topipig komentáře u knih

Prvotina Clivea Barkera a jeho rukopis je hodně zjevný. Ten člověk má úžasnou představivost a nezastaví se před bizarnostmi a zvrácenostmi všeho druhu. Konec je vyloženě masakrózní! Možná je občas rozvláčné tempo, ale příběh rozhodně nenudí. Věčným zatracením si pan Barker zajistil cestu mezi světovou hororovou elity a získal spousty temných čtenářských duší. I tu moji samozřejmě.

3 05.08.2017

Poprvé v životě se mě stalo, že jsem s knížkou sekl v půlce jejího vyprávění. Ale u Sbohem armádo to prostě nešlo jinak. Příšerná nuda a otravné a nesympatické hlavní postavy Fredericka a Catherine, zejména ta ženská mě svým chováním vyrážela dech. Ty jejich dialogy, které mezi sebou vedli, to bylo něco příšernýho!! Rád čtu knihy cestou do práce a z práce, ale u této nicneříkající a plytké nudy jsem vyloženě usínal. Balím to a vůbec mě nezajímá, jak kniha skončí. Tohle už nikdy více. Hemingway nebude můj šálek čaje.

Tohle je zatím nejlepší autobiografická kniha, jakou jsem kdy četl. Velmi poutavě a čtivě napsáno. Navíc doplněno spoustou fotografií z archívu Juraje Herze. Tolik informací a zajímavostí kniha obsahuje, že jsem ji hltal každým dnem a za pár dnů byla přečtená. Kolikrát jsem se fakt od srdce zasmál anebo nevěřícně kroutil hlavou (zejména Herzovy trable s komunistickými mocipány). Takové zajímavosti si dám líbit, žádné bulvární výplody. Juraj Herz vzpomíná na svoje rodiče, své dětství, koncentrační tábor Ravensbrück, vojenská léta, na svoje začátky u filmu až po události do roku 2015. Je toho opravdu spousty přínosných informací nejen o československém filmu a jeho tvůrcích. Vyjímečná osobnost - vyjímečný režisér. A už vím, proč mám moc rád i režiséra Jana Švankmajera. S Jurajem Herzem byli kamarádi už od vojny a oba dva se narodili ve stejný den, měsíc i rok! Tomu říkám náhoda!

3 25.01.2017

King je prostě mistr v napětí. Když už všechny postavy tak nasměruje k rozpoutání nejdramatičtější situace, náhle se v ději objeví další postava a situace se mění, nebo přinejmenším více zdramatizuje. Bomba! Tohle je prostě Kingův jasnej rukopis a Právo nálezce je výborná detektivní napínavá kniha, ve které se objeví i některé postavy z předešlé knihy Pan Mercedes a propojí některé zvraty a situace do uceleného celku. Konec knihy jasně naznačuje, že by se detektiv Hodges mohl opět ocitnout na scéně. Moc si to přeju.

3 01.06.2016

Nejlepší části knihy jsou, když se na scéně objeví podivná prasata a terorizují dům pisatele nalezeného rukopisu. To by se atmosféra dala krájet. Když však přijdou na řadu stránky s metamorfózou a putováním v čase a prostoru mezi různými světy a galaxiemi, tempo vyprávění trochu poklesne. Zda je to na škodu nebo není, musí posoudit každý individuální čtenář sám. Já jsem si Dům na rozhraní užil téměř dokonale, i když jsem se v parapsychologických jevech občas ztrácel. A ještě malý dodatek, vlastním výtisk z edice FOBOS z roku 2022, který má mnohem lepší přebal než vydání zde vystavené.

