strana1-100 komentáře u knih

Jestliže záměrem knih je na své čtenáře zapůsobit, vyvolat v nich pocity nebo myšlenky, pak této knize se to v mém případě povedlo. Po celou dobu, co jsem ji četla, jsem se nacházela v uklidňujícím vědomí, že nejen já, ale i všichni ostatní lidé mají nitro plné bouří, protichůdných pocitů, pochybných motivů a ne vždy morálně nezpochybnitelných rozhodnutí a činů. Někdy, v touze po dosažení dokonalejšího života v dokonalejším světě, zapomínám na to, jak přirozená a všeprostupující nedokonalost člověku je.
Oslovuje mě proto i závěrečná věta z doslovu Martina Mikolajka: "Tu pravou svobodu tak Franzen nalézá ve schopnosti přijmout, jací jsme, a tím zároveň i přijmout svět, jehož jsme součástí."

4 04.03.2023

Na tuhle knížku jsem měla jediný požadavek - aby mě vzala do příběhu vzdáleného mé vlastní realitě. Tak to se jí povedlo - život služebnictva na vídeňském císařském dvoře ve druhé půlce 18. století skutečně mou realitou není. O to zajímavější bylo dozvědět se, jak to v Hofburgu, počet jehož zaměstnanců za Marie Terezie zhruba odpovídal počtu obyvatel současného českého městysu (a za Josefa poklesl na středně velkou vesnici) a kde tedy špiónění a drby měly své nezanedbatelné místo, fungovalo.
Shodou okolností jsem nedávno četla román o Josefu II. a připomenout si tuto osobnost zase jinak a z pera jiného autora pro mě bylo příjemné.
Ostatně příjemný je i pocit, který knížka ve čtenáři po dočtení zanechá.

4 14.02.2023

Už se mi nějaký čas nestalo, abych četla knihu, kde si na konci každé kapitoly říkám: "Ještě jednu kapitolu. ... Tak ještě. ... A ještě aspoň tuto. ..."
Posledních pár dní jsem se vyspala míň, než by bylo rozumné.
Moc se mi líbí styl psaní autorky. Poetika celého příběhu. Jelikož jsem si při čtení nedělala výpisky, tak jenom jedna malá ukázka:
"...povídá si se svou mladičkou manželkou, jako kdyby spolu po dvě desetiletí brázdili sedmero moří."
Jak snadné by bylo u tohoto typu románu sklouznout do klišé a nepravděpodobných zápletek, ale to se autorce nikdy nestane.
Jediná věc, která mě moc nepotěšila, je, že vyprávění začíná poslední kapitolou. Na rozdíl od různých autorů si nemyslím, že to příběhu prospívá.
A jsem ráda, že jsem se díky komentářům níže dozvěděla o filmové podobě románu. Určitě ji vyhledám.

4 20.01.2023

Nebudu chválit jazyk a styl románu, protože to už udělali čtenáři přede mnou, ale líbily se mi stejně tak.
Ty, kteří se Lazarovy ženy teprve chystají číst, upozorním, že autorka je velkou milovnicí retrospektivy a všelijakých vsuvek, takže pokud vy ne, bude vás tahle kniha štvát od začátku do konce. :-)
Jelikož Marina Stěpnova někde v půlce knihy zmiňuje, že dvě z vedlejších postav jsou její rodiče (a časově by to vycházelo), zkusila jsem lehkým proklepnutím internetu zjistit, zda je to pravda. Potvrzení jsem sice nenašla, zato jsem se dozvěděla, že autorka na románu pracovala pět let a věnovala hodně času přípravě, aby informace odpovídaly realitě.

4 27.12.2022

Po prostudování seznamu zajímavých japonských knih v závěru šibujského románu Anny Cimy jsem Sestry Makiokovy zařadila do svého seznamu "až někdy", ale knihobudka v jednom krkonošském městečku řekla "už teď", a tak jsem poslední měsíc strávila virtuálně v 90 let staré japonské kultuře, která ve mně vyvolávala velmi delikátní pocit.
Kimono, sakury, divadlo kabuki, japonská lyrika, kaligrafie, tradiční tanec, hra na koto a šamisen, výroba loutek, poetické názvy míst i dnů, zdvořilé vystupování... Bylo to jako ocitnout se ve světě, kde se nevyskytuje přízemní každodennost, a i v případě, že někdo onemocní, pořád zůstáváme v delikátní rovině.
A do toho napětí - vdá se Jukiko nakonec? A co Taeko, vydrží tak dlouho čekat jen proto, že je mladší a neměla by se proto vdávat dřív než starší sestra?
A nakonec záblesky brutálnější reality - možná všechno není tak delikátní a idylické, jak se zdá.

