Sisssi komentáře u knih

Opět skvělé, Hůlová je pro mě nejlepší česká současná autorka. Umí se (mimo jiné) neobyčejně vcítit do postav, které si ve svých knihách vybírá za vypravěče. A hlavně to není černobílé, pod povrchem člověk nachází další vrstvy a skryté náznaky.

Ač sentimentální, nejvíc se mi líbil Snížek. Pro sdceryvné příběhy zvířat mám slabost.

Nejpovedenější je obálka. Jinak je to tuctová kniha plná omletých klišé, jakých dnes vychází spousty. Je opravdu nutné neustále opakovat, že Karolína kvůli průduškám dýchala nosem?

Autorka není romanopisec a je to znát - zkratkovitost, pak zase popisy zbytečných činností, opakování, protože neumí daný fakt vyjádřit jinak, stylitická neobratnost... Tehdejší středoevropské dějiny rovněž nejsou autorčinou silnou stránkou, doufám, že alepoň v japonských reáliích se vyzná lépe, když se jimi tak dlouho zabývá. Seznámit širší veřejnost s postavou Japonky, která se vdala za středoevropského šlechtice, byl dobrý nápad, ale realizace je bohužel nepříliš kvalitní. Škoda, oceňuji snahu, ale mohlo to být lepší.

S filmem má povídková předloha jen málo společného. Tato jednohubka je pěknou demonstrací toho, jak zabedněně někdy lidé pohlížení na druhé, neschopni si uvědomit, že ti druzí nemohou měnit věci, které se jim dějí. Půvabná alegorie lidské neochoty připustit si pravdu, nazývat věci pravými jmény a přijmout druhého takového, jaký skutečně je.

Sebraný materiál se mi líbí, u některých hesel jsem ocenila i vysvětlení, ale co se mi příliš nezamlouvá, je přezíravý a posměvačný přístup autorů. Očekávala bych více badatelské profesionality a odstupu. Se stejným pobavením budou jednou na nás a naši dobu plnou frází pohlížet naše děti, pokud jim nevysvětlíme, že každá doba má to své. Některé ze sebraných vtipů dokonce ani nebyly původní a vzniklé za komunismu, ale byly jen modifikací anekdot, které dělala např. první republika na monarchii. Právě zasazení do širšího kontextu několika epoch mi chybí, měli bychom si totiž uvědomit, že každá doba má svůj druh humoru, každá doba se vysmívá té předchozí, čímž zároveň zesměšňuje sama sebe.

Str. 992 - Septa Unella zaujala místo po její pravici, septa Moelle po pravé, ... - že by levá strana v Martinově fikčním světě neexistovala?
V poslední Jonově kapitole je to pěkná mela, jak by ne, když se ze sera Narberta stává ser Norbert a ze sera Patreka ser Patrik.
Str. 1067 - A (správně na) protější straně stolu...
Str. 1099 - "Mapa to byla krásná, namalovaná mistrovou rukou na archu toho nejjemnějšího pergamenu tak velkého, že pokrýval celý stůl." - občas mám dojem, že pod slovem pergamen si většina lidí představí jen nějaký lepší a pevnější papír. Pergamen se však vyráběl ze zvířecí kůže, ten nejjemnější dokonce z kůže nenarozených jehňat, tudíž jaksi nemohl dosahovat rozměrů celého stolu. K pergamenu se hodí spíše výraz svitek, kdežto k papíru arch.
Str. 1102 - Ser Kevan se neodvažuje vypsat nové daně, protože "polovina lordů v říši (chybí by) nedokázla rozpoznat daně od tyranie a uprchla by k nejbližšímu uchvatiteli, pokud by jim to mělo zachránit byť jen zlámanou grešli." - Martin patrně žije v domnění, že daně platili všichni. Nikoli, šlechta byla privilegovaná a daně po staletí neplatila. Prapůvodně tomu bylo tak, že poddaní, převážně zemědělci, potřebovali někoho (bojovníky=šlechtu), kdo by je chránil před nájezdy nepřátel. Za tuto službu začali odvádět svým ochráncům určité množství naturálií či peněžní částku, z čehož postupně vznikly daně. Že by se Západozemí vyvinulo až tak daleko, že by tam i šlechta platila daně? Vzhledem k popsaným "feudálním" vztahům mezi postavami o tom silně pochybuji a domnívám se, že jde jen o autorovu nevědomost.

Prozatím to nejlepší, co o Alžbětě vyšlo.

Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.

Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.

Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).

Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.

I já byl jsem v Arkádii.

Solidní ujeťárna, zvlášť s ohledem na věk autorky.



Nicol Hochholczerová (str. 122): ...a řekne to tak, že jako pohlaď mě, ale přitom nemyslí sebe, ale prostě tam, jenže potom to zní, jako by on sám byl jeden velkej čurák!


Nicol Hochholczerová (str. 144): V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou.

Malá Tereza na mne působila dojmem zneužívané autistky, avšak od chvíle, kdy po nástupu na střední školu dospěla, hraje ve vztahu prim ona a nepůsobí dojmem traumatizované lolitky, jak se nám ji (snad pod vlivem Nabokova a Springory?) snaží vylíčit všechny ty komentáre a anotace na netu. Nemám však z knihy dojem, že by se Tereza snažila "odpoutávat z toxického kolotoče" a vystoupit z "nezákonného vztahu s manipulátorem". Nikoli, to Ivan nakonec začne ze vztahu couvat, protože má dojem, že už na to jako muž nestačí.

S čímpak asi autorka přijde příště? Prvotinou nasadila laťku vysoko. Na rozdíl od Springory se jí podařilo dobře od sebe oddělit Terezu ve 12,... 18 letech.

Především je třeba upozornit na to, že wiccanské čarodějnictví, ač tvrdí pravý opak, je velmi moderní záležitost, založená na romantických představách 19. století a na fantaziích M. Murrayové, M. Summerse a dalších (více viz Petr Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy...). Trojná bohyně a Rohatý bůh jsou smyšlenky právě Margaret Murrayové.


Rovněž provádění kouzel je ve wiccanském podání pravým opakem kouzlení v lidové magii, kde velmi záleží na přesném provedení a dodržení všech magických úkonů v přesném pořadí (např. kniha Dagmar Dobšovičové Pintířové o lidové magii na Moravských Kopanicích). Naproti tomu podle wiccanů nemá kouzlení žádní pevná pravidla a nejdůležitelší jsou pocity provádějícího.

Autorka občas používá slova, kterým nerozumí. Například žlutolící oči jsou nesmysl, také význam slova skrupule a drožka je autorce nejspíš neznámý, jinak by je neužívala tak, jak je užívá.

Občas si kladu otázku, proč někteří lidé píší knihy, když jejich text je jen suchým popisem toho, co se děje, vůbec nevyužívají to široké spektrum možností, které literatura nabízí. Popisy soubojů jsou dlouhé, otravné a působí na mě dojmem starých počítačových her (spíš arkáda než adventura).

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Vystavění celého fikčního světa je velmi podobné fantasy světu počítačových her, ač se má děj odehrávat v jakémsi slovanském dávnověku, je to dost zvláštní slepenec, kde jsou prvky různých dějinných epoch poskládány tak, jak se to autorce zrovna hodilo. Představa světa, kde je několik království s pevnými hranicemi a velkými městy připomíná spíš vrcholně středověkou pokřesťanštěnou Evropu než doby předkřesťanské. Proč se asi děti učí o kolonizaci, o zakládání měst na zeleném drnu, proč se učí, co byla lhůta a lokátor,... protože ani velká opevněná města, ani přesné hranice tehdy ještě nebyly.

Nejnesmyslnější je však vylíčení panovnického hradu. Předkřesťanský středověk, kde jsou obrazárny s portréty ve zlatých rámech? Vážně? Kde jsou salonky, křesílka, vázy, kytice, skříně, koberce, ba dokonce i toalety s keramickými umyvadly? Vážně? Středověk, kde se lidé ohřívají o hrnečky čaje? Chtělo by to trochu prostudovat středověkou každodennost a dějiny hmotné kultury.

