stilgar1 komentáře u knih

Existencialistický román, který je fascinující svou strukturou (6 příběhů, které jsou vyprávěny v pořadí 1, 2, 3, 4, 5, 6, 5, 4, 3, 2, 1 - podle některých reakcí je to velmi náročné na paměť ...podle mě ovšem nikoliv: autor si byl tohoto problému plně vědom a vypořádal se s tím dokonale, jak po stránce jazykové, tak i dějové), ale také tím, že v podstatě každý z oněch šesti příběhů by mohl být samostatnou knihou, které bych se nezdráhal při hodnocení napálit plný počet. Tato dvojí bohatost díla je pak překonána v onom jednotícím prvku (který zde rozhodně nebudu prozrazovat), jenž celek posouvá za hranice pětihvězdičkového hodnocení. Autor se také nezdráhá přijít s mnohavrstvou kritikou světa 19. - 21. století (konzum, politika, kapitalismus, společnost, věda, místo jedince ve světě, náboženství, atd.), což nakonec ústí (v posledních příbězích) jednak k vizi nového korporačně totalitního světa topícího se v čistém konzumu, a za druhé k vizi světa po apokalypse, jež lidem může poskytnout nové východisko.

20 16.04.2011

Svědectví - přes 1000 stran dlouhá post-katastrofická lahůdka (ačkoli je jistě na pováženou hovořit o "post-katastrofičnu", když cca 40% knihy líčí spíše průběh katastrofy). King je prostě mistr svého řemesla, což lze vidět už v těch nejelementárnějších částech jeho díla. Přesto mám pocit, že tentokrát mírně přestřelil. Vadí mi zejména tři věci, z nichž dvě již zde v komentářích byly zmíněny. Přesto je pro mě zcela nejsilnější ta, kterou zde kupodivu nezmiňuje nikdo:

1) Bezmezný amerikanismus - nechápu, jak si toho mohl někdo nevšimnout. King je velmi znám tím, že svá díla zasazuje do USA. Na tom většinou není nic divného, popisuje-li autor nějakou událost lokální. Jde přece o autora amerického, takže je logické, že své příběhy zasadí do míst, která zná nejlépe. V dílech jako je Prokletí Salemu, To, Zelená míle, Nespavost, apod., mi tento prvek rozhodně nevadil. Také mi nevadil v Temné věži, neboť tam měl jasný účel. Se Svědectvím je tomu ale jinak. Nejde o to, že dílo popisuje nějakou katastrofu, která je globální - i zde bych pochopil autorovo zaměření se na kousek světa (vždyť něco podobného učinil i Wyndham v mém velmi oblíbeném Dni Trifidů. A mělo to zde navíc i účel, který vedl k servisu ještě větší porce napětí). Problémem je, že se ve Svědectví po katastrofě odehrává určitý "metafyzický boj", který by mohl mít důsledky pro lidstvo jako celek, přičemž King dělá, jako by zbytek světa mimo USA prostě neexistoval. "Amerika" tak v příběhu figuruje v jistém smyslu jako "Bohem vyvolený národ", což prostě chápu jako neodpustitelný autorův prohřešek. Něco takového by si zasloužilo globálnější náhled!

2) Nereflektovaná dichotomie Dobro x Zlo - Prvek, na který mnoho lidí odkazuje, a který také mnohé zhnusil. Sám mám k této autorově strategii ambivalentní vztah. Pro Kinga je totiž tato téměř až slepá dvojbarevnost typická. Lze zmínit např. mnoha lidmi opěvovanou (i mnou) Temnou věž - nenachází se tam snad totéž? Na jedné straně "Dobrá Temná věž", na druhé pak "Temná a Zlá Diskordie". Tím neříkám, že mi tento prvek nevadí. Pouze mi nevadil natolik, abych si dílo nedokázal užít. Přesto se mi ale zdá, že mnohým lidem zde až tak nevadí to, že je proti sobě stavěno Dobro a Zlo jako takové, ale spíše to, že jde o jedno z těch děl Kinga, kde je za Dobro a za Zlo, které jinde fungují více méně jako proměnné (i v samotné Temné věži), dosazena konkrétní hodnota - za Zlo je dosazen Randall Flagg, který je mnohými označován za Satana (či jeho vyslance), za Dobro pak Matka Abigail, figurující v díle jako "boží prorok". A tato skutečnost bohužel i na mě působila dosti nemile. Dokud totiž za Dobro a Zlo nic konkrétního nedosazujeme, dílo může otevřít obrovskou škálu možných interpretací. Takto jde však o pouhý konstrukt, poukazující na možný budoucí vznik nového svazku Bible (i proto název Svědectví). Proto zcela chápu, proč zde někdo dílo označil za "křesťanskou fantasy" - ano, skutečně tím do jisté míry je ...a také mi to vadilo.

