Stromm
komentáře u knih
Příběhy skutečné odvahy
Bear Grylls (p)
Samotné příběhy jsou velice zajímavé, až se z nich při čtení nebo poslechu místy tají dech. Obsahově je tahle kniha nářez, to nelze popřít, vzhledem k neskutečné výdrži některých hrdinů by to byla jasná pětihvězda, ale... Zde je na místě hodnotit zejména knihu samotnou a ne to, o čem vypráví. Je to jistě zajímavé, celkem dobře podané, ale mně na tomhle souboru neuvěřitelně strastiplných životních etud vadí dvě věci. A to celkem zásadně. Tou méně otravnou je fakt, že větší polovina zdejších hrdinů se do téměř bezvýchodné situace dostala vlastním přičiněním. A když vám během četby nebo jako v mém případě poslechu občas naskočí myšlenka typu drsný ale nikdo tě tam neposílal, tak to celkovej dojem prostě nahlodá. Ale za tohle Grylls tak nějak nemůže, leda by vybral jiné příběhy, možná by to tak bylo lepší, ale nechme to být. Za co ale rozhodně může je ta záplava patosu (zejména v částech o vojácích). Tyhle černobíle malované obrazy mi k duhu příliš nejdou, dobrej spisovatel se dokáže nad své sympatie a antipatie povznést a už vůbec by neměl v krátkých úsecích jako z kulometu střílet vzletná slova a superlativy, jinak celkem dobře rozjeté dílo pak získá banálně-dětinský drajv. Kdyby se Grylls držel trochu víc při zemi a třeba i přidal trochu temnějších tónů, určitě bych šel na čtyři. Méně je někdy více, jen co je pravda.
Hvězda Severu
David B. John
Tuhle knížku jsem dostal zadarmo jako dárek k objednávce několika jiných titulů, takže jsem od toho moc nečekal a pustil jsem se do čtení spíš kvůli poměrně atraktivnímu tématu. A po lehce vlažném začátku jsem se začetl a nakonec jsem to zhltnul poměrně rychle. Je to svižné, čtivé, místy opravdu i mrazivé. Nejsem cestovatelskej typ a o Jižní Korei vím v podstatě jenom z jejich celkem zajímavé filmové produkce. Korea severní nenabízí ani ty filmy. Je to jenom taková daleká izolovaná studnice bizarních nápadů z nějakýho důvodu prosazenejch do praxe. Sankce, blokády a ignorance z ní udělaly svět ještě uzavřenější a paranoidnější, než kimovská dynastie samotná a nějaký změny tam přijdou tempem přinejlepším hlemýždím, pokud vůbec. Osobně bych to teda s Kimem neměnil, takovej násilnej podezíravej cirkus asi existuje jenom setrvačností a vytáhnout tam jednu cihličku, spadne to nenávratně celé. Status quo nakonec asi vyhovuje všem zúčastněným, možná s drobnou výjimkou severokorejských občanů, nicméně po dekády zažitej způsob života se nedá změnit přes noc, aniž by to skončilo masovým blázněním nebo rovnou krveprolitím. Takže se asi podobný romány budou psát ještě hodně dlouho, což je na celé situaci ohledně KLDR asi jedinej pozitivní aspekt.
V nejvyšších sférách
Arthur Hailey
Hailey je bezsporu mistr vypravěč a čtenářsky a kompozičně je to dílo více než příjemné. Jenže politika... řekl bych, že se o tu světovou celkem zajímám, ale literárně mě tohle holt nějak nechytlo a ani zrovna dvakrát nebavilo. Být to první Haileyho dílo, co se mi dostalo do rukou, asi bych byl vstřícnější, ale v porovnání s Konečnou diagnózou a zejména s Hotelem je to prostě slabý. Tam z banálnějších zápletek Hailey vytvořil něco mnohem monumentálnějšího. Tohle je prostě jen takovej relikt své doby, nad nímž se tu a tam musíte pousmát a doufat v lepší příští.
Když zpívají cvrčci
Charles Martin
S tou čtvrtou hvězdou jsem delší dobu váhal, na mě to prostě bylo poněkud přeslazené. Ale tak holt tomu to přílišný hraní na city odpustím, protože to mělo poutavá, citlivá a srdce hladící místa. Poslouchal jsem to jako audio a nezjišťoval jsem, o čem že to přesně bude, tak jsem padl na něco, co není zrovna má typická volba. Ale pro zpestření proč ne, pro jednou jsem si rozšířil obzory.
Oheň zapomenutých bohů
František Emmert
Za mě to není ani tak válečněj příběh, jako spíš červená knihovna s Němcema navíc. Příběh a jeho zpracování není vyloženě špatný, ale je to podané dost genericky a banálně, nějaké napětí nebo tak něco se zrovna dvakrát nekoná a byť to hraje na strunu tajemna a téma superzbraně by tomu mělo dát trochu drajv, tak jsem po rozuzlení spíš jen pohodil ramenama a zívnul. Chybí tomu trochu hloubka a spád, plus pár dobrých nápadů, co by tuhle knížku možná i vytáhly ze zoufalého podprůměru. Ne že byste při čtení trpěli, ale když se tomuhle dílku vyhnete, tak rozhodně o nic nepřijdete. Jsem holt už zvyklej na jiný mistry vypravěče, jen co je pravda.
