tomas6658 komentáře u knih

(SPOILER) Ve své době odbornou kritikou ne úplně dobře posuzovaný soubor povídek.

Ďábelská jízda na koloběžce:
Chlapec, vyrůstající v neutěšeném prostředí - otec utápějící se v alkoholu a sebelítosti o nenaplněném osudu. Východiskem jsou chlapcovy úniky do snů a přátelství s dívkou Evou. Nakonec Eva opouští s rodiči zemi, bez rozloučení a chlapec si uvědomuje, že v dospělosti bude determinovaný chováním svého otce a neunikne jeho osudu.

V půl páté ráno:
Epizoda z manželského života Augustina, penzionovaného truhláře, jež se dostane k projednání na uliční výbor. Komplikovaný vztah s manželkou, ovlivněný odbojovou činností a totálním nasazením Augustina, jeho odcizením od rodiny a útěkem z Německa na konci války. Vnitřní nedefinované rozpory a myšlenkové pnutí hlavního hrdiny.

Můj známý Vili Feld:
Povídka, která se dočkala pozdějšího rozšíření a rozpracování. Z mého pohledu nejlepší část tohoto povídkového souboru. Vili Feld jako symbol nejednoznačnosti - přeživší šoa, který přislíbil pomoc emigrantovi v nouzi, slovo nesplnil a výsledkem jsou výčitky svědomí, které jej pronásledují při rekapitulaci svého života jako "černá díra". Popis duševní mapy dvou lidí, kteří se splu střetli v Římě v roce 1950 a poté se již nikdy nesetkají. Leitmotivem je deziluze a pocit promarněného žití. Otázky smyslu existence.

Dívka u oleandrového keře:
Sentimentálně ztvárněný vztah českého montéra (a komunisty), který se kdysi v Praze setkal s židovskou ženou a po válce se za ní vydal do Izraele, kam se ona po válce vystěhovala. Hledání svého "místa" v životě a jeho "čistoty". Dilema návratu do Prahy (rozpor partnerů) jako touha po naplnění životní cesty.

Záře půlnočního slunce:
Vzpomínky hlavní postavy na pochody smrti a mezní situace s nimi související. Snaha přežít a žít i nadále plnohodnotný život, vybudování nové existence po válce.

1 16.02.2023

(SPOILER) Rozsahově nevelká novela, ovšem svým významem a myšlenkovým přesahem velké dílo. Volná součást autorovy tetralogie, spolu s Člověkem bez osudu, Fiaskem a Kaddiš za nenarozené dítě. Ústřední motiv je "vyrovnávání se" s údělem židovství a s mezním prožitkem Šoa, s "Osvětimí, která je v životě přeživších stále přítomná". Situace, často popisovány zdánlivě jednoduše a samozřejmě, mají významnou působivost, působí tíživě a často bezvýchodně. V tomto pohledu je to mimo jiné i dílo existencionalistické. Poměrně komplikovaná vypravěčská struktura, střídající formy.

Základní dějová linka - rukopis románového díla od spisovatele B. - "obžaloba života" a redaktor Keserű, který je odhodlaný i proti autorově vůli (vnímající vysokou kvalitu díla) román vydat. Zásadní je i dopad života a díla B. na B.-ovu bývalou ženu i milenku.

Silný aspekt osobní role člověka v situaci volby životních rozhodnutí - uvědomování si vlastního já, tváří v tvář neschopnosti (či nemožnosti) překonat vliv minulosti.

Nelehké čtení, mnohovýznamnost, která ale pozorného čtenáře odmění velikou vnitřní myšlenkovou bohatostí a přesahem. Ne nadarmo obdržel autor Nobelovu cenu za literaturu.

1 28.01.2023

Sbírka Kischových literárních reportáží z Prahy i zahraničí z počátku 20. století. Z faktografického hlediska velmi zajímavý náhled a sondu do "atmosféry" konce mocnářství a nově vznikající ČS republiky. Autorovy zážitky z cest po Evropě i po světě, vše podáno za mě brilantní formou, plasticky vykreslující danou tématiku.

EEK patří k mým nejoblíbenějším autorům (dosáhl světového uznání) tohoto žánru a je podle mého v současnosti neprávem pozapomenutý.

1 27.01.2023

Soubor pěti povídek s ústředním motivem Prahy a lidí s ní spojených, se kterými se Urzidil buď za svého života setkal, nebo s nimi byl obeznámený formou městských legend. Povídky jsou do cyklu spojeny formou motivu středověkého oltáře se skříní, pravou a levou tabulí, predellou a nástavcem. Sbírka se řadí do autorova vrcholného tvůrčího období – byla vydána v roce 1960.

Urzidil je napříč povídkami jakýmsi autobiografickým svědkem a zapisovatelem příběhů pražských rodáků, mnohdy svým naturelem podivínů nebo bizarních postav, jejichž životní cesty a osudy jsou líčeny pro autora typickým náboženským prizmatem jako důležitá humanitní poselství o životě a všem, co jej přesahuje. Ať se jedná o legendu o „znesvěcení“ korunovačních klenotů jistým Virgilem Suchým, příběh, který vypravěči přibližuje jeho svérázný otec, příběh rodu Wellnerů, starého pražského německého rodu převozníků a osud jejich syna Helmutha, ústřední povídku kumpána pražských německých básníků a bohémů Karla Weiβensteina a líčení jeho neuvěřitelného života, nebo tragický příběh nadaného mladého básníka Karla Branda či snový příběh o pražském německém divadle a lidech kolem něj, povídky jsou laděny humanisticky, formou pohledu na „velké“ dějiny prostřednictvím jejich „malých“ a často podivínských aktérů. Jsou to podobenství o proměnlivosti a pomíjivosti života v konfrontaci s absolutními a stálými konstantami lidské viny, osamění, životních ztrát a smrti. Střet úsilí a snah těchto postav o plnohodnotný život a jeho protikladu v podobě jejich lidského selhávání, na pozadí událostí, které je přesahují a které nemohou žádným způsobem kontrolovat.

Ústředním motivem či hlavní „postavou“ všech příběhů je Praha, ono tajemné starobylé město, spojeno s Golemem i středověkou slávou českých králů, jakožto i s potýkáním a stýkáním české, německé a židovské kultury a etnicity z období autorova mládí a dospělosti. Urzidil, jeden z přidružených členů tzv. Pražského kruhu, volného sdružení pražských literátů kolem Maxe Broda, Franze Kafky a Franze Werfela, měl možnost tento multietnický, multikulturní a multináboženský kvas pozorovat a propojovat jeho jednotlivé komponenty – jako pražský Němec a zároveň syn židovské matky, spojený mnoha vazbami na české literární prostředí a kulturní kruhy. Svým osobitým silným sociálním a náboženským cítěním způsobem reflektuje příběhy rozličných pražských postav a postaviček a zasazuje je do vyššího významového komplexu „věčné“ a majestátní Prahy, města, které popisuje jako „urputné, bojovné a hrozivé. Žít v něm mohlo být podivuhodně napínavé a vzrušující, ale nikoli příjemné“. Úchvatný pohled do (ne)dávných dějin Prahy prostřednictvím dnes neprávem pozapomenutého spisovatele, který s Prahou byl i v období svého exilu neodmyslitelně spjatý a který jí nejen touto povídkovou sbírkou vzdává svůj hold.

