Zooey95 komentáře u knih

Ačkoliv je tady kniha hodnocena velmi kladně, nejsem si jistá, zda ji všichni hodnotí s tím, že doceňují její genialitu. Podle mě to jde jenom tehdy, pokud trochu znáte Řecko, Řeky, Italy a nejspíš i Brity. Řecko je mou srdcovou záležitostí, stejně tak Kefalonie, kterou považuji za nejkrásnější řecký ostrov. Není mi cizí ani chování Italů a musím říct, že to, jaké mám zkušenosti s jejich humorem, nemá zas tak daleko od Corelliho. Ani nevím, kde začít... Jestli chválit ty neuvěřitelně výstižné a trefné popisy krásy Kefalonie, jejího světla, její historie, které kontrastují s ironickými komentáři doktora Jannise. Jestli tady vyzdvihovat, že kniha je napsána tak, že co chvíli nekontrolovatelně vyprsknete smíchy - od vytahování hrášku z ucha přes laškování Pelagie a Corelliho (Corelli ze sebe dělá psa, Pelagie ho "omylem" políbí...) až po seskok britského intelektuála z Etonu, který mluví jen starořecky. A pak je tady ta neuvěřitelně popsaná krutost a nesmyslnost událostí nejen na Kefalonii, je tady vyprávění z pohledu Carla, je tady Metaxasovo "ne" nebo cesta do Mandrasovy prosťounké duše, Jannisovo definování lásky, Pelagiino uvědomění reálného výstupu z jejího vztahu s Mandrasem nebo kontrast mezi tím, jak vnímala, když se fyzicky změnil Mandras, a jak vnímala, když se fyzicky změnil Corelli. Někdy není úplně jasné, jestli se smát nebo brečet - třeba když Carlo a Francesco odpálí strážní věž. Častokrát jsem při čtení dělala obojí najednou, a takhle to asi v téhle knize má být.

Po Hlavně XXII a Posledním kabrioletu jsem si nemyslela, že mě ještě něco takhle odrovná, dostane, potěší. Nevím, co teď budu číst, protož Mandolína nejspíš degradovala všechny ostatní knihy...

13 15.06.2023

Kate Furnivall píše podle mého gusta - vybírá si zajímavé historické události a zajímavá místa a zasazuje do nich osobní příběhy. Opravdu to není jen bezduché čtení, ze kterého se nic nedozvíte, naopak. Bílá perla toho není výjimkou. Zrovna o Malajsii a celé této situaci jsem si díky knize udělala poměrně pěknou představu. Kate Furnivall obratně zachází s docela přesnými historickými údaji, dokáže nádherně vystihnout atmosféru a z mnoha jejích knih mám pocit, že místa, na kterých se odehrávají, procestovala a nechala se jimi okouzlit. Druhá světová válka, exotické prostředí, život Britů v kolonii před rozpadem Britského impéria, to vše Furnivall vystihla bezvadně, tak akorát emotivně, s patřičnou britskou slávou. K tomu mě na knize opravdu baví, že to není jen snůška historických údajů bez zápletky, je tam celá řada zajímavých zápletek a propletenců a příběh je pak hodně dobrodružný, dokážu si podle něj představit i prudce napínavý a akční film :) Vše začíná v uhlazené koloniální společnosti, pak dostihne obyvatele Malajsie válka, situace při plavbě na lodi jsou pak také hodně nápadité, stejně tak pobyt na Fitzpaynově ostrově - skoro příběh zralý pro Hollywood :)

Jediné, co mě na knize ruší, je zbytečné zacházení do detailů v intimních situacích, i když to není zase žádná velká hrůza, a pak občasné fráze typu "vpíjeli se do sebe pohledem" a podobně. Jak jsem psala výše, kniha není úplně bezduchá, a nepřijde mi, že by to do ní patřilo. Možná je to částečně i chyba překladu. Četla jsem od Furnivall knihy v angličtině a tam obdobných věcí tolik nebylo.

