SBH komentáře u knih

(SPOILER) V sáze Návrat na Mizeon se dostávám do poloviny. Civilizace arcidémonů je v troskách, zbytky populace se ukrývají na planetce, bývalé vojenské základně. Už takto stručně podáno je zjevné, že podoba se Star Wars není k přehlédnutí. Do toho všechny feentexové zbraně, dezintegrátory, bezpečnostní štíty a hvězdné křižníky, prostě lahůdka.
Taky se konečně v mega složitém světě Metaprostoru začínám orientovat a dokonce si čas od času pokládám otázku – hele, a nestalo se tohle dřív (později) než současná linie vyprávění?
V tomto díle se skutečně většina děje motá kolem Sibiela, což je trochu překvapení (příjemné). Prchlivý Arci-Quinn dostane na starost všechny uprchlíky a moc si s tím neví rady. Na Mizeonu řádí debhátarové a ostatní soustavy koukají, jak z nastalé situace vytřískat co největší zisk. Všichni samozřejmě touží po Dárci života, takže se s ním kšeftuje ještě dřív, než je vůbec nalezen. Jo a vztah arcidémonů a draků nabere nečekaný směr.
Všechna předchozí prohlášení o kvalitě textu, bohatém a libozvučném jazyce, barvitosti popisů, tudíž plasticitě universa, o chytrých zápletkách a nečekaných zvratech nadále trvají. Přesto se mi tento díl četl mnohem hůř než ty předchozí.
Postavy. Stránkami jich pobíhá nepřeberně a ty vedlejší se mi krapet pletou, což ale není tak tragické, jak by se možná jevilo. Každá má nějaký výrazný rys, aby ji bylo možno odlišit, například Šlupku nevidíte bez cigára. Vážný problém mám se zkostnatělým přístupem k ženám. Ve chvíli, kdy Sibiel zamoří sklad šváby a pošle ženy, aby je chytaly a nepletly se mu pod nohy při opravdové práci, jsem knihu poprvé odložila. A podobných scén tam bylo víc. Sibiel skoro zabije Nertega, protože mu běhá za sestrou, aniž by to s Owianou probral, protože nejde o ni, nýbrž o to, že mu Nerteg sáhl na majetek. Je to moje osobní záležitost a nastavení, ale vadilo mi to příšerně.
Autorka se s osudy hrdinů či celých civilizací vůbec nemaže, je to akční, drsné, zábavné, chytré. Jen té rovnoprávnosti kdyby bylo o kapičku víc.

1 28.02.2024

(SPOILER) Vtipný název i obálka, uvnitř jsem nečekala žádný zázrak. Byla jsem velmi příjemně překvapena. Asi bych snesla propracovanější úvod, ale scéna ve vězení měla spád a poměrně přesně vykreslila, co je vypravěč, podvodník Loth zač.
S vpádem podivné skupiny zachránců se příběh změnil v lehkou bizarnost, kdy jsem přestala řešit případné dysfunkce narativu, logické nesmysly či propracovanost světa. Protože to bylo jednoznačně zábavné. Vtipné tak, až jsem se smála nahlas. Sexy. Chvílemi slušně žhavé, ale zároveň pořád přiměřeně vkusné. A taky mile romantické. Takže jsem dostala víc, než jsem čekala.
Postavy. Ačkoli se jednalo o zjevnou parodii či vyloženou karikaturu (sexem posedlí elfové jsou anarchisté, peníze hází do bažiny a plivou na ně), charaktery byly vykreslené plasticky a mnohé postavy prodělaly vývoj. Prstodrak Preclík byl naprosto boží. V některých případech vedlejších postav byl sice ten posun poměrně nedůvěryhodný a zrychlený (sir Greylord), ovšem nejednalo se o nic zásadního. S tím souvisí dialogy plné jiskření a humoru. Pošťuchování mezi Lothem a Ponravou bylo neskonale zábavné.
Dějová linka si nehrála na nic komplikovaného či záludného, útěk z vězení, pronásledování, dobrodružství v Bažině smrti, další pronásledování, konečné zúčtování s ústředním padouchem. Působilo by to kýčovitě, kdyby nebylo vše napsáno s lehkostí a nadsázkou. V situaci mírné deprivace z končící zimy se mi díky této knize podařilo ulétnout na křídlech fantazie do země, kde se dva králové můžou vzít a nikdo to neřeší.
Kratinká zábavná záležitost, rozhodně doporučuju.

4 28.02.2024

(SPOILER) Tak jsem zase četla jinou knihu než všichni ostatní. Jo, obálka je skvělá. A tím bohužel končíme. Vlastně ne, ještě to bylo krátký, takže utrpení netrvalo dlouho.
Na základě nadšených ohlasů jsem si knížečku koupila, ale už na první straně se dostavilo značné rozčarování. Proklamativní hloupost obou sester čarodějek si zasluhovala Darwinovu cenu, takže mě žádné jejich eskapády nebraly za srdce, a to já jsem nějaká cíťa.
Hele, máme truhlu, kterou máti zatraceně pečlivě zabezpečila proti otevření. Takže tam bude co? Přece poklad! Sice se zevnitř ozývají rány, ale to asi poskakují ty zlaté číše a perlové náhrdelníky nadšením, že je někdo vytáhne na světlo. Ono vůbec psychologie sestry Elišky byla napřesdržku – koukej to otevřít, dělej, no ale magii elementálů ty přece neumíš, to zvrtáš, ale koukej to rychle otevřít.
Síla lásky byla tak vlažná, že jsem ji vůbec nezaregistrovala, spíš na poslední chvíli obě trubky vzaly zbytky rozumu do hrsti. Vystavět dějové zvraty jako charakterovou spirálu hned několika postav (je to záporák – ne, je to klaďas – ale hele, on to faktyš bude záporák) je možná efektní v soutěžích, ale ve skutečnosti nemá s pořádnou literaturou nic společného.
Vezmu-li v potaz, že podivné vílí království se vylouplo ze snu, polovinu vyložených nesmyslů nebudu z toho důvodu řešit. Ovšem druhá polovina je na tak kratinký útvar přece jenom nad mé síly.
Jedna hvězda za povedenou obálku (a dobrá, ten rozsah), ale ruce pryč.

