Snoopi komentáře u knih

Dětská kniha, kterou pochopí až dospělí... Jako malá jsem ji nenáviděla, i jako rozhlasovou hru... Až o dost později jsem pochopila její krásu. Má pořád co říci...

103 04.02.2020

Ačkoliv jsem podle anotace čekala úplně, ale úplně jiný příběh /s tématem znásilnění hlavní hrdinky, jak jsem špatně pochopila/, byl pro mne obsah velmi příjemným překvapením a rozhodně jsem se nenudila. Zde uvedený motiv znásilnění samozřejmě patří ke stěžejním bodům knihy, samotný román však stojí na zcela odlišných základech.
Celý děj je vyprávěn z pohledu osmileté dívenky Čipery, která se svým starším bratrem Jemem žije u svého otce, právníka Atika, v malém městě Maycomb. Postupně se nám odkrývá kouzelný svět jejího dětství, který však rozhodně není bezmračný a už vůbec ne idylický. Čipera je hodně přemýšlivá a vnímavá a má velké štěstí, že Atikus jí citlivě dokáže odpovědět na každou zvídavou otázku. Témata čerpá ve svém okolí a časem se v nich dotýká palčivých problémů, které daleko přesahují hranice jejího dětského vnímání: zabývá se otázkou viny a trestu, rasové diskriminace a svobody, odpuštění, rovnosti mezi lidmi, statečnosti, hrdosti, osobní ceny, předsudků, upřímnosti, atd.
Je nucena se vyrovnat se s rostoucí averzí vůči jejímu otci, který v procesu obhajuje černocha Toma Robinsona, neprávem obviněného ze znásilnění. Poznává, že ne všichni lidé jsou takoví, jací se zdají, překonává svůj strach a postupně odrůstá dětským skopičinám, mezi něž patřilo "zlobení" podivína Bubu Radleyho.
Díky jejímu vidění se před námi rozprostírá svět jednoho obyčejného amerického maloměsta 30. let, rozdělený na dva tábory, dvě rasy: černých a bílých, navíc zalidněný spoustou zajímavých osob a osůbek. Ožívá tak před námi svérázná opatrovatelka Kalpurnie, teta Alexandra, zlobivý Dill, paní Deebosová, Bubu Radley, pan Avery, slečna Maudie, atd.
Autorce se opravdu povedlo vystihnout charakter jednotlivých postav. Nejvýraznější z nich je právě Atikus: působí nejen jako starostlivý otec, ale i jako moudrý člověk a přesvědčený pacifista, který se však drží svých zásad. Výjimečný je i v tom, že své děti učí chápat myšlení svých nepřátel.
Spoustu faktů si musíme domýšlet během vyprávění, zároveň s tím, jak je Čipera konfrontována s nepříjemnými fakty - například o její matce se dozvídáme postupně. Román je vyprávěn retrospektivně, uvádí nás přímo do děje, k roztržce mezi sourozenci o tom, kdy "to celé vlastně začalo".
Čtivé, strhující, nadčasové, se skvělým závěrem. Patřičný spád získala kniha ale až při sledování procesu. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Kláry Issové.

Zajímavá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Je určena převážně maturantům: obsahuje menší počet autorů, jsou zde však zastoupeni ti nejvýznamnější. Oproti předchozím dílům je tu věnováno více prostoru ukázkám, což umožňuje podrobnější rozbor děl - hodí se tedy i pro práci v literárním semináři. Navíc obsahuje jména, která v dosavadních učebnicích chyběla.
Autor nám v úvodu naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu - načrtne celou historii 2. poloviny 20. století:
zmíní politický, umělecký a společenský vývoj po 2. světové válce, ale dotkne se i oblastí rozvoje vědy, výzkumu a techniky. V následujících čtrnácti kapitolách pak tematicky rozebere nejvýznačnější autory světových literatur (anglická, americká, francouzská, italská, německá, ruská...), upozorní na významné představitele "malých" literatur a nakonec zamíří do domácích vod, kde rozvíří hladinu povědomí o známých i méně známých autorech, kteří utvářeli naši literaturu do konce 20. století.
Závěrečná příloha obsahuje nezbytný slovníček, rejstříky a seznam autorů, kteří v letech 1944 - 2004 obdrželi Nobelovu cenu za literaturu. Jako velmi podnětný pro studenty považuji přidaný návod na sepsání školní eseje.
U každého tvůrce je uveden stručný medailon a charakteristické ukázky díla, obohacené o citace literárních kritiků. Jako hlubší vhled do problematiky v jednotlivých kapitolách fungují menší podkapitoly: "Úvahy a názory", "Tipy pro četbu" a "Literární obzor". Je sympatické, že kniha čtenářům nabízí značnou svobodu v interpretaci - v žádné z kapitol nechybí velmi podnětná část "Námět k zamyšlení", s otázkou, vybízející k zamyšlení, a je ukončena stručným seznamem doporučených děl.
Nemohu posoudit, do jaké míry kniha sama o sobě postačí obsáhnout výuku 4. ročníku středních škol, to ponechám jiným, každopádně mě mrzí, že se mi nedostala do rukou již během mých středoškolských studií. Věřím, že díky ní bych spoustu faktů z probírané látky viděla v jiném světle a jistě by mi pomohla získat potřebné kritické myšlení a nadhled.
Líbí se mi, že se nejedná o žádný suchopárný výklad: texty skvěle doplňuje bohatá tematická fotodokumentace, dobové obrázky, fotografie obálek knih i karikatury autorů.
Rozhodně se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium a samostudium. Pokud si zvykneme na její koncept, není nijak složité se v ní orientovat a patřičné informace se dohledávají velmi snadno. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - vhled do dějin české i světové literatury, podklady k četným zamyšlením a úvahám - a přiznám se, že některé zmiňované autory jsem ani neznala. Příručku mohu jen doporučit - a moc bych si přála ji sehnat do své knihovny, což je v současné době bohužel nemožné.

Pro zajímavost dodávám několik citací z výše zmiňovaného návodu na sepsání školní eseje. Myslím, že mnozí tvůrci zdejších "recenzí" by se jimi mohli klidně řídit:
"Při popisu literárního díla užívejte přítomný čas historický..."
"Varujte se výrazů jako "Já myslím", "Zdá se mi", "Mám dojem", "Podle mého názoru" - uvědomte si, že to jsou "pouze" vaše osobní pocity a názory, a nemají tudíž žádnou objektivní platnost (účelem práce není podávat zprávu o sobě, o svých náladách a pocitech). Očekává se od vás, že dokážete konkrétní fakt zjistit, pojmenovat, nalézt souvislosti, rozlišit skutečnou hodnotu od zdánlivé, zkrátka že z věcných zjištění vyvodíte logický, obecně platný závěr. (Samozřejmě máte právo i na subjektivní pohled, máte projevit osobní vkus, ba máte právo i na nejistotu, ukazuje-li se možnost několikerého výkladu a interpretace faktů - ale užívejte toho ve svém textu jen jako vzácného koření.)"
"Když hodnotíme smysl a význam umělecké výpovědi, etická složka je nepominutelná."

101 11.09.2023

Neruda by v dnešní době určitě byl skvělý psycholog: svoje postavičky měl pečlivě nastudované a stejně tak bravurně vládl i jazykem. Ta čeština je úžasná. Ale až v dospělosti jsem ocenila krásu jeho stylu a jsem za to vděčná. Láska k takovým klenotům se nesmí nijak násilně vnucovat během školních let - stačí mít jen toho správného průvodce literaturou, který ví, kdy a jak zažehnout jiskru...

