woita komentáře u knih

Jde o velké shrnutí všeho možného, co lze nabalit na konspiraci kolem nacistů a Antarktidy. Nejde tedy jen o údajnou základnu 211, operaci High Jump, nebo u-boaty operující ještě řadu týdnů a měsíců po skončení druhé světové války. Zmíněný jsou i taková téma jako UFO, teorie o duté zemi, MJ-12, projekt bombardér Amerika, výpravy nacistů do Tibetu a Jižní Ameriky. Tyto údaje dává do kontextu i s mnoha význačnými osobností té doby, jako Rudolf Hess, polárník Byrd či ministr námořnictva Forrestal.

Kniha předkládá takový mix informací až se z toho oči protáčí. Ale jen trochu znalému tématu a dalších historických souvislostí dojde po začtení, že kniha i přes svou tloušťku spíše klouže po povrchu a pouze místy rozvíjí detaily. V několika případech kniha vůbec nic kloudného ani nesděluje, např. v publikaci lze najít i fotografické dokumentace jako Byrduv Snow Cruiser (obrovské polární vozidlo s hydroplánem), ale souvislosti daného prostředku s tématem knihy nulové (autor se zřejmě snažil u neznalého čtenáře vyvolat dojem, že daný vůz byl součástí operace High Jump, což nebyl!)

Je až s podivem kolikrát autor cituje jiné spisovatelé zaobírající se stejným tématem, stejně tak Wikipedii, jako plnohodnotný zdroj, a podobně považuje řadu seriálů a filmů, ve kterých se objevují tajné základny nacistů, např Indiana Jones s archa úmluvy, za regulérní ilustraci takové báze. Na to z kolika zdrojů kniha čerpá, cituje a inspiruje se, je téměř nemožné narazit na ucelenější závěry či stanovisko samotného autora. V  pouze několika výjimečných momentech, kterých by se dalo započítat na prstech jedné ruky, zaznívá z úst autora pohrdání s výroky jiných lidí a předkládá smysluplnější vysvětlení nebudící pokus šokovat.

Ke konci knihy se do popředí dostávají zkazky z posledních let o dění na Antarktidě. Slyšíme o tajných amerických základnách, pohřbených vesmírných korábech a až milióny let starých stavbách. Vše to zní jako z filmu Věc (Thing), ve kterém výzkumníci našli ztroskotanou mimozemaskou loď. Není nezajímavé, že právě v této části autor projevuje největší pýli vyvrátit zprávy od insaideru, jako by torpédoval své vlastní dosavadní úsilí na předchozích téměř 400 stranách nás přesvědčit o opaku. Skoro to znělo jako by se chtěl vyhnout závěru o pravdivosti mýtů a nechat vše na čtenáři.
Proto čím déle jsem to četl, tím více se mi zdálo, že se vzdaluji skutečnosti a pohybuji se ve vyfabulovaném světě, ve kterém nacisté obývali své skryté základny na pólech, v Tibetu a Jižní Americe ještě v počátcích 60. let. Nacisté měli být těmi, kdo stáli za vzestupem studenoválečného napětí, ti, jež vystupovali v pozadí jako šedá eminence na světovém dění a byli to i údajně také oni, jež následně stáli za koncem studené války, když se k moci dostala nová generace v čele Čtvrté mocnosti.

Autor vskutku vyniká v kombinatorice neslučitelného, že kdyby se snad rozhodl na základě tohoto sepsat sci-fi román s trochou konspirace a politického thrilleru, tak tu máme zajímavé brakové čtení nepodobné Ledozem Hauneebu. Knihu lze doporučit jen ztěží a jen tomu, kdo o UFO na jižním pólu ve spojení s nacisty, ztracenými ponorkami a operaci High Jump nikdy neslyšel a chtěl by o tom něco více vědět. Přitom nemá přehled a ponětí o dalších přidružených tématech z oblasti raketové vědy, UFO, historie i politiky, které se k tématu mohou vztahovat. Pro znalé mohu knihu doporučit jen jako kostru na kterou lze nabalit znaslosti z jiných "fundovanějšich" a komplexnějších publikacích ze stejného okruhu.

1 07.08.2022

Vypovězení příběhu zbraně, jež proklala Ježíše, a jejího osudu mě na knize nezaujalo natolik jako prvotně téma několika údajných expedic Nacistů do Antarktidy. Postačí jen zmínit plavbu lodi Neuschwabenland v r.1938 a cesty německých druhoválečných ponorek U-977 a U-530, které se objevily v Argentinském Mar der Plato až řadu týdnů po konci války. Za zmínku stojí i údajný let bývalých německých vojáků na jižní pól roku 1979. Kniha může ještě zaujmout pár informacemi o smrtí Reinharda Heidricha a údaji o dalších bývalých německých pohlavárech.