28.02.2024

(SPOILER) Zaujala mě recenze a obálka je krásná. Měly mě varovat Straky na vrbě. Takže mi skřípal hned úvod, kdy se sir Thomas v roce 1306 seznámí s Lionetem a vyslechne si od něj historku z roku 1437 (nebo 1569). Jako jo, je to fantasy, ale přece jenom bych očekávala víc logiky.
Přesto jsem textu dala šanci. Autorka dokázala vykreslit různá místa v různém období dějin docela přesvědčivě, středověk či raný novověk z toho úplně čišel, ovšem použila k tomu natolik košatý jazyk, že jsem jím byla chvílemi zahlcena. Postavy líčila s takovou dávkou cynismu a jízlivosti, až připomínaly spíš karikatury než živé lidi. Přesto mě první povídka zaujala, a pak se mi líbil osel převlečený za jednorožce, jenž byl jednorožcem převlečeným za osla převlečeného za jednorožce.
Jenže od třetí povídky celé nanicovaté kouzlo dočista vyprchalo. Já, úporný nespavec, jsem nad stránkami usínala, nečinilo mi potíže knihu odložit těsně před vyřešením případu. Když jsem se k ní druhý den vrátila, marně jsem v paměti lovila, o co vlastně jde. Scházely mi lehkost a vtip, naopak mě dusily zkostnatělost a nevlídnost.
Nakonec jsem se přistihla, že čtu z povinnosti, a na to je mého času škoda.
Jedna hvězda za nápad a druhá asi za tu obálku.

22.02.2024

(SPOILER) Jako obvykle to skončilo v nejlepším a jako obvykle mám výhrady vůči vydávání těchto jakoby dílů zvlášť, protože dohromady tvoří logický a uzavřený celek. Další nepochopitelnou věcí je pro mě označování dílů jmény hrdinů, kteří ale nejsou výhradními vypravěči či tahouny děje té které části.
A to je všechno. Jinak samá pozitiva. Každopádně kdyby autorka psala anglicky, nejlépe v USA, tak už by se podle jejích knih natáčely velkofilmy a nekonečné seriály. Hvězdné křižníky či barvité světy jsem viděla zřetelněji než ve Star Wars.
Musím zmínit jednu složku díla, kterou považuji za standard u této autorky, proto o ní nemluvím, ale obecně se jedná o velmi výjimečnou záležitost – bohatou slovní zásobu a krásný jazyk. S tím souvisí i originální pojmenování záležitostí, které se na Zemi nevyskytují (mými favority jsou chlupaté a dravé xiry či ďábelský vahanský vittrexx). Číst takto vystavěný text je čiré potěšení.
Ve třetím díle se schyluje k průšvihu v mnoha oblastech, takže zatímco opletačky s erektiadskými draky Lissarius ještě elegantně ukočíruje, problémy na Mizeonu mají fatální průběh. Knihu prakticky není možné odložit, tedy kromě situací, kdy jsem se snažila polykat slzy.
Ačkoli má autorka ve zvyku svá díla bohatě zalidnit, tedy abych byla přesná zapostavovat, protože vlastně ani jeden hrdina není člověkem, charaktery vykreslí tak barvitě a rázovitě, že se mi aktéři nepletli, ačkoli jsou vlastně všichni vzájemně spříznění jako strýčkové či bratránci, jeden druhému se podobají a je jich tam jako máku.
A ještě jedna věc. Popisované příhody jsou natolik reálné a funkční, bez ohledu na všechny arcidémony a přenosy mezi planetami lusknutím prstů, že mě mnohé situace přiměly uvažovat nad vlastním životem či přístupem k okolnostem, takže další bod za myšlenkovou závažnost.
Chytré, vtipné, zábavné, čtivé. Rozhodně doporučuji, ale každopádně všechno dohromady!

