Svářeč
komentáře u knih
Co to žere a kde to spí
Petr Heteša
Klasický Heteša, jen místo chlapa je tentokrát hlavním hrdinou ženská. Jinak to má ale všechny tradiční propriety Hetešovi tvorby - hlavní hrdina, resp. hrdinka vržená do soukolí masivní konspirace, přetechnizované prostředí (místo cyberpunkového Baltimore tentokrát vesmírná stanice), spousta hlášek, akce a sexu (toho posledního na můj vkus až trochu moc), až příliš inteligentní AI (kolikrát již tento námět Heteša zpracoval?). Detektivkou bych se to nazvat neodvážil, jelikož hrdinka v podstatě žádnou detektivní práci neodvádí. Jen skáče z průseru do průseru a k odhalování nových skutečností a stop dochází v podstatě náhodou skrz blbost hlavních padouchů. I tak je to ale zábavná věc, na poměry Heteši slušný nadstandard. Bohužel nechybí typický nešvar Hetešovi tvorby - rychlý a nepříliš povedený konec.
Hraničář
Vladimír Šlechta
Fajn jednohubka, sbírka čtyř povídek spíše volně spojená postavou mladého hraničáře Jonniho Faylorga. Píši volně, protože dvě ze čtyř povídek mají jiného hlavního hrdinu (staří známí Rolf Bargun, resp. Roger Schirega) a Jonni je tam spíše na vedlejší koleji. Všechny povídky jsou již staršího data (nebo jsou na starších povídkách založeny), takže nic překvapivého co se týče historie "starého" Pohraničí se nedozvíme, vesměs jde o epizodní příběhy bez většího dopadu (s vyjímkou konce hlavní, nejdelší povídky, která zobrazuje jednu podstatnou, ale známou událost ze světa Pohraničí). Ještě je tam pak krátký epilog, v němž vystupuje další starý známý Thompson a nejsem si jistý, zda jde o již známý příběh. Bohužel z toho, že jde o starší příběhy sepsané během mnoha let, vyplývá jistá "diskontinuita" (nevím, jak to říct lépe). Na konci třetí a nejdelší povídky působí Jonni jako ostřílený, zocelený válečník, kterého hned tak něco nerozhází, aby hned v další zase působil jako vyjukaný chlapec. Možná to však byly jen mé dojmy.
Universalchymie
Petr Heteša
Prostě klasickej Heteša - hlavní hrdina se ocitne uprostřed masivního spiknutí, neví, která bije a postupně odkrývá odpovědi, mezitím se mu tucty žen vrhají kolem krku (tedy hlavně na jinou část těla, ale napsat to tady by mě asi neprošlo). Jen typické Baltimore nahradil Birmingham (ten britský, nikoliv Alabama). Ale ono je to v zásadě jedno. No a nechybí neuspokojivý a antiklimatický konec, po kterém zůstává na jazyku podivná pachuť. Každopádně tentokrát mi to ani nepřišlo moc zábavné a nápadité. Hlavní hrdina skáče z průseru do průseru, věci se mu dějí, aniž by se o ně nějak zásadně zasloužil a v podstatě sám nic nevypátrá. Prostě průměrná Heteškova, mimochodem již staršího data (napsáno 2009).
Tanec papírových draků
Petr Brožovský
Pohodová oddechovka ve stylu Kotlety/Heteši/Kulhánka, skvěle napsaná a se sympatickými a zajímavými postavami. Jen tomu trochu chybí to nejdůležitější - příběh. Zápletka je opravdu dosti chatrná, v podstatě až do poloviny ani žádná neexistuje, ale naštěstí je to krátké a zábavně napsané, takže kniha účel splní - pobavit a zabít jedno, dvě odpoledne. Nějakou originalitu nebo literaturu na úrovni od toho ale opravdu nečekejte. Pokračování může být vzhledem k situaci na konci knihy poměrně zajímavé.
Tanec papírových draků 2: Hon
Petr Brožovský
Logické pokračování prvního dílu, a to i z hlediska stylu a kvality. Takže komu se líbila jednička, ten se může směle pustit i do tohoto. Potěší mírné nastavení mytologie a světa, ale zároveň autor neztrácí čas nějakými dlouhými vysvětlovačkami. V doslovu se v tomto ohledu autor i omlouvá, že spousta věcí zůstává nevysvětlena, ale mě to tak vyhovovalo - prostě víme jen to, co ví i hlavní hrdina.