Knihu lze přelouskat relativně za krátkou dobu, to zejména pro jistý druh umění zaujmout a relativně toho moc nezmínit. Řadu informací z této knihy lze najít v jiných obdobných publikacích v detailnější formě, přesto nelze zcela tvrdit, že by se autoři nesnažili přispět i trochou svým do mlýna. Bohužel kniha postrádá místy ucelenost a jako by místy přeskakovala, což se relativně projevuje i na délce jednotlivých kapitol.
Pokud jde o uvěřitelnost předestřeneho, asi bych se raději zdržel komentu, protože jde o jeden z těch větších paskvilu, který jsem mohl na toto téma číst, ale jež se opravdu dobře čte oproti jiným. Zaujmout tedy zaručeně umí a už jen proto bych ho doporučil.

PS: Bylo by možná opravdu zajímavé ověřit všechny detaily stojící za cestou několika ex-nacistu do Antarktidy na konci sedmdesátých let, které kniha zmiňuje, včetně existence pohřbené jeskyně zapečetěnou pancéřovými dveřmi, ukrývající poklad Třetí říše v hodnotě miliard dolarů. Netvrdím, že podle uvedených indicií bych snad jako Indiana Jones pátral pojeskyní kdesi v Zemi královny Maud, ale rád bych nachytal autory při lži :)

1 16.07.2022

Coffee shop je zvláštní typ podniku, který kombinuje VIP club, maid kavárnu a lehký dům. Jejich služby zahrnují blízké seznámení hosta s konkrétní pracovníci obdařenou komunikačními schopnostmi a krásou. Každý muž je zprvu v jejich blízkosti nervózní, i jak jde čas, ledy povolují a dochází k intimnějšímu seznámení zahrnující osobní návštěvu na pokoji...

Tak nějak ve zkratce vypadá postupné seznamování ostýchavého Ramira s líbeznou Lucií. Oba jsou obdařeni jedinečnou krásou, kterážto je u každého jinde. Ta Ramirova spočívá v hloubce jeho citů, které svírá jeho hruď. Luciina krása je naopak vnějšího charakterů. Jak se nicméně prohlubuje jejích vztah, začíná docházet k prohozeni jejích osobností. Ramiro v očích Lucie nabývá mužnějších rysů. Ona se pro změnu proměňuje v citlivého jedince, který se potácí mezi rozumem a láskou.

Této manze neasijskeho původu musím přiznat čtivost a zaujetí. Příběh má odpich, který pohltí natolik, že vnímáte téměř hmatatelně frustraci, sympatie a pocity obou charakterů. Komiks se pyšní skvělou kresbou jak od pravého mangaky se všemi typickými odbočkami v malbě. Jako bonus vnímám konec mající až pohádkový závěr a zároveň jako vysvětlení stojící za existencí Coffee shopu.

1 16.07.2022

Je trochu s podivem hned na začátku narazit na rozpor. Na první straně čtu jak jistý finančník sedí v luxusní limuzíně s tónovanými skly a na straně druhé nejednou zjišťují, že vlastně seděl v taxíku (?). Doufal jsem, že to nevěsti nic o kvalitách knihy.
Jak to bývá, čas a sám děj daly zapomenout na pochyby, která kniha mohla svým úvodem způsobit. Do popředí mého zájmu se dostalo vyšetřování masového vraha Posledních dní, jak jej trefně pojmenoval tisk, a duo vyšetřovacího týmu FBI složeného z ostříleného agenta Willa a novicky Nancy, se kterým chtě nechtě musela spolupracovat. Will byl persóna typického testosteronem nabitého chlapa a skvělého vyšetřovatele na konci svých dní. Ona byla naopak nezkušená, ale svým entusiasmem nedostatky doháněla. Vcelku nesourodý tým, ale se skvělou chemií.
A nezůstalo jen u šetřeni vražd. Příběhem se prolínali další linky a osoby, jako bývalý Willův spolužák Mark, pracující v Oblasti 51, jehož zapojení do děje bylo dlouho mi záhadou, stejně jako několik fleshbacku do dávné i nedávné minulosti. Setkáváme se tak na skok s velkými osobnostmi světové politiky první poloviny 20.stoleti jako s Winstonem Churchillem či prezidentem Rooseveltem a Jamesem Forrestalem. Také jsme zavítali do údobí koncem 8.stol.n.l. kamsi na ostrov u britských břehů do jednoho kláštera na setkání s podivuhodným zrodem a osudem jednoho chlapce.
Až do momentu než byla odhalena existence Knihovny ukryté v podzemí Area 51 a její návaznost na ostatní dějove linky, bylo tempo vyprávění vcelku volné a nijak se mě nesnažilo udolávat a fascinovat. Trochu bych to popsal slovem: pohodička. Ta trvala než bylo vyšetřování případu Posledních dni znenadání ukončeno a Will a Mark byli na útěku před svými zaměstnavateli. V tomto momentu došlo k mnoha prostřihům, jejichž sled si nezadal se seriálem "24 hodin" (Jejich tempo je vražedné, jejich protivníky jsou FBI, tajné komando a vláda...). No, a než jsem se nadál, zazněl zvonec a pohádky byl konec.