22.02.2024

(SPOILER) Za mě lehké zklamání. Říkám lehké. Po brutální náloži humoru a neuvěřitelných situací v knize Na plný koule jsem si chtěla autorčino mistrovství užít někde, kde se zrovna neděje nic emocionálně vyčerpávajícího, a Upíří storky mi přišly jako bezva volba.
Jasně, je to knížka pro děti. Rozehraná je naprosto skvěle, blonďatý Vlady má mnohem blíž k chytrému a laskavému nerdovi než ke krvelačnému upírovi, stejně tak jeho tatínek Drákula XXIV. Jeho nejlepším kamarádem je Van Helsing, sice Junior, ale stejně. A pokračujeme, věrným komorníkem je vlkodlak, protivný novinář, který partu pronásleduje, se jmenuje Knoblauch, proč asi. Hrabě Drákula intenzivně vynalézá tabletky, které umožní žít upírům ve slunečním svitu a bez touhy po lidské krvi.
Pak se to samozřejmě zašmodrchá, hrabě zmizí a Vlady s partou, do které se omylem vloudí i příšerná sestřenka Vampirie, zjišťuje pravdu o zdánlivé smrti a poté po uneseném tatínkovi pátrá.
Svižné vyprávění se nese ve stylu Indiana Jonese včetně překonávání ikonických protivenství jako pohřebiště lodí a letadel v Bermudském trojúhelníku či prolézání nástrah ve sklepení padouchova hradu. K celé anabázi jenom podotýkám, že nejkrásnějším městem světa nejsou podmáčené Benátky, nýbrž magická Praha, bez diskuze.
Humoru bylo bohužel podstatně méně než by se mi líbilo. V důsledku mi začala haprovat i logika příběhu. Já vím, ty děti, ale i ony by si zasloužily propracovanější kauzalitu. Vždyť třeba jak Vlady, tak Vampirie se v oceánu vymáchali při setkání s Praupírem, přesto to jejich upírské vlastnosti neovlivnilo. Tak jaká kapka mořské vody jim může pomoci? A tak podobně.
Ohmatanou brožuru jsem slupla za odpoledne, obrázky se mi líbily, nelogičnosti mi vadily jenom trochu a celkově jsem se bavila. Takže i s tou lehkou výhradou doporučuji.

1 19.02.2024

(SPOILER) V případě této kratinké knihy vyšel jeden můj bláhový předpoklad na sto procent. A sice: pokud autorka vynechá zkázu světa a boj proti ní za pomocí nesmyslných a hloupých prostředků, zůstane jenom to, co se mi na Kouzlech rodu Thornů líbilo.
A přesně to se stalo.
Krásná obálka. Kniha není tak tenká, jak by se patřilo, asi zřejmě z toho důvodu, aby knihkupci mohli patřičně nasadit cenu. Takže uvnitř čekal text vysázený obřím písmem jako pro prvňáčka, ale kdo by se zabýval detaily.
Samotný příběh představoval lahůdku. Prudérní dům, jehož kouzlo se pokazilo. Tři úkoly, nikoli nebezpečné, nýbrž nesplnitelné („Jen nesplnitelné. To se mi ale ulevilo.“) byly vymyšlené velmi originálně. Minimálně ten první je nesplnitelný pro mnoho mužů. Bavila jsem se královsky. Ze vztahu ústřední dvojice jsem cítila lásku, vzájemné špičkování a vtipné repliky text okořenily. Samozřejmě nemůžu zapomenout na Silase, sice zraněného a slabého, ale stále svérázného snoba se specifickým hodnotovým žebříčkem, který je mi moc sympatický.
Pochválit musím i překlad, který se vyvaroval nešvaru doslovného překladu, naopak nahradil originální úsloví těmi, která používáme v naší kotlině, děkuji nastotisíckrát.
Maximální spokojenost a doporučuji.

2 18.02.2024

(SPOILER) Mizeonští arcidémoni provozují rejdy s obvyklým šarmem a v očekávané kvalitě a je prostě blaho je při tom pozorovat. Zádrhele z prvního dílu se projasnily, některé dočista vyřešily, u nově vzniklých jsem se překvapivě dobře chytala, takže za mě dobrý. Jedinou závadou tohoto dílu je překvapivý, useknutý konec, aneb znovu zopakuji stížnost na nelogické vydání této části jako samostatné e-knihy. Ale prozíravě vlastním všechny díly, tak vesele pokračuji ve čtení.
Lissarius, monstrum, které se nechce jako monstrum chovat, je mi mnohem sympatičtější než větroplach Arri, ačkoli ten dostane stejně až nepřiměřeně mnoho prostoru a víceméně je tento díl opět o něm. Keren došla k významnému posunu charakteru a já s ní začala sympatizovat, tak doufám, že to s touto postavou autorka nemyslí špatně. Naopak Wrella, která mě tak moc zajímá, se mihla na nemnoha stránkách.
Z příběhu testosteron vyloženě cáká, což beru jako typickou součást příběhů z Metaprostoru. Existence Mizeonu se otřásá v základech a proti nebezpečí stojí bratři Arci-Quinnové a jejich dva kámoši. Rovnocenná ženská hrdinka je pouze ústřední padouška Moreta. Přičemž její eskapády jsou až mrazivě dobře odpozorované ze skutečného života.
Závěrem tohoto komentáře si můžu jenom výsknout, že jsem pronikla do komplikovaného vesmíru autorky natolik, že už nepotřebuju číst slovníček na konci knihy, abych věděla, kdo je kdo a zač je všeho loket.
Jdu na další díl.