Bohužel jsem smutná z některých komentářů, které tady čtu. Čím dál tím víc mám pocit, že čtenářům vadí, pokud příběh a postavy nejsou jen černobílé, jako kdyby většina lidí chtěla dostat naservírováno "tak tady ten je zlý a tady ten je hodný". To přece není vůbec reálné. Ano, v tomto příběhu asi nikdo není stoprocentně hodný a stoprocentně špatný. Čtenáři by, pokud už tak moc chtějí místo kvality příběhu a znalostí spisovatelky hodnotit raději samotné chování postav (a podle toho pak považují knihu za dobrou nebo špatnou, což je pro mě trochu podivné), měli trochu uvažovat nad situací, ve které se hrdinové vyskytli, a vzít v potaz, co mají za sebou. Čtu tady například, že není reálné, aby Teddy byl tak přemoudřelý? Sedmiletých kluků jako Teddy s perfektními znalostmi letadel není úplně málo. Nebo že je Maya nesympatická? No, mohli bychom vzít třeba v úvahu, že je Malajka, že je negramotná a že uvažuje úplně jinak než Evropan. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Ale to už jen tak mimo.

Za mě skvělé čtení :)

18.08.2022

Pokud je kniha psána opravdu s chutí a z autora srší jeden nápad za druhým, je to skutečně znát. České země jsem přečetla jedním dechem. Po zážitku, který mi touto knihou Jan Kotouč poskytl, je pro mě momentálně nejoblíbenějším českým spisovatelem. Člověk si může alespoň představovat, že v našem národě zbylo trochu té hrdosti a statečnosti. Představa je to hezká a vždycky jsem po ní toužila, troufnu si říct, že autor také... Myslím si, že to, s jakou láskou a zapálením spisovatel knihu píše, se pak projeví na způsobu, jakým ji čtenář přečte. Bohužel toto u spousty (momentálně hlavně českých) autorů a autorek nenacházím, často se setkávám pouze s těžce vypocenými větami, které mají nějak vyplnit těch 300 stránek do konce. To rozhodně není případ Jana Kotouče.

3 02.03.2021

Moc příjemné, originálně napsané a především upřímné čtení. Doufám, že autorka napíše román, nepochybuju, že by byl stejně skvělý jako Kamínky :) Některé pasáže mě dostaly. Na díle je krásně vidět, že si autorka nejspíš zapisovala v průběhu let, protože se její styl měnil :D

1 08.12.2020

Jana Poncarová má schopnost líčit život za minulých režimů (především na vesnici) takový, jaký skutečně byl - ne vždy tak idealistický a romantický, jak si představujeme. Ženy v něm často nepoznaly téměř žádnou lásku a pochopení, musely se vdát z mnoha různých důvodů, k nimž láska častokrát vůbec nepatřila, odepřít si mnoho věcí a dospívat ke složitým rozhodnutím. V knize se mi líbilo především pouto mezi babičkou a vnučkou a hlavně síla a odvaha Alžběty, jejíž pohled na svět mi vlastně přišel ohromně optimistický :)

7 05.11.2020

Martina Heš přišla s originálním nápadem, který vás totálně dostane. Už jenom prvních pár vět mě naprosto rozložilo a zoufale jsem chtěla vědět, jak to všechno dopadne. Příběh se čte sám, a pokud se do něj jednou pustíte, vážně nevíte kdy přestat. Spisovatelka má rozhodně svůj styl, který znám už z jejích skvělých povídek, a to je podle mě něco, co autorům dost často chybí. Drobná, naprosto trefná přirovnání provází celý text a vy si z každého z nich sednete na zadek. Úžasná je také grafika knihy, ať už tajemná obálka vystihující atmosféru příběhu nebo kresby uvnitř. Těším se na další tvorbu této talentované spisovatelky.

1 29.10.2020

Eugeniin život si zkrátka zasloužil knižní zpracování, které vzniklo rukou Jany Poncarové velmi kvalitně. Je patrné, že autorku příběh hoteliérky skutečně zasáhl a že k němu má citovou vazbu, což je na knize vidět :) Příběh o příběhu na konci mě vážně dostal, stejně tak neuvěřitelný osud Eugenie. Musela to být opravdu noblesní žena. Zejména západočeským čtenářům bude téma velmi blízké, protože v centru Plzně mnoho z nich chodí kolem hotelu Continental denně. Bylo úžasné poznat příběh, který se za hotelem skrývá :)

4 28.11.2019