Snails komentáře u knih

Myslím si, že tato kniha je jedním z nejlepších protiválečných románů všech dob. Ohně na planinách jsou sonda do duše vojáka, který moc dobře ví, že smrt je blízko. Pod vlivem okolností se přestane na svět dívat pohledem vojáka a místo toho začne své okolí vnímat jako obyčejná intenzivně žijící lidská bytost. Jeho fyzická i duševní schránka je dohnána hrůzami války až do extrému. Tamurův stav a všemožní válkou pokřivení vojáci rozprášené armády jsou pak v kontrastu s životem překypující filipínskou přírodou. Tamura se během svého putování musí potýkat s tématy jako je samota, hlad, kanibalismus a víra.
To vše je napsáno stylem, který vás donutí hltat knihu jako o závod. Přál bych si, aby si lidé v souladu s autorovým přáním z této knihy vzali ponaučení.

9 21.07.2014

Továrna na absolutno bylo moje shledání s Čapkem po mnoha letech. Naposled jsme se setkali během povinné četby k maturitě.
Továrna mě moc příjemně překvapila. Celou dobu mi styl, kterým byla kniha napsána, připomínal Zeměplochu Terryho Pratchetta - způsob vyprávění z pohledu více postav, popis nestranného pozorovatele, komické postavičky a dokonce samotný nápad s "přebytkem víry", který se objevuje i v Pratchettově Otci Prasátek. Nikdy bych neřekl, že najdu podobnost Pratchetta s Čapkem. Svět knih je nekonečný. :)

8 30.06.2018

K Jezeru jsem se dostal náhodou a možná proto, že jsem o knize předem nic nevěděl, tak mě tak snadno vtáhla. Místo abych se osměloval na mělčině, tak jsem do něj bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy skočil šipku. Musím se přiznat, že mě ta zvláštní atmosféra ve skrze deprimujícího světa pohltila hned během prvních stran. I přesto, že hlavní hrdina Nami má tragický život plný špíny, dřiny a nemocí, tak jsem z něj necítil beznaděj. Ať už se mu dělo cokoliv, tak se pořád dral ku předu. Nami byl to, co mě u knihy tak drželo. Chtěl jsem vědět, co ho čeká dál, co se mu podaří odhalit o své minulosti a jak se k tomu postaví. Doufal jsem, že ho nečeká smutný konec a zároveň jsem si nepřál ani happy end. Nebyl jsem zklamán.

6 03.02.2018

Uff, něco tak nepříjemného jsem už dlouhou dobu nečetl. Hlavní postava vyprázdněného intelektuála, který zanevřel na všechno a na všechny a své šedé dny vyplňuje sexem, nimráním se ve vlastní nudě a sledováním fóra plného na apokalypsu čekajících frustrátů, ve mě vzbuzovala nevídané pocity znechucení. Nejhorší na tom je, že jsem se v pár momentech ve vypravěči poznal, což mé znechucení vystřelilo ještě o další patro výš.
Každopádně jsem knihu dočetl jedním dechem. Jo, každá stránka mě iritovala a každá kapitola mě nutila si pomyslně odplivnout, ale napsané to bylo sakra dobře. Autorovi všechna čest, protože umět psát tak dobře, abych Přípravy na všechno nejenomže neodložil po prvním odstavci, ale dokonce se nad tím vším zamýšlel, to už chce skill.

3 04.02.2022

Začal jsem psát obsáhlý komentář, pak sem ale sjel o něco níž a zjistil, že vlastně píšu to samé, co Nightlybird, takže napíšu jen to, že s ním naprosto souhlasím. A budu ještě o něco tvrdší. Kriminální zápletka má své nelogičnosti, to jednoduché vysvětlení v závěru jim prostě nežeru. Roman jako postava mi byl místy silně proti srsti, ale Klára je opravdové peklo. Slovník jak dlaždič a dedukce Colomba po mrtvici. Také se nemůžu ubránit dojmu, že se Urban mírně inspiroval v díla Dana Browna a písničce Petra Muka.

3 27.12.2012

Sonda do života posledního Římana, rváče, co hodně čte o válkách a vojevůdcích, story o chlápkovi co je poučenej o životě a neváhá poučit i ostatní, se kterejma má malej či velkej problém.

Národní třída byla pro mě bolestnou četbou. Vandam mi až příliš připomínal některé osoby z mého blízkého okolí. V tom ale asi spočívá Rudišova genialita - umí výborně vystihnout názory, chování a myšlenkové pochody postav o kterých píše.

