Vecerkova komentáře u knih

Dílo s tolika rovinami, každá z epizod by vystačila na román sama o sobě, nekonečno námětů k diskuzi a interpretaci.
Výborná práce se symbolem slunce, jež v některých případech přímo zasahuje do děje, tady je uklidňujícím prvkem zdůrazňujícím krásu Mariina těla, tady hlavního hrdinu nelítostně spaluje a ztěžuje jeho orientaci.
Málokterá knížka kterou jsem četla ve mně vyvolala tolik otázek; zároveň věřím, že každý si v ní najde něco, čím jej obohatí.

6 09.03.2020

„V tom případě změňte stupeň mého naštvání na devět.“

Druhé díly to mají vždy těžší a nejinak tomu bylo i v případě Nimba. Šlo o jednu z mála knih které jsem si kdy koupila krátce po tom, co vyšly. Nejspíš to bylo i mým vysokým očekáváním, že na mě Nimbus neudělal zdaleka takový dojem jako Smrtka.
Vzpomínám si, že jsem vyzdvihovala styl, kterým byla Smrtka napsaná, díky kterému se četla svižným tempem, autorovu nepředvídatelnost a způsob, kterým bylo budováno napětí. To vše patří nepochybně opět mezi Nimbovy kvality. Pravdou ovšem je, že první třetina knížky mě do děje vůbec nevtáhla. Je to pochopitelné, zatímco první díl měl kouzlo v podobě představení neznámého světa a jeho zákonitostí čtenáři, díl druhý o tuto možnost částečně přichází.

„Zatím jsem na živoucí vibraci nenarazil, ale jestli se mi to kdy podaří, určitě se jí budu chtít na mnoho věcí zeptat. I když očekávám, že její odpovědi možná budou dost monotónní.“ - Nimbus

Nimbus je ústřední systém, vševědoucí jsoucno které dohlíží na životy obyvatel Země a smrtek, do jejichž práce ovšem nemůže zasahovat. Jeho kamery všechny neustále sledují, jeho vnitřní hlas radí obyvatelům Země a řeší jejich problémy. Moc se mi líbila pasáž popisující svět v čase, kdy je všechno řízené k dokonalosti: „Nebyla to snad největší výhoda dokonalého světa? Že to, co člověk může dělat nebo čím se může stát, nemá žádné meze? Všichni na světě mohli být vším, co si dovedli představit. Bohužel, tato představivost zakrněla. Pro většinu lidí se stala něčím zbytkovým a zbytečným, jako slepé střevo- které bylo z lidského organismu odstraněno před více než sto lety. Chybějí lidem závratné extrémy představivosti, když žijí své nekonečné, nenápadité životy? Chybí jim slepé střevo?“

Na rozdíl od prvního dílu tentokrát sledujeme osudy mnohem většího množství postav ze všech společenských skupin, snad více než bych v rámci rozsahu knihy považovala za nutné. Čistoslava je jednou z mých oblíbených postav vůbec. Shusterman se také vrací k mým milovaným tónistům.
„Jestli řekneš ‚ochraňuj nás vidlice‘, praštím tě druhou půlkou tohohle věšáku.“
Na postavách mi ale tentokrát něco chybělo- snad s výjimkou svérázné Čistoslavy mi připadalo, že velká část z nich by si zasloužila pro přehlídku charakterů více prostoru. Vzhledem k poměrně krátké životnosti jednotlivých postav by to nebylo úplně výhodné, nicméně v tomto případě mi činilo potíže se do jednotlivých postav vcítit anebo si k doslova kterékoli z nich vytvořit nějaký hlubší vztah. Méně bylo také momentů kdy na mě děj nějak silněji zapůsobil. Nepředvídatelné okamžiky zde rozhodně byly, ale kvůli již zmíněné mělkosti charakterů mě příliš nezasáhly.

A teď si ještě dovolím poukázat na skutečnost, která mi na Nimbovi vadila nejvíce- zatímco u Smrtky jsem tohle vůbec nevnímala, Nimbus v mnoha okamžicích připomínal, že je určený mladším čtenářům. Autor se vrhal na popisy situací, které by si zasloužily větší detailnost, ale pak se tomu záměrně vyhýbal. Šlo především o scény romantické, které byly popřeny anebo popsány velmi abstraktně, a pak scény související s kosením, kterým by prospělo, kdyby byly vyložené více naturalisticky.
Shrnutím, zatímco Smrtka na mě udělala opravdový dojem, u Nimba si po týdnu, kdy jsem jej četla, nedokážu vybavit části zápletky.

