vas
komentáře u knih
Amazonka
Robin Furneaux
Dobrá kniha tajemného britského aristokrata (psal pod pseudonymem), který až příliš brzy opustil toto slzavé údolí. Velkého dobrodružství na řece Amazonce nikdy nelitoval a napsal o veletoku jednu z mála realistických knih, přičemž se pečlivě vyhýbal obecně rozšířeným fantasmagoriím. Vřele doporučuji!
Obraz vlasti – Příběh Národního muzea
Karel Sklenář
Výborná kniha o tom našem muzeu a velijakých zákulisních taškařicích. Doba se mění, ale lidé zůstávají stejným hajzlíky, ale naštěstí i velikány. Dnes, když se pomalu utahují ideologické šrouby (porovnej s devadesátkami) a člověk nemůže beztrestně psát ani říkat, co si opravdu myslí, nelze nevzpomenout dobrých policejních ředitelů z páně Sklenářovy knihy, kteří dělali ve jménu monarchie totéž. Pana Sklenáře jsem hltal už v dětství a nad stránkami jeho knih jsem se chtěl stát archeologem nebo alespoň antropologem. No, slevil jsem hodně a doklepu to asi v povolání, které si vybralo mě a nikoliv naopak. Když si tak sentimentálně listuji v knize Obraz vlasti, napadá mne, že malost a udavačství vládne nad tou naší kotlinou od nepaměti a je jedno, za jak ušlechtilou ideou se skrývá.
Amazonie
James Rollins (p)
Jó, Rollinsova Amazonie, to byla jízda. Padouchova indiánská milenka, která si vyrábí tsansy z uříznutých hlav, třicetimetroví století kajmani a dál už raději nepíšu, páč bych prozradil pointu. Je vidět, že Rollins viděl v kině Canibal holocaust, Manaus i Herzogova Fitzccaralda. Některá témata z těchto filmů jsou tam dost silně patrná, ale v Amazonii je možné úplně všechno. Ryby tam létají, cvrčí a bubnují nebo vás můžou přizabít elektrickou ránou. Velká piraiba vás může spolknout, piraně ohlodat a cabocly svést z cestí. Do toho pochodující ecitoni s obřími kusadly, funící růžoví delfínovci a prudící šestimetroví a tunu vážící jacare acu. Rollins si vůbec nemusel vymýšlet, stačilo prostě popsat realitu a nikdo by tomu stejně neuvěřil.
Osamělí mořeplavci
Jean Merrien
Romantika až za obzor a na půdu. Kdo by nechtěl napnout plachty a zmizet v azuru? Jasných pět jasných hvězd.
Bede Atlas — Sladkovodní akvarijní ryby
Jürgen Schmidt
Dobrá bichle pro akvaristy. Blbý a neodborný český překlad, chyby v určování trnovců z čeledi Doradidae a neurčení obecně známých amazonských nahohřbetých, jakož i zbytečně se opakující snímky, jsou ale jenom drobným škrábnutím na tváři či lépe řečeno obálce velkolepého fotografického díla. Němčouři jsou zkrátka zase o krůček napřed.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Tak jsem se konečně doheveroval k téhle knížce. A tak jo, dobrý. Tenhle šoumen je dobře vypsanej a zřejmě fakt úspěšnej. Ať mu to tak píše dál, páč se mi líbí, že ho to baví i živí. Poslední dobou mám vůbec nějak rád, když do sebe věci v životě i umění (ať už se tím míní cokoliv) zapadají a nikdo přitom hlavně netrpí.
Světem zvířat díl I.: Savci
Zdeněk Veselovský
Vedle Od agamy po žraloka moje totální srdcovka a jakýsi sladký příslib budoucna.
Od agamy po žraloka. Velký ilustrovaný slovník zvířat
kolektiv autorů
Absolutní souhlas s předcházejícím recenzentem. Dostal jsem Od agamu jako robě na Váááánoce a vedle indických autíček a sádrového klokana byla nejlepším dárkem, jaký jsem kdy dostal. Dodnes vím (interní info pro ijcro), že stála neuvěřitelných 130 korun československých! Dnes už ji nemám, ale podařilo se mi sehnat její slovenskou aberaci za 90 korun českých v olomouckém antikvariátu.