O inspiraci slovanskou mytologií nemůže být moc řeč, jde jen o inspirace tím, co někteří mylně považují za slovanskou mytologii a co je daleko víc jen naše romatická představa. Rovněž Kroq/Krok, Kazi/miera, Teta/Theodora, Lada/Libuše a Svatoplukovy pruty, prvky z pověstí, nejsou dál nijak využity. Dragovit je pojmenován podle veletského vládce, jehož si podrobil Karel Veliký. Název Gockov byl inspirován Chockovem (Gützkow), kde působil Ota Bamberský a kde se měla nacházet nová, drahá a umělecky bohatě vyzdobená svatyně.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Stejně jako v Pánovi prstenů, i zde narazíme na brambory, které evropský středověk ještě nezná. Bogoústá Yalka je oděna do spousty kůží, ověšená náhrdelníky z kostí a zubů a pochopitelně jí nesmí chybět čelenka z paroží, dřeva a tesáků šelem, což více než středověku odpovídá dnešní romantickým představám o pohanství, složeného ze směsky pravěku i středověku, jak se nám to hodí. Rovněž to, jak žena při svém vyprávění oživí zem a trávu, aby z nich udělala "animaci", na který se děti dívají jako na televizi je prvkem, z něhož modernost přímo čiší. I origami ptáček složený z papíru je něco vemi nestředověkého. Papír a pergamen byly drahé, lidé je nenosili po kapsách, šlo o luxusní zboží, ke kterému se nedostal jen tak někdo, navíc většina lidí pro ně stejně neměla využití. Ještě úsměvněji působí plátky masa, zabalené v mastném papíru. Bogobor/Belek, který si po močení myje ruce sněhem je adept na nejvtipnější moment celé knihy. Na straně 173 čteme o jakémsi odkouzlování světa, kdy lidé zapomínají na nadpřirozené bytosti a ty mizí. Těm, kdo mají dojem, že se odkouzlování děje v mysli lidí (v jejich představách, imaginaci) už ve středověku s nástupem křesťanství, doporučuji více studovat středověk, který je plný divoké fantazie, bájných zemí, zvířat i bytostí, které najdeme třeba i na zdech středověkých katedrál. A neméně doporučuji Danielu Tinkovou, která píše o odkouzlování v době osvícenství.
Dalším naprosto nestředověkým prvkem je Sivin kroj. Bělostná sukně s rudým lemem je pro vekovanku středověku nesmysl, obarvit lásku na bělostně bílou je luxusní záležitost úzké vrstvy bohatých, proč myslíte, že se za renesance nechávaly vykukovat košile z průstřihů? Protože se bílá a spodní prádlo konečně začaly stávat běžnější záležitostí, mohlo si je dovolit více lidí, ale stále jen těch lépe situovaných. Halena s širokými volánovými rukávy a přes ni černý šněrovací živůtek s výšivkou - to středověk neznal, lidový kroj se šněrovačkou je totiž venkovská, zpožděná nápodoba šlechtického oděvu baroka a rokoka.
Strana 206 - Siva vzpomíná, jak Yalko přivolávala z lesa slabé kusy zvěře, které by stejně nepřežily, a obětovala je Mrazovi. To je naprosté nepochopení přístupu pravěku, starověku a zčásti ještě i středověku k obětem a obětování. Obětovat slabý kus nemá smysl, taková oběť je bezcenná. Žádám-li hodně (přežít zimu, dobrou úrodu, zažehnání nemoci), musím za to také hodně nabízet, něco cenného, jinak přeci nic neobětuji, pro tehdejšího člověka šlo o obchod mezi ním a božstvem.
Také vylíčený přístup k víře je značně moderní. Svět, "který hlásá svobodnou vůli od smotných bogů" je moderní kočkopes - božstva se vzdát nechci, ale musí to být bůh, který ospravedlňuje mé samostatné jednání. Když bogové nevyplní prání lidu, nepřinesou jim to, za co se modlí, lidé se od nich odvrátí a začnou uctívat své vládce - chci všechno, teď, hned, rychle a přesně podle mého přání, tohle pojímání bohů jako někoho, kdo je tu vlatně jen proto, aby plnil má přání, je velmi moderní. A přitom se vlastně nic nestalo, jenom zemřel pár dobrých panovníků, to je přece běžná realita, ne důvod k náboženské reformě.
Strana 335 - "Žádný smrtelník by neměl rozhodovat o osudech jiných." - proč pisatel zasazuje děj svého příběhu do starších dějin, když tam takovýto přístup ke světu a životu existoval jen jako úlet, anomálie, názor ojedinělých jedinců?

Proč musí všechny postavy v tranzu měnit hlas ala Trelawneyová v Harry Potterovi? Jedwiga ala Melisandra z Hry o trůny, vodník pootevírá ústa, aby pozřel Sivinu duši ala mozkomor, království se rozpadlo a bohové je nadobro opustili či odešli do zemí Neznáma, daleko na sever, kam lidé nemohli - ala odchod elfů za moře v Pánovi prstenů (a Bogobor na straně 318 mluví jako Glum). Jako další byly použity motivy z pohádek o ptáku Ohnivákovi, o Budulínkovi a o
Popelce, asi i o Mrazíkovi (Bogobor/Belek změněný v medvěda).

