goodmanová vlídně, napřímila se a postřehla výraz v mé tváři. Znenadání se zazubila a v jejích třpytivě modrých očích blýskl výsměšný, sebeironizující výraz. „Já vím, je to téměř k neuvěření, ale i u nás doma budeme žít civilizovaně. Příští týden k nám konečně nastoupí švédská služka a to konečně změní celý můj život. Co kdyby k nám Sylvie a Liz přišly o vánočních prázdninách, a až si je přijdete vyzvednout, zamkneme všechny holky i s tou Švédkou nahoře a konečně se spolu napijeme.“ Zasmála jsem se. Nebyla, jak jsem ji duchaplně pojmenovala, žádná má semblable nebo ma soeur – na to byla příliš zdravá a příliš milá.... celý text
Jaro
2000,
Sigrid Undset
Skvělá knížka o tom, jak se zákonitě vymstí, když člověk přestane čekat na lásku a pod tlakem únavy z čekání, pod tlakem komentářů od okolí či tikajících biologických hodin nakonec rezignuje, sáhne a vybere si prostě z těch, kdo se mu dvoří. Pravděpodobně osud mnoha (později nešťastných) jedinců. Ukázka: A paní Liedová se na ni usmála tím nevýslovně povýšeným způsobem, jakým zkušené ženy pokaždé častují ty dosud neprovdané. „Aber ach, aber ach, die Menschen sind so schwach - Jenže ono se těžko dá pokaždé předem zjistit, zač manžel stojí. Vy jste zastánkyní volné lásky, slečno Stenbocková, viďte? Sama jste to říkala.“ „Ne tak docela.“ A tlumeněji, jako by se důvěrně svěřovala, dodala: „Kdybych někdy chtěla náležet muži, musel by to být takový, ke kterému bych měla neomezenou důvěru - a velkou úctu. A pak myslím, že veškerý povyk se zásnubami a se sňatkem by byl zbytečný -" Torkield se na ni díval. Ta hrdá ústa nikdy nelíbala - a věděl, že Briten půjde raději do hrobu nedotčena sebemenším polaskáním muže, než aby připustila chování, jež by ji mohlo oloupit o nejnepatrnější zlomek její hluboké úcty k životu. „Panebože, Briten“ ozvala se Rosa a její hlas zněl hořce a unaveně, „není přece vůbec jisté, že si dva lidé dokáží zachovat úctu, když už spolu nějakou dobu žili. Třebaže si zpočátku bezmezně důvěřovali.“... celý text
Pavilon číslo 13
2003,
Václav Ryčl
Kdyby se měla z české literatury zachránit jediná kniha, hlasovala bych pro Pavilon. A to i přesto, že v druhé polovině nabývá rysů málo kontrolované výpovědi zastřeného vědomí. Ostrý cit v pozorování, zachycený sugestivně přesnou a plastickou obrazností, věnovaný mikroudálostem vlastního vnitřního světa i „bohatého-chudého“ světa jednoho psychiatrického oddělení. Geniální a lyrická portrétní zkratka při charakterizaci pacientů i personálu, přesná dramatická výstavba malých příběhů, bohatství originálních pojmenování, konkrétnost, detail, jednoduchost, výstižnost, bezprostřednost, vnitřní pravda a její nezkorumpované svědectví. Která jiná kniha tohle má? Dvě malé ukázky: Za to mu dal Oplt druhou do břicha. Madani stulený na zemi ječí: „Pomóc, sestříí, nechte mě, nechte měéé!“ Oplt ho přimáčkl kolenem ke zdi: „Drž hubu!“ Ze sesterny vyběhla sestra, plášť jí vlaje: „Kluci, prosimvás, nechte ho bejt, dyť se nakonec zblázní úplně!“ „Zaslouží si to, dobytek!“ Blonďák má výraz kata bez kapuce. „Já vim, já vim,“ sestra se kroutí, „ale na to sem musí jinak, tohle přeci nejde, abyste ho bili!“ Obrátí se na Madaniho: „A ty tu neřvi, nemáš proč!“ Madani jde do sálu, chce něco říct, ale kuklí se do sebe jako šnek. Ještě dostane, večer bude bič, každý večer bude nářez; Madani pláče. To se mě ptal chronik Bruntorác, plešatý hipík. Chybí mu v hlavě právě ta kolečka, co dělají z legrace nudu. Má v puse poslední dva zuby jako kanec. Když se zasměje, připomíná klauna z periférie, hodím mu pěťák, on se sehne a začne šišlat jako babička na kanapi. Je to tramvaj plná dětí, která objíždí poledník, je to slečna v mini, která venčí pudlíka – běží za ní hejno kluků a pískají, je to rybář, kterému došly žížaly, a tak loví na titěrná slůvka o lásce. Je to cukroví a staniol, stříbro a mraky kobylek, které se ženou krajem.... celý text
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem
1998,
Joanne Greenberg
Nejautentičtější přiblížení schizofrenního světa. Věrohodně autobiografické. Debora je děvče s maskou, sarkastickým vtipem a výtvarným talentem. To, co prožije ve viditelném světě, má svůj dozvuk v zemi, kterou zná jen ona a ve kterém duchaplně rozmlouvá s bohy, přijímá od nich rozkoše, tresty, Jámu. V léčebně se dostane do péče lékařky, která jí postupně přivádí k vědomí, že umělý svět je jejím vlastním dílem a že jej může přestat vytvářet. Ukázky: „Je to tajný jazyk a existuje i polatinštělý náhradní jazyk, který někdy používám - ale je to skutečně jen krycí pláštík, padělek.“ „A ty nemůžeš pořád používat ten skutečný?“ Debora se zasmála, protože otázka byla nesmyslná. „To by bylo jako nabíjet světlušku kulovými blesky.