Sigas komentáře u knih

Autor má s autismem osobní zkušenost, což ho zbavuje mého počátečního podezření ze zneužívání tématu. Jinak mě příběh o autistické dívce, která nakonec řeší za druhé problémy vyžadující společensky extrémně náročné interakce, úplně strhl. Navíc tu v nezvyklém světle vyvstávají celkem zásadní otázky náboženského přesvědčení a mezilidských vztahů.

1 12.05.2024

Varice na Lolitu, chvílemi dost doslovná. Zároveň dost odlišná, jak stylem nekonečných, zalykajících se vět, tak obsahem plným nechutných veterinárních přirovnání, nespoutané fantazie a svým způsobem daleko otevřenější a ještě méně obvyklé sexuality. Nemá to intelektuální vytříbenost Lolity, ale jinak strhující čtení.

1 08.04.2024

Přiznám se, zpočátku ve mně pár náznaků vzbudilo obavu, že se dozvíme, jaký má podle Božích záměrů být český národ, a tedy že Hoškovo teologické východisko bude nějaké iluzorní hledisko na tento svět mimo tento svět. Ale nestalo se a ony podezřelé náznaky skončily tvrzením, že Bůh chce, aby byl český národ český, tedy co nejvíc sám sebou. To je mi nakonec velmi sympatické, protože nejde o nic jiného než o obdobu přijetí svého života v celosti a fakticitě, se světlými i temnými strákami, s milou i nemilou historií, tedy o přijetí sebe sama rozšířené na naše bytí v rámci dějin národního společenství. Jaký je smysl nebo poslání českého národa? Ne selektivní hlas jedné epochy nebo jedno hlediska, ale všechny ty soupeřící a často protichůdné tradice a proudy - to je náš příběh.
Nemohu posuzovat odbornou, historickou stránku knížky, ale pro mě to bylo velmi poučné a zábavné čtení.

1 27.09.2020

Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující.
Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já?
Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé.

Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.

1 20.01.2019

Je to knížka o úžasné osobnosti a vlastně už jen proto musí být zajímavá. Trochu balancuje na pomezí žánrů: na životopisný román je příliš věcná a na seriózní životopis příliš románová. Tím nechci říct, že by se odpoutávala od historické skutečnosti nebo si přímo vymýšlela, naopak její věrnost historickým zdrojům je imponující. Spíše jde o styl a možná i o poněkud nekritický obdiv k ženě, kterou už za jejího života považovali za světici.

1 04.11.2018

Když vezmu jen hlavní dějovou linku s Missy, tak je to v nejlepším smyslu prvotřídní doják. Očistné smíření v slzách. Větší část knihy ale zabírají Mackovy rozhovory s Bohem a z těch už jsem byl trochu méně nadšený.
Vůbec mi nevadí, že jsou neortodoxní. Naopak, vidím v nich probleskovat vitalitu nového druhu křesťanství, které vede člověka k celosti. Ale vadí mi, že jsou příliš rozvláčné a poněkud nudné. Pro cílovou skupinu ortodoxních křesťanů je to možná vhodné tempo, ale ostatním bude nejspíš připadat, že mluví o ničem, a bezpečně je to odradí. Což je velká škoda, protože základní poselství příběhu má tak silný potenciál.
Co se týče teologie Chatrče, jsem v rozpacích. Zobrazení Boha Otce jako rozšafné černošky, která si říká Taťka, sice úspěšně nabourává tradiční představy a očekávání, na druhou stranu z toho, co se z Mackových diskusí s Taťkou dozvídáme, přeci jen místy vyčuhuje tradiční dogmatismus. A když přijde na hlavní otázku, na existenci zla, Bůh se tváří, jako že má odpověď. Nepochybuji, že Bůh je odpověď na existenci zla, ale nevěřím, že můžeme dostat odpověď na otázku, proč ho Bůh dopouští, ani že vůbec můžeme takovou otázku smysluplně položit. Abychom nakonec nebyli jako ti Jobovi přátelé.

1 02.04.2017

Velmi podrobná kniha zachycuje vzestup Hitlera k moci především v souvislosti s celkovou historickou a společenskou situací. Od jisté chvíle se všechno začne valit s jakousi osudovostí a tragédie, která přichází, je nevyhnutelná, protože doba je na ni zralá. Vidíme, kolikrát stačilo něčí jediné drobné rozhodnutí, aby se Hitler a jeho NSDAP propadli do bezvýznamnosti, ale nebyl nikdo, kdo by to rozhodnutí udělal, kdo by se té lavině v jejím zárodku postavil. Někdy máte pocit, že kdyby se Hitler nenarodil, museli by si ho Němci vymyslet.