Jaká je míra osobní zodpovědnosti za běh událostí? Co je vina či nevina z hlediska subjektivního vnímání, konání podle přesvědčení a v rámci vášnivosti v kontrastu s „vyšším“ pořádkem a morální zodpovědností za sebe sama i za druhé? Jaké místo má člověk ve společnost a jakým způsobem je naplňováno? Je konání v záchvatu vášně a žádostivosti skutečně iracionální vůči pokornému a rozvážnému jednání? A existuje pro taková jednání „pozemský arbitr“? Kolik je vlastně druhů viny a hříchu? Tato (a další) témata tíže lidského údělu jsou zpracovávána v tomto Zuckmayerově románu, reprezentujícím jeho pozdní tvorbu po 2. světové válce.

O masopustní sobotě večer v roce 1913 přichází neznámý muž v dragounské uniformě do mohučské katedrály, aby učinila zpověď u kanovníka Heinriciho. Po úvodní modlitbě ovšem padá k zemi a umírá. Velmi brzy se zjistí, že je muž zavražděn a začíná vyšetřování tohoto záhadného případu. Souběžně s touto událostí přijíždí na rodinnou návštěvu k aristokratické rodině Panezzů jejich italská příbuzná Viola. V rámci karnevalu, oné „rozpustilé hry odoutaných myslí, pomíjivé promiskuity, zaměněných rolí, bláznivých zákonů“ je rodina zainteresována jak do jeho organizace (manželé Panezzovi jsou oficiálními „králi karnevalu“), tak velmi záhy i do vyšetřování záhadného úmrtí v katedrále – zjistí se, že mrtvý je sedlák z obce, kde má rodina Panezzů své sídlo, byl spolužákem Panezzova syna Jeanmarieho a v posledních letech coby vojenských zběh sloužil ve Francouzské cizinecké legii v severní Africe. Nejprve je z vraždy obviněn bratr zavražděného, pro nedostatek důkazů je však záhy zproštěn viny. V mezičase probíhají veškeré karnevalové slavnosti, při kterých dochází k vášnivému sblížení Jeanmarieho a jeho sestřenice Violy, která se ovšem začíná chovat stále více podivně a tajemně. Paralelně k této zápletce dochází i k sblížení šlechtice Panezzy s dívkou z významné mohučské měšťanské rodiny. Příběh vyšetřování vraždy i citového vzplanutí otce i syna Panezzů graduje v průběhu závěrečného masopustního maškarního bálu, kdy dochází nejen k rozluštění případu, do kterého je zapletena Viola, ale i k velmi překvapivé zpovědi Panezzy kanovníkovi Heinricimu, ze které vyplyne to, že zavražděný byl jeho syn. Dochází také ke zpovědi Violy u Heinriciho, která osvětlí její příběh, konání a motivy, nedochází však jejímu rozhřešení. Záhada vraždy je rozluštěna, otázka míry viny a trestu a jeho individuálního přijmutí je ovšem velmi komplikovaná, nepostižitelná pozemskými zákony, bez možnosti jejího jednoznačného vyřešení…

Na pozadí masopustního veselí, onoho několikadenního pohanského „slavnostního šílení, čehosi hlubokého, skrytého, nevysloveného, neúmyslného, děsu tajemné démoničnosti, který lpí na každém maskování a který nemá daleko k zbožštění, jakési směsi bakchického tance a procesí“ jsou postavy příběhu strhávány svými vášněmi a žádostivostí a jsou posléze konfrontovány s otázkami své viny a prohřešení a morální zodpovědnosti. Jednotícím prvkem je kanovník Heinrici, ztělesnění životního nadhledu a vyrovnanosti, zastávající zásadu osobní odpovědnosti člověka za své konání a za jeho společenské dopady tak, aby nebylo pácháno zlo. Otázka míry „provinění“ a spravedlivého „trestu“ za něj je ovšem nejasná a neměřitelná lidskými zákony a etikou. Její tíhu je nucen si každý člověk nést sám a sám také musí nalézat cestu k vlastnímu srovná(vá)ní se s ní, to je vlastně jeho údělem. Všem okolnostem, pohnutkám a lidem v okolí navzdory…

Výbor z povídkového díla Johannese Urzidila, pražského rodáka německé národnosti. Jedná se o povídky se silným autobiografickým nábojem, ovlivněné expresionismem, sociální kritičností a křesťanským humanismem (Urzidil byl praktikujícím katolíkem a tato skutečnost se v povídkách na mnoha místech odráží). Vedle veliké míry autobiografie (postavy v povídkách mají své reálné předlohy) se povídky vyznačují svojí poetičností a tím, že je jejich námětem zhusta pražské prostředí nebo Šumava, odkud pocházela rodina Urzidilova otce. Zajímavostí je také, že v mnoha povídkách je hlavní postavou autor sám, často ukrytý za nějaké alter ego.

Sbírka obsahuje povídky, které odráží autorovo dětství a dospívání v Praze (U devíti křížů, Anton odešel, Nevlastní, Novoroční mumraj, Veřejný posluha Kubát, Repetent Bäumel). Urzidil byl synem nemajetného poštovního úředníka, původem ze Šumavy a židovské matky, která zemřela nedlouho po jeho narození. Své vzpomínky na svá studia (gymnázium) ztvárňuje v povídkce Repetent Bäumel, reflexi své vojenské služby za první světové války v povídce Noc hrůzy. V meziválečných dobách působil Urzidil jako novinář (brněnský expresionistický časopis Der Mensch, Prager Tagblatt) a jako tiskový rada německého velvyslanectv (do nástupu nacismu v roce1933). V roce 1939, za dramatických okolností (židovský původ, výrazně antifašistické smýšlení), Československo navždy opouští – svoji reflexy oněch pohnutých událostí podává v povídce Poslední služba. Přes anglický exil se dostává do USA (1941), kde se živí jako vazač knih a postupně opět jako novinář a spisovatel, občanem USA se stává v roce 1946. Vyjma své novinářské a spisovatelské činnosti (jednatel Ochranného svazu německých spisovatelů v Českých zemích, příslušnost k literárnímu spolku okolo kavárny Arco – především Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel a další, činnost v expresionistických a antifašistických spolcích) se Urzidil zabýval také studiem díla významných českých výtvarných umělců (především Václava Hollara, Emilla Filly, Jana Zrzavého, Václava Špály). Tato záležitost je obsažena v povídce o životě Václava Hollara Slonice. Z mého pohledu se jedná o velmi zajímavé, poetické čtení, prodchnuté autorovými ideály křesťanského humanismu a lásce k venkovské přírodě, se sociálně-kritickými prvky. Urzidil těmito povídkami přináší zašlý obraz a genia loci počátku 20. století a tehdejší Prahy. Krásné, poetické a lidské