Píseň oceli
Michaela Merglová
Nějak jsem při čtení nemohl setřást pocit, že je to jen kolekce fan fiction z nějakého již existujícího univerza, jehož je autorka náruživou fanynkou. Interakce hlavních hrdinů na mě působily nerealisticky a dětinsky (přesně tak, jak to bývá ve špatných fan fiction), celá kniha je navíc jen sledem lehce provázaných a nepříliš komplikovaných povídek (jako bývají fan fiction). Ale nelze tomu upřít čtivost a člověk si časem na ten styl zvykne. Navíc mám pro tyhle drsné pseudo-středověké světy slabost, takže celkový dojem nakonec ok.
Píseň severu
Michaela Merglová
V podstatě jako přes kopírák jako předchozí kniha, jen už bez pomalejšího začátku, kdy se hrdinové poznávají, a také o něco temnější. Upřímně řečeno je to zvláštně napsané, připomíná mi to styl různých fan fiction, akorát k neexistující předloze, hlavně ty dialogy a vztahy mezi postavami, a epizodická struktura. Ale hrdinové jsou sympatičtí a čte se to dobře. I přes poněkud temný nádech a místy dost velkou brutalitu je to vlastně taková "feel good" oddechovka o dobrodružství dvou kamarádů.
Píseň války
Michaela Merglová
Závěrečný díl volné trilogie nabral poněkud jiný směr než jeho předchůdci a mohu jednoznačně říct, že to není dobře. Pryč je "feel good" atmosféra těch menších epizodických příběhu o dobrodružstvích Cuchenana a Minangara. Píseň války je rozsáhlý příběh o válce, extrémně brutální, temný a depresivní. Postavy umírají jedna za druhou, všude samá beznaděj a na závěr hořkosladký konec. Možná by to za jiných okolností mohlo fungovat, ale muselo by to být napsáno výrazně lépe. Děj to v podstatě skoro žádný nemá, postavy se potácí od bitvy k bitvě a všichni se chovají jako úplní idioti, celé je to strašně nudné. Do budoucna bych se rád k Cuchenanovi a Minangarovi vrátil, ale prosím jinak než takhle.
Ostrov
Vladimír Šlechta
Mno, nemohu si pomoci, ale tahle pentalogie mohla být klidně o knihu nebo klidně i dvě kratší. V prvních dvou dílech se to strašně pomalu rozjíždělo, a teď mám zase pocit, že autor zbytečně natahuje. Není to špatné, Šlechta umí čtivě psát, prostředí poloopuštěné vesmírné stanice, izolované od post-apokalyptické země je zajímavé, ale člověk se prostě občas nemůže zbavit dojmu nastavované kaše. Navíc jak už jsem dříve řekl, Gowery a Oggerd fungují skvěle jako dvojka, když jsou spolu. V této knize se Oggerd prakticky vůbec a citelně chybí. Gowery sám o sobě jako postava není moc zajímavý ani zábavný. Nicméně na závěrečný díl jsem samozřejmě zvědavý.
Ostrov bohyní
Juraj Červenák
S vyjímkou titulní novely se jedná o povídky staršího data, které již vyšly jinde. Podle názvu si matně vzpomínám, že jsem některé z nich mnoho let zpátky četl, ale to je tak vše, co si o nich pamatuji, takže z mého pohledu by klidně mohlo jít o zbrusu novou knihu. Bylo fajn se po letech vrátit k hrdinům, jejichž příběhy před mnoha lety patřily mezi vůbec mé první zkušenosti s česko/slovenskou fantasy. Co se týče samotných povídek, jedná se spíše o jednoduché, nekomplikované kusy s přímočarým dějem, opravdu nelze čekat nějaké zvraty. Jak už to u Červenáka bývá vždy, hlavní devizou knihy je perfektní dobová atmosféra. Nicméně při srovnání s aktuálními autorovými díly je poznat, že se za ty roky již posunul a dnes již je jinde.
Tajemství černé dámy
Kateřina Loučková
Poutavá pseudohistorická fantasy ze středověkých kulis, s nádechem detektivky. Hlavní postavy vám přirostou k srdci, autorka čtenáře neustále drží v napětí, hrdinové jdou z průšvihu do průšvihu a neustále jim hrozí nebezpečí. Těch 500 stran uteče jako voda, ale i tak jsem se občas nemohl zbavit pocitu zbytečné rozvláčnosti, místy je kniha až zbytečně popisná a podrobná (opravdu není potřeba psát několik stránek o tom, jak hrdinové prochází lesem, atd.). Další věc, co trochu zamrzí, je trochu nedostatečně popsaný a vykreslený svět, který je těžké nějak rozumně uchopit (ta náhodná směska německých, polských a dalších jmen bije do očí). Jinak se nezapře, že to napsala žena, zápletka se točí okolo dvou zamilovaných párů, ale vysloveně červenou knihovnou bych to nenazval, kniha je v pohodě stravitelná i pro mužské publikum.
