trudoš komentáře u knih

Sarah Perryová je bezesporu spisovatelkou s velkými ambicemi, jež si zakládá na poctivé práci se stylistikou i na důmyslné nadstavbě, ukryté v příběhu zdánlivě všedním. Jenže prokousat se vším tím balastem, který se zpočátku zdá veskrze důležitý, jen abyste o dvě stě stran později pochopili, že pouze dotváří kulisu anglického venkova, to chce náturu skutečného milovníka psaného slova. Tím nijak nezpochybňuji důležitost sdělení, ale v mém případě se jedná o banální téma ukryté pod ještě banálnějším dramatem. Já však tyhle sofistikované kritiky maloměšťáckého způsobu života příliš nevyhledávám, protože v důsledku mi neříkají nic, co bych si už nevyzkoušel na vlastní kůži. Nestvůra z Essexu má navíc tu nepěknou vlastnost přelétat z postavy na postavu a nechávat za sebou množství neuzavřených motivů, jež průběžně ztrácejí a zase nabývají na důležitosti. Předčítat to někomu při hodinách literatury musí být paráda, ale očekávat od toho dobrodružný obsah bylo z mé strany začátečnickou chybou.

31 27.01.2024

„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“
„Hezké. A proč stojíš tady venku ve sněhu?“
„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“

30 21.01.2024

Ne tak hrozné, jak jsem očekával, ale přesto titul Nejlepší detektivní povídky desetiletí hraničí se lživou reklamou. Kromě dvou textů nedosahuje obsah ani průměrných kvalit, natož aby dílka měla co společného s přívlastkem „nejlepší“. Bez nápadu, bez překvapení, bez point. Často se jedná co suchou rekapitulaci policejního vyšetřování, jako by se redaktorka Heda Bartíková snažila kriminálním obsahem vynahradit absenci literární detektivky.
Realita je samozřejmě jiná, tohle nemá s erudovaným výběrem toho nejlepšího co společného. Úmyslem bylo předložit čtenářům brožuru na cestu vlakem a v tomhle ohledu plní svou funkci na výbornou. Jen je škoda, že název víc škodí, než reprezentuje.
Každopádně, přeci jen na mě pozitivně zapůsobily povídky Jana J. Vaňka a Antonína Jirotky. Ta první řeší originálním způsobem zbavení se mrtvoly a ve druhé sledujeme odhalování prastrýcova rafinovaného zločinu. Zbytek byla nuda k uzoufání. Dalšímu podobnému „výběru toho nejlepšího“ se příště raději vyhnu.

30 20.01.2024

Ondřej Sekora je sice nesmazatelně spjat s produkcí pro děti, ale i jeho stripy s kapitánem Ani Mukem z let 1934-35 jasně dokazují, že byl správným člověkem na pravém místě. V mnoha momentech dokazuje, že mu černý humor nebyl cizí a občas šáhnout po trošce morbidity se rozhodně nebál. Celé dobrodružství tak připomíná Hergého Tintina v Kongu, který se dočkal celosvětové cenzury a třebaže nic podobného Sekorovy stripy nepotkalo, je dost možné, že je to jen otázkou času.
Ani Muk je hravý a vynalézavý. Ne vždy se u toho člověk svíjí smíchy, ale oceňuji, že se autor uměl vyvarovat zaběhnutých klišé a často své příběhy obměňoval jak nápadem, tak vyzněním. Což vzhledem k tomu, že to celé zvládl bez jediného slova, je jen a jen obdivuhodné. Díky tomu jsou stripy univerzální a je jedno, jestli je vám 5 nebo 50 let. Z mé strany naprostá spokojenost a jsem moc rád, že jsem se dočkal kompletního vydání v jedné, byť uzoučké knížce, která určitě osloví ještě několik generací napříč časoprostorem.

