strana1-100 komentáře u knih

Tahle kniha ke mně přišla náhodou, jako dar do našeho dobročinného bazárku, a jsem moc ráda, že se to stalo. Kvůli vnitřnímu pohledu do kultury, o níž jsem nevěděla nic, a událostí, jimž jsem doteď ani nerozuměla, ani nevěnovala moc pozornosti. Kvůli kráse jazyka i zvláštní poetice afghánské kultury, která je pro mě výrazná i přes popisované hrůzy. Moc se mi líbila část, v níž rodina cestuje po Afghanistánu a je pohostinně přijímána úplně cizími lidmi. Fascinuje mě skutečnost, že se padesátičlenná rodina objeví u dveří domu otcova přítele a on je všechny s radostí přijme a ubytuje a oni v jeho domě žijí šestnáct let. Mnoho krásných prvků včetně příběhů o Mullovi Nasredínovi.
Pátrala jsem, co dělá autor v současnosti. Ukázalo se, že odjel na čas studovat do USA, mezitím vyšla tato kniha (byla vydaná v řadě zemí světa) a vzhledem k některým kritickým prvkům v ní a také uveřejněným kritickým článkům se teď nemůže vrátit do Afghanistánu, kde je mu vyhrožováno smrtí. Nemohl přijet ani na pohřeb své matky v roce 2014, protože se otec bál, že by došlo k veřejnému útoku na něj. V roce 2018 se ve Spojených státech oženil s dcerou čínských imigrantů. Stále však touží vrátit se do své vlasti, i když je tak komplikovaná. Myslím, že i kdyby se pustil do druhého dílu své autobiografie, stále má o čem psát.

1 25.07.2020

Mě tahle knížka oslovila především ženským sdílením. Všechny máme nějaký - a ne vždy kladný - vztah ke svému tělu, k sexualitě. Je to naše téma. Nás všech. Trochu jako rozhovor s kamarádkami. "Jak to máš ty? Jó, to znám, tuhle zkušenost mám taky a tohle vidím jinak..." Uvítala bych, kdyby kniha byla i tlustší, určitě by se našly další příběhy a témata, které ještě nebyly popsány.

1 23.02.2019

Nenápadný skvost. Překrásně poetickým stylem, který prozrazuje spisovatelčinu pohádkářskou praxi, načrtává Marie Kubátová útržky svého dětství, které nebylo docela snadné, neboť její rodina byla vždycky "u chudejch". Milovníky Gabry a Málinky by mohlo potěšit, že se dozvědí, jak pokračoval život Málinky, autorčiny maminky Amálie Kutinové, v dospělosti a za jakých okolností její knížky vznikly. Celá kniha vyjadřuje obdiv k mamince, s jejíž krásou se autorka ve svůj neprospěch srovnává (krásná scéna s Mariiným spolužákem Batěm). Tak jsem si na internetu našla fotky paní Kubátové - a na té jediné, kde není zachycená jako hodně stará paní, je své mamince převelice podobná. :-)

1 02.08.2018

Dlouho jsem považovala román v románu, tedy Azízovu část Sladké rouhání, za mnohem lepší a silnější - cesta k Bohu i súfismus jsou tady představeny čistě, krásně, intenzivně... Šams Tabrízí je vědoucí muž, který má na všechno odpověď. Je to příběh ze 13. století, kdy vztahy a způsob cesty k Bohu vypadaly jinak... A pak je tu příběh Elly, ženy ze současnosti, která je obyčejná, o súfismu nemá ani páru, na cestě k duchovnímu poznání zatím moc nepokročila... a, kruci, která je nám mnohem podobnější než vznešené postavy minulosti. A proto je ona tou kontrastní součástí knihy. A proto mi vedle Šamsových čtyřiceti pravidel a dalších moudrostí připadá tak důležitý i tenhle útržek rozhovoru:
"Copak to nechápeš? Já jsem jenom obyčejná žena a matka v domácnosti, krucinál!" vypálila Ella mezi přerývanými nádechy.
"Všichni jsme to, co jsme," zamumlal Azíz. "Ale také se neustále měníme. Život je cesta z jednoho bodu do druhého. I ty ji můžeš podniknout."

