tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Tak tohle... jsem nečekala. Ke knize (a tím i k autorce, o níž jsem neměla ponětí) jsem se dostala náhodou. Snažila jsem se vyhledat nějakou beletrii, v níž by figurovala Liberecká výšina, a přes vyhledávání pomocí štítků se dostala k anotaci. Ve stínu rudé věže jsem si v knihovně půjčovala s tím, že to bude taková bizardní kuriozita, ale už záhy si mne příběh zaháčkoval a již první večer po nějakých dvou přečtených kapitolách jsem při usínání přemýšlela nad světem, který Karolina Francová vytvořila. A to prosím přesto, že jsem z knihy z počátku nebyla nijak urvaná a přišla mi psaná hodně podrobně a natahovaně.

Obrovskou přidanou hodnotou pro mne určitě byly liberecké reálie, které důvěrně znám, takže jsem přesně věděla, kde se děj odehrává. I když bychom s ohledem na svoji adresu trvalého bydliště při Purpurové noci zařvali mezi prvními, koncept probuzení spící magie pod Jizerskými horami se mi líbil hodně i proto, že jsem lokalpatriot a k mnohem populárnějším Krkonoším jsem si nikdy nevytvořila stejně důvěrný vztah. (Dnes už jsou Jizerky přecpané turisty a hlavně cyklisty, ale s nostalgickou slzou v oku pamatuji časy, kdy tomu tak nebylo.) Myšlenka, že Liberec se díky probuzení magie stal centrem nejen České republiky, ale celého světa, byla také hodně zajímavá a kladla jsem si hypotetickou otázku, jak se na přičlenění okolních obcí asi v průběhu četby zatvářili čtenáři z Jablonce nad Nisou (a Chrastavy, ehm). Je znát, že autorka si s příběhem i jeho reáliemi v hlavě pohrávala dlouhou dobu (narazila jsem na rozhovor na Neviditelném psovi), protože měla promyšlený nejen dopad magie na každodenní situace občanů ČR, ale i na vztahy s okolními státy. V Janových politických proslovech nebo v činnosti PR agentky byl znát rukopis zralé autorky, která to se slovy umí a díky své profesi ví, jak to ve světě funguje, což knize přidávalo na věrohodnosti.

Samotný příběh a (zřejmě) milostný trojúhelník byl okořeněn dalšími motivy (kletba hlavní hrdinky, Janův / otcův démon) a i když některé scény na mne byly příliš explicitní a dětem nepřístupné, přijala jsem je a smířila se s nimi. (Zejména dokončení rituálu, kterým došlo k odemčení magie.) (V tomhle ohledu bych knihu doporučila spíše starším čtenářům, rozhodně ne žákům prvního stupně.)

Radek jako hlavní záporák měl silnou motivaci (nemohu se vyhnout srovnání s Lišajem z Kouzelné Berušky), ale jako samostatná postava v mých očích neobstál a jeho chování je v mých očích vysvětlitelné jenom šílenstvím. Nataniela jsem zprvu považovala za hlavního mužského hrdinu, ale - a tady si vůbec nejsem jistá, zda to byl autorčin záměr - postupně ho do stínu zatlačil jeho mladší bratr. Toho jsem dlouho Natanielovýma očima vnímala jako otcovu oběť a o to víc jsem si ze závěru sedla na zadek (a přitom to dávalo smysl). Jen neustálé uvádění jména v jeho původní formě, bez nějaké domácké formy, mi moc nesedělo, jsem zvyklá na samé Honzy, Jendy či Jeny. Kláře jsem na chuť úplně nepřišla, ani ne tak kvůli jejímu prokletí (které bylo místy popisováno hodně podrobně). Když si jej odmyslím, musím se ptát, čím je jako hrdinka vlastně výjimečná a co ději ještě přinese. (Mimochodem, podle propočtů jí v knize bylo nějakých jednadvacet? Nějak se mi nechce věřit, že v tomhle věku by ředitelovala školce.) Markéta a další postavy mne zaujaly svými zážitky o Purpurové noci, s ohledem na místo bydliště mě to vedlo k úvahám, jak by to asi probíhalo u nás. A nebo kdyby se u nás doma najednou otevřely Zlaté dveře... (Souvislost s říkankou mi došla o něco později a o to víc zasáhla.)

Zajímavé, co dokáže napsat člověk, do jehož profese bych to na první pohled neřekla ;-). Pokud by autorka četla můj komentář, ráda ji pozvu na kávu vyzpovídat, proč zrovna Liberecká výšina a Jizerky.

Magii jako takovou a její zákonitosti Karolina Francová moc nepropracovala nebo spíše nerozvedla. Co se výčtu nočních tvorů týče, přišlo mi, že tam jen chrlila nápady, co vše z kouzelných tvorů existuje, a je to škoda, protože s tím šlo pracovat mnohem hlouběji a promyšleněji. Moji zvědavost nejvíc probudilo Dasine, pasáže kolem něj mne zaujaly hodně a vyvolávaly ve mně hodně obrazů. Jen doufám, aby zůstalo Janovi nakloněné a aby tady nedošlo k nějaké zásadní roztržce... Na přehradu na Černé Nise už nikdy nebudu koukat stejnýma očima.