26 15.01.2024

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

27 14.01.2024

V určitých momentech je Neil Gaiman fantastický, ale jeho sofistikované pointy mě občas pěkně ser... – pardon, dráždí. Buď jsou nijaké, nebo u nich mám neodbytný dojem, že mi něco uniklo. Každopádně jeho síla je v letmo zachycených detailech, v nichž úžasným způsobem vystihne důvěrně známé emoce. Vizuálně povedené je všechno, každý jeden z výtvarníků mě vtáhl do děje a to jsem měl u některých historek problém si na kresbu zvyknout. Vesměs oceňuji, jak scénáře fungují; přestože leckdy jde o adaptované povídky, jsou srozumitelné i bez znalosti původního textu, což je skvělé.
Album Vražedná tajemství a další příběhy je hodně o pocitech a atmosféře, což se u delších komiksů trochu potýká s dějovou nevyvážeností, avšak u kratších je tomu přesně naopak. Působí daleko lépe, než mnohonásobně delší série. V próze to u něj mám paradoxně naopak, což mi jen potvrzuje, že tenhle autor si zaslouží častější čtení, aby mu jeden přišel na kloub. Osobně u mě nejvíc bodovala Cena a potom Vražedné tajnosti.

26 13.01.2024

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

23 12.01.2024

Povedený díl, výrazně lepší než předchozí – především díky tomu, že člověk nemá takový guláš v postavách a paradoxně v tom, že se děj nikam vlastně neposouvá, takže když jste něco zapomněli z předchozích knih, není to žádná tragédie, protože na tom žádný aktuální zvrat nestojí. Souboje jsou tentokrát skutečně vypečené, přičemž Masaši Kišimoto předvádí jak cit pro nápaditost, tak smysl pro humor. A i když v turnaji žáků nedojde k žádným šokujícím výsledkům, vývoj událostí zachovává prvek napětí – víte, že se příběh pravděpodobně nikam neposune, nicméně trnete očekáváním, co a jak dopadne.
Postava Naruta mimo jiné opět dokazuje, že jako hrdina má potenciál bavit, dojímat a také překvapit uličnickou rafinovaností. Kdyby svazek Nedži versus Hinata uzavřel i nějakou dílčí zápletku nebo zodpověděl některou z dříve naznačených otázek, byl bych maximálně spokojen. Chtít však od devátého dílu z celkových dvaasedmdesáti jakákoliv klíčová vyvrcholení by doslova hraničilo s panickou netrpělivostí.

21 11.01.2024

Označit tento produkt herního marketingu za gamebook, je trochu urážkou lidí, kteří se vývojem herních knih živí. Tohle má totiž k poctivému literárnímu dobrodružství daleko.
Je ovšem třeba vzít v potaz tu cílovou skupinu, která s podobným druhem literatury/zábavy nikdy nepřišla do styku. Rovnou tedy zapomeňte na sofistikované poučky, či, nedej bože, potřebu mít u sebe při čtení tužku, papír, nebo alespoň kostku. Nic z toho při první misi Cold Blood Coppera nepotřebujete, prakticky ani pravidla ne – proto tu také žádná nejsou. Ostatně, ono tady není příliš možností, jak vývoj událostí přímo ovlivnit.
Když ale přestanu srovnávat s umělecky mnohem propracovanějšími gamebooky, nemůžu knize upřít jednoduchost, s níž se vyprávění řítí kupředu. Až mi přijde, že se oba tvůrci příliš zaměřili na možnost okouzlit malého čtenáře přirovnáními, dostupnými jejich věku, než že by mu nějak zásadněji chtěli znepříjemňovat hru takovými obtížemi, jakými jsou špatné volby, slepé uličky či nenadálá úmrtí.

23 10.01.2024

Výtvarník Jiří Grus popouští uzdu své fantazii a nechává jejímu projevu volný průběh. Nemohu ovšem říct, že bych z toho byl úplně šťastný. Po výtvarné stránce nádhera a ve svém důsledku bezkonkurenční záležitost, dějově jsem v tom ovšem lítal jak prase v porcelánu. Buď mi uniká něco očividného, nebo autor skutečně nic nevysvětluje a nechává na čtenáři, aby si s tím poradil sám. No, a já si neporadil.
Moje provinční představivost zkrátka všechny ty mezi-dimenzionální souvislosti nedává. Jednotlivé epizody sice fungují, ale jakmile na zápletku začnu pohlížet jako na celek, přijde mi tragicky zmatená, a především nikam nesměřující, což je u třetího dílu ze čtyř krapet na pováženou. Tedy, ne že by Jiří Grus nepřišel s jakýmsi vysvětlením, to ale na mě působilo stejně smysluplně, jako když ekonomové vysvětlují, proč je třeba při všeobecné krizi ještě trochu podráždit peněženku.
Každopádně, množství v kresbě skrytých odkazů na české a slovenské komiksy potěšilo moc. Nejvíc pak Nikkarinova 130.