3) Přetažená délka - Mám velmi rád dlouhé knihy. A to i takové, které délkou přesahují Svědectví. Délka mi (většinou) nevadí ani u knih Stephena Kinga (Temná věž, To). V tomto případě jsem se nicméně několikrát přistihl při tom, že nedokážu u čtení udržet pozornost. Některé pasáže byly prostě neuvěřitelně nudné a myslím si, že by se bez nich kniha obešla. Český distributor měl nejspíš raději sáhnout po zkrácené verzi.

Ve výsledku je přesto Svědectví většinou čtivou knihou. Pohrává si s velmi originálním nápadem, který ovšem neuchopuje tak, jak bych si já sám přál. Proto hodnotím někde na pomezí 3/4*...

18 04.02.2012

Pistolníka, první část dlouhé ságy o Temné věži, charakterizují dvě věty:

"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách." a
"Tak jdi, jsou jiné světy než tento."

První z nich, se kterou se čtenář setká hned na začátku, utváří prvotní dojem o hlavní postavě. Sám její autor o ní řekl, že je nejlepší úvodní větou knihy, jakou kdy napsal. Myslím si, že každý, kdo dočte celek Temné věže, mu dá za pravdu. Osobně bych se přiklonil k názoru, že jde vůbec o nejlepší úvodní větu knihy, jakou jsem kdy četl...
Druhá z nich, která je v jistém smyslu vrcholem této první části, pak čtenáři dává poprvé nahlédnout do tajů univerza, které autor vytváří. Jde o větu, která zazní v dalších částech ještě několikrát, přičemž lze říct, že předurčí vývoj všech následujících části. Kromě toho nám však i ona prozradí něco velmi důležitého o hlavní postavě, Pistolníkovi. Především o jeho preferencích.

Ačkoliv jistě nelze celou první část redukovat na tyto dvě věty, domnívám se, že právě kolem nich se zde vše točí. Jsou tím nejdůležitějším a vše ostatní je vedle nich pouhým dodatkem. I proto chápu onu nelibost, která je zde vyjadřována v mnohých komentářích. Vedle jiných děl Stephena Kinga totiž nejde o knihu nijak výjimečně čtivou. Naopak, i při tom rozsahu 200 stran se může jevit jako zdlouhavá a nudná. Ani formální stránka neodpovídá příliš Kingovu stylu (ke kterému se ovšem autor vrací už v dalších dílech) ...osobně jsem měl v tomto ohledu po přečtení pocit, jako bych právě dočetl nějakou knihu od P. K. Dicka. Zároveň jsem ale cítil, že jsem právě dočetl něco výjimečného (což jsem ostatně velmi často pociťoval i u knih samotného Dicka), a musel jsem okamžitě sáhnout po další části. A toho jsem později rozhodně nelitoval...

18 24.11.2011

Karel Čapek dal robotům jméno, Isaac Asimov jim vdechl duši. To už jsem samozřejmě poznal z jiných, výraznějších děl tohoto autora, nicméně zde vyplývají na povrch zcela nové souvislosti. Člověk, robotův pán, si tvoří (zdánlivě) skvělého sluhu. Tří zákony člověkem vytvořené jsou ovšem natolik zrádné, že se tento vztah záhy převrací - z pána se stává sluha (ačkoliv stále zdánlivě zůstává pánem) a z robotů pak skutečný pán (Hegel by nejspíš jásal :)).
Doporučuji číst v kontextu mnoha jiných děl Asimova, neboť kniha zapadá do univerza Nadace, podobně jako další povídky a zhruba 20 románů (tj. samotná série Nadace, Série o robotech, série Galaktického impéria a další díla, jako Konec Věčnosti, Kalibán, atd.). Ačkoli se zdá, že Nadace nemá nic společného s roboty, nenechte se klamat. Vyústění je nejen epické, ale také natolik děsivé, že si člověk může jen nechat zdát o relativně malých důsledcích různých paradoxů spojenými s roboty v díle "Já robot".

Dodatek: Sbírka povídek? To ani náhodou. Leda bychom řekli, že Asimov pozvedává sbírku povídek na jinou úroveň (což rozhodně nečiní, neboť takto koncipovaná díla se objevovala již dříve). Mezi jednotlivými povídkami totiž existuje obrovská souvislost, která z díla vytváří román, svou strukturou velmi podobný jinému autorovu dílu - již zmíněné Nadaci, (která je vlastně taktéž vyprávěním několika relativně samostatných příběhů, které však mají velmi podstatnou souvislost).