101 12.09.2021

K této knize se hodí slovo "úderná". Připomíná dílo malíře, který mocnými tahy hází na obří plátno výrazné barvy tak, aby co nejvíc zapůsobil na emoce toho, kdo na obraz pohlédne. Nejlepší je, že autorce tato dokonalá manipulativní technika vychází: dobře ví, jak si čtenáře podmanit, a jakmile jej chytne, ze svých spárů ho jen tak nepustí. Její psaní je silně účelové, zaměřené na efekt, dokonale promyšlené - a snad i návykové :-) Její slova zabírají, působí, získávají... dokreslují a podbarvují atmosféru. Ví, kde zvolnit a ubrat na tempu, ví, kdy naopak přidat... Děj bych přirovnala k dramatické symfonii: tempo mírného andante střídá allegro, melodie z pianissima přechází do fortissima - a ve chvílích vrcholné eskalace napětí nás nemilosrdně bombardují staccato slova a výkřiky, které vzápětí utichají, jako mávnutím kouzelného proutku se ztrácejí v temnotě děsivých ozvěn... a my zůstáváme ochromeni a otřeseni tím, co jsme právě prožili, co jsme se dozvěděli.
Její román je jako řeka: zprvu plyne poklidně, bublá přes neznatelné překážky, jen sem tam se nečekaně zatočí... postupně však nabírá na síle a ke konci již získává ty správné grády: řítí se střemhlav do dravých peřejí a bez okolků sebou strhává vše, co mu přijde do cesty, nevyhnutelně a nezvladatelně.
Autorka dokáže vystihnout prostředí natolik věrohodně a přitom tak prostě, až máme pocit, že se spolu s hrdiny ocitáme přímo v centru dění. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že se již opakuje: koncept románu mi silně připomínal fabuli jejího románu "Mlčící fontány", který vystavěla na podobných ingrediencích - láska mladých lidí, vzdorující nepřízni osudu, kulisy diktátorského režimu, boj s nedůvěrou i se sebou samým, vzpoura a vzdor... a co je nejzajímavější: ani tady nechybí Američané, bez nichž by děj nebyl dějem - zde výrazně přispějí k přerodu hrdiny. Oblíbené téma tedy pouze "přesadila" do jiných reálií, zvolila Rumunsko koncem roku 1989, na závěr přidala autentické fotografie spolu s historickými fakty, a příběh byl na světě.
Svůj úkol - popsat fungování totalitní moci co nejvěrohodněji a přiblížit jej neznalému čtenáři - zvládla skvěle. Bohužel tak učinila na úkor postav: svou pozornost zaměřila jen na ty hlavní, z těch vedlejších se pak staly jen jakési "stíny", a celkově jim chyběla větší hloubka a propracovanost. Někdy se mi zdálo, že do života Cristiana vkládá příliš mnoho, je znát, že ho až příliš usilovně "slepila" z osudů mnoha a mnoha podobných chlapců, kteří nakonec vyrazili do boje za své ideály...
Musím říct, že závěr se jí opravdu vydařil, byť vzhledem k cílené skupině čtenářů ani není možné očekávat jiné vyznění než s "trochou světla v temnotách". Přestože jsem se v době totality narodila a něco málo si pamatuji, kniha mne šokovala několika fakty, která svědčí o enormní zrůdnosti Ceausescovy vlády: násilná regulace porodnosti /zákaz potratů a antikoncepce/, paradoxní vysoká úmrtnost kojenců v inkubátorech /důsledek častých výpadků elektrické energie/ a "převýchova sirotků pro potřeby státu" /zisk potenciálních budoucích agentů Securitate/, o důmyslné a systematické likvidaci odpůrců ani nemluvě.
Z celého díla Ruty Sepetys čiší bytostné přesvědčení "nenechat duchy minulosti spát" a zároveň jisté varování: minulost je potřeba zaznamenávat a vyprávět o ní, abychom nezapomínali, neboť historie má tendence se opakovat: lidé jsou nepoučitelní, bohužel.

"V posledních pár letech pocit temnoty přesáhl nedostatek elektřiny. Připadalo mi, že tma je jedovatá, že prosakuje do všeho."
"Filosofie. Potrava pro duši. Přihlas se na filosofii. Víš, komunismus je stav mysli," vykládal mi a ťukal si přitom na spánek. "Stát hlídá, kolik toho sníme, kolik spotřebujeme elektřiny, kam jezdíme a k jakým informacím se dostaneme. Ale s filosofií jsme pány své mysli. Jen si představ, že bychom sami mohli malovat a budovat krajinu své duše."
"Jestliže Západ je krabice barevných pastelek, můj život je penál s obyčejnými tužkami."
"Berou nám sílu tak, že nás přesvědčí, že žádnou nemáme," řekl mi jednou. "Ale slova a věty mají sílu, Cristiane. Poznávej tu sílu svou myslí."
"Vina leze po čtyřech. Plíží se, krouží a plazí se po tobě. Tiskne ti palce na hrdlo. A vyčkává."
"Někteří lidé si mysleli, že rumunština je slovanský jazyk, protože jinak máme ke slovanským zemím blízko. Ale rumunština je románský jazyk, jako třeba francouzština nebo italština."
"Víš, Ceausescu je sice skoro negramotný ale i já musím uznat, že je to státník a vůdce. Postupně lidi přesvědčil, že je bůh a my ho musíme slepě následovat. Jen se nad tím zamysli, Cristi, on začíná pomalu u batolat. Vtlouká to své učení dětem do hlavy už od čtyř let."
"Nedůvěra je zákeřná věc. Způsobuje syndrom rozdvojené osobnosti, rozvrací vztahy. Doma jsi jeden člověk, mluvíš jen šeptem. Venku, na ulici nebo ve frontě před obchodem, jsi někdo jiný. Řekni mi, kdo jsi?"
"Lež je jako sněhová koule. Valí se a valí, je čím dál větší a těžší a nakonec už ji člověk skoro neuzvedne."
"Jestli je komunismus ráj, k čemu potřebujeme zdi, ploty a zákony, aby lidé neutíkali? Je to vynikající otázka. v nadcházejících dnech na tyto myšlenky nezapomínejme, až budeme hodnotit záměr komunismu stvořit člověka bez paměti."

100 30.03.2023

Vcelku povedená fikce v reáliích skutečného města. Přiznávám, že moje hodnocení tentokrát nebude nezaujaté, jelikož autorku osobně znám a vážím si jí. Navíc dům, kolem něhož se všechno točí, doopravdy v Havlíčkově Brodě stojí. Jsem ráda, že jsem jej díky knize objevila, jinak bych ho slepě míjela. Ještě prozradím, že uvnitř se skutečně nachází i kavárna... a pro čtenáře i menší překvapení :-)
Kniha je to hřejivá a milá, a přestože v ní není nouze o tragické momenty, rozhodně nevyznívá pesimisticky. Četla se mi dobře, ovšem vzhledem k bohatému výskytu postav, jejich vzájemné provázanosti a obsáhlému časovému období, vměstnanému do malého prostoru, doporučuji čtenářům dělat si poznámky, které jim pomohou s orientací v textu.
Největší slabinu knihy bohužel vidím ve značně nevyvážené a rozkolísané roli vypravěče. Dokud události vypráví personifikovaný dům - velmi citlivě a vnímavě - nechá se v celém dění poměrně dobře orientovat. Jakmile se však děj překulí do 20. století, vypravěči se stávají přímo sami aktéři. Tehdy přibývá i mnoho postav, které se náhle objevují a zase mizí, je těžké se v nich orientovat a děj se zbytečně zašmodrchává. Líčení je rychlé a klouže po povrchu, působí poněkud uspěchaným dojmem, zvlášť když se delší časový úsek koncentruje do jedné kapitoly.
Právě v těchto momentech se tvorba knihy autorce lehce vymkla kontrole. Možná si ukousla příliš veliké sousto, když chtěla čtenářům přiblížit dramatické osudy majitelů jednoho domu, navíc čtivě, a zvolila proto velmi široké časové rozpětí. Líbí se mi ale její myšlenka, kterou nám skrze dílo předává: mění se lidé, mění se dějiny, mění se čas, jenom ten dům zůstává, jenom on představuje stálici a přežije nás.
V textu se objevují i dobové výstřižky z novin a vtipné aluze na reálie, charakterizující danou dobu - mne například hodně pobavilo označení Havlíčkova Brodu jakožto "megapole brambor". Také musím ocenit práci, kterou si autorka dala s dohledáváním faktů, určitě to nebylo nic snadného. Kniha je to určitě zajímavá a mohu ji doporučit.

