Belbo
přečtené 211
Muž, který se směje
2000,
Victor Hugo
Znovu jsem se neubránil masivnímu zatrhávání :) Krajní velikost i krajní nízkost mají k sobě velmi blízko. Nízkost vládne. Je to tak pochopitelné! Kdo je dole, tahá za všechny nitky. Je to navíc tak pohodlné. Takový člověk je okem a má ucho. Je okem vlády. A má ucho královny. Kdo může našeptávat králi, může zavírat a otvírat podle vlastní libosti závoru královského svědomí. A může do něj vpravit co se mu zachce. Ucho králů nepatří králům; proto mají tito ubožáci celkem malou zodpovědnost. Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své skutky. Král jenom poslouchá. Koho? Některého zloducha, který mu zvenku bzučí do ucha. Temnou mouchu pekel. Takové bzučení rozkazuje. Vládnout znamená poslouchat, ce je diktováno. Panovník vládne, našeptavač panuje. Skutečnými historiky jsou ti, kdo dovedou v podpolí vlády rozpoznat hlasy našeptavačů, kdo dovedou porozumět, co našeptávají uchu a rozumu vladařů. (Muž, který se směje, 2000, s. 168-169). Muže člověk prominout tolik světla, když sám je vtělená tma? (s. 165) Hardquanonne, který jediný znal tajemství doktora Conquesta. Za tím účelem provedl na něm Hardquanonne operaci Bucca fissa usque ad aures, kterou vzniká v tváři věčný smích. Lord Fermain Clancharlie, baron Clancharlie a Hunkerville, markýz z Corleone na Sicílii, peer anglického království Sub clara nuda lucerna / nahá pod jasnou hvězdou Měl pocit zajatého člověka. Co ho však zatklo? Vězení? Ne. Řetěz? Také ne. Co to tedy bylo? Lep. zabředl do velikosti. Komupak se ještě nestalo, že byl zdánlivý volný a přitom cítil, že má svázaná křídla? Jako kdyby mu byli nastražili síť . Co je v počátku pokušením, stane se nakonec zajetím. Ale - a v tom bodě ho svědomí tížilo - podrobil se opravdu prostě jen tomu, co se odehrálo? Ne. Souhlasil s ní. (s. 430)... celý text
Devadesát tři
1967,
Victor Hugo
Znovu se neubráním několika citátům, Hugo byl genius... Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. (s. 147) Revoluce.... Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem; ale Desmoulins, danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a veliký autor těchto stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v boha. Jistě! Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co se na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost. Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč? Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno. Tváři v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnost. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi. (s. 150) Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. (s. 187) A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: to se tě netýká! A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodování znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží , než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec! (s. 317) Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného; obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím; rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího. (s. 322)... celý text
