SONP komentáře u knih

Zdálo by se, že půjde o klasikou space operu a nebo o vesmírnou detektivku, a taky že trochu je to tak. Ale hlavně je to zamyšlení nad tím, jak by mohla v cyberpunkových podmínkách fungovat demokracie a jaká bude její podoba poté, co se lidstvo promění v něco docela jiného (a přitom tak stejného). Utopický komunismus? Oligarchie? Občané, kteří se dobrovolně nechali dát do vegetativního stavu? Zabíjení pro zábavu?Všechno to lze najít alespoň na jednom z tisíců habitatů Třpytného pásu, který my fandové známe spíš jako pás Rzivý. A k tomu všemu jedna nehmotná revolucionářka, jejíž program běží už desetiletí kdesi v hloubi síti sítí, jejíž cíle jsou nejasné, ale program tak lákavý. Politiky a všemožných intrik je tu opravdu dost, takže asi nejde úplně pro dílko pro fandy akční nebo military scifi, ale za mě plná palba.

3 15.12.2016

Na Verneho až podezřele útlý spisek, některé prameny dokonce tvrdí, že Ocelové město (které se správně nejmenuje Ocelové město, ale "500 milionů (peněz) begumy (indické kněžny)") ani Verne celé nenapsal. Dokonce se tu ani moc necestuje, první čtvrtina knihy je dokonce popisem právního sporu o dědictví mezi Sarrasinem a Schultzem a to pravé dobrodružství (a nejlepší část knihy) začíná teprve až Marcel infiltruje do Stahlstadtu. Jakmile tam odsud ovšem zběhne (a začne býti líčeno utopické nadšení občanů Francevillu z narukování do armády) je atmosféra tatam a následné profrčení Shultzova mrazícího náboje po obloze už bylo jen zklamáním z toho, že žádná válka vlastně nebude.

Protiněmecké vyznění knihy je až komické, Verne své východní sousedy zjevně rád neměl, asi proto, že jeho domovina od nich dostala pár let před napsáním těžce na zadek. Někteří čtenáři v tom vidí předpověď druhé světové války, ale podle mne je to prostě těžký francouzský nacionalismus. Francouzské postavy (a zejména dr. Sarrasin) jsou tak veskrze kladné, až mi byly protivné. I ten hejsek Oktáv se nakonec polepšil a stal se vlastencem. Zato dr. Schultze, nadevše milující své pivo a klobásy, mi byl veskrze sympatický. A čínani? Ti jsou dobří jen k tomu, aby Sarrasenovo vědecky řízené hygienické město postavili a tiše zmizeli v propadlišti dějin. Nemyslím ale, že by to byl nějaký rasismus dobrého pana Julese, takhle se prostě lidé na cizince v 19. století dívali.

Knihu jsem přečetl ve Vilímkově vydání z 20. let, takže v poněkud archaickém Wagnerově překladu z konce 19. let a musím říct, že to atmosféře 19. století přidalo. Při čtení vět typu "Marcel jal se ze stropu spouštěti řebřík do lučební laboratoře páně Schultzovy" staromilovo srdce prostě musí zaplesati. 70%

