tomasblazek komentáře u knih

Grimmelshausen: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Další z knížek, na kterou jsem se roky těšil. Teď ,když jsem ji konečně vytáhl ze své knihovny a otevřel, s překvapením jsem zjistil podle jeho podpisu na předsádce, že vlastním exemplář (vydání Vyšehrad 1951) z pozůstalosti Otto Stritzka, malíře a umělce spjatého s rodem Florianů ze Staré Říše (jeho manželkou byla Marie Florianová a jeho dcerou Juliána, manželka Ivana Martina Jirouse). V knížce byla jako bonus vložena bonus brněnská tramvajenka z dávných let - díky za výmluvný pozdrav z časů, které byly. - Kniha samotná je výběrem z kompletního Simplicia, podstatně rozsáhlejšího; pikareskní román-svět. Čteme o osudech záhadného chlapce Simplicia od jeho dětských let po hrůzný a syrově vylíčený kontakt s třicetiletou válkou přes život u poustevníka až po léta Simpliciova floutkovství, "frejířství", a pak prozření a závěr života v podobě jeho dobrovolné robinsonády. Líčení třicetileté války zaujímá v románové kronice největší část, někde až méně záživnou, když se situace začínají podobat. Vždy ale zaujme líčení dobových mravů bez příkras, chorob a jejich léčení ale i běžného konání landsknechtů - žoldnéřů podobných stvůrám, vysávajícím a dál trhajícím jako kroužící krkavci zuboženou zemi. - Co mě zaujalo nejvíc: dnes bizarně působící kontrasty vysokého (antické mudrosloví) a fekálního (doslova), Simpliciova líčení setkání s duchy nebo s čarodějnicemi, jeho pobyt v podvodní říši a úchvatný a poněkud překvapivý příběh, kdy list papíru (použitý následně jako toaletní) - začne hovořit k Simpliciovi a líčí mu svůj vznik, cestu existencí zániku a nového zrodu až k jeho - zadnici. - Krásným závěrem je vyprávění o Simpliciově pokání na pustém ostrově po ztroskotání lodi - nikde jsem to nedohledával, ale předpokládám, že jde o zřejmý předobraz o něco pozdějšího Defoeova Robinsona Crusoe (roky vydání 1671 versus 1719). - Je pro mě s podivem, že v Čechách roku 1951 ještě mohl Vyšehrad tuto místy hluboce duchovní knihu vydat. - Doprovozena reprinty dobových maleb a skvostnými překresleními původních ilustrací Vojtěchem Kubaštou. Velký čtenářský i vizuální zážitek, děkuji Vám, nebesa...

3 22.12.2020

Dokonalé dílo.

3 10.11.2020

Nečetlo se mi to dobře, ale nějak z povinnosti a vrcholného respektu k Flaubertovi jsem dočetl a nakonec nelituji. Pro mě nejhůř čtivé byly pasáže právě o oné "citové výchově": geneze vztahů a paralelních vztahů, nekonečné nudné hovory dobové smetánky - totéž, co mě zcela umrtvuje u Stendhala, Tolstého, Balzaca, Dostojevského. Nicméně příběh je silný, jsou tam pasáže přímo strhující - popisující francouzskou krajinu, řeky, lodní dopravu, pařížské ulice, pouliční revoluční boje roku 1848, dokonce stránky, které formou jakýchsi exkursí líčí i nitra továren. - Kdybych byl editor - dalo by se to zkrátit možná i na polovinu ve prospěch páteřní linky příběhu. Jenže je to literární klasika: nutno ji brát, jak je, nevytvářet zpětně žádné hanebné digesty. U Flauberta nicméně u mě vrcholem zůstává zatím Paní Bovaryová a Bouvard a Pécuchet (kde českého čtenáře oproti zdařilému TV seriálu o dvou písařích překvapí, jak je předloha ve skutečnosti krajně pesimistická). - Před lety jsem četl Flaubertovu tzv. první Citovou výchovu (Výchovu sentimentální) - první ranou verzi námětu se stejným názvem (kozel se v tom pak vyznej, že) - a ta se mi četla, pokud si vzpomínám, o poznání lépe. Ale to je zcela jiná kniha.

3 10.11.2020

Je zvláštní číst ve středním věku Foglara, no. Ale jednou jsem to chtěl podniknout, tak nějak ho kompletně dočíst a někam si v sobě zařadit. Tak jsem si nedávno dal premiérově také jeho knížku Pod junáckou vlajkou. Není to špatné, snad takový lehký podprůměr z JF děl, znovu už to nikdy asi číst nebudu. Co mě zaujalo, je několik částí - odstavců, z nichž plyne, jak Foglar zřejmě v zásadě vůbec nechápal, co je to dospívání; snažil ho pochopit, ale nepodařilo se mu to a tak jej prostě odmítl jako něco z podstaty špatného, mrzkého; něco, co by nemělo být. Tím se jeho uvažování dostalo do bizarní polohy a až lehce šoufl filosofování, které se z pozice mysli "plochy" pokouší vysvětlit mysl "prostoru"; zastavit plynutí času, o kterém jsme přesvědčeni, že je jednoznačným únikem ze Zlatého věku; ve výchovné apelaci na mládež (samozřejmě rozuměj pouze chlapce) pokusit se o kvadraturu kruhu.
Dále už nechám v několika úryvcích hovořit samotného Jaroslava Foglara:
"Nikdo nevěděl, co se s Jiřím děje. Jen Tapin mu rozuměl. Byl to převrat v chlapecké duši, která se měnila v jinošskou. Dospívala. Na každého hocha ty chvíle přijdou. ((a teď: )) Na některého dříve, na jiného později, někdy se projeví slabě, jindy bouřlivě, ale vždy mají jednu společnou linii: neuznávat toho, kdo dává příkazy, kdo je výše postavený. A Jiří v tom byl oběma nohama. Málokterý chlapec ten nápor přečká beze změn vůči svému okolí."
"Nediv se tomu, Mirku!" vysvětloval Tapin, když Mirek pronesl svůj údiv nahlas. "Nikdo nemůže být chlapcem do smrti! Každý chlapec jednou své chlapectví dožije! (sic!!) Některý dříve, některý později. Ti, kteří mají zálibu v práci, zůstanou zde pak (v oddíle) ještě jako moji pomocníci, zástupci. Věnují se mladším hochům, tak jako se věnovali jejich předchůdci jim. A hoši, kteří ztrátou chlapectví (sic!!) ztratí i zájem o oddíl a o práci v něm, odcházejí. Nevyčítáme jim to. Je to docela přirozené. (!!) Junácký oddíl je jenom pro hochy!
Kdo je starší, může v něm být jen tehdy, když pro hochy pracuje."
"Ale Jiří je mírně odstrčil, jako kdyby tím chtěl říci, že již nikdy - nikdy nechce s nimi ani slůvko promluvit, a odešel do stanu. Mirek neměl odvahu jít za ním. A ten večer uslyšel Jiřího podruhé vzlykat. (!?!) Marně Mirek na Jiřího volal šeptem přes uličku stanu, která dělila jejich lůžka, Jiří neodpovídal. Ve stanu pak bylo již ticho, jen peřeje tam nahoře hučely a les šuměl své zelené písně."
((Nyní Jiří opouští příběh i celou knihu a více o něm neuslyšíme. Pro autora Jiří zmizel, de facto zemřel, protože mu začala puberta.))
"...a zas noví a noví hoši budou přicházet, aby Vydří říčku rozjásali novými písněmi. A ona je bude pořád přijímat, protože hoši nevymřou nikdy (!!!), bude k nim trpělivá a odpouštějící, vlídná a usměvavá, neboť ona zůstane věčně mladá a krásná, krásná a mladá - věčně - věčně - věčně! (...)
"Ano, pravil Mirek pevně, "I kdyby všichni dnešní hoši z Devadesátky odešli, já zůstanu. Navždy! Pořád! Do smrti!"

