láskyplnáTerez komentáře u knih

(SPOILER) Halas ve své básnické sbírce Torzo naděje od samého počátku nějakým způsobem odkazuje na Bibli, čehož výrazným důkazem je název hnedle druhé básně – Deset ran egyptských. Pro porozumění básně je tedy nutné znát alespoň povrchně starozákonní příběh o tom, co předcházelo vyvedení Židů z Egypta.
Jednotlivé rány jsou na začátku uvozené – i bez znalosti biblického kontextu navozují pochmurné a úzkostné pocity, evokují bezpráví, odpudivost a bídu. Každá sloka básně je následně rozpracováním jedné z ran, ty pochopitelně s ohledem na historicko-společenské okolnosti aplikuje na soudobou situaci v podobě předvečeru katastrof – mobilizace, druhé světové války, holocaust…

Nebere si v žádném případě servítky, krutost války servíruje v celé své odpornosti, pěkně naturalisticky, bez obalu. Některé verše se mnou pořádně zacloumaly, z „pobití novorozenci nám peklo připravují“ mám husí kůži, neskutečně na mě těch pět slov působí.

Proslulá báseň Zpěv úzkosti dostává svému názvu; je jakousi písní, doslova – nechybí jí rytmus, melodičnost, snaha napodobit vyjadřované zvuky za pomocí slov a v neposlední řadě ani refrén. Verš coby nástroj vyjádření, k němuž se lyrický subjekt obrací, se dává do práce, pročež máme možnost sledovat, jak se postupně mění ráz básně. Ústřední motiv je více než zřejmý, je jím mnichovská dohoda, proto jsme konfrontovaní s vyjadřovanými pocity hněvu, zklamání i jakéhosi paprsku naděje. Kdybych měla básni přisoudit na základě své vlastní interpretace nějaký název, pojmenovala bych ji „Zrada“, ta je, dle mého, aurou celého Zpěvu úzkosti.
Halas je, jak jsem již zmiňovala, přímý, obrací se k samotným zrádcům, a to bez jakýchkoli okolků. Tentokrát nejsou přítomny biblické reference a analogie, čtenář si však může povšimnout symbolů, pro jejichž pochopení je též nezbytná určitá historická znalost, příkladem budiž Marianna a její čapka.

Mobilizace se mi popravdě nečetla moc dobře, nebyla pro mě příliš čitelná, a to až do zlomu za polovinou, kdy začínáme vnímat povzbuzování, burcování, sklony k naději, které se, dle mého, objevovaly již v předchozích básních, avšak ve stopovém množství. V mobilizaci mi začínají vyznívat coby revolta. Obrací se k ostatním básníkům, metaforicky jim předává své žezlo, slova jednoho velikána si i propůjčuje.
Mimo to v této básni nacházíme odkazy na antickou mytologii.

V básni Dušičky 1938 se opět setkáváme s motivem smrti, jež koresponduje se skomírající hřbitovní přírodou. Ta se proměňuje v prach, stejně jako padlí.

„Zástupy spravedlivých které Bůh neslyšel“… Skoro na samém konci sbírky ke mně zabloudila myšlenka, zdali Halas, přestože neustále odkazuje na Bibli, není ateistou.
Či minimálně člověkem, jemuž zlo přítomno všude okolo něj nepřetrhalo pouto s Bohem. Potvrzují mu hrůzy doby na stůl dávno vyloženou tezi, že Bůh neexistuje?
Nebo že ano, ale je krutou entitou? Přece jen se musel vyrovnávat se smrtí několika členů rodiny v relativně raném věku… Nebo se snad posledních deset let svého života brodil stupňující se krizí víry? Na internetu jsem žádnou informaci o jeho (ne)víře nenašla, proto mi nezbývá než dále přemítat. Třeba odpověď (či alespoň indicii) naleznu v jiné jeho básnické sbírce.

26.04.2024

fidlovačka = tak trochu sračka
ne, pardon, nechala jsem se unést
(ale jo, fakt mi to docela nesedlo)
((a člověk aby si k tomu vzal německý slovník))

26.04.2024

vcelku dobře stravitelná publikace, i když se některé informace až moc opakovaly, ale koneckonců ne nadarmo se říká to o opakování coby matce moudrosti, že jo

přidávám body za komické ideologické socialistické protiimperialistické vsuvky (i když to samo o sobě vlastně komický vůbec není, naopak)

čtení vskutku zajímavé, ač mi občas přišlo, že jde Harari až moc za hranici objektivity tam, kde se snažil předkládat fakta, což je pochopitelně něco, co mně, jakožto čtenáři, může právem vadit

sapiens u mě stále vede na plné čáře

20.04.2024

vrchol zdolán, uff!

10.04.2024

Na Žítkovské bohyně jsem měla spadeno dlouhá léta, jejich čas nadešel až teď, a to zcela spontánně.