2 08.12.2022

Může obsahovat SPOILER
Ke knize Nabarvené ptáče jsem se dostal až po zjištění, že režisér Václav Marhoul natočil stejnojmenný film podle knihy Jerziho Kosinskiho, na kterém pracoval téměř 11 let. Spisovatel Kosinski je brán jako jeden z nejkontroverznějších autorů a proto mě látka zaujala a chtěl jsem si udělat obrázek ještě před tím, než se na film, (kterému velmi věřím, na poměry současné české kinematografie) vypravím do kina. A musím říci, že zážitek byl dokonalý a nesmírně poetická brutalita mě doslova uhranula. Příběh se totiž odehrává očima devítiletého chlapce, který za druhé světové války putuje od vesnice k vesnici a zažívá drastické a šokující scény, na které však nahlíží svýma dětskýma očima. Například úryvek části, když žárlivý mlynář vydloubne lžící oči svému pohunkovi, se kterým ho jeho žena podvádí. Vydloubnuté oči na podlaze chlapce fascinují a představuje si, že kdyby otevřel dveře a oči by uletěly ven, tak by mohly svobodně na svět nahlížet, nebo kdyby si je dal na temeno své hlavy, tak by mohl vidět i věci a momenty odehrávající se za ním. Téměř Kachyňovská poetika, která mě připomněla film Ať žije republika, kde Karel Kachyňa také vypráví válečné osudy malého chlapce, i když ne s takovou mírou brutality. Kniha vypráví o putování "Nabarveného ptáčete" bezútěšnou, chladnou a ponurou krajinou a každé zastavení přináší smrt, zkázu, zmar, bolest a strašlivá ponížení. V tomto divokém a nepřátelském světě, ve kterém platí pouze místní pravidla, předsudky a pověry, se snaží za každou cenu přežít a tak utíká krajinou od vesnice k vesnici a snaží se nalézt aspoň trochu pochopení. Nemá však mezi lidmi místo, je odsouzen k zániku a smrti. Zvěrstva, která prožívá se stále víc stupňují, v jedné z posledních kapitol je svědkem invaze barbarských Kalmyků, kteří masově znásilňují ženy v jedné z vesnic a brutálně vraždí a mučí muže i děti. Po všem tomhle pekle přijíždí osvoboditelská Rudá armáda, ale všem hrůzám ještě není konec a nakonec přichází vyvrcholení, které je těžce depresivní. Kosinski zpočátku avizoval, že se jedná o autobiografickou knihu, jejíž zážitky z ní sám prožil. Opak je však pravdou, sám autor byl považován za rozporuplnou osobnost, která nakonec svůj život ukončila podivnou sebevraždou. Každopádně osudy malého chlapce v ní popsané jsou hodně smutné, tak jako je smutný i osud knihy, který ho po jejím vydání doprovázel.

2 08.09.2019

Budu hodnotit oba tituly dohromady, poněvadž toho mají hodně společného. A to hlavně psychologii postav a obě hlavní ženské hrdinky, které mají v podstatě stejné trable : začnou si myslet, že se proti nim všichni spikli, včetně jejich manželů a váhají, jestli nejsou poblázněné ony samy. V tomhle je Ira Levin opravdovej machr, jak postupně graduje atmosféru, napětí a psychické vyšinutí. V obou případech hlavním hrdinkám fandíte, ať to potom vše zvládnou a pořádně to pak protistraně natřou. Ale v obou případech to dopadá, jak to dopadá....Rosemary je hozená do satanského hororu, zatímco u Paniček převládá sci-fi hororová stránka. Obě díla ale spojuje jedno a to - zatraceně dobře napsaná, vypointovaná a dechberoucí četba. No nic, musím se poohlédnout po dalších dílech mistra Levina.

2 27.05.2019

Původ hrůzy a to, co ji způsobovalo mě do poslední chvíle nenapadlo a příjemně překvapilo. Příběh se odehrává během 1. světové války a má, myslím že jasné poslání.

2 07.12.2018

Autobiografická kniha, ve které Belmondo poutavě popisuje svůj start herecké a divadelní kariéry až po současná léta svého života. Bébel byl za mlada pěknej bouřlivák a výtržník, jeho "přesunování nábytku" v hotelích, kde se štábem trávili čas během natáčení filmů mě hodně pobavilo. Ale hlavně je to sympaťák, férovej borec, kterej si život užíval a stále užívá plnými doušky. Ve svých vzpomínkách se detailně zaobírá svými začátky jak u divadla, tak u filmu, zejména šedesátá léta jsou skvěle popsané více než polovinu knihy, ale filmům sedmdesátých a osmdesátých let věnuje jen strohé věty, některé filmy nezmiňuje vůbec. A to je škoda, kdyby tak byla popsaná celá jeho kariéra, jak léta šedesátá, byla by to bezchybná kniha.