Soubor Urzidilových autobiografických povídek z Prahy a českých zemí, vzpomínky na jeho mládí a dospívání, se zaměřením na střetávání a prolínání se českého, německého a židovského živlu. Povídky reflektují období od začátku 20. století a postupného rozkladu Rakouského mocnářství, přes události první světové války, následného rozpadu císařství a nastolení Československé republiky, jakožto i život sudetských Němců v odlehlých oblastech šumavského pohraničí, nástup německého nacismu a druhou světovou válku, až po vyhnání sudetských Němců z poválečného Československa. Jedná se o výbor ze tří autorových povídkových sbírek: Die verolorene Geliebte, Die erbeuteten Frauen a Bekenntnisse eines Pedanten.

Urzidil, pražský Němec, po matce židovského původu, odráží v povídkách společenské ovzduší dané doby a přidává autobiografické prvky, včetně vzpomínek na své blízké, především na svého svérázného otce a jeho vlivy. Pokrývá také své peripetie jakožto vojáka v první světové válce a svědka vzniku nové republika, i své poválečné zážitky pramenící z pobytů v pohraničí u sudetoněmeckých příbuzných. Reflektuje také následné obsazení Československa nacistickým Německem a jeho dopady na pražské Židy, Němce i Čechy. Povídky jsou psány velmi poetickou a nábožensky-kontemplativní formou, ve které se odráží Urzidilova hluboká celoživotní zbožnost. Skladba povídek postupně graduje, od nostalgických vzpomínek na vlastní dětství a rodinu, přes spíše stále ještě úsměvné vlastní válečné peripetie a následný popis mnohdy obtížných životních osudů venkovských obyvatel Šumavy, přes mezní a dramatické situace spojené s nástupem nacismu a jeho fatálních dopadů na životy sudetských Němců, Čechů i Židů. Vedle zmíněného duchovního a poetického ztvárnění je velmi patrný motiv odsouzení bezpráví a útlaku vůči jakémukoliv z výše zmiňovaných etnik, vyplývající z autorova původu a ze skutečnosti, že byl mimo své silné víry v boha i přesvědčeným humanistou a antifašistou. Mé první a velmi vydařené literární setkání s Urzidilem. Rozhodně ne poslední.

Jedna z posledních Fischlových próz – román, který vzdává hold Jeruzalému (to bylo jedno z autorových tradičních témat) a nese četné autobiografické prvky. Čtenář, který dílo Viktora Fischla zná, se zde opět setkává s některými postavami z Dvorních šašků.

Ulice vedoucí k Jaffské bráně v centru Jeruzaléma, kaleidoskop lidí a osudů. Vypravěčem je bývalý soudce, který vypráví příběh svých přátel a sousedů v období okolo tzv. Šestidenní války. Setkáváme se zde mj. s „astrologem“ Maxem Himmelfarbem, jedním z hrdinů Dvorních šašků. Doba plyne a postavy (i postavičky) v sousedství žijí svými všedními životy, se všemi souvisejícími starostmi i radostmi. To vše reflektují tři přátelé – již zmíněný „soudce“, „astrolog“ a majitel kiosku Menachem Salz. Vzpomínají na své mládí, pronásledování za druhé světové války, i na svůj současný život starců, kteří dokážou být ostatním nápomocni radou nebo oporou. Do téměř ospalého dění vtrhne vší silou Šestidenní válka, která obrátí životy mnoha obyvatel ulice vzhůru nohama – zapříčiní mnoho tragédií, se kterými se musí lidé posléze vypořádávat, často i skrze svoji intimní polemiku s Hospodinem. Čas neúprosně plyne a mění nejen ráz ulice, ale i životy jejich obyvatel v přirozeném koloběhu zrodu, životů a umírání. Hlavní hrdina může v reflexi těchto dění pouze konstatovat, že některé události „je člověk odsouzen chtít pochopit, ale zároveň vědět, že nikdy nebude úplně všemu rozumět“

Typicky „fischlovsky“ poetická a zasněná próza, prodchnuta duchovní moudrostí. Leitmotivem je tok času a lidské vyrovnávání se s „ranami osudu“ – oné neúprosné konstanty, která jej doprovází. Lehkost a nadhled pomáhají postavám vyrovnávat se s jejich nelehkým údělem. Smíření se s tím, že se vše neustále mění a že lidský život má svůj konec, který se blíží. To vše prodchnuto ódou na krásy Jeruzaléma, města věčného a zaslíbeného a jednu velmi zajímavou vzpomínku na Prahu. Nechť je vaše duše vevázána do svazku živých, pane spisovateli Fischle. Děkuji za všechny ty krásné čtenářské zážitky a emoce, které jste mi svým dílem zprostředkoval.

Soubor povídek z Vianova raného tvůrčího obodbí, prodchlého mystifikacemi, divokou imaginací, patafyzičností a zastřešujícím motivem antimilitarismu a antiautoritářství. Inspirací těmto povídkám byla především mystifikační tvorba Alfreda Jarryho a divadelních frašek a autorova láska k džezu – sám byl džezovým hudbeníkem.

Nejednoduché čtení, způsobeno mnohovrstevnými symboly, metafyzickými výjevy a prostředím, kde různé předměty, zvířata i lidské postavy žijí svými autonomními způsoby života. Jednotlivé povídky reflektují výrazně autorem prožité válečné zkušenosti - Mravenci reflektují vylodění spojenců v Normandii, v Mlze se zubožený hrdina snaží „vrhnout kotvu do času“ a tím zastavit zoufalství, plynoucí z opakujícího se bombardování svého města. Bezprostředně poválečné zkušenosti pak reflektují povídky Rak, Liduprázdná ulice a Leklé ryby, popisující poválečnou chudobu a degradaci lidské důstojnosti. V díle jsou patrné i Vianovy anarchistické postoje a jeho kritika militarismu a vládě „pevné ruky“ – např. v povídce Učenliví žáci. Inspirace džezovou hubou se objevuje v povídkách Rak a Blues pro černého kocoura. „Nejrealističtější“ povídkou je Komparsista, která odráží autorovu zkušenost jakožto statéra ve filmu „Milostivá paní a její flirt“, kde účinkoval se svým hudebním souborem. V povídkách se často objevují autorovi přátelé, vystupující pod přezdívkami (Major, Peter Gna, Doddy a další).