"Poprvé po několika staletích mě potkal nejsmutnější osud nás domů. Nikdo se o mě nestaral, v zimě nezatápěl v kamnech, nevětral, aby se mi do koutů nedala plíseň, nevyměňoval tašky, které odnesla vichřice. Ještě pár let a bylo by po mně. Člověk, o kterého nikdo nestojí a nedbá, také brzo umře, i když ho žádná nemoc nerozežírá."
"Vily jsou pyšné a drží se spolu. Moderní a elegantní Knopova vila se jednou řadou oken dívá na romantické věžičky a arkýře Šupichovy vily a druhou na melancholicky pustnoucí dvojvilu bratří Veselých. Na nás obyčejné domy shlížejí svrchu, a my jsme přitom mnohem užitečnější - i když možná ne tak krásné. Kolik lidí by beze mě nemělo práci!"
"Svět se uvelebil v orosené pavučině babího léta a teď si v ní hoví."
"My domy tušíme, že se něco nedobrého chystá, i když ještě nevíme co, i když ještě doufám, že se ve svých pocitech mýlíme. Zrovna tak jako vy lidé."

100 18.01.2023

Sázava... Je prostě nádherná. Hlavně trampové ji opěvují ve spoustě písních s chytlavými melodiemi. Učarovala jim svou krásou: říkají jí "Zlatá řeka", nikoliv však podle zlatých nuggetů, ale podle jílovitého odlesku její hladiny, když se v ní zrcadlí slunce. Mě učarovala svou proměnlivostí: je stokrát stejná a přesto tisíckrát jiná... Nikdy se na ni nemohu dosyta vynadívat.
Poklidně nám šumí na zahradě. Vypadá nevinně - jenže právě tady získává spád, tady začínají její pověstné dravé peřeje, jejichž úsek pojímá několik kilometrů až do Stvořidel. Ona se nezdá, vypadá nesmírně pokojně, ale už v první zatáčce pod námi to v ní začíná vřít a svým křikem šlehne každého, kdo ji zkouší pokořit. Ukazuje svou sílu a nikomu nedá nic zadarmo, obzvlášť když se rozvodní. Však už má na svém kontě pár nezodpovědných životů - vodáky, kteří nedbali varování...
Vím, co umí. Mám k ní respekt, miluji ji, ale zároveň si držím uctivý odstup. Důvěrně znám všechna její zákoutí, kde jsme se jako děti cáchali, ráchali a cachtali, kam jsme se chodili namáčet a kde jsme se učili plavat. Věděli jsme o šutrech, na něž jsme si při koupání museli dávat pozor, a přesto jsme si o ně okopávali nohy. Znali jsme zrádné tůně, kam se dalo snadno zahučet, kde se však dalo i slušně zaplavat a dokonce se i potápět.
U naší zahrady je ještě klidná: není divu, že jsme každé léto brali loď, pádlovali jsme sem a tam a tvářili se jak zkušení mazáci, když jsme tím všemocným "Ahóóóój!" zdravili všechny ty blázny, kteří se v celých hloučcích teprve naloďovali... Ano, tak oblíbená je, a všichni, kterým tepe srdce pro vodu, dobře vědí, "kde to peklo začíná". Kde je nejlepší se nalodit.
Jenže o její moci jsme neměli ani tušení, když jsme se sem nastěhovali: a to zde táta prožil celý život. Náš dům stojí u soutoku řeky a potoka, rodiče ho postavili vlastními silami a brzy poté, co se zabydleli, se měli přesvědčit o nevyzpytatelnosti vodního živlu. A pamatuji se na to i já, ač mi bylo sotva pět let. Jsou totiž momenty, na něž se nezapomíná. Psal se rok 1985, udeřila sibiřská zima, teploty klesaly ke třicítkám, naši hlídali topení a z té zimy už dočista šíleli, aniž by vůbec tušili, co ještě může nastat. Mrzlo až praštělo, řeka zamrzala rychlostí blesku - tehdy jsme se na ni ještě chodili klouzat, dneska už na ní v zimě nezůstává ani náznak ledové krusty - a rozhostilo se bílé ticho.
A pak to všechno jako mávnutím kouzelného proutku povolilo: do kraje vtrhla obleva: nečekaná, prudká, náhlá a děsivá. To praskání, pukání, skřípání a prapodivné vrzání, ten příšerný skřípot si budu pamatovat až do smrti - i ten zoufalý mámin výkřik: "Ledy jdou!" Ano, ledy se daly do pohybu. Napřed pomalu, nesměle, opatrně... a jejich tok nabíral na rychlosti. Řeka chtěla být volná, řvala nespokojeností, divoce se drala kupředu a nebylo síly, která by ji zastavila: drtila a ničila vše, co jí stálo v cestě. Nemohli jsme dělat nic, jen přihlížet. Jak si ty tuny ledové hmoty razí cestu prostorem, jak se třou o sebe, rovnou celé bloky... jak se v nárazech lámou a tříští, unášeny proudem pryč... jak se ta masa najednou zastavuje a naráží do sebe, jak se vrství, jak se na sebe kupí – právě v místě soutoku s naším potokem.
Tady byla konečná: voda šla prudce nahoru, poněvadž ledy zde vytvořily hráz, zaplavila naši zahradu a podívala se nám i do chléva /do sklepa našeho baráku se tehdy ještě neodvážila/. Zvednutá hladina kupodivu brzy opadla, ale ledové kry nám za stodolou tály až do května, a věru, nebylo to nic příjemného, neb čpěly rybinou a bahnem. Mnohé z nich byly silné až 35 cm.
Podobně krutá zima udeřila i o rok později, ale stejný scénář se už naštěstí neopakoval: ledy od nás tenkrát v pohodě odpluly dál, nikde se nezasekly, takže nás voda nevyšplouchla. Což se bohužel stalo skoro o dvacet let později, při povodních v roce 2002. Nepřeji to nikomu - měli jsme však štěstí, následky nebyly nijak katastrofální jako jinde v tomto roce.
Jakmile se řeka začne vylévat z břehů, s obavami sleduji, kam až dosáhne. Nejnebezpečnější ale bývá, když zmlkne – její hladina vystoupá tak vysoko, že pokryje všechny kameny a peřeje, a nastane až nepřirozené ticho. Tehdy je naprostá sebevražda na ni vyjíždět s lodí: všude jsou samé vracáky i zpětné proudy a voda se uprostřed řeky řítí neskutečným tempem. Nemá ráda, když se jí poroučí, když ji chtějí krotit: umí to dát patřičně najevo. Do křížku bych se s ní rozhodně nepouštěla.
V létě roku 2018 jsem však zažila i zcela opačný extrém: sucho. Voda v řece se téměř nepohnula, měla podivnou konzistenci nazelenalé barvy, ryby v ní houfně umíraly, neboť se nestačila patřičně okysličovat a z jednoho břehu na druhý se dalo přejít suchou nohou. Ten pohled mi rval srdce a doufám, že ho již nikdy nezažiju. Oba extrémy jsou šílené: vážím si její poklidné vyrovnanosti...

Kniha "Posázaví" ve fotografiích Jana Reicha je z roku 1988, což pro mnohé čtenáře může znamenat cosi jako "dobu prehistorickou". Beru ji jako skvělý dokument: v těch fotografiích je zakonzervováno kouzlo chvil, které jsou bohužel nenávratně ztracené. Autor zachytil záběry, jež se nám dnes již nenaskytnou: v lesích na březích řeky si totiž nedávno "zařádil" jeden brouk, jemuž padly za oběť celé stráně a porosty... Následné mýtiny a odkryté břehy bohužel bez skrupulí zase obsadila invazivní netýkavka žláznatá, takže výlet "do lůna překrásné přírody" dnes mnohdy spíše připomíná cestu džunglí. Možná proto tak ráda do této publikace nahlížím: ty fotografie jsou nádherné. Velkoryse odpouštím i lehce "ideologicky pojatý" úvod Otakara Mohyly, když vezmu v potaz dobu, kdy kniha vznikla. Naopak velmi oceňuji závěrečný "Seznam míst", přeložený do mnoha jazyků, kde jsou uvedeny všechny podstatné informace o veškerých místech, která jsou zde nafocena.