15 17.03.2012

Terry Pratchett válí - je neuvěřitelné, že si člověk u třicátého dílu jedné série knih může říct: "Tohle je to nejlepší, co jsem ze Zeměplochy zatím četl" - abych byl přesnější ...je to téměř stejně skvělé, jako Noční hlídka, kterážto vlastně byla dílem č. 27. Pratchett prostě zraje a s ním i jeho příběhy. Nejsou už tak vtipné, že bych se téměř u každé stránky válel smíchy. Za to jsou mnohem komplexnější, příběhově bohatší a velkým dílem přispívají k tvorbě jedinečného univerza, kterým svět Zeměplochy vskutku je. Zaslaná pošta je snad nejpolitičtěji zaměřeným románem ze všech dílů - jako hlavní téma sice na první pohled vystupuje Pošta a postava podvodníčka Vlahoše. Nicméně jakožto celek lze knihu chápat jako vynesení postavy Vetinariho na post dokonalého politika.

14 01.03.2011

Platón byl ve své době jedinečný v tom, že dokázal propojit poetičnost s dialektickou formou psaní a se sdělením hluboké myšlenky, která se v jeho dílech téměř vždy nachází. U Ústavy je tomu trochu jinak - zejména proto, že byla zřejmě psána v mnohem delším časovém úseku, než ostatní věci, takže vychází najevo, že se preference autora celkem dost měnily. Nicméně, stále to stojí za to.
P. S.: Nazvat to "příručkou pro tvůrce totalitních systémů" zavání velmi silně hloupostí, neboť má-li někdo alespoň špetku rozumu, po přečtení tohoto díla a po uvědomění si toho, v jaké době žil Platón, nebude moci říct něco takového. Tím ale zajisté netvrdím, že realizace platónského státu v dnešní době by nebyla totalitní...:-)

12 19.10.2011

ROMEO: Přísahám, drahá, při nebeské luně,
jež stříbrem polévá koruny stromů...

JULIE: Při luně nepřísahej, Romeo.
Vrtkavý měsíc den co den se mění,
Tvá láska mohla by být stejně vratká

ROMEO: Při čem tedy?

JULIE: Nepřísahej vůbec,
A když už musíš, zaklínej se sebou.
Vždyť ty jsi moje modla nejvyšší,
jen v tebe věřím.

Tento citát ze slavné Shakespearovy hry vkládá Stephen King před čtvrtou část Temné věže, nazvanou Čaroděj a Sklo. Proč je tomu tak se čtenář velmi brzy dozví. Otevřený konec předchozí části se v tomto díle záhy uzavírá. Abychom však s Rolandem mohli putovat k Věži dále, musíme se podívat do jeho minulosti. Kdo je to vlastně Roland? Proč je svou povahou natolik chladný, že dokázal obětovat i svého přítele jen proto, aby se dostal ke svému vytouženému cíli? A byl vždy takový? A proč tak moc touží dostat se k Temné věži? Na tyto otázky neznali odpověď nejen čtenáři Kingova díla, ale ani sami členové Rolandova ka-tet.
Aby bylo pouto jejich společenství upevněno, musí se vydat hluboko do duše Rolanda Deschaina z Gileadu. A tak Roland vypráví svůj příběh ...ten je sice dlouhý, velice dlouhý, ale jak každý dobře ví, svět se hnul a čas již dávno není tím, čím býval. A tak, aniž si toho všimnete, zhltnete příběh z Rolandovy minulosti stejně rychle, jako jej zhltli Eddie, Jake a Susannah (a samozřejmě i Ochu ...i když kdoví, kolik ten z toho pobral). Zjistíme, že Rolandova duše nebyla vždy tak temná, že byl dokonce schopen i lásky, a to natolik silné, že by mu to záviděl nejspíš i sám "bůh lásky" Romeo.
Kromě toho potkáme i další postavy, Rolandovy přátelé z minulosti - Alaina, Cuthberta (zajímavý to "dvojník" Eddieho), Sheemieho (naivu, ale poctivého) a příšernou čarodějnici Rheu, která je natolik děsivá, že z ní běhá mráz po zádech.

Sílu čtvrté části Kingovy ságy čtenář rozpozná hlavně tehdy, uvědomí-li si, jak "nízko" stojí romantický literární žánr na přelomu 20. a 21. století. Svého vrcholu došel pravděpodobně v 19. století, zatímco plody v této oblasti z poslední doby připomínají jen smrtelné pšouky zmírající moderny. I proto King dokázal něco úžasného ...vdechl život do míst, ve kterých by jej už nikdo neočekával. Pro mě rozhodně nejlepší díl celé série!