Když o této knize uvažuji hlouběji, nevím jak ji jako celek správně uchopit. Postavy mě bavili, ale dějově kniha působila jako něco na co po přečtení mohu zapomenout. I přes značné vábení něčím jako je Oblast 51, historické souvislostí a myšlenka na existenci Knihovny, nebyl autor schopen využít hlouběji tématu a usadit mě hluboko do sedadla, přičemž na konci takové jizdy jsem měl polemizovat o svobodné vůli, sebeurčení a osudu - nic takové nenastalo, což považuji za naprosté mrhání potenciálem. Kniha tedy není naprostým zklamáním, jen nenaplnila plně mé očekávání.

1 22.06.2022

Další díl Proti přírodě je o poznání temnější. Zásluhu na tom má pradávné prokletí vyvolávající Lesliino šílenství, čehož důsledkem jsou potoky krve za které by se nemusela stydět ani Alžběta Bathoriova. Celý sešit je vlastně jen o tom a neustálém úprku před šamanem a jeho nohsledy, přičemž při občasném času na vydechnutí se dozvíme i něco dalšího, což ovšem vyvolává další paletu otázek. A pokud někdo očekával v takových chvílích, že se Leslie a Khal začnou dávat dohromady či prožívat milostný románek, tak omyl lávky. Když pominu, že by na to nebylo moc času, tak zaručeně proto, že každý z nich uvnitř sebe sváděl boj se svými démony.
"Štvanice" je kus dobré práce, který krapet vyvolává obavy i naděje, kam bude směřovat další díl série.

1 19.06.2022

Nebýt ohromné slevy v jednom knihupectví, tento titul by se ztěží dostal do mých rukou. Už to zde bylo zmíněno a musím daný fakt potvrdit: povídky různého rozsahu dosahují rovněž různé kvality. Bohužel mi nijak zásadně neutkvěly v paměti a dokonce mě kniha začala nudit. Byl jsem bohužel nucen titul odložit ad acta ...

Ke knize mě přivedla série TV dokumentů pojednávající o antických technologiích, ve které byla publikace zmíněna. Nebýt Vitruviova pojednání, zůstaly by nám mnohé historické otazníky stále záhadou, např. jak dokázaly Římané pohnout kolosy vážícími 1500 tun jako těmi v Jupiterově chrámu nebo jak dokázali přesně odměřovat vzdálenosti na svých silnicích (vždyť i Leonardo da Vinci si při pokusu o rekonstrukci tohoto stroje vylámal zuby) atd. V některých momentech je kniha příručkou pro stavbaře a zahrnuje nás mnoha praktickými radami. Také se jedná o pojednání, které nám dává porozumět tehdejší mentalitě a postupům při realizaci staveb mnoha druhů - vodovodů, chrámů, cest i měst.

1 04.06.2022

Jako divák anime jsem mnohdy shlédnul ty s historickou tématikou či odehrávající se v minulosti, či jen zkrátka v období připomínající středověké japonsko. Nebylo proto nemožné si nevšímat architektonických detailností, prostorového uspořádní místností a vybavení domácností a dalších usedlostí i veřejných prostorů. Tato kniha dává dosti podrobně nahlédnout do různých aspektů japonských domů. Nejdeme tam tedy mnohé o konstrukci domu, různé typy vchodů, řešení zahrad, něco o tatami, ale autor se nezalekl ani choulostivého tématu jako záchody a pojednání jak tehdy bylo nakládáno s odpady. Pro všechny nadšence do Japonska nutnost, pro architekty a historiky skvělá inspirace.

1 04.06.2022

Pokud jsem o knize Kosmologie, dogmata a mýty tvrdil: "Dosti útlá, ale o to více fundovaná literatura s mnoha matematickými vysvětleními, která nemusí být pro všechny stravitelná, přesto obsahuje řadu detailů ... Na konci je dost srozumitelný slovníček pojmů, který pomáhá se vyznat v žargonu." Tak vězte, že obdobný popis lze vztahovat i na "My a hvězdy".
Kniha je určena možná mladšímu obecenstvu, ale nijak není nezajímavé i pro dospělejší. Dokonce si dokáži představit, že několikému z toho, co je v knize psáno, by nerozumělo ani dospělec, takže lze v klidu tvrdit, že kniha má určitý přesah napříč generacemi.
Kniha je nicméně určena těm, kteří se hlouběji zajímají o vývoj poznání vesmíru a světa kolem nás. Publikace obsahuje praktické ukázky z antického vědění a následných věků, včetně toho, jak daný úkaz vypočítat. Nejde tedy jen o poznání, že povrch země je kulatý, ale i něco takového, jako výpočet schwarzwaldova průměru či velikosti černé díry.