16.02.2024

(SPOILER) Snad nejdelší fronta v knihovně, jakou jsem kdy absolvovala. Spousty oslavných komentářů. Ale za mě bohužel velké zklamání. Je pravda, že jsem celou dobu trpěla nepřetržitou chutí na kávu, to bylo fajn. A jo, úplně jsem se octla v pohodovém hipsterském podniku, cítila na jazyku chuť skořicových rolek. Ale to je na knihu málo.
Nevím, který problém byl horší. Viv jako hlavní hrdinka totálně selhala, neměla jedinou zápornou vlastnost, čímž mi v důsledku lezla na nervy. Její hra na Mirka Dušína eskalovala v přidané povídce o tom, jak objevila kávu. Kdy se tedy vlastně chovala jako krvelačná bojovnice? Tím se také rozplizl do neurčita potenciál toho, že se jednalo o orka. Brilantní nápad utonul v pohodové atmosféře, jediné, s čím měla Viv vůči okolí problém, byly její nestandardní rozměry.
Což vlastně můžu vztáhnout na celý zde vystavěný svět. Směsice různých, povětšinou atraktivních magických bytostí nepřinášela žádné vzrušení či konflikty, a kdyby tam místo toho pobíhali prostě lidé s nezvyklými vlastnostmi, jakože se tam vyskytovali třeba čarodějové, tak by se příběh vůbec nezměnil. Tudíž opět zásadně nevyužitý nápad.
Asi mě nejvíc zklamal samotný příběh. V knize se vůbec nic nedělo. Viv vybudovala kavárnu, ta vyhořela, tak ji vybudovala znovu. Jednoduchý motivační fahrplan, nic víc. Viv neřeší jediný problém, nemusí se prát s ústředním padouchem, neshání peníze, neprožívá nedorozumění s partnerkou, prostě nic, všechno je úplně v pohodě.
Totální rozvrat nastal v souvislosti s mafiánkou Madrigal. Tak ona vybírá výpalné pomocí zločinců, ale jakmile se s Viv dohodne na dodávce pečiva (neboli platba v naturáliích), je všechno v pořádku a z holek se stávají kámošky. Jako fakt?
Vzhledem k obecným výkřikům, jak všichni milují padouchy a krvelačné scény, mi obliba této knihy opravdu nejde na rozum. Ne, za mě opravdu ne.

6 16.02.2024

(SPOILER) Tohle byla jednoznačně lahůdka. Talentovaná spisovatelka se rozhodla podělit o své neortodoxní zážitky v roli manažerky glam rockové kapely svého muže, a věru se jedná o dechberoucí jízdu.
Kratinké kapitoly dějově nenavazují, vlastně jsou jednotlivé příhody úmyslně časoprostorově rozházené, snad pro vyšší čtivost. Každá je interesantně vypointovaná, s tím souvisí i opravdu úderná historka v samotném závěru, která elegantně završuje poselství celé knihy – když už žijete, jděte do toho naplno! A s tím nelze než souhlasit.
Úplně nejsilnějším zážitkem byl jadrný humor. Při cestách hromadkou jsem děsila spoluobčany hlasitým smíchem. Ale hned v závěsu stála upřímná zpověď reálné účastnice celoživotní rockerské jízdy. A upřímně, na něco takového bych asi koule neměla, čestně přiznávám. Koncertní turné po všemožných státech Evropy a Ameriky, život prakticky stále na cestách, hektolitry alkoholu a marihuanového kouře, kytara, zpěv a neuvěřitelné životní situace.
V důsledku jsem si ovšem hledala podrobnosti o Kapitánovi i kapele S.E.X. Department. Klipy na YouTube dost odpovídaly duchu knihy (včetně pobíhajícího Darka).
Lehký nadhled, vtip, upřímnost, láska k rocku (a Kapitánovi) se táhne celou knihou jako červená niť. Jediná výtka, možná lépe upozornění – doporučuji číst s přestávkami. Jelikož se totiž nejedná o klasický příběh, jednotlivé historky mají tendenci po určitém čase splývat, a to by byla rozhodně škoda. Dvě úplně nejsilnější jsou totiž v závěru.
Rozhodně doporučuji, a to nejen rockerům.

4 12.02.2024

(SPOILER) Mám několik výhrad, které bohužel způsobily, že nemůžu dát plný počet hvězd.
Tak moc jsem se na další návštěvu Metaprostoru těšila, ovšem tentokrát to nevyšlo k plné spokojenosti. Copak Arri, typický sympatický bonviván, který se nebere vážně, k životu i osudu přistupuje s lehkostí a vtipem, ten mě za srdce vzal. Keren je jako obvykle mrcha bez jediné sympatické vlastnosti, takže dost dobře nechápu Arriho snahu ji pojmout za ženu. Ale to je únosný kolorit, na který už jsem zvyklá.
Bohužel na tak komplexní svět a rozsáhlou zápletku byl způsob podání příliš zkratkovitý a úsečný. Ztrácela jsem se. Množství postav charakterizovaných víceméně heslovitě mi splývalo. Ústřední padouška Moreta mi připadala plochá a neuvěřitelná, jejím vylomeninám scházela smysluplná motivace. A v jedné řadě s tím běží pádící děj, přičemž hned zpočátku jsem utonula při inscenovaném zničení jak Arrakiela, tak následně celé jeho rodiny. Proč? Bohužel i jak? Protože celá propletená intrika byla podána ve zrychleném převíjení a souvislosti ztrácím.
Arriho dobrodružství na Ok-Sawonu už mi nedávala smysl vůbec, nad jeho eskapádami a jejich významem jsem už nevrtěla ani hlavou. Ono se to časem určitě poskládá, o tom nepochybuju, ale v tomto díle projevila autorka minimální soucit s méně důvtipným čtenářem.
Na to pochopitelně navazuje taková bizarnost, jako že tento díl, který sám o sobě nemá vůbec parametry rovnoprávného příběhu, vyšel jako samostatná e-kniha. V důsledku by mě ani ve snu nenapadlo, že dalším hrdinou bude plochý a strojený týpek Lissarius.
Tohle chtělo rozhodně víc rozvést, materiálu bylo přehršel.