2 21.04.2018

O Olze Hepnarové mám už něco načteno a nakoukáno z dokumentů. Shlédl jsem i film " Já, Olga Hepnarová ", ke kterému jsem přistupoval hodně skepticky. Opak se ukázal pravdou a snímek mě doslova ohromil svojí autentickou atmosférou. Ihned po shlédnutí jsem sáhl po knize Romana Cílka - Olga Hepnarová. Musím říct, že je napsána velmi čtivě a slouží víceméně jako dokument o životě Olgy Hepnarové, ve kterém je mnoho výpovědí tehdejších svědků, psychologů, policistů nebo ostatních lidí, kteří se s Olgou setkali. Já ji rozhodně neobhajuji, ale v některých věcech s ní soucítím, i přesto, že si svou nenávist k lidem víceméně vnukla ona sama, přes všechny její peripetie, které ve svém životě měla na denním pořádku. Dokonce si i myslím, že trest smrti dostat neměla a měla být pořádně vyšetřena dalšími psychology, když u ní nebyla vyloučena schizofrenní povaha, která se zejména ve vězení u Olgy začala projevovat nejvíce, kde o sobě začala tvrdit, že se jmenuje Sandy Winiferová. Opravdu poutavě zpracované téma o " Té, která najela do lidí ". Závěr knihy obsahuje i ukázky scénáře k tenkrát připravovanému filmu Petra Kazdy a Tomáše Weinreba.

2 15.12.2017

Nejdříve jsem viděl film, který mám nakoukán na tisíckrát. Ke knize jsem se stále nějak nemohl dostat, ačkoliv Švandrlíka zbožňuju a strašně rád čtu. Proto mě zprvu kniha trochu překvapila, Kefalín je zde vylíčen úplně jinak (klasicky švejkovsky), než ve filmu Zdeňka Sirového, kde ho hraje Ondřej Vetchý. Nebo i ostatní postavy jsou charakterně trochu jinde, ale asi po čtvrtině čtení mě kniha totálně pohltila a styl psaní Švandrlíka jasně vyplul na povrch. Já ho prostě chtě nechtě musím srovnávat s géniem Jaroslavem Haškem, oni si byli totiž v psaní setsakramentsky blízcí! Ale to neznamená, že by ho Švandrlík napodoboval, pouze jeho postavy a postavičky mají podobné kouzlo jako Haškovy figurky. Černí baroni je mistrovsky napsaná studie doby temných a těžkých padesátých let s odlehčeným humorem, který mě vždy zaručeně pobaví. Velice rád se k ní zase někdy vrátím. Kefalín, Jasánek, Vata, Ciml, Voňavka, Troník, Hamáček, Halík, Mazurek, Pernica a major Terazky!!

2 09.10.2017

Kniha se oproti kultovnímu filmu z roku 1987 liší v několika podstatných detailech, ale je taktéž temná a magická jako sám mistr Barker. Jeho pekelné vize jsou jedinečné a těžko napodobitelné. Výprava do světa morbidních úchylek, tajemné rozkoše a nekonečných slastí v jeho podání jsou hodně originální. Možná je dokonce lepší film, který mimochodem režíroval podle své povídky sám Barker a k pekelné atmosféře ho doprovází jeden z nejlepších soundtracků, který složil Christopher Young. Kniha obsahuje i druhou povídku - Věk touhy, která je také řádně uchylná a ujetá a zapadá spíše do sci-fi žánru. Je o experimentu, který se příliš nepovedl a muž, který byl pokusný králík utekl z laboratoře a jeho věčně nadržený úd hledá jakoukoliv oběť, do které by mohl zasunout. Barker se vším všudy.