4 01.12.2016

Dílko jsem si vypsal z Kroniky Sci-fi, koupil jsem si jej při návštěvě Krakatitu a dobře jsem udělal. Po delší době jako bych se totiž vrátil do mých zlatých 90. let sci-fi, kdy jsem se pravidelně vypravoval do knihkupectví "U Jednorožce" na Staroměstském náměstí, zde nakoupil poměrně tenká brožovaná dílka klasiků a ty poté louskal.
Kniha je opravdu útlá, nesrovnatelná s dnešními monstrdíly, která se ani pomalu nedají udržet v ruce. Námět je klasický - na neznámé planetě se přičiněním něčeho či někoho neznámého začínají probouzet mrtví ze všech historických údobí a nejdříve to vypadá, že půjde o ráj ničím nezatížených (a častou souložících) naháčů v zemi zaslíbené. To by ovšem nesmělo jít o příslušníky rodu Homo Sapiens, pocházejících (slovy autora) ze zabijácké opice, jen dočasně spoutané na vodítku zvaném společnost. A tak se začínají objevovat více či méně autoritativní režimy, sekty, bojůvky a další vymoženosti našeho druhu.
To celé se výborně čte, je to trochu Matrix a trochu Tajuplný ostrov. Je tu zábavný střet mezi ostrým individualistou Burtonem (Anglosasové jej mají opravdu rádi, už jsem četl jedno steampunkové dílko, kde byl též hlavní postavou) a mnoha ostatními lidmi, kteří chtějí spíše jen žít svou druhou šanci a přesto se s ním vypraví na cestu, která má vysvětlit, co se vlastně stalo. Bohužel jde o sérii, a tak se toho moc nedozvíme, ale na stranu druhou je to série staršího data, a tak se z tajemství Řeky dozvíme aspoň něco. V dnešní tvorbě bychom k tomuto poznání museli přelouskat pět knih deset centimetrů širokých.
Od dalších dílů série mne trochu zrazují záporné komentáře o klesající úrovni, ale aspoň ještě jednomu asi ještě šanci dám.
90%!

2 27.11.2016

Skvělé, ale Silmarillion určitě není pro každého, a dokonce ani hardcore fanoušek nemusí být nadšen. Nicméně v této knize se čtenář opravdu může dostat pod kůži všem těm báječným mýtům Středozemě, které v Pánovi prstenů byly jen tak nakousnuty. V komentářích se hodně hovoří o "Bibli" Středozemě, ale to je snad jen prvních pár kapitol (nebo lépe řečeno zpěvů) knihy, které pojednávají o tom, kterak Ilúvatar stvořil Středozemi a jak procitli její obyvatelé. Další části už jsou spíš hrdinskou mytologií s odpadlíky úmyslnými (Melkor) i tragickými (Feänor) ve stylu severských nebo řeckých bájí. S biblí mají společného snad jen tolik, že bez poznámkového aparátu se průměrný čtenář ztratí ve všech těch elfských jménech, které mají snad z 50% tendence začínat na "Fin", A to ještě počkejte, až procitnou lidé, kteří mají oproti elfům jepičí život a tudíž je jejich rodokmen ještě o mnoho složitější. Vše uzavírá příběh o pádu Númenoru, ve kterém se lidé vybarví do podoby, ve které je známe dnes (a není to zrovna moc lichotivé), a nakonec krátké shrnutí toho, co se stalo před a v souvislosti s příběhem, který známe z Pána Prstenů.

Při čtení mi hodně pomáhaly dostupní online zdroje, zejména mapy. Kvalita map přímo v knize (mám své původní teenage vydání z 90. let) totiž není nic moc a na webu jsou opravdu skvělé a detailní mapy nejen Beleríandu, ale i Amanu, kde se nachází Valinor. A kdo má horší obrazovou představivost jako já, může si vyhledat, jak si různí umělci představují Thangorodrim nebo Nargothrond. Zkrátka i v moderní době má Silmarillion co nabídnout. 110%!

6 11.11.2016

Správný knihomol přelouská vše, co najde. A tak když se při přehrabování knih z půdy objevil tento "klenot", nemohl jsem ho nechat ležet. A přitom jsem klidně mohl - jednak samotná knižně zpracovaná epizoda Akt X naladěná netypicky spíše do žánru "survival" nepatří zrovna ke klenotům televizní produkce a jednak dané brožované útlé dílko nepřidává k obrazové podobě nic dalšího, jak tomu někdy bývá zvykem. Sice přečtení dílka nezabere o moc času víc než 40 minut TV epizody, ale i tak je asi lepší se podívat na příslušný díl. 30%

