Tragédie

25.09.2021

(SPOILER) Zvláštne, aký má tá kniha príbeh, keď ju človek číta podľa chronológie vzniku jednotlivých hier. Sofoklés sa tu postupne zbavuje asichylovského modelu drámy, ktorý bol silne prítomný ešte u Aianta, utvára si svoju vlastnú tvár a ústi až do akejsi pozemskejšej staroby. Postupne sa vytrácajú až akési mystické žalospevné piesne zborov typické svojou sakrálnou silou (naberajú skôr psychologizujúcu podobu) a to v prospech dôkladnejšieho rozvíjania konfliktov medzi väčšou skupinou postáv. Zároveň akoby sa tu cez vitálne postavy (Aiás, Kreón a Antigona) postupne prepracúval až ku starcom visiacim nad hrobom (Filoktétes, staručký Oidipus).

Sofokles tak (s výnimkou Aianta) vyniká predovšetkým v rozvíjaní konfliktov troch, či rovno štyroch hodnotových systémov (napr. Antigona, Kreón, zbor). Aj preto sú jeho drámy doslova ukážkové a kľúčové pre vývoj európskeho divadla - dramatické, dynamické, konfliktné a katarzné. Zobrazuje postavy pechoriace sa medzi mlynskými kameňmi a snažiace sa svojou silou ovládnuť pre seba kúsok sveta, ovládnuť svoj osud, ovládnuť náhodu, a následne - práve kvôli tejto snahe, svojej hybris - padajú do prachu, pretože práve táto ich snaha je napĺňaním osudu. Ak si niečo zo Sofokla zapamätám, určite to bude obraz stromov, ktoré sa na okraji útesu ohýbajú pod silou vetra, pretože inak by boli vyvrátené. Skrátka, každý abstraktný hodnotový systém (aj ten Antigonin), každá racionalizácia (najmä tá Oidipova), každé odvládnutie sveta, to všetko je len klamom, ktorým sa snažíme obrniť a ktorý nás zaslepuje ako Oidipa (aj preto je vypichnutie si očí taká mocná metafora). Samozrejme, u Sofokla sa toho ukrýva omnoho viac. Jeho hry mali svojim dialogickým rozvíjaním hodnotových konfliktov, ktoré ústili do neriešiteľných diskrepancií určite veľmi silný vplyv na Platóna (ktorého vyústenia boli väčšinou opačné) a tým pádom na celú európsku filozofiu. Prekrásne sa tu dajú ilustrovať konflikty medzi nárokom komunity a indivídu, medzi nárokom Bohov a ľudí, medzi racionalizáciou a citovosťou, medzi možnosťou vzpierať sa osudu a osudom a pod.

Netreba však zabúdať, že boli aj poéziou a práve toto je niečo, v čom vyniká Aiás. Tak ako u Aischyla aj tu sa ozývajú akési nebeské volania, spievané lamentácie, ktorými zbor vrhá do divákov magickú moc slov. Aiás tu tak predstavuje až akési sakrálne dielo a pre mňa osobne ide jednu z najúplnejších hier gréckej antiky. Súčasne tu totiž Sofoklés rozohráva úchvatnú dišputu nad hrobom Aianta o konflikte slobodného občana a hrdinu proti moci kráľa, o moci človeka a bohov, o hodnote cti a poslušnosti, atď. atp.

Tretím vrcholom je potom pre mňa Antigona, v ktorej sa zasa úchvatným spôsobom rozohráva konflikt medzi Kreontom a "hlasom komunity" a Antigonou a "hlasom rodiny". Paradoxom pritom je, že dnes máme zafixovanú ako kladnú postavu výlučne Antigonu, ktorá pritom hovorí, že jej duša je mŕtva, ktorá je schopná zavrhnúť vlastnú sestru a postaviť mŕtvych na piedestál pred živých (mŕtveho brata pred svojho živého milovaného i sestru). Obaja sú tu predstaviteľmi neosobných systémov, v ktorých akoby pre život nebolo miesto. Eros a Dionýzos u Antigony ustupujú Hádovi a Diké. A obaja tiež ukazujú hybris, hoci u Kreonta je tento problém vypuklejší. Riešenie tu potom predstavuje zbor a Haimón, ktorí ukazujú, že abstraktné princípy treba zaplniť živým človekom a že treba byť tými stromami na útesoch. Takto som to aspoň čítal ja (ale aj Martha Nussbaumová).