100 13.08.2022

Byla jsem na ni hodně zvědavá: vyštrachala jsem ji na půdě mezi starodávnými exempláři. Chtěla jsem ji porovnat s knihou "Kubíkova cesta", pro níž byla inspirací, a mě to přišlo zajímavé. Takže jsem s chutí podnikla tu zvláštní "exkurzi do starých časů" - a zároveň jsem se i ve svém životě vrátila o pěkných pár let zpátky, neboť tuhle knihu jsme všichni povinně louskali ve škole a učili se na ní číst, hezky nahlas.
Docela mě překvapila: není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jenom kdyby tam autor pořád necpal to slovo "družstvo" a "věci družstevní", až tím byl neskutečně otravný, ale chápu, že s ohledem na dobu vzniku asi nemohl učinit jinak. Bylo to takové hezké počtení z dob dávno minulých a věřím, že každého dospělého se při čtení prostě musí dotknout závan lehké nostalgie: kuličky nikdo necvrnká, neboť nejsou ani "retro"... děti rozhodně nejezdí samy vlakem, neboť je rodiče všude vozí auty a na plácky před domy se je bojí vypouštět, i kdyby to mělo být jen na chvilku... podzimní proudy již nevynášejí do výšin žádné draky, neboť jejich létání zřejmě není bezpečné... na polích se při sklizni nevážou snopy, ale vrčí tam obří mašiny... a nač si vyrábět nějaké hračky, konkrétně lodičky a letadla z kůry a dřeva, když se všechno dá sehnat v hračkářství, e-shopech a zábava se stahuje do tabletu...
Ale i přes tu jistou "patinu let minulých" má kniha své kouzlo - kouzlo jednoduchého, nekomplikovaného a příjemně plynoucího vyprávění bez složitých zápletek, které nikde zbytečně nedrhne. Honzíkovo myšlení je roztomile naivní: ve své důvěře se nechává vícekrát obalamutit, pokaždé se mu však dostává zadostiučinění. Poznává hodnotu pravého přátelství a tíhu odpovědnosti, zároveň prožívá první pocity viny a musí čelit i vlastnímu strachu: je totiž klučina čiperný a zvídavý, jenže poněkud nesmělý. A přestože je hlavní postavou, o ten největší "hybný moment" se starají hlavně zvířata, s nimiž se setkává, a přátelé, které poznává - Punťa v drůbežárně, agresivní kohout, kocourek ve škole, koza, co si dělá, co chce, lehce proradný Ferda...
Celý text je nejen oslavou dětské duše, toho krásného, čistého a neposkvrněného světa dětství, který si v sobě hýčkáme až do sklonku života. Je také oslavou skutečného a opravdového přátelství a dalších hodnot, navíc se nese ve znamení víry ve spravedlnost a odpuštění.
Občas mě mile překvapil autorův slovník a přirovnání, která užívá: "Vlak jel jako čert... ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí... ocas mu vlál jako babí léto... cupala za nimi... začal ho klofcovat... ve vysoké trávě vrzaly kobylky..." Malým čtenářům se může líbit, že první písmena na začátku jednotlivých kapitol jsou vyvedena ozdobnými iniciálami; určitě je zaujmou obrázky Heleny Zmatlíkové, které k této knize prostě patří, a díky krátkým větám se jim příběh bude rychle číst.

..."Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl."
"To je družstevní."
"Co to je družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
"To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil."
"A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?"
"Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."
..."Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád."
..."Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. "Jedete, jako by hořelo," zlobila se babička, ale její tvář se smála."
..."Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dále. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík."

99 04.09.2023

Strhující román s nezapomenutelnou atmosférou. Odehrává se převážně v Paříži v rozmezí let 1950 - 1963, až na jakousi "Leningradskou mezihru" z roku 1952. Autor své čtenáře nijak nešetří: katapultuje je přímo doprostřed děje. A tak poznáváme klub, kde mají svou pevnou základnu "nenapravitelní optimisté" - emigranti z Ruska, kteří zde tráví čas nekonečnými šachovými partiemi, ztracené existence, které se rozhodně nehodlají vzdát. Osudy těchto zdánlivě "bezprizorních" exulantů se prolínají s osudem dvanáctiletého Michela, jenž se s nimi mezitím stihl spřátelit a jehož očima nazíráme na okolní svět.
Zprvu je skutečně těžké orientovat se v ději, čase, měnícím se prostředí a udělat si pořádek v postavách, text působí poněkud "roztříštěně" až chaoticky, ale jakmile se začteme a chvíli vydržíme, najednou vše začne do sebe zapadat asi jako dílky puzzle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se "naladila na stejnou vlnu", na způsob, jakým autor píše. Jeho styl připomíná takové "postupné navlékání různobarevných korálků na jednu nit", hezky v řadě za sebou podle přesně stanoveného řádu. Napětí jednotlivých epizod pečlivě dávkuje, ve vypjatých okamžicích své hrdiny opouští, aby se k nim po čase vracel, čímž se spolehlivě postará o udržení naší pozornosti. Osudy svých hrdinů, jeden zajímavější než druhý, servíruje v podobě jakýchsi historek, ústně tradovaných tak dlouho, až se z nich stávají jakési žijící legendy. Tou pevnou nití, která celý text spojuje a udržuje pohromadě, se stává postava malého Michela: stěžejní bod, bez něhož by se koncepce celého díla rozsypala jako domeček z karet.
A tak mi brzy přirostli k srdci: taxikář Igor, zvláštní Werner, který ztratil paměť, maďarský herec Tibor, pilot Leonid, Vladimir, Viktor... Lámala jsem si hlavu nad jejich zdánlivě nepochopitelnou averzí vůči Sašovi, jako nečekané zpestření jsem vnímala okrajovou postavu Čecha Pavla Cibulky. Dozvěděla jsem se také několik šokujících informací ohledně praktik KGB v Rusku. Ale kniha nevypovídá jen o životě lidí, kteří ztratili vlast, o jejich traumatech a vyrovnávání se s novou situací v nové zemi: díky Michelovi odkrýváme závažné problémy a konflikty té doby a můžeme si udělat obrázek o tehdejší francouzské společnosti. Oceňuji i skvělý místopis daného místa a bravurně zvládnutý zápis rozehraných "bojových" partií šachových her. Věrohodnost některých faktů nechávám stranou: nemáme před sebou odborný text, jde o beletrii - ostatně i při psaní memoárů se jejich autoři mohou mýlit.
Knihu mohu jedině doporučit: její čtení je zážitek pro každého, kdo má rád mnohovrstevnaté, košaté a rozvětvené romány se silným příběhem. Četla jsem ji už před lety a k hrdinům jsem se ráda vrátila v podobě audioknihy, skvěle namluvené Markem Holým. Jde o jednu z mála knih, u níž jsem si v závěru říkala: a to už je jako vážně konec? Proto mě moc těší, že se jí po letech dostalo zaslouženého pokračování.

"V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu kniha bude líbit, či ne. Očichá ji, ohmatá, a říká si, jestli má smysl trávit čas v její společnosti. Kniha je živoucí bytost."