1 01.02.2018

Divadelní hra, která je populární i v ČR v hlavní roli s Květou Fialovou, byla i zfilmována. Ale není nad vlastní literární zážitek, který mě potkal jako první. Je to příběh mladíka otráveného životem, který finguje svoje sebevraždy, aby vyburcoval zájem své matky. A je to příběh téměř osmdesátileté Maud, pro kterou je život příležitost k nekonečným dobrodružstvím a každý věk považuje za vhodný k tomu naučit se něco nového. Jednoho dne se ti dva potkají. Na pohřbu. A život Harolda se radikálně promění. Chytrý, inspirativní příběh.

1 20.01.2018

Spousta chytrých postřehů a závěrů zkušené cestovatelky, která se umí dívat a provádět syntézu zjištěného. Paní Holcová díky této knize v mých očích značně stoupla. Příběh, na který si často vzpomenu - o africké ženě, s níž si autorka chtěla vyměnit šaty. Ačkoli se Afričanka moc neumývala, autorka si šaty přesto oblékla. Afričanka si na sebe její šaty vzít odmítla, protože se jich štítila (přestože byly čisté). :-)

1 29.12.2016

Krásný příběh a hodně informací o životě v Izraeli a jeho kultuře i potížích, židovství, víře... Mám ráda knížky, které mi kromě příběhu dají i vhled do prostředí, kultur a témat, která neznám. Doporučuju ji všem známým, kteří si chtějí přečíst dobrou beletrii.

1 29.12.2016

V životě bych neřekla, že je něco takového možné, ale tahle knížka mě, která jsem od základky nesnášela běh, neudělala pořádný klik, nevyšplhala ani centimetr.... (dosaďte si jakoukoli další sportovní disciplínu), přiměla k tomu, že jsem začala sportovat. Že jsem poznala, že dokážu mnohem víc, než bych považovala za možné. Že mě sport baví a jednoznačně ovlivňuje mou životní cestu. Nemuseli jste nikdy vidět Spartan Race, nemuseli jste o něm ani nikdy slyšet, abyste se v této velmi trefné a chytré knížce poznali a aby vám byla velkým přínosem. Autor ví přesně, o čem mluví. A proč dělá to, co dělá.

1 28.12.2016

Nejdřív jsem si ji půjčila v knihovně, a po přečtení prvních kapitol mi bylo jasné, že tuhle knížku chci mít doma. "Většinou si ji kupují speciální lidé," řekl mi náš knihkupec, když pro mě z regálu vytahoval poslední výtisk. Vždyť je to taky speciální kniha! Autorovi se podařila jedinečná věc. Z tématu, které mnohé odpuzuje svou složitostí, totiž filosofie, udělat něco nejen srozumitelného, ale velice přitažlivého. Klobouk dolů.

1 28.12.2016

Jak knížka o pletení, tak knížka o háčkování od paní Martiňákové jsou skvěle napsané. Srozumitelné popisy, kvalitní, přehledné a dostatečně velké fotografie. Co velmi oceňuji, je, že knížka je dosti osobní - autorka popisuje, jak co dělá ona, jaké má s čím zkušenosti - takže má čtenář pocit, jako by s ním osobně mluvila. Navíc se stala i modelkou pro své výtvory.
Začínající pletařce nebo pletaři bych nemohla doporučit lepší knížku než tuto. Dozví se v ní nejen to, jak se plete hladce a obrace, ale taky jak vytvořit několik základních vzorů, vyrobit bambuli, udělat knoflíkovou dírku i opravit chyby. A to všechno na konkrétních jednoduchých projektech.
Jak jsem se v knížce dočetla, autorka vede i kurzy pletení, bezesporu je tedy zručná pletařka. Proto bych velmi uvítala, kdyby ve stejném duchu, jako je tato knížka, vytvořila knihu, která vede čtenáře k dalším, větším projektům, jako jsou vesty, svetry, šaty atd. I když by byla tlustší a dražší, ráda bych si ji pořídila do své knihovny.