2 29.10.2016

Opravdu o stupínek lepší než první díl. A to přesto, že na rozdíl od prvního dílu se zde nepodíváme do zákulisí Sovětského svazu jakožto protivníka britského vojenského odboru pro nadpřirozeno v tomto díle. Druhý díl je významně komornější, zhruba tři čtvrtiny se nedočkáme žádných velkých bitev s místními mozkomory (pardon Eidolony) a namísto toho se seznámíme se zpackanými životy hrdinů z prvního dílu. Zejména Raybould Marsh je zoufalec k pohledání a pasáže o jeho vztahu s manželkou jsou pěkně napsané. Též osudy nacistických nadlidí v Británii se vyvíjejí zajímavým směrem, zejména Reinhardt coby "bufeťák" se náramně vybarvil.

Sice jde o prostřední díl série, takže děj vlastně ani pořádně neskončí, ale výjimečně mi to celkem nevadilo a těším se na rozuzlení. 90%

1 29.10.2016

Nebula z roku 2000 a nominace na Huga byla jasnou pozvánkou k přečtení Darwinova rádia. Navíc jde o typickou hard sci-fi, ve které se obvykle coby čtenář vyžívám. Takže by u mě mělo jít o kandidáta na 4 nebo 5 hvězdiček. Bohužel ne.
Nedokážu říct, co mi vlastně na knize nejvíc vadilo: zda to byla zde často zmiňovaná pomalost děje, která mi většinou také nevadí, nebo opravdu velmi dlouhé odborné pasáže vyvolávající dojem, že člověk nečte román, ale učebnici genetiky.
Přitom jazyk knihy je velmi příjemný, postavy jsou dobře vykreslené, nápad je velice zajímavý - můžeme se zamýšlet nad tím, proč lidská společnost má tendence vylučovat se svého středu odlišnost, a zda i demokratická společnost se proto může změnit v totalitní stát. Ale prostě mi to nějak nesedlo, a tak jsem v druhé polovině najel na zrychlený mód a ke konci knihy jsem prostě nějak doskákal. A navíc - konec není koncem, ale jen přípravou na další díl, který už si ovšem nepřečtu. 60%

3 17.10.2016

Nemůžu říct, že by Hořká setba nějak oplývala originalitou. Šílený doktor se svou mladou uměle nadpřirozenou skvadrou - to jsou X-Meni nebo Sirotčinec slečny Atakdále, čarodějové ve zpravodajských službách matičky Británie - to je Nekroskop a démoničtí eidoloni nejsou nic jiného než trochu drsnější verze bradavických mozkomorů.

Ale jinak se to čte velmi dobře, už tak dost temnou druhou světovou válku se autorovi podařilo ještě o krapet ztemnit, popisovaná místa mají dobrý genius loci, hlavní postavy jsou správně rozervaní ztroskotanci a eidolonská magie se svými povinnými platbami krví je dostatečně temná. Zkrátka mne toto dílko docela zaujalo a jsem zvědav, co s německými sirotky s hlavou prošpikovanou elektrodami a s baterkami u pasu provede Josef Vissarionovič v dalším díle. 80%

2 01.10.2016

K Písni Krve jsem během čtení získal trochu ambivalentní vztah. Občas se mi dílko strašně líbilo a občas jsem se nudil. Možná to bude tím, že v hrách na hrdiny jsem vždycky preferoval mágy před kleriky-bojovníky s bojovými sekerami, a právě o nich kniha je. Asi i proto se mi více líbila "potterovitá" první polovina knihy o hrdinově výcviku v klášteře a souvisejících trablech (zejména skvělá pasáž o věšení prvního ministra - otce jednoho ze studentů) než ta druhá válečná "hro-o-trůnovitá". V druhé polovině jsem totiž začal mít pocit jakési roztříštěnosti a navíc mne trochu iritovalo, kterak v první půlce sebou docela rozumně vyhlížející hrdina nechává vláčet osudem. Místo toho, aby se ostatním vzepřel, podniká akce, které vlastně vůbec nechce podnikat a popírá tak vlastní v zásadě humánní a pacifistickou podstatu.
Jinak se mi ale Ryanův spíše středověký a jen velmi mírně fantasy zaměřený svět docela zaujal - trochu mi připomínal první díl Wetemaa nebo Petera V. Brett, i když magie je zde poskrovnu. Také jsem byl nadšen tím, že kniha skončila opravdovým koncem, a i když už dnes jde o sérii, nečiší to z knihy na sto honů. To vše je třeba ocenit a tak dávám 70%.

