Toffee komentáře u knih

Pohodová detektivka, čte se rychle a člověk se i dozví pár zajímavostí ze světa top restaurací.

11 19.08.2019

Moc mě to nenadchlo. Ještě tak putování zajatých Angličanek malajskou džunglí, ale celkově je to hodně popisné a zdlouhavé. A když se Lean v závěru promění v "Podnikavou dívku", co samojediná přinese do australské díry, kde není ani sprcha, služby a vymoženosti moderní civilizace, to už bylo fakt úsměvné.

7 19.08.2019

Vzpoura dítěte proti představám rodičů o jeho životě vždycky zraní obě strany. Tady je to o to horší, že se Ašer rozhodnutím jít svou vlastní cestou rozchází nejen s rodiči, ale i s celou komunitou, ve které vyrostl a jejíž je součástí. Je smutné být postaven před volbu víra a rodina, nebo talent a dělání toho, co mě naplňuje. Chaim Potok dobře ví, o čem píše, zná nejen touhu mladých Židů vymanit se z ortodoxního prostředí, ale i obtíže evropských Židů v poválečných letech.

16 19.08.2019

Dost dobré! Jazykem, stylem, atmosférou. Je to geniální sonda do přelomu 80. a 90. let, světa veksláků, prostitutek, bývalých estébáků. Skoro se nechce věřit, že už v roce 1991 dokázal Pišťánek tak výstižně popsat, jak snadno se z vesnického burana mohl stát mafiánský boss s nagelovanými vlasy a náušnicí v uchu, který se vzápětí přestylizuje do podoby úspěšného navenek uhlazeného podnikatele s ambicemi ovlivňovat politiku. Pod uhlazeným zevnějškem je to ale pořád ten kotelník. A že takových Ráczů na Slovensku i v Česku bylo!

11 02.08.2019

I třetí díl trilogie drží vysoký standard, je velmi čtivý i nenásilně poučný. Člověk se dozví spoustu věcí, které nevěděl, nebo už zapomněl, a dozví se je tak poutavě, jako by u událostí přímo byl. I příběhy jednotlivých postav do toho krásně zapadají a v těch více než 900 stránkách není příliš mnoho hluchých míst. Bylo to dobré, ale ne tak, jako předchozí dva díly. Určitě se na tom podepsal časový rámec - první a druhý díl se odehrávaly v relativně krátkém časovém období (nějakých 30 let dohromady). Hranice věčnosti ale pokrývala víc než 40, takže událost střídala událost, nikde se moc nezastavovalo, žádné zdržovačky, aby se to do konce století stihlo. I přes tuhle výhradu je to ale pořád nadprůměrně dobrá knížka, kterou ocení všichni milovníci historických románů.

13 29.07.2019

Vtipná příručka pro vrahy, aby vždy zachovali dekorum, protože i vražda ve společnosti má svá pravidla. Skutečný profesionál má vkus a smysl pro prostředí, svým zjevem, chováním a oblečením má být ozdobou společnosti, a nikoliv zdrojem trapnosti, hanby a pobouření.
Výkladovou část doplňuje bohatý poznámkový aparát a pomohou i rady jak hovořit s umělci a hosty společenských akcí, konverzační tipy apod. Nikdo přece nechce, aby vražda byla ostatním na obtíž a vyvolávala pocit trapnosti.
Skvěle jsem se bavila, ale taky už vím, co kdy říkat, jak lidi řadit podle společenské důležitosti (např. významného sólistu je třeba vraždit před dirigentem), jak se pro různé události oblékat...

