Nina Lugovská

ruská, 1918 - 1993

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937 Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

„Deník Niny Lugovské je především deník dospívající dívky, proto z větší části popisuje to, co se dívkám v tomto věku honí hlavou: sympatie k chlapcům, starosti s učením a boje s tím, jak se vyrovnat se svým vlastním tělem, které nevypadá vždy podle našich představ. Historické momenty a politické názory jsou v deníku prezentovány opravdu jen v menšině - ovšem i toto málo stačilo k tomu, aby Nina byla postavena před soud a následně odsouzena k pěti letům vyhnanství, což dokazuje krutost stalinského režimu. Nině se nedá upřít preciznost, přemýšlivost. Ale pokud se někdo chce dozvědět více o stalinistickém Rusku, pak by zajímavěji působily spíše zápisky či dopisy otce Niny, který se s režimem potýkal (dopisy se ovšem nedochovaly v takové míře, soudím pouze z několika úryvků na konci této knihy).“... celý text
— Mánička178

Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937 Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

„Čekala jsem od knížky větší náhled do situace SSSR, ale byl to z 99% popis složitých vztahů mezi vrstevníky v pubertě...Slečna teda na svůj věk velmi moudrá a přemýšlivá, ale víckrát bych to číst nechtěla;)“... celý text
— Lucynka603

Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937 Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

„Je to v první řadě deník (na začátku) třináctileté holky, takže je plný stesků na to, jak není dost hezká, dost talentovaná, dost zajímavá, jak jí nikdo nerozumí a jak by bylo nejlepší se rovnou zabít. Kamarádky jsou napřed moc dětské, aby ji chápaly, ale o dva roky později nedokáže klidně hledět na to, jak ji převyšují. Stýská si, že nic neumí, nemá k ničemu vlohy, ale jen tak sní a neví co chce - sedne si třeba ke klavíru a neuměle a hlavně s nechutí si něco brnká. Pak si ale začne představovat, že jednoho blízkého dne začne překrásně hrát nebo kreslit. Nebaví ji učit se a chodit do školy, občas si dá závazek, že se začne víc učit, ale vydrží to jen pár dní. Odůvodní si to třeba tím, že snaží se jen přisluhovači režimu. Současně ale píše o tom, že bude vždycky mířit výš než ostatní a až té výšky dosáhne, bude osamělá, takže tráví čas přemýšlením, jestli se má svých "plánů" vzdát nebo ne. Požadavky rodičů, aby pomáhala s úklidem apod. považuje za pokořující a nepochopitelné, protože jí je každá minuta drahá. Na rozdíl od rodičů totiž celý den pátrá po něčem novém, užitečném a přemýšlí o životě. Dost také řeší kluky.... prostě normální teenager. Zabývá se sice hlavně sama sebou, ale občas se v zápisech objeví i poznámky o vnějším světě - fungování školy, donášení, otec napřed se zákazem pobytu v Moskvě, pak zavřený... ale jsou to jen okrajové náznaky, člověk si to musí spíš domyslet. Co dělá deník zajímavým a cenným, jsou podtržené pasáže, které podle vyšetřovatelů NKVD svědčí o kontrarevolučních názorech. U některých si říkáte, proč? Není v nich nic politického. Pak mi ale došlo, že socialistický člověk je optimistický a šťastný, jestliže tedy Nina plna deprese píše, že život je prázdný a hloupý žert, je jasné, že je opakem zapálené revolucionářky. Musím ale říct, že deník Rachmanovové: http://www.databazeknih.cz/knihy/studenti-laska-ceka-a-smrt-89921 mě zaujal víc. Možná proto, že byla o několik let starší a víc si všímala věcí okolo.“... celý text
— Toffee

Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937 Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

„"Deprese a kluci, kluci a deprese." Tak autorka sama vystihla obsah svých dívčích deníků. Je to skoro tak, ale je třeba k tomu dodat: schopnost skvělého vyjadřování. Zvláštní je pohled na fotografii dospělé Niny z doby, kdy vrátila ze Sibiře. Po někdejší "ošklivosti", kterou sama tak trpěla, není ani stopy. Tvář je ušlechtilá a krásná. "Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté." "Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje." "Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách. Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích." "Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat." "Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá."“... celý text
— Bonda

Přejít na knížky autora