Mladík, který se opozdil podobné

Román předního japonského prozaika zobrazuje japonskou mládež a její napjatý vztah ke starší generaci. Džípy amerických okupačních armád, které v září roku 1945 přitáhly do chudé zapadlé vesnice ve vnitrozemí Šikoku v jižní části Japonského souostroví, neodvolatelně rozdrtily sen desetiletého chlapce o životě hrdinském, čestném, svobodném a obětavém, o životě v každém ohledu naplněném, jejž mu představuje služba v císařské armádě. Císařův projev v rozhlasu ohlašující kapitulaci se stal nejhlubší katastrofou jeho dětských let. Válka skončila a chlapec, odmalička vychovávaný ke službě císaři a Japonsku a v nenarušitelné úctě k nim, přichází se svými touhami pozdě – už nikdy nebude císařovým vojákem. Tyto dětské a spíš dětinské zkušenosti tvoří do jisté míry expozici textu, v němž válečný opozdilec ze Šikoku sděluje své zážitky mladého muže, který se snažil udělat kariéru v Tokiu. Je ctižádostivý i přecitlivělý, naivní i prohnaný, laskavý i bezohledný, a přestože jeho vyprávění je zcela osobní, postihuje citlivě všechny základní póly psychického a sociálního života Japonska prvních desetiletí po válce – a protože je tak osobní, je to obraz velmi intenzívní, dynamický a v podstatě hluboce pravdivý. Srovnání tohoto mladého ambiciózního Japonce s Julienem Sorelem v hrubých obrysech podobnost postihuje, ale není docela těsné. Sorel zosobňuje stendhalovsky poněkud idealizovanou ctižádost, kdežto Óeho hrdina zůstává v daleko přímějším kontaktu s hlínou, po které šlape, se špínou, kterou se dusí. A není ani třeba spatřovat v tom moderní literární vlivy – k tradicím japonské prózy už dávno patří přijímat s jistou vyrovnaností a nezaujatostí i to, co je na životě banální, odpudivé, bezprostřední.... celý text