Romány o císařovně Sisi se v poslední době zvrhávají v neobyčejně laciné romance. S Alžbětou to opět nemá příliš společného, charakteristiky postav, doba, móda, to vše je jen bezbřehá fatazie autorky, nutno dodat, že dosti neoriginální a tuctová. Podobných moderních pseudo-Sisi, které s císařovnou 19. století mají společné jen jméno a pár náhodně zvolených drobností už bylo dost, chtělo by to změnu - k lepšímu, ke kvalitě, k touze pochopit Alžbětu jako osobnost, ne si do ní pouze promítat nějaká dnešní klišé.

Dávat Deidovi druhou šanci byla chyba, i tato kniha je o ničem, nedej bůh, jestli se touhle snůškou žvástů skutečně někdo řídí. Nehledě na to, že Deida má velmi omezený a stereotypní pohled na to, co dělají, co cítí, jak myslí a jak jednají muži a jak ženy. Udivuje mě, že se jeho knihy těší takové oblibě mezi feministkami, nebo asi spíš mezi pseudofeministkami. A schválně si zkuste ověřit, kolik internetových stránek, vzadu uvedených, dosud existuje, funguje, či kam se posunuly.

Knih na toto téma jsou nyní kvanta, tato nijak zvláště nevyniká, snad jen svou (často zbytečnou) mnohomluvností. Autorky slibují kvalitní a ověřené informace bez mýtů a stereotypů, což se ne vždy daří, v textu najdeme krom překlepů a chyb i různé rozpory se zdánlivě svobodomyslnými "nedogmatickými dogmaty" a nejrůznějšími stereotypy (dodejme: stereotypy dnešní doby) kniha přímo překypuje. Jde o typický produkt současné éry, takže bude nejspíš rychle zastarávat.

Mimochodem, Kinsey nenapsal Sexuální chování muže/ženy, ale Sexuální chování lidské/ho samce/samice, což vyvolává dost odlišné konotace. Letmý pohled na přístup k vulvě a penisu v dějinách je hodně zkrácený, zkreslený a zavádějicí, vnucuje nám představu, jak to vulvy měly (s nějakou tou výjimkou) těžké, zatímco vztah lidsta v penisu byl vlastně vždy pohodička - mýtus a stereotyp jako prase. Modelové komunikace jsou psány stylem špatných dialogů průměrného amerického seriálu, chápu, jaký byl záměr autorek, ale realizace je vše jiné, jen ne ze života. Vzhled knihy a členění textu je příjemné a lákavé, ale kniha je pro dospělé, pro rodiče, zatímco úprava láká spíš děti. Nevíte prosím někdo, kde je ten poznámkový aparát, na nějž jsou v textu číselné odkazy?

Možná by nebyl od věci podtitul "kniha o sexualitě se zvláštním zřetelem k LGBTQ+", protože zdánlivě neproblematickým hetero vztahům a zejména jejich citové stránce je věnováno velmi málo pozornosti, jsou upozaděny, což je i přes rostoucí počet lidí, hlásících se k LGBTQ+ poněkud disproporční.

Podobné návody na život a výchovu mi nejsou blízké, myslím, že člověk by měl víc používat vlastní rozum. Občas jsou některé výroky přes čáru. Například Růženka a princ, který neměl souhlas ji políbit, to už je opravdu vylévání vaničky i s dítětem. Plyšová chlamydie nebo kapavka mě v knize zaujaly, ale jejich realizace na internetu už zase tak skvělá není. Zaujala mě Věra Petlanová a její Freya.

Další knižní úlet. Nic tajného v knize nevidím, jen změť dezinterpretací a zjednodušení, lpění na zastaralých faktech a vytváření umělých konstrukcí tak, aby do sebe vše hezky zapadalo na úkor logiky a znalosti hlubšího dobového kontextu.

Proč je podtitul knihy "Od vzniku české kotliny po zrod Keltů", když kniha skáče po časové ose sem a tam a míchá dohromady Kelty, země Koruny české, pravěk, Karla IV., Rudolfa II., antiku, Germány,... zkrátka vše, co autorovi přišlo pod ruku? Kvantitou se snaží dohnat deficit kvality?