12.02.2024

(SPOILER) Zaujala mě anotace, ačkoli krváky o soubojích gangů nejsou mé oblíbené. Mimochodem obálka je ukázkově nudná a nedůvtipná.
Po dočtení mám vyloženě rozporuplné pocity. To, co jsem očekávala, jsem dostala. Hlavní hrdinové, archetypní šovinisté a rasisté projdou zásadním vývojem, nebojím se říct proměnou. Ta probíhá pomalu, postupně a uvěřitelně, postavy jsou vykreslené opravdu důkladně, a ačkoli se jedná o zabijáky, kteří ani sami o sobě nemají valného mínění, oblíbila jsem si je. Pro změnu padouši byli tak padouchovatí, že jsem jim případnou újmu na zdraví dokonce přála.
S čím mám v amerických knihách problém, jsou ženské postavy, všechny vystřižené podle jednoho mustru, zvenku (a musí to být extra pohledný zevnějšek) drsná osadnická slupka, uvnitř zlaté laskavé jádro, všechny stejné, zaměnitelné. A děti jsou vždycky roztomilé, amen sestry.
Autor se dotýká spousty problémů lidí na okraji populace, líčí je uvěřitelně a naléhavě. Akorát mám pocit, že Čechy zatracovaná Česká republika je v daném ohledu už několik desítek let úplně jinde, tak mi ty problémy přišly trochu jako z jiného světa. Ale je pravda, že moc zabijáků a motorkářských gangů v okolí nemám, to bude asi ono.
Četlo se to skvěle, příběh gradoval přirozeně, pointa byla opravdu šokující, ale zároveň logická a uvěřitelná (to rozhodně nebývá zvykem). Strohý, výstižný a chvílemi vtipný jazyk mi velmi vyhovoval, tím vznáším poklonu za překlad a vůbec redakční úpravu knihy, tak pečlivá práce je dnes naprostou výjimkou.
Hektolitry krve, vytékající střeva, mozky a jiné tělní tekutiny, létající končetiny, rozkopané ledviny a plíce, to mi po chuti nebylo. K příběhu to sedělo, ale asi bych ocenila prozření hrdinů bez té strašlivé spouště. A Šmik skončil jak? Na druhou stranu je ze stránek cítit i nezměrná láska.
Každopádně rozhodně doporučuju.

2 05.02.2024

(SPOILER) Bonum principium facit bonum fidem. Neboli dobrý začátek vede k dobrému konci.
Jak kdy.
Znovu upozorňuji na zásadní spoilery a prosím autorku, aby si tento komentář nečetla. Nestojí to za to.
Má láska k Benediktovi nedoznala žádných změn, pořád je to sympaťák, možná anděl, který si občas ušpiní ruce. Sympatický rozpolcený hrdina, který se bojí, moc se bojí, ale stejně udělá to, co je správné. Postavy vůbec se autorce povedly na jedničku s mašlí. Kvůli chudáku Zuzaně jsem si okusovala nehty a strašně jsem Benovi přála takovou parťačku, která mu kryje záda. Nebo Jakub Potkal? Lahůdka, borec na pěst i na jedno točené souběžně. Podobně bych mohla pokračovat dlouho.
Už minule jsem zapomněla vyseknout velkou poklonu za ilustrace, a to já obrázky v knížkách nemám ráda. Ale tyto byly náladové, výstižné a skvělé. Bravo.
Tentokrát jednotlivé pojistné události skládaly obraz řádění temné čarodějnice, která se neštítí té nejhorší černé magie. Atmosféra temní a houstne, uličkami moravského Sin City se pohybuje už jenom děs, hrůza, zmar a spousta nadpřirozených bytostí. Konečně jsem se odpoutala od snahy vidět ve vybudovaném světě paralelu se současností, a víceméně si to začala užívat.
Až tedy na jednu věc. Jak se všechny události řítily do temných, a ještě temnějších míst, pořád jsem si říkala – ale ono to dobře dopadne, že jo. Na takové laciné klišé, jako špatný konec, mi to připadlo příliš dobré. Jenže jsem se mýlila.
Smrt sympatické postavy, a jedině ona, přece dělá dílo kvalitním. A tak si autorka řekla, že stvoří něco hodně, hodně kvalitního. Namířila své pero mocnější meče a zvolala: „Zhyň! Ty taky. Hele, co s tebou? Ale víš co, když se kácí les, lítají třísky, sorry jako.“
Dlužno ovšem dodat, že na takové množství kvality jsem málo snob.
Barevné, plastické charaktery, svižný děj, výborná čtivost, zajímavé prostředí, živé dialogy, krásné ilustrace. Přesto tento vlak opouštím a další jízdu si nechám ujít. A bohužel za závěrečná jatka snižuji i hodnocení, protože prostě můžu.

