tereza0319 komentáře u knih

Přečetla jsem, protože mě nadchl seriál z roku 1985. K Vánocům jsem pak dostala čtvrtý díl série, ani nevím, kolikrát jsem ho přečetla. Skoro po třiceti letech jsem si poslechla první díl jako audioknihu. Ve slovenštině, takže poetický účinek textu tím dostal ještě větší grády. Až mě zaskočilo, jak se liší vztah k dětem tehdy a dnes, hlavně na začátku se Marilla chovala k Anně vyloženě krutě. I za její "průšvihy" většinou mohla ona. Ale potom mě s ní smířily její utajené myšlenkové pochody, jež jsou v knize detailně popsané. Jak tu spousta lidí poznamenává, i mně vadily Anniny nekončící monology, ale myslím si, že kdybych je četla v knize svým tempem, užila bych si je. Některé příběhy už na dnešní dobu působí naivně, a to, že je Anna, od počátku života znevýhodněná svým sirotkovstvím, mezi vrstevnicemi nejkrásnější (i když si to nemyslí), ve všem nejlepší, a až přehnaně ctižádostivá (což taky dost drhne, vzhledem k jejímu typu roztržitého snílka), mi dost lezlo na nervy. No, asi to má být výchovné. Způsob jejího vnímání přírody a vůbec světa, jakož i popis duševních pochodů a přerodů postav, ta intimita, ze které je člověk často na rozbrečení, a starosvětská pohoda, jež z knížky sálá, mi vynahrazují všechny nedostatky. Budu číst i další díly, kde je Anna uzavřenější, ale fantasie ji neopouští.

10 30.09.2023

Téma rasismu nikdy nepřestane být aktuální a je třeba na něj upozorňovat. Ale proč takovým čítankovým černobílým způsobem? Čtení se mi táhlo jako odpoledne na americkém Jihu. Jestli byly takových myšlenkových úvah, jaké jsou v knize popsány, schopné druhačky třicátých let minulého století, tak to jsme teď hodně pozadu. Ale spíš myslím, že nebyly. A ten závěr... Podle mě je kniha kýč jak bič, a ten by se klasikou stávat neměl. Jednu hvězdu za Attica, byl popsán věrohodně, se svými klady i slabostmi, líbilo se mi, že ho děti oslovovaly jménem, to by dle mého zlepšilo mnohý vztah dítěte a rodiče. A pak taky za uklidňující atmosféru doby, již se autorce podařilo přenést do příběhu, doby, kdy spousta věcí byla ještě v pořádku.

7 28.01.2024

Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.

5 22.02.2024

Bylo pro mě překvapením, nakolik nás ovlivňují zažité představy a stereotypy, jak je bez přemýšlení bereme jako danosti. Jestli jsem si z knížky něco vzala, tak určitě to, že přemýšlet je nutné nad vším a pořád. Šokovala mě „neviditelnost" mnohých žen, které se o něco zasloužily, a taky incels - jestli je toto rozšířený společenský jev, tak něco děláme hodně, hodně špatně. Kniha je protkaná výroky rozhořčených „boomerů", ale mě by zajímaly i náhledy dnešních mladých Čechů, jak oni věci vnímají a cítí, například na hnutí #MeToo. Ty tam vlastně úplně chyběly. Ocenila bych vyšší toleranci k jinému názoru, méně ironie a víc objektivity, autorka často uvádí, že ne všechny ženy mají s nějakým konkrétním jevem špatnou zkušenost, ale to ji pro účely její knihy nezajímá, tak to zmíní jen tak mimochodem. Každopádně je moc dobře, že vyšla kniha upozorňující na aktuální negativní společenské jevy.

5 22.01.2024

Psychologie postav je to, co na díle oceňuju nejvíc, je jasnozřivá, do nejmenšího záchvěvu odstíněná, propleteně černobílá, a to vše na velice malém prostoru, majstrštyk. Reportážní způsob vyprávění mě nudil, ráda bych více přímého děje, akce, materiálu pro to rozhodně nebylo málo. Jak už zmíněno, vyprávění z různých úhlů pohledu by taky stálo za to. Strnulost děje, vlastně až esejovitý charakter knížky, podle mě způsobuje, že se dílo jeví strašně zastarale, což se tluče s jeho nadčasovým posláním, a dost mu tím ubližuje. Bohužel. Slovenština je úžasná (pol'ovačka, sopliak, sral'ka). „Máš stále pekné kozliatka..." Přesně to bych toužila slyšet v romantické chvilce těsně po probuzení. :-D

5 13.01.2024

(SPOILER) Jeden z nejlepších gotických románů, jaký jsem kdy četla. Vášně a emoce stříkají, omdlévá se a blázní, tak to má být. Tomu detailnímu mrazivému vykreslení nenávisti nesahají dnešní thrillery ani po kotníky. Co asi musela Emily prožít, vždyť něco takového se snad vymyslet nedá. Postavy zobrazeny se všemi svými zápory i klady, že se za celou dobu nestačíte rozhodnout, jestli vám jsou sympatické nebo ne. Říkám si, jaký by příběh asi byl, kdyby byl vyprávěn jednou z přímo zúčastněných postav. Jediné, co mě zklamalo, byl závěr, ten happyend (nebo vlastně dva) je na sílu, doufala jsem, že tomu ještě nějak přitne, aby z toho byl člověk ještě rozsekanější, než se vůbec dá.