1 29.05.2022

O Konečném tajemství lze hovořit (mírně) rozporuplně. Fascinace mozkem a pátrání po jeho tajemstvích je rozhodně ta lepší část. Co lze vyčíst je rozpačitý začátek, který nebudil to nejlepší zdání. Jen si představte: vrcholový hráč šachu a význačný psychiatr a neurolog v jedné osobě zemře v extázi při milování s nádhernou topmodelkou. V tomto na první pohled nevinném skonu hlavní dvojice novinářů spatří zřejmou, byť záhadnou vraždu ještě dříve než je vůbec provedena pitva. Nicméně jak se dočteme později, vyskytne se pár zvláštních okolností a důkazů, které posvětí jejich podezření.
To už se začala kniha rozjiždět a byla mnohdy natolik čtivá až jsem se zapomněl. Bylo to zejména podnětnými pasážemi o mozku, na který bylo nahlíženo opravdu z více pohledů. Někdy jsem četl popis o procesech jeho fungování I dalších částí těla, občas polemika, co mozek a život jako takový vede k různým druhům chování. A nezůstalo jen u tajů mozku.
Kniha obsahuje dvě dějové linky. Jedna ze současnosti pojednávající o vyšetřování a druhá z minulosti, která pomalými kroky spěje ke splynutí s linií první. Právě v tomto druhém storylinu jsem prožil dejavu, když mi na mysl vyplynuly knižní tituly jako “Projekt stvořitel” nebo “Počátek” od Dana Browna. Narozdil od těchto dvou zmíněných, “Konečné tajemství” s myšlenkou spojení počítače a člověka a (nad)vládě UI jenom koketuje. Přesto uvádí několik polemik, stojící za úvážení (např. nedokonalost člověka, problémy různých druhů vládnutí).
Jinak roztoužená četba byla v málo chvílích narušena podivným chováním osob, se kterými dvojice novinářů přišla osobně do styku, odpovědných profesně udržovat tajemství či bezpečnost. Prvně to bylo při návštěvě patologie, kde se nechal patolog jen tak obalamutit, že chtějí psát o něm. Pak návštěva psychiatrické léčebny na ostrově odkud mohli pacienti po menším přemýšlení v poklidu odejít (leč okolnosti proč se tak nedělo vyplynout později). A další nejasné chování předvedl Michel, strážce CIELu, když jen tak vpustil členy sedmé velmocí do jejich klubu plného zhýralosti.
Poslední vadu na kráse jinak dobrého titulu spatřuji ve finálním entrée odehrávajícím se na posledních stránkách. Byla plně vyjevena podstata Konečného řešení, jeho potencionálu I nebezpečí pro lidstvo v případě jeho naplnění, a následně se odehrává intimní scéna, která odhalila ještě hlubší motivaci překonávající Lukréciin seznam. I když bylo dané sdělení jednoduché pochopit, zasloužilo být vykresleno více vzletně (mělo jít o scénu, kde měla pracovat naplno má fantazie a být cítit všeobejímající pocit)

1 28.05.2022

Na začátku sledujeme noční (nepříliš) hrůzoplnou výpravu dvou nebojsů na místo, kde stával dům H.G. Wellse. V bláhovém očekávání, že se se dozvíme něco inkriminujícího o této osobě, bylo zcela přejito, na což mladíci záhy objevují staré kosterní pozůstatky neznámé osoby. K jejich vyšetření je povolán R. Chambersem z Útvaru pro vyšetřování Cthulhu. Po podivném incidentu se následně objevuje spojení s jistou historickou osobností a opuštěným kostelem. Chambers v návaznosti nato je pozván do skupiny, která má přečkat v rámci soutěže čtyři dny uvnitř kostela o kterém panují strašlivé zvěsti a zkazky o smrti. Společně se dvěma výherci soutěže, novinářkou, docentkou, mladým knězem a rádoby parapsychologem vstupuje do studených kostelních zdí obehnaných lesem náhrobků topicích se v mlze.
Noví nájemníci církevní stavby se zabydlují, seznamují se s kostelem a dalšími charaktery a taktéž se střetávají s prvními nadpřirozenými jevy. Tuto část lze hodnotit na knize jako tu nejlepší, jelikož jakmile začneme v ději sestupovat do podzemí a odhalovat hluboko pohřbená tajemství, začneme prožívá ty nejhorší muka (doslovně).
Začíná neskutečné zdlouhavé (nudné!) plahočení všemi devíti pekelnými kruhy, postavy jsou ploché jako jejich konání, chybí hmatatelnější napojení na mystérium Lovecraftova Cthulhu (dle mého chtěl autor jen využít známého jména). Zkrátka tato kniha naplnila svůj potenciál sotva z třetiny a doporučit ji jen s obtížemi. Knihu jsem se rozhodl po zralé úvaze z knihovny vyřadit a najít ji lepší domov ...

Když jsem prvně o této knize slyšel, domníval jsem se bláhově, že budu mít tu čest s organizaci podobnou AKT (Agentura pro kontrolu technologií) z titulu Gravitace. Ve Falzikatořích však nejde o žádnou super technologickou společnost s agenty ala 007, ale spíše o byrokraty za stolem sepisuji stohy papíru o fiktivních událostech a osobách. Falzikatoří vynikají být neskonale nudní, přesto být i zajímavými. Když pomineme rozvlačnost popisů, které zcela postrádají vlastnost vtáhnout do prostředí i do duše charakterů, dostane se nám zajímavého náhledu do umění psaní, imaginace i fungování ovlivnitelnosti reality pouhým dobře miřeným slovem, správným načasování a podstrčením důkazů. Kniha je zajímavá jen v těch částech, které pojednávající o tvorbě a popisu samotných falešných spisů. Až ke koncem, kdy Slive ovlivní svým chybný jednáním jeden život, se zdá být trochu oživení, ale to bylo pouhé zdání.