- Koncertní vrah se vyhýbá prvkům, které by mohly společnost rozladit nebo nemilé překvapit. Z návštěvy koncertu neděláme přehlídku svých šperků, zlatých hodinek a diamantových spon do kravat. Obézní lidé by neměli nosit těsné oděvy a hluboký dámský dekolt může někdy působit poněkud únavně.
- Za vrchol mistrovství se při vernisážové vraždě považuje sladění vraždy a vystavených uměleckých děl. Exponáty tak získají nový výpovědní rozměr a také samotná vražda bude ještě dlouho rozebírána v seminárních pracích studentů kunsthistorie.
- Vyspělý vernisážový vrah si před svým činem projde expozici s katalogem v ruce a seznámí se s vystavenými díly. Nemůže se mu tak stát, že svou oběť zavraždí ve chvíli, kdy zadumaně stojí před obrazem "Vzkříšení"
- Umožňuje-li nám to situace, po vraždě se s přítomnými rozloučíme, zapíšeme se do knihy návštěv a v klidu odejdeme. Do knihy návštěv nekreslíme žádné obrázky, nevpisujeme neslušná slova ani neškrtáme.
- Máme-li zavraždit skupinu vědců, rozhoduje počet citací v odborném tisku.

13 15.07.2019

U prvního dílu jsem vzpomněla na Asimovovu Nadaci a Temný les teď můj dojem, že po letech čtu něco skoro srovnatelného, prohloubil. Ostatně se v něm na Nadaci přímo odkazuje.

Teorie temného lesa je úžasná, stejně jako řetězec podezření a projekt Mandala jsou po všech stránkách úžasné.

Tempo se měnilo podle situací od pomalé idyly, vojenské rutiny, až po bleskové akce, u nichž člověk skoro nedýchá („setkání“ s kapkou, řešení problému uprchlých lodí...). Na rozdíl od mnoha čtenářů (komentářů) tady nepovažuji ani první část knihy za nudnou a zbytečnou. Sledovat, jak se lidstvo snaží vyrovnat s tím, že budoucnost je velmi a nepříjemně konkrétní, boj s defétismem a eskapismem, snahu přijímat opatření s tím, že jejich efekt se projeví až za 400 let, plány jednotlivých meditátorů a jejich motivaci, co s lidmi dělá vědomí, že je konec na dohled... bylo to velmi uvěřitelné a v mnoha ohledech aktuální.

I když jsem si taky občas všimla nějaké nelogičnosti, celkově to bylo skvělé čtení. Jediné, co jsem fakt nepochopila, byli ti mravenci.

24 15.07.2019

Mickey Haller by těžko mohl aspirovat na titul Zlatíčko roku, v první části naopak dělá všechno proto, aby čtenáře utvrdil v dojmu, že advokáti jsou prodejné děvky a jdou s tím, kdo zaplatí. I když jeho klienti nejsou neviňátka, Hallerův přístup jsem moc lehce netrávila. Původně běžný případ se ale postupně pěkně zdramatizuje a zamotá, takže od napínavého zakončení jsem se nemohla odtrhnout. Nejvíc z celé detektivky mě ale zaujala teze, že nejhorší pro advokáta je mít nevinného klienta.

12 08.07.2019

U Péreze-Reverteho jsem si zvykla, že se v jeho románech dozvím i spoustu zajímavých informací. Pro Obléhání to platí ještě víc než pro jeho předchozí práce. Detailně líčí život v obléhaném městě, ale jednu dějovou linii tvoří i líčení snahy francouzského vojáka-vědce najít způsob, jak zdokonalit děla a prodloužit jejich dostřel. Tohle všechno tvoří rámec vyšetřování detektivního případu sériového vraha a jen takového milostného zachvívání mezi mladou obchodnicí a korzárským kapitánem.
Tentokrát se mi ale zdálo, že Pérez-Reverte příslovečně honil příliš mnoho zajíců, takže místy se to trochu těžkopádně táhlo, nemluvě o rychlém ukončení všech dějových linií bez vysvětlení, co to mělo být.

5 29.06.2019

Skvělé počtení. Poetické, surreální s postavami bez jmen, s dokonale absurdními dialogy a scénami, počínaje rodinou s děděnými o obavami z noci, resp. ze smrti v noci (Matka nikdy není krásnější a upravenější, než když jde spát, dáno všichni radostně vybíhají z pokojů, protože další noc je za nimi...) nebo Strýcem, který už roky spí, což mu nebrání účastnit se společenského života, pronášet občasná moudra.... Jsou to takové "vzácné úlomky společného šílenství". Doporučuji všem, kdo stojí o čtení výborné a neobvyklé knížky.