12.05.2023

Krásná kniha.
Celý příběh je důkazem autorčina zájmu o psychologii, a to nejen o běžný svár nejrůznějších emocí, jež člověk prožívá vůči i jediné bytosti nebo situaci a které Marianne popisuje velmi samozřejmým způsobem, ale i o vyrovnávání se s nestandardními životními zkušenostmi, jako je dar jasnozření nebo trauma z 2. světové války. A právě díky té chápavé, neodsuzující psychologii jsou mi knížky Marianne Fredrikssonové blízké.
V románu Když se Bůh smál jsem našla nečekaně hodně společných prvků s románem Šimon a duby, který autorka vydala o sedm let dřív. Takže si samozřejmě říkám, zda to nebyly věci důležité pro samotmou spisovatelku. Kromě toho, že se v obou příbězích vyskytují psychiatři, aby vysvětlovali věci (i když v našem prostředí by jejich roli sehrál spíš psycholog nebo psychoterapeut), a některé postavy mají schopnost mimosmyslového vnímání (což se v Šimonovi projevuje v menší míře, zatímco v tomto románu je to nosné téma), mě zaujalo třeba to, že:
dítě nevychovávají jeho rodiče, ale jiní příbuzní;
biologický otec je prakticky úplně mimo, případně i mrtvý, ale nikdo ho pořádně nezná;
náhradní otec je okouzlující, laskavý a dítětem milovaný muž, který pracuje s loděmi (buď je staví, nebo je námořní kapitán);
matka je silný pilíř domácnosti, je krásná, ale dítě k ní má poněkud komplikovaný vztah;
příběh se odehrává u moře.
Samozřejmě je možné, že jde jen o shodu okolností a v rámci celého díla Marianne Fredrikssonové by se tato témata rozmělnila. Jelikož ale z jejích 15 vydaných románů vyšlo v češtině bohužel jen šest, asi to nebudu mít šanci ověřit.

20.04.2023

Co kniha obsahuje a jak je koncipována, je zevrubně popsáno v anotaci. Je systematická a dá se v úsilí o zlepšení pravopisu projít postupně od začátku do konce. Příjemně se s ní pracuje a můžu ji jen doporučit.

17.03.2023

Přehledně, srozumitelně podaná všechna témata základoškolské matematiky (některá přesahují i do středoškolské), od mnohočlenů a rovnic přes vzorečky pro výpočet obvodu, obsahu a objemu až po geometrické útvary. Každé téma je doplněno řadou příkladů s postupem řešení. Stačí tedy řešení zakrýt, příklad vypočítat, a pak porovnat výsledek a případně i postup. Navíc je zde dostatek slovních úloh prakticky ke každému tématu, u kterého je to možné.
Doporučuji jako výbornou a v podstatě základní příručku, ať už se učíte matematiku s dítětem, nebo sami.

17.03.2023

Knížka je barevná, hravá a děti baví.
Při rozměru A4 je koncipovaná tak, že na jedné straně je vždy nějaké vyprávění docela velkým, přehledným písmem (např. zoo, olympijské hry, na pasece, v Praze atd.) a na stránce vedle ní obrázek k dané kapitole. Na další dvojstraně (případně více stranách), jsou úkoly. Jako první je vždy úkol detektivní - najít v textu nepravdivé údaje (třeba že na pasece rostou červené pampelišky), což děti nutí číst pozorně (někdy tak pozorně, že zpochybňují pravdivost každé věty :-) ). Následují úkoly jako rozdělit řádek písmen bez mezer na jednotlivá slova, rozpoznat ve spletených písmenech slovo, přečíst slovo na stínovaném pozadí, doplnit do věty chybějící slova či písmena atd.
Tuhle knížku bych doporučila nejen pro dyslektiky, ale vůbec pro děti (i větší, klidně až do 9. třídy), které nemají moc rády čtení, a klidně i pro ty ostatní. Je to zábava a navíc si můžete o jednotlivých tématech popovídat ve vztahu k vlastnímu životu.

17.03.2023

Začíst se do třetího dílu bylo po dvou krásných prvních dílech jako vracet se do domácího prostředí. Uklidňující a potěšující.
Ráda bych vyzdvihla i krásu jazyka, jímž je celá trilogie psána, k čemuž nepochybně přispěl i překlad Věry Šťovíčkové Heroldové. A to, že čtenáře v textu neruší pravopisné ani jiné chyby, což není u knih vydaných v našem století úplně samozřejmé.

11.12.2022

Z literárního hlediska velmi dobře napsaná a obsahově zajímavá knížka s perfektně trefným názvem.
Dopad minulosti rodiny na život potomků mě zajímá i v mém vlastním životě, a nemusí to být jen tragické válečné zkušenosti. Z tohoto hlediska bych dala více prostoru psychoanalytikovi, se kterým Sacha několik let pátrání po své rodové minulosti řešil a který by třeba byl díky nadhledu a zkušenosti schopen popsat a objasnit spojení mezi minulým a současným.
Škoda, že v českém vydání chyběly fotografie, třebaže obrázek na titulu je ve skutečnosti kresba podle reálné fotografie tety Margit.