9 13.04.2023

Jedna z knih, kterou jsem koupila na základní škole vlivem třídní učitelky, která ji vychvalovala. Poprvé jsem četla ještě na prvním stupni a pamatuji si, že mi to přišlo o ničem a moc mne to nezaujalo. Jen díky tomu, že jsem věděla, že se to má odehrávat v Liberci, jsem si zámek představovala jako ten liberecký na Šaldově náměstí a přemýšlela jsem, zda tam jsou skutečně tajné dveře.

Filmová adaptace se skutečně v Liberci natáčela (je tam hezky vidět, jak tramvaje jezdí Pražskou ulicí), ale z knihy jako takové není patrné, kam je děj zasazen. Pro ten Liberec jsem to začala číst znovu, aby se mi vrátily staré pocity: nechuť nad Natašinými "kamarádkami", její přetvařování, nelibost nad krádežemi peněz od rodičů, to, jak na ni maminka s tatínkem nemají čas. Jako dítěti se mi to nelíbilo, možná proto, že tehdy byly ještě vztahy s vrstevníky jednoduché. Jako dospělé se mi to nelíbilo taky, ale tentokrát jsem mnohem víc rozuměla tomu, co hrdinka prožívá, protože za těch třicet a něco let jsem podobných "přátelství" zažila několik.

Knižním hrdinkám má být kolem 13 let (Nataša přitom prince odhaduje na 16?!), takže pro jejich telecí stalking mám vcelku pochopení. (My se spolužačkou stopovaly jednoho vyučujícího ještě na vysoké škole.) Intrikovat a být k sobě podlé umí i mnohem mladší holky, takže i tohle zpětně vnímám jako věrohodné. A vlastně i to, že Princ je tak trochu jouda, ostatně co čekat od 14letého kluka ;-). Jako příběh mi to ale přijde moc stručné a trochu bez pointy, na rozdíl od románů spisovatelky Lenky Lanczové, které jsem objevila na VŠ a které taky poměrně výstižně popisují dospívající dívky. Bohužel tak nemohu prohlásit, že znovupřečtením jsem v této knize objevila zapomenutý a skrytý klenot své knihovny. Nejvíc se mi vlastně líbily Bornovy ilustrace :-).

P.S.: Ten vlašský salát mne pobavil. Koukali jsme tuhle doma na Ženu za pultem, kde to Haničinec kupoval na kila, až jsem na vlašák dostala chuť a marně se ho pokoušela po Liberci sehnat. Když se podívám na současnou mládež, přijde mi úsměvné, že hlavní hrdinky si kupovaly do kelímku salát (plus okurku).

10 11.04.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Aniž bych chtěla jakkoli znevažovat počin Knihy roku Libereckého kraje (nebo Waldvillu), shodly jsme se s kamarádkou, že konkurence v této soutěži - zejména s ohledem na množství neustále vydávaných nových a nových titulů na knižním trhu - není příliš vysoká. Ale abych nezačínala tak škarohlídsky: Stuchlého kniha je určitě zajímavým počinem v ranku regionální literatury, která je pro Liberec jako takový přece jenom poměrně skoupá. Věřím, že i pro mnoho současných Liberečáků bude existence Lesní vily, neznámější pod svým posledním názvem Wolkerovo sanatorium, novinkou. Většina výletníků chodí na Libereckou výšinu z Lidových sadů, takže se bývalé Liebigově vile zcela vyhnou, výhledy jen z několika městských čtvrtí odhalují v kopci i jinou stavbu než věž rozhledny, aniž by divák tušil, nač se to vlastně kouká.

O to víc by mne ale potěšilo, kdyby Waldvilla šla víc do hloubky, nejen z hlediska příběhů, které vypráví, ale i z hlediska místopisu. Přestože se autor sám hlásí ke konkrétní budově, jména postav v knize jsou změněna, baronem Liebigem počínaje, zavražděnou dívkou konče. (Proč?) Pokud čtenář není znalý místních poměrů, jen obtížně si představí, kde se děj knihy odehrává, neuškodilo by větší ukotvení v realitě. (Kupříkladu Jiřina má rande zřejmě u dnešní skautské studánky, jde se projít ke Strážnímu buku, ale z popisů v knize není vůbec patrné, kde byla později nalezena.) Liberecká výšina jako poměrně výrazný místní mezník, je zmíněna spíše mimochodem, skála Kovadlina také.

Liberečáci si na základě četby vše představí, ale čtenář neznalý daných míst bude tápat a těžko si před očima promítne "filmový obraz" vyvolaný popisem z knihy. A tady narážím na další negativum, které v knize spatřuji. Autor je zjevně milovníkem přímé řeči, a tak je mnoho scén vystavěno jen na dialogu, aniž by byly uvedeny opisy typu "zvýšil hlas" nebo "mávl při těch slovech přezíravě rukou". Z textu často není patrné, kdo zrovna mluví a že se scéna přesunula o kousek dál, někam jinam. (Nejvíc patrné to bylo u scény, kdy se Jiřina sprchuje a primář laškuje s Lucií - v ději chyběl jakýkoli přechod mezi jednotlivými vypravěčkami. Nejprve jsem si myslela, že primář vlezl Jiřině do koupelny, a nechápala jsem proto, proč jí upozorňuje na skvrnu na halence, když je dívka ve sprše...) Pokud je autor i filmařem, přenést duševní obrazy do textu tak, aby je divák viděl stejně jako on, se mu povedlo jen z části (a pro neznalé okolí Liberecké výšiny možná vůbec). Příčinu vidím v autorově nezkušenosti, ale u knihy, která svého času byla tak moc vychvalovaná, to pro mne představuje negativum rušící značně požitek z četby.