1 15.02.2022

Kniha je poplatná své době, tedy její psaný styl. V dnešní době jsem zvyklý na mnohdy dlouhosáhlé popisy, ale v této knize tomu tak zkrátka není, což paradoxně považuji za rušivé. Postavy byly tuctové a nespatřoval jsem mezi nimi rozdíly. Prostředí podvodní laboratoře chyběla ta správná atmosféra, zvláště, kdy udeřila na hladině velká bouře a byla tak odříznuta od flotily podpůrných plavidel námořnictva. Průzkum vesmírné lodi a stejně tak samotné koule pozbýval více detailů.
I přes toto lamentování jinak Koule si udržela svůj punc originality. Bavili mě ty teorie o účelu lodě a stejně tak významu koule. Mnohdy padly i zajímavé poznámky k terestriálnímu výzkumu a jeho zasazení do lidského kontextu. Film, který se natočil dle této knižní předlohy, přesto přese všechno musím považovat o bod lepší než knihu ...

1 28.10.2021

Na rozdíl od mnoha titulů, kde se moci chytí vědomí i moci umělá inteligence, je Index hrůzy dle mého blíže tomu, jak by takový převrat mohl vypadat v reálu. Harris nepopsal žádný Skynet, který se chopí jaderných střel s chutí vyhladit lidstvo, právě naopak, jeho umělý produkt byl svému tvůrci více než dost nápomocen a ještě více. Právě ty nenápadné kroky VIXALu jak odstranit své okovy a přitom se ujmout svého osudu byly ty nejlepší momenty. Co mne příliš nebavilo, byly některé hluché momenty v chování Alexe. Např. to jak jej jeho kroky zavlekly do zapadlého hotelu - neměl téměř žádný důvod tam chodit a už vůbec ne se zdržovat a pak ten následný panický útěk (...).

Kniha měla hodně pozvolný spád bez jakýkoliv velkých dramatických chvil, i bez ohledu na scény, kdy šlo o Alexův život. Svůj důvod v tom měla nenápadnost jak VIXAL hromadil sílu a manipuloval s okolnostmi a lidmi. Také plno ekonomických pojmů, které dokreslovaly kolorit finanční společnosti a měly v příběhu určité své místo, ale pro neznalé hloubky tématu, mezi které se počítám, to krapet mohlo přijít matoucí a zbytečně odvracelo pozornost. Závěrem tedy lze říci, že i přes nesvižnost, nabízí Index hrůzy originální zápletku s prvky technothrileru ze světa který může nastat už dnes.

John Lago opětovné na scéně. Matoucí? Vždyť jde o první knihu s tímto antihrdinou, tak jak to může být opětovné shledání? Jednoduše: první jsem četl druhý díl "Jak zabít svého šéfa" :D. Mám tedy s Johnem a Alicii své pozitivní a jedinečné zkušenosti, jež mě přivedly k sehnání knihy o jejich začátcích. Už teď mohu říct, že je to jízda. Jdeme na to!

Forma, kterou je kniha psaná, má evokovat místy více profesní dokument než beletrii. Ono vlastně text plynule přechází z jedné formy do druhé: na počátku kapitoly máme vyšetřovaci zprávu FBI, následují oficiality z Lagovy příručky stážisty prokládané osobními zkušenostmi a výpovědi Johna, tvořící středobod příběhu. John ve svém textu mnohdy přeskakuje mezi radami pro zelenáče, poznámkami osobního charakteru stejně jako líčením provedením jemu přidělenému úkolu. Text tímto způsobem tvoří zajímavý mix, který později čím dál více přechází v čistokrevnou akci.

Jak John postupuje ve svém přiděleném úkolu, představuje svůj jedinečný um a paletu emocí a citů. To kontruje s jeho vlastními slovy ve spisu pro vrahy v zácviku, kde city do určité míry označuje překážkou k odvedení nejlepšího výkonu. Jeho mnohdy ukvapené jednání kvůli činům jeho šéfa Boba a vůči Alici mu dávají za pravdu, přesto i tak neztrácel zcela ze zřetele své nadání a pozornost. Mnohdy se tak jeví konec Johna Laga nablízku, když v tom se něco udá, co změní postup při rozdávání karet. Je to většinou sám John, který využije prostředí či slabosti svého oponenta, a dokáže se vyhrabat sám ze sraček. Ovšem v několika málo případech jej měla čekat kulka do hlavy a v tom momentu to skončit nebýt dobročinnosti Boba...