6 24.05.2019

Mám takový pocit že zase jednou zkritizuju nějakého uznávaného nobelistu, ale nelze jinak. O myších a lidech mi bylo doporučeno a dílo mě zklamalo ve všech rovinách.
Měla jsem problém s psychicky nepropracovanými postavami, ocenila bych větší hloubku charakteru minimálně u hlavních hrdinů. Věřím tomu, že i na malém prostoru lze dosáhnout toho, aby vám protagonisté přirostli k srdci; nicméně v případě této novely k tomu u mě nedošlo a tím se pokazil především účinek závěru. V některých pasážích (Lenda popisující králičí kožíšky; Jiří mlčky upozorňující Lendu na fazole lžící) měl k tomu autor blízko, ale ne tak úplně.
Stejně tak jsem měla problém s jednoduchým jazykem, i když se místy autor snažil o jakési popisy krajiny, nevyvolal ve mně žádné emoce a skutečně šlo jen o pokus. Nevím zda-li je to překladem (vydání 1965 SNKLU) ale některé věty byly vskutku perly, například: „Jak se to někdy stává, okamžik se tu usadil a zabydlel se mnohem déle než na okamžik.“ „Plamen začal dělat své dílo.“
Námět mi připadal skvělý, když mi někdo děj převyprávěl, byla jsem fascinovaná, nicméně když jsem novelu sama četla, forma mi naprosto nevyhovovala. Snažila jsem se najít nějakou další rovinu díla se kterou bych se ztotožnila, ale není možno.
------------------------------------------------------spoiler---------------------------------------------------------
Po celou dobu čtení jsem očekávala nějaký zvrat. Například to, že Jiří Candyho a Lendu varoval, aby nikomu nevyprávěli o jejich plánu, a oni tak přesto učinili. Bylo by zcela logické, kdyby to mělo nějaké negativní důsledky, ale ono nic. Takže jsem si říkala, že pointa by mohla spočívat v tom, že stejně jako Candyho postupně naverbují do jejich plánu i ostatní – především Crookse a pak i Curleyho ženu, když už se svěřila, že s ním žije nerada, a tak by nakonec do domečku neodcházeli ve dvou, ale v pěti. Zároveň by se vysvětlila úloha postavy arogantního správce. Ale nic.
Potom, když Jiří vyzývá Candyho, aby šel ostatním říct o smrti Curleyho ženy. Očekávala bych, že využije situace, uteče za schovaným Lendou a společně pak prchnou. Ale on udělal přesně to, co řekl, žádné plány. Moc jsem se těšila na závěr, který jsem již znala a autorovi jsem věřila, že zakončením plytký průběh děje značně vylepší – a nepovedlo se. Tedy alespoň u mě, věřím že moje chladnost byla důsledkem toho, že jsem ani k jednomu z protagonistů zvlášť nepřilnula.

5 23.04.2020

„V té době nějaký lékařský netvor znovu zavedl dehtovou vodu jako báječný lék a paní kovářka ji měla pořád v zásobě v kredenci- neboť její víra v znamenitost toho lektvaru byla přímoúměrná jeho odpornosti.“

Vyhlídky pro mě nebyly knížkou, která by mě vtáhla do děje anebo u které bych cítila jakékoli hlubší spojení s některou z postav, snad s výjimkou Kamily:
„Je to slabost, mít v sobě tolik lásky, ale já za to nemohu. Není pochyby, že bych na tom byla se zdravím mnohem líp, kdyby tomu bylo jinak, leč přesto bych svou povahu nevyměnila, i kdybych mohla. Je pro mne sice příčinou mnoha utrpení, ale vědomí že takovou povahu mám, mi je zase útěchou, když se v noci probudím.“
Četla jsem ji poměrně dlouho. Jestli jsem díky tomu mohla krásu díla spíše ocenit, je otázkou. Dickensův styl nepatří mezi ty, které bych si vychutnávala. Líbivých pasáží mohlo být více, autor několikrát ukázal, že umí.
„Okno sahalo až k zemi a dívalo se do nevýslovně zpustlého kouta zanedbané zahrady, na vzrostou spoušť zelených košťálů a na jediný hlouček zimostrázu, přistřižený kdysi dávno dokulata, takže se podobal pudingu, ale na vršíčku vyrážel novým výhonkem, neforemně rušícím linii a též jinak zbarveným, jako by ta část pudingu byla uvázla v hrnci a připálila se. To byla moje prostoduchá fantazie, když jsem si ten zimostráz prohlížel. Přes noc napadl slabý sněhový poprašek, a pokud jsem věděl, nikde jinde nezůstal ležet; v chladném stínu tohoto kousku zahrady však ještě docela neroztál a vítr jím zvedal v malých vírech a metal jím do okna, jako by na mne dorážel za to, že jsem tam přišel.“
Jinou z věcí, které mi obzvlášť vadily, byl způsob jakým autor nakládal s akčními situacemi, a sice, že je víceméně pohřbil.

Co se příběhu týče, oceňuju, že některé dějové linky, ač dopadly jako happyend, neskončily tak prvoplánově, jak by se dalo čekat. V závěru jsem cítila příjemný familiární pocit ohledně hlavního hrdiny, který od vývojových románů očekávám. Obecně dílo uznávám, dostojí svému rozsahu, ale mně ve Vyhlídkách něco chybělo, abych cítila potřebu se k nim vrátit.

„Je věru žalostné, stydí-li se člověk za domov. Skrývá se v tom možná čirý nevděk a trest za to je možná odvetný a plně zasloužený- ale že je to žalostné, to mohu potvrdit.“

„Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že když jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluju proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.“

„A jestliže jste mi to mohl říci tehdy, nebudete váhat říci mi to teď- teď, kdy utrpení bylo silnější než všechno ostatní učení a naučilo mě chápat, jaké bývalo vaše srdce. Život mě ohnul a zlomil, ale- doufám- v lepší podobu. Buďte ke mně stejně shovívavý a dobrý, jako jste býval, a řekněte mi, že jsme přátelé.“

Vyhlídky jsem četla během moc krásného období mého života a budu je vždycky mít s tímto obdobím spojené.

5 10.08.2019

Přiznávám přímo, že Malíř pomíjivého světa na mě zapůsobil úplně jinak než by se očekávalo. Anebo lépe řečeno, když jsem četla závěr Petra Fantyse, měla jsem pocit jako by mluvil o úplně jiné knize než té, kterou jsem právě držela v ruce.