3 03.09.2020

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo. - Ovšem Tajemná Řásnovka! Ta je v nejlepší tradici Záhady hlavolamu a dalších Foglarových perel typu Chata v jezerní kotlině či Boj o první místo. Setmělé spletité uličky, intriky, záhady, temná tragédie, beznaděj i uvolnění, napětí i patologické lidské zlo... Bezvadné. Je tam všechno, co od foglarovek čekáme. Velkým a skvělým překvapením pro mě byla třetí knížka Když Duben přichází. Z mého pohledu velice netypická pro autora, cele se odehrávající ve školním prostředí, zabývající se šikanou. Příběh místy až depresivní, děsivý a beznadějný, neztrácející ale dynamiku a snad v nejhlubší intimitě odhalující Foglarovu duši. Nechybí samozřejmě vítězný boj za mravnost, krátké a co nejkratší chlapecké kalhotky (!), svalnaté paže, chmýří pod nosem a krásné (samozřejmě klukovské) tváře... ale to už prostě k Foglarovi se vší svou bizarností patří a tak to bereme. - Takže po x-leté čtenářské přestávce - Dík, dík, pane Foglar! Kouzlo stále funguje.

3 11.07.2020

Vynikající, není co dodat. Kniha, která by se mohla stát kultovní. Pohled na Jirouse a jeho okolí úplně odjinud, než by člověk čekal. Autorky umí ostře psát, ostře vnímat. Dokonale dojemný závěr Jirousova odcházení. Moc mě to bavilo, i když se v té knize vlastně zdánlivě nic neděje. Současně na mě z ní dýchá i svébytná letní "pohoda" Magorova Vydří, řeky, do které už asi nebude lze nikdy vstoupit. Koho zajímá český underground, je to další drahokam do jeho knihovny, koho téma nezajímá, knihu samozřejmě mine. Za mě sto procent.

3 02.12.2019

Po přečetní jsem 120 dnů Sodomy rituálně spálil v krbu. A tak by to měl s touto knihou udělat každý. :) Ale na druhou stranu - jsem rád, že jsem si tento extrakt zvrácenosti přečetl, k literární historii Evropy bezesporu patří.

3 19.09.2019

Na tuhle knížku jsem se několik let těšil a když přišla na řadu, přišlo velké čtenářské zklamání. Ne že by se tento ve své době skvěle recenzovaný román-deník nedal číst - čte se to dobře. Ale na mě z každého odstavce vyskakovalo autorovo ego. Nemám rád pozici, kdy autor sám sebe pokládá za "posledního spravedlivého", tuto pózu miluju sice u sudiče-mučedníka Jakuba Demla, ale nikoli u bývalého náměstka ministra vnitra MF, který nám dává o sobě vědět, jaký on je sympaťák tvrďák James Bond, pod hrubou slupkou citlivé srdce, a jak jsou všichni proti němu. A to jsem havlista stejně jako Fendrych. Autor mě těmito svými zápisky tak s*al, že kdybychom se někdy skutečně potkali, je možné, že se z nás stanou vynikající přátelé. To jsou ty paradoxy.

3 14.08.2019

Pro mne zatím nejhorší z H+Z knih. Vadil mi ten povýšenecký přístup k popisovanému, ve stylu "my vyslanci socialistického Československa jsem vám sem přišli vysvětlit, jak máte žít...." Čtivé, ano, jako všechny knihy této slavné a mnou jinak milované dvojice. Málo o zemi, více o cestovatelích. Pro mne velké zklamání. Asi jsem si měl přečíst tu knihu v dětství.

3 02.08.2017

Bludná hvězda francouzského spisovatele Jean Marie Gustave Le Clézia (*1940 Nice) je věnována "Dětem, které ztratily svobodu". Le Clézio se ve svém románu z roku 1992 zhostil se ctí a také čtivostí těžkého a křehkého tématu běženství z pohledu dětí či dospívajících. Nejprve na příběhu třináctileté židovské dívky Heleny, které její otec říká Ester, sledujeme ztrátu domova v jižní Francii po nacistickém honu na Židy v roce 1943. Italští okupanti opouští scénu a blíží se Němci, s nimiž přichází nové útoky a zatýkání s dosud jen mlhavě tušenými konci vyhlazovacích táborů. Úvodní scény idylického dětství s do vědomí se propalujícími scénami prožitků a vztahů, které zůstávají v paměti, ale nakonec už jen v paměti žijí... a pak vzrůstající neklid, úzkost, zmítání se v pocitech lpění na lidech, vůních, hlasech a místech - a nový útěk, série útěků před novými pronásledováními. Když nakonec utečenecká cesta Ester a dalších přeživších po útrapách skončí v idealizovaném Jeruzalémě, příběh pokračuje počínaje rokem 1948 novou linií a novým útěkem: kraj, který se pro jedny měl stát spásným domovem a znovunalezeným zaslíbeným rájem, se pro jiné stává zapovězeným peklem. Do palestinského uprchlického tábora Núr Šams se dostává arabská dívka Nadžma - útěk pokračuje, jde o sérii útěků, kdy stále někdo prchá před někým, kdo zabírá jeho minulý domov. Vše se pořád mění, nikde nelze ulpět, protože domov je jen slovo; jedné, co trvá, je cesta, bloudění, neklidný úzkostný pohyb z místa na místa. Do tábora přichází štědrá dárkyně smrt, není voda, umírají děti, toulaví psi, utečenecké ležení opouští už i krysy, které také umírají, protože nemají co jíst - těla tisíců hlodavců se v horku rozkládají a lidé nemají kam je odklidit, nemají ani benzín na jejich spálení. Smrt je tak blízko, že lidská masa se dává na další pochod, jak z biblických scén mátožného putování věčných ahasverů. :: Ester i Nadžma jsou jména odvozená od hvězdy, dvě bludné hvězdy - myriády bludných hvězd víří, aby našly klid jen vyprázdněním od vlastních zmrzačených citů, smířením se s naprostou ztrátou všeho blízkého a všech blízkých. :: Je to drásavá, věcná, intenzivní kniha a vzdor tématu a mé neumělé reflexi je i čtenářsky velmi vstřícná. Bludná hvězda by si zasloužila být čtena, právě v této době, v Česku.