Celkové vyznění díla, jak již naznačeno výše, je protiválečné a namířeno proti různým formám útlaku (policejní stát, útlak, pošlapávání lidské důstojnosti). Postavy jsou konfrontovány s nástrahami vnějšího světa, jeho krutostí a ponižováním, která nabývá institucionalizované podoby (válečná mašinérie, policejní režim, útlak). Těmto nástrahám podléhají, jejich život je znehodnocován, a toto znehodnocování je popisováno imaginativní, mystifikační formou, směšující realitu s fantazií, tragičnost s fraškovitostí. V tomto pohledu se jedná o dílo postmoderní literatury a jako takové se nemusí střetávat se vkusem „široké“ čtenářské obce.

Je možné vyrovn(áv)at se s pokrytectvím a oportunismem, které překlenují různé režimy a údobí? Je možné být „přisluhovačem“ režimu, aniž by k němu měl člověk vlastně jakýkoliv jasný postoj? A je apatie či rezignovanost na nelidskost dostatečný postoj k tomu, aby se něco mohlo změnit? Spousta (morálních) dilemat, žádné jasné odpovědi. Přesto se nimi (a dalšími) zaobírá z různých úhlů pohledu tento velmi zajímavý a v dnešní době téměř zapomenutý satirický román.

Štábní rotmistr Horlacher, ignorantský povaleč a oportunista, se stané osobním řidičem generála, který velí ústupovým operacím nacistické armády v roce 1944 ve Francii. Generál je vykreslen jako absolutní technolog válčení, neúnavně se pohybující po frontě a velící vojenským operacím, bez výrazné stopy nacistické zaslepenosti. I přes stále větší bezvýchodnost vojenské situace, zůstává klidný a soustředěný na svoji práci. To se setkává s nepochopením u Horlachera, který se jen oportunisticky snaží přežívat a svůj život si co nejvíce usnadnit, i za cenu lží a podvodů, které jen světí jeho prostředky a cíle. V rámci své služby se setkává s generálovou dcerou, která se stane jeho milenkou. Při jednom z ústupů jsou generál i s Horlacherem zajati americkou armádou a generál je poslán do Francie k soudu, protože se provinil rozkázáním popravy francouzských partyzánů. V období poválečném chaosu se Horlacher, který je cynický a absolutně bezskrupulózní, velmi rychle zorientuje – zbohatne spolu s generálovou dcerou na výrobě načerno pálené kořalky. Postupně se také spojuje s dalšími členy generálova štábu, se kterými podniká další špinavé kšefty. Po nějaké době se propuštěný generál vrací zpět – je penzionován a začne spřádat revanšistické plány na obnovení nacistické armády. Je však pouze už jen chabou, fyzicky zničenou a senilní kopií svého předešlého já a jeho úvahy začínají stále víc a víc hraničit s bláznivým fantazírováním. V závěrečné působivé scéně, při příležitosti setkání veteránů svého bojového oddílu, se po konfrontaci s jedním ze svých bývalých pobočníků psychicky zhroutí a je umístěn do blázince. Umírá v ústraní a zapomenutý

Skvělá politicko-satiristická sonda do prostředí vojenské mašinerie nacistického Německa i do vývoje v období prvních poválečných let a vzestupu neonacistického revanšismu. Děj románu je koncipován tak, že Horlacher vydává jakousi „zprávu“ o generálově činnosti, vypráví jeho příběh, doplňovaný svými myšlenkami a postřehy, procházejícími určitým vývojem (od odmítání generálova „zupáctví“, přes určitou lítost ke starému senilnímu muži, který žije už jen z odlesku dřívější „slávy“).
Dílo je také velmi kritickou obžalobou poválečného německého vývoje, kdy „mlčící většina“ ve společnosti nedokázala reflektovat hrůzy předešlého režimu - nedokázala a nechtěla se vypořádat se svojí temnou minulostí – a z toho pramenící obžalobou lhostejnosti, cynismu a oportunismu. Na pomyslný pranýř je kladen také typický prušácký militarismus, který určoval tendence v německé společnosti v celém 19. a 20. století - ve válce i po ní – je odsouzením neonacismu a jeho nositelů v podobě revanšistických kruhů v různých patrech společnosti. Mimo tyhle motivy se objevuje i motiv varování před eskalací studené války v podobě agresivního militarismu, syceného právě veterány druhé světové války, který by mohl vyústit v atomovou válku. Vytříbená (a místy značně cynická) satira se stále aktuálními tématy.

Druhý Andreschův román, působivá sonda do duševního života ženy, která se rozhoduje začít nový život, útěkem z odlidštěného a ubíjejícího prostředí nenaplněného vztahového trojúhelníku mezi svým manželem a milencem. Faktografie pokusu tohoto úniku před lhostejností a konvencemi, snaha o nalézání lidské vzájemnosti, blízkosti, odvahy i naděje .Román se stal krátce po svém vydání bestsellerem a byl i zfilmován. Významné dílo v nejen v Anderschově tvorbě, ale i v duchu východisek německé literární skupiny 47 (Gruppe 47), jejímž byl autor členem.

Hlavní postava románu, Němka Franciska, utíká jedno pátečního odpoledne z italském Milána, po hádce se svým milencem Herbertem, obchodním partnerem jejího manžela Joachima. V rozrušení si kupuje náhodně jízdenku do Benátek, kam se vydává. V situaci finanční tísně se ubytuje v levném hotelu a zabývá se myšlenkami, jak si zařídit svůj další život – zdali se vrátit zpět do Německa, nebo se usadit v Itálii. Situaci komplikuje tušené (posléze potvrzené) Francisčino těhotenství, které ji nutí učinit rychlá rozhodnutí (podstoupit potrat?, kde a jak si vybudovat pro sebe – a pro dítě – zajištěnou existenci?). V nastalé situaci se Francisca seznamuje s Patrickem O´Malleym, irským milionářem, který jí sdělí tajemství ze svého života (homosexualita, zajetí a věznění za druhé světové války – mučení a psychologický teror) a touhu po pomstě, kvůli které se zdržuje v Benátkách. Jeho cílem je zabít svého věznitele a mučitele – bývalého esesáka Kramera, inteligentního psychopatického nacisty. Za dramatických okolností se Franciska postupně zaplétá do tohoto plánu – Patrick se s Kramerem, žijícím také v Benátkách, stýká. Po několika konfrontacích mezi Patrickem, Franciskou a Kramereme začne Kramer Francisku psychologicky vydírat a vyhrožovat jí, v obavě před tím, že jej kvůli jeho zločinecké minulosti udá. Paralelně s tímto příběhem se vyvíjí vykreslení životního příběhu čtyřicátníka Fabia Crepaze, v mládí člena italské komunistické strany a interbrigadisty za španělské občanské války, nyní houslisty v benátském operním sboru. Vyvrcholením románového děje je vražda Kramera, kterému je na O´Malleyho lodi přítomná i Franciska. V nastalém šoku a útěku z místa činu se Franciska opět střetne (po prvním náhodném setkání již podruhé) s Fabiem, čímž se tyto ústřední dějové linky protnou v jednu, Fabio pochopí prekerní situaci, do které se Francika dostala, a pomůže jí zařídit si nový život tím, že ji, i s jejím nenarozeným dítětem, příjme do své rodiny, právě v době, kdy na moři na lovu ryb umírá jeho otec Piero

