vandalka komentáře u knih

Trochu jiná Kniha proměn. Wang Čchang-čch', jediný syn vesnické rodiny Wangů, skládá příjímačky na vysokou školu. Úspěšně, leč bezúspěšně. Na tuto křivdu (jejíž kořeny se jakoby mimochodem dozvídáme až úplně na konci románu a je to jako rána mezi oči) se nabaluje celá řada událostí, které proměňují osudy i povahu všech jeho blízkých. Sledujeme, jakými šílenými způsoby se v nefunkčním systému pokoušejí vydobýt si spravedlnost a životní naději nejen příslušníci rodu Wangů, ale i jejich známí či sousedé. V Číně se za všechno platí, kdo nemá dostatečný kapitál, je odsouzen k nekonečnému marnému pachtění a nebo skončí u prostředků nelegálních, ale zato výnosnějších. A nebezpečných. Čchang-čch' se snaží neklesnout, udržet se nad vodou, splnit synovskou povinnost, vyhovět ženě, zajistit syna, ale toto úsilí ho postupně proměňuje. S čím vším se je člověk ochoten smířit? Co všechno je ochoten obětovat? Z jeho vnitřního monologu ke konci knihy, když se snaží učinit nesmírně těžké rozhodnutí, mě úplně mrazilo. Ve malém prostoru svého života dospívá v zásadě k přesvědčení, že svoboda je otroctví a válka je mír. Ale i to je málo, musí zajít ještě dál. Tragédie jednoho z miliardy, tragédie miliónů bez šance na úspěch. Tento krutý, pozvolný příběh, mě nutil číst téměř bez dechu, a stejně mi na konci dokázal ještě vyrazit dech. Musím říct, že dvojsmyslný český překlad názvu románu je geniálně výstižný.

5 07.09.2020

Na Šikmý kostel jsem se těšila i se ho trochu bála, protože přinejmenším v mém okolí jej provázelo až nečekané nadšení a já měla strach z rozčarování. Zcela zbytečně. Kromě barvitě vylíčených, živých postav, jejichž zklamané naděje i radosti jsem mohla prožívat s nimi a poutavého příběhu, mi na knize asi nejvíc vyhovovalo, co všechno jsem se z ní dozvěděla. Dějiny pohraničí, v němž se prolínaly a do značné míry dodnes prolínají elementy řady různých národností, pro mě byly vlastně jedna velká neznámá. Do toho počátky hornictví, lázeňství v kraji, zachycení tehdejšího způsobu života a práce (Jak jsem je obdivovala a umiňovala si, že bych se měla inspirovat jejich šetrností a schopností využít každý předmět nejen celoživotně, ale po řadu generací!), cesty do Wieliczky (kterou jsem shodou okolností kdysi navštívila) a nakonec samozřejmě válka a nečekané informace o následné válce občanské, o níž jsem neměla ani potuchy. Dělo se toho skutečně hodně, v polovině knihy jsem se radovala, že mám ještě takový kus před sebou a budu dál sledovat vývoj postav a celé oblasti, prostě pro mě to bylo neuvěřitelně poutavé. O to větší štěstí jsem pocítila, když jsem se na stránkách autorky později dozvěděla, že se jedná o první díl zamýšlené trilogie, že není všemu konec, a že budu toho „celého krásného dvacátého století“ svědkem s nimi. Naprosto neuvěřitelné je, že se jedná o debut, protože autorka má ruku očividně vypsanou a nepředkládá žádné začátečnické dílo. Děkuji a těším se na pokračování.

31 11.07.2020

Už jsem se z toho šoku prvního dílu trochu vzpamatovala. Arab poprvé mě nesmírně iritoval: kresba (opravdu, opravdu se mi nelíbí ten karikaturistický přístup), postavy (ten otec, ten otec!), extrémnost náhledu na Sýrii (všechno špatně, všichni zpátečníci, sadisti, rasisti, antisemiti, misogyni, atp.), ale navzdory všem svým steskům jsem četla dál. Ta kniha je skutečně zajímavá, ale po prvním dílu jsem byla několik hodin úplně rozhozená. Brouzdala jsem po netu a hledala víc informací, kroutila nevěřícně hlavou a snažila se v paměti vyhrabat všechny ty případy, kdy mi lidé vyprávěli o milých a vstřícných Syřanech. Příběh Rijádova dětství jako by skutečně nahrával slušným Čechům jedna radost. S tímhle aspektem se pořád nedokážu smířit. A ne, nemám dojem že by autor měl rád svého otce ani Sýrii - a pokud věci vnímal tak, jak je zachycuje, vůbec se mu nedivím.