Jednotlivé příběhy jsou sice propojeny, ale poměrně volně, leckdy jsou neuzavřené a působí trochu jako výkřik do tmy. Vím, vím, reálný život píše často bez pointy, ale u fiktivního příběhu, resp. příběhu zpracovaného nějakou literární formou, bych čekala větší propracovanost a řemeslnou zručnost. Přestože je knížka útlá, každá další linka poněkud zastínila tu předchozí, takže najít souvislosti mezi jednotlivými scénami, které se střídají bez jakéhokoli hladkého přechodu ostrým střihem, může být pro někoho obtížnější.

Největší klad Waldvilly vidím v zobrazení opomíjeného místa, které ale k Liberci patří. Nejeden čtenář možná bude vyburcován k procházce nebo vlastnímu pátrání, kdo že byli Liebigové, a jak je to s některými jizerskohorskými pomníčky. Plusem je rozhodně to, že jde o další knihu, která se odehrává v Liberci, a navíc je inspirována skutečnými místy a událostmi, které se na nich staly. Proto nakonec dávám tři hvězdy, byť z hlediska čistě čtenářského bych byla přísnější. A také: pokud psaní předcházely důkladnější rešerše, a v mnoha pasážích se zdá, že ano, měl to Stuchlý lépe prodat.

(Zcela na okraj: správně je plnicí pero a nikoli plnící. Vím, že si toho všimne jen minimum čtenářů, mne to ale do očí praštilo ihned. :-))

8 10.04.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Četla jsem podruhé, zejména kvůli místům, kde se kniha odehrává, a do knihy jsem se pouštěla s obavami. Dobře jsem si pamatovala, že ze všech Zapletalových knih mne tahle bavila nejméně, zejména pro nepříliš sympatického hlavního hrdinu. Rozhodně mne překvapuje autorova odvaha v tom, jakou postavu si vybral, ať už šlo o některé situace, do kterých se Ivan dostal (proč utekl od zraněného kluka a nezkusil mu pomoct?), jeho chování (sám o sobě říkal, že nemá učitelské vlohy, ale jeho jednání s dětmi, které mu pomáhaly hledat planetku bylo na facku, stejně tak jeho nepříliš milé myšlenky ke starému Němci apod.) nebo jeho koníček v podobě matematiky a hvězd. (Dnes jsou takoví označováni pojmem nerd a pro spolužáky jsou pořád tak trochu divní.) Ivan mi k srdci příliš nepřirostl ani tentokrát, přestože byl líčen tak, že jsem pro něj v mnoha situacích měla pochopení. Oproti němu byla postava Hanky pro čtenáře mnohem sympatičtější a zajímavější.

Zpětně si říkám, proč byla místopisná jména upravena (Ještěd / Javorník) a nakolik popisy z knihy odráží tehdejší zástavbu, protože dnes je kolem "hvězdárničky" mnohem víc domů a pětka nejezdí směrem k Horské ulici, ale do Vratislavic. Marně jsem dumala nad tím, do jaké školy mohl Ivan chodit a kde studovala Hanka (zdrávku mám zasazenou do budovy u kostela sv. Antonína, a to mi moc nesedělo k popisům Ivanovy cesty na poštu a z pošty), tuhle záhadu se mi ještě rozlousknout nepovedlo.

Samotný příběh je zajímavý i tím, že se v něm vlastně nic nestane - Ivan sice spatří padající hvězdu, je osloven pracovníky AV ČR, ale samotné pozůstatky meteoritu nenajde. Vztah s Hankou je v samotném počátku, není dořešen ani konflikt s kluky na motorkách nebo vztah k rodičům / mezi rodiči. I v tom je kniha unikátní, protože čtenář by čekal minimálně slavnostní nalezení planetky, jenže život není jako knížkách a kolikrát se v něm věci dějou "bez pointy".

Je to napsané velice dobře, člověku se děj odvíjí před očima, ale osobně mám raději jiné autorovy knihy :-).