Děj románu se kompozičně rozprostírá na prostoru jednoho víkendu (od pátku do neděle) a zaznamenává chronologicko-faktografickou formou vývoj útěku Francisky do Benátek - jejich myšlenek a činů (snahy o zařízení si nové existence v cizině, úvah, jak dále postupovat v nastalé situaci), peripetií, se kterými se potýká (nedostatek peněz, setkání s tajemným O´Malleym a nacistou Kramerem), až po vyústění celé sitace (setkání s Fabiem, Kramerova vražda, počátek nového života v Mestre). Tato příběhová linie se paralelně střídá s životním příběhem Fabia a jeho otce, rybáře Piera - analogie na plynutí času, ale i koloběhu lidského života – Piero na konci románu umírá, Franciska v daný okamžik přichází do Fabiovy rodiny jako nový člen, „nahrazuje“ Piera, stává se součástí rodiny v čase jeho pohřbu. Silný humanistický příběh o hledání vlastní existence, odvaze postavit se zlu (psychologický tyran Kramer) i lhostejnosti a odlidštěnosti (Joachim, Herbert, pro které je Franciska pouze jakýmsi „doplňkem“, a tudíž nepodstatnou součástí jejich života), naději (dramatické setkání s Fabiem), i touze a odvaze žít život plnohodnotně - i navzdory překážkám (rozhodnutí nechat si dítě, odhodlání začít nový život v Itálii ve Fabiově rodině).

Böllův třetí román, završení jeho ranné tvorby v duchu tvz. „Trommelriteratur“ (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) a tedy určitý mezník prvního tvůrčího údobí. Velmi čtivá sonda do života i niterního prožívání dvou manželů a do krize jejich vztahu – do vnitřního světa jejich nadějí, přesvědčení a víry.

Příběh románu je vystaven z prolínání vnitřních monologů manželů Bognerových (Freda a Käte), na pozadí jejich prohlubující se manželské krize a vzájemného odcizení. Fred, který přežil válku a její hrůzy na frontě, se po návratu nedokáže adaptovat na nové podmínky (a na nastupující hospodářský zázrak) v poválečné společnosti, uniká ze stísněných podmínek manželství a soužití s rodinou v malém chudinském bytě na předměstí, uniká od povinností a zodpovědnosti. Svoji skrovnou výplatu posílá téměř celou své ženě, sám se protlouká od měsíce k měsíci a přespává u znamých a v různých levných noclehárnách. Půjčuje si peníze, oddává se jakémusi „snění za bílého dne“ a alkoholu. Po určitých událostech, které se stanou Fredovi i Käte (Kätina zpověď ze svých problémů, myšlenky Freda i Käte na tragickou smrt jejich dvou dětí za války a jejich duševní konfrontace s ní, setkání obou s mladou provozovatelkou kiosku a jejím postiženým dítětem), vyeskaluje manželská krize při společném setkání v laciném nádražním penzionu – kdy Käte Fredovi oznamuje, že je těhotná, a že od něj definitivně odchází

Na pozadí manželské krize autor popisuje především vývoj západoněmecké společnosti krátce po 2. světové válce. Všímá si lidí, kterým válka vzala nejen naděje a iluze, ale často je i psychicky či fyzicky poznamenala – a uvrhla do chudoby. Na druhé straně popisuje nástup poválečného hospodářského zázraku a jeho vlivu, včetně například i růst vlivu katolické církve ve společnosti, jako určité síly, která status quo podporuje a dodává mu jistou (často falešnou) duchovní legitimitu. Oproti těmto aspektům a dějům působí hlavní motiv románu – snaha o vzájemné (znovu)nalézání sebe sama i vztahu dvou hlavních postav, umocněna tradičními Böllovými motivy křesťanského humanismu - setkání obou manželu s provozovatelkou kiosku a její rodinou je zde například takovým motivem – symbol setkání s čistou podobou lidskosti. Oproti odcizenosti a amorálnosti okolního světa je stavěna snaha o přiblížení člověka k člověku v duchu ideálů humanismu – v duchu křesťanské pospolitosti. Otevřený konec dává jen tušit, jakou cestou tato snaha vyústí, což může korespondovat s očekáváním, jakým směrem se západoněmecká společnost bude z úhlu tohoto pohledu nadále vyvíjet.

Jedna z Balzacových raných povídek, psaná v duchu kritického realismu, který autor vycizeloval téměř k dokonalosti. Psychologická studie vysilujícího boje o znovuznání vlastní identity, navzdory všem vnitřním i vnějším překážkám a všeobecné nepřízni okolí.

Hlavní hrdina, důstojník generálního štábu napoleonské armády a hrabě Chabert, je prohlášen za mrtvého po bitvě u Eylau (Jílového) v roce 1807, při tažení na Rusko. Ve skutečnosti však přežije a přes mnohé útrapy a peripetie se postupně dostane přes Prusko zpět do Paříže, kde kontaktuje svoji manželku. Ta se mezitím výhodně provdala za jiného hraběte, sloužícího oddaně opětovně nastolené monarchii, svého manžela ignoruje a odepírá mu tím jeho postavení i rentu. V zoufalství vyhledá Chabert advokáta Dervilla, který mu přislíbí pomoc při nastávajícím soudním sporu, snaží se však na druhou stranu o mimosoudní dohodu s jeho bývalou ženou, která je také jeho klientkou. V situaci, kdy oscilují jeho nálady mezi odhodláním zasadit se o vlastní věc a domoci se svých práv a citovou rezignací, je plukovník chladnokrevně obelstěn bývalou manželkou, která jej tím zbaví nejen jeho vlastní identity, ale i jeho majetku a renty. Chabert, znechucen intrikami své bývalé ženy, se vzdává boje o svá práva a končí svoji životní pouť jako vyděděnec, ve starobinci pro nemajetné

Dílo vyniká detailním psychologickým vykreslení postav, okolností, ve kterých se ocitají, jejich motivů v jednání. Jedná se tedy o jakousi studii mravů hlavních postav. Oproti Chabertově čestnosti a smyslu pro povinnost je v kontrapunktu stojící chamtivost a bezskrupulóznost jeho manželky, která se neštítí ničeho, včetně ožebračení bývalého manžela, který jí dopomohl ke společenskému vzestupu. Mezi těmito dvěma polohami se ocitá advokát Derville, který zastupuje oba dva zmiňované, a snaží se na jednu stranu pomoci plukovníkovi, na druhou se dohodnout s jeho ženou – tedy koná objektivně vnímané dobro, zároveň předpokládá určitý zisk sám pro sebe. Velmi zdařilá studie lidských charakterů a jednání, které určují vnější okolnosti.