1 03.06.2014

Když vezmu každé dílko z téhle knížky zvlášť, rozhodně se mi nejvíc líbilo to nejkratší - pohádka o Hyacintovi a Růžence. Autorova fantazie je originální, lehká, hravá a veselá, někdy překvapivě odvážná a jádro poselství se vyloupne snadno a nenuceně.
Pak jsou tu Hymny noci. Krásné, tiché, vznešené a odhodlaně zasněné, obzvláště ze začátku. Když ale romantická duše na svém putování za útěchou tajemné noci zavítá i do Palestiny a v Kristu spatřuje vůdce, jehož chce následovat do věčného snu, přijde mi to jako poněkud nešťastná romantizace křesťanské symboliky, která je na škodu romantismu i křesťanství.
A nakonec nejrozsáhlejší, ale pro mě také nejhůře stravitelný Jindřich z Ofterdingen. Dlouho jsem nevěděl, jak mám tento román číst. Postavy jsou tak typizované (poustevník, havíř, básník, kupci) a patetické (obzvláště vzájemná vyznání lásky Jindřicha a Matyldy jsou přímo odporně vzletná), že jejich formální funkce jim vysála veškerý uvěřitelný život. Až později mi došlo, že Jindřicha je třeba číst především jako pohádku, jako symbolické znázornění autorových představ o světě. Ostatně z nástinu toho, jak měl příběh pokračovat, se ukazuje, že některé postavy se nakonec měly spojit v jedné, určené jako abstraktní princip (Rozum, Fantazie, Měsíc, Železo). Jenže i to kouzlo pohádky ve mně postupně udusilo nestřídmé hromadění různých mytologických motivů vrcholící v úděsném mytologickém eintopfu Kingsohrova vyprávění na konci prvního dílu. A tak nesrovnatelně víc než sám příběh mě u Jindřicha z Ofterdingen bavilo objevování Novalisových v příběhu skrytých a roztroušených filosofických názorů.
Možná ještě zajímavější je objevování samotného Novalise - Friedricha von Hardenberg. Postava, ze které jsem zkrátka na rozpacích. Co byla skutečnost a co stylizace? Na obrázcích vypadá jako andílek, který neumí do pěti počítat, ale mladý Fritz si mezi známými získal proslulost uměním flirtovat s děvčaty. Propadne kouzlu dvanáctileté Sofie von Kühn a o rok později se s ní zasnoubí. Prý to není láska, ale náboženství. Nešťastná Sofie pak v patnácti letech umírá. Nepochybně musela mít jisté éterické kouzlo, ale Fritz ho tak nafoukne, že na ní postaví náboženství lásky a udělá z ní královnu nebes. Pubertální královna nebes neuměla napsat snoubencovo jméno bez několika pravopisných chyb, kouřila, bývala k němu chladná a nechala si vykat. No a sám Novalis se navzdory své nebeské Sofince za chvíli zasnoubí s jinou. Tak co si s tím počít?

1 18.01.2014

Knížka vypráví v prvním plánu především o nápaditosti. Proti smutnému zástupu aspirujících spisovatelů, kteří kdo ví proč zoufale chtějí psát, ale nemají o čem, postaví člověka, který má už od dětství neuvěřitelnou spoustu nápadů, ale psát nechce. Tenhle člověk, přezdívaný Petr Pavouk, je ostatně zajímavý i z jiných důvodů, což nám napoví už malý mužíček se zeleným kloboukem, který ho provází a kterého ostatní lidé nikdy nevidí.
Petrova fantazie a inteligence jsou vzácný dar. Dovede je využít a líčení jeho neobvyklých životních osudů je zábavné a zajímavé. Když jsem mu ale pomalu začínal závidět takové bohatství zážitků, ukazovalo se čím dál jasněji, že s jeho vztahem k realitě není něco v pořádku. Je možné žít čistě esteticky, jako by vše byl jen nezávazný příběh, které si vymýšlíme pro své potěšení? Od té chvíle mě mnohem víc než Petrovy další osudy zajímalo, jaké poselství má autor připravené na závěr. Jak může tenhle ohňostroj imaginace naplnit motto knihy, které říká: “Odpojit se od světa médií a všelijakých kulturních osvětářů je jako vstoupit do jiného, magického světa. Jako vstoupit zpátky do skutečnosti. Čas snů skončil.”
Pokud se tím chcete nechat překvapit, další větu už nečtěte. Protože si neodpustím poznamenat, že mě Gaarder příjemně překvapil, když příběh o nápaditosti utržené ze řetězu zakončil něčím vcelku nenápaditým a neoriginálním, co známe už z klasické tragédie.