4 13.07.2022

Toto je kniha, ve které se nevyskytují narušené vztahy, psychické problémy hrdinů ani nutnost čelit těžkým dějinným nebo životním událostem, která prostě jen popisuje život, obohacuje o nové znalosti a čtenáři je při ní dobře. Kniha, jakou je příjemné číst. Přesto mi připadá, že většina současných českých autorek (pomineme-li fantasy) se vydala přesně opačným směrem. Jako by kniha, která neobsahuje dostatek útrap, neměla na čem vystavět příběh. Anna Cima ovšem dokazuje, že to jde a že to jde skvěle.

4 16.02.2022

Výborně popsané psychické stavy, reakce a proměny postav. Nepřekvapuje mě, že je autorka psycholožka. Četla jsem knížku déle, protože mě stresovalo napětí z toho, co se stane, pokud všechno praskne, i co se stane, pokud to nepraskne. Krom toho je každý přečtený kousek výživný. Není to knížka na rychlé čtení, ale taky je to knížka, od které se neochází.

4 10.02.2022

Autorka umí psát. Dobře, čtivě a promyšleně. Psychologie postav odkazuje na vnímavé pozorování nejen světa kolem sebe, ale především sebe samé, protože jsem přesvědčená, že mnohé pocity a stavy, jež autorka popisuje, jsou její vlastní. V knížce se sice nepochopitelně objevují prvky, které neodpovídají skutečnosti (kromě předčtenářkou zmíněného faktu, že na gymnáziu se nematuruje v 18 letech, taky třeba to, že v žádném obchoďáku patnáctileté holce, která navíc vypadá na jedenáct, vodku rozhodně neprodají), ale věřím, že ve druhé knížce autorka už tohle vychytá a já si ji opět ráda přečtu.
Nosným tématem celé knížky, jak to vnímám já, je proměna z pasivního člověka, který podléhá událostem a něčemu vyššímu, čemu se nelze bránit a co o nás rozhoduje, v člověka aktivního, který silou vůle změní své myšlení tak, aby nenechal o svém životě rozhodovat "cosi" (co si sám ve své hlavě stvořil), ale stal se sám tvůrcem svého života.
Možná, že k tomu Alici pomůže i to, co jí leckdo vyčítá - snížená emoční a sociální inteligence, avšak vysoké IQ a s ním spojené analytické myšlení. A propos - nejsou právě toto znaky jiných fiktivních, avšak dosti oblíbených postav, jako jsou třeba Sheldon Cooper nebo Sherlock Holmes?

4 19.12.2021

Přiznávám, že tuhle knížku jsem si půjčila jen kvůli čtenářské výzvě (kniha vydaná v roce 2021), s tím, že pokud se z ní vyklube klasický angloamerický klišoidní průměr, který zaplavuje náš trh, tak ji zase vrátím. Nestalo se. S potěšením jsem ji přečetla za dva dny.
Abych uchránila očekávání a zklamání budoucí čtenáře, upozorňuji, že:
- nelze v knize hledat hlubší poselství a neotřelé myšlenky k rozjímání
- nejedná se o reálný popis historie
Zato však kniha obsahuje:
- dobře napsaný příběh prostý klišé a stereotypů
- strohý styl, který se dobře hodí k popisované realitě (která je právě velmi dobrá pro knihu, ale takhle vizuálně drsný film bych asi ani vidět nechtěla)
- pěknou práci s jazykem - mnoho postav nemá jméno, protože ho hlavní hrdinka nezná, ale dostanou pojmenování podle svých vnějších znaků (Zmalovaná nána, Černoprsťák, Venkovský balík...)
Snad tedy alespoň v některých případech toto upozornění omezí dvouhvězdičková povzdechnutí "nebylo tam nic než atraktivní námět" a rozhojní potěšená "panečku, to byl příběh".

4 28.08.2021

První věc, která mi při čtení přišla na mysl, byla: Když někdo rozpozná a realizuje svůj talent, vypadá to takto. A myslím tím Isabel Allende.
Druhá a další věc: Radost z toho, jak čtivě a přitažlivě nám autorka rozšiřuje obzory o životních poměrech, kultuře a smýšlení ve vzdálených zemích. Plus mnohá emocionální hnutí mojí mysli při tématech jako vražedný rasismus v Kalifornii, sing song dívky, a zejména pak prodej dětí do otroctví jejich vlastními rodiči.
Poslední věc: A co bylo dál s hlavními hrdiny? Chci to vědět!
A tak už mi na stole leží Sépiový portrét.

