vesihiisi komentáře u knih
Do Listopádu jsem se pustila kvůli lákavému tématu, byla jsem ale velmi zklamaná. Jde obecně o dystopii, ale provázanost s listopadem 89 je dost povrchní - kdyby u jednotlivých kapitol nebyla uvedena data, dal by se příběh zasadit do jiného času minulého i budoucího nebo do jiné země. Alternativní "velkou" historii totiž nelze popisovat jen skrze "malé dějiny" - autorka zcela pomíjí přirozené otázky, jako např. co se tedy stalo s hlavními organizátory protikomunistických protestů, pokud se osud vcelku bezvýznamné postavy ubírá tak, jak popisuje; jméno Havel padlo jednou. Neustálé zmínky o zmizelých a zavražděných nebudí ve čtenáři emoce, pokud za nimi nestojí příběh. Nevím, jestli autorka potřebovala knihu vydat co nejdříve, ale působilo to na mě tak, jako by text nebyl románem, ale jen jeho osnovou - autorka nevypráví, ale jen popisuje, což je bohužel trochu nudné.
Na Bizarních povídkách se mi líbila zejména různorodost jednotlivých příběhů, která ale naštěstí nevede k tomu, že by kniha nepůsobila jako jeden celek. Vyhovoval mi autorčin styl v tom smyslu, že představí určitý svět, příběh, situaci, postavy, ale nechá čtenáři dostatek prostoru, aby si povídku sám dovytvářel svou vlastní představou příčin, následků a kontextu, ve kterém se odehrává. Mám v plánu si povídky přečíst i v originále, třeba budou působit ještě trochu bizarněji :)
Jsem nadšená, stejně jako z Pálenky. Způsob vyprávění se mnou naprosto souzní, fascinuje mě, že se vůbec dá do tak úsporného děje dostat tolik myšlenek, přestav, dojmů. Většina situací je rozehrána a nedořečena, a stejně člověk nějak sám od sebe tuší, jak to je dál.
"Chceme to, co máte vy" je velmi čtivá kniha, která dokáže čtenáře velmi rychle vtáhnout do děje. Zajímavé téma, zajímavé postavy, zajímavé dějové zvraty a pro mě docela nový pohled na Londýn. Jen ta pointa člověku dojde dřív, než autor předpokládal... Ale rozhodně doporučuji :)
Fascinující kniha, zejména (možná bohužel) její první část popisující autorovo dětství, mládí ve varšavském ghettu, konec války... Druhá část je přínosná asi zejména pro ty, kdo se chtějí zorientovat v německých autorech 2. poloviny 20. století. Jinak knihu jsem četla německy a rozhodně doporučuji všem, co už za sebou pár let němčiny mají, autor píše srozumitelně, nezamotává se zbytečně do vedlejších vět apod. :)
Podle anotace se s touto knihou do české literatury vrací humor. No tak nevim, no. Kniha byla velmi plytká. Samotný děj by mě až tak neurazil, nic proti parodiím aspol., ale do jisté míry prázdný a absurdní děj vyžaduje inteligentní humor, jinak se z toho stává prostě hrozná nuda. Ocenila jsem jeden vtip, což je na necelých 300 stran "humoristického" románu trochu málo.
Tato kniha mi opravdu rozšířila obzory; dokonce bych řekla, že jsem nikdy nic podobného nečetla, a myslím, že mi ještě dlouho zůstane v hlavě. Doporučuji všem.
Kniha je zcela jistě infomačně přínosná, nicméně na autorce je vidět, že je hlavně novinářka: rozsah nedokázala úplně utáhnout a také vlastně hlavmě popisuje, chybí nějaká celková analýza nebo úvahy k tématu. Zdálo se mi, že redakční práce na finské i na české straně mohla být pečlivější - konkrétně bych (v češtině) vytkla nepřehlednost: věty by se daly dělit na kratší souvětí, na místo tečky se někde očividně hodila čárka a naopak a na mnoha místech by k příjemnějšímu čtenářskému zážitku stačilo pozměnit slovosled. Taky mě trochu rozčilovaly četné anglicismy, které (mi přišlo) opravdu bily do očí. Navzdory těmto výhradám bych knihu každému doporučila, obsah je rozhodně zajímavý.
Docela zdařilá kniha. Musím říct, že o tématu misionářství jsem předtím nijak hlouběji nepřemýšlela a vlastně jsem se s ním v jiných knihách dosud nesetkala, ale toto podání ve mně ještě nějakou dobu zůstalo ležet. Kniha se totiž sice tváří jako historický román (kterým teda taky je), ale právě téma snahy přesvědčit každého kolem sebe o své jediné správné pravdě z ní podle mě dělá velmi aktuální dílo.
Kniha obsahuje všechny "základní" informace týkající se dezinformací, líbilo se mi, že se zabývá i historií propagandy a šíření dezinformací, a to i historií poměrně dávnou. Současně pro mě byla trochu zklamáním, protože přinesla jen velmi málo nových informací (kdo se o téma alespoň trochu zajímá, má pocit, že čte jen dobře zformulovanou formu vlastních úvah a postřehů). Na mě byl text až příliš "čtivý", trochu mě obtěžovalo neustálé upozorňování na to, že cílem autorů bylo napsat knihu srozumitelnou (myslím, že běžný čtenář by zvládl i trochu "odbornější" level). Na druhou stranu možná jsem špatně odhadla cílovou skupinu - tuto knihu bych doporučila zejména žákům na 2. stupni ZŠ a středoškolákům.