11 28.11.2011

Kolaborace dvou spisovatelů, z nichž jednoho jsem si za poslední cca rok velmi oblíbil (Terry) a druhému jsem nikdy nepřišel na chuť (Neil). Výsledek byl odpovídající. Počáteční nadšení z výtečného nápadu bylo vystřídáno pomalým nárůstem zklamání z předvídatelnosti děje (časem jsem si uvědomil, že takhle nenapínavou knihu jsem již dlouho nečetl). Na konci jsem si musel položit otázku, k čemu to vlastně bylo... Zjevení svatého Jana je v naších krajích notoricky známou věcí, což nepochybně vytváří vhodné zázemí pro jeho parodování a kritiku. Jenže Dobrá znamení nedokážou tak nějak dosáhnout v plné výši ani jednoho. Terrymu parodování většinou jde (stačí si přečíst pár knih ze Zeměplochy), ale asi pouze tehdy, drží-li se co nejdál od reality. Je zřejmé, že se sem autor snažil vtěsnat onen typický "zeměplošský humor" (ačkoliv je možné, že tento pocit ve mně vzbudil jen Kantůrkův překlad), ale ten prostě mimo daný fikční svět nefunguje.
A kritika apokalyptických představ? O té snad ani nemůže být řeč. A pokud bych tam skutečně nějakou objevil, nezdráhal bych se ji nazvat infantilní, přičemž by se dala shrnout v následujícím souvětí, které má na svědomí jedna z ústředních postav:

"Nechápu, co je tak skvělýho na tom nejdřív stvořit lidi, aby byli jako lidi, a pak se rozčilovat nad tím, že se chovají jako lidi."

Přesto nejsem zklamán. Naopak, kniha splnila má nevysoká očekávání a v některých ohledech je dokonce i předčila...

10 02.11.2012

Mika Waltari, znechucen zřejmě událostmi 2. světové války (Sinuhet vyšel poprvé v roce 1945), sepsal toto své (jistě ne životní) dílo, aby tak čtenářům sdělil svůj pohled na (lidský) svět, který nepochybně nebyl zrovna nejoptimističtější. Nelze se proto divit, že lze v podstatě z každé strany tohoto románu vycítit mnohdy až skličující dávku cynismu (dodávám, že v následujících dílech autora již tento cynismus není tak citelný - opouští od něho a přijímá za svou jistou formu mysticismu, která je sice nepochybně přítomna i v Sinuhetovi, ovšem pouze v zárodečné podobě). Proto se domnívám, že Egypťana Sinuheta nelze považovat za čistě historický román, ačkoliv tak bývá velmi často prezentován. Historie slouží jako pouhá kulisa pro vykreslení mnoha dalších dimenzí, nad které až neúměrně vyčnívá existenciální rozměr. To je ostatně i důvodem k tomu, že si autor nedělal žádné starosti s překrucováním historie do podoby, ve které mu mohla mnohem lépe posloužit pro naplnění hlavního účelu.
-----------------------
A tak putuje Sinuhet svým životem užívaje k tomu dvou transcendentních darů: prostoru a času. Setkává se s mnoha lidmi, stává se svědkem (i aktérem) různých, často velmi bolestných událostí ...tak Sinuhet roste a roste, avšak zároveň s tím v něm roste jeho nechuť ke všemu a hlavně jeho zklamání. Je zklamán životem i sám sebou, zejména svými rozhodnutími, které v podstatě nikdy nikomu nepřinesly nic dobrého. Zjišťuje tak, že veškeré jeho snahy jsou nicotné a zbytečné. Nejsilnější zjištění však souvisí s poznáním vlastní svobody. Tato svoboda, pojata zřejmě zcela v "sartrovském smyslu", je tím nejtěžším, co na svých bedrech musí nést. Sinuhet však vydrží, věren svým přesvědčením, a neohne se, dokud mu jeho páteř nepovolí...
-----------------------
Je skličující, jak velké množství zde komentujících jedinců román zřejmě (v jeho základních intencích) nepochopilo. Tím nenarážím na případná nízká hodnocení, kterážto samozřejmě často nesouvisí s nepochopením, ale spíše s odlišností osobních preferencí. Zaráží mě spíše poukazování na pomyslnou "Sinuhetovu naivitu" apod. Lidstvo je zřejmě odsouzeno k tomu, aby stále skrze svou nedokonalost opakovalo základní chyby....
-----------------------
Poslední poznámka na závěr: Ač se to zdá zvláštní, jako hlavní postava na mě nepůsobil vyprávěč (tedy Sinuhet), ale spíše jeho věrný otrok/sluha/pán Kaptah, který svou výřečností a smyslem pro humor dokázal zbavit mou mysl chmur, kterými byla zanesena po nemilých příhodách Sinuhetových...