Jen namátkou - na obraze Růžencová slavnost Rudolfa II. lákalo především to, že jedním z korunovaných je jeho prapradědeček Maxmilián. Rovněž Rudolfova kunstkomora, jeho sbírka kuriozit, nebyla žádným "klíčem, kterým lze odemknout veškeré vědění", ale tehdy běžným módním trendem (velice nákladným). Podobné sbírky kuriozit si zakládali i mnozí další šlechtici, jen třeba neměli tolik finančních prostředků jako císař. Tuto módu napodobovali i bohatí měšťané, jak máme doloženo mimo jiné třeba i z Českého Krumlova. Také volba císaře kurfiřty byla v Rudolfově době již značně formální záležitostí, navic svého nejvyššího číšníka (ale i stolníka, maršálka/stájníka, komorníka...) měli po vzoru franských dvorů i jiné evropské panovnické a šlechtické dvory. Alegorická mapa Evropy na straně 7 a 11 - bodejť by neměla hlavu ve Španělsku a srdce ve středu Evropy, když její autor byl přívrženec Habsburků, jejichž nejdůležitejšími državami byla právě tato dvě území.

Žižkův doslov je stejná změť nesmyslů. Schválně si některé uváděné informace ověřte, třeba i jen na obyčejné wikipedii, v etymologických slovnících, heraldických encyklopediích a podobně. Žižka nezachází poctivě ani se zdroji, které cituje (vybírá si to, co se mu hodí, překrucuje, nadsazuje) a jeho etymologické rozbory (třeba slov Čech, člověk, Čech = Kelt...) nejsou vůbec seriózními pátráními po skutečném původu slova, ale jedná se o takzvanou "učeneckou" (amatérskou, zkreslenou, nepřesnou, fakty nepodloženou a přehnaně intuitivní) etymologii.

Jen pár poznámek: Ne, slovo Märchen = pohádky není odvozenou od názvu Moravy, ale jde o zdrobnělinu od Mär = příběh, zkazka, něco známého. Ne, vůbec není tak jisté, zda koruna královny Blanky vznikla opravdu v Čechách. Ne, není pravda, že Keltové se od nás "vydávali na všechny strany". Předpokládaná keltská pravlast nezahrnovala pouze území Čech, naopak, naše území bylo spíš východním okrajem keltského "centra", "historičtí" Keltové sem pak vtrhli snad odněkud z jižního Německa, Švýcarska... a kdo ví, jak zacházeli s původními obyvateli. Ne, Maďaři neříkají bratislavskému Děvínu Theben (to je německé označení), ale Dévény. A co je tak senzačního na tom, že jsou Théby i v Řecku a Egyptě? Div, že nám nepřisoudí i stavbu pyramid. Autorův údiv nad tím, že to vše znal už Palacký, se mi zdá nepochopitelný. Co je tak divného na tom, když historik zná zprávy antických autorů o Keltech, že zná několik názvů pro jedno místo a jeho proměny v čase? Tím spíš, když uvážíme, že Palacký v Bratislavě studoval. Podobně by se dala rozebrat celá kniha, ale to by byla ztráta času, lépe číst něco kvalitnějšího, u čeho není třeba ověřovat každý odstavec, jestli vás autor náhodou nehoupe.

Toto není kniha o dějinách Čech, Moravy a Slezka, ale o falešném, nakašírovaném obrazu dějin, prodchnutém jakousi autorovou naivní ideologií. Je to kniha o tom, jak si posílit národní sebevědomí a utvrdit se v iluzi, že naše území je pupek světa, že jsme vlastně Keltové, že jsme vyvolený národ... Triviální pocit, který se objevuje v jakékoli době, v jakékoli zemi, jakýsi kříženec mezi krátkozrakým vlastenčením a spasitelským komplexem.

Povedené. Sočit na muže - ale jen do chíle, než se ztratí dítě nebo rozbije auto a ženy si neví rady. Vzývat Bohyni - ale jen do té chvíle, než mi skutečně začne téct do bot, pak automaticky naskočí "Ježíšikriste". Obdivovat domorodce - ale jen do té doby, než začne jít o mé vlastní pohodlí. Být sesterská - ale jen do té doby, než se objeví první záchvěv jiného názoru. Být ekologická - ale jen ústně. Martha je přitahována k ženám, co jdou za Bohyní, ač si celou dobu říká, jak je jejich počínání vlastně směšné, chování hloupé a mluva pokrytecká. Škoda, že toho od autorky česky nevyšlo více.

3 27.09.2022

Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?

Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy.
Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu).

Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru?

Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky.

Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?