31.10.2023

Povídka, kterou Frisch napsal v roce 1937 ve svých pětadvaceti letech. Existencionalistická a filozofická próza, která nese určité autobiografické a antiautoritářské prvky, které korespondovaly s tehdejším společenským klimatem a autorovými postoji. V obecnosti velmi zajímavá studie snahy o (ne)nalézání smyslu existence člověka.

Mladý učitel Balz, poručík švýcarské armády v záloze (a nastávající ženich), se ocitá po třinácti letech na stejném místě Alp, které navštěvoval se svým starším bratrem coby mladý nadšený umělec a člověk plný velkých ideálů. Nyní, na prahu třicítky a v situaci osobní životní krize, bilancuje Balz svůj dosavadní život (studium, zásnuby s Barbarou, vyhlídky na pohodlný měšťácký život a kariéru) a konstatuje, že se mu zcela nepodařilo naplnit „podstatu svého bytí“ prostřednictvím žádného velkého činu, který by odpovídal jeho představám o naplnění podstaty svého života. Zklamán danou představou a v pocitu bezvýchodnosti z toho, že vlastně nežije plnohodnotný život („Proč nežijeme, když přeci víme, že jsme tady jenom jednou jedinkrát, jedinkrát a neopakovatelně.“), rozhodne se Balz k troufalému a velmi riskantnímu činu výstupu na severní hřeben blízké hory, který se ještě nikomu předtím nezdařil a v minulosti si vyžádal několik obětí tento motiv je mj. parafrází na soudobé ideové závody o dobytí severní stěny hory Eiger, který se nakonec povedl německému a rakouskému horolezci a byl zneužit nacistickou propagandou. V předvečer výstupu se seznamuje s mladou turistkou Irene, se kterou se sblíží a pocítí krátký, ovšem velmi intenzivní pocit štěstí určitou vizi nedělitelné a nesobecké lásky, jako určitého vykoupení z bezvýchodnosti svého života. Irene Balze doprovází při jeho cestě k hřebenu hory, je jím však v den výstupu beze slova opuštěna a je i tím člověkem, který po něm svolává pátrání, když se po několika dnech z výstupu nevrací. V okamžiku, kdy je po nezdařeném pátrání prohlášen za pravděpodobně mrtvého, se Balz vrací, psychicky i fyzicky poznamenán svým mezním prožitkem na hranici života a smrti

Ústředním motivem povídky je pocit životní krize a z ní pramenící vnímané nemožnosti žít svůj život „plnohodnotně“ svobodně a podle svých představ. To vede k nutnosti „činu“, který by dodal životu smysl a přinesl pocit určitého „vykoupení se“ z dané vnímané bezvýchodnosti - řečeno s autorem :„Člověk přeci musí něco vykonat, nebo snad má celý život sedět na místě a zírat do prázdna a přemýšlet o tom, co vlastně měl Bůh ve své nekonečné dlouhé chvíli s člověkem v úmyslu? Člověk přeci musí něco udělat!“. Jedná se tedy o snahu o hledání smyslu života, v myšlenkách i konání. Spolu s tímto motivem se objevují i obecné myšlenky o lidském údělu, touze po opravdové lásce a prožitku (snaze prožívat život naplno, bez svázanosti společenskými konvencemi) a obecně o hledání podstaty a smyslu naplňování lidské existence.

Viktor Fischl prostě psát uměl - poeticky, dramaticky i laskavě, o vážných i nevážných věcech v životě. To opět potvrzuje Žlutým domem, krátkým, ovšem velmi zajímavým a tematicky silným románem.

Hlavní postava románu, český novinář Jan Brázda pracující pro BBC, se ocitá na doporučení svých přátel v boarding housu pro válečené emigranty v Londýně, pod vedením jisté Gwen Bartierové. Postupně se seznamuje s velmi pestrým obyvatelstvem domu a sbližuje se s Gwen, která žije pouze ve formálním manželství. Všudypřítomná válka ukazuje svoji tvář zkázy a bere si svoji daň i v řadách obyvatel domu a jejich příbuzných. Jan je spolu s nimi nucen potýkat se se svým exulantským údělem a vším dobrým i špatným, co mu život přináší, v čemž se mu Gwen stane trpělivou a chápavou partnerkou. Po osobní rodinné tragédii (potrat Gwen a nemožnost mít spolu s ní děti) i po dalších tragických událostech (sebevražda básníka Dobreva, žlutý dům je na konci války zničen náhodným bombardováním, při němž umírají někteří jeho obyvatelé), se Jan po válce rozhoduje k návratu do Prahy, kde je zaměstnán v rozhlase. Tento návrat ovšem nemá dlouhého trvání v roce 1948 je nucen k opětovné, tentokráte mnohem delší emigraci. Závěr románu je napsán z pohedu Janova vnuka (pár adoptuje na konci války syna) a bilancuje závěr Janova a Gwenina komplikovaného, ale naplněného života

Vedle emigrantství a obtížného hledání vlastního „místa v životě“, je výrazným motivem románu i zjišťování, že (řečeno s autorem): „mnoho z toho, čeho se v životě dopouštíme, nezáleží na nás“ tedy motiv náhody, která do velké míry určuje životní běh člověka. K tomu autor na jiném místě poznamenává: „Víme, že se vydáváme na cestu do mlhy, z níž se v nejlepším případě vrátíme s prázdnýma rukama, ale spíš s tisíci šrámy a jizvami, a přesto se na ty marné výpravy nepřestáváme vydávat znovu a znovu“. Spolu s výše jmenovaným je kromě užívání poetického jazyka (pro Fischla typického), silným motivem knihy i naděje a víra v lásku k bližnímu - "kdo zachránil jedinou duši, jako by byl spasil celý svět"...

Druhý Werflův román, ovlivněn značně Dostojevským a expresionismem. Brilantní a jímavá studie „zločinu“ z mládí a polemická analýza ohledně trestu a rozhřešení. To vše podáno v kontemplativním hávu úvah nad vírou a nad možnostmi osobní spásy ducha.