Nicméně, jak jsem psala, nejhorší šok už pominul a nalézám víc zajímavého než strašného, sem tam se mihne i nějaká postava, kterou člověk nemá chuť praštit cihlou a rychle utéct a kresba už mě irituje méně. Chci víc :) Objednala jsem si u Baobabu na G plus G trojku. Abych je podpořila. Kupte si knihu!

4 12.04.2020

Fascinující, poetický, dramatický – autobiografický román Taj-ťün Hejzlarové, v němž vzpomíná na své dětství za sino-japonské války, někdy od jejích pěti let (v době nankingského masakru) do její rané puberty koncem druhé světové války. Hned z kraje románu může čtenáře zaskočit jazyk, kterým je kniha psána – někdy je to čeština jako z první republiky, ale postupně jsem usoudila, že to i dává smysl – že je Čína Taj-ťunina dětství zachycena jazykovými prostředky dětství Josefova. Rozhodně to pomáhá si uvědomit, že se to celé odehrává před nějakými osmdesáti lety, ve zcela jiné Číně, než jakou známe dnes. Taj-ťunina maminka pobíhá na podvázaných chodidlech, otec žije se svou konkubínou, tchyně zlořečí snaše za osm dcer (z nichž čtyři žijí a provázejí nás celým příběhem) a žádného mužského potomka, a po řece připlouvá stále více mrtvých těl. Řeka se vine celým vyprávěním jako Ariadnina nit, po řece se prchá před japonským nebezpečím, řeka vede úžasnou krajinou a dovede nás do míst jako z pohádky, nad řekou létají japonské bombardéry, řeka plyne jako dětství čínské holčičky, která zažívá věci, nad nimiž rozum stojí, ale vypráví o nich s půvabem a křehkostí čínské tušové malby. Je to kouzelná kniha a díky ní jsem si připomněla, proč mám Čínu vlastně tak ráda.

12 24.09.2019

Kniha s nejkrásnějšími ilustracemi jakou jsem kdy měla v ruce. Skutečně absolutně krásná a úžasná. Samotný příběh šneka je kratičký, prostý a místy brutálně upřímný k přírodě i životu - snaha oprostit se od strachu ze smrti a pomíjivosti je nesnadná a bolestiplná, ale pokud zpomalíte a vytrváte, přinese ovoce. Touhle knihou budete listovat a obdivovat ji hodně dlouho.

12 22.09.2019

Román o obléhání diplomatické čtvrti v Pekingu v dobách boxerského povstání. Soustředí se na několik postav na různých stranách konfliktu, ale v konečném důsledku spíš straní těm obléhaným. Oceňuji, že ačkoli se autor nevyhýbá skutečně velice ošklivému násilí, zároveň se v něm nevyžívá - zmíní, že to tak bylo, a jde dál. Přesto mě to neoslovilo tak, jak jsem doufala - čtivé, napínavé, ale stejně nějak okleštěné, na můj vkus málo informativní, historicky ploché. Jako oddychovka nicméně fajn.

České vydání má zvláštní obálku - netuším, proč je na ní běloch, když drtivá většina hlavních protagonistů má vypadat čínsky, a zvláštní název - víc by se hodil původní Kamenný drak, který se románem v různých obměnách prolíná.

5 07.09.2019

Skutečně výborná kuchařka, z čínských má nejoblíbenější. Útlý svazek, bez ilustrací, recepty zaberou tak odstavec dva a jsou úžasně prosté. Z obsahu:

- Úvodem několik slov o čínské kuchyni
- Studené mísy (saláty)
- Sójové boby a zeleninové pokrmy s tou-fu nebo sójovými plátky
- Ostatní zeleninové pokrmy
- Vaječné pokrmy
- Pokrmy z rýže
- Těstoviny a jiná moučná jídla
- Polévky
- Zákusky a ovoce

To vše na 86 stránkách :) Jednoduchá jídla jako Smažené čínské zelí (skládá se z hlávky čínského zelí, 1 čl s'čchuanského pepře, oleje, soli a wej-su), Smažené čínské zelí po šanghajsku (navíc máme houby, cukr, solamyl, cibuli a zázvor) atp. - prostě jídla, na která potřebujete skutečně málo a která se v Číně skutečně jedí. Můj zdaleka nejoblíbenější recept je "mrkev po wuchansku", jak jsme si doma zvykli říkat, zde Smažené mrkvové nudličky s pórkem na wuchanský způsob. Samotný název receptu by skoro postačil - nakrájíte mrkev na sirky, pórek na tenká kolečka a postupně osmažíte. Když si chcete hodně vyskakovat, přidáte wej-su, což neděláme, stačí zakápnout sojovkou a podat s rýží.