6 26.03.2023

Přečteno potřetí a pořád je to dobré! Divím se, že kniha není tak známá, protože je naprosto perfektní a jsem si stále jistá tím, že mnoho rodičů by v jejich tápání a hledání cesty uklidnila, že v tom nejsou sami a že to, co zažívají, není nutně důsledkem selhání jejich výchovy, ale děje se to naprosto běžně i v jiných rodinách. NeMámu by měli rozdávat v porodnicích v takových těch propagačních kufřících se vzorky plenek a krémů ;-). Autorka píše lehce a vtipně, takže i když se člověk v dané situaci nenajde (třeba proto, že zatím dítě nemá nebo vyhrál v tom, že jeho dítě není tak "zlobivé"), kolikrát se pobaví (a ne jen zlomyslně). Pokud se naopak v jejím líčení najde, dostane se mu mnohokrát ujištění v tom, že i když skuhrá, je to v pořádku. O tom svědčí i to, že Sarah Turnerová si nakonec ono třetí dítko pořídila, a pokud se nemýlím, má po dvou klucích holčičku. Vcelku ráda bych si přečetla další její příspěvky, protože blog stále jede. Pokud někdo váhá s přečtením, nedejte se odradit kýčovitě růžovou obálkou, obsah rozhodně stojí za to.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Tento díl jsem svého času, kdy mi kamarádka půjčila celou sérii, jako jediný nečetla. S odstupem let jsem zapomněla na anotaci, takže jsem čekala více Toma Waalera a méně pedofilie; má očekávání se nenaplnila. Ač nejsem a priori čtenářem detektivem, Nesbø píše čtivě, o tom žádná. V sérii jsem nicméně skončila Levhartem, protože mi už vadily zobrazované surovosti. I tady, byť explicitně nebylo "ukázáno" nic, mi některé pasáže úplně neudělaly dobře. Ač mám v rámci knih o HH jiné favority, prostředí bylo zajímavé a s klidem přiznávám, že vraha jsem neodhalila a autorův záměr zmást čtenáře se mu u mne povedl na výbornou. Čemu ovšem nerozumím je Nesbøho tendence zabíjet vedlejší a vcelku sympatické postavy. S ohledem na to, že vím, co ještě Harryho potká, nedivím se tomu, že chlastá, ale je s podivem, že se regulérně nezbláznil. (To tedy ale nevím jistě, novější díly jsem nečetla. :-))

21 12.03.2023

Po delší době jsem potřebovala oddychovku, u které se pobavím, a tak jsem sáhla pro stálici své knihovny - "Zapletený". Přečteno za dva dny a účel to splnilo: vyčistila jsem si hlavu, pobavila se, zasmála se. Emmu Chase jsem objevila před lety, kdy ještě výběr podobné žánrové literatury nebyl tak široký jako dnes. Kdo si Zapleteného přečte teď, asi mu to bude připadat jako průměr, já stále hodnotím velice vysoko. Platí veškeré mé názory na knihu z dřívějška, včetně toho, že Deedee je ujetý blázen a měli by ji zavřít do ústavu :-). Při aktuálním čtení jsem si nejvíc užívala bojůvky a naschvály v práci, možná proto, že jsem se po dlouhé době na rodičovské dovolené vrátila do zaměstnání a kolega je stejný štváč jako já s černým smyslem pro humor :-). Tahle série mne baví a za sebe vřele doporučuji.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

29.1.2023:
Patřím mezi ty, které okouzlili pánové Jonathan Strange a Norrel a svět, který s nimi Clarková stvořila. DennisMoore mi doporučoval Piranesiho, ale musela jsem si na něj 2 roky počkat, než ho naše knihovna zařadila do fondu. Knihu jsem přečetla předevčírem a souhlasím s většinou komentářů níže: poetika, snovost, očekávání a vlastní zmatenost a snaha Dům nějak zařadit a určit v kategoriích, které znám, detektivní zápletka, kterou čtenář rozluští dříve než hlavní postava, zklamání z propojení s reálným světem i velice smířlivý závěr. Grafická úprava knihy je nádherná (jen mám zásadní výhradu k tomu, že Faun hraje na flétnu, nedrží prst před ústy) a kdyby součástí byly rytiny skutečného Piranesiho, dojmy by byly ještě mocnější. Možná to ale byl autorčin záměr a snaha vyburcovat čtenářovu imaginaci a ukázat mu krásu Domu? Na plných pět hvězdiček to není, autorčina prvotina je pro mne nepřekonatelná, ale Dům mne zasáhl a budu se k němu (do něj) ještě dlouho vracet.

P.S.: Díky Viktoru Janišovi za skvělý překlad.

12 29.01.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Zápisek z devětadvacátého dne prvního měsíce roku, kdy se vrátil sníh:

O Domu jsem poprvé slyšela od DennisMoore. Svým nadšením, a zároveň tajnůstkářstvím, probudil moji zvědavost, trvalo ale dva roky, než jsem poprvé vstoupila do Síně Mínotaurů a zahlédla Muže s mušlemi ve vlasech. Jeho velké a prázdné Síně a pustá Nádvoří mi zprvu přišly cizí a nepřátelské, Oceán, jeho hluk a studená zpěněná slaná voda ve mně vyvolávaly tíseň. Chtěla jsem odejít, ale bylo mi líto opustit Muže s mušlemi ve vlasech a neříct mu ani sbohem. Navíc mi byl Ten Druhý nepříjemný a nelíbilo se mi, aby s ním byl sám. A tak jsem zůstala a postupně začala nahlížet na Dům jeho očima.