4 20.09.2016

Ruská sci-fi je si už od dob Alenky z planety Země hodně podobná. I Lukjaněnko rád tvoří planety s těmi neroztodivnějšími obyvateli. Zde se sice blíže seznámíme jen s jednou z ras - insektoidními a mírně zapáchajícími Chygu s včelí civilizací, ale k zahození není ani nápad s rozdělením lidstva na geneticky nezasažené naturály a vždy ke konkrétními zaměstnání geneticky upravené speciály. Původně to vypadalo na poněkud špinavá dobrodružství kosmopilota bez práce, ale s odlepením vesmírné jachty z povrchu kosmodromu začíná komornější část knihy a přibývá detektivní zápletka. A možná přijde i Sherlock Holmes.
Celkově je toto dílko celkově spíše neakční a dosti filozoficko-konverzační. Detektivní linie knihy mi nevadila, romanticko-sexuální linie už tak záživná nebyla. 70%

02.09.2016

Třetí díl jsem nemohl delší dobu sehnat a tak mi mezi Pánem Země a Pánem moří vznikla mezera větší roku. A ta poznamenala čtenářský zážitek, protože jsem se dost dlouho rozpomínal, kde jsme v zápletce skončili a kdo je vlastně kdo. Tedy pamatoval jsem si samozřejmě Fixe s jeho nezdravou fixací na vlastní buřinku, stále více šíleného Adriana i poněkud otravného Marka Davenporta, ale ostatní postavy mi byly tak nějak cizí. Příště si musím trilogii přečíst v kuse, aby byl zážitek plnohodnotný, autor si to určitě zaslouží, protože nacpat takové množství odkazů z celého Verneova díla do jednoho děje, to muselo dát ohromnou práci. A nadávkem umístil pár odkazů na sebe samotného, ale nebojte, dědek Čuchák se neukáže.
I přesto se mi kniha celkem líbila, i když se opět objevovaly některé příliš popisné pasáže, ale tím trpěl i sám Verne. Nejvíce jsem byl ovšem nadšen z cesty na Měsíc, kde se Neffovi skvěle podařilo vystihnout naivní fyziku podivuhodných cest (ať žije Taitinger coby korekční raketa). A Nemo je prostě Nemo, i když tady u Neffa je nějak málo zachmuřený. 70%

1 23.08.2016

Herriot zase sype z rukávu příběhy o zvířatech a zemitých anglických zemědělcích. Tentokrát ale přidává ještě zážitky ze svého leteckého výcviku. Pro mě to vše lépe fungovalo, když to bylo v dřívějších dílech čistě veterinární, ale na Herriotovo líčení toho, kterak se ztratil během svého prvního sola na Tiger Mothu lze také jen stěží zapomenout. 80%

2 21.08.2016

Vzpomínky pilotů jsou svébytným literárním útvarem, který začíná a končí s redakční prací nakladatelství, které musí z někdy nepřehledné hromady zápisků udělat knihu. Tady bohužel Svět křídel moc dobrou práci neodvedl, když nechal v knize hrozivé překlepy v anglickém i českém pravopisu i vadné popisky u fotek. Přitom tento letec psát docela umí, i když (jako v většina) věnuje někdy až moc velkou pozornost klasickým pilotním pijatikám, kteréžto příběhy by mohly být klidně vyškrtnuty. Druhou půlku knihy, věnované dopravnímu letectví a zejména mým oblíbeným TU-134A a TU-154M, jsem ovšem zhltl jako malinu. 70%

21.08.2016

Mistr se vrací s povídkovou tvorbou a opět mu to nedalo, a každé jeho dílko opatřil nějakým osobním příběhem a obvykle i prozrazením inspirace. Takže bylo zajímavé nejen číst jeho krátké příběhy, ale i se dozvědět, jaký jeho (obvykle poměrně nevýznamný) zážitek byl základem povídky a následně z povídky vyčíst, kterak jej obalil klasickou kingovskou omáčkou.