Vyšetřující zemský soudce Arnošt Sebastian se setkává s podezřelým z vraždy prostitutky. Podle shody jmen nabývá postupně dojmu, že se jedná o bývalého spolužáka z gymnázia, se kterým jej poutalo přátelství, ale i určitá osobní závist (v němčině existuje pojem „Haβliebe“) kvůli jeho literárnímu talentu a daru filozofického myšlení. Umocněno dojmy z právě proběhnuvšího setkání se spolužáky z gymnázia po pětadvaceti letech, kterého se daný spolužák neúčastnil, proběhne v mysli hlavního hrdiny sebereflexe dávných událostí, kdy se vůči němu provinil nejprve urážkami, posléze falešným obviněním za něco, co nespáchal. Následkem toho, ve snaze zachránit se před vyloučením ze studia, donutil Arnošt spolužáka k útěku z města. Hlavní hrdina je tedy tížen svým vlastním svědomím za učiněné příkoří a představou, že svého spolužáka svým způsobem přiměl až ke spáchání vraždy. V širší rovině dochází k obvinění sebe sama a svého mravního pochybení a obžalobě svého nicotného života, prožitého ve falši. V závěrečné scéně dochází k jakési extatické snaze o spásu duše, která ovšem vyzní jako omyl a jako jakési marné gesto...

Zajímavostí je dvojí vrstvení děje a času - z přítomnosti k prožívání studentských let a nazpět. Silným motivem je také potýkání se a vyrovnávání se generace potomků s jejich rodiči, která nevyznívá nijak příznivě a uspokojivě (např. komplikovaný vztah Arnošta a jeho otce, soudce nejvyššího soudu, poměr starého třídního profesora Kia a jeho „morální“ působení vůči svým žákům). Bez zajímavosti nejsou ani autobiografické prvky a skutečnost, že děj románu se odehrává v Praze, Werflově rodišti.

30.09.2023

(SPOILER) Werflova expresionistická novela, kombinující sociální drama a psychologickou studii závěru jednoho života. Strhující vyobrazení a obžaloba maloměšťáctví, ale i vůle vzepřít se životním okolnostem a hledání vlastní důstojnosti.

Hlavní postava, vídeňský maloměšťák českého původu Karel Fiala, předčasně penzionovaný vrátný, je zasažen, stejně jako miliony dalších jemu podobných, ekonomickou krizí a hyperinflací v Rakousku po 1. světové válce. Zašlou slávu svého života představují vzpomínky na mládí strávené v císařské armádě a na následné zaměstnání jako vrátný u zemského soudu. Ve skromném chudinském bytě, který sdílí se svou manželkou, nezaměstnaným synem trpícím epilepsií a manželčinou sestrou, starou pannou, která svojí labilností, zlovolností a hysterickými výlevy obtěžuje své okolí, může čtenář sledovat postupné Fialovo fyzické i morální troskotání. Bezvýchodnost situace (ohrožení chudobou, boj o vlastní důstojnost, nemoc syna a snaha o jeho zabezpečení) svým způsobem obrací nabídka starého známého, pojišťovacího agenta, na uzavření životního pojištění na dožití. Vidina východiska (zabezpečení rodiny) se stane nadějí, ke které se lze upínat. Fiala ovšem záhy těžce onemocní. A zde začíná souboj vůle nad tělem hnán nadějí na získání peněz z pojistky jakoby odmítá zemřít před lhůtou zaručující vyplacení pojistného - oproti předpokladům lékařů i manželky, což se stane načas určitou senzací. V závěrečné části, jakési halucinační rekapitulaci svého života, Fiala nakonec svůj zápas vyhrává

Hlavním motivem díla je psychologický rozbor umírání hlavní postavy, v kontextu situace a doby (outsiderství hrdiny a jeho rodinné zázemí, dopady hospodářská krize, chudoba). Reflexí prochází i etičnost jednání hlavní postavy, ve světle určitých nízkých motivů (problematizace přežití za každou cenu za účelem splnění pojistných podmínek, konformnost, nemožnost se vzepřít nenáviděné sestře manželky) v protikladu s jakýmsi vzedmutím vůle v závěru života, ve snaze pomoci svým blízkým. Tematizuje se i vztah otce a syna a jeho vývoj. Po výrazové stránce je potom znakem díla (jakožto dalších mnoha Werflových děl) práce s textem ve smyslu jeho určitého básnického pojetí, plného jinotajů a symbolů, s úspornou formální dějovou linií.

13.09.2023

(SPOILER) Městské sady:
Román z prostředí vyšší měšťanské společnosti, jehož děj je zasazen do přelomu roků 1915 a 1916. Jedná se o autorovu prvotinu, kterou napsal v pouhých osmadvaceti letech. Dílo bylo ve své době často srovnáváno s dílem Kafkovým a Proustovým a má velmi výrazné impresionistické prvky.

Hlavní postavou románu je dospívající chlapec Renato Martin, syn z bohaté měšťanské rodiny, jemuž je třináct let a navštěvuje klasické gymnázium. Chlapcovo zrání se odehrává na pozadí stále více se připomínající první světové války, která se postupně, vlivem domácího služebnictva a gymnaziálních profesorů, stává důležitým motivem (příspěvky na válečné úsilí, smrt syna majitelky papírnictví na frontě, zvyšující se vlastenecké úsilí gymnaziálních pedagogů). Renato prožívá intenzivní vnitřní citový i myšlenkový vývoj, který je formován jak jeho spořádanou patricijskou rodinou a gymnaziální docházkou, tak i vlivem jeho anglické vychovatelky a v neposlední řadě i citovým vzplanutím k dívce Marianě. S tou se často prochází v městských sadech a snaží se ji zaujmout svými znalostmi prózy i hudebních děl. Jeho sokem v lásce se však stává jeho spolužák z gymnázia Felix, kterému se podaří Marianu svést a získat její přízeň, využívaje přátelství s Renatem k přístupu k ní. Ve světle určitých nepříznivých událostí se Renato odhodlá k činu, který je vůči Felixovi shovívavý, ale pro něj samotného riskantní. Následkem je, že se Felix od Renata odvrátí a Mariana se i s matkou odstěhují z Prahy

Hermann Grab pocházel z bohaté pražské aristokratické rodiny, která vlastnila textilní továrnu a konvertovala z judaismu ke katolicismu. Jeho otec byl povýšen roku 1915 do rytířského stavu (Familie Grab von Hermannswörth). Sám autor byl mimo jiné i klavírní virtuos. V románu uplatnil prvků impresionismu a postmodernismu (nedějovost, imaginace, vnitřní monology a myšlenky), které se pak odrážely v textu díla děj, který se často prolíná do snových a kontemplativných obrazů a myšlenek, např. "Někdy nám z ničeho nic připadne, že skutečnost, kterou jsme si vystavěli z hrubého materiálu svých smyslových vjemů, je jen něčím náhodným, a zatímco si ze starých stavebních kamenů budujeme skutečnost novou, jako když v krasohledu dáváme vznikat novému obrazu, prožijeme podobný prožitek, jaký nám připravuje umění nebo láska". Myšlenkově propracované, zároveň čtivé a velmi osvěžující.