10 14.07.2012

Téměř v každém ohledu dokonalé. A to i přesto, že jsem měl zpočátku problém zorientovat se v autorem používané technické terminologii a ve jménech ústředních postav. Román, který obstojí nejen při srovnání s jiným, mnohem slavnějším dílem autora (Solaris), ale taktéž s těmi největšími skvosty celého žánru SF. A co víc, Lem patří k těm málo autorům tohoto žánru, kteří dokážou během psaní úžasným způsobem filosofovat. Sám Lem tak činí především v otázkách epistemologie, avšak mnohdy se také dotýká jistých otázek, které souvisí s lidskou existencí. Důsledek tohoto faktu je překvapivý - z jinak čistě SF námětu se do jisté míry stává horor. A to opravdu velmi děsivý :)

Mimochodem, osobně se divím, že se dosud žádný filmový tvůrce nerozhodl toto dílo zfilmovat. Málokteré jiné literární dílo totiž takhle silně právě k tomuto činu nabádá...

10 02.04.2012

Mikael Karvajalka, klasifikován svou vlastní zemí jako bastard, prochází peklem, kterým je rozkládající se smrdutá "renezanční" Evropa 16. století. Rozklad nachází všude, ačkoliv si to v mnoha případech zpočátku neuvědomuje. Nejprve ve vlastní rodině, poté v rodném městě Turku, v církvi, v rodné zemi Finsku, v dalších severských zemích - zejména Švédsku a Dánsku. Když si to však uvědomí, rozhodne se vydat za poznáním na tehdejší Pařížskou univerzitu. Ale ani tam to není jinak, neboť brzy přichází na to, že i v onom kouzelném a vznešeném světě vysokého učení se nachází pouze hnilobný zápach zbytečností. Mikael dále bloudí světem, hledajíc jistotu, lásku, pochopení a Boží milost. Ničeho z toho se mu ale nedostává ani v oněch dvou slavných, na první pohled velkolepě vyhlížejících hnutích, jako jsou reformace a renesance (mimochodem, ještě jsem nikde neměl tu čest setkat se s takto negativním pohledem na tato hnutí). Její aktéři se ve světle jeho pohledu odhalují jako arogantní, sobečtí a neschopní břídilové. Co je však nejdůležitější - celý tento boj se převrací v boj odehrávající se uvnitř Mikaelova srdce. Bojuje v něm se světem, Ďáblem, Bohem i se sebou samým.
Román Miky Waltariho s příznačným názvem "Krvavá lázeň" je snad nejvíce mnohovrstevnatým románem, jaký jsem dosud četl. Zároveň jde o úžasný příklad toho, jak může být v románu mnohem důležitější cesta (děj), než samotný cíl (závěr). Kdyby to zde bylo možné, dostal by ode mně Mika(el) 2* nad plný počet :-)

10 19.10.2011

V první trilogii o Nadaci Asimov vytvořil legendu jménem Hari Seldon, ačkoli o něm hovořil pouze okrajově. V dalších dvou dílech z Hariho Seldona učinil osobu, jejíž veškeré snahy byly (předem?) odsouzeny k nezdaru (i když i onen nezdar měl svůj úkol, který byl jistě zdárně splněn!). V sérii o Robotech, ve které o Seldonovi nepadne ani zmínka, se čtenář schopný číst mezi řádky dozví, proč byl Hari Seldon v podstatě pouhou "loutkou". Co by se ještě o Seldonovi dalo napsat? Asimov si nejspíš uvědomil, že zapomněl ukázat jednu věc - totiž že byl Hari Seldon také člověkem. Tento úkol splnil právě v této a předchozí knize (Předehra k Nadaci). A učinil to natolik úžasně, že jsem neschopen napsat cokoliv jiného, než že jde o nejlepší část obrovského celku díla o fiktivní (byť jistě možné!) budoucnosti lidstva. A to je co říct, neboť i onen celek je natolik úžasný, že se mu jen máloco v oblasti sci-fi literatury může alespoň vyrovnat.
Poznámka: i zde ovšem platí ono prastaré pravidlo, že celek je vždy větší než kterákoli část, z čehož zajisté plyne i to, že neznalost částí předchozích povede k naprostému neporozumění tomu, co chtěl autor v tomto vyvrcholení svého díla čtenářům sdělit!

10 26.04.2011

Čím je Tonička starší, tím více se mění i charakter příběhů, v nichž vystupuje. Stále více se blíží tomu, co známe z ostatních knih o Zeměploše. Zimoděj, ač nevyšel v samotné sérii Úžasná Zeměplocha, ale v sérii vedlejší - Příběhy ze Zeměplochy (minimálně tedy u nás - jak to bylo v Británii opravdu nevím), je už tomu velmi blízko, o čemž svědčí i to, že se zde mnohem více angažují i postavy známé z děl jiných. Zimoděj je podle mě plnohodnotnou částí Úžasné Zeměplochy a poskytuje takřka až nadměrné množství zábavy.
P. S. Začínám být přesvědčen o tom, že Nac Mac Fíglové jsou bezkonkurenčně tím nejlepším, co Pratchett vymyslel. "A kde že je moje bůhovado? Je totok moje bůhovado? Robí to "píp"! To je fták-kuřacko! To nejni mý bůhovado!..."