1 31.01.2024

(SPOILER) Nejsem příznivce komiksů, tuto knížečku jsem dostala. Nastalo přesně to, čeho jsem se obávala – scházela mi slova. Než jsem si zvykla na způsob vnímání příběhu, vadilo mi, že příběh v obrázcích a stručných bublinách podivně skáče a nemá patřičnou vypovídací hodnotu.
Pak jsem se zasmála u prvního vtipu. U druhého. No a už to jelo. Ne že bych se plácala po stehnech celou dobu, občas jsem nechytila pointu, občas tam nejspíš ani žádná nebyla. Přečteno za pár desítek minut, to je na mě taky málo. Ale vlastně se mi to líbilo. Jako svazeček kreslených anekdot s vtipným námětem, obzvlášť tedy pro milovnici ságy Stmívání.
Připadá mi zvláštní hodnotit komiks jako literární dílo, když jde spíše o výtvarné umění. Těžko tedy budu mluvit o charakteristice postav či jejich hloubce. V tomto případě nula bodů. Děj taky žádný. Ohledně vtažení do prostředí a s tím souvisejících popisů mi ani obrázky nepřipadly dost výmluvné. Holt jsem milovnice slov.
Ale i tak jsem se bavila.

3 29.01.2024

(SPOILER) Takové utrpení jsem si nezasloužila. Jako jo, moc pěkná obálka. Pak nadšené ohlasy. Uvnitř bída a zmar.
Variace na Pretty woman mi naskakovala setrvale a na konci už lezla na nervy. Ještě ke všemu se k tomu autorka drze přiznává. Samozřejmě by to nevadilo, kdyby fungovaly ostatní složky, ale tady selhalo úplně všechno. Když už chtěla dotyčná psát příběh z viktoriánské Anglie, měla si aspoň něco málo nastudovat. Tím míněno přečíst, nikoli sledovat filmové romantické komedie z devadesátek. Postavy se chovaly nadmíru moderně, Néveiny přítelkyně připomínaly spíš soudobé influencerky než dámy z druhé půle devatenáctého století. O postelových taškařicích ústřední dvojice nemluvě.
Takže chování a pocity hrdinky, ač viktoriánské panny, odpovídaly spíše nadržené couře než čemu jinému. Setrvalé horko mezi stehny, tvrdé bradavky a citlivá nervová zakončení, uuuuh! Jakákoli láska se smrskla do upoceného chtíče. Navíc něco takového do této extrémně prudérní doby a místa vůbec nezapadá, ale to se opakuju.
Povinná součást anglosaské romantiky, Velké Nedorozumění, zde byla zdánlivě nahrazena něčím ještě strašlivějším, a to Velkým Sebeobelháváním, kdy se 300 stránek nedělo nic jiného kromě hrdinčina setrvalého vzdychání: „Ale on to nemyslí vážně, ne, ačkoli mi přestavěl ve vlastním baráku taneční sál na baletní studio, ale nemyslí to vážně, ne, ne, ne.“ Jenže jsem se spletla, Velké Nedorozumění mi bylo těsně před koncem naservírováno jako nechutný dezert stejně.
Ano, občas nastal vtipný moment a mohlo by to být pěkné čtivo, kdyby byly vynechány výše zmíněné záležitosti. Takto jsem měla značné potíže posledních pár stránek vůbec zvládnout. Lysander by se mohl rozkrájet, ale furt je za padoucha a chyby dělá jenom on, Néve je ztělesněním bezchybnosti a dokonalosti. Fujtajbl.
Tohle bylo skoro nad mé síly.

1 28.01.2024

(SPOILER) Staromilská „vintage“ detektivka, odehrávající se v roce 1938. Musím pochválit překlad, který na mě opravdu dýchl zastaralou, nicméně libozvučnou češtinou. Dojem vyšel na jedničku.
Vlastní vyšetřování mělo spád a odpovídalo klasickým britským detektivkám. Pachatele jsem podezírala od začátku, akorát mi chyběl motiv, ale ten jsem nemohla odhadnout. Opět tato složka byla za mě v pořádku.
Ohledně postav jsem měla už trošku problém. Víc než skutečné lidi připomínaly karikatury a nepůsobily věrohodně. Uznávám, i to odpovídalo stylu, jakým se psalo před sto lety, ovšem to mi už skřípalo. S tím souvisejí šroubované a nepřirozené dialogy. Chudák Freddie působil vyloženě jako paňáca, Stephena bych vystřelila na Měsíc, i hlavní hrdina Hugh se vyprofiloval až něco za půlkou.
Jsem ráda, že jsem knihu četla až po Vánocích, protože atmosféra svátků v sídle Westburyových byla vyloženě tragická, i kdyby k žádné vraždě nedošlo. Neutuchající sled přetvářky, jedovatostí, zlé vůle a falše nikterak nelákal, neustále zdůrazňovanou „vřelost“ rodiny bych si ráda odpustila. V té souvislosti se divím, že se Hughovi vůbec podařilo dojít ke správnému řešení.
Pěkná obálka, slušné pátrání, postavy víc zajímavé než sympatické, příjemně krátké kapitoly a čtivý text. Na ukrácení dlouhé chvíle dobré, ale bohužel nic víc.