Pro mne byl Malíř pomalu ubíhajícím atmosferickým románem přibližujícím japonskou společnost, románem postaveným na vzpomínkách malíře Ona ve vztahu k druhé světové válce. Jestli na mě Ishiguro nějak zapůsobil, pak rozhodně svým úhledným, elegantním, objektivním, až chladně působícím stylem. O to více by mohla kontrastovat nespolehlivost vypravěče, kterou jsem ovšem já během četby téměř nezaregistrovala. Připadalo mi přirozené, že malířovy dcery viděly situaci jinak než jejich otec a brala jsem za samozřejmé, že Onova interpretace událostí je subjektivní a ovlivněná časem, který od té doby uplynul.
Sám vypravěč při rekonstrukci rozhovorů často upozorňuje, že si není zcela jistý, zda-li před lety odpovídal přesně takto, nicméně ujišťuje, že vystihl hlavní myšlenku dialogů. Nespolehlivost výpovědi spočívá spíše v selektivitě vyprávění- tušíme, že některé události z minulosti nám jsou záměrně utajeny. S ohledem na to, že tato skutečnost je nám ale jen naznačována a pravdu se nedozvídáme, jsem spíše než míře vypravěčovy důvěryhodnosti věnovala pozornost některým myšlenkám, se kterými jsem se dokázala ztotožnit.

Dostávám se tak k paradoxu kdy se toho na dvě stě stranách příliš neděje a přesto se má interpretace díla lišila nejen od té Fantysovy ve všech ohledech. Tématem, které bylo v knize jen nastíněno ale kterému jsem já věnovala největší pozornost byl vztah učitele k žákům a vliv osobnosti učitele na jejich vlastní názory, v knize konkrétně malířský styl.
Ještě před tím, než budu citovat mé oblíbené pasáže bych proto ráda uvedla, že Malíř mě donutil znovu se zamyslet nad věcmi pro mě již uzavřenými a udělal to ve vší nenápadnosti- ona melancholická nálada vyprávění k podobným úvahám přímo vybízí, a možná právě v této exkluzivní nabídce čtenáři najít si mezi mnoha hladinami vyprávění tu jemu nejbližší tkví podstata díla.


„Takovéhle drobné rysy nepřejímáme jen jako děti. Učitel nebo jiná vlivná osoba, jíž začátkem dospělosti podléháme, může zanechat stopu, a dokonce ještě dlouho poté, co jsme přehodnotili, možná odmítli většinu toho, co nás učil, jisté návyky zůstávají jako stín onoho vlivu po celý život. Uvědomuji si například, že některá moje gesta- třeba zvednutá ruka při výkladu, jistá modulace hlasu, když se snažím vyjádřit ironii nebo netrpělivost, dokonce i celé oblíbené fráze, které dnes lidé považují za mé vlastní- všechny tyto projevy jsem původně odpozoroval od svého učitele Mori-sana.“

A samozřejmě celou hvězdičku za moji oblíbenou postavu Ičiróa.

Ičiró zkormouceně zavrtěl hlavou. „Ženské nikdy nepochopí, proč my chlapi pijem,“ podotkl.

Teprve když jsme se usadili a začal film, pochopil jsem účel pláštěnky. Po deseti minutách zazněla hrozivá hudba a na plátně se objevila temná jeskyně obklopená vířící mlhou. „To je ale nuda,“ zašeptal Ičiró. „Povíte mi, až se začne dít něco zajímavějšího?“ A přetáhl si pláštěnku přes hlavu. Po chvíli se z jeskyně s řevem vynořil obrovský ještěr. Ičiró mi dlaní svíral paži a druhu rukou na sobě pevně přidržoval pláštěnku.
Schovával se tak celý film. Občas mě zatahal za loket a zamumlal pod igelitem: „Už je to zajímavější?“ Šeptem jsem mu pak musel popisovat, co se děje na plátně, až se v pláštěnce objevila skulinka. Při sebemenším náznaku, že se obluda znovu vynoří, se však znovu zatáhla a přidušený hlásek mi sdělil: „To je nuda. Nezapomeňte mi říct, až to bude zajímavější.“

5 27.12.2018

Mám nutkání zeptat se, co tohle vlastně bylo? Ten slavný Murakami to byl.

Jako první podotknu, že Cukuru může mít v kontextu japonské kultury pro tamní lidi mnohem hlubší význam a že můj pohled na tohle dílo je čistě západní a tedy nemůžu některé odkazy na stav japonské společnosti zcela docenit, budu tedy komentovat zejména kompozici textu.
Nicméně, v průběhu čtení jsem prošla následujícími fázemi: znuděním, zklamáním, znechucením a opětovným znuděním a ačkoliv jsem nakonec knihu přečetla běhěm nějakých šesti hodin v kuse, bylo to jen proto, že jsem se tak silně přemáhala, abych ji neodložila, že jsem neměla odvahu protahovat četbu do dalšího dne, aby mě snad přes noc odvaha neopustila.