10 16.04.2011

Netradičně zpracovaná grafická novela, která poskytuje zajímavý scénář zombie apokalypsy. Kvalitních postkatastrofických děl není nikdy dost, většina z nich nedokáže po celou dobu udržet harmonický vztah mezi napětím, obsahovou stránkou a logickou výstavbou příběhu. Zde se to podařilo téměř na výbornou. Jediné závažnější negativum je tak pouze formální - po prvních šesti dílech (tzn. po tomto u nás vydaném svazku) došlo ke změně autora kreseb - výborný Tony Moore, jehož kresby působily mnohem mrazivěji, byl nahrazen Charliem Adlardem. Nový autor se snaží co nejvěrohodněji napodobit celkový styl a vzhled hlavních postav, ale nedaří se mu to, což působí negativně. Po několika dílech se však i na to dá zvyknout...

10 14.01.2011

V druhé části své ságy o Temné věži, nazvané Tři vyvolení, přichází Stephen King s něčím takřka zcela odlišným. Formálně je příběh mnohem více přímočarý, než ten z Pistolníka, a i proto je možná čtivější. Roland je zasažen chorobou, způsobenou nenažranými humroidy (kteří jsou ale jistě okouzlující... ded-a-čok? :-)), a je tak v příběhu mírně zatlačen do pozadí. Tato skutečnost má však svůj účel, neboť je třeba poznat postavy nové, které budou čtenáře (i Rolanda) provázet až do konce Pistolníkova putování k Temné věži. Kromě toho je zde ještě silněji poukázáno na onu souvislost našeho vlastního světa se Středosvětem, z něhož pochází Pistolník. Tato souvislost je natolik zásadní, že až do konce série již vlastně náš svět (a především New York) v knihách o Věži neopustíme.
Co je to však Temná věž? A jaký účel ve světě (či mnoho-světě) hraje? A proč k ní Pistolník tak silně touží dojít? Odpovědi na tyto otázky, stejně jako na mnohé jiné, které před čtenářem jistě vyvstaly po přečtení první části, ve Třech vyvolených čtenář nenajde. Naopak, nabalí se na ně obrovská hromada dalších ...avšak, jde přece o začátek dlouhé cesty. Ta se navíc po tomto druhém dílu nezkrátila téměř ani o píď, protože zde o cestu tentokrát skutečně nešlo. To ale vůbec nevadí ...vše je nahrazeno poznáním několika postav, jimž nepochybně vévodí zhýralý feťák z New Yorku Eddie Dean se svým vytříbeným slovníkem a zvláštním smyslem pro humor. O stupínek níž pak stojí Odetta-Detta - postava, ze které vám jistě bude běhat mráz po zádech...

9 24.11.2011

Šťastná hvězda, pokračování románu Krvavá lázeň (ačkoli se mi nezdá, že jde o pokračování "volné", jak se píše ve zdejší anotaci, ale naopak o pokračování bezprostřední), přichází tentokrát s něčím mírně odlišným. Mikael Karvalajka přijme jediného Boha islámu a zároveň s ním i nové jméno (el-Hakim). Mikael je starší, má za sebou mnoho útrap a s nimi spjatých zkušeností, které byly spojeny zejména s křesťanstvím. Uvědomuje si, že s novou kulturou a náboženstvím přichází rovněž nové možnosti. Osmánská říše, do které se dostane, je v mnoha ohledech vyspělejší, než jakékoli země, s nimiž se dosud setkal. Krůček po krůčku se sám dostává k moci a bohatství, přičemž zjišťuje, že je s nimi spojeno snad mnohem více neštěstí, než s chudobou a bezmocí spojenou s oddaností Bohu. Mikael tak pokračuje ve svém hledání blaženosti a Boha, ale zjišťuje, že jde jen o marnou snahu jedné nicotné osůbky...
Druhá (a bohužel i poslední) část rozsáhlé Waltariho ságy je stejně mnohovrstevnatá, jako část první. V ústředí je stále hloubání nad existenciálním postavením jedince. Obzvlášť silným motivem je zde však tentokrát láska - nikoliv však pouze láska jedné konkrétní postavy k nějaké jiné, ale prostě láska jako taková. Tak se setkáváme se vzájemnou láskou sultána a jeho velkovezíra (která zajisté není pouhou oddaností), s neopětovanou láskou Mikaela k jeho "otrokyni", se zištnou láskou zápasníka Antara ke své majetné obyvatelce vzdálených uherských končit, ale také např. s láskou k moci, penězům či k Bohu. Obzvlášť silný je zde onen poslední vztah - jedince a Boha, se kterým jsou spjaty snad ty nejlepší a nejhlubší momenty celého díla. Nejednou se Mikael táže, kde je možné Boha hledat, přičemž se velmi dlouho pohybuje téměř až na hraně ateismu. V této souvislosti jsem si nemohl nevzpomenout na díla dánského myslitele Kierkegaarda - Mikael jakoby prochází oněmi stádii existence, které tento velikán popisuje ve svých textech. Škoda jen, že nedosáhl na onu druhou negaci svých snah ...věřím, že něco takového mělo být náplní části poslední...
Rozhodně jsem nečekal, že mě po přečtení první části nějakým způsobem dokáže překvapit část druhá. O to úžasnější bylo zjištění, že se to skutečně stalo...