Tématem povídek je sice povětšinou smrt, ale objevují se i další obvyklá témata - američtí "redneci", domovy důchodců, dětská dobrodružství a trampoty spisovatelů.Pár kousků mne sice tak docela nezaujalo, ale jiné byly skvělé - z těch vypichuji:

- Míle 81, varianta na Christine, která mne po čtení před spaním hrůzou vzbudila uprostřed noci
- Premium Harmony, úplně nehororová a nefantastická povídka o setkání obyčejného člověka se smrtí v supermarketu
- Batman a Robin mají spor, dílko o tom, co se všechno může přihodit na výletě s tatínkem, trpícím Alzheimerovou chorobou
- Posmrtný život, zajímavý pohled o volbách právě zemřelého, který mi vizuálně tak trochu připomněl slavného Beetlejuice
- Opilé rachejtle, ve kterých dokonce nikdo ani neumře, ale jde o realistický vhled do života průměrných Američanů, kteří jako všichni ostatní zbožňují ohňostroje na den nezávislosti a soupeření všeho druhu

Celkově bez okolků dávám 90%, protože v povídkových sbírkách je běžné, že nesednou všechny. Ovšem ty, které mne zaujaly, byly opravdu bez chyby a svými zuby se zahryzly až pod kůži.

6 01.08.2016

Zvířátka má každý rád a náhled do práce jiného také vždycky potěší. Herriotova série ale přináší něco víc, než jen historky o psech, porodních provazech, kočkách, kalciu, krávách, době bez penicilinu a jehňátku Herbertovi s jeho ocáskem. Je to sonda do anglického venkova 30. let minulého století s těmi všemi vřesovišti, zídkami, rozbitými úvozy a s jeho rázovitými, povětšinou červenolícími a z fajfky mocně bafajícími obyvateli. Autor měl tohle všechno sakra rád a tak má čtenář pocit, že se kniha odehrává v ráji, kde je všechno ještě v pořádku, lidé žijí takřka v dokonalé harmonii a největším zloduchem je schvácenost kopyt a záludná brucelóza. V dnešní přetechnizované, uspěchané a záludné době je to vskutku balzám na duši. 99%

9 26.07.2016

Consummatum est!
Třetí a poslední díl husitské trilogie v prvních dvou třetinách navazuje na Boží bojovníky. Stále je tu hodně tehdejší politiky, a to zejména té středověké polské, o které jako český čtenář vím docela málo a tak jsou některé pasáže dost náročné na porozumění. Já si musel místy vzít na pomoc Wikipedii, ale díky tomu pro mě čtení bylo i historicky poučné.

Zhruba ve dvou třetinách nastává obrat od všech těch biskupů, hercoků a knížat a snad moc nebudu spoilovat, když napíšu, že kniha dostává velké grády, jakmile Reynevanova femme fatale Jutta uprchne z kláštera a je (pro)následována kladnými i zápornými hrdiny knihy. Tahle pasáž by ode mě musela dostat snad šest hvězd - nedalo se od ní zkrátka odtrhnout. Škoda, že tahle dobrodružná linie je trochu zastíněna tím obrovským množstvím historických reálií, ale Sapkowski prostě tentokrát chtěl napsat něco jiného než analogii zaklínače z husitské doby.
I tak ale celá trilogie stojí za přečtení, z málokteré knihy tak dýchá středověký život jako z tohoto rozsáhlého díla, a navíc nelze být nefascinován tím, kolik toho má Sapkowski načteno z historie. A pro nás scifisty je tam i něco navíc. 80%