6 07.09.2019

Poesie, pro kterou je třeba znát kontext.

Siao-poovi

Tohle není pěkné počasí
říkám si
pod rozpáleným sluncem
Stoupla jsem si za tebe
a poklepala ti na rameno
Vlasy mě píchly do dlaně
cítím se trochu cize
Nestihla jsem s tebou prohodit ani slovo
a stal ses osobností zpráv
Vzhlížet k tobě s ostatními
mě hrozně unavuje
Nezbývá než prchnout z davu
kouřit cigaretu
a hledět na nebe
Je klidně možné, že se právě zrodila legenda
ale sluneční paprsky jsou příliš prudké
takže ji nemohu spatřit

červen 1989

6 21.08.2019

První, co mě na knize praštilo do očí, je její název, který si nevyhnutelně spojíte s Greenawayovým filmem Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Druhá věc jsou různá nářečí, hantýrka a argot, které postavy používají podle místa svého původu i své profese - ten román je vážně výborně přeložený a ta jazyková stránka mě moc bavila.

Liou Jüe-ťin je takový obyčejný jouda, který do Pekingu přibyl před šesti lety, živí se jako kuchař na stavbě a svůj nejcennější majetek nosí na těle v ledvince. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s osudy řady dalších lidí, kteří se všelijak protloukají životem, tu dluží, tu někdo dluží jim, tu něco ošulí a trochu si našetří, tu padnou do nečekaných výdajů, ale pořád to ještě jde, mají svůj život, své malé sny, své naděje. A pak kuchaře okradou, čímž začíná neuvěřitelný kolotoč, který nás zavede mezi kriminální živly i mezi zkorumpované podnikatele, zběsilá jízda plná omylů, lží, vydírání a únosů a ve které postupně končí všechna sranda. Je to taková realistická fraška s důrazem na jedince, kterých je tam požehnaně, odehrávat by se svým způsobem mohla prakticky kdekoli, ale my máme to štěstí, že má autor k dispozici barvitá specifika všelijakých enkláv, které si v Pekingu vytvářejí přišedší ze všech možných koutů Číny, což je nesmírně zajímavé. Mě osobně na spletité frašky, ve kterých se postupně vyjevují skryté motivy pod vrstvou dalších motivů a všichni se za nečím honí, příliš neužije, ale ke konci mě už skutečně mrazilo. Když jde o krk, všechny skrupule jdou stranou a mně těch zapletených človíčků bylo strašně líto. Konec je pak jak rána kladivem mezi oči. I tak mi to stálo za to, zvláštní kniha, na kterou si asi často vzpomenu, protože Liou Čen-jün prostě umí a i když se neshodnu s tím, co se děje, stejně mě do své sítě lapil a své protagonisty vykreslil tak živě, že je z hlavy jen tak nevypudím.

1 17.07.2019

Příběh dvou děvčat, která hledají štěstí ve velkoměstě. Obvyklá představa o dívkách, jež přibydou do Šanghaje bez halíře v kapse, zahrnuje prodejnost, ale Růžena to hodlá dokázat i jinak. Ne že by měla něco proti sexu, ba naopak, apetit i morálku má téměř mužskou, ale tím spíš si nepomůže, když své tělo nevyužívá k polepšení si ale čistě k potěšení. Autorka zachycuje současnou čínskou společnost a zoufalou situaci těch nejbezbrannějších - migrujících pracovníků, kteří nemají žádná práva a žádné zastání. Násilnost čínského režimu se v knize projevuje v zásadě nenásilně, pokud se ale zamyslíme nad vlivem, který tento systém má na celou společnost, vidíme jasnou spojitost s narůstající mentalitou bij nebo budeš bit, žer nebo budeš sežrán. I Růžena, v zásadě slušná a dobrosrdečná holka, se bez mrknutí oka podílí na zpronevěře, protože tak to prostě chodí. O tom, jak to v Číně chodí, se v knize píše velice barvitě, holky ze severu si neberou servítky a se zemitým humorem se potýkají s protivenstvími života na okraji společnosti velkoměsta. Vlastně každý má naději, že si pohádkově polepší, děvče se výhodně vdá či vysoudí balík peněz, a tak se každý snaží využít hybného momentu a svézt se na čínském zázraku. Málokomu se to samozřejmě podaří a my s našimi protagonistkami zažijeme ledacos. A jak už to v řadě moderních čínských románů bývá, bezvýchodnost života jejich hrdinů kulminuje až do fantasmagorických jevů a událostí, které jen podtrhují šílenost jejich reality. Velmi zdařilý debut, zajímavé téma a neotřelé zpracování.