99 18.10.2022

Není divu, že kniha ve své době vzbudila senzaci i pohoršení, vždyť autor vynesl na světlo světa "tabu" téma ženské erotiky - ale viděno očima současného čtenáře: nic tak skandálního v ní již nehledejme. Dnes vycházejí díla daleko "žhavější" a otevřenější, a nikdo se nad nimi už nepozastavuje, přestože mnohá si zahrávají téměř až s pornografií.
Je velmi obdivuhodné, jak se spisovatel vžil do ženské psychiky, a s nesmírným citem a porozuměním nám zprostředkoval ty nejniternější myšlenkové pochody jednotlivých postav. Jako vypravěč se však drží v pozadí a nechává příběhu volnou ruku. Děj se odehrává na zámečku Wragby v Anglii. Hlavní hrdince, Constance Chatterleyové, je 23 let, když se jí manžel vrátí z války jako invalida, zcela odkázaný na pomoc druhých. Sama se snaží o ochrnutého sira Clifforda pečovat, zjišťuje však, že takové odevzdání je nad její síly, a mezi manžely se časem rozevírá propast nedorozumění. Clifford jí dokonce sám navrhne, že jí nebude bránit v touze mít dítě s někým jiným. Zároveň se však projevuje velmi majetnicky a nezvykle ctižádostivě, co se týče vlastních zálib a potřeb. Constance se na svých toulkách do lesa setkává s hajným Mellorsem - a o Clifforda zase pečuje velmi zásadová služka, paní Boltonová. Před námi se tak odvíjí zamotaný milostný příběh vášnivé a zakázané lásky, kterou svazují společenské i třídní rozdíly: Mellors se stále bojí prozrazení a největší strach má z mínění ostatních lidí.
Nejde tu však jen o téma zcela nepřípustného vztahu v puritánské Anglii: do děje jsou vloženy četné úvahové a filosofické pasáže, v nichž se autor zabývá i pojetím svobody a právem na sebeurčení. Učarovalo mi poetické líčení přírodních scén a dovedné zachycení atmosféry, zaujaly mne i zcela otevřené a velmi intimní dialogy o sexu, které ovšem nepůsobí nijak zvráceným dojmem. Některé momenty jsou téměř až naturalistické: člověk je chápán jako "tvor zmítaný vášněmi a emocemi", vnímá "společnost jako zlomyslnou bestii". Zajímavě působí i nářečí, jímž Mellors mluví - svým projevem se tak silně odlišuje od "vyšší společnosti", v níž se zase pohybuje Constance.
Je to příběh krásný, silný, plný vášně a citu... ale i smutný. Přesto nabízí jistou naději a nevyznívá příliš pesimisticky. Myslím, že i dnes má co říci, podává totiž skvělé svědectví o své době.

"Propadla svému vlastnímu hebkému okouzlení jako les, ševelivě vzdychající radostným jarním úpěním, když nasazuje na pupeny. Cítila, že je v jenom světě s mužem, bezejmenným mužem kráčejícím krásnýma nohama, krásnýma nohama ve falickém mystériu. A cítila ho v sobě, ve všech svých žilách, jeho a jeho dítě. Jeho dítě jí prolínalo všemi žilami jako nějaký šerosvit."
"Byla jako les, jako temná spleť doubravy, šumící neslyšně myriádou pukajících pupenů. Ptáci touhy zatím spali v nesmírně spletité hlubině jejího těla. Ale Cliffordův hlas zněl dál, hrčel a zurčel nezvyklými zvuky. Jak je to zvláštní, pomyslela si. Jak je zvláštní on, když se tak sklání nad knihou, podivný a hltavý, civilizovaný, se širokými rameny a bez opravdových nohou! Jeden z těch tvorů, kteří přijdou po nás, kteří nebudou mít duši, ale zato neobyčejnou vůli, chladnou vůli. Zamrazilo ji trochu strachem z něho. Jenomže tichý teplý plamen života byl sinější než ona a skutečnost mu zůstala skryta. Čtení skončilo. Trhla sebou. Vzhlédla a polekala se ještě víc, když viděla, že ji Clifford pozoruje bledýma zlověstnýma očima, jako by ji nenáviděl."
"Connie teď bývala hodně sama, na Wragby přijíždělo méně hostů. Clifford už o ně nestál. Obrátil se dokonce i proti svým starým kumpánům. Byl divný. Dával přednost rádiu, které si se značnými výlohami dal zařídit, ale nakonec se mu vyplatilo. Chytil někdy Madrid nebo Frankfurt, i tady v nepříznivých podmínkách střední Anglie. A vysedával sám celé hodiny a poslouchal vyřvávající amplion. Connie nad tím přímo žasla. Ale on seděl dál, s prázdným výrazem jako v transu, jako někdo, kdo přichází o rozum, a poslouchal, nebo vypadal, že poslouchá tu nemožnou věc."

99 02.07.2022

Kniha zajímavě, čtivě a plasticky líčí podmínky života obyčejných i neobyčejných lidí ve Francii za druhé světové války. Hlavní postavy, dvě sestry, představují zcela odlišné osobnosti - a každá se vydává jiným směrem. Jedna chce pouze přežít, působí více realisticky, druhá je spíše idealistka a zvolí cestu aktivního odporu. To je základní kontrast, na němž celý román stojí. Každá ze sester žije vlastním životem, zažívá vlastní dobrodružství... A přestože je rozdělila válka, jsou jejich osudy pevně provázané. Na jejich životech autorka deklamuje sílu rodinného pouta a mateřství. Ukazuje, jak velké dějiny "dostihnou" a semelou i toho nejmenšího člověka, jak důležitá je víra a obyčejná láska... Dějová linie románu nabízí mnoho překvapivých zvratů, které přispívají ke zvýšení napětí. Zajímavé je i jakési zpětné hodnocení a závěrečné rozuzlení po letech, které přináší jedna z hlavních postav. Možná že některá líčení prostředí a postav jsou příliš obsáhlá, ale čtivosti to rozhodně neubírá. A aby si čtenář udělal vhodnou představu o historických souvislostech, jsou do děje místy vloženy lehce vysvětlující pasáže, což však nepůsobí zbytečně "nadýchaně"... /Tato kniha mne úplně dostala, četla jsem skutečně jedním dechem... Mohu jen doporučit - a těším se na další díla uvedené autorky :-) /

99 03.02.2020

Marka Ebena si moc vážím. A tímto dílkem ukázal, že není jen "Pan moderátor", ale i fejetonista a glosátor par excellence. Několik jeho úvah jsem slyšela v rádiu a četla v časopisech, proto jsem se ihned rozhodla, že si jeho text pořídím v audioverzi, neboť mám ráda jeho hlas.
Rozhodně jsem neprohloupila - moje očekávání naplnil na víc než na 100%.
Líbí se mi jeho styl: nevtíravý humor, kultivovanost a bravurní práce s jazykem. Umí své postřehy patřičně vyšperkovat a nezapomene je korunovat velice vtipnou pointou. Navíc dokáže to, co mnohým bavičům chybí: je skromný a rozhodně se nikomu nepodbízí. Jsem zvědavá na jeho další tvorbu - myslím, že právě útvar drobné prózy mu sedne asi nejvíc.