Ráda bych mluvila o Murakamiho stylu, který je mi nesympatický. Rozčilovaly mě otřepané fráze a klišé, všechny bez nápadu a předvídatelné, stejně jako zbytečné dovětky typu „nebo si to alespoň myslel.“ Možná, že některé z těchto problémů jsou chybou překladu, nicméně mnohé věty mi připadaly neohrabané, stejně jako opakování expresivního „širokánský“ a nepochopitelné, v textu nepatřičně působící postpozice přídavných jmen. Stejně hovorově psaný jako dialogy postav byl i samotný děj, nahrazování slova „který“ výrazem „co“ a neustálé používání zájmen typu „tohleto“ kontrastovalo s jindy užitými odbornými termíny. Výsledkem byl text který mi důvěrně připomínal literární pokusy na gymnáziu, kdy studenti v dobré víře dávají dohromady jejich slovník s knižními výrazy a občas kromě četných závorek použijí přirovnání typu „zoubky jako perličky.“
Co se pak kompozice textu týče, Murakami se často opakoval, a to nejen tím, že například při každé příležitosti znovu upřesňoval, že album obsahovalo tři vinylové desky, ale také tak, že s odstupem shrnoval, co právě vyplynulo z rozhovorů postav. Knížce, kde se toho vcelku moc neděje, to na čtivosti zrovna nepřidává.

Co se děje týče, Cukuru Tazaki se po letech na popud své nové přítelkyně, které se zdá, že jim to v posteli neklape jak by mělo, rozhodne zjistit, proč ho před šestnácti lety vykopli z okruhu jeho přátel, kvůli čemuž se stále cítí ublížený. My se tak dozvídáme o jeho minulosti, o tom, jak ho tato událost poznamenala a o jeho nedůvěře k lidem jako takovým od té doby. Cukuru pak postupně navštíví všechny bývalé přátele, pozná, jak žijí dnes, a dozví se, co se tenkrát opravdu stalo.

-------------------------------spoiler---------------------------------
Sám tento nápad není špatný, Murakami se drží ověřeného mustru a čtenáře udržuje v lehkém napětí. Líbila se mi postava o dva roky mladšího Haida, intelektuála s abstraktím myšlením, který se stal Cukuruovi jediným přítelem v době vysokoškolských studií, vedl s ním dlouhé rozhovory a poslouchal vážnou hudbu, ač ho nakonec opustil. Právě v této části knihy ale autor přichází s detailním popsáním Cukuruových erotických snů, přičemž zrovna nešetří slovem „stříkat“. Krátce po tom se ukáže, že Cukuru pátrá po své minulosti v podstatě proto, že má problémy s erekcí, a od tohoto motivu autor už neupustí.
Murakami do děje dokonce zakomponovává fantastický příběh, který Cukuruovi vypravuje právě Haida, příběh o svém otci, který se setkal s klavírním virtuosem, který měl podivnou schopnost vidět „barvy“ lidí, již vyměnil za jistotu blízké smrti. Tento příběh není jediným, co se do konce knihy nevysvětlí.

Vždyť se ani nedozvídáme, jestli Cukuruovi, budovateli železničních stanic, dá jeho přítelkyně nakonec přednost před starším milencem, mělo tedy jeho putování nakonec nějaký smysl?

5 20.10.2018

Giordanovo vypravěčské umění dokáže i na omezeném prostoru této krátké novely čtenáře uchvátit. S melancholií, se kterou vypráví prostřednictvím otce o osudech jeho křehké rodiny, se zamýšlí nad otázkami manželského svazku a jeho předností před akademickými úspěchy, rodičovství a nevyhnutelností smrti.
Vypravěč, v novele nejmenovaný, je doktorandem na matematicko-fyzikální fakultě. Stejně jako autor vystudoval fyziku a snad právě proto mi jeho čistá forma projevu a metafory, které používal, byly tolik blízké. Na samém začátku knihy umírá paní A., která v rodině vypravěče pracovala dlouhá léta jako domácí, později, po narození syna Emanuela, jako chůva. Vypravěč se následně ve vzpomínkách vrací k seznámení s jeho ženou Norou a všemu, co se událo od té doby. Obzvláště autentický popis toho, jak se mladí fyzikové tajně vydávali na ostatní fakulty, kde hledali ,,dívky, které se neoblékají se stejnou umrtvující střídmostí a které se nevyznačují zanedbanou netečností vůči tělům obecně", zjevně vyplývající z vlastní zkušenosti, mě mile pobavil.
To hlavní, čemu se ovšem autor věnuje, je zachycení průběhu nemoci paní A., které je diagnostikována rakovina, její dopad na už tak poněkud labilní rodinné zázemí manželů, kteří se navzájem pomalu odcizují. Nora, která pracuje jako designérka, odmítá i přes vizi jistějšího zaměstnání pro jejího manžela opustit město, ve kterém žijí. Její muž překonává zklamání z vlastního syna, který je poněkud podprůměrný a rozhodně není matematickým géniem, kterého si vysnil. Tento problém Giordano představuje na ironické situaci, kdy se otec- se svým vzděláním z vyšší matematiky- snaží Emanuelovi bezúspěšně vysvětlit, že cokoliv násobené nulou je nula. Přitom se zdravotní stav paní A. zhoršuje a manželům dochází, že její přítomnost a svérázné názory byly tím, co jejich rodinu drželo pohromadě.
Autorův styl je střídmý a exaktní a schopnost popsat tento příběh s nevyhnutelným koncem s takovou elegancí nemohu hodnotit jinak než kladně.

5 11.07.2018

Moje druhé setkání s autorem a můj dojem ze souboru je celkově pozitivní. Prolínají se v něm prvky různých literárních směrů, dominuje především existencialismus, v němž si osobně celkem libuju. Jak je u Schlinka zvykem, opět otevírá hluboká témata (a s přehledem je zvládá), a, čeho si na autorovi nejvíce cením – nesoudí. Většinu povídek bych beze všeho hodnotila pěti hvězdičkami. A, narozdíl od jeho rozsáhlejších prací, Schlinkovy povídky nejsou historicky laděné, a to jsem trochu pokrytecky ocenila také.