„Možná, že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte.“

Už rozumím Dennisovu tajnůstkářství i všemu, co níže psali ostatní, kteří Dům navštívili přede mnou. I když jsem byla trochu zklamaná, že jsem nezahlédla Dva Mágy, jsem si jistá, že ve vzdálených Síních jistojistě přebývají Havrani i jejich Král. (Musím to říct Johnu Childermassovi!) Šestnáctá osobo, dávej pozor na Matthewa. Slibuji, že pokud na sebe v Síních narazíme, nebudu mazat Tvé značky a půjdu stranou, protože potřebu Ticha dobře chápu. Věřím, že ani Ty nebudeš rušit mne. Piranesi, slibuji, že zapomeneš-li, přinesu Třinácti lidem lekníny.

Když se z Okna podívám na vlastní Síně, jsou jiné, ale… Kéž by k tomu nebylo potřeba zvláštních rituálů a zahlédli to i ostatní Lidé: Krása Domu je nezměrná a jeho Laskavost nekonečná.

8 29.01.2023

A mně se zrovna druhý díl líbil víc než ten první, i když mi rovněž přišel spíše trpký než jako řachanda. Přečteno opět za 1 den a protože jsem pragmatik, zvažovala jsem, zda a do jaké kategorie zařadit v rámci Čtenářské výzvy. S ohledem na autorčino líčení jsem chvíli držela kurzor klávesnice nad 5. Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik, ale nakonec mi to přišlo kruté a dala jsem do kolonky 12. Kniha od začínajícího autora. Snad mi to autorka nebude zazlívat, když už jí jeden titul vyšel a svůj blog píše nějaký ten pátek.

11 22.01.2023

Když jsem k Vánocům pořizovala knížky Ester Staré, padl můj zrak i na Chrochtíka a Kvikalku. Nakonec jsem kvůli úspoře peněz posečkala a knížku půjčila v knihovně. Příběh se mi líbil moc, oceňuji i vtípky v ilustracích a jazyk vyprávění, které - zejména u jednotlivých zvířátek (sova, vlk, potkan, ...) přímo svádí ke kouzlení slovy a úplně jinému hlasovému projevu. Bohužel výtvarný projev Martiny Matlovičové, nakolik chválím využití koláže, mne nezaujaly tolik jako ten Milana Starého a podezírám svoje děti, že i když se u některých obrázků válely smíchy, tolik odvařené z nich taky nebyly.

Při přemýšlení, jestli knihu koupit, jsem myslela hlavně na pětiletou dcerku a musím říct, že ji četba bavila zaručeně nejvíc, i když tříleťák i osmileťák (jinak starý cynik) poslouchali taky a ani nedutali. Nedokážu říct, čím to je, ale jazyk vyprávění Ester Staré je prostě mým dětem blízký.

Na poselství knížky byli ještě všichni tři moc malí, ale hledání blýskavého prasátka se jim moc líbilo a spekulovali, co to bude. Jak se můj nejstarší identifikoval s Šedíkem, holčička je jasná Kvikalka (už druhý rok - nevím proč - skutečně kvíká) a nejmladší je Chrochtík (a ne jen proto, že od malička v noci hrozně chrápe). Zcela vážně přemýšlím, že už jen kvůli tomu příběhu knížku nakonec domů stejně pořídím.

11 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

!!! POZOR SPOILER !!!
(mírný spoiler k druhému dílu)

Omylem jsem nejprve četla druhý díl, takže jsem věděla, kam se příběh bude ubírat. Čtení to ale nebylo na škodu, ba spíše jsem rychle vplula do světa, kde Nebe nemůže a Peklo to na smrtelníky zkouší, a současně jsem pochopila, co je zač Kariela, která nám vystupuje ve dvojce. Tak jako jinde, i tady jsou pekelníci ti víc cool a odvázaní, a osobně bych ocenila i mnohem víc cool anděly. (Honzieli, doufám, že fakt existuješ!) Chápu ale autorčin záměr a královsky jsem se bavila u volebních výkřiků a agitace jednotlivých politických stran. Stejně jako u druhého dílu vidím jistý nešvar v tom, že - i když je hlavním hrdinou Arnošť - příběh jako takový se poměrně rozkošatil a jednotlivé dějové linie začaly žít vlastním životem. Možná proto zatím čtenáři marně čekají na třetí díl? Já ale doufám, že přijde a že to bude bomba.

Mimochodem: Tohle byla první kniha, se kterou mne viděl můj nový kolega v práci, a nechci vědět, jaký názor si na mne proto udělal :-).

7 22.01.2023

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. U téhle mám navíc neodbytný pocit, že to autorce dlužím. Daly jsme se do řeči na červencové besedě s Kevinem Hearnem v pražské knihovně, a pak se znovu střetly na Coniášovi. Už z toho důvodu jsem se rozhodla si něco od Martina D. Antonína přečíst. Podívala se na hodnocení na DK, zvolila titul a omylem si v knihovně vypůjčila druhý díl. I když mi chyběla návaznost v ději i orientace v postavách, zorientovala jsem se, myslím, poměrně rychle a vskočila do tohohle rychlíku řítícího se šílenou rychlostí.