Bílá jako sůl
Vladimír Šlechta
Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů - kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní - už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.
Temné blues v New Orleans
František Kotleta (p)
V podstatě bych mohl zkopírovat svůj komentář k předchozímu dílu. Povídkový formát příběhům T. Koska sedí a mě kniha bavila - jednoduché akční čtivo, které poskytne zábavu na dvě deštivé odpoledne, nic víc, nic míň. Opět je fajn střídání různých prostředí od bluesem prosáklého New Orleans, přes naše domácí Jeseníky až po exotické Emiráty nebo francouzský Reunion. Postavy jsou sympatické a díky všemu zmíněnému kniha opravdu ani na chvíli nenudí. Nakonec člověk skoro až zatlačí slzu, že dobrodružstvím Tomáše Koska je konec :)
Když se pohne les
Míla Linc (p)
Hodně dlouho mi tahle kniha ležela na poličce. Stín černého hvozdu patřil kdysi mezi mé nejoblíbenější knihy - perfektní, pseudohistorická fantasy. Ale Mrtví muži netančí, více komorní příběh, kde autor až příliš zabřednul do, jak to říci, abstraktní fantasy, mé nadšení zase ochladily. Teď trochu lituji, že jsem tuhle knihu tak dlouho odkládal, protože tohle je přesně to, co jsem od dalšího pokračování této série chtěl. Parádní temná fantasy, která začíná spíše komorně, ale postupně (a zcela přirozeně) přeroste do epických rozměrů, skvělá pseudo-středověká atmosféra - všude bláto, špína, krev, děj se odehrává dílem v Černém hvozdu, dílem v postředí hradů a tvrzí, případně zapadlých uliček a krčem, prostě paráda. K tomu skvělá struktura příběhu, kdy je postupně dán prostor různorodé směsici hrdinů. Klidně bych si přečetl víc.
Poslední tango v Havaně
František Kotleta (p)
Svého času se mi Velké problémy v malém Vietnamu opravdu hodně nelíbily a já na Kotletovu tvorbu v podstatě úplně zanevřel. Po letech jsem se rozhodl dát postavě vyšetřovatele nadpřirozených událostí a entit Tomáše Koska další šanci a ejhle, ono to byl docela fajn! Jsem přesvědčen, že za to může formát kratších povídek, který Koskovým příběhům sedí víc. Velké problémy v malém Vietnamu se šíleně vlekly, tady jsou ty příběhy dlouhé tak akorát. Navíc je fajn i to časté střídání prostředí. Co mi pořád není úplně po chuti a působí to spíše úsměvně, je neustálá přítomnost sexu a erotiky, ale aspoň to dává trochu v příběhu smysl tím, s jakým bohem je hlavní hrdina spojen. Co mi také vadilo byl nedostatek odkazů na události předchozích dílů a nepřipomenutí reálií světa - jako čtenář, který se k sérii vrátil snad po deseti letech, jsem se dost ztrácel.