4 30.04.2021

Má píseň je duhou s ní kráčej

První tři básně byly pro mne nesrozumitelné, vnímala jsem je spíše z hlediska estetického, přestože se mne některé části (Vyznání v Akrobatovi, druhý zpěv Kouzelníka, kde se Nezval opět vrací k rostlinám) dotkly zvláštním způsobem…
Edison a Signál času mne pak svojí hloubkou a propracovaností dostaly nejvíce. Oceňuji nesčetné figury které Nezval používá, refrén a jeho obměnu, zvukomalbu, množství metonymií, exaktní informace z Edisonova života. I prosté asociativní stavění motivů vedle sebe působilo tady patřičně.

„bylo to sanatorium
to krásné tajuplné město s kupolí
ohromná bibliotéka
jejíž romány se opakují vždy znova
těch kteří opustili marné úkoly pro jeden utkvělý polibek“

Plakala jsem.

4 07.02.2020

K četbě Čachtické paní jsem se dostala tak nějak náhodou, byla mi doporučena kniha se shodným názvem a vzhledem k vysokému hodnocení jsem jí věřila. V závěru pro mne ale představovala nečekaný problém. Jak stylisticky, tak gramaticky jsem ji shledávala nepříjemně primitivní. Zpočátku jsem pochybovala, zda-li není určena pro děti, pak se z ní stala červená knihovna a já jsem se nestačila divit.
Hlavním problémem pro mne byl jazyk, kterým byla napsaná. Pokud jednoduché vyjadřování autora mělo vést ke čtivosti- nevedlo. Slovní zásoba základní školy. Přirovnání, která jste slyšeli už stokrát postrádající kreativitu a některé fráze se dokonce opakují. Někdo neustále říká „hehe“. Druhou věcí je pak samotný děj, který jsem posuzovala s čím dál tím větší ironií. Některé pasáže mne vskutku pobavily. Kromě toho, že obávanou paní Alžbětu srovná nějaký zbojník, že si vůbec nikdo nevšimne během devíti měsíců toho, že je těhotná a že vždy v rozhodující chvíli typicky někdo přijde a situace se náhle vyřeší, vyzdvihuji následující:

Týpek se vrátí domů a vidí, že ta jeho se mezitím vdala za jiného.
„Nejsem a také jsem nebyla šťastná! Ale budu, protože ses vrátil. Miluji tě a i ty mne musíš milovat!“ a on jí na to řekne:
„Ne, nikdy nepožádám manželky bližního svého aniž čeho, cokoliv jeho jest. Pro mne jsi mrtva a i ty musíš zapomenout... Naše cesty se navždy rozcházejí...“

Jindy jede zbojník lesem a potká dívku, taktéž na koni (...Děvče se mu hrozně líbilo.) a řekne jí:
„Ticho, holčičko, nebo se strýček bude zlobit!“

Muž spatří u vody ležící ženu, rozesměje se a jde ji znásilnit. Ta se brání. On na to: „Od vás i údery přijímám s rozkoší, vyvolená mého srdce!“ Nutno podotknout, že ona ho od té doby vroucně miluje.

Shrnula bych, pokud vám výše zmíněné lahodí, kniha je pro vás– já jsem ze slušnosti dospěla asi do třetiny a nedočetla jsem.

Strašidlo cantervillské má spád, který některým klasikám chybí. Námět by bez potíží vystačil na prózu třikrát delší, ale Wilde to dělá dobře.
Žádné zbytečně zdlouhavé popisné pasáže, určitě jedna z nejlépe čtivých klasik 19. století. Knížka milá, vtipná a kompaktní. Postava sira Simona je miloučká, s dobře vychovaným a svědomitým strašidlem není ani přesto, kolik úmrtí zapříčinilo, těžké soucítit.
Simonovy romantické představy jsou v kontrastu se způsoby soudobé americké rodiny, která je vykreslená jako materialistická a netolerantní. I dnes mi tato situace připadá vskutku aktuální- jako by přístup rodiny k siru Simonovi byl přesným ztvárněním toho, jak dnešní společnost přistupuje k tradicím a zvyklostem, které v běžném životě ustupují do pozadí.
Bylo to krásné čtení, s dobrým koncem, a pro ty, kdo umí číst mezi řádky, i s určitou hloubkou.

4 01.08.2018

Padesát stran plus minus, více jsem nezvládla. Nyní je mi jasné, proč jsem knihu nalezla v antikvariátu po boku Pujmanové a podobného odpadu.

Můj vztah k Lolitě je takový že nebudu nikdy schopná pojmout jej v rámci jednoho komentáře. Nejspíš proto jsem se k jejímu slovnímu hodnocení nikdy nedostala, přestože jsem ji četla už několikrát. Lolita má všechno, co já od knihy očekávám a ještě víc; pokaždé, když ji čtu, začnu o ní znovu mluvit a znovu ji vychvaluju.
Lolita je dílo mnohovrstevné a já jsem četla mnoho jejích interpretací, nicméně co mě vždycky naprosto dostává je Nabokovovův styl. Já bych jen naznačila jakým způsobem Nabokov píše, způsobem který pro mě žádný jiný autor nepřekonal.