25 08.01.2024

Neklidná krev by byla skvělá detektivka, kdyby její rozsah činil tři sta stran. Konstrukci zločinu má totiž autorka promyšlenou skvěle, přičemž zdánlivě nekonečné obcházení svědků sice nenabízí příliš mnoho možností pro nějaké napětí, zase ovšem poctivě odpovídá na milion šest otázek, jež Strike s Ellacottovou k případu mají. Postupně tak s nimi skládáte obrázek událostí starých čtyřicet let a hledáte mezi stopami tu, jež ukáže na pachatele.
Když ale tuhle koncepci roztáhnete na stran devět set, zákonitě se vám řemeslo rozpadne pod rukama. Joanne Rowlingová hned v prvních kapitolách nastíní zápletku a vy přitom víte, že odpovědí se dočkáte až po překonání devíti kruhů pekla, z nichž jen dva se skutečně týkají toho, co je pro děj podstatné. Ten zbytek je vztahovka mezi hrdiny, civilní chod agentury a soukromý život protagonistů. Když pak v závěru přijde řešení, takřka jásáte, že jste se po tom dlouhém maratonu konečně dobrali konce, pročež nad hodnověrností a logikou ani moc nedumáte.

41 07.01.2024

Těžce ponurá sci-fi plná tajemství, záhad a nejasností, která by se daleko lépe uživila na menším rozsahu. Takhle v okamžiku, kdy po čtyř stech stranách konečně dojde na odpovědi, člověk za a) nemá ani chuť vracet se nějak v příběhu na začátek, a za b) tyhle nápady fungují u povídek Raye Bradburyho, ne v akční rovině stylu Černočerná tma. Tedy alespoň v mém případě.
Přesto nepopírám, že jsem Tulákovi propadl, především v první půlce, kdy se zvraty vrší jeden za druhým. Má to takovou tu temně podmanivou atmosféru, jakou dokáže vykreslit např. Philip K. Dick, s čímž souvisí i uvědomění, že absolutně netušíte, co z toho nakonec vyleze. Naneštěstí mi už v druhé půlce všechny ty hlubokomyslné dialogy, popřípadě filozofické monology, začaly lézt krkem, protože se vyjasňovalo, že jen máloco z odehraných událostí bude dávat smysl. A třebaže Iván Brandon si dal záležet, aby v úplném závěru do sebe všechno zaklaplo, nemůžu říct, že bych byl plně spokojen. Naštvaný ano, ale spokojený rozhodně ne.

27 06.01.2024

„Naštěstí za sebe ale sehnal náhradu. Známého svého otce. Nějakého Jarmila Kolouška. V životě jsem o něm neslyšel a podle fotky vypadal, že mě za noci v bivaku rozpáře hákem a možná mě i kousek sní, ale do závodu scházel necelý den, takže jsem neměl na výběr.“
Nečekal jsem příliš a knihu otevřel spíš pro srovnání s jinými tituly Dominika Landsmana. A přestože rybařina není můj koníček, autor mě dokázal v průběhu několika stran dostat do prostředí i příběhu, aniž by vadilo, že ryby nemusím ani doma na talíři. Bavil jsem se od začátku do konce, protože ono vám nic jiného nezbývá. Jarmil Koloušek je prototyp blázna, jehož máme v okolí všichni; člověka, jenž si jde za svým, byť proti němu stojí celý svět. Někdy vyhraje, častěji však propadne peklu a stáhne s sebou každého, kdo zrovna stojí opodál. Jednotlivé historky jsou náramně dobře vygradované, vtipy se neopakují a očividná nadsázka se drží v realistických mezích. Až si říkám, kolik toho vychází ze skutečnosti a kolik si autor vymyslel.