4 10.08.2021

Je mi úplně jedno, jestli je knížka mistrovským dílem, nebo kopíruje něčí styl, pokud mi po jejím přečtení je dobře. A to teda je. Autor je vtipný, jeho přirovnání se mi líbí, vsuvky jsou milé (hned jak to dopíšu, pustím si Alaina Souchona) a navíc mi hlavní hrdina připomíná někoho, koho znám. Mám ráda, když se knížky prolínají se skutečným životem čtenáře.

4 22.02.2018

Co mě zaujalo hned na začátku - jak se pan Desenský zbavil své alergie (na psy) tím, že denně přicházel do kontaktu s alergenem (totiž psem, který mu zůstal jako "bonus" na zahradě, kterou si koupil). A pak ovšem jeho přístup ke psům, jeho naladění na jejich uvažování (nebo taky instinkt) i to obrovské zaujetí, kvůli kterému přizpůsobil psům celý svůj život.

4 29.12.2016

Tohle je jedna ze dvou zásadních knih na cestě mého duchovního probouzení. Cítila jsem z ní takovou čistotu a pravdivost. Vůbec přece nejde o to, jestli se to doopravdy stalo, nebo ne. Pravda, základní a velmi čistá, je v samé podstatě sdělení, v tom jak bychom mohli a měli žít v souladu se světem a se sebou. Je docela překvapivé, jaká diskuze kvůli autentičnosti zážitků a obviňování ze lži se kolem knihy po jejím vydání rozpoutala. Jako by lidé nedokázali, nebo záměrně nechtěli vidět právě to poselství, o které tu ve skutečnosti jde.

4 29.12.2016

Půjčila jsem si z knihovny Snoubence zimy, po pár stránkách pochopila, že to není zrovna literatura s velkým L, a chtěla ji zase do knihovny vrátit. Ale nějak se stalo, že jsem ještě předtím přečetla dalších pár stránek... a teď jsem na konci čtvrtého dílu (padly na to i dvě víkendové noci) a velikost L je mi úplně fuk.
Proč? Původně asi proto, že Ofélie je ohromně sympatická postava. A tím, jak je Thorn zase ohromně nesympatická postava (aspoň první tři díly), dostává příběh tu správnou dynamiku.
Proč podruhé? Kvůli všudypřítomné fantazii, která jako by byla mou fantazií, kvůli ženskému pojetí vyprávění, které oslovuje moje ženské vnímání, kvůli tomu, že se příběh prolínal s mým životem. Taky proto, že jsem se při čtení cítila, jako by mi zase bylo patnáct let, což je věková kategorie, pro kterou je myslím série původně určená.
Takže tak jako často musím i po čase stráveném ve fantazii Christelle Dabos konstatovat, že u knih nejde primárně o jejich literární vytříbenost, ale o to, co kterému čtenáři v daném období života a rozpoložení přinesou. A to je kvalita objektivně nehodnotitelná.

3 14.02.2024

Tak tohle se mi líbilo moc. Pýcha a předsudek je od dětství moje oblíbená kniha a tohle až do krajnosti vykreslené kontrastní paralelní dění, které mě někdy svou urputností zachytit a popsat úplně všechnu špínu, co kde byla, přivádělo k smíchu, ji skvěle doplňuje. Krutá a nehrdinská válka, která zuří pár stovek kilometrů od salónů, kde se vedou konvenční řeči o počasí, i služka drhnoucí zablácené šaty pár místností od mladé dámy, jež se vrátila z příjemné procházky (po rozblácených loukách). Díky bohu za automatické pračky a splachovací záchody, které představují nejen ulehčení života, ale taky více soukromí!
Naštěstí autorka nezůstala jen u toho, aby nám vmetla do tváře všechen hnůj a lejno schované za něžnými kvítky a krásnými šaty, ale čtivě i napínavě zachytila jak každodennost, tak vývoj osudů hlavních postav.
A když už jsme u nich, nemůžu opominout, jak vypadá romantické seznámení muže a ženy podle Jo Bakerové:
"V okamžiku, kdy rázovala ze strany kolem stáje, s košem, který ji bouchal do stehen, a s pocitem, že se jí naskýtá další příležitost, nový sluha obcházel stáj zepředu a tlačil před sebou těžce naložený trakař. Když z protějších stran obcházeli roh, srazili se a trakař sekl Sáru přes holeň. Přidržela ošatku a sluha klopýtavě zastavil, svíraje držadla trakaře.
Stanuli si tváří v tvář. Ona měla oči dokořán, rty pootevřené, on rozcuchané vlasy. Mezi nimi stál náklad uleželého, smrdutého hnoje, z něhož se v podzimním chladu kouřilo."