8 24.10.2011

Poslední román ze série o robotech (patřící do univerza Nadace) přináší obrovský obrat. Měl-li někdo v předchozích dílech pocit, že Asimov nahlíží na roboty pozitivně, zde si téměř okamžitě uvědomí, že to byl obrovský omyl. S novou schopností robotů, kterou si osvojili zcela náhodou, se může hlavní postava stát v podstatě pánem lidstva - tím, kdo bude celku lidí určovat veškeré směřování - samozřejmě, zůstává to v mezích tří zákonů robotiky, ale i v tomto případě se začíná ukazovat, že nejsou až tak neporušitelné. Velmi doporučuji spojit si tuto knihu s poslední částí nadace (Nadace a Země), kterou lze chápat v mnoha ohledech i jako uzavření série o robotech.

8 19.03.2011

Asimovův pokus o navázání na původní trilogii Nadace, který vychází téměř 30 let po původní nadaci (v originále r. 1982) nedopadl vůbec špatně. Původní série nabídla vizi vzdálené budoucnosti, v níž lidstvo, rozprostřené po celé Galaxii, muselo čelit obrovské krizi. V ústředí nestála žádná postava - šlo o monitorování dějin lidstva v určitém časovém úseku (cca 400 let), sestavené z řady různých příběhů. Dvě nové knihy autora k problému přistupují jinak - zaměřují se na několik ústředních postav, které se snaží rozplést záhady, které stojí v pozadí celé Galaktické krize. Oproti předchozím dílům se autor mnohem silněji zamýšlí nad postavením lidstva v kosmu a reflektuje své vlastní politicko-sociální názory. Ústředním problémem je přitom rozpor mezi individualismem a jednotou, který je řešen v až příliš dlouhých a občas i nudných debatách při cestách vesmírech. Všechno se to ostatně odráží i v samotné struktuře díla a v jeho rozsahu.
Celý tento autorův počin chápu částečně i jako pokus o propojení jeho několika předchozích děl do jednoho komplexního celku, takže rozhodně doporučuji přečíst si např. sérii o robotech s postavou Eliáše B. či Konec věčnosti.

8 14.01.2011

Odysseus není nic jiného než čirá dokonalost. A to o to větší, uvědomí-li si čtenář, jakým nezvyklým způsobem ji bylo dosaženo. James Joyce totiž naprosto převrátil strukturu prozaické literární formy, pro kterou je charakteristické, že v ústředí stojí příběh (pro ten platí, že by měl být v jistých aspektech podmanivý) a forma, která je užita pro jeho vyprávění, je jen dodatkem, jehož cílem je případné zkrášlení a obohacení příběhu. James Joyce činí naprostý opak. Forma mu neslouží jako prostředek, ale jako cíl. Ta má být totiž dotažena k dokonalosti a příběh, který je touto formou vyprávěn, je jen něčím vedlejším - je prostředkem, který napomáhá dosáhnout vytouženého cíle tím, že danou formu zkrášluje a obohacuje - poskytuje jí totiž látku, bez které by forma byla prázdná (přesto jsem měl při čtení díla z mnoha autorových odkazů na Aristotela pocit, že Joyce věří v to, že někde "na nebesích" se nachází něco jako čistá forma, čistý akt, něco ve smyslu "myšlení myslícího myšlení" (o němž Joyce fascinujícím způsobem hovoří), která je však člověku nedostupná). To, že je příběh vedlejší, lze poznat i z toho, jak jednoduchý vlastně je. Je natolik jednoduchý, že by mohl být beze ztrát převyprávěn v několika minutách (i proto je tak těžké komukoli sdělit, "o čem" vlastně Odysseus je tak, aby to daného posluchače upoutalo, neboť zde není podstatné, "o čem je", ale spíše "jak je"). Proto se nelze divit zmínkám o podivnosti a absurdnosti této knihy, jimiž se různé komentáře a recenze na Odyssea jen hemží.