Co se kompozice týče, autor používá zvolací věty (Ach, nechte mě v mém rozkvétajícím parku, v mé mechové zahradě!) řečnické otázky (Kdo může říct, jaká zklamání působíme psům, když si s nimi přestaneme hrát?) a střídá dlouhá souvětí s pasážemi, ve kterých staví motivy volně vedle sebe ve formě výčtu, což podle něj nejlépe převádí náhlý vjem do psané podoby (Byl by tam ohnivý opál, rozpouštějící se v tůni s kruhovými vlnkami, poslední záškub srdce, poslední tah štětce, palčivá růžová, bodlavý nach, povzdech, ucukávající dívenka).

Vybraně volí jazykové prostředky. Používá figury běžně se vyskytující v poezii, jako polysyndeton (mezi věčnou alchymií asfaltu a gumy a kovu a kamene), onomatopoie (klokot a klopot klozetu), anaforu (Bylo by tam jezero. Byl by tam strom planoucí květy. Byly by tam přírodní studie (...) Byl by tam sultán (...) Byly by tam ty zářivé kuličky gonadálního žáru (...) Byly by tam všelijaké táborové činnosti (...)). Stejně tak z tropů mimo jiné užívá krásná epiteta ornans (vodopád slunečních paprsků; horké, duhové, težké slzy) i rare (zelenočervenomodrý seriál; vánek z kraje divů).

Lolita je naprosto protkaná intertextualitami a odkazy na jiná literární díla (s heterosexuálním králem duchů v zádech jsem se k ní rozjel).

Nabokov naznačuje a dělá to rafinovaně. Napíše „popsat, jak jsme si tam jednoho tropického úterního odpoledne zaplavali naposled“ v kontextu plánované vraždy – ke které nikdy nedojde, ale on ve čtenáři toto falešné očekávání vyvolá a o to větší je pak jeho překvapení z nadcházejících událostí.

A nakonec, obrací se přímo ke čtenářům příběhu, porotě, a to čím dál ironičtěji (Čtenáři – vypadl jsem; Frigidní ctihodné porotkyně! Okřídlení pánové!).


Lolitu by si měl přečíst především ten, kdo dokáže výše uvedené ocenit. Je zřejmé, že ten, kdo po knize sáhne v očekávání afrodiziakálních scén by udělal lépe, kdyby se obrátil na pornhub.

3 23.04.2020

Něco tak neskutečně krásného, z básnických sbírek jež jsem četla tato rozhodně nejvýrazněji mi utkvěla v paměti. Líbí se mi vnitřní kompozice básní, kdy první verše navozují atmosféru a tímto mi připomínají básně japonské. Stejně tak volba slov, jde o jazyk srozumitelný a přesto působivý.
Biebl tady nabízí všechno co já od poezie očekávám – mistrné navození atmosféry a útok na emoce, srozumitelnost a zároveň prostor k vlastní imaginaci, vyváženost epické linie a nezbytné lyričnosti, neočekávané asociace které čtenáře nenudí. Nyní musím si to vše jít přečíst ještě jednou.
Ochutnávka:

Návštěva (z části první, Začarovaná studánka)

Letí a letí brašna na zádech jí nestačí
do nedávna byla školačkou posud po chodbách ráda utíká
Já čekám dole se srdcem vzhůru k pavlači
ona odmyká

Má zdravé zuby jako klavír s kterého právě stírá prach
Jdu blíž
a cítím vanout z kláves Odol
a pastu Thymolín
Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách
a rukama hájí ňadra
i svůj klín

Holubi k ránu vrkají pod jejími krovy
bohudík
bydlí u staré nahluchlé vdovy

Za okny chodí kominík

3 15.03.2020

Tedy, tedy. Před čtením jsem shlédla adaptaci místního divadla, mimochodem toho času velmi podařenou, takže podotýkám, že jsem byla připravena – jenže. Tento příběh lásky byl pro mne naprosto nepochopitelný.
Možná jsem jej měla brát více s nadsázkou, nicméně nerozuměla jsem pohnutkám hlavních protagonistů a některé pasáže jsem skutečně četla se zdviženým obočím. Mělo snad jít o parodii? Až tak ironicky na mne některé části působily. Znovu jsem si kladla otázku, jestli je Manon nemocná nebo jestli tomu, co říká, skutečně věří.
Ne, že by hra nebyla napsaná dobře, to opravdu ne. Musím ocenit kompozici veršů, opakování motivů ze začátku hry v jejím závěru což vytváří přirozený rámec díla a některé detaily, které jako by odkazovaly na Nezvalovo poetické období. Troufám si tvrdit, že Nezval zpracoval téma precizně, problém bych viděla už v původním námětu. S Manon je nemožné se ztotožnit, des Grieux je až příliš pošetilý. O služce, jejíž charakter je vrcholem typizace jakéhosi narcismu smíšeného se stupiditou nemluvě.
Četla jsem analýzu postavy Manon, ve zkratce tvrdící, že Manon rytíře upřímně miluje, jen chápe lásku jinak než on, a je proto jeho obviněními z nevěry zaskočena; že Manon je vlastně praktická žena, když se snaží myslet i na finanční stránku jejich vztahu; že Manon je sama, protože na rozdíl od rytíře nemá ani jednoho přítele. Tak jsem to ovšem já necítila, pro mě byla Manon naprosto nesympatická. Tento pocit ve mně nejvíce prohloubilo, když řekla Tibergovi, mimochodem oznamujímu, že se s ní její snoubenec rozchází: „Pane, hřeším jak vy dýcháte. Pozor, mohla bych vás ještě svést.“ Doufám, že to myslela sarkasticky.