Času stráveného s touto knihou rozhodně nelituji, přestože mě některé části natolik nebavily, ba dokonce vytáčely, že jsem měla co dělat, abych knihu nezaklapla a neodložila na dobu neurčitou. Jedná se zejména o zhruba druhou třetinu knihy - četné a zdlouhavé vzpomínky po ještě četnějších archivních záznamech už zkrátka nedokázaly udržet mou už tak dost roztříštěnou pozornost.

Hodně to však zachránila poslední třetina, kdy příběh, dle mého, začínal nabírat rychlého spádu. O závěru knihy nemluvě, samozřejmě.

Prošlo mi rukama něco, co si nejspíš budu muset nechat projít hlavou. Sama si v tuhle chvíli nejsem jistá, zdali jsem všechno důležité pochopila a dala si to správně do souvislostí. Stojí přede mnou úkol, s nímž se musela vypořádat i samotná Dora. Musím ze střípků sestavit mozaiku.

18 22.03.2024

Milá povídka, jež mě svou atmosférou vtáhla, a já měla pocit, že jsem sama součástí. Není to nic světoborného, ale je to krásné. Ukazující na lidské vlastnosti, předsudky, na lidskou blbost...
Ale také v sobě implicitně nese spoustu dobových informací (pověry, tykání a vykání, společenské postavení...), které čtenáři napomohou představit si, co doba, v níž Božena žila, obnášela. Na závěr musím poukázat na krásně archaický a čtivý jazyk, který mi učaroval, přestože jsem se nesetkala s Boženou poprvé. Vždycky mě okouzlí.

Milá hra, která mě velmi příjemně překvapila, navíc se četla krásně.
Jeví se zpočátku jako feministická, což člověku znalému historického kontextu může připadat při nejmenším zvláštní. Ve výsledku jsem však nabyla dojmu, že je hra plně v souladu s dobovým smýšlením, a že je dokonce možná i antifeministická. Ach, je vcelku divné antické drama nálepkovat novodobými pojmy! :D

1 21.12.2023

Birthday girl představuje mé druhé setkání s Murakamim.
Oceňuji jednak strhující atmosféru, jednak naprosto boží ilustrace, ty se mi líbily velmi.

Ve výsledku se mi líbila i povídka samotná, která v mém případě vedla jednak k přemýšlení, jednak dokonce k zamyšlení, slova z poslední stránky mám pořád v hlavě a nedají mi spát, přitom taková blbost! :-D

Nicméně nechápu, že si zasloužila svoje vlastní vydání coby samostatně stojící povídka o zhruba 80 stranách. Na druhou stranu mi je jasný, že se jméno Murakami nejspíš prodává úplně samo, tak proč toho ostatně nevyužít, co?

4 21.12.2023

Piercing pro mě nakonec představoval zklamání, neboť anotace nedostála svým slibům. Ve výsledku se to, na co ona sama láká, odehrálo na posledních deseti stranách.

Domnívám se, že hlavním poselstvím knihy bylo ukázat, jak může během let vyplout na povrch trauma z dětství, co všechno dokáže absence lásky ze strany rodičů směrem k dětem. To bylo zpracováno, dle mého, velmi dobře; sledujeme myšlenkové postavy obou postav, jimž bylo v dětství určitým způsobem rodiči ublíženo, spolu s postavami na ta traumata postupně přicházíme, začíná nám dávat smysl, proč se teďka v dospělosti chovají tak, jak se chovají, proč myslí tak, jak myslí, proč se živí tím, čím se živí.

Ocenit musím i tempo a celkovou psychopatickou atmosféru, nicméně jak jsem již psala, hlavním kamenem úrazu budou mylná očekávání. Možná jsem jen zvracená, ale těšila jsem se na větší psycho; dva psychopati na jednom místě, jeden s úmyslem toho druhého zavraždit brutálním způsobem, druhý se sebevražednými sklony.

Pokud chcete sáhnout po něčem krátkém, psychologickém a z jiného kulturního prostředí (Japonsko), sáhněte klidně po Piercingu, jen si, raději, nedělejte velká očekávání.

2 21.12.2023

Četla jsem podruhé a jsem tomu ráda. Nahlížím na to drama jinak, než když jsem to dočetla prvně před nějakými dvěma lety.

Hned na začátku mě zaujalo to, že když se referuje o sousedkách coby vedlejších postavách, tak u jedné je prozrazeno jméno (je to běloška), zatímco u druhé ne (je to černoška) a je oslovována svou rasou. Možná uniklo něco mně, ale nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to není do hry implicitně vložený detail, jenž ilustruje společenské klima v USA té doby.

Co se Blanche týče, musím říct, že jsem se do ní dokázala mnohem lépe vžít nežli před těmi dvěma lety. Její životní příběh bych orámovala názvem jedné z nejznámějších Kunderových knih. Na konci mi bylo tak nějak smutno.