3 27.01.2024

(SPOILER) Bavila jsem se. Kniha mě nalákala povedenou obálkou, evokující plakáty z padesátých let 20. století, anotace zněla zajímavě. Text je rozhodně čtivý a už první kapitola vtáhla do svižného děje.
Ohledně toho nesouhlasím s názorem, že pasáže Zinina deníku děj zpomalovaly. Naopak. Byly nutné pro vykreslení prostředí, doby, i pro budování napětí. Dávkovány byly velice příjemně. Fungují jako organická a potřebná součást povedeného díla.
Největší plus pro mě představovaly postavy a humor. Všichni tři hlavní hrdinové se vyprofilovali rychle a barvitě. Se Zinou jsem v mnoha ohledech nemohla souhlasit, přesto jsem ji chápala a rozhodně bych ji brala jako kámošku. Ohledně Davida nedokážu posoudit, zda takto uvažuje muž, protože mi připadl báječně racionální a sebekritický. Ovšem na pozici literární postavy si vedl výtečně. A Vitališ? Jakmile jsem jeho jméno viděla napsané, v uších mi zazněl pisklavý hlásek, který ho vyslovuje – už nevím, v jakém filmu. Charismatický starosvětský elegán, který se dokáže postavit i mocným, nerudným bohům. Záporácký/kladný plukovník patřil přesně mezi nejednoznačné, charismatické postavy vyloženě k sežrání. Nebo napřesdržku. A humor? Ne, nejednalo se o výbuchy smíchu a utírání kanoucích slz, spíš o lehký nadhled a ironii, které k příběhu podstatně lépe seděly a moc dobře působily.
Další bod k dobru přičítám za nesmírně originální pojetí rádoby cestování časem, neboli za samotné prostředí Mýtoversa. Autorka ví minimálně o padesátých letech hodně, ale i kdyby se v nějakém detailu spletla, tahle koncepce jí kryje záda a čtenáři umožňuje užít si knihu bez případných jehliček podezření na nepřesnosti. Je to Mýtoversum, přece.
Bohužel mám i dvě výhrady. Ta první se týká samotného vyšetřování případu, které probíhalo hodně skrytě na pozadí. Je jasné, že v tomto prvním díle šlo především o seznámení s originálním světem, taky to byla zábava, to rozhodně, ale konečný výsledek Vitališova úsilí byl nanicovatý a nejvíc se přibližoval stručným zápiskům z vyšetřování. Mimochodem ty mi nakonec byly v této linii nejvíce nápomocné.
Ovšem druhá výtka je závažnější – množství bohů na stroji. Jak lze určit při průchodech trhlinami cíl? Pokud to nelze, byl celý démonův plán na vodě. Pokud to lze, tak proč se všichni motali v těch padesátkách? Celý jeho plán vlastně spočíval v čem? Zajistit nějaký tajný sklad zbraní zrovna v období nejtěžší totality? Vážně? Nebo o co šlo? Jak je možné, že David po průchodu hned narazil na Zinu? A tak dál. Nebudu se v tom šťourat, protože čím víc o tom přemýšlím, tím víc náhod vylézá z kanálu.
Takže jako zábavné a mírně poučné počtení vřele doporučuju, jako detektivka hodně slabé. Ale přesto s nadějí vyhlížím další díl, protože bez Vitališe a Davida jsou mé dny nudné.

2 26.01.2024

(SPOILER) Přečetla jsem povídku Noc na Liščí skále a beznadějně se zamilovala do Benedikta Krausnera. Takže jsem si musela koupit Pozdravy záhrobí i další díl. Jen mě trošku mrzí, že zrovna Noc není součástí díla. Na druhou stranu, byť se jedná jakoby o román v povídkách, postavy se vyvíjejí, vztahy mezi nimi taktéž a celý koncept má zastřešující zápletku. Jsem spokojená.
Benedikt sice už není nejistý mládenec, ale poměrně slušně situovaný paranormální úředník, tím trochu ztratil své kouzlo, ale pořád ohledně svých schopností a zařazení do společnosti tápe. Líbí se mi, že se čas od času označuje za černokněžníka (protože bělokněžník neexistuje), to mu přidává na zajímavosti. Další postavy už mají pozici o něco horší, Jelen a Igor mi dlouho splývali, a ačkoli se jedná o důležité osoby, autorka si s nimi moc nevyhrála. Démon Rudy je fajn, ovšem sladká Zuzanka se profiluje opět poměrně těžce.
Jednotlivé detektivní případy se mi líbily, Benediktovo nahlížení do záhrobí je lákavé. Na druhou stranu za horor považuju něco, u čeho se bojím. Tady jsem se párkrát zasmála (super!), v jednom místě mě text dojal, ale strach jsem nepociťovala – ani o postavy, ani tak nějak všeobecně. Dokonce ani ve scéně, kdy mrtví vstanou z hrobů a začnou řádit mezi lidmi. Nejvíc jsem se obávala při rozhovoru Benedikta s Jelenem na téma, jaký má smysl vést spořádaný život, když policie nikoho nechrání a stojí na straně mafiánského padoucha. A bála jsem se toho, že je to pravda.
Nakonec tedy jedna výtka. Nedokážu posoudit, jak dobře autorka popsala astrální průchody záhrobím, zato dobře vím, že v restauracích a hospodách je už pěkných pár let, možná spíš desetiletí zakázáno kouřit. Proto mě pokaždé rozhodil popis mračen cigaretového kouře válejícího se v lokálech. A zároveň ukrajinských uprchlíků a války. Autorka sama může být zapřisáhlá slušňačka a abstinentka, ale knihu v ruce drželo dost dalších lidí na to, aby byl tento drobný detail zachycen. Škoda. Nebo jsou v Golden Dog všichni zapřisáhlí abstinenti, vyhýbající se podnikům veřejného stravování obloukem? Nemyslím si.
Jinak ale vřele doporučuji a vrhám se na další díl.