2 11.07.2019

Skutečně, dvě čínské novely. A moc se mi líbily. Spojují je v zásadě dvě věci - motiv (ne zcela zasloužené) pomsty a protagonista, který se navzdory všem zvratům a proměnám společnosti drží svého kopyta, ať už se jedná o tajemné bojové umění po předcích či „jen“ o labužnictví, a tato věrnost nezůstává bez odměny.

3 11.07.2019

Další velice nestandardní a naprosto úchvatná kniha z báječné edice Xin báječného nakladatelství Verzone (a v báječném překladu Denise Molčanova). Málokterá kniha mě na konci zanechala s tolika otázkami a přesto s pocitem nesmírného obohacení. Není nic uvnitř cibule, je cibule a jsou její vrstvy. Když se s tímto vyrovnáte, můžete si ji po kouskách vychutnat a pak mít svůj vlastní vnitřní vjem CELÉ cibule i s její svůdnou palčivostí.

To je taková spletitá tapiserie, že když jsem pochopila, jaká všechna vlákna – skutečných historických postav a událostí spolu s těmi fiktivními – Li Er umně propojil v jeden významy překypující a dokonale reálně působící celek, úžasem mi poklesla čelist (údajně ji psal deset let a když vidím ten výsledek, vůbec se nedivím).

Máme tu tři nespolehlivé vypravěče, jejichž výpovědi zaznamenávali různí lidé v různých dobách a za různých historických okolností. Je to znát. Každé vyprávění je plné jasných výmyslů, nepravd či překroucení skutečnosti, nikdo vlastně neví, jaká ta skutečnost byla a dobrat se jedné upřímné historické pravdy se ukazuje jako nemožné. Tři hlavní narace o životě, díle a skonu Kežena, soudruha Nuly, intelektuála, komunisty a spisovatele, průběžně doplňují (reálné i smyšlené) výňatky z dobového tisku, z literatury, svědectví dalších osob, popis fotografických záznamů a vůbec řada rozmanitých vedlejších zdrojů. Přesto to není ten případ, kdy si postupně sestavujete obrázek Kežena a jeho osudu, protože o Keženovi vím na konci prakticky stejně málo jako na začátku. Vy si postupně sestavujete obrázek věcí, o kterých by vás jinak možná ani nenapadlo přemýšlet. Pro mě je to i román o nespolehlivosti dějin, o zabarvení, které stejnému příběhu dodá odlišný „setting“, o přepisování dějin, o přepisování lidí a jejich osudů. Jedinci jsou tak postradatelní. Jedinci jsou zároveň tak významní, že je třeba podstoupit ohromné úsilí, aby případně neohrozili celek. Je to samozřejmě i román o Číně v celém dlouhém dvacátém století, dozvíte se, jak vznikala čínská komunistická strana, jak to chodilo v Jen-anu, dostane se vám takového mohutného kontextu, že už jenom pro ten stojí za to knihu číst. A ty poznámky na konci! - které si tedy čtete průběžně - „Osoby a obsazení“ - celá plejáda významných, marginálních i neexistujících postav čínských dějin. Soudruh Nula vám nedá nic zadarmo, někdo může mít dokonce pocit, že mu nedal nic, ale asi záleží na tom, jestli máte rádi cibule.

2 26.06.2019

Převážně smutné či melancholické povídky z moderní Číny. Vystupují v nich protagonisté různého pohlaví, rozmanitých věkových skupin, Číňané v Číně, Číňané v Americe.Yiyun Li (I-jün Li) má úžasný dar, nedokážu uvěřit, že touto sbírkou debutovala, a navíc ji psala v angličtině, tedy v jazyce přejatém. Z jejího vyprávění jsem měla jasný dojem, že často popisuje to, co sama zažila a viděla. Například holčička z povídky „Smrt není tak špatný vtip, když se vypráví správným způsobem“ má stejné rodinné zázemí jako autorka. Píše o své oblíbené čínské herečce, jejíž totožnost mě překvapila (měla bych chuť tu něco vykřiknout, ale pak byste jí třeba poznali předčasně). Píše o chunanském maloměstě, o lidech prostých, o venkovanech, a píše nádherně.