2 26.08.2023

(SPOILER) Prokousal jsem se 670 stranami slavného románu Medojedky od Roberta Ruarka (1915-1965), na který jsem byl řadu let zvědavý. Jsem upřímně rád, že to mám za sebou. Knihou o životní cesta novináře a spisovatele Aleca Barra přiznaně prosakuje Hemingwayův vliv (neustálé popíjení alkoholu, neutuchající vášeň a potřeba milovat nové a nové ženy, "co by na to asi řekl můj přítel Ernest?", posedlost lovem, válečná zkušenost a koneckonců o silně akcentovaná Barrova reflexe Hemingwayovy smrti), přičemž jsem se nemohl zbavit dojmu, že svůj vlastní příběh tento román vlastně nemá. Barr opouští svou ženu Amelii, protože s ní nemůže vydržet stereotyp jejich společného života (zde je to rychlým tempem a líčením hysterické atmosféry domácnosti Barrových ještě zajímavé), ale s tímto stereotypem válčí až do konce románu, kdy SPOILER lékařská prohlídka hlavnímu hrdinovi odhalí rakovinu prostaty, která Barra zbavuje libida, takže Alec se na posledních stránkách vrací k Amelii, neboť už nemá důvod, proč od ní utíkat - jiné ženy už ho nikdy nebudou zajímat a on si chce už jenom mít s kým povídat a vzpomínat na minulost a v klidu pracovat na svých dalších publikačních záměrech. KONEC SPOLIERU. Na tak mohutný rozsah mi to přijde poněkud málo. :: Román je zajímavou sondou do (Ruarkova) pohledu na duše nejen amerických žen. Hlavní hrdina mi byl od začátku až do konce protivný a nezajímavý. Jak se z něj stal úspěšný, by slavný spisovatel, o tom se v románu nedozvíme skoro nic, jaký byl ten magický amalgám jeho literární práce, Ruark neprozrazuje. Kde nic není, tam ani...? - to zde však očividně neplatí. Medojedky jsou pro mne až k uzoufání nudnou přehlídkou Barrových milostných avantýr, zajímavé pro mne byly více v pasážích, kdy se popisuje Barrovo novinářské působení v právě se emancipující koloniální Africe. Pozoruhodný a z dnešního pohledu vlastně poněkud trapný je Barrův (ale spíše autorův?) pohled na ženy obecně jako sobecky uvažující živočichy, které neomylně loví muže jako objekty svého sexuálního nebo materiálního zájmu a poté je takřka bez výjimky odvrhují - to jsou ony medojedky, nekompromisně kráčící za "krádeží medu". Pokud tedy netvoří poklidné zázemí pro tvořícího Mistra pera Aleca, podlahu pod jeho nohama. Vždy vlastně poněkud hloupé medojedky, a pokud zrovna nejsou hloupé, a jsou i krásné, jsou zase nestálé a neukotvitelné, takže s nimi stejně nelze žít. Alec Barr se nikdy v románu nedívá do morálního zrcadla na svůj vlastní profil, o minulosti takřka nepřemýšlí, takže čtenář má pocit, že jsou to stránky života, které po přečtení shořely v ohni a již neexistují; existuje jen věčný playboy a lovec Alec Barr. :: Velmi dobrý, leč osamělý moment je, když SPOILER v Africe je po velmi krátké epizodě působení v roli Barrova asistenta mladý a nadějný novinář Larry Orde zavražděn vojáky - čtenář očekává v tomto šokujícím momentu bod obratu, nějaký zvrat, třeba v Barrově myšlení a životě, ale stává se jen to, že se ze stárnoucího Barra stává ještě větší individualista, který si pořádně chlapácky užívá sám sebe. KONEC SPOILERU. Nedozvíme se, v čem je Barrovo kouzlo pro ženy, které mu vždy zcela neomylně padají do postelí, náručí, usínají na jeho gauči v baru, vždy přitom hraje gtramofon a Barr mumlá, že si nepřeje nic než poslouchat při milování oblebenou hudbu svého mládí - americký jazz 30. let. :: K asi nejsilnější pasáži - a řekl bych zde v dobrém smyslu hemingwayovské - patří, když stárnoucí Alec Barr uvažuje o starém umírajícím slonovi, kterého kdysi v Africe zabil. Uvažuje o něm poté, co se sám v roli starého nemocného lva - "krále kontinentu" ocitá a netouží už po ničem jiném, než aby jeho život dál pokračoval v koleji rutiny a klidu a on nebyl sám. Ruark čtenáře častuje Barrovými ústy tak často výpady či komplimemty k různým spisovatelům své doby, až jsem měl dojem, že potřeboval stavbu románu těmi jmény podepřít jako konstrukcí, aby to celé mělo na čem držet. :: Román byl ovšem zřejmě velice úspěšný ve své době (vydán 1965) v USA, ale měl být úspěšný i po roce 1989 v Československu, kde byl vydán roku 1990 euforickým nákladem 167 000 výtisků. Od Ruarka bych si přece jen rád ještě něco přečetl, například jeho romány, čerpající ze zřejmě velmi barvité autorovy africké zkušenosti, z jejíž (byť celkem matné) ozvěny v knize je patrná autenticita a síla. Mohu-li srovnat Medojedky s díly mých oblíbených Sinclaira Lewise, Irwina Shawa, Johna Updike - tedy autory důsledně a bravurně pitvajících severoamerický sen, přičemž čtenářovy vize brilatně nahrazují svými vlastní -, tak právě toto se Ruarkovi v jeho posledním za života vydaném románu vůbec nepovedlo. Přišel mi plochý, neustále jak poškrábaná gramofonová deska opakující stejné prožitky, stejné vjemy a postupy, popíjení ginu či skotské, vždy neodvratného sexu, kyvadlovitě se vracejících Barrových útěků... :: Tak doufám, že existují i lepší Ruarkovy romány. Medojedky netřeba doporučovat ke čtení, tento román je ostatně jistě hojně čten. Já jej odkládám do knihobudky. :: :: ::