3 21.01.2024

(SPOILER) Půjdu tak trochu proti proudu. Nemyslím, že by tento díl byl nejlepší ze všech, skoro si troufám tvrdit, že kvalita série má sestupnou tendenci, i když velmi zvolna.
Plusy (tohoto dílu) jsou evidentní, i když v případě této autorky naprosto očekávané. Je to chytré a do posledního detailu promyšlené. Vyřeší se všechny záhady z předchozích dílů, ačkoli jsem se nemohla ubránit pocitu určitého nastavování. No a naprostá třešinka na dortu je záležitost, kterou například v tvorbě L. Taylor bolestně postrádám – když už si autorka vymyslí fakt smrtící překážku, má zároveň v ruce i řešení, i kdyby mělo být bolestné.
Bylo to napsáno čtivě, to bezpochyby, ačkoli poměrně svižný děj zpomalovaly úmorné pasáže úvah a filosofování. Chápu, proč byly potřebné, vysvětlily spoustu okolností, ale byly ukecané a rozvláčné a jak to jindy nedělám, tady bych doporučovala významné proškrtání. Určité věci se opakovaly pořád dokola, aby si jich nedůvtipní čtenáři všimli, ačkoli pobrat takovou nálož úvah by podobní uživatelé těžko zvládli.
Přečetla jsem jedním dechem, Galadriel je hrdinka podle mého gusta, zásadová, nedokonalá, vznětlivá, milující. Souhlasím s tím, že vztah k Liesel podlehl módní vlně „všichni jsme LGBT+, a pokud ne, tak platí pravidlo č. 1“, obyčejné přátelství by mi totiž v tomto případě úplně stačilo. V závěru knihy se na scéně objevily všechny figurky, které se v předchozích dílech na stránkách jenom mihly, zase podle mého úlitba nějakému obskurnímu anglosaskému pravidlu tvůrčího psaní. Prostě partička ze Scholomancie vyřeší vše a basta.
Způsob tvorby enkláv byl ohavný, ale těžko bych mohla tvrdit, že přístup čarodějnické komunity k záležitosti byl odtržený od reality. Když už se někdo dostane na vrchol jakéhokoli společenství, obvykle, oprava – vždy se jedná o osobu s mizerným charakterem. Navíc tady narážím na druhou výtku, kterou vůči sérii mám – proboha proč? Proč si museli čarodějové půjčovat prostor z prázdnoty? Na Zemi ho snad není dost? Nestačilo by se tedy – se všemi svými schopnostmi – přestěhovat na jinou planetu? Mars dobrej, ne?
Asi víc hudrám, než si kniha zaslouží. Námětů k přemýšlení poskytla přehršel, postavy byly barevné a uvěřitelné (a ano, mnohdy nereálně duhové), nad dialogy jsem se bavila, děj uháněl svižně kupředu a nebyly v něm žádné zbytečné a slepé odbočky. Systém magie a vůbec celý zlomyslný čarodějnický svět byl vystavěn důkladně a nezvykle. Celá série významně ční nad běžnou úrovní žánru. Akorát to sladké chvění, které signalizuje něco jako lásku, se tentokrát nedostavilo.
Bez ohledu na výtky vřele doporučuji.

6 19.01.2024

(SPOILER) V případě této knihy jsem měla opravdu šťastnou ruku. Líbila se mi anotace a jako obvykle jsem vsadila na zdejší pozitivní komentáře, i když to bývá ukazatel velmi nejistý. V tomto případě to ale vyšlo, díky bohu knihomolů. Jen obrázek na obálce je, no, podivný. Snad odkazuje k alkoholismu jedné z postav? Kdo ví.
Srovnání s Řekami Londýna je taky sporné, za mě je tento počin rozhodně lepší. Ačkoli mi také rozšířil obzory ohledně jiné profese (vydávání novin), profesní vsuvky nepůsobily nikterak úmorně, naopak všechno plynulo svižně a zábavně kupředu.
Autorův humor mi sedl, takže jsem se nad stránkami chechtala nahlas. To je věc, které si opravdu cením. Ale tím s pozitivy zdaleka nekončíme. Za mě jsou dalším tahounem postavy, a tady to opět vyšlo na sto procent včetně antihrdiny Banecrofta. Každá figurka byla jiná, plastická a dýchající, každá měla nějaké to tajemství. A dialogy mezi nimi jiskřily víc než silvestrovský ohňostroj. Ze srdce fandím Haně, která za sebou sice měla vztahový přešlap, ale nepůsobila jako ufňukaná, sebemrskačská chudinka. Otevřeně se dokázala postavit policii, nadpřirozené zrůdě i Banecroftovi. Respekt.
Zároveň ale nemůžu upozadit děj, spletitý, přesto domyšlený, zábavný i chvílemi znepokojující. V souvislosti s brilantní čtivostí se kniha prakticky nedala odložit, s napětím jsem hltala všechny eskapády, držela palce partičce z Podivné doby a prskala nad padouchem Morettim. S tím souvisí závěr, který mé pomstychtivé srdce naprosto uspokojil, ačkoli to zase vypadalo na sladkobolnou hyperkorektnost.
Ke vší chvále mám jen jednu připomínku. Vysvětlení nadpřirozených jevů nějakým Kmenem a Zakladateli bylo sice originální, ale vymýšlet další systém v oblasti, kde už bylo systémů vymyšleno hodně, je jednak kontraproduktivní, jednak matoucí. To bych zjednodušila a napasovala na něco již existujícího. Ale odpouštím autorovi.
Po dočtení se mi stýskalo po postavách natolik, že si knihu kupuju a určitě přečtu znovu. A s nadějí vyhlížím další díl.
Vřele doporučuji.

7 15.01.2024