Tento cíl, dosažení co nejvyšší míry dokonalosti formy, musel být pro autora obrovskou výzvou. Domnívám se, že ji James Joyce dokázal naplnit. Tento naplněný cíl, který se nachází v díle zvaném Odysseus, je pak podobnou výzvou i pro čtenáře. Obdoba toho, co je charakteristické pro prozaickou literární formu, platí i pro čtenáře prózy. Ten je totiž zvyklý, že se mu v literárním díle dostává jistého příběhu - dokáže obdivovat i formu, ale ta je pro něj vždy pouhým pozadím a prostředkem. Číst Odyssea je proto neuvěřitelně obtížné. I já si zpočátku připadal, jako bych četl telefonní seznam. Pokud je však čtenář tvárný a dokáže přistoupit na hru, kterou James Joyce rozehrává (tj. pokud zapomene na potřebu převládnutí příběhu a začne místo toho "číst formu"), užije si Odyssea více, než jakoukoli knihu, kterou kdy četl. Užije si poté dokonce i různé obdoby "telefonního seznamu", jichž je v této knize víc než dost (jsou v ní obsaženy různé výčty osob, předmětů, apod., které jsou mnohdy velmi dlouhé), a které jsou přesto formálně natolik úžasné, že jsem je četl s obrovskou radostí.

Na závěr svého komentáře jedna "rada pro čtenáře", reagující na "radu pro čtenáře", kterou ve svém komentáři uvádí uživatel "pistalka": Pokud opravdu splníte Pistalkou zmiňované podmínky a narazíte v Odysseovi na pasáž připomínající divadelní drama, opravdu se ji netrapte. Pokud se jí budete trápit, znamená to, že jste se trápili vším, co bylo napsáno dříve - pak raději knihu zavřete a v blízké době ji už neotevírejte. Pokud jste se ovšem tím, co v knize tuto část předcházelo, netrápili, pak ji rozhodně nepřeskakujte. Je totiž z celé knihy tím nejzábavnějším a snad i nejzajímavějším (odmyslím-li si kapitolu předposlední, která je psána formou deskripcí a výčtů). To si ale uvědomíte opravdu jen tehdy, znáte-li dobře předchozí části a pokud jste se u nich také bavili.

7 18.08.2012

Temná Věž je už skoro na dosah. Než se k ní ovšem čtenář spolu s Rolandem dostane, musí si vyslechnout Susannah a její zpěv o třinácti slokách. Vězte však, že nejde o zpěv ledajaký. Je prostoupen bolestí natolik intenzivní, že se pod její tíhou hroutí celý svět. Na(ne)štěstí však na to není Susannha sama. Díky svému schizofrennímu nadání nyní opět sdílí své tělo s jinou osobou, tentokrát však mnohem abstraktnější. Tou je Mia, ztělesnění té nejpudovější podstaty mateřství. Skrze svou čistě iracionální touhu po dítěti zplodila dítě Zla, které má sehrát klíčovou úlohu při pádu věže. Racionální řád se tak zhroutí a svět se otevře Diskordii - temnotě plné hrůzostrašných stvůr (vzpomínáte na Mlhu? Brrr...). Zajímavá Kingova hříčka, že?

Hopala-hop-smetí!
Je čas života a smrti.
Zády opřen o zeď poslední,
musíš se dívat, jak kulky letí....

Zpěv Susannah je snad mezi čtenáři nejméně oblíbenou částí. I z řad těch největších fanoušků se kvůli ní na Kinga snesla drtivá kritika. Je to pochopitelné - Zpěv Susannah je i na svůj rozsah (v českém vydání pouhých 376 stran) poměrně nezáživný a zdlouhavý. Nelibost byla způsobena i tím, že ačkoliv jde o předposlední část, téměř nic se zde nevysvětlilo a naopak přibyla hromada nových otázek a problémů. Nicméně domnívám se, že je třeba na Zpěv Susannah pohlížet spíše jako na úvod k poslední části - tomu napovídá i fakt, že Zpěv Susannah a Temná věž na sebe takřka organicky navazují. I proto nechápu autorovo rozhodnutí rozdělit příběh na dvě části - vždyť v případě propojení by vzniklé dílo mělo jen něco málo přes 1 000 stran, což je v případě Kinga jen mírný nadstandard. Nejspíš v tom nakonec sehrála roli Kingova posedlost čísly - "sedmička" přece jen působí trochu více magicky....

7 29.12.2011