2 28.11.2022

V roce 1923 podnikl spisovatel a překladatel Jan Čep (1902- 1974) spolu se třemi kamarády z Mathesiova anglického semináře dvouměsíční stipendijní cestu do Anglie, ke strávil léto převážně ve stanovém táboře mládeže YMCA na ostrůvku Shepp při ústí Temže. Z této cesty vytěžil jednu ze svých literárních prvotin Dojmy z Anglie, publikovanou původně jako fejetony na pokračování během dubna a květnu roku 1924 v Moravskoslezském deníku. Poprvé knižně tuto zajímavou Čepovou knížku vydalo až nakladatelství Sternberg v roce 2007. Svou cestou neznámý literární začátečník Čep o rok předešel tehdy už slavného Karla Čapka, který v Anglii cestoval v roce 1924 a své nesporně známější Anglické listy publikoval poprvé vzápětí po cestopisných črtách Jana Čepa, tedy od června do srpna 1924. - U Čepa, jehož spisovatelským tématem bylo převážně literární zobrazení lidské existenciální úzkosti, nepřekvapí, jaký prostor a důraz ve svých zápiscích věnuje například pocitům smutku a tísně, který se jednadvacetiletého studenta zmocňoval přitom, když poprvé opouštěl na několik týdnů svou vlast. "S otcem a matkou se rozloučil v kuchyni. Otec mu podal ruku. 'Tak buď s Pánem Bohem a nezapomeň, co ti vždy říkám. Na Pána Boha a na nás nezapomínej!' - Matka se rozloučila mlčky, se slzami v očích, a vyšla za synem za humna, nepouštějíc jeho ruky. Ostatní sourozenci zůstali na záspí a nejmladší sestřička usedla na práh, zakryla si umouněným rukávem oči a rozplakala se." - Už v této knížce je to minimálně po stylové stránce celý Jan Čep, který se zabýval vytržeností člověka z jeho víry, země, z náruče Boha - a který z mnohdy marné snahy po návratu do této prvotní náruče dospíval až nihilismu; velmi bolavému, smutnému, ale pro mne osobně jako čtenáře velmi lidsky blízkému a pochopitelnému. Člověče Boží, podej mi ruku, jsem pod nebem tak sám, volá smutkem zanícený Jan Čep a toto volání je slyšet už z této jeho knihy, která je i při svém rozsahu pouhých sto stránek vyjma románu Hranice stínu (který jsem zatím nečetl) jeho nejobsáhlejším dílem. Cestopisek Dojmy z Anglie se při své stručnosti vlastní Anglií zabývá jenom ze tří pětin svého rozsahu; i to svědčí, jak přeplněn dojmy byl Jan Čep z celé této své první velké cesty k moři a za moře. - Kromě vjemů z vlastní cesty, z návštěv památek a londýnských prostranství Čep samozřejmě líčí pobyt v táboře Ymky, kde mu táborový zpěv anglických nábožných písní připomněl pochodování Armády spásy po Václavském náměstí. "Vždycky se mi zdálo, že těmhle Angličanům stačí dosti slabé argumenty, aby se dali přesvědčit o nejtěžších otázkách životních, že jsou nějak uděláni z jednoho kusu, že je v jejich nejhlubší povaze pracovat a věřit, jít za určitým cílem a nemeditovat, zejména ne o otázkách týkajících se Absolutna. Meditovat jen potud pokud jest to třeba k činu a dělat jen to, co může člověku přinést bezprostřední užitek. Pragmatismus (...)" - Dojmy z Anglie se mi četly velice dobře, snad pro jakousi nestylizovanost, naturálnost, studentskou bezelstnost - neboť tehdy se Jan Čep jako spisovatel teprve rodil. Mojmír Trávníček ostatně v doslovu uvažuje, že pravděpodobně právě Čepova svým způsobem deziluzivní anglická cesta byla předzvěstí pozdějšího spisovatelova náboženského probuzení a obratu. Moc rád jsem četl a vy to taky zkuste, když budete mít chuť.

2 07.10.2022

Román Pavouk (The Web of Destiny - 1929, v témže roce vyšel česky) začal Seamark svým oblíbeným způsobem: nic netušící chodec je zničehonic zapleten do hrůzných, absurdních a nevysvětlitelných událostí. Dobrodruh Forrest Ord, který se právě vrátil z Afriky, se za pobytu v Londýně v noci vrací z návštěvy od přátel. Na ulici uslyší děsivý ryk, poslední výkřik vražděného člověka. Spatří muže s revolverem, který prchá - prchá však Ordovým směrem. Po potyčce a tvrdých ranách muž není omráčen, jak Ord očekává, ale běží tak nějak dál. V domě, ze kterého vyšel výkřik, Ord potkává hluchoněmou ženu a uvnitř v domě nachází místnost, která jeví řádění šílence: nábytek rozbitý na třísky a v té spoušti tělo muže roztrhané na kusy jako po výbuchu, na stěnách krev a kusy svalů... Z domu náhle v zmatku utíká mladá žena, vyděšená k smrti... solidní kulisy "noir story" jsou tedy rozestavěny a ani v dalším uzlení a rozuzlování příběhu Seamark nezklame.

2 01.01.2022

Nečekaně silný zážitek mi přinesl stylově stěží zařaditelný text Normana Mailera (1923 - 2007) Oheň na Měsíci, filosofující poetická románová reportáž o slavném letu Apolla 11 a přistání prvních kosmonautů na Měsíci. Hutný text (v českém vydání 414 stran drobným písmem) velmi čtivý a přitom zatížený závažným obsahem, mohu-li to takto vyjádřit, od kterého jsem se po několik večerů nemohl odtrhnout. Detailní líčení technické stránky věci, psychologie kosmonautů, situací z jejich komunikace s řídícím střediskem, úvahy o politice, mystice, postavení USA a jejich politickém řádu a reprezentantech. Kniha, kterou má stejně jako tehdy velký smysl číst i dnes, 51 let po jejím sepsání. Autor nepíše nikdy kýčovitě, filosoficky promýšlí i nečekané aspekty kolem podniku Apollo 11 - jako třeba převrácení vztahu člověk - Bůh, či bláhové možnosti, které by mohla přinést kolonizace Měsíce, o které dnes už víme, že je pro svět vzdálenější než byla v roce 1969, tedy v roce vzletu a přistání Apolla 11. Mailer si klade nezodpověditelné otázky: byla cesta na Měsíc vrcholným vzestupem lidského umu a ducha 20. století, nebo jeho vrcholným šílenstvím? "Je-li však hloubání nad nezodpovězenými otázkami kořenem šílenství a spočívá-li zdravý rozum v řešení dilemat, s kolika otázkami pak člověk dokáže žít? Odpověděl by, že raději s příliš mnoha, než s příliš málo. Blouznit dál..." Když si jde do muzea prohlédnout vzorek měsíční horniny, ptá se vyprávěč Vodnář - tedy Mailer - sám sebe: kdo vlastně zvítězil? My nad Měsícem, nebo Měsíc nad námi, tím, že nás uhranul a přinutil k nemyslitelnému? - Co se týče Mailerova stylu v Ohni na Měsíci, překladatel Michal Žantovský věnuje meditaci na toto téma celý svůj doslov. - Teprve po přečtení této knihy jsme si uvědomil, jak neuvěřitelným zázrakem a anomálií v pravém slova smyslu byly lety mise Apollo, svým způsobem fantasmagorie, z určitého náhledu krásné šílenství, které nemohlo trvat dlouho, protože to prostě nebylo technicky, společensky ani ekonomicky únosné. Mailer je vypravěčem stejně okouzleným jako nemilosrdně kritickým k misi Apollo, nezapomíná vždy reflektovat ani svou vlastní roli coby pozorujícího novináře. Nevyhýbá se popisu trapných momentů, jako jsou pokusy popsat nepopsatelné, či žert s projekcí ženské vagíny na obličej prezidenta Nixona na televizní obrazovce při slavnostním projevu. Či detailů tak intimních a přitom zásadních jako je řešení vyměšování kosmonautů během celé kosmické mise. Skvělá kniha. Není to přímo filozofie, ani pouhý soupis čistých faktů, ale literatura vynikající: společenský román, jak Amerika letěla vzhůru a opilá tím létem a letem nevěděla, jakou katarzí může skončit ten mejdan století. Česky vyšlo v roce 1981. Čtěte. Kdybych mohl dát šest hvězd, tak bych dal.