4 20.07.2016

Že to byla pro mne trefa do černého je bez debat. Všemi úrovněmi jsem prosvištěl za pár hodin čtení a četl jsem to i po nocích, jako jsem kdysi paříval všechny ty klasické pecky na 8- i 16-bitových strojích. Čtenářský zážitek bych přirovnal k Motteově Game, ale v tomhle dílku zůstal hlavní postava - nerd nerdem až do konce a neproměnil se na žádného supermana jako hrdina Game. Samotná zápletka uvnitř virtuální reality Oasis pak trochu připomínala geekovskou Śifru Mistra Leonarda, akorát místo historických úkolů ze středověku tu byly historické úkoly z 70.,80. a 90. let. A to je moje doba, takže většina popkulturních odkazu mne zasáhla a pár věcí jsem se i dozvěděl (dokonce jsem si poslechl konceptuální album skupiny Rush 2112). A hodnému zemřelému autorovi závěti ve vytahaném triku se Space Invaders se proti zlým korporacím prostě nedalo nefandit. 100%!
Co pro mne ale zůstává otázkou - jestli se téhle knize může dařit mimo cílovou skupinu, kterou jsou všichni ti divní lidé, co strávili své mládí u svých Atárek, Commodoreů a ZX Specter, Z komentářů níže se dozvídám, že ano, což je pro mne trochu překvapení. Čekal bych totiž opak. I když na druhou stranu: na Big Bang Theory se taky dívají lidé, kteří v životě nehráli dračák a nevědí, jak se liší pan Spock od T'Pol, a je to asi momentálně nejúspěšnější sitcom. Nevadí, aspoň ti "normální" lid zjistí, že tu jsme s nimi.

9 11.07.2016

Oproti dobrodružnému prvnímu dílu je díl druhý krokem zpět. Autor snad už při psaní věděl, že na bázi jeho předešlého díla vzniká počítačová hra a tak i sama kniha jako by tomu byla podřízena. Mystická atmosféra jednotlivých stanic metra ustupuje do pozadí - naštěstí ale úplně nevymizela, viz Homérova vyprávění o minulosti nebo stále pokračující legendy o Smaragdovém městě. Namísto ní tu máme samé blokposty, samopaly a vysílání vojenských jednotek do sousedních stanic. A sám Hunter, jak se zdá, není nic jiného než nabušený herní superman 99. úrovně, kterého autor alespoň v druhé polovině knihy zatíží jistými psychickými problémy.

Další díl si ale dám, jednak to tak hrozné zase nebylo (a moskevské metro je prostě místem úžasným už dnes před apokalypsou) a jednak ohlasy na 2035 jsou docela jiné než na 2034. 60%

2 11.07.2016

To máte tak, člověk čas od času dostane chuť na nějakou tu Zeměplochu, aby si vzpomněl, jak se cítil zamlada. A já jsem dostal chuť zrovna na toto dílko, protože jsem si pamatoval, že dopisy Stařenky Oggové "našemu Jásoňovi et citera, jak říkají v cizozemsku", byly opravdu k popukání. A jsou pořád!

Kniha se dělí do dvou polovin: v té první čarodějky jen tak bloumají po světě na cestě do Genovy a setkají se s lecčíms - s trpaslíky a trpasličím chlebem, se stvořením "čo má naroženiny", s nebezpečným vampýrem, kterého si dá kocour Silver k přesnídávce a zejména s hordou divných cizozemců, se kterými je třeba mluvit pomalu a zřetelně. Ta druhá půlka je klasické trochu chaotické pratchettovské fantazírování o tom, co se stane, když se pohádky a dýně berou trochu moc vážně. Pokud se chcete dozvědět, proč měla karkulčina babička ten idiotský nápad nastěhovat se doprostřed lesa, a naučit se nějaká nová slovíčka od paní Oggové, rozhodně po této klasice sáhněte.