1 21.12.2013

To byl tedy nářez: Oslovení jako “mladý a sličný zajatče” nebo “můj ubohý modláři”. Kouzelná sebereflexe divocha, který o sobě vypráví a dodá: “To víš, milý hochu, divoch je přece jen divoch.” Pohan, který vidí kněze při mši a zvolá: “Ach, té kouzelné nádhery náboženství! Té velebnosti křesťanského ritu!” Vášniví bezstarostní divoši, slzící a omdlévající hrdinové, vznešený poustevník obklopený ve své jeskyňce nadpřirozeným světlem, hřbitovy v měsíčním svitu.
Na druhou stranu je to esence toho, co si představuji pod pojmem romantismus. Esence nechutně kondenzovaná, odpudivě patetická a stylisticky hrozivá, která se přesto stává čímsi klasickým. Teprve když si dovolíte odstup reflexe a nečtete jen samotný příběh, ale zároveň dokument o počátcích romantismu, je to snesitelné, zajímavé a dokonce i zábavné. Jak se trefně píše v předmluvě, Chateaubriand je jedním z nejhorších a zároveň největších spisovatelů Francie.

Malá ochutnávka. Pozor, obsahuje spoiler, ale myslím, že v tomto případě to vůbec nevadí:
“Nebesa!” zhrozil se misionář,“ čeho ses to dopustila, milá dcero?” “Zločinu, ctihodný otče,” zalkala Atala s vytřeštěnýma očima, “ale zahubila jsem jen sebe a zachránila svou matku.” “Pověz vše,” vzkřikl jsem všecek poděšen. “Slyš tedy!” vybídla mne odumírajícím hlasem, “předvídala jsem svou slabost, a proto jsem při našem útěku z vesnice vzala s sebou…” “Co jsi vzala s sebou?” vyrazil jsem strnulý hrůzou. “Jed,” řekl poustevník. “Už zuří v mých útrobách,” zahořekovala Atala.

1 29.10.2013

Krásná kniha, patetická a ostrá jako břitva.

1 30.06.2013

Aeneis sice nedosahuje lehkosti homérských eposů, ale na druhou stranu je to dílo typicky a programově římské, včetně té trochy topornosti. Představuje, jak se chtěli Římané vnímat a čím chtěli být. Vergilius byl jeden z nejlepších básníků své doby, a tak pro člověka, kterého zajímá antika a dokáže skousnout rozsáhlý epos, to je lahůdka.

1 30.06.2013

"Jsem Mrtvý, ale není to tak zlé. Naučil jsem se s tím žít." Začátek příběhu o zamilovaném zombíkovi ukazuje, proč tahle knížka stojí za přečtení. Absurdní existence Nemrtvých skýtá spoustu příležitostí, které může ironický nadhled komicky zužitkovat. Vrcholem pro mě bylo zombíkovo rande, pasáž, kterou jsem vzhledem k tomu, že mé sociální dovednosti jsou asi tak na úrovni této zachovalé mrtvoly, četl s hlubokými sympatiemi.
Bohužel spolu s tím, jak jsme čím dál víc vtahováni do světa živých, příběh zajíždí do obvyklých kolejí romantické dystopie. S živými už není sranda, smrt a ztrátu končetin berou moc vážně a pořád něco řeší: v jakém světě to žijeme, jak jsme se dostali až sem, jak můžeme získat svou lásku a zachránit budoucnost? A tímhle hraním na vážnou notu se brzy nutně vytratí většina ironie, na které knížka ze začátku stála.
Zhruba první třetinu bych hodnotil nadprůměrně, zbytek mě trochu zklamal. Kdyby to šlo, dal bych tři a půl hvězdičky.

1 30.06.2013

Třebaže jsem zpočátku k téhle knize přistupoval s obavami, že mezi mravenci a duchem to nakonec vyhrají mravenci, rychle si mě získala. K tak obtížnému tématu, jako je morálka a náboženství, přistupuje Bergson bez předsudků a s obdivuhodnou jistotou dokáže uchopit podstatu problému. Vzhledem k obtížnosti látky se i docela dobře čte a jeho bystrý pohled přináší spoustu inspirativních myšlenek.

1 30.06.2013

Vidět za vší kulturou a náboženstvím jediný zakládající princip, kolektivní vraždu, to mi připomíná gnostickou spekulaci. Ale pojetí evangelia jako demaskování a neperzekuční porážky všech perzekucí je geniální.