2 13.06.2017

Povinná četba pro každou pravověrnou metalovou duši!!!

2 30.03.2017

Prvotina mistra Kinga a ihned je rozpoznatelná svým rukopisem. Film od Briana De Palmy je ještě lepší než kniha (čož se stává zcela vyjímečně).

2 04.07.2016

Maniodeprese a Miloš Kopecký. Neuvěřitelné, co si musel tento velikán českého filmu prožít. A další neuvěřitelná stránka Miloše Kopeckého a to - ženy. Výtečně sepsaná kniha vzpomínek lidí, kteří Kopeckého znali, jeho postřehy, fejetony + autobiografie, kterou tento herec o sobě už nedopsal...

2 10.04.2016

Vzpomínky E. A. Longena na jeho přítele Jaroslava Haška mě vcelku daly zabrat. V této knize je Hašek vykreslen jako bezpáteřní zmetek, kterej si dělá srandu ze všech a ze všeho. Na druhou stranu měl Hašek lidi dokonale přečtený a využíval svůj výtečný talent k vytváření neuvěřitelných situací. Po přečtení knihy Haška beru i tak jako jednoho z našich nejlepších humoristů a geniálních spisovatelů. Neuvěřitelné, jak dokázal rychle psát a zakomponovávat do příběhů postavy, které s ním seděli v hospodě u jednoho stolu, aniž by to nějak narušilo povídku, kterou zrovna psal. Obdivuhodný postřeh a slovní zásoba dělá z Haška mistrovského spisovatele. A pozor, pitky, kterých je plná kniha, se nepočítají na hodiny, ale na dny! To je až k nevíře, jak ten člověk dokázal chlastat a přitom psát povídky, Švejka a divadelní hry pro Revoluční divadlo. Hodně zajímavá kniha o určité části života Jaroslava Haška. Doporučuji všemi deseti!

2 22.03.2016

Kniha obsahuje tři literární scénáře českých filmů, které získaly ocenění Oscar. Každý příběh má i krátký úvod, jak scénář vznikal, jak se liší oproti knižní předloze a další zajímavé informace. Mohu jen doporučit.

2 15.03.2016

Jaroslav Havlíček dokazuje těmito povídkami, že patří do první řady osobitých a nenapodobitelných československých spisovatelů. Povídky se čtou jedním dechem a spisovatelova fantazie je neskutečná, místy pěkně temná a morbidní. Nebo když popisuje les a jeho vůní, tak je to, jako bych byl přímo na místě a cítil tu atmosféru. Neskutečné! Povídky jsou rozděleny do tří tématických částí a každá se zaobírá určitou fází v životě člověka. Obrovská škoda, že tenhle velikán odešel z tohoto světa tak záhy.

2 11.01.2016

Tahle sbírka Nesvadbových raných povídek mě vůbec nezasáhla. Samotný autorův styl psaní mi tady prostě nesedí. Povídky postrádají čtivost a kolikrát i nějakou ucházející pointu. Vesměs jsou podprůměrné, nemastné, neslané. Dokonce i vyhlášené tituly jako Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde nebo Ztracená tvář nejsou kdoví co a lépe se povedlo je zfilmovat. Po přečtení doslovu Ondřeje Neffa, legendárního spisovatele české sci-fi se leccos vysvětluje. Zkusím dát Nesvadbovi ještě šanci a přečtu si něco z jeho pozdější tvorby. Snad si napraví reputaci. Každopádně je to můj individuální názor, někomu tahle kniha sedne mnohem více. Sto lidí, sto chutí.

1 05.10.2020

Čisté dno. Povídky, které většinou nedávají smysl a autor si myslí, jak je to humorné počtení. Mě to připadá, jako by to napsal někdo ožralej, zhulenej a k tomu na houbičkách. Trapné až na půdu. V necelé polovině jsem přestal číst. Málokdy dám knize odpad a málokdy ji nepřečtu celou, ale tohle je výjimka, potvrzující pravidlo.