A k tomu chlebíček z aligátora, čop, čop a sakra šnel a ať je to rychle! 80%

7 25.06.2016

Ze sci-fi historie jsem tuto knihu vytáhl díky Kronice Sci-fi. Obecně se mi líbilo syrové období zabydlování kolonistů na marsu, jejich sporů o charakter budoucí "marsovské" společnosti a pionýrských expedicí do marsovské divočiny více, než pozdější pasáže, kdy už na Marsu funguje lidská společnost v plném rozsahu se všemi jejími klasickými projevy. I v té druhé polovině jsem si ale našel svoje - bavily mne zejména sociologické a "ekoekonomické" debaty o vlastnostech tamní společnosti se všemi těmi úvahami o společenském užitku a přínosu jednotlivce, jakož i analogie na historii USA, které si byly vědomy i postavy řešící, zda je Mars nezávislou jednotkou/státem, nebo jen dolovací kolonií Země.

Autor má velkou schopnost zničehonic opustit hrdiny s jejich problémy a začít rozmáchle na několika stranách popisovat své odborné úvahy (ohledně kategorizace lidských charakterů se dokonce neudržel a přidal i grafy!), což pro mě mělo za následek, že jsem vlastně knihu nečetl jako beletrii, ale jakousi trochu nekonsistentní směsici vědy a názorů autora na ledacos (v tom je Rudý Mars trochu podobný Saganově Kontaktu, ten mě ale za srdce vzal víc). Počínaje kritikou současného kapitalismu (a zde se z dnešního pohledu mu opravdu podařilo odhadnout vývoj směrem k "transnacionálním" společnostem, silnějším než státy) a vymýšlení alternativ k němu až po hloubání nad tím, kam až může člověk zajít při přetváření tváře planety k obrazu svému - je vidět, že autor si psaní opravdu užil. Není zde ovšem klasická glorifikace rozumu lidstva, která se někdy v hard sci-fi objevuje, autor je k lidstvu spíš pesimistický, postavy vždy něco optimisticky vymyslí a snaží se to uvést v život, ale ukáže se, že společnost prostě naprogramovat nelze a vývoj se jim vymyká z rukou.

Nevědecká část románu, která v zásadě spočívala v líčení romantického trojúhelníku mezi dvěma vědci a jednou vědkyní,zůstala spíš v pozadí, a vzhledem k tomu, že ani jeden z vrcholů tohoto trojúhelníku mi nebyl moc sympatický (spíš mne všichni dost štvali), bylo mi celkem jedno, co se hrdinům v té romantické linii přihodí.

No a s těmi popisy marsovské krajiny to z mého pohledu autor fakt přehnal, ke konci už mi fakt z těch údolí, útesů, roklí, kanálů a aquiferů šla hlava kolem (a to byly všechny tyto útvary pojmenované a geologicky popsané), Byl to opravdový šutrákologický hardcore! Možná je v knize mapa Marsu (četl jsem jako e-knihu) - pokud ano, pak to asi chápu. Ale takto to pro mne byl jen neuchopitelný chaos všech těch Monsů, Planitií a všeho možného. Drze přiznávám, že tyto popisné pasáže jsem zhruba od poloviny knihy bez uzardění přeskakoval.

Celkově pro mě rozporuplný dojem, některé pasáže jsem hltal a jiné v podstatě jen přelétával. V každém případě by sevřenosti knihy prospělo zkrácení... Protože nevěřím, že se své (zejména geologické) rozevlátosti autor v dalších dílech nevzdal, asi do pokračování nepůjdu. Ale jsem rád, že jsem toto stěžejní dílko sci-fi nalezl a přečetl. To že jsem komentář k této knize vyrobil jako svůj zatím nejdelší text na zdejší databázi také o něčem vypovídá! 70%

1 17.06.2016