Kronika zániku Evropy: 1984–2054
Vlastimil Vondruška
Z věcné stránky se mi to líbilo, tedy minimálně do chvíle, kdy se to překlopí do módu budoucnost by mohla vypadat takhle. S přibývajícími léty to pak začne být už dost diskutabilní, ale je to holt tenký led, kam se autor pustil. Takže na rozdíl od většiny místních s tím nemám problém v rovině ideologické, spíš úplně nekvituju tu velmi velmi jednoduchou formu vyprávění a především pak to, jak je to přehnaně přímočaré, naivní a zejména v oblasti vztahů mezi hlavními postavami to hraničí s červenou knihovnou. Je to moje první knížka od Vondrušky, takže nevím, jestli takhle píše běžně, ale podle hodnocení ostatních jeho děl bych se vsadil, že ne. Takže za mě trochu zabitý potenciál, nebo jsem holt jen už moc rozmlsanej mistry vypravěči tuypu Stephena Kinga a Arthura Haileyho.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Nakonec teda celkem slabota, příběh je odhadnutelnej, chybí v tom nějaký větší napětí a to vyprávění dětskýma očima z toho dělá takovou zdlouhavou limonádu. Asi je to tím geografickým odstupem, ale prostě mě to neoslovilo. Nic moc forma tady zabila jinak velice závažnej a slibnej obsah, nic víc, nic míň.
Zajatkyní Stalina i Hitlera. Svět v temnotě
Margarete Buber-Neumann
Úžasné dílo, naplno ukazující, jak krutě se západní prokumunistická inteligence spletla, a také plně dosvědčující, že obě totalitní ideologie se lišily pouze v detailech. Původně přesvědčená komunistka naprosto ztratila iluze a mohla tedy vše vylíčit na rovinu a bez autocenzury. Povinnost pro všechny nadšence pro historii 20. století a především pro ty, kdo tvrdě odsuzují nacismus, komunismus je jim ale přitom sympatický. A vůbec kniha pro všechny, kdo mají sklon k nekritickým postojům a vidí svět černobíle.
Čeští jidášové: Největší zrádci v našich dějinách
Olin Jurman
No, zdaleka tak špatný, jak zdejší skóre napovídá, to teda podle mě nebylo. Já tyhle popisovaný osobnosti zase nějak extra nestudoval, takže jsem se z toho dozvěděl celkem dost. Ty sexuální postřehy a fórky to na jednu stranu odlehčily, na druhou stranu působily rušivě, takže jsem to zaokrouhlil na tříhvězdičkový průměr. Aspoň se to snadno a poutavě četlo, to nelze popřít. Pro mě je to dost citlivá tematika, se zrádci je to tak nějak jako s vousáčem s kalašnikovem v rukou. Jak se dá objektivně říct, zda je to terorista nebo bojovník za svobodu? Záleží vždy jen na tom, kdo se kouká a co chce v dané chvíli vidět. Kdo určují, komu má kdo být laojální? Je zrada jít proti vlastním, s jejichž režimem jedinec nesouhlasí? V dnešní době velmi aktuální téma, já osobně bych nerad musel někdy rozhodovat, zda se někdo provinil zradou nebo ne, tohle je jedna děsivá Pandořina skříňka. Takže za mě určitě kniha k zamyšlení, poskytující vhled zdánlivě do naší temné minulosti, fungující však za mě mnohem víc jako memento pro naši neslavnou současnost.
Velmistři špionáže
Karel Pacner
Vlastně je to zajímavé, ale je to informačně tak přehuštěné a přece neucelené, že z toho mám dost neurčitej dojem. Svět špionů mě nikdy moc nelákal, takže mě to asi i proto zrovna dvakrát nechytilo, byť tomu neupírám určité kvality. Ale chyběl tomu především nějakej obecnej úvod a závěr, plus teda trochu přidat na záživnosti. Dám jenom slabší průměr pro klid duše.
Morgenland - Za největším tajemstvím Třetí říše
Richard Sklář
Mám z toho dost rozporuplný pocity. Úvod je vyloženě navnazující, pak to ale začne dost ujíždět především v té moderní dějové linii. Tak pořád čtete a čtete, na konci to do sebe teda celkem pěkně zapadne, ale stejně se nevyhnete pocitu, jestli se tohle téma nedalo odvyprávět trochu jinak. Závěr byl dost vláčnej. Takže s tím hodnocením to za mě bude někde kolem středu.
Přízraky, zázraky & spol.
* antologie
Celkem nesourodá směska, ale nic tam není vyloženě slabýho. Za mě vedou Údolí ztracených, Soudcův dům, Příběh ze školy a Žluté znamení, pro odlehčení pak Přízračný koráb. Jednotlivé povídky jsou skvěle doplněny informacemi o autorech a souvislostech v rámci žánru.
Kruh
Kodži Suzuki
I když je to z převážný části propálený filmovýma zpracováníma, která jsem viděl ne jednou, pořád je to pěkná horrorová jízda, jen co je pravda. Hlavně jsem zvědavej na další části, ty filmový stály za prd, tak tady snad nemůžu být zklamanej.
Bod obratu
Klaus Mann
Klaus Mann sice píše poměrně poutavě, ale jeho černobílé vidění světa, sklon k lamentování a přehánění a místy až zarážející naivita bohužel knihu celkově o několik tříd sráží. Někdy je lépe, když se autor věnuje raději fikci a nesnaží se vehementně vyjadřovat vlastní názory k reálným událostem. Autorův sklon k agitátorství a persvazi čtenářů nepovažuji za vhodný k tomu, jak referovat o dějinných událostech, byť z vlastního pohledu. Někomu takový přístup možná nevadí, já jsem na podobné postupy poměrně háklivý. Co je naprosto zarážející, je fakt, že na mě střízlivěji a objektivněji působily paměti Léona Degrella, byť ty mají také jisté nedostatky. Mnohem stravitelnější formou podává o obdobných událostech svědectví například Margarete Buber-Neumannová v knize Zajatkyní Stalina i Hitlera.