V příštím roce se chci na Williamse zaměřit víc, jelikož věřím, že toho má hodně co nabídnout.

3 21.12.2023

Vcelku příjemná hra s decentním humorem, u níž jsem si kladla otázku, zdali se v případě Moliéra jedná spíše o satiru/parodii, nebo o věrný obraz doby, v níž žil.
Vím, jak se věci měly, jaké měla žena místo ve společnosti a rodině, spíš mě zajímá vyloženě to, jak to měl samotný Moliér.

21.12.2023

Nevím, jestli je dobře, že píšu o svých pocitech bezprostředně po dočtení. Tohle je zrovna jedna z těch knih, která v člověku dlouho rezonuje.

Absolutně nepobírám, jak mohl tohle někdo někdy vystavět, propojit, napsat. Co k tomu dodat, Čapek byl génius - mistrný spisovatel, mimo to je třeba vyzdvihnout i jeho schopnost číst v lidech.

Obyčejný život musím nějak vstřebat, už teď vím, že mi to nějakou dobu potrvá.

3 22.04.2023

Tento (ne)příběh mě dost zaujal. Jak po stránce formální, tak i obsahové. Je to něco svým způsobem dost jedinečného. Na vulgární jazyk jsem si chvilku zvykala, ale rozhodně chápu volbu oněch jazykových prostředků. Krátké věty tvořily dynamičnost, to se mi velmi líbilo. Hlavní hrdina vzbuzuje ve čtenáři dojem siláka, vojáka, který se chrání ocelovým štítem. Vyzdvihuje důležitost fyzické síly, ospravedlňuje násilí. Považuje za slabinu projevit emoce. Ve skutečnosti ale pomaloučku odhaluje, že vevnitř zas tak silný není. Ale chce být. A chce být vojákem. Ba dokonce vojevůdcem. Chce být tím, kdo nastolí řád a sjedná pořádek. Protože to jest základ všeho. Je zajímavé nahlédnout do nitra někoho takového. Někoho, koho zdeformovala rázná výchova. Někoho, kdo je dočista ztracen. Ztracen v lese stejně jako jeho rodiče.

6 28.10.2022

Tohle bylo jedním slovem skvělé. Než jsem začala číst, nevěděla jsem, do čeho jdu. Neměla jsem sebemenší tušení, co v sobě ona útlá knížečka ukrývá. Autor mě svým umem psát vtáhl již na první stránce. Způsob, jakým formuloval fakta, občas surový, sem tam ironický, jest famózní. O většině věcí, o kterých píše, jsem věděla, i tak jako by mi přišlo, že jsem se toho dozvěděla mnoho nového. Je to nejspíš tím, jak se Ouředník na různé situace kouká z různých úhlů pohledu. Velmi obohacující čtivo.

V posledním roce jsem si velmi oblíbila dramata, troufám si říct, že mi jich prošlo rukama poměrně hodně, a s klidným svědomím mohu podotknout, že Bílá nemoc je jedním z těch dramat, která jsou vážně kvalitní a na světové úrovni.

Karel Čapek byl génius s velkým literárním záběrem a Bílá nemoc není výjimkou skvělého díla z jeho pera. Je velmi nadčasové, alegorické, skrývá plno symbolů, které člověku dojdou jen za předpokladu, že je obeznámen s událostmi 20. století.

Mimo obsah je drama velmi čtivé, živé dialogy umožňují poznat pravé charaktery postav, což pro divadelní hru nebývá až tolik příznačné.

12 28.12.2021

Absurdnímu dramatu zatím příliš neholduju, třebaže jsem tolik děl nečetla, mám tendenci v něm hledat smysl, ale Audience je jedno z dramat tohoto typu, které mám opravdu moc ráda. Četla jsem jej již potřetí a rozhodně ne naposled! Na několika málo stranách zvládl Havel bravurně navodit patřičnou atmosféru, která jen podtrhla můj dojem z oné aktovky.

Rozhodně se chystám i na jiná jeho dramata, nejen ta absurdní.

5 16.12.2021

Krásná povídka od mého oblíbeného autora, doplněna o úžasné ilustrace Adolfa Borna. Nepostrádá humor, pointu ani děj, třebaže má pouze necelých 50 stránek.

1 16.12.2021

Byť se mi předchozí díly líbily, tohle byla naprostá katastrofa. Bez nápadu, bez zápletky. Bylo to nehorázně ploché a nevýrazné. V tomhle díle se Nikki a její kamarádky chovaly opravdu jako slepice. Za mě maximálně půl hvězdičky za to, že to byla kdysi má oblíbená série.

Opravdu bomba! Je tam TOLIK detailů, které nebyly ve filmu. Především SPOŽÚS a příběh Bartyho Skrka ml. Díl jsem měla přečtený za týden a vzhledem k tomu, že má přes 500 stránek.. na mě nadprůměrný výkon!