sika444 komentáře u knih

Autor nás uvádí do mnoharozměrného textu. Vedle poznání světa 17. století, Německa třicetileté války, pronikáme především do nitra člověka - křesťana, který je zajat jednou jedinou otázkou: Jak vyváznout z nástrah hříchu a dojít pokoje? Příběh románu ukazují neodolatelné puzení k hříchu (pýcha, marnivost, zahálka, lež, lakota, chtivost, smilstvo...) Jediným světlým bodem jsou pro něj novokřtěnci, které však pokládá za kacíře, i když jejich komunitní život obdivuje. Ideálem tak zůstává poustevnictví, i když hrdina ví, že všechny neřesti zůstávají stále při něm. Závěr na ostrově tak působí poněkud uměle - ale jak to měl vlastně jinak ukončit? Inspirace k promýšlení vlastního života a vlastní duchovní cesty.

5 29.01.2024

Jen málo knih dokáže způsobit, že se čtenář nahlas směje. Této se to daří. Humor některých textů je geniální... chrchly, chrchly, chrchly.

5 03.04.2023

M l a d o s t - vyprávění o zkáze jedné lodi vezoucí uhlí. Ohromná atmosféra, ale především nostalgie a humor nenápadně skrytý v lehké ironii vypravěčově. Obraz hořící lodi hned tak nezapomenu.
L a g u n a - ohromná atmosféra příběhu z Malajsie. Vyprávění Arsata o lásce, která zničila víc než dala. Na tomto vyprávění je nejvíc působivá kulisa tropického pralesa, řeky a laguny. A jazyk! "Do ticha kolem se rozlévala tucha neštěstí, jež není nikdy daleko, hlodavá tucha, jež číhá v našich srdcích; a rozlévajíc se do toho hlubokého němého ticha, měnila je v cosi podezřelého a mrzkého, v jakousi neproniknutelnou masku, za níž se skrývá neospravedlnitelné násilí. "
V ý s p a p o k r o k u - ta ironie je ohromující. Stručné, věcné, jasné a - demaskující. Conradovo téma: POKROK - v jehož jménu se spáchaly ty nejhorší zločiny.
S r d c e t e m n o t y - neuvěřitelně hutné, plné - atmosféry, slov a textu (takřka zde nejsou odstavce), lesa a vody, tmy a šera, násilí a temnoty v duši. Jsou zde pasáže (vlastně je to celý text) až magicky působivé, popisy pralesa, řeky, atmosféry Konga s jeho tragickou koloniální přítomností. A postavy vykreslené tak, jak to umí málokdo. Vrcholem je Kurtz, kolem něhož se vše točí... Jak Conrad umí popsat duši! Jak zná člověka! Je to dokonalé.
G a s p a r R u i z - poněkud konvenčnější stylem, ale úžasně vypointovaná. Poslední stránka zaskočí.
P ř í b ě h - skvěle vyprávěný příběh o podezření, které - nedokázáno - způsobí katastrofu. A největší trápení člověka, jenž vraždil, spočívá v tom, že se nikdy nedozví, zda ti, které zabil, byli či nebyli vinni. "Ach ty můj ubožáčku..." řekne mu ta, která jej miluje. O zmařené životy prostě nejde...
Č e r n ý n á m o ř n í k - černá groteska, s výbornou atmosférou a především skvělou pointou.
Souhrn: ostatní prózy vysoce převyšuje Srdce temnoty, a to jak svým závažným námětem, tak propracovanou strukturou, jazykem, atmosférou a literární úrovní. Celek knihy však není nevyvážený a představuje skvělý vhled do díla velkého spisovatele.

5 28.02.2023

Wolker byl velký básník a jeho verše ve mně rezonují celý život. Balada o nenarozeném dítěti je jedna z nejsilnějších. Stále se lze vracet i k Hostu do domu, ale především k jeho vrcholným pracím.

5 04.01.2023

Opravdu velký čtenářský zážitek - ty podivuhodné asociace provázející autorovu cestu, díky nimž pronikáme do hloubi dějin. Leitmotivem je životní příběh lékaře Thomase Browna. Některé popisy (zaniklé město Dunwich pohlcené mořem, příběh spisovatele Josepha Conrada a mnoho dalších) jsou opravdu magické. Nevím, jak to Sebald dělá, že jeho líčení člověka tak pohltí. Ale pohltí. Navíc obohatí nejen o mnoho zajímavých informací, ale především zprostředkovává existenciální úzkost, naléhavost plynutí času, hrozbu zániku civilizace a mnoho jiného. Vždy je zde zkušenost Němce (Rakušana), který musí žít jinde, ale vleče s sebou i v Anglii stigma příslušníka národa, který se provinil.