3 15.12.2022

Nenacházím nic, co by měl tento román mít, aby byl ještě lepší. Sympatický hlavní hrdina, dobrodružství, vize a neobvyklý Merlinův život a zároveň příjemné seznámení s anglickými legendami, které znám jen útržkovitě.
I když by pro mé zaujetí stačil příběh Merlina samotného, otvírá nám na konci tohoto dílu cestu k legendě největší - král Artuš byl právě počat, jak si bohové přáli.

3 27.09.2022

Vidím mladou ženu, která by měla být doma ve Spojených státech, a přece není, která se vrací do vlasti svých předků, Ghany, jež jí ale také nemůže poskytnout pocit domova, a chápu, že její otázka "kdo jsem" je naléhavější než u těch, jejichž předci po několik staletí obdělávali stejná pole usazeni na stejném kousku země.
Mladá žena hledá v minulosti a odpovídá si: jsem dívka z chýše i překupník otroků, neúspěšný, avšak svobodný rolník i žena nadaná viděním, jež ničí její život. Jsem ta, která se bojí ohně, neboť oheň poznamenal ty, jejichž součástí jsem. Neméně jsem však tou, jež připlula za otřesných podmínek v podpalubí lodi do Ameriky, byla týrána, vězněna, připravena o svá práva, zdánlivě svých práv nabyla, a přesto se nikdy nestala rovnoprávným občanem. I mně koluje v žilách krev těch, již se děsí vody. Obrazy všech, kteří žili přede mnou a do nichž se otiskly události náležející období, ve kterém žili, jsou mou součástí. Škoda jen, že příběh, který vyprávím, nemá pokojné završení ani ve mně. Snad za sto let? Snad nikdy. Protože co by vlastně mělo být tím završením, když život je nepřetržitý proces proměny?
Kdyby někdo podobnou knihu napsal o minulosti mého rodu, jistě by to nebyla tak vzrušující četba, ale ráda bych ji znala. Přála bych si porozumět našim ohňům a vodám.

3 02.12.2021

Na těchto knížkách se mi líbí, že si člověk procvičí mozek (tedy, po několika hodinách s gamebookem už je tak unavený, že si jdu odpočinout manuální prací) a že začne jaksi jinak vnímat svůj život a rozhodnutí, která v něm dělá, i motivy, které k nim vedou. A ovšem taky svůj dům. O dopadu na emoce a postupném zvyšování ostražitosti a vyhýbání se "místům spojeným se zlem" ani nemluvě.
Hrála jsem to zatím jednou a vzhledem k časové náročnosti (hru bych nedoporučovala přerušovat) nevím, zda se do ní pustím ještě podruhé, abych zjistila, o co vlastně šlo. Snad nebude příliš velkým spojlerem, když zmíním, že po několika hodinách a s cílem na dosah (aspoň myslím) jsem zjistila, že hrdina může umřít i jinak, než že se vyčerpá jeho vitalita, a to velmi nefér způsobem. Pokud se do toho pustím ještě jednou, tak čistě z touhy po pomstě. :-)
Jako milovnice her každopádně oceňuju, že takové knihy existují, a klidně ať jich je víc.

3 28.09.2021

Tahle působivá kniha mě přivedla k mnohému zamyšlení. Zpočátku jsem si říkala, že každá žena by chtěla muže jako Michael. Ale pak mi došlo, že to může být i jinak, že Michaela můžeme najít sami v sobě. Ne hned, možná ani úplně, ale krůček po krůčku, vždycky když se nám podaří vnímat jednání druhého bez clony vlastních zraňujících emocí, naší křehké, ublížené dušičky, a podle toho jednat. Kupodivu vůbec necítím, že by fakt, že jsou postavy románu smyšlené, znemožňoval ve skutečném životě dosáhnout toho, čeho dosáhly ony. Čímž, myslím, dosáhla svého cíle autorka. :-) Skutečně rafinované - vložit silný duchovní motiv do superčtivého milostného příběhu. Skvělá kniha.

3 06.09.2021

Původně jsem knížku nechtěla hodnotit. Říkala jsem si - je sice pěkně a čtivě napsaná, ale vnímám v ní užívání schémat typických pro dnešní angloamerické romány. Hrdinka emancipovaná v rámci možností, prolínání dvou časových rovin (resp. tří... až čtyř), přičemž současníci pátrají po osudech dávných postav, nesympatie měnící se v sympatie, překonávání překážek v cestě za šťastným koncem. Ale kupodivu ve mně tahle knížka a její příběh zanechávají otisk i týdny po jejím přečtení... Proč? Je prostě pěkně napsaná.

3 22.04.2021