2 29.11.2018

Pro mě nejlepší kniha o vojácích z první světové války. Henri Barbusse zažil zákopovou válku na vlastní oči a na knize se to jasně promítlo. Podtitul, deník bojového družstvu, přesně vystihuje o čem kniha je. Žádní hrdinové, žádný patos. Obyčejní chlapi živořící v zákopech, nudící se, sbírající a schraňující své malé poklady. Jejich radost při přesunu na odpočinek do týlu nebo šílenství bombardované fronty. A to vše zvládá Barbusse vyprávět svým sirovým naturalistickým stylem. Paficismus z toho přímo čiší a všichni generálové by to měli mít v povinné četbě.

2 27.12.2012

Velmi podivný příběh o mnichovi, který vypráví, co se přihodilo na jedné jeho cestě. Děj je velmi zvláštně napínavý, pořád čekáte, kdy přijde to temné vyvrcholení a ono se nakonec uskuteční ve chvíli, kdy ho nepředpokládáte. Pro mě ne až tak strašidelné, spíše zajímavé svou myšlenkou.

2 27.12.2012

Čtivá a rozhodně velmi zajímavá kniha, která čtenářům přibližuje vlivy a inspirační zdroje Havlova myšlení. Přiznám se, že mé vědomosti o Havlově předcích byly doteď spíše kusé, takže mě nejvíce fascinovala právě ta část knihy, kde Putna mluví o spiritismu, zednářství či unitářství Havlova dědečka a otce. Každopádně kniha nabízí množství dalších zajímavých úvah o tom, kdo a jakým způsobem měl na Havlův duchovní vývoj vliv. Pochuti mi nebylo jediné – přeceňování vlivu křesťanství, a naopak nedostatečná pozornost jiným náboženským směrům či myšlenkovým tradicím (ano, v knize se objevují, ale jen velmi zřídka), což je ovšem vzhledem k osobnosti autora pochopitelné.
„Duchovní portrét“ mě jakožto forma životopisu zaujal a určitě by si jej zasloužily i další významné osobnosti českých dějin.

1 06.02.2022

Nemůžu 1Q84 hodnotit po jednotlivých dílech. Pro mě je to jeden dlouhý příběh a i když ke konci trochu ubírá na tempu, tak přesto věřím, že i tahle zpomalenější a více přemýšlivá část má ve struktuře románu své místo. 1Q84 mě silně zasáhlo a v mém pomyslném žebříčku knih se s lehkostí probojoval do předních příček. Připadá mi, že Murakami ve svých předchozích knihách zrál, čerpal a zpracovával živiny, díky kterým se mu poté podařilo vypustit na světlo světa jeho mistrovské dílo. Myslím si, že jsme byly svědky výkonu v jeho nejlepší formě, který už dost možná nezopakuje. 1Q84 je neskutečně rafinovaná kniha, ve které má všechno své místo. Murakami zde pracuje hned s několika velkými problémy, které sužují aktuální japonskou společnost, odkazuje na velká literární díla, opět převádí hudební témata do slov a je toho ještě mnohem, mnohem víc. A na tomto bohatém pozadí se odehrává v jádru krystalicky čistý příběh lásky. Knihu jsem četl s velkou chutí a nutila mě přemýšlet způsobem neskutečně příjemným. Věřím tomu, že si román přečtu ještě mnohokrát a možná pokaždé s jiným pocitem a v jiné z jeho mnohačetných vrstev.

1 21.07.2014

Dopisy neznámého jsou typickou japonérii. Kniha je to už poměrně stará a psaná pro exotiku chtivé čtenářstvo. Čte se trošku těžkopádně, protože postrádá nějakou výraznější zápletku. Navíc mi jeho věčné a až přehnané vyznávání citů své milé připadalo na výsost otravné. Každopádně Joe Hloucha v Japonsku opravdu byl a kniha čerpá z jeho bohatých cestovatelských zkušeností. Zajímavá může být hlavně pro lidi se zájmem o Japonsko, potažmo přímo o japonérie. Mě osobně na knize nejvíc zaujala poměrně vzácná možnost prožít si cestování po Japonsku kolem roku 1900 očima českého cestovatele. Byla to doba, kdy Japonsko bylo stále na přelomu tradičního a pozvolna rodícího se moderního státu. Typické oblečení bylo pořád ještě kimono, všude stály čajovny, krásná příroda atd. Popravdě tuto zkušenost Hlouchovi hodně závidím.

30.08.2014