P. S. Ty ilustrace jsou pro mě zcela ikonické a tak, když potkám v přírodě nějaké zvíře, připadá mi divné, protože v Od agamě to bylo přece nakreslené jinak. Třeba, když jsem se plavil v kajaku a proti mně si to řinul kajman. Sakra, takhle přece kajmani nevypadají a v Od agamě byli Melanosochuši nigeři mnohem menší...
Otčina
Robert Harris
S Otčinou mám spojený psychadelický a zašmodrchaný zážitek. Film se totiž natáčel v Praze, takže na místě samém vlály prápory s haknkrajcem a chodili statisté ve štramáckých náckovských uniformách. A pak jsem na scéně objevil já, člověk vracející se po měsící pobytu v Ázerbájdžánu, kde jsem se připletl - také jako poněkud vytřeštěný statista - ke konfliktu mezi Ázerem a Arménií. No a teď, když jsem vylezl, ještě vyklepaný jako rezeň z práglovského letiště, co to nevidím - náckové jsou opět v Praze. Bylo to nejbizarnějších pět vteřin mého života, než jsem si uvědomil, že je to jenom kašírovaná iluze a já nepojedu via Osvětím, jako můj udatný legionářský prastrýc. Imbecilní měsíc, kdy jsem byl považován za ztraceného a naše ambasáda mě - na popud mých novin - hledala, tak nemohl mít podivnějšího vyvrcholení. Do válkou sužovaného Ázeru jsem se dostal v podstatě omylem, když jsem na letišti v Šeremetjevo v Moskvě chlastal s Ukrajincem Igorem, který v Baku už léta bydlel. Jako novinář již neexistujícího ostravského Moravskoslezského Dne (Zdravím Slávku Navrátile) jsem měl však jiný úkol a to doletět do Akťjubinsku za kazašskými Čechy. Leč přes zakoupenou letenku se zkrátka neletělo - prý není dost kerosínu. A tak mě hodný Igor pozval k sobě do Ázeru, že prý je tam hezky. Změnil jsem tedy letenku (Ach, mladosti!) a letěl do Baku. Igor mi ovšem neřekl, že tam tak trochu mají válku. Mezitím mě moje redakce začala hledat po širé Rusi a přilehlých guberniích, páč v Kazachstánu se mě nějak nedočkali a mobily debily tehdy nebyly. Díky Igorovým mafiánským kontaktům jsem pronikl až do prezidentského paláce v Baku a udělal - jako vykoupení za Kazachy - rozhovor s ministrem zahraničí Vafou Mirzaga ogly Goluzadem. Ten mi v dobrém rozmaru nabídl pobyt ve vládní vile na březích Kaspiku, ale já investigativec s plastovým aparátkem chtěl vidět opravdovou válku a tož jsem odjel autobusem (sic!) s vojáky na frontu a viděl a slyšel dunění děl a také pohyb tisíců uprchlíků. Radostně jsem se pak vracel do mírumilovné české kotlinky. No a pak ti náckové v Praze a to je tak asi všechno.
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Perfektní starosvětské čtení, uměřeně dávkované, přesně tak, jak to mám rád. A taky je tam ta láska a není tam tak šroubovaná věta, kde se používají slova jako mám a tam a tak.
O chůzi v ledu
Werner Herzog (p)
Čirá krása, Herzog je jako vždy skvělý vypravěč a strůjce bílého a zeleného fantastična. Pokud se vám s Herzogem dobře chodilo v ledu, pak se určitě podívejte na jeho luxusní dokument Burden of dreams. Chorvatský Žid, točící v Peru a Brazílii za německé peníze film o irském snílkovi je totiž totální nářez! Stejně jako filmová hudba od Vivaldiho (Dixit Dominus) a podpůrný doplněk Popul Vuh, která provází jeho nejúžasnější film Fitzcarraldo.
Hliněný bůh
Anatolij Petrovič Dněprov (p)
Tuto nadčasovou sci-fi miluji od dětství. Dal mi ji můj milovaný dědeček Jára, který pracoval v papírně. Hliněný bůh tam byl určený k likvidaci a rozemletí na totální... (Přemýšlím, ale fakt mě lepší sousloví než totální sračky nenapadá.)
Příšerně pomalí, ale nezadržitelní Dněprovovi hlinění vojáci (vyrobení z živáčků) nebo dnešní samořídící drony, co je děsivější?