3 06.01.2020

„To skrovné místečko na jednom z těch nelogických a směšně zakrnělých náměstíček, do nichž se slunce vedere jen v pravé poledne, a navíc v dohledu z okna mého pokojíku ve Via Vignano 23 jevilo se mi zpočátku zcela ideální: teprve v příštích dnech jsem měl zaznamenat jisté rušivé ookolnosti, které mé nadšení povážlivě zchladily: z důvodů mně ne zcela jasných preferovaly slepice z nejbližších dvorků právě kapotu mého oře a denně ji nechutně stigmatizovaly, a navíc byla skla v oknech v permanentním ohrožení poletující mičudou těch smeček rozjívených grázlíků, kteří tu řádili s jižním temperamentem“, citovala jsem vášnivě, když se mě někdo zeptal, co to čtu.
Málokterá knížka ve mně dokáže vzbudit emoce a žádná to nedokázala tak intenzivně jako tato. Aktuálně je na vrcholu mého osobního žebříčku. Četla jsem ji s očekáváním, Otčenášek je můj oblíbený autor- a toto očekávání překonala. Po jejím přečtení mě zcela zaplavila potřeba ji propagovat, popularizovat, sdílet- ale zároveň mne nenapadal nikdo z mého okolí, komu by se Pokušení Katarina mohlo líbit. Je to knížka osobitá a mně při čtení připadala skutečnější než cokoli, co jsem kdy četla.
Režisér Jiří nezvládá svůj život v Praze a rozhodne se spontánně odjet na Istrii, kde nejen prožívá románek s Němkou Inge ale především vzpomíná na své dětství, začátky u filmu a na jeho seznámení se ženou, všechno v kontextu doby. V závěru románu tak máme celistvý obraz jeho života a všeho co vedlo k tomu, že se rozhodl od něj alespoň na chvíli utéci. Netroufala bych si prozradit více z děje kterémukoli potenciálnímu čtenáři, myslím, že spoilery by v tomto případě byly obzvláště na škodu.
Otčenášek pro mě byl a bude pan spisovatel a na románu jde vidět, že s věkem se jeho styl vytříbil k tomu, co já považuju za dokonalost, román mne nedostal jen strhujícím dějem, ale také stylisticky. Kromě toho, jak je pro jeho dílo typické, i v tomto románu předkládá čtenáři myšlenky, často kontroverzní, nad kterými jsem se při čtení zastavila. Shrnutím, Pokušení Katarina pro mne bylo obohacující ve všech ohledech.

3 12.10.2019

Bílou nemoc já osobně považuji za nejlepší Čapkovo drama, nadčasové, hluboké, brilantní.

3 11.06.2019

Jaký druh květin je vhodný k potratu?


Tělo anebo také těleso. V italštině, stejně jako například v latině, je slovo označující oba pojmy totožné. Fyzikální těleso je v podstatě dané svojí hmotností, rozměry a dalšími měřitelnými veličinami. Jde o určitý druh idealizace- sebepřesnější výsledky měření nenahradí dojem, který získáme z tělesa bezprostředním kontaktem. Nevíme nic o jeho barvě, vůni, původu. Stejně tak jsou počty válečných úmrtí pro nás jen statistiky, prázdná čísla, jako by na konkrétních vlastnostech obětí v důsledku nezáleželo.
Giordano ve svém druhém románu dělá pravý opak. Popisuje barvitě charaktery jednotlivých vojáků roty Charlie, jejich emoce, myšlenkové pochody. Jejich obavy, frustraci z nejistoty, zoufalé lásky a osamění uprostřed pouště v Gulistánu. Vykresluje osobnosti každého z nich v extrémních podmínkách a zároveň poukazuje na to, že přes to všechno je každý z vojáků otrokem základních biologických potřeb- žádný z nich neodmítne porci nelegálního hovězího, neváhá léčkou vyměnit své bezpečí za bezpečí svých kamarádů, neostýchá se zaplatit deset euro za dezolátně krátce trvající ukojení sexuálních potřeb.

Román nemá hlavního hrdinu ani vypravěče, každá z postav dostává svůj vlastní prostor, což mu umožňuje udržet odstup a popsat tak rotu komplexně jako celek. Giordano mění také styl vypravování- a dělá to naprosto precizně. Různými technikami dosahuje toho, že jeho dílo není povrchní, má hloubku a skutečně jej lze považovat za jakési těleso, složené z osudů jednotlivých postav.

Tělo jako by bylo esencí silných autorových prvků- je o něco přímější, surovější, ale stále si zachovává jeho osobitost. Na rozdíl od svého debutu se Giordano tentokrát nebojí vulgárností, hovorové mluvy, nelichotivých detailních popisů- a to všechno přidává dílu na autentičnosti.


Zrnka písku, která zešílela ve větru ženoucím se plnou rychlostí, nabila elektřinou každou překážku, co jim stála v cestě: celá základna jako by se vznášela na sloupech nízkého napětí. Hysterie molekul pronikla až do myslí vojáků, kteří se jeví hovornější než obvykle.

Přežili jsme předávkování trápením a mohli bychom vydržet i další, ale nemůžeme uniknout odhalení, že celé to nesmírné utrpení postrádá veškerý smysl.