2 18.12.2021

Nazvali jej románovou obrozeneckou kronikou, vějířem vzpomínek, "křemešnickou idylou": román Na krásné samotě od spisovatele a kněze Františka Bernarda Vaňka (1872 Stádlec u Tábora – 1943 Dachau) už záhy po svém prvním vydání v roce 1938 byl oceněn literární cenou České akademie věd a umění; čten a vydávám je dodnes. Neumím posoudit, zda má taková kniha v současnosti hodnotu i pro toho, kde pověstmi opředený vrch Křemešník u Pelhřimova nezná, nebo takového čtenáře třeba Vaňkova nejznámější kniha dokáže navnadit, aby se na poutní horu Křemešník zajel podívat - a pak dost možná podlehl jejímu zvláštnímu kouzlu, jako se to děje už po staletí. Nicméně já Křemešník (trochu) znám a miluji, a právě proto jsem Vaňkovu knihu četl a tak mohu konstatovat klidně, že mě Vaňkovo zvěčnění Křemešníku do podoby "krásné samoty" coby regionálního patriota velmi hřálo u srdce. - Zatímco by nás coby čtenáře jistě velice zajímala osoba autora, Vaněk svá vyprávění a pozornost takřka cele věnoval - kromě vyznání samotnému Křemešníku - nikoli osobě své, ale tamnímu řídícímu učiteli Josefu Zahálkovi. Zahálka jako temperamentní a neúnavný učitel a vlastenec je Vaňkovi tím pravým srdcem Křemešníku; bez Zahálky se nic neobejde, to je člověk, který vždy všem dodává energii, který nikdy neztrácí vtip, je neustálým iniciátorem všeho místního dění a Křemešník by bez něj nebyl úplný a živý. A tak, když oba muži ve stáří a vlivem dalších okolností - jak nenápadný vypravěč v podobě faráře Vlčka (tedy alter ego autora, děkana Vaňka), tak i Zahálka - musí coby životní přátelé opustit nejen sebe navzájem a ale také odejít z Křemešníku, tak právě v těch momentech vytvořil Vaněk nejsilnější fázi své knihy. - "Teď se mu kněz zadíval tak upřímně do očí, jak se jen může dívat ženich nevěstě v den svatby, a povídá mu: "Pane řídící, až se budete loučit s Křemešníkem, kdyby tak v ten den přišli všichni, které jste tu potěšil, to by se tu hemžilo ještě víc lidí než o velké pouti..." Ticho. "Příteli, měli jsme se tu rádi..." zašeptal kněz. Ticho. Dlouho se žádný neodvažoval je přerušit, aby mohl dosyta vychutnat líbeznost těch prostých slov. "Chtěli jsme tu na samotě mít ráj, ne peklo" - přisvědčoval řídící; "to je celá naše vina!" "Rádi" - opakoval pan farář to slovo z jiného světa. "Člověk nežije tam, kde bydlí, ale kde miluje. (...)" - V závěru knihy se ještě jednou vrací zestárlý Zahálka na Křemešník ze svého pražského "exilu" - a ti, kteří se těší na setkání s legendárním řídícím, s dobrou duší zázračného vrchu Křemešník, toho vrchu, pod nímž u staré poustevny pramení pověstná léčivá voda - jsou rozčarováni: kdysi nezničitelný Vaněk vyhasl, zpopelavěl, jeho životní jiskra vyhasla. Odloučení od milovaného Křemenšíku uhasilo jiskry jeho vtipu a energie. Starý strom, přesazen, umíral. - Co mě těšilo při čtení velice, byly takřka dokumentární zápisy slavností roku, jak je křemešničtí prožívali - Vánoce, příchod Mikuláše včetně řady starobylých říkadel a zvyků, koledování, obšírná líčení až reportáže ze slavných křemešnických poutí. - Co naopak zarazilo, je občasný, ale tak nějak všudypřítomný antisemitismus, probublávání českého nacionalismu (kdy autor třeba líčí, jak vtipálek Zahálka z poněkud trapného žertu pragmaticky donutil hrou příslušné písně na varhany početnou výpravu německých poutníků jít třikrát po sobě k "ofěře" - offertoriu, kdy věřící dávají dary kostelu. Proč? Aby farnost více vydělala, a na kom nejlépe, než na nenáviděných Němcích... O Němcích obecně se Vaněk zmiňuje velmi zdrženlivě, v lepším případě neutrálně. - Kniha se skládá z řetězu vzájemně jen málo souvisejících epizod, jejímiž pojítky jsou Křemešník a samozřejmě nezkrotný a neodolatelný živel řídícího Zahálky, třeba jak žertovně před významnými návštěvami na nádvoří u kostelíka natahuje obrovským klíčem sluneční hodiny (dodnes tam jsou), aby "šly". Velmi pěkná jsou líčení návštěv sochaře Františka Bílka či básníka Otokara Březiny. Vtipné je vyprávění, jak se Zahálkovi - který krom jiného snil o tom, že bude postilionem - splnil sen a na Křemešníku byla slavnostně zřízena C. k. poštovna, jenže málem brzy vzala za své, když se stalo neštěstí. Poštovní posel - byl jím kalkant, který jinak varhaníkovi Zahálkovi šlapal měchy u varhan - přiložil do brašny k poštovním zásilkám balíček tuku, který se při cestě roztekl a dopisy i drahá brašna jím zcela nasákly. Když dopisy a zásilky následně vyděšený vedoucí pošty Zahálka sušil na šnůrách, aby se zbavily tuku, sežral je kompletně místní pes Husar. - Někdy bylo Zahálkovo žertování bez přívlastků kruté: vynervovanému novému varhaníkovi křemešnického kostela namluvil, že toho dne bude doprovázet na varhany pěvkyni Emu Destinovou, ve skutečnosti však byla v ten den první pěvkyní místní žena z nedalekého Nového Rychnova... - Při svých líčeních Vaněk často cituje z antických klasiků, dokonce Julese Verna či Saavedrova Dona Quijota, s vlasteneckým zápalem zmiňuje Boženou Němcovou, Mikoláše Alše, Bedřicha Smetanu, v přirovnáních se dotýká světových událostí - třeba výbuchu sopky Vesuv. To aby dostal do své knihy o ideálním mikrokosmu svého světa - čili vrchu Křemešníku - komplexní moudrost a ozvěnu celého vnějšího světa tak, aby z Křemešníku opačně mohl být zase (ponejvíce místním) čtenářem celý svět shlédnut. - Četl jsem vydání z roku 1958 Krajského nakladatelství Havlíčkův Brod s krásnými ilustraci Aloise Moravce a velmi pěkným doslovem Jaroslava Holubáře.