11.09.2022

Nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je tahle knížka primárně určená. Ale fakt, že pro mě mělo smysl dočíst ji do konce (což se zdaleka nestane se všemi knihami, které číst začnu) a doknce k ní píšu veřejný komentář, znamená, že na ní je co ocenit i ve věku zcela jiném.
1) Téma. To, jak autorka lehkým stylem pojednává o velmi těžkých věcech. Tak lehkým, že si možná ne každý čtenář uvědomí, jak těžké ty věci jsou, když se dějou doopravdy.
2) Konec. Je dobře, že to není 100% happy end, i když i těch 85 % je trochu moc. Ale, jak praví Ester, život jde stále dál od pohody k nepohodě a tak pořád dokola a žádné definitivní (šťastné) konce se v něm nekonají.
3) Fantazii. Vloženou do reality. Skoro všechno by se mohlo doopravdy stát, že? Tak co tam dělá tenhle prvek?
4) Jazyk. Není fádní. Má vtip. Zajímavé slovní obraty.
5) A pak takové milé prvky, jako třeba že sedmnáctiletý kluk jde na rande v obleku. :-)

26.05.2022

Dnes jsem se rozhodla, že se konečně naučím háčkovat. Otevřela jsem knihu na první kapitole... a už mám uháčkované pouzdro na brýle.
Připadá mi jako skvělý a vysoce motivační nápad, že každá kapitola obsahuje nějakou techniku, kterou se čtenář hned naučí tím, že jí vyrobí něco užitečného, namísto aby háčkoval jen tak naplano pro cvik.
Krom toho jsou popisy i fotografie srozumitelné a lze podle nich postupovat krok za krokem.
A oceňuju povzbudivý styl komunikace autorky se čtenářem. Třeba: "Opět háčkem zachytíme přízi a protáhneme zpět na druhou stranu. Při této akci nám musí zůstat nabraná příze stále zachycena za háček. Snad vás ale uklidní, že i mně se po letech háčkování stane, že háček protáhnu a nic zachyceného nemám. Musím pak krok opakovat znovu. Nic se ale neděje, naštěstí to nejsou závody."

01.05.2022

Před časem jsem četla autorčin Staromódní příběh, který se mi líbil víc, ani tento román však není špatný.
Vycházíme-li z toho, že jde o autobiografii, je třeba přihlížet k tomu, že je nutně zkreslená interpretací jedné z hlavních účastnic, tedy spisovatelky samotné. Myslím, že pod tíhou viny, již autorka cítila i po letech, kdy román psala, sama sebe líčí v horším světle, než tomu nutně muselo být. Až se nechce věřit tomu, že by cítila větší zodpovědnost ke státnímu zřízení než k blízkému člověku.
Docela by mě zajímalo, jak by tenhle příběh vypadal, kdyby ho napsala Emerence. Jisté je, že by byl natolik odlišný, že bychom možná ani nepoznali, že obě ženy popisují tutéž událost.

03.04.2022

Knížku z dávné historie Norska jsem nejspíš ještě nečetla a o to víc mi připadalo vylíčení tehdejšího běžného života zajímavé. Leckdy jsem se v jiných knihách setkala s postesknutím postav: "Naši předci, to byli ti praví chlapi, udatní a odvážní, dnes už takoví nejsou." V téhle knížce si nestýskají. V té ještě tvoří ty legendy.
Přesto jsem ráda, že autorka v knize zůstává na domácích dvorcích, zejména na Egge, kam se hlavní hrdinka Sigrid přivdá, a nedoprovází muže na loupežné výpravy nebo do boje proti panovníkovi. To bych s největší pravděpodobností nedočetla.
Na knize oceňuji, že si autorka troufla na to, na co málokterý spisovatel. Pojmenovat několik postav stejným jménem. Dokonce křestní jméno hlavní hrdinky mají přinejmenším dvě další postavy. Eirik, Tore, Olav, Sigurd... Tehdejší lidé zkrátka používali jen omezený počet jmen a to, že to autorka v knize reflektuje, sice silně zhoršuje možnost si všechny ty lidi zapamatovat, ale rozhodně zvyšuje pocit autentičnosti.

27.03.2022