Pokud jste ještě nečetli její „Ubožáky“, měli byste se vyhnout poslednímu textu – „Co to má se mnou společného“ – protože v něm popisuje události, podle nichž později román napsala. Zjevně je to pro ni hluboké a citlivé téma. Současná čínská realita JE smutné téma, a u ní dokáže tnout do živého, sžírá to Yiyun Li, sžírá to její postavy (neuvěřitelný konec povídky „Láska z tržiště“), hluboce se to dotkne i čtenáře. Určitě se poohlédnu i po jejích dalších knihách, vše, co jsem od ní zatím četla, mě nesmírně zaujalo.

4 16.03.2019

Podobnou knihu jsem asi ještě nečetla. Je nesmírně rozmanitá. Kolik je v ní různých postav, kolik aspektů a hlubin či mělčin má každá z nich, tolik tváří má i tahle kniha. Když odhlédneme od hlavní události, kolem níž se vyprávění vine, tedy rozhovoru filosofa s mnichem, otce se synem, středem příběhu je ne-vztah Wang Mo-ťieho s Ükji. Výraznou roli hraje i samotná krajina, Tibet - tedy výsek Tibetu, jak jej vnímají v zásadě ne-Tiběťané. Prostřednictvím historie Ükjiny rodiny nahlédneme i do tibetských dějin, Matthieu pohovoří o tibetském budhismu, ale zároveň tu máme i naprosto současnou a syrovou vnitřní rozervanost našich protagonistů. Střídá se úhel pohledu, střídá se záběr, místy i vypravěč (neboť on přece není Wang Mo-ťie, řekl nám to už několikrát), střídají se tu historky o zahrádce, výtržnictví a vesnické škole a jejích žácích s filosofickými rozpravami, erotikou, duchovním vytržením, oslavou krajiny i prostým lidským povzdechnutím. Ani ty poznámky pod čarou nejsou jen poznámky pod čarou, ale nedílná součást narativu. Je to nesmírně podmanivá kniha. Určitě jsem ji nečetla naposledy, musím říct, že jsem z ní naprosto unešená.

9 16.03.2019

Nesmírně zábavná a čtivá kniha, nedivím se, že je autor v Číně tak oblíbený. Není to detektivka. Není to spousta věcí a je těžké se rozhodnout, CO to vlastně je. Zprvu je to román o matematice, později o šifrování. Ze začátku je to příběh o jedné čínské rodině, kterak se prožívá první polovinou dvacátého století, později se děj soustředí na jednoho jejího člena - Ťin-čena Žunga, geniálního muže, který za své nadání platí jakousi formou autismu. Já jsem bohužel matematický antitalent, ale matematiku obdivuji a zdá se mi krásná, třebaže mi uniká. Možná právě proto mě natolik oslovoval způsob, jímž autor pojednává o prožívání matematiky matematiky :) Popisuje tuto vědu jako umění, jako něco skvostného, transcendentního a vábivého. Vyhovoval mi i zdánlivě chaotický styl vyprávění, kdy se nám příběh postupně odhaluje prostřednictvím úryvků a rozhovorů s účastníky dění, jak se autor obrací na čtenáře, mění někdy názor uprostřed kapitoly, jak se věci odkrývají podobně jako šifra, ale zároveň jsme limitováni množstvím a typem informací, jež je nám autor ochoten poskytnout a ostatní si můžeme domýšlet. Je mi líto jedině toho, že se jedná o překlad anglického překladu, na který si někteří čtenáři stěžují. Český překlad se mi četl báječně, ale pokud je pochybnost o předloze, kterou nakladatel použil, je to škoda.

4 27.02.2019

Velmi zajímavá kniha v kombinaci s Cognatovou "Žil jsem mezi Indiány": oba Francouzi se v Amazonii dokonce krátce potkali a zmiňují se o tom ve svých knihách. Pezin v džungli trpěl jak zvíře, Cognat se s Indiány totálně sžil a žil s nimi se vším všudy.