Tančící skály
Marek Vácha
Pro mě zcela nepochopitelná snaha Marka Váchy skloubit neskloubitelné se zcela vykloubila z kloubů. Zakloubovanou knihu jsem dostal jako nevyžádaný materiál a jako s takovým jsem s ním (po přečtení) i naložil. R.I.P. všem vykloubeným tančícím skálám a šáteček všem evolučním teologům. Nechápu a pochopit nechci. Hvězdu dávám jenom za vypravěčovu obratnost. Buď platí makroevoluce nebo víra ve Stvořitele. A tuhle geniální větu musel říct evolucionista. Sakra!
Ukradená známka
Bram Klein
Ta knížka je podle mého názoru prostě špatná. Bram Klein se domnívá, že je v Kandaháru, těsně po dobytí Talibanem. Prochází se ale jenom po Praze a jiných českých destinacích, týrán hrůzou z toho, že bude zkorumpovanou českou policií chycen, mučen a popraven.
Veden zcela pochopitelnou touhou očistit jméno otce navíc příliš neřeší fakta. Tomu ale rozumím, každý si hájí svoji pravdu. Zoubkovaný svět je úžasný a myslím, že mu kniha zůstala mnoho dlužna.
Tušení souvislosti
Ludvík Souček
Perfektní kniha praotce české záhadologie. Myslím, že se mu z jeho nástupců nikdo v erudici a lehkosti psaní ani nepřiblížil.
Merde po evropsku
Stephen Clarke
Docela sranda, ale vůbec nechápu, o čem to je. Zakoupil jsem ve výprodeji za 29 korun a investice nelituji. O čem to ale sakra je?!
180 000 kilometrů dobrodružství
Antonio Halik (p)
Nejlepší cestopis z Jižní Ameriky, jaký jsem kdy četl. Nejvíce mě fascinovala bitva dvou indiánských kmenů, která dostala Tonyho do opravdové časové smyčky. Není co dodat, snad jen si tu útlou knihu znovu přečíst!
Ryby zpívají v Ukajali
Arkady Adam Fiedler
Fiedler? Fiedler!!! Vedle mého milovaného Antonio Halika jde asi o historicky nejpopulárnějšího polského cestovatele vůbec. Jeho knihy (mám je doma skoro všechny) trhaly svého času v komunistickém bloku vydavatelské rekordy a není vůbec divu. Dodnes jsou totiž mimořádně čtivé. Vůbec přitom nevadí, že tam Fiedler zamotává dnes již neaktuální polské reálie, které byly nesrozumitelné (jiným než polským) čtenářům i v době, kdy svá díla psal. A ty ryby v Rio Ukajali opravdu zpívají. V Amazonii jiné ryby dokonce i létají, vrčí nebo dávají elektrické rány.
Místo nahoře
John Braine
(SPOILER) S upřímností, která nikoho nezajímá (a proč taky), musím napsat, že se mi nahoru jako mladému Lamptonovi vyšplhat nikdy nepodařilo. Je to tak trochu škoda, těch příležitostí nebylo mnoho, ale byly. To Joe Lampton byl onačejší sekáč, který nezmeškal vůbec nic, což byla expost a paradoxně taky škoda. Celý život pracoval jenom na tom, aby se dostal co nejdál a měl se co nejlépe. Osud je však pěkná mrcha a Joe vlastně dopadl dost špatně, alespoň ve všem nemateriálním. Knihu vřele doporučuji k četbě zejména všem těm rozhněvaným mladým mužům, k nimž jsem ostatně také kdysi patřil, aby si ty svoje "prioritky" seřadili dřív než bude pozdě. "Ach, chudáčku Joe," jak říkala, pokud si tedy dobře pamatuji, dvojnásobně nešťastná Alice. Žena, osud. A co z toho všeho plyne? Vlastně vůbec nic, jenom si báječně počtete.
Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
Kosińsky má především obrovský problém sám se sebou a o tom to celé v podstatě je. Rámec druhé světové války je notně ošoupaná a obnošená vesta. Příběh by byl velmi silný, ale detaily svědčí o nějaké autorově poruše. Kniha je v tomto kontextu nadbytečná, stejně jako neméně děsivý Marhoulův film. Zdá se, že i tady se vynořují vytěsnění démoni a všechno svědčí spíše o nějakém nevyřešeném traumatu z dospívání, s nímž se je potřeba vyrovnat. Jakož se zřejmě i stalo. Dobrá psychoterapie, ale co chudáci čtenáři a diváci?! Musím se přiznat, že příznivým kritikám na toto dílko příliš nerozumím. Asi jiná galaxie...