24 05.01.2024

Thorgal je série, která mě provází životem už od dětství. Následně, s časovými rozestupy a nakladatelskými experimenty, jsem se v rozsahu třiceti let dostal postupně k přečtení celé u nás vydané série, přičemž Barbar je logicky posledním zářezem. A nemůžu si pomoci, pořád je to dokonalý. Možná s tím má co do činění skutečnost, že na rozdíl od jiných chrabrých hrdinů Thorgal stárne. V průběhu takřka třiceti alb se mu narodily tři děti, z toho to nejstarší už se vydává za vlastním dobrodružstvím. Ještě pár knih a z Thorgala bude padesátník, těšící se z vnoučat. Stejně jako ze mne.
Každopádně omnibus šesti posledních alb, na kterých se společně podíleli Jean Van Hamme a Grzegorz Rosiński, je tvořen převážně samostatnými příběhy, kterými se jako červená nit táhne motiv návratu domů. Na kombinaci žánrů si už čtenář zvykl, přesto pořád autoři překvapují dalšími nápady, jimiž sérii okořeňují, přičemž jim často z nostalgie odpustíte kopance, které byste jiným omlátili o hlavu. Zkrátka srdcovka.

27 04.01.2024

Perfektní námět, perfektní rozjezd. Jakmile však dojde na zápletku, překvapivě rychle mě to přestalo bavit. Když ponechám stranou morální dilema, jestli je v pořádku, aby se policajt vydal na cestu krvavé odplaty, protože vlastní systém nefunguje – ovšem není uspokojivě vysvětleno proč, prostě se to autorovi zrovna hodí do karet – je to ve svém důsledku nudně lineární. Hrdinka si vyhlédne dvanáct zločinců, které hodlá připravit o život a následně chodí od jednoho k druhému a nejsou to zrovna dortíky, co jim doručuje. Přitom nápad se mi líbí, ale suchý akční styl, který Thomas Perry zvolil, působí až příliš průměrně, nemluvě o absurdně supermanovských schopnostech ústřední postavy. Až si člověk říká, jak mohli všichni ti padouši napáchat při svém útěku tolik zla, když proti nim už tehdy stála Leah Hawkinsová.
Jako film s délkou devadesáti minut by to bylo náramně relaxační, ale tří set stránkový román toho nabízí překvapivě málo atraktivního, opomenu-li děsivost prvních čtyř kapitol.

22 03.01.2024

Dříve, když jsem četl alba samostatně a s časovým rozestupem, měl jsem pocit, že některé detaily nezapadají, že příběh je uměle natahován, v téhle kapitole se nic neděje a tamta je naopak nedotažená či zbytečná. Ovšem po sedmiletém odstupu a po dočtení souhrnného Kompendia musím s omluvou přiznat, že jsem se kardinálně mýlil.
Joe Hill odvedl perfektní práci, až se mi skoro nechce věřit, že sérii nezačal vydávat až poté, co ji měl kompletně napsanou. Scenáristicky profesionálně rozvržené; tak, že žádná z částí nenudí, vždycky přijde s něčím novým, doplní drobný kousek mozaiky a zároveň uzavře konkrétní etapu příběhu. Přitom je vidět, že autor rozumí prazákladní rovině hororu, kdy není důležité, s jak krvelačným monstrem musí hrdinové bojovat, ale prvořadé je, aby o ně měl čtenář strach. A právě na tomhle celý Zámek a klíč stojí. Není to jen o podmanivé imaginaci a nečekaných zvratech, ale především o úžasném dobrodružství, které s aktéry prožíváte stránku po stránce až do úplného konce.

25 02.01.2024

Uplynulo osm let od událostí Smrtné noci a svět od té doby balancuje na hraně zkázy. Tisícihlavá armáda Tevanne ničí jednu lidskou osadu za druhou, zatímco Krasedes na druhém konci pevniny nadále sní o konci magie, nehledě na milionové oběti. Nejlepším plánem na přežití se tak zdá být uzavření smlouvy s ďáblem...
Robert Jackson Bennett je podobným inovátorem epické fantasy, jako byl ve svých počátcích Brandon Sanderson. Nápaditým způsobem pracuje s tradičními motivy, vymýšlí ohromující světy a do hlavních rolí obsazuje sympatické hrdiny. Zatímco první díl trilogie Záhutí představil originální principy čarování, ne nepodobné modernímu programování, v druhém díle jsme byli svědky zrodu „umělé inteligence“ v magickém slova smyslu. Boj o přežití je tedy logicky motivem závěrečné knihy, jen namísto terminátorů se válčí s oživlou magií, jež je rozhodnuta svět natvrdo restartovat. Klíčotepci tak ve mně zase jednou vyvolali ten báječný pocit úžasu nad tvůrčí fantazií a svéhlavým dobrodružstvím.