98 28.08.2021

Milá, vtipná a humorná knížka, při jejíž četbě se budou bavit nejen děti, ale i dospělí. Pro sérii svých pohádkových příběhů si autor tentokrát zvolil vskutku netradiční místo: malé smetiště nedaleko Vizovic. Svůj domov si zde, v zásuvkách starého šicího stroje, zařídili dva krysáci: urostlý a občas lehce nabručený Hubert a jeho kolega, tlouštík Hodan, poněkud "více emočně závislý" na sádrovém trpaslíkovi Ludvíkovi. Ve vzájemném souladu tu prožívají své poklidné životy... dokud jejich příjemný stereotyp nenaruší vpád Edy, laboratorního potkana z Prahy. Je z úplně jiného těsta než ti dva a není divu, že ten sebevědomý světák, jenž nesnáší nudu, miluje akci a žije vzrušujícími zážitky, převrátí jejich svět naruby. Svou živelnou náturou je hned strhává k realizaci svých neuvěřitelných nápadů a vrhá se s nimi do bláznivých dobrodružství, které ovšem ne vždy dopadnou tak, jak si představoval... A přestože jeho přátelé vědí, že je občas zneužívá a sem tam se vychloubá až moc, rádi mu z nesnází, jež způsobil nejen sobě, pomohou. Vždyť on je vlastně docela milý, jak se stále snaží pro své kamarády "zařizovat zážitky", a svým entuziasmem získává každého.
Myslím, že vůbec nevadilo, že jsem večerníček neviděla. Už dlouho jsem se nad knihou nenasmála tolik jako u této, je prostě nádherná. Tihle roztomilí kouzelní hrdinové mi hned od začátku přirostli k srdci a jejich "startovací" hlášku: "Nezaželezí-li se železo, zažouželi se žoužel!" si říkám po ránu, když se mi nechce vstávat :-) Mrzelo mne jediné: všechny příběhy vždy nabraly takový spád, že než jsem se vzpamatovala, byl konec. Krysáci mne okouzlili natolik, že jsem si dopřála ještě větší nálož jejich zážitků a sáhla po pokračování.
Řeklo by se, že jde o knihu "akční", přímo nabitou dějem, každá z kapitol je navíc šikovně uvedena a ukončena líčením pravidelných rituálů a v závěru nechybí ani nějaké to platné moudro pro nenápadné poučení. Hovorovou řeč ozvláštňuje jediný nářeční prvek, oslovení "Ogare!" Děti ocení vtipem nabité dialogy hlavních postaviček, starší čtenáři zase jazykové hrátky a humorně zkomolené názvy: cele-briketa, Švandaluzie, Kočičína, Krindy-pindie, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Ementálie, Maroko a Baroko, Čevabčičína, Uhersko Salámsko, atd...
Nezbývá než obdivovat autorovu nekonečnou fantazii a kreativitu, kdy reálie nevábného místa /smetiště/ osídlil svéráznými postavičkami /krysáci, pavouk Pecho, krtek Hanuš, moucha Helena/, vdechl jim život a jejich osudy propojil v originální moderní pohádce s poutavým dějem. A jako další bonus přidány překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem.

..."Zbožňuju lidi, Hodane."
"A proč?" nedůvěřivě se otázal Hodan.
"Protože zakládají pořád nová a nová smetiště, abysme my, krysáci, měli kde bydlet. Vozí nám sem zdravou stravu a všemožné poklady, abysme si žili přepychově jako oni. Kdepak, na lidi já nedám dopustit..."
..."V Praze je blaze, pánové!" hrdě se nadmul Eda. "Pohodička! Všude kanalizace, skládky, popelnice, kontejnery, skladiště, sběrny, zkrátka země zaslíbená. Každej Pražák musí povinně živit dva potkany..."
..."Já jsem starosta!" oznámil důležitě Eda. Aby svým slovům dodal váhu, orazítkoval Ludvíčka: "Každý musí mít inventární číslo! Úřad je úřad! Eda se starostovskou šerpou na hrudi pokročil vpřed: "A teď, vážení turisti, šupito presto na orloj!" Hubert s Hodanem z toho byli celí tumpachoví. Na hromadě šrotu stál povědomý starý budík."
..."Ale pánové!" nevzdával se Eda. "Jste přece turisti! A turisti jezdí do města co? Nakupovat! Vítejte v obchodním domě Bílá krysa!"
..."A než se uložili k spánku, Hubert učinil do domácí kroniky tento zápis: "Dnes nás Eda pořádně potrápil. Ale nakonec mu došlo, že mít kamarády je lepší než dělat starostu." Dobrou noc!"
..."Já se picnu!" vrtěl Eda nad tou nechápavostí hlavou. "Nejdřív musíte prožít dobrodružství, abyste na něj mohli vzpomínat! Potřebujete zážitky!"
"Tož zážitky, ty opravdu nemáme," připustil Hubert.
"Protože jste peciválové!" vmetl mu do tváře Eda. "Ale kdo chce, ten si může zážitky opatřit!"
..."Ze šicího stroje se ozývalo trojí chrápání. A do toho chrápání zazvonil budík. CRRRR! Hodan vylezl ze šuplíku, protáhl se a pěkně zeširoka si zívl. Slezl po žebříku dolů a po něm sestoupili i Hubert s Edou. Osprchovali se, vyčistili zuby a naskákali do oblíbené mydlinkové koupele."

97 13.08.2023

Rozhodně nejsem žádný ornitolog, ale v poslední době mě moc baví pozorovat dovádění, lítání a hemžení ptáků, kteří poletují poblíž mě, když se usadím na lodžii. Je to balzám na duši, ocitám se v jiném světě. Sleduji vlaštovky, jiřičky, konipasy, zvonky zelené i skorce vodní, jak všemožně poletují vzduchem, a přitom radostně švitoří, štěbetají a cvrlikají...
Vlaštovky nedávno vyváděly mladé, a to byla opravdu legrace, vidět zoufalé rodiče, jak se snaží donutit své potomky opustit dráty vedení, kam se provizorně uchýlili. Zkušení dospěláci do nich doslova šťouchali zobáky, dávali jim pusy... a ti sotva ochmýření prďousové ne a ne vzlétnout :-) Mladé vyvedli i skorci vodní, kteří se zdržují u břehů potoka, takže to všude kolem zpívá od rána do večera a je hned veselo. Zajímavé je pozorovat i konipasy, kteří vlastně nevydrží chvíli v klidu a dají se snadno rozpoznat právě podle bílošedých ocásků, jimiž neustále komíhají - a když letí, vypadá to, jako kdyby "skákali": doslova se od vzduchu odrážejí a "hopsají" tak z místa na místo. Fascinující podívaná. A do toho všeho hemžení i nenápadná drzost kosáků, kteří poklidně hopkají opodál, když někdo pleje zahrádku, a čekají, zda se "nevykope" něco zajímavého...
Moc se netěším na srpen, až to vypukne - cestovatelská horečka v přímém přenosu. Je to krásné, dojemné i smutné, jak se vlaštovky houfují, nacvičují správnou sestavu, přičemž se neustále přepočítávají... A pak najednou frnk!... a rozhostí se podivné prázdno a ticho. Předtím jim ještě půjdu dát sbohem - a popřát hodně štěstí, aby se na jaře zase v pořádku vrátily.
Ptačí svět mě nepřestává fascinovat a já se rozhodla, že se o něm dozvím zase něco víc. Popadla jsem tedy tu jedinou a letitou příručku, kterou doma máme. Jsem za ni moc ráda, i když je již poněkud sešlá, lehce omšelá a ohmataná... Ale pořád ještě slouží dobře, hlavně laikovi. Na jedné z dvoustran je vždy podrobné povídání, na druhé zdařilá fotografie. V knize není samozřejmě všechno, ale do rukou neodborníka je jako dělaná. Uvádějí ji dvě kapitoly věnované ptačímu druhu a jeho ochraně, končí pak jejich systematickým přehledem. Kapesní formát je skutečně praktický, tady skutečně platí, že "informace neváží nic". Je však veliká škoda, že knížka postrádá systém, podle něhož jde jednotlivé druhy dohledat: nejsou řazeny abecedně, ani podle druhů... a tak, pokud hledáme nějakého konkrétního, nezbývá než složité listování, nebo se obrátit na obsah.
Přidávám zajímavou citaci o vlaštovce obecné, která mě velmi překvapila:
"Nastanou-li dlouho trvající deště, trpí vlaštovky hladem. Hmyz nelétá a vlaštovky se jinak živit nedovedou. Nastane-li však takové deštivé a chladné počasí v době vlaštovčího tahu, kdy je spotřeba energie neobyčejně vysoká, dochází často k úplným katastrofám. Vlaštovky houfně hynou hladem. Tak např. v roce 1931 zahynuly statisíce vlaštovek v jižním Německu, když byly těsně před přeletem Alp překvapeny krajně nepříznivým počasím. Členové různých ochranářských spolků posbírali tisíce zemdlených ptáků a letadly je převezli na druhou stranu Alp, kde je pak vypustili."
A také jednu další, která dokládá, jak je tento atlas již zastaralý - vrabce i špačky abys dnes bohužel pohledal.
"Mezi ptáky se však vyskytují i takové druhy, které působí hospodářské škody (vrabec domácí, špaček)."