"Strom bez kořenů" je jediná bangladéšská kniha, na niž jsem v českojazyčném prostoru dosud narazila - a to byl důvod, proč jsem po ní sáhla. Nicméně pokud vám nejde o lov knih z (pro nás) exotických kultur - i tak doporučuji. Dočkáte se na jeden pohled vtipné, na druhý až tragické zápletky, to vše zabaleno do věrného popisu života v bangladéšské vesnici v polovině minulého století, kde vše řídí islám až ad absurdum.
Mám chuť napsat, že to na mě bylo až moc lyrické, ale proti lyrice jako takové nic nemám. Text na mě působil chtěně umělecky. Zajímavé bylo, že když si člověk nezapamatoval, kde minule skončil, mohl pokračovat nejen od libovolné kapitoly, ale popravdě i od libovolné věty. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo nelíbí :)
Román popisující utrpení Indiánů, nucených sloužit bělochům a míšencům, kteří obsadili jejich půdu. Postavy nejsou psychologicky moc propracovány - jejich hlavním poselstvím je v zásadě pouze sdělit čtenáři, že Indiáni jsou všichni dobří, skromní a utlačovaní, zatímco běloši paušálně zlí, až krutí. Drobnou výjimkou je bělošský návštěvník z města, který se o život Indiánů zajímá a lituje je, aniž by tyto své pocity jakkoli převedl do činů a aniž by mu to v závěru knihy jakkoli pomohlo. Zajímavé je, že navzdory tezi, že Indiáni jsou hodní, se v románu odehraje několik scén, které minimálně dnes klasifikujeme dost jinak (např. zcela běžné a schvalované bití žen). Zajímalo by mě, jestli to román reflektuje jako standardní chování (takto na mě bohužel text působí), nebo zda se jedná o autorův pokus poněkud narušit výchotí tezi o "hodných" Indiánech.
Velmi depresivní kniha o Moldavsku 90. let. Autora jsem si vygooglila hned po přečtení prologu a vyděsila jsem se. Odpověď na otázku, kde přesně je v tomto příběhu hranice mezi realitou a fikcí, nicméně nemám. Musím říct, že jsem si při četbě opět důkladně uvědomila, že je přece jen obrovský rozdíl mezi postkomunistickými a postsovětskými zeměmi... Bohužel se mi v příběhu trochu těžce orientovalo, zejména ze začátku se mi pletla jména postav.
Krátká novela, v níž se vžijete do rozmanitosti Rumunska v blíže nespecifikované minulosti. Příběh je jednoduchý, kniha stojí zejména na propracovaných postavách a ilustruje vlastně nemožnost vzájemného pochopení mezi různými národy s velmi různými mentalitami, kteří žijí v jednom rumunském kraji a jsou tak nuceni spolu (ne)vycházet. Vše ale popsáno v docela lehkém tónu (žádné drastické scény). Další z rumunských titulů, který mě nezklamal. Doporučuji.
Zbytečně dlouhá a roztahaná kniha. Vše, co autorka sděluje, by se dalo seškrtat do výsledné délky 150-200 stran, což by rozhodně knihu zakoncentrovalo a rozhodně nebylo na škodu. Kniha je plná popisů pocitů a okolí, do kterých se ale čtenář nedokáže vcítit. Autorka obecně pouze popisuje a nedostává se do hloubky, takže prvních nejméně 250 stran jen naznačuje, že za chvilku se stane něco velkého a přelomového, aniž by k tomu opravdu došlo. Postavy jsou mělké, každá disponuje pouze jednou charakterovou vlastností. V druhé půli knihy autorka zahajuje "drama", které je ale opět plytké a jednoduché, což zabrňuje čtenářskému požitku. Drama je dvojího druhu: drama války (kde se neustále pouze naznačuje, že docházelo k hrůzným věcem, což ovšem nestačí pro čtenářův emocionální prožitek) a morální drama (které působí tak, že autorka do poslední chvíle tápe a oddaluje jeho vyřešení, a nakonec se tomu zcela vyhne!). Knihu nemohu doporučit, ani o Sierra Leone, kde se příběh z větší části odehrává, jsem se bohužel nic moc nedozvěděla.
Autor v předmluvě popisuje, jak se po dopsání této knihy radil s tádžickým svazem sovětských socialistických spisovatelů (nebo tak nějak) o tom, jestli jim dílo přijde dostatečně socialistické, oni mu sice řekli, že to je úplně parádně socialistické, ale jemu to pak stejně přišlo tak nějak málo socialistické, tak to nakonec ještě trochu přisocialističtil... Navzdory tomuto "slibnému" úvodu padne slovo "imperialisté" kupodivu pouze na jednom místě (str. 64). Zbytek je značně repetitivní vyprávění na téma "lichvář se pozná podle toho, že hodně jí". Ocením tipy na lepší tádžické knihy, ale moc to nevidím.
No, je potřeba počítat s tím komunistickým backgroundem, před kterým varuje už anotace a který se v románu vyskytuje především v té formě, že kdo je komunista, ten pomůže, kdo není komunista, je hajzl. Nicméně román taky přináší (zřejmě) přesný popis toho, jak to na Haiti dřív asi vypadalo, plus nějaký obecný přehled o historii celého ostrova.
Myslím, že se vyplatí občas prozkoumat starší edice a neznámé literatury - v případě této knihy určitě. Jde o víceméně oddechový, čtivý a nenáročný román, který nicméně velmi zajímavě líčí poměry ve francouzské kolonii na začátku 20. století, a to skrze propracované postavy i zápletky. Takto zcela přístupně se člověk seznámí se světem a s kulturou, na kterou jinak narazí asi jen výjimečně. Jinými slovy - doporučuji.
Oceňuji především autorovu originální představivost na úrovni celých povídek i jednotlivých slovních obratů. Každá povídka je úplně jiná, ale společně úspěšně vytváří jednolitý celek. Jde o velmi příjemné čtení, určitě doporučuji!