Belbo
přečtené 212
Zápisky odstřelovače
2012,
Vasilij Grigorjevič Zajcev
Jak to jen napsat? Německé snajpr eso major König nikdy nežil... Tož asi tak o věrohodnosti a důvěryhodnosti chlapce z Uralu... Pěkné čtení na večer.
Bídníci
1928,
Victor Hugo
Pár mnou vybraných citátů: Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124) Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338) Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran. Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339) Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520) O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví. Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543) Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří. Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str. Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty, které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)... celý text
Truchlivý Bůh
2000,
Jiří Kratochvil
Klasická a poměrně jednoduchá postmoderna; nechápu, jak se někdo mohl v ději ztratit.
Valdštejn a Lukrecie
2011,
Ota Filip
Zajímavý taktrochu postmoderní příběh, který ve východisku konfrontuje právu romanopisce s pohledem historika na dobové téma. Před Otou Filipem smekám.