97 08.07.2022

Zajímavý příběh o prostém lidském štěstí, s příměsí lehké absurdity. Útlá knížka o muži, který má plné zuby civilizace a jejích hrůz, a poté, co mu vykradou byt, se odstěhuje kamsi na periferii Prahy, doslova do džungle velkoměsta, kde hodlá "v zemi nikoho" prožít spokojený zbytek života a užít si důchod jako svobodný bezdomovec. Společnost mu dělá akorát kocour Rour - a Bible, v níž hledá odpovědi na své otázky. Zpočátku mu pomáhají vlastní úspory a nečekaný spojenec v podobě Magdy, prodavačky v železářství, takže nakonec i cosi jako "útulný domov" vytvoří. Samotu si sice užívá, brzy však zjišťuje, že nelze žít zcela odtrženě od lidí: čím víc před civilizací prchá, o to usilovněji se mu připomíná.
Knihu lze chápat jako novodobý biblický příběh o vyhnanství: zde se ovšem jedná o vyhnanství dobrovolné. Lze ji také vnímat jako jakousi variaci na "robinzonádu", odehrávající se v podstatně modernějších kulisách, s hlubším ponorem do nitra postavy. I když o minulosti hlavního hrdiny se toho příliš nedozvíme - jen to, co sám na sebe během svých úvah a samomluv, směřovaných kocourovi, bezděky prozradí. V celém textu chybí přímá řeč, což nijak nepřekáží jeho porozumění. Příjemně se zde mísí sen s realitou, občas jsem měla pocit, že autor směle /a trefně/ zabrousil i do vod magického realismu - k těmto nenásilným přechodům dochází například skrze motiv kolejí, vedoucích do nikam, přes něž vždy jednou do týdne během noci přejede stará lokomotiva, nebo skrze motiv tajemné roury, v níž se kocour svému člověku ztrácí a která mu připadá jako jakási "osobní vstupenka do říše štěstí", čímž výčet absurdních a paradoxních situací zdaleka nekončí. Autor si mne také získal svým jazykem a užitím některých zvláštních výrazů: travizny, prochajda, metešil pryč, zatrachtilý, mléko se mírně brzglo, atd.
Kniha nevelká rozsahem svému čtenáři nabídne k zamyšlení mnoho podnětných otázek, týkajících se smyslu naší existence, krize identity, podstaty štěstí apod. Mě přinesla ponaučení, že ačkoliv se nám rozbíjí svět, vystavěný na příliš křehkých základech, má určitě smysl začínat znova. Bylo to počtení milé, příjemné, zadumané, ale i smutné - a ke konci už mi bohužel nestíhaly "stírat na očích stěrače". I přes jistou tragičnost určitě doporučuji k přečtení.

"Chvíli si lehne na prkna a odpočine. Jak uléhal, kocourovi zazářily oči - á, jde se spinkat! Jindy na to čekával celý dlouhý boží den. S úsměvem se k němu blížil a hned nastartoval svůj tříválcový dieselový motor, uvelebil se mu na prsou, dieselem konejšivě předl, takže za chvilku oba spali, jako by je hodil do vody."
"Využil tedy panujícího mírného počasí a začal okolí kolem boudy, jak se říká, kultivovat. Na to ho navedla železářka Magda, která mu při jednom z jejich pravidelných nedělních setkání v kavárně Na staré prachárně navrhla, aby se pokusil své životní prostředí kolem boudy aspoň poněkud - revitalizovat - a zasmála se. Aby váš život přeci měl nějaký přesah a vy se nestaral jenom sám o sebe."
"Domníval se - těšil se! - že leden bude zase jednou lednovatější, mrazivější; ráno ho mráz přivítá ledovými květy na okénku, přes něž se bude lomit kosé zimní slunko."

96 05.05.2023

Krteček... národní fenomén, jímž jsme byli odkojeni snad všichni, již několik generací. Neznám nikoho, kdo by ho neznal, komu by se aspoň nevybavilo, jak sháněl kalhotky :-) Není divu, že si ho oblíbili i ve světě: je natolik populární, že se mu dokonce i dostalo té cti fyzicky se podívat do vesmíru, ve své plyšové podobě. Přitom se v hlavě svého tvůrce, Zdeňka Milera, zrodil čirou náhodou. Když vybíral zvířátko, které tu ještě nebylo, padl mu zrak na krtinu... pak už jen stačilo slepému tvorovi namalovat oči s roztomilým kukučem - a legenda byla na světě.
V tomto leporelu najdeme ne tolik známý příběh o tom, co všechno mohou způsobit rozmary počasí, a jak je důležitá solidarita a přátelství. Pro malé špunty, jimž se text teprve předčítá, není příběh nijak složitý: krásné velké ilustrace pouze doplňuje několik málo krátkých vět, tvořených převážně zvukomalebnými citoslovci. Děj je pouze o tom, jak myška při velké vodě přijde o střechu nad hlavou, a krtek, zajíček a ježek jí pomohou postavit nový, a na závěr to všechno oslaví patřičným muzicírováním :-) Děti získají dojem, že "všechno jde, když se chce, jenom nepodléhat depresi", a dospělí se alespoň mohou pousmát nad takovou nenásilnou oslavou práce a vzájemné pomoci, dnes už naštěstí zbavené ideologického podtextu. To je pak krásné vracet se do dětství...

96 11.10.2022

Knížka malá velikostí, dalo by se říci až kapesní, ohromí silou svého vyprávění a barvitým líčením prostředí.
Příjemná jednohubka, jistojistě vhodná i pro předčítání dětem - některé motivy a slova se opakují, v textu se objevují verše a lehké rýmovačky, četné citoslovce a zdrobněliny, takže mu nelze upřít jistou melodičnost. Personifikované postavy - kocour Simpkin a zpívající myšky - dodávají nevelké próze ráz pohádky.
Čtenáři se zpočátku může ze všech těch látek a krejčovských pojmů (hedvábí, satén, taft, brokát, tyl, žinylka) poněkud zamotat hlava, ale když se rozkouká, rozvíjí se před ním krásný příběh nečekané solidarity, přátelství a napravené zlomyslnosti: vždyť se odehrává v kulisách Vánoc! Díky autorčiným původním ilustracím, které text doprovázejí, si uděláme přímo plastický obrázek o celkové atmosféře a prostředí, kde se děj odehrává. A klidně by mohl být i o něco delší...

"V dobách, kdy se nosily meče a paruky a nabírané kabátce s květovanými klopami - kdy pánové nosili krejzlíky a hedvábné či taftové vesty se zlatým krajkovím - žil v Gloucesteru jeden krejčík. Od rána až do tmy sedával se zkříženýma nohama na stole v okenním výklenku malé dílničky v ulici U Západní brány. Celý dlouhý de, dokud mu stačilo světlo, šil a cvakal nůžkami, stříhal satén, květovaný brokát a lesklý taft; za časů gloucesterského krejčíka měly látky cizokrajná jména a byly drahé."
"Fidli fidli na housličky, vyhrávaly dvě kočičky... Všecky kočky z Gloucesteru - jen já ne," naříkal si Simpkin."

95 10.09.2023

Krimi, která se ze všech sil snaží vyrovnat současnému trendu drsných "severských detektivek". Knihu jsem četla před lety, vrátila jsem se k ní v podobě audio, abych si ji oživila, nijak spokojená jsem však nebyla.
Děj se mi zdál příliš košatý a rozvětvený: odehrává se na tolika různých místech, že se v nich čtenář ztrácí. Jednotlivé epizody se navzájem prolínají, objevuje se zde přehršle postav, mnoho nadějných dějových zápletek zbytečně vede do slepých uliček a přehnaná očekávání tak vystřídá jen další zklamání. Navíc hlavní vyšetřovatele jako by jejich práce ani nebavila, Mia Kriegrová se potýká s těžkou depresí a démony minulosti, Holger Munch unavený životem a holdující cigaretám řeší rodinné problémy... Velký prostor je v textu ponechán šifrám a šifrovaným zprávám, takže v příběhu se najde místo i pro mladého počítačového maniaka Gabriela. K tomu všemu ještě přidat i tajemnou sektu v lese, zanedbaného chlapce, tělíčka mrtvých holčiček a nebezpečnou hru pečovatelky jednoho ústavu, čímž vzniká podivuhodný koktejl prazvláštní chuti.
Výsledný text nakonec působí poněkud roztříštěným dojmem, nemá pevnou formu a jen těžko se skládá dohromady. A přesto tuto detektivku nezatracuji, oceňuji, že mě autor udržel v jistém napětí až do konce.