5 07.01.2024

Nedovedu si představit, že někdo přemýšlí, mluví a jedná tak, jak to bylo představeno v této knize. Celé to na mě působí neživotně a povrchně, lživě. Autorka se snaží o intelektuální přesah, ale na malé ploše toho nakousává příliš mnoho, a nic nedotáhne. Podle mého názoru nepovedená neempatická sonda třicátníka do mentality šedesátníka.

(SPOILER) Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků.
Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.

5 24.04.2023

Zjištění, že lidi se mezi sebou dokáží bavit nejen o praktických nebo každoddeních záležitostech, a to navíc kultivovaně a do hloubky, je až ozdravné. Je to jako pít pravé šampaňské. Souzněla jsem s nimi oběma až do Lévyho posledního dopisu, kde zmiňuje, že nemá rád zvířata. Vždyť on se ani ze zdvořilosti nezeptal, jak se má Houellebecqův zraněný pes! Možná je to nespravedlivé a subjektivní, ale považuju to za vadu charakteru.

5 24.03.2023

(SPOILER) Nora nakonec zjistí, že její původní život je stejně dobrý jako všechny ostatní, navíc je lepší v tom, že je doopravdy její, nenastoupila do něj někde v půlce a nemusela se spoustu věcí domýšlet, spoustu věcí neprožít, jako třeba porod vlastního dítěte. Myšlenka je skvělá, stejně jako cestování po životech. Haig se snažil propojit několik žánrů, aby si každý přišel na své, udělal z toho i motivační knihu, což bylo zjevné po celou dobu, ale tento žánr závěrem úplně převzal kormidlo, spisovatel všechno strašně vysvětluje a doříkává, kdyby se snad čtenář náhodou nedovtípil. Nora najednou naprosto všechno vidí z lepší stránky, z jiného úhlu pohledu, to, co vypadalo jako katastrofa, se vyjeví být tím nejlepším, co se jí mohlo přihodit, vše zalito sluncem, Haig zaplul i do žánru červené knihovny. Opravdu škoda toho závěru, nápad i ztvárnění se mi celou dobu moc líbily.

Někdo si stěžuje, že je tu spousta filosofických mouder, ale proč to nepřijmout, když to moudra skutečně jsou? Podle Života v lesích, který autor hojně cituje, se sama řídím, je to moje krédo. Filosofové se k něčemu po zkušenostech a dlouhém bádání skutečně dobrali, tak proč si o tom neříct, namísto pseudofilosofických keců motivačních knih (které hltám)?

Několik lidí psalo, že téma je hodně podobné knihám Veronika se rozhodla zemřít a Poslední kabriolet. Mimochodem, věděli jste, že Poslední kabriolet čte Dulava v reklamě na tu sekačku či co? Ale ty se mýlíš, lásko! :-D

4 17.03.2023

Ta pasáž s českou větou... Z té mě mrazí, jen si na ni vzpomenu.

4 08.01.2018

Pro ty, kterým připadá, že jejich život postrádá smysl. A pro ty, kterým dělá problém cítit vděčnost.

3 06.05.2024

Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.

3 06.05.2024

Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.

3 17.04.2024

(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.

3 10.01.2024

Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.

3 19.08.2023

Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.

3 11.02.2023

Konec na mě udělal dojem. Ten nápad, jak se jako umělec vyrovnat se smrtí dítěte je geniální. Moc se mi líbil překlad Terezy Markové Vláškové, krásně plynul, bez jakýchkoli zádrhelů, nic nerušilo. Jsem vděčná za autorčin seznam studované literatury, každá taková kniha by ho měla mít. Strašná škoda, že do češtiny bylo přeloženo jen jedno dílo z uvedených, na to se chystám. Moc ráda bych si přečetla i monografii o Anne Hathaway, tak třeba někdy v budoucnu.
Historické romány podle skutečnosti asi nejsou žánr pro mě. Spisovatelé v nich samozřejmě vychází z dostupných útržkovitých faktů o daných osobách, a právě pro jejich útržkovitost si musí leccos domyslet a leccos z faktů v zájmu příběhu pozměnit. Jak sama autorka v závěru dokládá, přesně tak to bylo i v případě této knížky. A právě to mi vadí, že spousta věcí se pravděpodobně stala úplně jinak nebo se nestala vůbec. Ale to je můj soukromý problém. Taky mi u historických románů vadí to, že to vždycky nakonec jsme my, lidé jednadvacátého století, obklopení kulisami, navlečení do kostýmů, ale jak se mezi sebou bavili a jak cítili lidi té které doby, můžeme tušit jen z literárních děl, která z konkrétního období skutečně pocházejí.

Poetické jsou nejen básnické, ale i vysvětlující texty: Sonet se však rozpadá tehdy v nic, je-li uvnitř jeho formy myšlenkové vakuum, nedokáže-li autor spojit lyrické s dramatickým, nepochopil-li, že za vnější krásu vděčí sonet své duši.

Mimořádně povedená kniha.

3 06.07.2022

Úžasná španělská barokní palba. Taky mě děsí, jací my lidé dokážeme být, ale zároveň oceňuju, že někdo má odvahu o tom napsat. Zběsilý styl psaní nenechá čtenáře ani na chvíli ztratit pozornost.
Zajímavé, už dlouho můj pocit z knihy tolik nesouzněl s obálkou...
A taky ten poslední komentář španělského kritika na zadní straně knížky naprosto nemá chybu. :-D

3 14.01.2018