Po dodatečném přečtení jedničky musím konstatovat, že vytvořený svět si mne naprosto získal a hodnotím ho všemi deseti. Souhlasím ovšem s komentářem níže, že víc než hlavní linka mne více bavily a zajímaly linie a postavy vedlejší. Bitva o Housku byla dechberoucí a vše jsem viděla před očima jako v kině. Pekelné úklady a intriky podráždily moji zvědavost a i když jsem pokaždé, když kapitola skončila a děj přeskočil, nadávala, přesto jsem četla dál a chrochtala si nadšením, co ještě přijde. Některé pasáže mi přišly zdlouhavé a zbytečné (honička po pražských ulicích s knězem v zádech nebo klub), ale styl humoru, užité příměry a další skutečnosti to vytáhly na velice silné 4 hvězdy.

7 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

Lásku v nebezpečí jsem si půjčila spolu s Nevhodným návrhem a po přečtení obou musím konstatovat, že se mi líbila víc. Hlavní hrdina byl tentokrát trochu atypický, žádný prvoplánový krasavec a samec, naopak osoba s poměrně nudným zaměstnáním. Když jsem četla anotaci příběhu, vůbec mě nepřipravila na to, o čem to bude. Olivia není žádná pitomá husička, jak by se mohlo zdát, a Harry byl krásně a naprosto nevhodně ironický. Jejich vzájemné sledování okny bylo naprosto bezchybné a klobouk tomu jen nasadil korunu. I když to bude znít úchylně, oceňuji i realističnost ve vylíčení prvního milování a plánování společné budoucnosti. V románech odehrávajících se ve viktoriánské Anglii se to jen hemží předmanželským stykem bez záruky budoucího sňatku (i když je jasné, že spolu hrdinové skončí), a tak mne potěšil Oliviin i Harryho pragmatický přístup k věci. Nu a samozřejmě scéna předčítání v salonu byla geniální a řezala jsem se u ní smíchy.

„Co dělá?“ zajímalo Olivii.
„Je představován…“ A kruciš. Neměl tušení, komu je princ představován. „…někomu.“
„Ženě, nebo muži?“
„Ženě?“
„Mladé, nebo staré?“
(…) „Je tak ve středním věku,“ řekl.
„Co má na sobě?“
„Šaty,“ opáčil.
„Můžete mi je popsat?“ řekla to netrpělivě. „Jste stejně strašný jako můj bratr,“ dodala ještě.
„Ale váš bratr se mi líbí,“ řekl, aby ji pozlobil.
Protočila panenky. „Jen nebojte, až ho poznáte lépe, změníte názor.“

12 22.01.2023

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

K Bridgertonovým jsem se dostala úplnou náhodou, aniž bych tušila, že už tou dobou spatřil světlo světa seriál. Nakonec jsem mu ze zvědavosti dala zelenou a když jsem se oprostila od všech anachronismů, tak si ho má romantická dušička i užila. Protože seriál má ale jen dvě série, naklusala jsem do knihovny a vzala to, co zrovna od autorky bylo volné. Celou dobu jsem při čtení měla před očima seriálovou podobu herců, ale vůbec to nebylo na škodu.

Souhlasím s komentářem od Přečti_si, že se Quinnová naprosto nepokrytě inspirovala příběhem o Popelce. Díky tomu mi úvod nepřišel úplně uvěřitelný, ale příběh mne nakonec strhl a když se Sophie s Benedictem znovu shledali, těšila jsem se z jejich rozhovorů i postupného sbližování. Ostatní díly, které se staly předobrazem seriálu jsem nečetla, ale věřím, že celá série je oddychovou, ale přitom vůbec ne hloupou četbou.

11 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. Tuhle jsem přečetla v říjnu a zapomněla ji i ohodnotit. Dnes napravuji:

!!! POZOR VELKÉ SPOILERY !!!

Knihu mi ještě před prázdninami půjčila kamarádka, která o ní mluvila jako o jedné ze svých nejoblíbenějších. Zkoušela jsem se do ní začíst v čekárně lékaře, ale neseděl mi úplně archaický jazyk vyprávění a nebyla jsem v tom správném rozpoložení. K přečtení mne nakonec motivovaly mne nakonec dvě věci. Jednak kamarádčin e-mail, z něhož jsem měla výčitky svědomí, a na něj navazující dokument o Hitchcockovi, kde mluvili i o jeho filmové verzi Rebeky. Řekla jsem si: To už není náhoda! Odložila jsem rozečtené věci a znovu se začetla. Nakonec jsem v rámci terapie, kdy jsem měla fakt blbý den, četla a dočetla až k ránu dne následujícího.

Souhlasím se vším, co mi ke knize kamarádka při zapůjčení říkala: paní Danversová byla od začátku fakt odporná postava, z níž mrazilo a která tento dojem jen utvrzovala. Scéna u otevřené okna s mlhou venku byla dost creepy a nechápu, jak se z toho hrdinka jen tak ležérně mohla otřepat. Hlavní hrdinka (zajímavé, že v knize ani jednou nepadne její jméno?) si neustále vytváří nějaké domněnky, na nichž buduje svůj přístup k okolí a z nichž vychází její prožívání. V tomhle ohledu byl naprosto perfektní twist, kdy se jí manžel přizná, že svoji první ženu NIKDY nemiloval a... že ji zabil. Docela by mne zajímalo, jak si s tím na plátně Hitchcock poradil, protože tohle je typický Hitchcockový obrat, kdy čtenáři / divákovi spadne sanice a chvíli se s tím musí vyrovnat. (Oproti tomu hrdinka se s tím vyrovnala velice snadno!) V komentářích na ČSFD jsem se dočetla, že ve filmu se i manžel hlavní hrdinky ukazuje jako manipulativní šmejd a je na divákovi, jak se s tím popasuje, když zjistí, že nic není takové, jakým se to zdálo být.