29 01.01.2024

Není všechno zlato, na co Brian Michael Bendis sáhne. Fenomén je toho naneštěstí zářným příkladem.
Ne, že by šlo o špatný komiks, jen při jeho čtení neustále dumáte nad tím, kdo mohl napsat tak chaotický scénář a proč, proboha, nevyužil potenciálu parádních sci-fi kulis, jež mu dal výtvarník André Lima Araújo na hraní? Příběhová linie je přitom vágní a způsob, jakým se dají hrdinové dohromady, připomíná dětský vtip. Přesto po vás autor chce, abyste k postavám něco cítili, třebaže to jediné, čím jsou vám blíž než kluk z plakátu, je občasné špičkování na úrovni sourozeneckých tahanic. Každá z ústředních figur má současně záhadnou minulost, kterou však nemůže prozradit, aby čtenář náhodou pod tíhou všech těch záhad nepřestal číst. Ostatně, tajemstvím zde oplývá kdekdo, takže způsob chování a uvažování mi zůstal nejasný i u toho nejposlednějšího křoví. Dějová osa to bohužel nijak nevylepšuje, protože než vám konečně dojde, jak jednoduchá bude zápletka, je konec a může se čekat na další díl.

21 31.12.2023

Jde o druhý díl rozjetého cyklu, takže na důkladnější představování postav můžete zapomenout. Přesto román funguje i bez znalosti předchozího svazku, snad jen, že člověk zpočátku plave ve množství jmen a postav.
Zápletka samotná se rozjíždí pomalu, a spíše, než klasické detektivní vyprávění, připomíná civilní noční můru, jakou může zinscenovat snad jen kosmopolitní New York. Jsou tu silné momenty, kdy se vám z lidské krutosti doslova zvedne žaludek, avšak osnově chybí jasnější kompozice, jež by upřednostňovala hlavní dějovou linii před vedlejšími odbočkami. V poslední třetině pak zápletka uhne nečekaným směrem, pročež nemůžu říct, že se všechno vyřešilo k mé spokojenosti. Tohle ale není kriminálka o jedné vraždě a konkrétním pachateli, spíš o hrůzách, jaké se dějí za oponou všedního dne. Hrůzy, o nichž se občas dozvídáme z novin či televizních zpráv, ovšem v důsledku si raději nepřipouštíme, že k nim skutečně dochází. Už jen kvůli tomu, že zabránit jim není v silách obyčejného člověka.

24 30.12.2023

Kdo četl předchozí Sunstone ví, že od Stjepana Šejiće nesmí čekat bůhvíjakou revoluci v žánru. Ruku na srdce, vždyť on je to stará romantička. Tolik hlubokomyslných řečí o lásce a přátelství jsem už dlouho nečetl. To celé je pak zabaleno do lechtivé BDSM erotiky se spoustou krásných dívčích těl. A očí samozřejmě, o duších nemluvě. To je Milost! v krabičce, ovázaná růžovou mašlí.
Teď když jsem se dospěle vysmál všem těm pubertálním emocím a odpoutal tak pozornost intelektuálně vyspělého publika, můžu s čistým svědomím přiznat, že ten chlap z Chorvatska mě zase rozsekal. V průběhu dvou stovek stran mě vzal na okružní cestu mého vlastního dospívání a prvních zamilovaných chvil. Ono totiž, když si odmyslíte všechny ty provazy, řemeny, latex a roubíky, zjistíte, že je to všechno o tom nejzákladnějším – o hledání spřízněné duše, před níž nemusíte nic skrývat a ona stejně tak před vámi. Napsáno s nezbytnou špetkou sebeshazujícího humoru, přesto niterně trefné a především nádherně zaláskované.

26 29.12.2023