- Aha řekla tak je to opravdu dnes, měla jsem dojem, že dnes je včera, stává se mi to docela často, a to nemluvím o chvílích, kdy jsem si jistá, že je zítra.

- Všichni ho považovali za velmi inteligentního, což se v obecném povědomí rovnalo chudokrevnosti či barvosleposti, neškodným a elegantním nemocem.

- Míru všech obtíží se snažili snížit křehkými prostředky, z nichž nejzvláštnější byl zvyk nebalit zavazadla: vše potřebné kupovali na místě. Jediný, kdo vlastnil kufry a nezdráhal se je používat, byl Strýc, který si s sebou rád, bez zbytečných polovičatostí, vozil veškerý svůj majetek. Balil s sám: a jelikož balil ve spánku, mohlo to trvat i několik týdnů. Ostatní se tomu naopak věnovali až ráno před odjezdem, ukládali předměty pochybné užitečnosti do malých tašek, na které pak často zapomínali. Existovaly určité konstanty: například Matka nikdy neodjela bez svého polštáře, pohledů, které během předchozích cest neměla čas napsat, sáčků s levandulí a partitury francouzské písně, od níž ztratila poslední stranu. Otec s sebou brával návod ke hře v šachy. Dcera skicák a olejové barvy (ze záhadných důvodů nechávala doma odstíny od azurové po tmavě modrou).

- být nešťastný je plýtváním času a tedy určitou formou luxusu, který si ještě po mnoho let nikdo nebude moci dovolit.

9 29.06.2019

Dojemná, ale ne sladkobolná knížka, která mě příjemně překvapila. Z prvních kapitol jsem byla trochu rozpačitá, Samova hra na superhrdinu mi připadala směšná a zároveň šílená ne vždy vydařeným napodobováním komiksového světa. Jenže brzy přišlo pochopení a lítost nad Samovou zoufalou snahou sám se vyrovnat s bolestí, zaplnit prázdnotu konáním dobra, ochranou druhých, když nemůže zachránit sebe. Nešlo nedržet mu palce, aby překonal svou "závislost" na tajném životě s maskou, ve kterém si připadá opravdovější a šťastnější. Komu jinému by už člověk měl přát opravdový a normální šťastný život, než tomuhle dobrému a statečnému Samovi. A samozřejmě jsem se i trochu vyděšeně smála některým jeho neskutečným superhrdinským kouskům.

14 18.06.2019

Člověk by nevěřil, že i když je téměř od začátku jasné "kdo", vůbec to knize neubírá na čtivosti. Skoro bych řekla, že je naopak skvělé sledovat, jak se Morck, Asad a Rose postupně starým případem probírají, hledají stopy a náznaky. Celá série mě baví a jsem zvědavá, jestli se už příště dozvím, co je Asad vlastně zač.

23 17.06.2019

Ani roky tomuhle románu neubraly příliš na čtivosti, i když je samozřejmě poznat, že to není současné dílo. Tam, kde by dnes byl rychlý "střih", jsou podrobné popisy a vysvětlení, ale na druhou stranu, když přijde na dramata, člověk stránkami jen letí. Typově to trochu připomíná Jih proti Severu - nechybí sentimentální milostná romance, překonávání společenských rozdílů, ženská emancipace, síla rodiny. Velký prostor je věnován ocelářství v Pittsburghu a podnikatelské historii, od prvních generací zakladatelů továren, kteří vše vybudovali vlastníma rukama, prošli všemi dělnickými profesemi a každého zaměstnance znali jménem, přes další generace, na nichž člověk vidí, jak se jejich vztah k továrně se postupně oslabuje, až jde jen o výkaz zisků či ztrát. Zaujal mě i postoj dříve přistěhovalých Irů k novým přistěhovalcům ze střední Evropy, i když oslava Čechů mi celkově přišla až trochu moc. V každém případě jsem ráda, že jsem se k přečtení tohohle skoro tisícistránkového opusu odhodlala. Jen by mě zajímalo, jestli byly i v poúnorových vydáních ty oslavné pasáže o hrdinství legionářů bojujících na Sibiři o každý metr kolejí.