Konec, kdy Manderley hoří, mi přišel nedotažený. S ohledem na to, jak moc to místo Maxim miloval (a to natolik, že se kvůli němu nedokázal osvobodit od manipulativní psychopatické mrchy), jsem čekala větší zásah na solar a nezacelitelné trauma. Celkově to ale bylo velice dobře psané, pěkná práce s jazykem, obraty, vykreslení atmosféry naprosto mrazivé. Chápu, proč tuhle autorku tolik lidí miluje a jiní autoři se na ni odkazují.

29 22.01.2023

Od Waltariho jsem kdysi četla Egypťana Sinuheta a tuším Pařížskou kravatu, které mi půjčil kamarád. Kravata mne příliš nezaujala, ale Sinuhet mne ohromil a ještě dlouho poté jsem čerpala znalosti tohoto období egyptských dějin právě z této knihy. Protože dlouhodobě trpím nedostatkem nápadů, co číst, sáhla jsem po Waltarim, na něhož mne přivedla hádanka soukromy v sekci Postava hledá autora. Vypůjčila jsem si rovnou i Pád Cařihradu, a protože se mi dle anotace zdál jako akčnější titul, rozhodla jsem se nejprve sáhnout po Ježíši Nazaretském, od něhož jsem si slibovala větší "nudu". Jak já se mýlila!

Knihu jsem začala číst v době Vánoc, tedy Ježíšových narozenin, i když na Velikonoce by to bylo stylovější. Hlavní hrdina přijíždí do Jeruzaléma v den, kdy byl Ježíš ukřižován a stává se svědkem jeho utrpení a smrti. Od dob gymnázia mám povědomí o velikonočních událostech roku 0 i o jednotlivých biblických postavách, přednášky doktora Dršky na UJEPu mi zas přiblížily dějiny raného křesťanství. Svého času jsem poslouchala Weberův muzikál a znám i Quo Vadis. Přesto si mne Waltariho líčení ihned získalo a i když se v knize toho vlastně mnoho neděje, četla jsem se zatajeným dechem, vychutnávala si jazyk vyprávění a oceňovala poznámky překladatelky (to už se dnes moc nevidí). Postavy apoštolů mi byly spíše nesympatické, ale překvapilo mne vykreslení žen. Nejkrásnější pro mne byla scéna u Šimona Kyrénského. Těšila jsem se na každý okamžik, kdy se v ději objeví Ježíš, a upřímně bych se nedivila tomu, kdyby se někdo jen na základě četby Jeho království rozhodl přijmout křest. Pro věřící musí být tato kniha ještě mnohem hlubším a intimnějším zážitkem.

Původně jsem myslela, že Jeho království je druhým dílem, v němž jsou líčeny Markovy osudy v Římě. Naopak jsem se dozvěděla, že existuje pokračování - a v něm snad najdu odpovědi na některé otázky, na které mi Waltari neodpověděl. (I když se bojím Markovy proměny.) Jednu hvězdičku nakonec ubírám za konec, který pro mne zůstal otevřeným a zanechal mne v nejistotě. Po celou dobu četby jsem byla frustrována Markovou „slepotou“, kdy volal po znameních, ale současně k nim byl naprosto slepý. Možná mne to frustrovalo tolik proto, že bych si i já na Markově místě hledala různé výmluvy a vysvětlení a rozumem tišila vše, co poznalo mé srdce.

Komentáře, které vystihují i mé pocity: witiko, má milá alekis, Bethanee, david9690, bekule, mirektrubak a GreenMagritte, která to vystihla větou: „Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života.“


„(…) V těchto dnech ještě mluví Jeruzalém jenom o něm, ale ani nemůžeš tušit, jak krátká je paměť lidu. Jeho učedníci se rozprchnou po světě a vrátí se do svých domovů. Věř mi, za dvě léta si na něho nikdo ani nevzpomene.“

17 22.01.2023

O existenci knihy jsem se dozvěděla spíše náhodou, byla citována v jednom videu na ČT edu. Protože jsem hledala nějakou literaturu s tématikou louky do seminární práce na přírodovědu, autora jsem si poznačila a objednala si knihu ze skladu vědecké knihovny. Když jsem ji pak ve studovně otevřela, rázem jsem zalitovala, že je k dispozici pouze prezenčně, a začala si fotit celé kapitoly. Chtělo se mi dojetím plakat, jak krásně je text napsaný. S odůvodněním, že se kniha pro svůj rok vydání obtížně shání, jsem do seminárky do příloh nakonec opsala celou kapitolu Květy voní, i když tím odevzdaná práce narostla z požadovaných 5 stran na stran 80. Po odchodu z knihovny jsem pak volala manželovi, ať mi knihu sežene a koupí, ať to stojí, co to stojí, což učinil a tento klenot se tak mohl stát hýčkanou součástí přírodovědné sekce mé osobní knihovničky.