95 22.03.2022

Může se zdát, že vzhledem k vydání /rok 1994/ se jedná o publikaci zastaralou, ale není to pravda. Přestože se svět v mnohém změnil a komunikace hodně zrychlila, najdeme zde zkratky, zkratková slova, kódy, značky a symboly, které se mnohdy užívají dodnes. Kniha dobře poslouží pro rychlou orientaci v jejich množství a dotýká se různých oblastí lidské činnosti - jsou zde zastoupeny četné mezinárodní organizace a instituce, politické strany, společenské organizace a spolky, církve, kulturní instituce, profesní organizace, státní správa, tiskové informační agentury, doprava, celní kódy, měnové jednotky, chemické značky, fyzikální jednotky, ekonomie a financování, kosmonautika, meteorologie, vojenství, lékařství a farmacie, hudba, jazykověda, akademické tituly, výběrové odborné zkratky ostatních vědních oborů i obecně užívané jazykové zkratky z češtiny, latiny, angličtiny, francouzštiny a němčiny.
Kniha zároveň tak trochu "konzervuje" minulost, objevíme zde i zkratky z dob minulých. Záměrem autorů bylo dešifrovat je tak, aniž by knihu nijak zatěžovali uváděním informací encyklopedického charakteru. Trochu problém měli s abecedním řazením, zvláště když u některých se někdy tečka vyskytuje a jindy ne - výrazy tedy seřadili podle skutečného výskytu a jejich psaní podřídili naší normě abecedního řazení, jehož zásady si můžeme přečíst v přehledně uspořádané úvodní části. Hodí se do rukou všem, kteří se občas setkají s nějakými "nerozluštitelnými" zkratkami a nevědí si s nimi rady. Možná by se dalo uvažovat i o jisté "aktualizované verzi" slovníku.

MLD - Moldava, Moldavsko
mld. - miliarda
politruk - politický instruktor
ŘSPDL - řízená střela s plochou dráhou letu

94 31.12.2023

Fascinuje mě svět ptáků. Obdivuji lehkost, s níž se pohybují prostorem, ať už různě máchají, plácají či třepotají křídly, nebo jen tak klouzají a plachtí vzduchem kdesi vysoko nad našimi hlavami. Uchvacují mne svou elegancí, s níž vzdorují gravitaci, i odvahou a odhodláním, s nimiž se každý rok vydávají na dalekou, dobrodružnou pouť. Podmaňují si mne svým zpěvem a já jim ráda naslouchám. Zvlášť když se oteplí, sedávám na lodžii u šálku kafe, kolem mě to švitoří a cvrliká a někdy se nestačím divit, jaká dramata se před mýma očima neodehrávají, kolikrát i doslova...
Letos mamka celé zábradlí opět ověsila truhlíky muškátů a jejich vůně sem nalákala nejen hejna opylovačů - všimla jsem si, že sem čím dál častěji zalétávají dva ptáčci. Zprvu jen sporadicky, při sebemenším vyrušení totiž hned odletěli pryč, postupně se však osmělovali čím dál víc. Jako by je to místo přitahovalo nějakou zvláštní, magickou silou: ve stavu podobném rauši se doslova mohli přetrhnout, jak se předváděli se svými tanečními kreacemi, a tím svatebním trylkováním div nepřišli o hlas, což jim bylo dočista ukradené - oči měli jen pro sebe.
Z příruček jsem vyčetla, že se jedná o konipase luční, vzácnější formu druhu konipasů. Nestačila jsem se divit: oba dočista zapomínali na přirozenou plachost, vůbec jim nevadilo, že se za záclonou občas mihne něčí stín. Nejčastěji nalétávali do skuliny mezi dvěma rostlinami, kde se asi cítili nejvíc bezpeční a chránění, a tady započali své budovatelské úsilí.
Byli úžasní. Napřed v hlíně uprostřed truhlíku vyhloubili kruhovitou jámu. Neopomněli ji patřičně vyztužit a zateplit stébly trav a dno pak vystlali chuchvalci psí srsti, které samozřejmě netahali našemu Rexovi přímo z kožichu, ale jak líná, nalézali je všude možně na zemi. Ve svých rolích se hezky střídali: zatímco jeden stavěl, druhý zpovzdálí přihlížel, hlídal a "kolaudoval", a jen zřídkakdy na sebe "zvýšili hlas", když se jim něco na práci toho druhého nezdálo. Fascinovaně jsem sledovala jejich úsilí a obdivovala jejich vytrvalost, ale i sílu vzájemné náklonnosti a pevnost jejich pouta - opravdu jsem jim držela palce.
Když pak samička do toho pracně zbudovaného zánovního "hnízdečka lásky" snesla pět vajec, opravdu mě to dojalo. Na lodžii jsme přestali chodit, abychom mladý pár nevyrušovali a dopřáli jim soukromí. Sameček svou družku často krmil, a rozhodně to nevypadalo, že by nějak strádala. Z celé snůšky se nakonec vylíhla tři mláďata a já jen zírala na sílu té lásky, která se přetransformovala do lásky rodičovské, neboť u krmení se již střídali oba.
Zvykli jsme si na sebe: nevylekala jsem je, ani když jsem občas k jejich hnízdu přistoupila - jen někdy oba odletěli na okolní dráty, kde rozčileně čiřikali, "nadávali" a zlobili se, že ruším jejich kruhy. Bylo to lepší než ten nejnapínavější film, jaký jsem kdy viděla, bylo krásné sledovat, jak ptáčata postupně rostou a sílí - moc jsem jim fandila.
Jenže tenhle příběh nemá happy end: příroda je nemilosrdná - jakoukoli chybu tvrdě potrestá. Jejich hnízdo bylo příliš vysoko na to, aby se z něj sotva opeřená ptáčata dokázala dostat bez nehod: konipasi si staví hnízda daleko níže, u břehů potoků a řek. Když jsem tedy zaregistrovala poplašný vřískot samičky, bylo již pozdě: jedno mládě dost nešťastně spadlo na betonový chodníček na zahrádce a svůj kaskadérský kousek nemělo šanci přežít. Druhé ptáče ho za pár dní následovalo: dopadlo sice do měkkého, jenže po něm ihned chňapla naše kočka a než jsme stihli zareagovat, bylo pozdě. A to poslední... Rodiče jej opečovávali snad nejlépe ze všech a když jsem truhlík přesunula na bezpečnější místo, mohlo klidně poskakovat po lodžii, z dosahu všech predátorů... Avšak touha létat byla silnější - než jsem se nadála, udělalo frrrrnk!, přeletělo celou zahrádku a přistálo v trávě kdesi za potokem. Popřála jsem mu hodně štěstí a doufala, že tentokrát se zadaří... Ale druhý den nám ta naše lovkyně složila k nohám ptáče, jemuž už nebylo pomoci... Nemělo cenu ji trestat, lov je její přirozenost. A tak jen doufám, že z neúspěšného vrhu se mladý pár stihl nějak poučit a příště se jim podaří mláďata úspěšně odchovat...
Na této příručce oceňuji hlavně ilustrace. Díky nim jsem mohla jasně určit některé druhy, které jsem dosud neznala a které se u nás objevily. Jako základ pro pozorování ptáků a uvedení do problematiky kniha postačí: informace zde uváděné jsou ale kusé a přinášejí skutečně jen to nejnutnější. K hlubšímu zkoumání slouží jiné, daleko obsáhlejší publikace.

94 24.10.2023