03.05.2024

Není mnoho knih, které by se snažily nabourat dogma velkého třesku, což zde, aspoň v úvodu, se děje. Nejde na to však zcela čistě vědeckým přístupem, ale jaksi klouže po povrchu (leč účelově). Více klade otázek než podává zdánlivě odpovědí. Položené otázky to jsou z pohledu široké veřejnosti logické, jako: kam se kosmos rozpíná; zda-li na počátku bylo NIC, jak mohlo vzniknout NĚCO...atd. Věda se na tyto a jiné otázky snaží odpovídat, nicméně po svém a pro řadu lidí (laiků) jsou tyto odpovědi neuspokojivé, nelogické nebo na prahu filozofie.
Autoři dávají v tomto kontextu za příklad dřívější názory na vznik, ještě z časů před vznikem vědy jak jí známe, které přikládaly genezi bohům a prapůvodnímu chaosu, z něhož vzešel božský řád současného světa. Není liché zde uvést podobnost s dobou hnutí hippies s rozvojem kvantové mechaniky. Tehdejší věda sledovala i jakýsi trend duchovní a dávalo to do spojitosti s novými odhaleními v tomto bujare rozvíjejícím vědním oboru.
Tím se otevírá cesta ke kapitole o mariánských zjeveních. V této části se dozvídáme o Fatimě a jiných zjeveních Matky Boží. Kniha je dává do určité míry do souvislosti s UFO a rozšiřuje tuto myšlenku zejména v další kapitole. Ta je učiněným vodopádem myšlenek a tézí v pokusu dát i jiné paranormální jevy do kontextu. Čtenáři je vnuknuta myšlenka vnímat zdánlivě rozdílné jevy v širším měřítku a zkusit hledat vztyčné prvky, jimiž mohou být paralelní světy a skryté dimenze.
Kniha Mnohovesmír nakusuje mnoha další témata, jako predikce snů, cestování časem, ohýbání prostoru, mimosmyslové vnímání, reinkarnace, posmrtný život nebo sny. Dává tím nahlížet na daná téma z vědeckého hlediska, filozofie i náboženství. Nezachází nikdy do detailů, však dává dosti široký náhled pro toho jedince, který bude brát knihu jako odrazový můstek k prohloubení poznání

30.04.2024

Opětovné shledání s Williamem Sandbergem... Nevím zda jde o chybu, ale Konec řetězce je prezentováno jako první díl série, ale kdož četl Vševidoucí oko, ví o smrti Sáry, což je na několika místech výslovně uvedeno a bylo také důvodem Williamova pokusu o sebevraždu. Pozorný čtenář si také určitě povšiml změny v popisu postav. Zda-li jsem si až skoro stěžoval u Vševidoucího oka na obemilani jména Sandberg, tak zde se toto už nevyskytuje, jelikož autor předpokládá, že každý ví, kdo je kdo. S tím tedy skočme do nového dobrodružství, které toho dle mnohých zde hodně slibuje.

Kniha určitě neztrácí oproti předchozímu dílu nic ze své tloušťky a popisnosti. Než jsem se dozvěděl hlavní pointu, důvod únosu Williama, uběhlo bezmála dvě stě stran. Do toho času kniha plynula jednotným způsobem narozdíl od Vševidoucího oka, kde jsem několikrát byl nucen přehodnotit svá očekávání, jak se děj vyvíjel. Olsson nicméně i tak nechává čtenáře do určité míry tápat, jako Connors a Franquin nechali Williama, jemuž předhazovali jen fragmenty pravdy. Očekávání se tak pokaždé měnilo, a to aniž pozbylu na tempu. Posuďte sami: V jedné chvíli jsem byl v myšlenkových pochodech před samotným Williamem, který se určité skutečnosti dovtípil až o kus později (Arecibo). Bylo hezké být v něčem napřed než náš hrdina. Ovšem o chvíli později přišlo vystřízlivění, když Connors vyjevil Williamovi pravý zdroj krypticke zprávy, přičemž mé závěry vzaly zcela za své. A bohužel v tom okamžiku i mé naděje.
Čím více jsem postupoval k závěrečným stránkám, tím jsem se střetával s pozvolnějším tempem. Tam, kde měl děj nabírat na obrátkách, místy až sklouzával do letargie. Snad až na příběhovou linii Janin s Williamem mě žádná z ostatních nebyla schopna plně uspokojit. Dříve oslavována popisnost po vypuknutí moru byla tytam. Nebyl jsem s to plně vnímat rozsah a hloubku katastrofy, jako strach, strádání či nutkání ke záchraně lidí.