08.04.2024

O knize mohu říct asi totéž, co je jedním z jejích hlavních motivů: Pořád čekáte, že přijde něco velkého, a ono nakonec nic. Ale četlo se to hezky, až na podivnou posedlost prokreací.

10.02.2023

Výbor pokrývá všechna základní témata Emily Dickinsonové, od banálních postřehů přes dojmy z přírody až po úvahy nad smrtí a extatické odhalení Věčnosti.
Emily vyrůstala jako evangelikál posedlý osudem duše po smrti a jakkoliv později prošla radikální transformací, nikdy ji toto zaměření neopustilo. A tak ji na jednu stranu fascinuje příroda a obyčejný život, na druhou stranu právě v přírodě a obyčejném životě nalézá Extázi a Nesmrtelnost. Ačkoliv je pro ni Věčnost něco takřka empiricky jistého, nestaví duši před ortodoxního Boha, ale paradoxně před její vlastní domněnku. Někdo to označil jako mysticismus bez náboženství.

Říká se, že některé její zdánlivě jasné básně lze číst dvěma navzájem neslučitelnými způsoby. Nemusí to být chyba interpretace, ale mohou prostě vyjadřovat střet dvou protikladných postojů. Je Emily materialistka, nebo spiritualistka, věřící, nebo nevěřící, prožívá tento svět jako nebe, nebo jako peklo? Třeba je bipolární. Ostatně, neřekla o sobě, že věří stejně silně, jako pochybuje?
Kromě toho zde působí autonomie uměleckého díla. Jedna báseň z výboru přímo vykresluje obraz autora, který zapálí knot a odejde, ale zdroj světla září dál skrz čočku času. A Emily nám zapálila pořádnou vatru. Vezměte třeba “This Chasm, Sweet, upon my life”. Někdo to čte jako svědectví o vnitřní rozpornosti lidské existence (můj případ), někdo jako příběh nešťastné lásky k Sue a někdo jako strach těhotné ženy z nadcházejícího porodu. A jelikož překladatel zvolil mužské oslovení - “Ta strž, drahý, v mém životě” - má na mysli zřejmě ještě něco dalšího.

Zjistil jsem, že pro mě nejlépe funguje číst zároveň s českým překladem i originál. Některé básně jsou přeložené geniálně, z některých se trochu vytratila jejich síla a výjimečně se mi dokonce zdály být přeložené proti původnímu smyslu.

15.02.2022

Trochu zklamání. Experimentální forma románu mi sama o sobě nevadila, i když jsem nepochopil její účel. Poněkud mě rušilo, že to, co měl být formálně dialog, bylo vlastně vyprávění a zkrátka jsem si nedovedl představit, že by tak spolu dva lidé v živé konverzaci opravdu mluvili. Ale to může být způsobeno také posunem v překladu a v hebrejštině to třeba znělo normálně.
Obsah knihy je zajímavý, alespoň z historického a kulturního hlediska. Takové nahlédnutí do rozpolceného světa sefardských Židů. Když si ale odmyslím to zajímavé a pro vlastní děj v podstatě podružné, nemohu říct, že by mě příběh nějak zvlášť zaujal.

10.10.2013

Ne že bych neměl rád příběhy s filosofickou pointou, právě naopak, ale v téhle hříčce na téma paradoxní povahy času jsem prostě nedokázal odhalit žádný hlubší smysl. Možná mi jen unikl, možná zde žádný není. Mrzí mě to tím spíš, že realistická část vyprávění byla rozehrána docela slibně. Od postav neforemného profesora latiny, nadpozemsky krásné a chytré studentky, dravé učitelky biologie a jejího manžela, básníka, češtináře a sportovce v jedné osobě jsem, nevím přesně proč, čekal hodně. Připadalo mi, že mají potenciál pro velmi zajímavý vývoj a že můžou říct něco podstatného. Jenže jejich příběh se rozplynul do ztracena, začala cesta do mlžných dálek a jediné, co mi na konci zbylo ze všeho očekávání, byla prázdnota.

10.10.2013

Těžko hodnotit sbírku vyprávění tak velmi odlišné úrovně. Od hlubokých mystických podobenství přes dobrodružné a erotické příběhy k příběhům o ničem až po nekonečné a nesnesitelně nudné výklady o počtu súr, ájí, slov a písmen v koránu. Každopádně je spojuje exotika orientu a nepochybné stopy otrocké morálky.