Necrobox
Petr Heteša
Musím konstatovat, že na Hetešovi poměry jde opět o poněkud slabší knihu. Problém je v tom, že to v podstatě nemá skoro žádný děj. Na začátku jsou nějak rozdány karty, rozehrána zápletka, ale pak se v podstatě nic neděje. Žádné vyšetřování, žádná zajímavá cesta hlavního hrdiny. Celá kniha je v podstatě sledem scén, kdy několik postav postupně řeší různé problémy a průsery, ale v podstatě nic zajímavého se neděje, zápletka se vůbec neposouvá dopředu a vše je náhle vyřešeno na posledních cca třiceti stranách. Hlavní hrdina je tentokrát zcela nevýrazný, v rámci příběhu pasivní, a v knize se vyskytuje výrazně méně než některé vedlejší postavy. Kniha obsahuje pár zajímavých nápadů, včetně celého centrálního námětu, které jsou ale zoufale nevytěženy. Tohle je ostatně společné spoustě slabších Hetešových knih. Jako by autor měl zajímavý nápad, ale už se mu moc nechtělo kolem toho vymýšlet nějaké zajímavé postavy nebo poutavý děj, tak jen sednul za počítač a vysypal ze sebe proud myšlenek. Tahle kniha bohužel není vyjímkou a je už několikátá v řadě poněkud nudnějších hetešovek. Přitom z minulosti dobře víme, že Heteša dokáže ze svých nápadů vykřesat opravdu skvělé knihy. Ale kde jsou ty časy Sex, Drogy a Cyb'n'Roll nebo Morphin Red
Padající Archanděl
Vladimír Šlechta
Mám docela rozpačité pocity. Na jednu stranu mám Oggerdovu sérii rád a bylo fajn se zase vrátit k oblíbeným postavám do známého světa. Na druhou stranu to bylo vlastně trochu o ničem… Minimálně první polovina je šíleně nudná, Gowery a spol. pořád někam chodí a kují pikle, je tam pár ne úplně podstatných odboček. Navíc jsem měl dost problém se vůbec zorientovat, na co vlastně kniha navazuje. Příště by možná nebylo od věci umístit na začátek shrnutí předchozích dílů, po roce a půl už si fakt nepamatuji vůbec nic (seznam postav nestačí). To by podle mě mělo být standardem u všech sérií na pokračování a nechápu, proč tomu tak není. V druhé půlce se to trochu rozjede a finále už je napínavé, ale celé to působí spíš jako dvě, tři kapitoly příběhu, než jeden kompletní díl. V podstatě jsme na konci třetího dílu z pěti a člověk má pocit, že má za sebou jeden dlouhý prolog. Celkově nakonec OK, ale příště už by to chtělo, aby se příběh konečně rozjel, závěr v tomto ohledu naštěstí působí slibně.
Yarminův syndrom
Petr Heteša
Přetechnizované Baltimore budoucnosti a spiknutí, do jehož středu je vržen bezradný hrdina, který si kolem prstu omotává ženy se stejnou lehkostí, s jakou skáče z jednoho průšvihu do druhého. Tohle shrnutí sedí na 90 % Hetešovi tvorby a tahle kniha není vyjímkou. Jasně, pořád je to relativně čtivě napsané, ale sebevykrádání vlastní tvorby už tady začíná být trochu neúnosné, viz. koncept "několika levelů" města, kdy nahoře je normální svět, dole žije spodina a úplně dole je skoro až mytické podsvětí, který byl dle mého názoru mnohem lépe zpracován v Sex, drogy a Cyb'n'roll. Prakticky totožná zápletka s mimozemšťany už byla také zpracována v Tahle Chvíle není poslední (nebo to bylo Nezkoušej na mě zapomenout? Už mi to začíná splývat). Ostatní neduhy Hetešovi tvorby, např. fakt, že se postavy místy chovají jako naprostí blbci (přičemž to nemá být jejich charakterovým rysem), pak o to více bijí do očí. Takže sice jako oddechovka na zabití času OK, ale další totožnou knihu už bych asi nepotřeboval.
Skrytá rizika kvantové démonologie
Petr Heteša
K Hetešovým knihám se obtížně vymýšlí obsáhlejší komentáře, než že je to prostě klasickej Heteša :) Tahle kniha má poměrně zajímavý námět, kdy jsou přinuceny spolupracovat dvě nadpřirozené entity - umělá inteligence a astrální svět - aby vyřešili malér a pokud možno přitom neprozradili svou existenci lidem. Jenže tento nápad zůstal do značné míry nevytěžen, protože v jádru je to prostě klasická hetešovka. Hrdina, který jde od nakládačky k nakládečce, postupně si skládá střípky a kam přijde, tam mu kolem krku skáčou krásné ženy. Konec opět poněkud antiklimatický, ale aspoň dává smysl. Bavilo mě to, ale nic světeborného, prostě klasický Heteša :)
Taranitový triptych
Leonard Medek
Sbírka tří provázáných povídek zpracovaných poněkud neobvyklým formátem – všechny mají stejného hlavního hrdinu, který však ani v jedné z povídek není vypravěčem. Úvodní příběh – Vražda v transpolárním expresu – je asi nejslabší. Oproti své předloze je sice méně předvídatelný, nicméně ani tak není zápletka bůhvíjak zajímavá, navíc prostředí transantarktického tunelu příliš zajímavé není. S dalšími dvěma příběhy to ale jde postupně nahoru, poslední, odehrávající se v Londýně je asi nejlepší – zejména díky nejzajímavějším hlavním hrdinům. Trochu mi ale nebylo pochuti, že z Herberta Smithe-Powella, který v prvních dvou povídkách působí jako největší borec, je najednou nedůvtipný jouda. Jinak ale bez výtek, Medek se opět projevil jako mistr v navození správné atmosféry (v tomto případě se zdráhám říci dobové), klidně bych si dal druhý díl.