Kniha mi v počátcích duchem připomínála více dobrodružství organizace Sigma Force z péra Rollinse, než-li jak vyznívalo Vševidoucí oko, jež mělo zase blíže k Počátku od Browna. Jde nicméně o podobnost vskutku jen zdánlivou. Autor totiž vystavuje svůj svět a dění v něm na širším celku, než na detailech. Nikde se tak v knize nedozvíme ani základní informace o výzkumu DNA, klínového písma, způsobu šifrování nebo fungování tajné organizace, nebo rozsahu šíření moru. Hlavní je zkrátka kontext, což je paradoxne i premisa celé knihy. Williamovo odkrytí pravé podstaty zprávy bylo zajímavé nicméně celkové její vyznění mi přišlo nedotaženě.
Olsson vyslal určité poselství, ale bez patřičného kontextu, který by si zasluhovalo pří jeho stylu psaní minimálně dalších dvě stě stran. Nevím jak Vám, ale se závěrem jsem zkrátka nebyl stopro spokojený a kladl přede mne více otázek než bylo zodpovězenych. Kdo vpravil výjevy budoucnosti do DNA? Proč ten někdo zvolil sumerštinu a ne jiný jazyk? Proč nebylo členům organizace zřejmě, že za novodobý mor mohli oni sami čímž vytvořili samonaplnějujici proroctví? Bylo vůbec možné z kódu DNA vyčíst přesný rok vypuknutí události, či jen odhadnout údobí? Napadlo někoho, že když je v DNA zapsaná budoucnost, značí to možnosti manipulace s časem ... ?

09.02.2024

Olsson naservíroval zajímavý thriller, ve kterém se střídají chladné popisy, podivuhodné spiknutí a střihy akčního pojetí.

Na počátku mě zaujalo tísnivé a detailně popisné prostředí, které okamžitě vtáhlo zvláště po několika stranách, kdy se ponořil Stockholm do temnoty. Ovšem záhy se dostavilo menší zmatení při snaze si upamatovat určitých jmen, majíce společné příjmení (Olsson nekompromisně obemilal příjmení Sandberg, aby se ujistil, že si jej čtenář zapamatuje), stejně jako vztahů mezi nimi a časové souslednosti některých jejich činů. Ono, když už jsem přišel na kloub všem těmto nuancím, děj mě opětovně navedl do hlubokých vod tápání při snaze pochopit následných událostí: Smrt jednoho ze Sandbergu, Williamova nesmyslná snaha mazat stopy a za každou cenu na sebe neupozornit vyšetřovatelé, přestože opak byl pravdou.
Následoval zběsilý útěk před příslušníky z řad Interpolu, tajné služby i policie, až do Polska, kde začaly události nabírat opětovně zajímavý rozsah po setkání s Rebekou Kowalczykovou. V daném čase se pomalu propojovaly linky jinak dosud zdánlivě nesouvisející, jako grafická znázornění na diagramu neuronové sítě a internetu. Na malý moment jsem se nechal oklamat myšlenkou o psychotronice, než se odhalila pravda o vědomí stojící jako šedá eminence za vším děním.

Příběh Sandbergovych měl tři roviny rozdělené pro každého člena rodiny. Ta věnované Sáře, byla tou nejkratší a nezapůsobila na mě, tedy až na její srdceryvný melancholický závěr. To největší pozornost byla věnována Williamovi. Christin, manželka a novinářka, hrála roli zpočátku pospíše podpůrnou, až i ona se dostala postupně do popředí s dalšími postavami, na které byla přímo i nepřímo upnutá pozornost Vševidoucího oka.

Děj měl celkový spád díky střihům ala seriál "24 hodin", kdy sledujeme jeden konkrétní okamžik z pohledů různých postav i mnohdy napříč časem v řádu minut, hodin či dnů.
Svým textovým rozsahem přesahovala většinu podobných knih, které jsem četl, a jen snad Brownův Počátek se jí mohl blížit. Délka nebyla ani tak dána bohatou zápletkou, jako popisností stahující do prostředí a myslí postav. Netřeba se bát, pokud jde o charakterové popisy, Vševidoucí oko se nesnažilo být psychologickým thrillerem, a tak nijak hloubavěji se prodírat jejich myšlenkami či pohnutky. Vše bylo psáno stravitelným způsobem. A tímto oslím můstkem se dostáváme k ústřednímu bodu kolem jehož se točí celý příběh ve zpodobnění Deus ex machina (či Vědomí jak to pojmenoval William).

Valná sci-fi se zaobírá UI zeširoka, mnohdy jde o plně vědomou entitu schopnou komunikace s vnějším světem ať jako Skynet, mluvící spíše jazykem síly, či takové, chtějíce pouze se definovat a vymezit. Ve Vševidoucím oku najdeme podobné vztyčné body, jen spíše upozaděne. I když je příběh o hledání původu všech problémů, které přivedly svět společně s Williamem na pokraj katastrofy, ve skutečnosti šlo více o prostředek než cíl. O existenci Vědomí se čtenář dozví víceméně až na posledních sto stranách. Celou tu zbývající dobu to byl spíše imaginární konstrukt, taková Colombova žena, o které se mohlo mluvit než byla vidět. Za pomocí Olssonova talentu pro jazyk jsem se ke konci dočkal melancholické chvíle s určitým přesahem. Nevím jak na Vás, nicméně, když Vědomí a William spolu hovořili, každá vzájemně prožitá vteřina až do poslední chvíle byla plná nevyřčených emocí, smutku i smíru.

Kniha neřeší zásadní otázky vědomí, podstatu existence života ani jiná velká filozofická témata, ke kterým svým způsobem jinak vybízí. To vůbec nevadí, což po přečtení uzná téměř každý.

