Hrozba létajících talířů

30.11.2012

Woodyho povídky znám už skoro dvacet let a mám je čím dál raději. Jeho parodická pojednání o nejrůznějších věcech (UFO, van Goghova korespondence, balety... prostě co vás napadne) jsou nenapodobitelná a neuvěřitelně zábavná. Dovolím si uvést několik příkladů z první půlky tohoto klenotu (v geniálním překladu Michaela Žantovského):

„...je za pět minut dvanáct, abychom tomuto jevu věnovali vážnou pozornost. (Ve skutečnosti je deset minut po osmé, takže máme nejen pár minut zpoždění, ale ještě ke všemu jsem hladový.) ... Otázka zní: Existuje něco tam venku? A pokud ano, mají paprskomety? ... Profesor Leon Specimen předpokládá ve vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší než naše přibližně o čtvrt hodiny. Má pocit, že tím jsou její obyvatelé oproti nám ve velké výhodě, protože nemusí tolik spěchat na schůzky. ... (Cestovat rychleji než světlo není možné a rozhodně to není žádoucí, protože člověku neustále ulélává klobouk.) Je zajímavé, že podle moderních astronomů je vesmír konečný. To je velice příjemná myšlenka — zvláště pro lidi, co si nikdy nemůžou vzpomenout, kam co založili. ... Má vlastní teorie je, že pro bytosti z jiného slunečního systému může být „kroužení" společensky přijatelnou formou komunikace. Může to být dokonce příjemné. Sám jsem kdysi půl roku kroužil kolem jedné osmnáctileté herečky a v životě jsem se neměl líp. ... Většina lidi se domnívá, že UFO jsou moderním problémem, ale co když je to jev, o kterém člověk ví již po staletí? ... Vědci nás nyní informují, že pozorování neidentifikovaných létajících objektů se datuje již od dob biblických. Například v knize Leviticus je pasáž, která zní: „A velká a stříbrná koule se zjevila nad asyrskými armádami a po celé Babylónii se ozývalo kvílení a skřípění zubů, dokud proroci nezačali nabádat davy, aby se vzpamatovaly a chovaly se slušně." ...

V roce 1822 si samotný Goethe povšiml podivného nebeského jevu: „Na cestě domů z Lipského festivalu úzkostných stavů jsem kráčel přes louku, když vtom jsem náhodou vzhlédl a spatřil několik ohnivých rudých koulí, any se náhle zjevily na jižní obloze. Sestupovaly velkou rychlostí a začaly mě pronásledovat. Vykřikl jsem, že jsem génius, takže nemůžu utíkat moc rychle, leč má slova přišla vniveč. Rozlítil jsem se a začal na ně vykřikovat kletby, načež polekaně odlétly. Vyprávěl jsem tento příběh Beethovenovi, aniž jsem tušil, že už ohluchl, a on se usmál a přikývl a řekl: „Jasně.“

Typickým příkladem „vysvětleného" incidentu byl případ ohlášený sirem Chesterem Ramsbottomem ze Shropshiru 5. června 1961: „Jel jsem autem po silnici ve dvě hodiny po půlnoci, když vtom jsem spatřil předmět ve tvaru doutníku, který jako by sledoval moje auto. Ať jsem zatáčel na kteroukoli stranu, předmět zůstával za mnou a zahýbal ostře v pravých úhlech. Byl zářivě rudé barvy. Přestože jsem zatáčel a smýkal autem ve vysoké rychlosti, nemohl jsem se ho zbavit. Poplašilo mě to a začal jsem se potit. Vydal jsem zděšený výkřik a zřejmě jsem omdlel, ale probudil jsem se v nemocnici, jako zázrakem nezraněn." Při vyšetřování dospěli odborníci k závěru, že onen „předmět ve tvaru doutníku" byl nos sira Chestera. Přirozeně se ho nemohl žádným úhybným manévrem zbavit, jelikož byl spojen s jeho tváří.“

29.11.2012

Tuto Woodyho povídku mi připomněl přítel HTO, když jsme si povídali o jednom tadyjsoucím komentáři specificky a o spekulativní literatuře celkově, zmínkou o nose Chestera Ramsbottoma. Abychom si rozuměli, ani já, ani HTO proti tomuto druhu literatury nic podstatného nemáme, dokonce ji oba občas čteme. Jádrem naší debaty byl spíš údiv nad skutečností, že řada čtenářů výplody autorů bere absolutně nekriticky jako bernou minci a při čtení dochází u nich k jevu, který je možno označit jako vypnutí mozkových funkcí. Absorbují názory autora nejen bez bližší znalosti dané problematiky, ale i bez jakékoliv snahy o ověření si údajů autorem uváděných. Pokud by se o to pokusili, zjistili by, že prameny (pokud jsou vůbec uvedeny) jsou v řadě případů buď nedostupné nebo neexistující a nebo poněkud upravené tak, aby podpořily tvrzení nebo teorii autora.
A přesně o tom tato skvělá (jako ostatně spousta jiných Allenových textů) parodie je. Na relativně malém prostoru 9 stránek dokázal předvést "vady na kráse" tohoto druhu literatury - i když k tomu požil (jak správně podotkl kolega WEIL) jen problematiku UFO. To je podle mne dostačující důvod, proč by si povídku měli přečíst všichni milovníci různých záhad a zamyslet se nad jejím poselstvím. A hlavně by je to mělo popostrčit k používání vlastního mozku. Občas to bývá k lecčemus dobré, nejen při četbě knih o záhadách a tajích, spekulacích, konspiracích....