3 22.02.2019

Tenhle díl Muminka mě bavil zatím snad nejmíň, a mojí čtyřletou dceru též - vyprávění o tatínkově mladí, často psané nadnesenými a dětem vzdálenými slovy, nebylo tak zábavné a poutavé jako předchozí díly, ale byla tam samozřejmě i řada světlých bodů - lepitlapkové, Mimla a její děti, strašidlo, Eduard a v neposlední řadě Bedřišek a jeho vynálezy - díky nim si příběh asi nejvíc užil můj šestiletý syn :)

1 22.02.2019

Pěkná japonská duchařina plná chryzantém, tesknících duchů a výjevů skutečné oddanosti i zrady. Co víc si přát :)

4 21.02.2019

Skvělá sbírka surrealistických povídek, u které jsem se radostně smála nahlas nad krásnými jazykovými obraty a obrazy. Moc jsem si ji užila!

3 21.02.2019

Nesmírně zajímavá kniha. Má svoje chyby, autor rovněž, nicméně v závěru jsem naznala, že ty pasáže, které mě rozčilovaly nejvíc, vlastně nakonec splnily to, co autor slíbil – dát nám nahlédnout do mysli „hillbillies“ – komunity neprosperujících zaostalců původně z oblasti Appalačských hor, kteří v důsledku ekonomického propadu migrovali do přilehlých států. Autor pochází z Middletownu v Ohiu, jeho rodina a řada sousedů z Kentucky. Amerika mě okrajově fascinuje, i když dlužno dodat, že mě okrajove fascinuje kdeco. K „Hillbilly Elegy“ jsem se dostala dlouhou oklikou přes etnomuzikologii a migraci lidových písní z Britských ostrovů do Ameriky. A nějak jsem se zasekla v Appalačských horách a porůznu četla memoáry obyvatel těchto hor z rozmanitých období, takže si ke mně J.D.Vance přirozeně brzy našel cestu. To jsem ještě nevěděla, jaké halo kniha působí ve Spojených státech a že se pro potřeby intelektuálně méně zdatných či pohodlnějších občanů dá koupit i jako „shrnutí“ hlavních myšlenek a kdyby i to bylo příliš náročné, příslušné shrnutí lze pořídit coby audionahrávku. Je vidět mohutná snaha zprostředkovat ji i těm, kterých se týkají nejvíc, samotným hillbillies. To jsou lidé, kteří milují zbraně, Ameriku a pod pojmem služba vlasti si představují jít do války. J.D.Vance se sice vymanil z proudu, který většinu dospívajících z Middletownu zanese k drogám, nezaměstnanosti, alkoholismu, plození potomků a zadluženosti či až do vězení, nicméně tyto klíčové hodnoty v něm přetrvaly. JD miluje armádu. Není divu, po jeho chaotickém dospívání, kdy často měnil domov, obklopovalo ho násilí a nestabilita a měl pramálo příležitostí k nabytí praktických životních znalostí, mu armáda poskytla všechno to, po čem v hloubi duše toužil – stabilitu, pravidelnou rutinu, disciplínu, povědomí o hygieně, stravování, styku s úřady a bankami a řadu dalších znalostí a hodnot, které mu umožnily se vymanit ze zažitého vzorce. Díky tomu všemu vystudoval práva na Yale a dokázal srozumitelně vylíčit vnitřní svět bílé americké chudiny. Amerika mě svým způsobem děsí, je to země takových rozporů, že si to ani pořádně představit nedovedu. Propast mezi ekonomicky negramotnými Appalačany a kosmopolitními obyvateli amerických velkoměst je neskutečná. Při četbě „Hillbilly Elegy“ jsem často přemítala, jak se ten či onen jev může podobat dění v České republice, a analogie tam samozřejmě jsou hojné, ale mám dojem, že my tady si ani nedovedeme představit míru odlišnosti a nerovnosti, jakou najdeme v USA. A to je zachycení jen jedné jediné demografické skupiny ze spodních vrstev americké společnosti.

Takže ano, Vance napsal vskutku pozoruhodné dílo, se kterým nemusím ve všech bodech souhlasit, ale rozhodně mi pomohlo některé věci lépe pochopit. A autor si mě navzdory všemu získal svou otevřeností, upřímností, protože je zcela zjevné, že se skutečně snaží mladým z podobného prostředí přiblížit nejen možné cesty “ven“, ale i řadu nepříjemných překážek a selhání, kterým se s největší pravděpodobností nevyhnou. A na závěr asi nejdůležitější citát: „Public policy can help, but there is no government that can fix these problems for us. ... These problems were not created by governments or corporations or anyone else. We created them, and only we can fix them.“.

7 21.02.2019