5 20.02.2022

Nejlepší je ta upřímnost a čistota, s níž autor podává svědectví o SSSR, a to navzdory svým sympatiím. Gide byl příliš humanista, než aby mohl nechat projít bez kritiky systém, který ústil do absolutní tyranie. Ve spisku Popravení "Návratu ze SSSR" už navíc má informace o Velkém teroru, který začal v roce 1937. Pro mě je důležité číst tuto knihu, neboť takto ji mohli číst i komunisté a všichni další čtenáři v roce 1936. A i v českém překladu. Vyšla, byla k sehnání. Bohužel, jako mnoho jiných svědectví z té doby, nikdo ji nebral příliš vážně, alespoň ne dostatek komunistů, kteří "to mysleli upřímně".

5 27.08.2021

Opravdu podnětná kniha, která nás provede životem i dílem velkého muže. Její podtitul vystihuje podstatu: Umělecké dílo života. Safranski vypráví příběh Goethova života a doplňuje jej rozbory díla. Přibližuje Goethovy názory na svět, umění, náboženství, na lásku i politiku. Kniha obsahuje mnoho citátů z díla, ale především z Básně i pravdy a bohaté básníkovy korespondence. Autor je poučený vypravěč, který zná, co bylo o Goethovy napsáno, ale hodnotí jej prizmatem dneška. Proto působí osobnost velkého básníka a milovníka života tak současně a aktuálně.
A ještě osobní poznámka: Čtenáři to prostě nedá a musí začít číst právě ta díla, o nichž se v knize pojednává. V tom je Safranského spis asi nejdůležitější: přivede čtenáře ke Goethovu dílu.

5 18.06.2021

Tato kniha navždy ovlivnila mé chápání zla. Eichmann mohl řídit ve Třetí říši distribuci uhlí nebo brambor. Dělal by to stejně odpovědně a dokonale, jako řídil distribuci Židů do vyhlazovacích táborů. Když v Maďarsku padl Horty a moci se ujali šípové kříže, byl Eichmann druhý den v Budapešti. Jak se kontextem z některých ctností stávají zločiny.

5 12.02.2021

Obrazy z Rus jsou pozoruhodné dílo Havlíčka žurnalisty. Kniha přináší mnoho faktografického, především z Moskvy, kterou autor poznal nejlépe. Velká kapitola je věnována lidovým veselicím a cizozemcům. Havlíček si všímá jednotlivých vrstev moskevského obyvatelstva. Pozoruhodné jsou jeho postřehy týkající se nevolnictví, ruské schopnosti šidit, používání francouzštiny a němčiny na úkor ruštiny a odtrženosti dvora a šlechty od obyvatelstva.
Dovolím si ještě jeden citát: "Ostatně však mnohé věci také jeden národ od druhého dobrovolně a bez násilí přijal od té doby, co nastala větší vzájemnost mezi národy. Kdo nezná než své, ovšem že se vším spokojen bude; teprv porovnáváním naučíme se znáti nedůstatky, abychom se mohli porovnávat, musíme mimo své i jiné viděti a seznati. Častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidé všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností, snášenlivost: kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté ani tak nemoudrým ani tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá co neomylná."

5 16.10.2020

(SPOILER) Sofoklés není teolog jako Aischylos, ani psycholog. Zato je etik starověku. Ve svých nejlepších tragédiích staví do kontrastu řád s lidskou svévolí. Závěr některých tragédií přináší katarzi (Filoktétés, Aiás), jiné končí beznadějí a zmarem (Antigoné).
Hry jsou různorodé:

- Antigoné - asi nejsilnější ze všech. V monolozích i dialozích zde Sofokléš pojednává zásadní etická témata. Hlavní hrdinka zastupuje řád, tedy to, co platí a není třeba to zdůvodňovat. Kreón reprezentuje politickou a mravní zvůli. Jeho syn Haimón ve svém výstupu odhaluje nezbytnost ustoupit tam, kde člověk z ješitnosti či nemoudrosti zastává mylné nebo doslova zlé stanovisko. Antigona je ve svém vyznění skutečnou tragédií - tragédií svévole, umanutosti, tvrdosti, proti níž stojí lidskost a základní etická pravidla.

- Élektrá - námět zpracovaný skvěle Aischylem, ovšem bez hloubky a teologické reflexe.

- Král Oidipús - další vrchol Sofoklova díla. Proměna Oidipova je skutečně fascinující, vývoj jeho postavy je působivý. Sledujeme snahu za každou cenu najít nějaké řešení, než mu dojde, že řešení není a že vrahem je on sám. Skvělá postava Kreona a věštce Teiresia (oba známe z Antigony).