Advokátní kancelář:
Krátká povídka, která byla vydána z autorovy pozůstalosti. Reflexe nástupu fašismu v Evropě.

Prostřednictvím mladé písařky, zaměstnané v právní kanceláři židovského právníka čtenář sleduje postupný nástup nesnášenlivosti a xenofobie, doprovázen vnějším vlivem (fašistická Itálie) a propagandou. Vlivem postupu událostí musí postupně kancelář opustit jeden z advokátů (odpůrce fašismu), majitel kanceláře (židovský právník) a židovská písařka. Nakonec je majitel kanceláře zatčen a ve vazbě spáchá sebevraždu a kancelář je arizována.

Oddech na útěku:
Povídka zabývající se údělem židovských emigrantů, snažících se uniknout před fašismem z Evropy.

Děj se zaměřuje na starší manžele Ehrlichovi vídeňského židovského obchodníka s koženým zbožím a jeho manželku kteří se dostanou na útěku přes Francii do Portugalska a s dalšími emigranty se stejným údělem se snaží získat vstupní víza do Spojených států. Vlivem peripetií (nepřízeň konzulů z amerického vyslanectví, omezené kvóty na udělování víz, naladění americké společnosti směrem k izolacionismu a nevměšování se do evropských záležitostí) se horší naděje manželů na vystěhování a zintenzivňuje se jejich obava před deportací zpět do nacistické třetí říše. Vlivem psychického vypětí se zhoršuje již tak podlomený zdravotní stav pana Ehrlicha, který po všemožném úsilí přesvědčit americké úřady k udělení víza nakonec umírá. Jeho manželce se nakonec podaří vystěhovalecké vízum získat

Svatba v Brooklinu:
Autobiografická povídka o nesnadném potýkání se válečných uprchlíků s novou americkou realitou.

Hlavní postava, židovský novinář a hudební kritik, doktor Korn se po příjezdu do New Yorku musí zabývat tím, jak si v nové zemi zajistí své živobytí a existenci. Jeho doposavadní zkušenosti se zdají být v novém působišti nevyužitelné a jeho znamí z řad emigrantů mu radí začít se živit něčím jiným, co by bylo výnosnější než hudební kritika. Z těžkých obav o další existenci je Korn dočasně vytržen pozváním na svatbu své sestřenice. Při této příležitosti se dostává v diskusi do sporu s některými svatebními hosty a vzniká vzájemné nepochopení, syceno mimo jiné i nesouhlasem velké části americké společnosti podílet se aktivně ve válce proti evropskému fašismu. Na cestě zpět ze svatby do svého skrovného bytu je doktor Korn při noční procházce Central parkem přepaden a zavražděn.

10.09.2023

Kafkova prvotina, nedokončená povídka z roku 1904, vydána poprvé v roce 1936 Maxem Brodem z autorovy pozůstalosti. Obecně lze konstatovat, že dílo je napsáno čtenářsky složitým, částečně expresionistickým stylem - jde o jakýsi svého druhu experiment s různými výrazovými prostředky a imaginací, s určitými prvky autobiografie

Dějem povídky je jakési snové a myšlenkové putování a setkávání vypravěče s mnohými postavami a dialog s nimi (procházka zimní Prahou se spolustolovníkem z vinárny, rozpravy s podivným modlícím se návštěvníkem kostela, setkání s jistou společností na večírku). Vnitřní myšlenky a monology doplňují celkově snovou výstavbu textu, doprovázenou mnohými absurdními výjevy. Významným motivem je subjektivní potýkání se (či zápas) vypravěče s okolním světem, snovými situacemi a postavami. Charakterem onoho okolního světa je jeho omezenost a nepochopitelné uspořádání, jeho určitá krutost a nespravedlností. Absurdní snové situace se vzájemně prolínají a ústí nazpět v prvním příběhu povídky, imaginativním polemickém dialogu s návštěvníkem vinárny při procházce zimní Prahou.

Z mého pohledu se jedná o vstup do myšlenkového světa děl Franze Kafky. Prvotinu, která hledá specifickou formu a výrazivo pro jejich uplatnění v další autorově tvorbě. Ono hledání a experiment však již nesou určité rysy Kafkova specifického výrazu v mnoha dalších jeho dílech - leitmotivu jedince v konfrontaci s vnějším, často nepřátelským a odcizeným, světem. To vše s notnou dávkou absurdnosti a závanem bezvýchodnosti.

31.08.2023

Historický román na motivy života Mojžíše Porgese (Mosese Porgese von Portheim), prolínajícího se s životními osudy napoleonského vysloužilce, původně chudého venkovského Žida Itziga, dějově zasažený do přelomu 18. a 19. století. Zároveň mé první čtenářské setkání s Jiřím Weilem.

Životní příběhy Mojžíše Porgese, rodáka z pražského ghetta, a Itziga Fideleho, chudého venkovského žida, mísící a prolínající se na pozadí velkých i malých dějinných událostí konce 18. a první poloviny 19. století. Oba dva hrdinové v mládí podlehnout svodům falešného mesiášství a vydávají se do jeho služeb Mojžíš do služeb samozvaného židovského mesiáše oné doby, Jakuba Franka, Itzig (po určité době, kdy pracoval pro Mojžíše) do armády císaře Napoleona, o kterém ho potulný židovský učenec přesvědčí, že je novým spasitelem židů a strůjcem jejich emancipace. Vystřízlivění a další životní osudy obou postav jsou značně rozdílné Mojžíš se přiučí textilnímu řemeslu a postupně se stane váženým a bohatým pražským továrníkem (majitelem prosperující kartounky) a posléze i šlechticem, Itzig je ve válce zmrzačen a vrací se jako válečný vysloužilec a žebrák do Prahy, kde se protlouká hraním na harfu. Běhy jejich životů se opět střetávají v době, kdy se zaměstnanci Mojžíšova závodu v roce 1844 organizovaně vzbouří proti nahrazení jejich práce novými stroji. Vzpoura je nakonec násilně potlačena a její vůdci pozatýkáni. Při potlačování vzpoury Itzig umírá ve věznici pro žebráky a je pohřben se všemi náboženskými poctami na židovském hřbitově na Žižkově, za účasti pohřebního bratrstva, jehož váženým členem je i Mojžíš Porges.

Krásným a poutavým jazykem napsaný román, mistrně prolínající několik dějových linií. Nemohl jsem se od něj odtrhnout a nemohu jinak, než mu dát z mého pohledu plné hodnocení. Pro zajímavost ještě dodám, že tato kniha byla vydána rok před autorovým úmrtím a byla věnována tehdejšímu státnímu židovskému muzeu v Praze.

28.08.2023