“ „Quaru…“ opakovala. Tahle srážka ji znervózňovala a Debora slyšela, jak její vlastní hlas říká bohům: ale já jsem slíbila. „Znamená to… znamená to vlnovitě a vzbuzuje to představu čehosi víc mořského, někdy chladu nebo také toho hebkého, svištivého zvuku. Znamená to jednat tak, jak jedná vlna.“ „Proč tedy neřeknete jen vlnovitě?“ zeptal se. „No… nastoupil temný pot, který byl předehrou Trestu. „Používá se to k označení všeho, co je vlnovité, ale vzbuzuje to zároveň představu moře a to může být někdy velmi krásné.“ „Rozumím,“ přikývl. Věděla, že nerozumí. „Někdy to můžete použít pro vyjádření toho, jak vane vítr, nebo pro označení krásných dlouhých šatů, vlasů, které se kadeří, nebo… nebo odchodu.“ „Znamená to i odchod?“ „Ne…“ odpověděla Debora. „Je ještě jiné slovo, které se používá pro odchod.“ „Jaké slovo?“ Znělo to jako žádost. „Závisí na tom, zda se uvažuje o návratu…“ vykoktala nešťastně. „Velmi zajímavé,“ poznamenal. „Je také jedno úsloví.“ (Právě si ho vymyslela, aby zachránila sebe i je.) „Zní: nestřílej sekerou.“ „Střílet sekerou?“ podivil se. Asi je to amerikanismus; zkusila to tedy znovu: „Neoperuj mozek krumpáčem.“... celý text
Dívej se do tmy, je tak barevná
1996,
Karel Šebek
Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“). V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel. Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“ Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění. Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.... celý text
Antikrista
2007,
Amélie Nothomb
Bystré postřehy o zamindrákované mysli introvertního outsidera. Působivý obraz skutečně příšerných rodičů. Černobílé rozvržení charakterů je na hraně schematismu, ale vyhraněnost a jednoznačnost má v sobě zároveň něco provokativně nesmlouvavého – jasný pohled na věc, na vztahy, na jejich skryté motivy.... celý text
Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937
2004,
Nina Lugovská
"Deprese a kluci, kluci a deprese." Tak autorka sama vystihla obsah svých dívčích deníků. Je to skoro tak, ale je třeba k tomu dodat: schopnost skvělého vyjadřování. Zvláštní je pohled na fotografii dospělé Niny z doby, kdy vrátila ze Sibiře. Po někdejší "ošklivosti", kterou sama tak trpěla, není ani stopy. Tvář je ušlechtilá a krásná. "Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté." "Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje." "Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách. Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích." "Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat." "Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá."... celý text
Amor a Psyché
1995,
Milada Součková
Kniha založená na konfrontaci několika světů, z nichž každý je představený důvěrně, překvapivě, dynamicky, v malých sugestivních záblescích. Nejvíc o sebe třískají, když vypravěčka - gymnazistka - cituje a komentuje úryvky z deníku své profesorky. Deník oplývá květnatým poetickým obsahem a cudně zachycuje mj. jejich vzájemný milostný vztah. Ukázka: Alžbětu potkalo „v letoš. žalu něco malého, hřejivého, co roste, až se někdy opřu o to. Zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá. Podivné, že tato drobná novota, leckde mi dosti znamenala.“ Ó, Alžběto! Kdo vám uvěří, po tom všem, co jsem tu napsala, že já jsem ta dobrá dětská duše! Kdo vám pak uvěří, že láska může náhle vytrysknout. A přece v to dosud věřila většina lidí i spisovatelů. A ty z nich, co by se nám smáli, kdybychom se pokoušeli lépe než oni psát o lásce, bychom vaším způsobem nepřesvědčili. Alžběto! Styděla bych se za způsob, jakým o mně píšete, kdybych jím neusilovala usvědčit ze lži nejen vás, nýbrž i literaturu. Doufám, že hloubka vašeho pokrytectví otřese všemi, kdo by vám chtěli věřit; přejít se shovívavým úsměvem, napíšete-li: zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá. Drobná novota bude se líbit víc a v tom, Alžběto, vidím nebezpečí, které mě nutí všechno odhaliti.... celý text
Je hlína k snědku?
2006,
Jakuba Katalpa (p)
Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší. „Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“ „Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“ „Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“... celý text
Návrat přítelkyně
2004,
Magdaléna Platzová
Setkání s lesním zvířetem: "Podívala jsem se jí do očí a vyděsila se, tak intenzivně na mě vykoukla její cizí duše, lesní, dravá, nesmírně plachá duše, letící šerem a tmou, plná šelestů a smrtí drobných zvířat, které už stačila zavraždit, myší a ptáků." - Cit pro okamžik je jen část půvabu téhle upřímné, chytré dívčí knihy.... celý text