06.02.2024

Z předchozího dílu jsem měl rozporuplné reakce, jež byly spíše kladné a zklamání plynulo zejména z nevyužitého potencionálu, které téma knihovny nabízelo. S vlažným nadšením jsem se po čase pustil do pokračování...

Nástup Knihy duší bych považoval za vlažný a bez nějakého přílišného očekávání. Ideální. Nemohl jsem být zklamán, když nedošlo k nijak oslnivému nástupu Willa na scénu. Tento bývalý agent FBI si skoro užíval rodinného života. Jen skoro! Chybělo mu vzrušení z jeho práce, proto po nepříliš dlouhém rozmýšlení přijal nabídku Klubu 2027, jedinců zasvěcených do tajů knihovny a Oblasti 51, vydat se po stopách nově objevené knihy z Vectis s číslem 1527. To jej zavede z New Yorku do Anglie na jedno zašle panství na jehož území odhaluje pradávnou hádanku vzešlou z péra Williama Shakespeara. Družkou v dobrodružství mu je vnučka pána panství, zdatná mladá studentka historie. Hádanka jim postupně odkrývá stopy vedoucí k některým osobnostem historie, jako reformistovi Janu Kalvínovi či věštci Michaelu Nostradamovi.

Jako v předchozím díle, jsou události ze současnosti prokládaný retrospektivními kapitolami z historie. Ty se točí kolem dvou generací rodu, jejichž sídlo Will navštívil. Tyto části mě oslovily společně s Willovym pátráním více než pozdější vývoj a vyvrcholení, a to přestože Willova závěrečná rána zasazená mocenským plánům vlády USA, utajování Oblasti 51 a jejich žoldákům je téměř hodna amerického velkofilmu. I když autor sepsal pokračování, jehož se zřejmě již nedočkáme, je možné proto považovat konec knihy za uspokojivý a ponechávající čtenáře příjemně polemizovat o konci dnů s datem 9.unora 2027 (pozn: podstata hrozby konce je na posledních stranách knihy naznačena, i tak nechává možnost ke spekulacím).

Svou podstatou se "Kniha duší" podobá titulu "Konec řetězce" od Olssona. V obou titulech se objevují záznamy o historii a budoucnosti lidstva a tajemném konci za oponou času. Oba nabízejí zajímavá témata hodna mnoha interpretaci a kladou ještě více otázek o svobodné vůli, povaze času, struktuře dějin a mnohém jiném. Jde však o témata tak rozsáhlá, že de facto by šlo o filozofii než beletrii a nejsou proto ani v jednom titulu nijak rozebírána (říkám si: "škoda..."). Co tedy říci o Knize duší? Neoslní nijak velkým dobrodružstvím, leč nabízí konspiraci, akci, historické pátrání s náznakem hledáním pravdy o nás samých. Knihu si lze vychutnat nejenom pro její příjemnou tloušťku, i pro nekomplikovaný děj (navzdory řečenému) a pak v poklidu zapomenout.

06.02.2024

V poděkování najdeme přirovnání k "ranému Tomu Clancymu", což na knihu vcelku pasuje. Máme zde špionáž, moderní hračky stejně jako starý dobrý vojenský konflikt.
V příběhu máme řadu hlavních a vedlejších postav na více stranách konfliktu. Zapamatovat si ovšem je nutno jen několik, zejména Dona s trojicí kadetů námořní akademie a jejich soka, teroristu Rafika Rošeda. Ze všech postav je to právě ona svatá trojka, která se krapet vymyká zaběhlým zvyklostem, jelikož kdy jste se běžně setkali s tím, aby byla parta (byť nadaných) studentů připuštěna k dopadení nejhledanějšího teroristy a zároveň jim byl udělen přístup k nejtajnější síti armády?! Tento prvek mi tam zkrátka neseděl.
To naopak Rafik se ukázal jako někdo hoden označení zlosin, když dokázal poštvat pouhým (byť geniálním) hackem tři světové mocnosti proti sobě. Jeho tah zažehl akt vzniku regulérního válečného stavu. Bohužel tato jeho aureola dozná na konci zásadních trhlin a nakonec se stává osobou, která ukončí svou existenci spíše náhodně než při aktu hodného provolání Alaha.

Běžné u knih neřeším dílčí chybky jako gramatika či jiné maličkosti v detailech, ale jedna mě doslovně praštila přes čenich. Při útoku SEALu na Rafikovu základnu je učiněna zmínka o letounu AC-130, jež každý military fanatik zná: vrtulový Hercules se sadou kanónu. Jenže už v následné kapitole se z letadla stává letka vrtulníků, které znenadání uhýbají a střílí laserovými zbraněmi, o kterých nebyla do této chvíle ani zmínka.... Neodpustitelná chyba korektora!
Z knihy tak mám rozporuplné pocity. Původní myšlenka o útoku na tři největší námořnictva a vzájemný střet byly skvělé. Co mi nesedlo, byl tým studentů v honbě za zloduchem a mírně rozkolísaný závěr. Za mě průměr, který více ocení mladší publikum se žádostí sáhnout po něčem dospělejším a dotýkající se kvalit Toma Clancyho.

09.09.2023