2 22.08.2021

Kvalitní vražda (1962) je v pořadí druhým románem klasika špionážního žánru Johna le Carré 1931-2020) a současně též druhým románem z finálních devíti, do kterého spisovatel obsadil klíčovou postavu (vysloužilého) špiona George Smileyho. Ačkoli jsem ještě nečetl všechno od Le Carrého, tak bych tuto pro něj netypickou knihu - jedná se totiž o ryzí napínavou detektivku se strašidelnými prvky - zařadil k jeho nejlepším dílům. Smiley se nachomýtne k brutální vraždě ženy profesora soukromé vysoké školy v britském Carne. Ta je údajně založena mnichy snad už v desátém století po Kristu a je prodchnuta zatuchlinou a oživována kromě studentů z bohatých rodin mnohdy poněkud podivínskými vyučujícími. Smiley má z minula osobní vazby k některým členům profesorského sboru a to mu usnadňuje pátrání. Rozpitvaná psychologie postav, která vede Smileyho až k odhalení zločince a též k vrahovu využití společenských bariér v aristokraticko-měšťanské společnosti. Jak už někdo napsal: čtenář pachatele odhalí až ve chvíli, kdy si to autor příběhu přeje. Strhující tempo, místy trochu zlověstna, dusivá atmosféra školy, kam byste asi nechtěli dát studovat své potomky - leda byste předtím vůbec nečetli Kvalitní vraždu. Za mně stoprocentní thriller. Pro fanoušky nenápadného obtloustlého podivína George Smileyho může být ovšem knížka trochu zklamáním, protože zde jeho špionážní minulost hraje naprosto podružnou roli - kdo však Smileyho zná už z jiných knih, může se zde potěšeně popásat na tom, jak se z autorovy fantazie rodily kontury postavy, která se už o rok později - v roce 1963 - po vydání snad le Carrého nejslavnějšího díla Špion, který se vrátil z chladu - o dva roky později zfilmovaného; důležitou roli tam měl mj. Jiří Voskovec - stala jednou z ikon žánru. Zde - v Kvalitní vraždě - ovšem Smiley vešel teprve do předpokoje své slávy a vystoupil v roli soukromého detektiva. Skvělé. Kvalitní vražda má nějakých 176 stran a vydrží vám bohužel jenom na jeden večer. Nebo noc. Noc, ve které třeba trochu sněží a fičí vítr, a vy se bojíte něčeho reálného, o čem víte, že je venku v té zasněžené krajině.

2 31.07.2021

Výborné reportážní Sevastopolské povídky jsou zřejmě jedním z prvním děl moderně pojaté světové protiválečné literatury. Realistické a syrové záznamy z krymské války, kterou jako důstojník Tolstoj sám zažil. Naturalistické obrazy ostřelování z dalekonosných děl, umírání v lazaretech, záznamy hovorů ruských a francouzských vojáků ve chvílích klidu zbraní, amputace končetin - a závěrečný obraz, kdy po jedenáctiměsíční bezvýchodné poziční válce Rusové po rozkaze s hořkostí opouštějí své bašty a stahují se do týla. Výborné.