12 11.06.2019

Řada veršů, obratů a vyvolávaných obrazů byla úžasná a musela jsem si je opakovaně číst nahlas. Mám ale dojem, že jako s celkem, jsem se touto sbírkou míjela. Připadala jsem si, jako když se dívám na krásné kamínky, obdivuji se jim, ale nedokážu vidět a chápat mozaiku, v níž jsou seskládány.

10 10.06.2019

Čekala jsem, že to bude dobrá knížka, a taky byla. Víc než dobrá, vynikající. Některé obrazy už asi z hlavy nedostanu - Japonci byli naprosto zvrácení. Střídání hrůzy zajateckého tábora a líčení osudového milostného vzplanutí vše ještě zostřuje. A pak závěrečná třetina, za kterou jsem byla moc ráda, protože osvobozením to pro ty, kdo přežili nekončí. Je to opravdu mimořádný román.

20 01.06.2019

Pokaždé, když se k téhle knížečce vrátím, zas a znovu zůstávám v úžasu nad hloubkou lásky, kterou Elizabeth cítila, prožívala a s neskutečnou odvahou ji otevřeně v sonetech vyjadřovala. Člověk chtě nechtě musí i trochu závidět.

10 01.06.2019

Hotýlek krásně ukazuje, jaký je rozdíl mezi spisovatelem a ostatními smrtelníky. Každý druhý člověk, který by zapátral v minulosti své rodiny, příbuzných a známých, by našel třeba ještě neuvěřitelnější příběhy zamotaných vztahů, potíží s politickými režimy, kličkováním mezi dějinnými zvraty... jenže jen spisovatel umí jeden z nich vzít a vtisknout mu život. Hotýlek není žádná literární bomba, je to "jen" dobře a poutavě odvyprávěný příběh jedné rodiny a jednoho hotýlku na kraji města. Čte se to jak po másle.

65 28.05.2019

Po trochu slabším Strážci majáku a Mořské panně bylo tohle zase dost dobré. Tentokrát se vedle současného případu rozkrývá i dvacet let starý tajemný případ a všechno doplňují obrázky z rodinné historie sahající až na počátek 20. století. Je to napínavé a plné překvapení.

16 26.05.2019

Jedním slovem vynikající. A smutné. Nejen kvůli zážitkům mladého Innoketije z revolučních dob v Petrohradě a pak hrůzy v gulagu, ale i kvůli probuzení do doby, která není jeho, kvůli stesku po letech, která neprožil. Sám Innoketij říká: "Možná jsem vzkříšen právě proto, abychom my všichni ještě jednou pochopili, co se nám stalo v těch hrozných letech, kdy jsem žil?", protože jeho probuzení/vzkříšení není žádnou druhou šancí.
Vodolazkin mě okouzlil svou schopností všímat si detailů a porozuměním. Nadchla mě jeho útržkovitost a přeskakování ve vyprávění, protože přesně takhle přece funguje paměť - obrázek, vůně, zvuk nám nečekaně vyvolávají vzpomínky a přesně takhle se Innoketijovi vrací i ty jeho. Stejně tak se někdy se příhody naprosto bezvýznamné z nějakého důvodu uchovávají v paměti. Rozhodně doporučuji si knížku přečíst.

20 19.05.2019

Moc příjemné čtení (pokud se to dá o knížce s válečnou tématikou říct). Válka v italském podání vypadá místy jako fraška, místy jako nesmyslná tragédie. Chvílemi se na ni dá zapomenout, ale nakonec dopadne i na řecké ostrovy. Co nebo koho nezvládají ničit nebo zabíjet Němci, hravě a se zápalem dorazí šílení řečtí komunisti. Je to příjemně vtipná, ale taky smutná knížka se silnými ženami.

32 19.05.2019