Jan Oberberger byl zaměstnancem zoologického oddělení Národního muzea, profesorem na Karlově univerzitě v Praze, korespondentem ČSAV, ale především entomologem. Jeho zásluhou bylo v Národním muzeu vyčleněno samostatné entomologické oddělení, jehož sbírky významně rozšířil. Kromě toho, že byl členem (a později i předsedou) České společnosti entomologické, a jako univerzitní pedagog se zasloužil o výchovu mladých přírodovědců, je také autorem řady vědeckých i populárně-naučných publikací s entomologickou tématikou. Kniha Rok kráčí přírodou patří mezi knihy popularizující jeho celoživotní zájem a i když je určena především dětem, ocení ji určitě i jejich rodiče či učitelé. Kapitoly doprovázené černobílými ilustracemi Vojtěcha Kubašty pojednávají o proměnách přírody v ročních obdobích a v jednotlivých měsících kalendářního roku. Z celého textu je patrná nejen hluboká osobní znalost problematiky, ale především láska k živé i neživé přírodě a k vlasti.

Pokud byl mojí entomologickou biblí doposud Ferda Mravenec, Oberberger jej z tohoto postu s grácií sesadil. Rok kráčí přírodou ale není jenom o broučích, lze z něj vyčíst mnohem víc. Upřímně lituji, že o existenci knihy a autorovi samotném dnes již nikdo nemá povědomí, protože tahle kniha je naprosto nádherná!

8 22.01.2023

To, že je nějaký filmový kritik a že má svoji Ženu, která o jejich soužití píše, jsem zaregistrovala asi před rokem, když s dotyčnou vyšel rozhovor v magazínu MF Dnes. Její odpovědi mi přišly vtipné, získala si mé sympatie a nebudu lhát, podráždila moji zvědavost, protože na ilustračních fotografiích jí nebylo vidět do tváře, aby její tajná identita nebyla vyzrazena. Žel, nemám facebook, takže jsem její blog dále nesledovala a tak trochu ji ztratila z paměti, dokud mne na ni znovu neupozornil DennisMoore. A tak jsem ihned učinila objednávku v knihovně a navzdory sněhové kalamitě si pro Ženu filmového kritika zajela do města.

Po přečtení bohužel zcela nesdílím jeho nadšení. (Je mi to vážně líto!) Obálka a grafická úprava jsou parádní (včetně modré ořízky, to se dnes už moc nevidí). (I když občasné flekaté podbarvení stránky mne v tramvaji cestou z knihovny mátlo, jestli jsem knihu nezamáčela roztátým sněhem z rukavic.) Možná by pro mne knížka měla jiné vyznění, kdybych ji slyšela namluvenou Ivou Pazderkovou, věřím, že intonace a zdůraznění některých slov v textu udělají své. Takto asi nejvíce souzním s komentáři od katynky78 a Isew. Číst blogové příspěvky na 1 zátah mi nevadilo, slovní obraty a humor autorky se mi líbily, ale v souhrnu mi to přišlo spíše jako kritizování kritika než láskyplný popis eskapád společného života s mužem, který má specifické povolání a koníčky. Příspěvky se soustředí na kritikovy nedostatky a je mezi nimi často týdenní rozestup - možná, že kdyby autorka popsala i "omáčku" mezi tím, bylo by více zřejmé, že kritik není jen člověk, který je permanentně v trapu, ale má i svoje klady, a proto si ho vybrala a proto s ním je. Jakožto osoba, která často s oblibou před kamarádkami přehání prohřešky vlastního partnera i ty své, čekala bych více shovívavosti, vlídnosti a zmínek o tom, čím je kritik (kromě pěkné figury, pevné brady a pěstěných rukou) pro svoji Ženu výjimečný a proč s ním i nadále setrvává, když jeho světu zatvrzele nerozumí.

V knihovně jsem si rovnou zapůjčila i druhý díl a přestože je jeho úvod opakovanou skrytou reklamou na vydanou knihu, bavím se u víc. Jen se divím, že po všech naprosto explicitních zmínkách je identita autorky stále tajná. Nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik doopravdy měří Kamil Fila?

11 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:


!!! POZOR SPOILERY !!!

Bohužel to, co jsem psala u Jeho zákusku neplatí pro Jeho balík. Tahle kniha mi přišla zatím úplně nejpitomější ze série, a to hlavně kvůli hlavní hrdince, která byla opravdu divná. Pokud člověk přijme, že vše, co Bloom ve svých knihách píše, je jenom fikce a nepřemýšlí nad tím, že je to nereálné, tak se ujetostí postav i situací pobaví. Nicméně sexy soused mne nenadchnul a zápletka s jeho pošahanou sestrou taky ne. Když jsem ale konečně přijala, že je to békovina a brala to tak, ustála jsem i zápletku s věnovaným vibrátorem a tísňovou linkou. Chvílemi jsem se bavila, ale na víc než dvě hvězdičky to není (a v rámci žánru bych dala ještě méně).

10 22.01.2023