2 04.07.2021

(SPOILER) Podvědomí opět zapracovalo, a tak jsem v nynějších dnech eskalace mezinárodního napětí a mrazivých vztahů s Ruskem četl nestárnoucí vizionářský román Válka ve vzduchu od Herberta George Wellse. Bez váhání bych ho zařadil k tomu nejlepšímu z vědecké fantastiky od Wellse. Autor v románu z roku 1908 předpovídá světovou válku, rozpoutanou Německem a Japonskem, válku, jejímž hlavním médiem jsou nové vražedné létající stroje: kromě vzducholodí, jak si je dokážeme představit, jsou to především útočné německé Drachenfliegery (autorova licence), jejich asijské protějšky, a především vynález letounu podobného vose od geniálního konstruktéra Alfreda Butteridge, který je jednou ze zápletek románu. Wells román situoval v době jeho sepsání do nedaleké budoucnosti, do níž už promítl trendy, jak je ve své době mohl odhadovat. A tak kontinenty spojuje nadzemní jednokolejná železnice, upevněná na stožárech podobných malým eiffelovkám, v každém anglickém domě je telefon a Albion právě zažívá boom automobilismu a motorových bicyklů. Román má jistou rozeznatelnou strukturu, která sice není úplně kompaktní, ale knize to neubírá na čtivosti, možná naopak. Úvod je podařeně humoristický, kdy sledujeme groteskní podnikatelské zápolení podnikavců Berta a Grubba, kteří si zařídí prodejnu a opravnu bicyklů. (Zajímavý výraz pro zřejmě charakteristický zvuk motorového kola: "teftefování..."). Podnikání se však nedaří, a tak se oba mladíci dávají na cestu kočujících divadelníků, samozřejmě nechtěně notně obskurního typu. Wells zde uplatnil velký talent pro popis humorných situací, a docela by mě zajímalo, zda někdy napsal román opravdu čistě kratochvilně veselý typu třeba Tří mužů ve člunu. Při jednom z představení jménem "Dervišové z pouště" se v prostěradlech zahalení ochotníci na bicyklech nachomýtnou k prudce klesajícímu balonu, ve kterém ztroskotává vynálezce Butteridge. Bert ve snaze zachránit balon před odletem jej zatíží vlastním tělem, ale zatímco vynálezce šťastně končí na tvrdé zemi, balon se opět vznáší a Berta unáší pryč. Následující líčení nečekané vzduchoplavby je dechberoucí. Bert v balonu překvapivě nachází Butteridgovy plány na sestrojení létající "vosy", která se slibuje stát epochálním objevem v letectví. Jenže vítr jeho balon zanese až do Německa, které se právě pod vedením prince Karla Alberta chystá rozpoutat světovou válku. A zde končí humoristické fáze románu a začíná jeho fáze apokalyptická. Němci Berta berou do zajetí, ale protože ho zpočátku mylně pokládají za vynálezce "vosy", prokazují mu poctu jako zajatci veledůležitého významu. Brzy však omyl vyjde najevo, ale to už je Bert na palubě vzducholodi Vaterland, která pluje v obrovském konvoji vzdušných plavidel, se kterými Němci míří přes oceán, aby zničili New York. Vzdušný útok na srdce Spojených států je vylíčen tak spektakulárně, že rozum jen žasne, v jaké hrůzné noční vizi Wells tyto výjevy spatřil. New York je bombardován z nebe, brání se, ale podléhá. "(Bert) viděl vzducholodi letěti nízko a rychle nad stmívajícími se a vzlykajícími ulicemi; viděl velké budovy, náhle červeně osvětlené uprostřed stínů, potom klesající pod nárazem pum; byl ponejprv v životě svědkem groteskního rychlého útoku nenasytných plamenů. Proti tomu všemu cítil se uvolněným, netělesným. Vaterland přitom nevyhodila ani jediné pumy; pozorovala a velela. Potom se snesli konečně níže a vznášeli se nad radničním parkem, a jeho mysl poznala s hrůzou, že osvětlené černé hromady jsou veliké úřední budovy v ohni a že chození sem a tam nepatrných ponurých stínů něčeho šedého a bílého, svítilnami osvětleného, bylo odnášení raněných a mrtvých. Když se vyjasnilo, chápal víc a víc, co znamenají ty scvrklé černé věci..." Bert dokonce v sobě nachází zvláštní nový - a pouze dočasný - pocit: opojením válkou, rozkoš z ničení a zabíjení, pokud se umírající bytosti nachází v bezpečném odstupu... Po následné letecké bitvě u Niagary se vzducholoď s Bertem zřítí, umírá jeho nový německý přítel voják Kurz. Na ostrově je Bert svědkem brutálního útoku skupiny Japonců na dva prchající německé strojníky, jeden z nich je rozsekán meči. Syrová, nezapomenutelná scéna. Tohle je tedy válka, uvědomuje si Bert. Bert se po ztroskotání na ostrově setkává s přeživším princem Karlem Albertem. Po vnitřním psychologickém boji a zralých úvahách se nezkrotně panovačného megalomana Karla Alberta bert rozhodne zastřelit, což učiní. Velmi silná dílčí epizoda, jeden z vrcholů knihy. Bertovi se z ostrova podaří uniknout. Vrací se k civilizaci; neví, nakolik byla země mezitím sežehnuta válečným požárem. Plány na Buterridgovu "vosu" má stále u sebe a tak se rozhodne předat prezidentovi Spojených států, protože není jiné cesty, než nepřítele rozdrtit. Kdo je však tím nepřítelem teď, kdy je celý svět v požáru? Lze vůbec uhasit nějak ten požár? - Ocitáme se ve třetí postapokalyptické a filosofické fázi příběhu. Bert se po zdánlivě úspěšné misi konečně vrací domů a poznává: lidstvo, pokud přežilo, začíná znovu od bodu nula. Starý krásný svět před válkou, ve kterém pokrok techniky předběhl morálku lidí a tím je přivedl k záhubě, je definitivně pryč. Z krásného obrovského ohně svaté války za světovládu zbyly zčernalé a páchnoucí trosky a dezorientované stíny, které bývaly lidmi. Zbyla jen matná touha přežít, není však příliš zřejmo, proč vlastně žít? Zbylo duté prázdno v hlavě a nejasné vzpomínky na cosi nepochopitelného z minulosti, nesdělitelné dalším pokolením. - Silný, nesmírně zneklidňující a jasnozřivý román bez slabého místa. Čtěte bez váhání. - Četl jsem Vilímkovo vydání z roku 1927 s překrásnými ilustracemi Arthura C. Michaela.

2 24.04.2021

"Pohorský obraz" Západ od Karla Václava Raise (1859-1926) jsem asi nemohl číst dříve, než teď, kdy mi letos bude devětačtyřicet, tedy ideální půlka se mi tak jako tak blíží. Román o odcházení stařičkého faráře Kalouse, který 52 let strávil na faře zapadlé vísky Studenec na Hlinecku v krásném ale nelítostně drsném prostředí Železných hor, by mě stěží dřív lákal a zlákal. Nicméně ta knížka mě nějak dlouhodobě k sobě táhla a čtení nelituji: nakonec se mi nestává tak často, aby mi při čtení závěrečných odstavců vhrkly slzy do očí. Západ v názvu knihy (vydáno 1896) je možno vysvětlit: nejedná se o světovou stranu, nýbrž o závěr života, který zvolna mizí podobně, jako když slunce zapadá za hory. Tak o tom přemítá farář Kalous, jehož je celá knížka loučením se světem, s drahým krajem a s lidmi, kterým dal místo ve svém srdci. Ačkoli může tento hrubý popis působit odtažitě nebo nevábně, nemohu říct, že by mě číst Západ nebavilo, naopak. Příběh sám je vcelku nevzrušivý, do Kalousova života přichází a odchází z něj lidé - jeho hospodyně a jeho sestra Kristinka, sousedé, oblíbený pes, jeden Kalousův výpomocný kaplan odchází a nový kaplan Voříšek... a Kalous ví, že si musí zvykat na jeho povahu - bude Voříšek tak dobrý jako jeho předchůdce, vydrží s Kalousem v sychravém prostředí Studence? A Kalous nezvratně cítí, že jeho konec jeho vlastní loučení se světem je neodvratné, i když je obklopen milujícími farníky. K čemu je všechny láska zvenčí, když je vlastní srdce unaveno, a duše přestává zářit navenek? Kalous je smířený, ale přesto mu začíná být stále více lidsky smutno. Na dialogy bohatý román je idylou: poklidný průběh neruší žádný konflikt, žádný zvrat, žádná křivá povaha, nic neočekávaného, vše je klidno, jak život v pohorské vísce, kde jenom nemoci přicházejí a odcházejí a s nimi někdy i lidé a zvířata; děti se rodí, ale vnější kulisy zůstávají neměnné - jejich proměna v čase už jen zdálky doléhá do vědomí Kalouse, když si kněz ve vsi třeba všímá nově postavené chalupy v neobvyklém stylu a poznává - toto je přece novota! Rais v Západu vytvořil skvělý psychologický obraz postupující senility, kalícího se vědomí, marný zápas slábnoucího těla, kdy vnímáme zvolna se šourajícího stařečka, jehož život na milované faře je naplněn, velmi živě a plasticky, jako bychom ho znali. Vůbec lidské typy vykreslil Rais dobře, přesvědčivě. Jen překvapí, že se mezi nimi nevyskytla v knize žádná postava záporná, lživá, mocichtivá, prostě opravdu lidská, románová - snad jen v lehkém náznaku. Ale tak to Rais chtěl napsat, věřím. Ano - takto by si člověk přál žít a dožít naplněný život! - Zdeněk Nejedlý pokládal podle svých slov Západ za nejvýjimečnější psychologicky podaný obraz života prostých lidí v Čechách. Nevím, takhle silně bych to asi nevyjádřil. Ale Nejedlý měl zvláštní soudy k mnohému. - Akvarely a uhlokresby do knihy vytvořil Adolf Kašpar - některé jsou velmi pěkné. Mně se nejvíc líbily od Kašpara kozy. A vůbec je zajímavé, jak výrazně Rais svým Západem ovlivnil českou krajinářskou malbu: k pobytu v železnohorských Kameničkách a tím i k namalování jeho nejslavnějšího obrazu inspiroval románem svého přítele Antonína Slavíčka a k tvorbě v týchž Kameničkách také malíře Františka Kavána a celou komunitu dalších. - Pokud bych shrnul: ne snad život v Železných horách je a byl takový, jak Západ popsal, ale odcházení ze života a jeho stmívání by mohlo a mělo být takové. Mezi svými a důstojné až do konce. Snad je to iluze a ideál, leč bez prosluněné krajiny ideálu existují jen stroje.