„To si taky zapamatujte. Všechno je třeba si pamatovat. Když na něco zapomenete, tak vás to zabije. Když vybouchne IED a zařve tam váš kamarád, protože pyrotechnik ho neviděl, a vy jste na něj strašně nasraný a máte chuť mu pořádně nakopat prdel, nedělejte to, protože by o dvacet metrů dál mohl být další IED a pyrotechnik s nakopanou prdelí není tak výkonný a vy určitě nemíníte vyletět do povětří taky.“

Přitažliviost, kterou poručík k Irene cítil, byla chladného typu, ale občas znenadání měnila znamínko a vyletěla do výšky jako plameny postříkané benzinem.

Zedníci zničehonic přeruší práci, odhodí nářadí na zem a do jediného trojúhelníku stínu rozloží rohože, které se válely opodál. Pokleknou.
„Co to doprdele dělaj?“
„Co bys řek?“
„To se musej modlit právě teď?“

„Tví rodiče maj i normální děti?“
„Pane, ano, pane!“
„To asi litujou, že tě přivedli na svět! Jseš tak škaredej, že vypadáš jako majstrštyk moderního umění! Jak se jmenuješ, špekoune?“
„Pane, Vincenzo Mitrano, pane!“
„To zní jako vznešený jméno, ty jsi královskýho rodu?“
„Pane, ne, pane!“
„A péra kouříš?“

Tělo se markantně vymyká všemu, co jsem kdy četla, a zapůsobilo na mě zcela výjimečným způsobem. S jistotou vím, že mnoha lidem bych tuto knihu nedoporučila. Obávám se, že nepatří do četby, kterou každý dokáže ocenit- koneckonců už z volby tématu je jasné, že Giordano neměl v úmyslu komerční úspěch. Tělo ovšem pozvedlo jeho tvorbu na úplně novou úroveň- a já jsem tímto vývojem nadšená.

3 27.10.2018

Málo odborné pro toho, kdo se o téma zajímá, neboť se nedozví nic nového- zároveň nenapsané dost populárně, aby knížka zaujala toho, kdo k tématu žádný vztah nemá. Z obou kategorií jsem četla lepší knihy.

2 04.09.2019

Někdy na jaře jsem byla na autorském čtení a přiznávám, že moje dojmy tenkrát byly spíše rozpačité- p. Horáková mi byla velmi sympatická svým výstupem, ale úplně si mne nezískala. Knížce jsem dala šanci až po tom, co jsem na ni narazila v knihovně. Podobné dojmy mám i po dočtení.

Srovnám-li recenze z obálky s mým vlastním čtenářským zážitkem, jednoznačně musím tvrdit, že knížka je přeceněná. Označila bych ji za sice zvláštní, ale spíše průměrnou.
Co je především vyzdvihováno, je autorčin styl- v průběhu ne příliš akčního děje na vás sype fakta napříč všemi obory, a vy se tak máte cítit intelektuálně obohaceni s každou kapitolou. Horáková také používá při popisu odborné termíny ze všech okruhů, čímž se vymyká ze všeho, co jste poslední dobou četli. Nicméně, na mě to působilo vyloženě nuceně. Byly-li výrazy používány v souvislosti s každodenními věcmi (rozumějte „dotkla jsem se její ondulace“ nebo to, že někdo někoho „dovedl k rekognoskaci“), měla jsem pocit, že autorka seděla u slovníku synonym a hledala výrazy, kterými by skutečnosti v daném kontextu popsala co nejnesrozumitelněji. V některých situacích to bylo vhodné, v některých to na mě působilo uměle a nesympaticky. I přesto se mi knížka četla snadno.
Co jsem ocenila, byly odkazy na historii Prahy a samotné zasazení děje do hlavního města. Románu to jednoznačně prospělo a věřím, že Pražanům známé prostředí posunulo knihu v žebříčku směrem vzhůru.
K hlavní hrdince Adě jsem po většinu hnihy měla neutrální postoj- někdy si mě svými úvahami získala, jindy jsem zdvihala obočí nad jejími názory (například posuzování lidí podle jmen). Především to byl důvod, proč mě děj nikterak hlouběji nezasáhl- u románu který stojí na osudech hlavní hrdinky- a autorka žádnou z vedlejších postav nerozpracuje natolik, aby se ony mohly stát vašimi oblíbenci- je to celkem průšvih. Přes to všechno jsem román hodnotila velmi pozitivně.

Co mě ovšem téměř přinutilo snížit hodnocení až na tři hvězdičky bylo rozřešení hlavní dějové linky, a sice zmizení syna Adiny kolegyně. Hlavně v kontextu toho, jak je celý román laděný rádoby vědecky pro mě bylo vysvětlení s pomocí nadpřirozena tvrdou ránou, a já jsem nebyla schopná se s takovým závěrem smířit.
Závěrem, k autorce se možná jednoho dne vrátím, ale s Teorií podivnosti už to na další setkání nevidím.


„Bolestné procitání všedních dnů je důkazem, že ve skutečnosti nemám pro co žít.“

„'Všechno, co se ti teď děje, je jen prolog zázraků, které budou odhaleny až časem‘, utěšovala mě tenkrát Valerie. Zatím pořád čekám.“

„Může člověk k moudrosti dojít jen skrz bolest a ztráty?“

„Ve skutečnosti je v našem životě jen pár lidí, kteří hrají nějakou podstatnou roli. Všichni ostatní, které míjíme na ulici, s nimiž čekáme na poště nebo kolem nás projíždějí v autě, jsou jen stafáž, statisti, jako ve filmu.“

2 04.09.2019