- Oidipus na Kolónu není tak působivou hrou, i když i zde jsou silná místa. Zvláště napětí mezi Théseem a Polyneikem je velmi působivé. Polyneikova rezignace, když mu dojde, že je mrtvým mužem, je děsivá. Vztah otce a dcery (dcer) připomíná svou intenzitou Krále Leara.

- Filoktétés je neobyčejně působivým dramatem pokušení Neoptolemona, který lstí vymámí od Filoktéta kouzelný luk, ale jehož přirozený smysl pro čest mu nedovolí podvod dokonat. Jedna z mála her, která končí mravní katarzí. Neoptolemon je jednou z nejkrásnějších postav Sofoklových.

- Trachíňanky - velká tragédie Déianeiry, Héraklovy manželky, která, nevědouc, způsobuje manželovu smrt. Druhá polovina tragédie, v níž vystupuje Hérakléš jako ublížený chudák, který navíc vydírá svého syna Hyllose, je méně působivá.

- Aiás - zde je naopak silnější druhá část hry, v níž Teukros hájí své právo pohřbít bratrovu mrtvolu. Opakuje se zde motiv z Antigony, ovšem rozšířený o snahu bránit čest zemřelého. Příznačné je, s jakým despektem je zde vylíčena dvojice Meneláos - Agamemnón, navzdory Meneláovu "státnickému" monologu, kterým se pokouší zdůvodnit svévolný příkaz:
"Neb v kom je s počestností bázeň spojená,
ten vždycky má, to věř mi, jistou záchranu;
kde zpupně konat lze a volně, co kdo chce,
pak obec taková, ač šťastně plula kdys,
přec po nějakém čase klesne v prohlubeň."
A ještě stojí za to zmínit se o postavě Odyssea, jehož obraz z Filoktéta není příliš pozitivní, nicméně zde, v Aiantovi, se stává prostředníkem smíření.

- Slídiči - hříčka, v níž je asi nejvíce zajímavý popis výroby lyry.

Mnoho by se dalo mluvit o Sofoklově literárních prostředcích, o kompozici drama a pod. Pozoruhodné je, že s výjimkou Aianta se v jeho hrách neobjevují bohové jako jednající postavy, ale většinou ani jako strůjci osudů lidí. I sám osud je zde jaksi odmocněn, takže tíha odpovědnosti leží na lidech. Platí to i o Králi Oidipovi, byť on sám propadl do tragické situace nevědomky. Ani zde však Sofoklés nic nesvádí na osud a spíš nás nutí zamýšlet se nad tím, jak se člověk může vyrovnat s něčím tak strašným, jako bylo to, co potkalo Oidipa. Je to velká inspirace.

5 30.08.2020

Je přímo rozkoš vnímat, jak si s námi autor pohrává, přičemž sděluje, co chce sdělit. Kapitola o motýlech je vrchol - nikdy jsem něco tak vtipného a krásného nečetl. Nabokovovy metafory, jeho vysoustružené věty, celá kompozice knihy - to je jeden velký čtenářský zážitek. A nesmím zapomenout složit poklonu panu překladateli. Velmi krásná čeština, opravdový poklad jazyka.

5 24.06.2020

Jde o víc než pokračování knihy Dej mi své jméno. Autor zde rozvíjí a vysvětluje hlavní filosofickou myšlenku, která spočívá v hledání naplnění života. Na příkladech Samuela, Elia a Olivera ukazuje, že setkání s láskou není nic samozřejmého, že k němu nemusí dojít a že lidský život může proklouznout mezi prsty. Dokonalé metafory - z oblasti nečekané (jídlo, pití) i z oblastí, které jsou autorovi velmi blízké (hudba, poezie - Kavafis). Velmi intenzivní kniha. A nevím, zda je to tak, jak Aciman tvrdí.

5 22.02.2020

Velký zážitek. Kniha je plná myšlenek, které bych si chtěl zapamatovat, oba protagonisté se nebojí mluvit velmi otevřeně i o tématech, o nichž se nemluví, např. o fašistických meziválečných intelektuálech v Rumunsku. Nabízí dobrý vhled do evropského a amerického intelektuálního prostředí 60 - 90. let. Judtova sympatie k sociální demokracii je dokonce až nakažlivá.

5 21.12.2019

Četl jsem to asi půl roku, ale byl to vždy zážitek. Někdy se mi zdály sny ve verších. O tomto veledíle se nedá psát, jen je znovu a znovu vnímat a vracet se k němu. Překlad Otmara Vaňorného je důsledný a ke čtenáři nemilosrdný, ale jiný číst nemohu.