2 12.04.2021

Čím víc knih poznávám, tím jasněji vidím, že Knihovna je oním labyrintem, ve kterém je ve šťastných chvílích průvodcem i svůdcem podvědomí. Útlý svazeček čtyř drobných literárních prací s podpisem Julia Zeyera a názvem Maeldunova výprava mi přišel do rukou náhodou. Chtěl jsem se více seznámit se Zeyerovou tvorbou, který mě nedávno napoprvé uchvátil svou sbírkou Fantastické povídky. Nuže - žádost byla uspokojena, vábení neustalo. - Titulním a hlavním textem výše zmíněné knížky je na motivy irských bájí Zeyerem vytvořená překrásná pseudolegenda, v níž se hrdina Maeldun vydává na strastiplné pátrání po vrazích svého otce Okara Agy. Hluboce mystický příběh je psán nádherným jazykem a pro mně čistě osobně je důkazem, že Zeyer byl člověkem vidoucím. Členové Maeldunovy výpravy prochází na své odyseji zkouškami a lákadly, aby osvědčili svou čistotu a právo proniknout do nejhlubšího tajemství. Pátrání po vrazích Okara Agy je tak nakonec zavede dál než tušili, protože je stále potkávají podivuhodné události. "...vzmužil se Maeldun a přistoupil k mlynáři a pravil: "Mnoho nevysvětlitelného je pod sluncem a mlýn tvůj patří mezi hádanky. Považuješ to pod svou důstojností, poučit mě nevědomého?" "Nikoli," odvětil mlynář. "Věz, že stojíš na prahu mlýna Přeludů. Všechno na světě, lidé i předměty, mají podstatu a tvářnost. Býti a zdáti se, toť dvojí. Lidé soudí dle toho, co se zdá. V tomto mlýně však přemele se všechno zdání, všechen přelud, všechen klam a všechna lež důkladně a z toho všeho, co se zdálo, zbude jen, co pravdě jest a vezme na sebe pak pravou svou tvář. Vše, co na zemi žije, vše, co na zemi se koná, tvoří, zhotovuje, vejde někdy těmito vraty v můj mlýn a vyjde přemleto pak druhými vraty na dráhu vedoucí k váze, kde někdy váženo bude. I ty i tvoji druzi přijdete opět, až doba vaše vzejde, do mého mlýna, vy i vaše skutky. Jdi a pamatuj!" Příšerný mlynář se usmál, ale úsměv jeho byl tak hrozný, že Maeldun a jeho přátelé se třásli na celém těle, ač byli muži velice odvážní" - Při cestě k moři je přiláká podivný hlahol, připomínající zpěv žalmů. Jedou po zvuku a spatří ostrov, kde je uvítá stařec zahalený pouze do svých bílých vlasů, sahajících mu až na zem. Ten jim vypráví podivný příběh o mnichu Ambrožovi, který prožil cosi nesdělitelného. "Všickni se zachvěli, ale opat tázal se tiše slavnostně: "Odpověz nám ve jménu božím! Jsi ty snad přelud toho ztraceného bratra?" Bratr Ambrož sebou trhl, v hlavě mu zavířilo, hleděl kolem sebe. Tu spatřil obraz svůj ve vlnách jezera. Bílé vlasy mu padaly k pasu a bílé vousy mu sahaly na kolena. Tvář jeho byla zsinalá, oči vyhaslé, jako u mrtvoly. To byl on, on, jenž ráno stál zde u tohoto samého jezera v jasné záři svého mládí - a pod paží měl ještě posud tu knihu, v níž byl za úsvitu četl, než vyšel z kostela do lesa! Nevěda ani, co činí, otevřel knihu a zahlédl založený list... Zahlédl na něm ten stříbrný pruh, proplétající se křídly malovaných andělů, a v něm slova: - - -"a staletí tam minou jako na zemi okamžik" - - - Tu věděl vše, tu uhodl vše. Slyšel slova své pochyby, své modlitby! Pustil knihu." Nemá cenu citovat zde více, Maeldunova výprava je text ani ne sedmdesátistránkový, ale dechberoucí. - V knížce následuje též velmi pěkná Pohádka o dobrém careviči Evstafovi, sepsaná pro změnu podle ruských národních legend. Naučné mudrosloví s malebnou obrazností. - Příliš mě neoslovila (jakoby)bretonská legenda Kristík a už zcela nezasažen jsem byl škrobenou mravokárnou selankou Bílá holubice od Marie Edgeworthové, kterou Zeyer bůhvíproč přeložil a do svazečku zařadil, protože se jednalo původně o edukativní výbor určený mládeži. No, tady bych byl trochu skeptický v rozumnost toho záměru. - Především pro Maeldunovu výpravu určitě má smysl tento krásný kousek Zeyera číst. Vazba té knížečky je prostě nádherná. Jak hodnotit jako celek? Dávám zde pět hvězd, ale jen za první dvě povídky tohoto svazečku.

2 03.04.2021