A potom by som tu rád spomenul ešte Filoktéta. Tu je zaujímavé, že neriešiteľný konflikt potrieb obce (ukončenie vojny) a potrieb indivídua (hnev na klamárov a zlých priateľov, potreba domova po rokoch samoty) musel napokon rozlúsknuť až božský zásah, čím Sofokles v tejto hre akoby prízvukoval, že riešenie nejestvuje.

30.08.2020

(SPOILER) Sofoklés není teolog jako Aischylos, ani psycholog. Zato je etik starověku. Ve svých nejlepších tragédiích staví do kontrastu řád s lidskou svévolí. Závěr některých tragédií přináší katarzi (Filoktétés, Aiás), jiné končí beznadějí a zmarem (Antigoné).
Hry jsou různorodé:

- Antigoné - asi nejsilnější ze všech. V monolozích i dialozích zde Sofokléš pojednává zásadní etická témata. Hlavní hrdinka zastupuje řád, tedy to, co platí a není třeba to zdůvodňovat. Kreón reprezentuje politickou a mravní zvůli. Jeho syn Haimón ve svém výstupu odhaluje nezbytnost ustoupit tam, kde člověk z ješitnosti či nemoudrosti zastává mylné nebo doslova zlé stanovisko. Antigona je ve svém vyznění skutečnou tragédií - tragédií svévole, umanutosti, tvrdosti, proti níž stojí lidskost a základní etická pravidla.

- Élektrá - námět zpracovaný skvěle Aischylem, ovšem bez hloubky a teologické reflexe.

- Král Oidipús - další vrchol Sofoklova díla. Proměna Oidipova je skutečně fascinující, vývoj jeho postavy je působivý. Sledujeme snahu za každou cenu najít nějaké řešení, než mu dojde, že řešení není a že vrahem je on sám. Skvělá postava Kreona a věštce Teiresia (oba známe z Antigony).

- Oidipus na Kolónu není tak působivou hrou, i když i zde jsou silná místa. Zvláště napětí mezi Théseem a Polyneikem je velmi působivé. Polyneikova rezignace, když mu dojde, že je mrtvým mužem, je děsivá. Vztah otce a dcery (dcer) připomíná svou intenzitou Krále Leara.

- Filoktétés je neobyčejně působivým dramatem pokušení Neoptolemona, který lstí vymámí od Filoktéta kouzelný luk, ale jehož přirozený smysl pro čest mu nedovolí podvod dokonat. Jedna z mála her, která končí mravní katarzí. Neoptolemon je jednou z nejkrásnějších postav Sofoklových.

- Trachíňanky - velká tragédie Déianeiry, Héraklovy manželky, která, nevědouc, způsobuje manželovu smrt. Druhá polovina tragédie, v níž vystupuje Hérakléš jako ublížený chudák, který navíc vydírá svého syna Hyllose, je méně působivá.

- Aiás - zde je naopak silnější druhá část hry, v níž Teukros hájí své právo pohřbít bratrovu mrtvolu. Opakuje se zde motiv z Antigony, ovšem rozšířený o snahu bránit čest zemřelého. Příznačné je, s jakým despektem je zde vylíčena dvojice Meneláos - Agamemnón, navzdory Meneláovu "státnickému" monologu, kterým se pokouší zdůvodnit svévolný příkaz:
"Neb v kom je s počestností bázeň spojená,
ten vždycky má, to věř mi, jistou záchranu;
kde zpupně konat lze a volně, co kdo chce,
pak obec taková, ač šťastně plula kdys,
přec po nějakém čase klesne v prohlubeň."
A ještě stojí za to zmínit se o postavě Odyssea, jehož obraz z Filoktéta není příliš pozitivní, nicméně zde, v Aiantovi, se stává prostředníkem smíření.

- Slídiči - hříčka, v níž je asi nejvíce zajímavý popis výroby lyry.

Mnoho by se dalo mluvit o Sofoklově literárních prostředcích, o kompozici drama a pod. Pozoruhodné je, že s výjimkou Aianta se v jeho hrách neobjevují bohové jako jednající postavy, ale většinou ani jako strůjci osudů lidí. I sám osud je zde jaksi odmocněn, takže tíha odpovědnosti leží na lidech. Platí to i o Králi Oidipovi, byť on sám propadl do tragické situace nevědomky. Ani zde však Sofoklés nic nesvádí na osud a spíš nás nutí zamýšlet se nad tím, jak se člověk může vyrovnat s něčím tak strašným, jako bylo to, co potkalo Oidipa. Je to velká inspirace.