5 02.08.2019

Literární skvost, podle mě největší román 20. století. Pokládám toto dílo (i s prvním dílem Za Volhou není země) za stejně velkolepý román, jaký pro 19. století je Vojna a mír. Množství postav zajišťuje velmi plastický obraz válečného Sovětského svazu. Objevuje se zde fronta, boje ve Stalingradu, Gulag i holocaust. Velmi důležité je, že Grossman se přestal bát a psal tak, jak to cítil. Proto se zde objevuje sovětský antisemitismus i odlidštění totalitní moci, zvláště v armádě. Nelze než doporučit.

5 01.08.2019

Velký zážitek, kniha je opravdu působivá. Zdařilá je i filmová verze Sulambeka Mamilova z roku 1989. Je to pomník zabitých Čečenců a Ingušů i všech, kdo byli v roce 1944 deportováni z Čečenska. Škoda, že knihu i film zná tak málo lidí.

5 26.07.2019

Vybroušené povídky. Rašómon má skvělou atmosféru, V houštině provokuje mnohoznačností. Vodnická anabáze je už trochu vyčpělá. Škoda. Možná mohly být do výboru místo ní zařazeny jiné kratší povídky.

5 14.03.2019

Kniha z nejpodivuhodnějších. Nejprve pohorší, naštve, vyvolá kroucení hlavou, zda je tam opravdu napsáno, co čtenář čte. Kdo v této fázi knihu neodloží, ale vytrvá, je bohatě odměněn zábavou, která asi nemá obdoby. Kolik vtipu, bizarností, absurdního humoru, surrealistických asociací, sprosťáren a hlubokých duchovních pravd je zde navršeno! A ve všem kraluje autor - vzdělaný, veselý, občas naštvaný, pohybující se v antické vzdělanosti a v současné vzdělanosti tak samozřejmě, až to vyvolává úžas. Kniha je natolik nepodobná čemukoli jinému, že se o ní špatně vypráví. Kdykoli se čtenář pokouší svým přátelům alespoň trošku zprostředkovat toto divuplné pojednání, vždy narazí na nechápavou reakci: A tohle je k něčemu? Tohle je klasické dílo? Tohle se dá číst? Inu, kdo nevstoupil do vody, nenaučí se nikdy plavat.
"Tak se bavte, drahouškové, a vesele dočtěte ostatní k prospěchu těla a ke zdraví ledvin. Ale slyšte, oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví; a já vám hned všechno oplatím."
Proto dovolte, milí pijáci, připít mistru Františkovi: Ať mu je Hospodin milostiv! (Což nepochybně bude už jen za to, že tak důkladně rozvinul perikopu ze 2. kapitoly Janova evangelia. O ničem jiném - kromě trochy oplzlostí - totiž tento opus magnum není.)

4 03.11.2023

Kniha je udivující tím, jak v ní autorka dokázala spojit gay romanci se seriózní prací s řeckými mýty. Vztah Patrokla k Achilleovi je idylický, o něčem takovém asi sní každý gay. Kdyby nebylo zasazení příběhu do kontextu řeckého světa trójské války, byl by to čirý kýč. Autorce se však povedlo to, co k dokonalosti přivedla Christa Wolfová: mýtus zaplnila živými lidmi a my jsme se stali aktéry dějů, jež známe z Homéra, Sofokla a Eurípida. V tuto chvíli pak autorce odpouštíme idyličnost vztahu dvou hlavních postav s vědomím, že kdyby více pracovala s psychologií, kniha by se jí mohla rozpadnout. Takto je prostě věrná a dokonalá láska obou mužů axiom, který ukotvuje celé vyprávění. Výborný nápad vyprávět příběh Patroklem se zúročil v závěru knihy, v němž překračujeme hranice pozemského přebývání - zcela v souladu se starořeckým chápáním smrti a posmrtné existence. Snad jen k Thetis nemusela být autorka tak tvrdá.

4 28.11.2022

Stále přemýšlím nad tím, kolik je v knize hloubky, jak píše doslov, a nakolik si to na hloubku hraje. A nevím. Zdá se mi, že se autor sem tam dotkne důležitých témat, avšak zase od nich rychle unikne do Klářina vnitřního světa. A tak ty klíčové etické otázky jsou jen tak nahozeny. Vlastně mě nezajímá lidství robota, ale lidství moje. A po přečtení (mimochodem, podezřele snadném) si nejsem jist, zda jsem se o něm něco dozvěděl.
Navzdory tomu je kniha pozoruhodná svými dystopickými motivy - motiv "pozdvižení" je inspirativní, i když nevím, zda nám nehrozí spíš elitářské "ponížení".

4 06.10.2022